Friday

XXV

Las Vegas je blázinec s přežitky minulosti.

Takové místo mě baví jen chvíli. Potom, co jsem viděla všechna show, se dostanu do stádu, kdy světel, hudby, hluku a frenetické aktivity mám tak akorát. Čtyři dny je dost.

Dorazili jsme do Vegas okolo desáté. Přestože každý z nás toho měl k zařizování vcelku dost, vyjeli jsme trochu pozdě. Všichni, ale zejména já, jsme si dávali do pořádku finanční záležitosti kolem Šéfovy závěti a já navíc i uložení svého odstupného na konto MasterCard. Už jsem s tím začala, ale náhle přestala, když pan Chambers řekl: „Přejete si provést příkaz tak, abychom zaplatili vaši daň z příjmu?“

Daň z příjmu? Co je to za špinavý návrh! Nemohla jsem uvěřit vlastním uším. „Co jste to říkal, pane Chambersi?“

„Daň z příjmu pro vaši Konfederaci. Pokud nás požádáte, abychom to vybavili — tady je formulář — naši experti to připraví, my to zaplatíme a srazíme vám to z konta a nebudete se muset o nic starat. Účtujeme jenom nominální poplatek. Jinak si to budete muset propočítat sama a zpracovat všechny ty formuláře. Sklapnete podpatky a zaplatíte to.“

„Když jsem si u vás otvírala konto, nic takového jste neříkal.“

„Ale to byla přeci výhra národní loterie. Ta byla vaše a naprosto osvobozená od daně — to je demokracie! Kromě toho v průběhu loterie dostává vláda výtěžek v určité výši.“

„Chápu. Kolik si vláda odšmikne?“

„Tuhle otázku, slečno Baldwinová, byste měla adresovat spíše vládě, a ne mně. Kdybyste se tady dole jenom podepsala, zbytek vyplním.“

„Moment. Kolik je 'nominální poplatek'? A jaká je daň?“ Odešla jsem bez uložení svého odstupného a chudák pan Chambers se zase na mě zlobil. Přestože bruiny jsou tak inflační, že jich musíte mít pěknou hrst už když si chcete koupit jen Big Mac, nepovažuje tisíc bruinů za 'nominální — je to více než gram zlata, třicet sedm britskokanadských dolarů. Se svými osmi procenty daňové přirážky navrch by MasterCard dostával dost tučnou sumu na to, že jednal jako nastrčená loutka Konfederační služby doživotních důchodů.

Nebyla jsem si vůbec vědoma toho, že bych díky těmto podivným kalifornským zákonům dlužila nějaké daně z příjmu — většinu těch peněz jsem v Kalifornii nevydělala a nemůžu pochopit, jaký má vůbec Kalifornie nárok na daně z mého platu. Chtěla bych to konzultovat s dobrým zkušeným právníkem.

Šla jsem zpátky do Cabaňa Hyatt. Goldie a Anna byly dosud venku, ale Burt byl uvnitř. Vyprávěla jsem mu o tom, co se stalo, protože jsem věděla, že studoval účetnictví a logiku.

„Je to diskutabilní,“ řekl, „všechny osobní pracovní smlouvy Předseda podepsal jako 'osvobozené od daně' a daný úplatek byl v Impériu dojednáván každý rok. V našem případě byl měl být úplatek zaplacen prostřednictvím pana Esposita — měl bych vlastně říci, prostřednictvím slečny Wainwrightové. Můžeš se jí zeptat.“

„Do prasečího voka.“

„Přesně. Měla informovat Důchodový úřad a po projednání zaplatit všechny daně, jestli mi rozumíš. Je ale možné, že sbírá jen smetanu a tohle nedělá, to nevím. Počkej — máš náhradní pas, že jo?“

„No jistě!“

„Potom ho tedy použij. Udělám to samé. Až budu vědět, kde budu dělat, pak si teprve převedu své peníze. Mezitím si je odskočím uložit na Měsíc.“

„Ty, Berte, jsem si skoro jistá, že si Wainwrightová nechala vyhotovit seznam každého, kdo má náhradní pas. Chceš snad říct, že nás stejně nebudou u východu kontrolovat?“

„I kdyby si Wainwrightová nechala ten seznam udělat, tak co? V ruce se jí ani neohřeje. Pochybuje, že měla čas se s nimi o tom dohodnout. Takže zaplať jenom řádnou provizi, zvedni hlavu pěkně nahoru a pochodem vchod přes překážky.“

Tomu jsem rozuměla. Byla jsem z té všivácké vyhlášky tak rozčilená, že jsem na moment přestala myslet jako kurýr.

Hranici do státu Las Vegas jsme překročili u Suchého jezera Kabina zastavila jenom na dobu nutnou k získání výstupního razítka. Všichni jsme použili druhý pas s obvyklým všimným, vloženým dovnitř pasu. Bez problému. A taky nebylo potřeba žádné vstupní razítko, protože Svobodný stát Las Vegas vás nestraší celníky, naopak každého solventního návštěvníka vítá.

O deset minut později jsme zastavili v Dunes, ubytovali se takřka stejně jako v San Jose. Naše pokoje předcházela pověst 'apartmá orgií'. Nechápala jsem proč. Zrcadlo na stropě, aspirin a Alka-Seltzerova sůl v kououlně nejsou pro takové označení dostatečné argumenty. Můj instruktor ve vědách kurevnických by se tomu bezpochyby s despektem zasmál. Mám za to, že většina takových šmouh na kráse by neměla pro pokročilé posluchače zmíněného oboru dohromady žádné výhody. Slyšela jsem, že řada lidí žádný obdobný formální výcvik neabsolvuje… Ze zvědavosti mě často napadlo, kdo je zaučuje? Jejich rodiče? Není krvesmilstvo mezi normálními lidmi přísné tabu jen při diskusích, ale ne v praxi?

Doufám, že jednoho dne těmto věcem přijdu na kloub, ale nikdy jsem neznala někoho, koho bych se mohla zeptat. Snad mi to řekne Janet. Jednoho dne…

Dohodli jsme se, že se sejdeme u večeře, Burt a Anna pak šli do baru nebo do kasina, zatímco Goldie a já jsme si vyšly ven do Průmyslového parku. Burt měl v úmyslu získat zaměstnání, ale jak se vyjádřil, měl v úmyslu to šíleně, ale šíleně roztočit, než se, do pekla, usadí. Anna neřekla nic, ale myslím si, že taky chtěla vychutnat trochu života před tím, než převezme roli babičky v domácnosti. Pouze Goldie byla toho dne smrtelně vážná, aspoň co se týče shánění zaměstnání. Já jsem taky pomýšlela na to, že si najdu práci, to ano — ale měla jsem vlastní představu, co udělám jako první.

Chtěla jsem — vlastně takřka jistě — vycestovat. Šéf si myslel, že bych to měla udělat. A to byl dostatečný důvod. Ale kromě toho ta načatá studie, týkající se příznaků rozpadu kultury, mě přinutila přemýšlet o věcech, které jsem sice dlouho znala, ale nikdy neanalyzovala. Nikdy jsem nebyla kritická vůči kulturám, ve kterých jsem sama žila nebo jimiž jsem procházela. Pochopte mě, prosím, umělý člověk je neustále cizinec, ať je kdekoliv, bez ohledu na to, jak dlouho se tam zdržuje. Nemohla jsem vlastně nikdy mít žádnou vlast, tak proč bych o tom měla přemýšlet?

Ale když už jsem to pořádně studovala, viděla jsem, že tahle stará planeta je v politováníhodném stavu. Nový Zéland je příjemné a hezké místo, stejně jako Britská Kanada, ale právě tyhle dvě země vykazovaly hlavní znaky rozpadu: A dosud jsou obě dvě ty nejlepší z celé řady ostatních.

Ale nezabíhejme daleko. Změna planety je něco, co člověk nedělá dvakrát — zvlášť, když není pohádkově bohatý a to já nebyla. Měla jsem subvenci na jedno přesídlení… tak aby to čert spral, jestli si nevyberu správnou planetu. Potom, co prásknu do koní, už nebudu mít možnost opravy.

A kromě toho — kde je Janet?

Šéf měl na ni adresu nebo telefonní číslo. Já ne!

Šéf měl své ucho na velitelství policie ve Winnipegu. Já ne!

Šéf měl vlastní Pinkertonovu síť na celé planetě. Já ne! Mohla bych jim čas od času zavolat. Udělala bych to. Zastavila bych se v ANZACu a na universitě v Manitobě. Udělala bych to. Mohla bych zkontrolovat to číslo do Aucklandu a do biologického oddělení na universitě v Sydney. Udělala bych to…

Když ale nic nefunguje, co můžu dělat víc? Mohla bych jet do Sydney a zkusit z někoho vymámit adresu profesora Farnese nebo místo jeho dovolené. Ale tohle by nebylo zrovna příliš levné. Kdybych byla dřív nucena absolvovat podobné cesty, asi bych si vzala půjčku. Teď by to bylo obtížné a snad i nemožné. Výlet do Nového Jižního Walesu semibalistickou raketou by byl pro mě dost drahý. Snad bych mohla jet metrem anebo vznášedlem. Vždyť je to ze tří čtvrtin cesta kolem světa… ale tohle nebylo ani snadné ani levné.

Snad bych se mohla nechat najmout někde mimo San Francisco jako lodní děvka na nějakou kocábku. Bylo by to levné a snadné… ale časově náročné, i kdybych se plavila okolo Watsonville Shipstoneovým tankerem. Plachtami poháněná nákladní loď? Tak to ne.

Možná bych si radši mohla najmout Pinkertony v Sydney. Co si asi účtujou? Mohla bych si to dovolit?

Ani ne po šestatřiceti hodinách od Šéfovy smrti jsem si natloukla nos na tom, že jsem se nenaučila rozpoznat skutečnou hodnotu zlata.

Uvažujte: až dosud jsem zažila tři způsoby, jak hospodařit s financemi: a) na své misi jsem utratila vše, co se dalo b) v Christchurchu jsem něco utratila, ale ne tak mnoho — většinou za dárky pro rodinu c) na farmě, dále na vedení a pak ještě v Pajaro Sands jsem neutratila vůbec nic. Ubytování a stravu jsem měla ve smlouvě. Nepila jsem ani nehrála hazard. Kdyby mě Anita finančně nepustila žílou, dala bych dohromady hezkou sumičku.

Vedla jsem neuspořádaný život a ve skutečnosti jsem se nikdy nenaučila zacházet s penězi.

Ale bez terminálu jsem schopna dělat jen kupecké počty. Zaplatila jsem hotově za pobyt v Cabaňa Hyatt. Na cestu do Svobodného státu Las Vegas jsem použila kreditní kartu, ale zaznamenala jsem si cenu. Poznamenala jsem si i denní kurs v Dunes a sledovala jsem i ostatní výdaje, ať už jsem je platila kartou, hotově nebo na hotelový účet.

Najednou jsem pochopila, že ubytování a strava v prvotřídních hotelech by velmi záhy spotřebovaly veškeré zlato, co jsem vlastnila. Dokonce i tehdy, kdybych neutratila ani prd za cesty, luxusní věci, přátele nebo nepředvídatelné události. Musím si sehnat buď práci nebo se vydat na kolonizační výlet, z něhož není návratu.

Pojala jsem hrůzné podezření, že Šéf mě platil mnohem víc, než jsem si zasloužila. Jasně, jsem dobrý kurýr, není lepšího — ale jaký bude kurs kurýrů nadále?

Mohla jsem se dát najmout jako soukromník, pak, a tím jsem si mohla být jistá, se stát seržantkou v armádě. Pří1iš mě to nelákalo, ale snad by to mohlo být místo, kde bych mohla skončit… Nejsem domýšlivá, to ne. Pro většinu civilních zaměstnání nejsem vůbec použitelná — vím o tom. pálilo a žralo mě něco jiného. Nechtěla jsem odjet na neznámou planetu sama. To mě děsilo. Ztratila jsem svou novozélandskou rodinu (pokud jsem doopravdy nějakou měla), Šéf umřel a já jsem se cítila jako káčátko, na které se všechno řítí. Mí opravdoví přátelé z řad kolegů se rozešli do všech stran — mimo těchto tří a ti mě záhy opustí — a sama jsem si způsobila, že jsem ztratila George, Janet a Iana.

Dokonce i v rušné, hlučné a kypící atmosféře Las Vegas jsem se cítila osamocená jako Robinson Crusoe.

Chtěla jsem, aby Janet, Ian a Georges vycestovali se mnou. Pak už bych se ničeho neobávala. Už bych se mohla celou cestu smát.

Kromě toho — Černá smrt. Mor přicházel.

Ano, jasně, řekla jsem Šéfovi, že má půlnoční předtucha byla nesmysl. Ale on mi řekl, že jeho analytická sekce předpověděla to samé, jen místo mých tři až za čtyři roky. (To je teda záchrana!)

Byla jsem nucena vzít svou vlastní věštbu vážně. Musím varovat Iana, Janet i George.

Nečekala jsem, že je tím vystraším. Nemyslím si, že by tyhle tři mohl někdo vyděsit. Ale přece jsem jim chtěla říct: jestli neemigrujete, berte alespoň trochu vážně moje varování a nezdržujte se ve velkých městech. Jestli se najdou účinnější očkovací látky, nechte si je píchnout. Ale dejte na mě.

Průmyslový park leží směrem k Hooverově přehradě; je tam zprostředkovatelna práce. Vegas nepovoluje uvnitř města energomobily, ale všude jsou jezdící chodníky a jeden míří k Průmyslovému parku. Když se jde zadem, k přehradě nebo do Boulder City, dojdete k středisku pro umělé lidi, kde máte k dispozici počítačové linky. Plánovala jsem je použít, protože Shipstoneovo Údolí smrti si pronajímá pro nabíjecí stanici dlouhý úsek pouště mezi východním Las Vegasem a Boulder City. Chtěla jsem ji navštívit, abych tím doplnila svou studii.

Mohl Shipstoneův komplex stát za Krvavým čtvrtkem? Nemohla jsem pro to najít jediný důvod. Ale musela to být dostatečně silná moc, aby za jedinou noc umlčela zeměkouli a obsadila celou cestu ven na Ceres. Moc takových nenajdete. Že by nějaký superbohatý muž nebo skupina mužů? Opět není mnoho možností. Po Šéfově smrti se to už nikdy nedovím. Obvykle jsem mu spílala, ale byl jediný, k němuž jsem se obracela, když jsem něčemu nerozuměla. Dokud jsem neztratila jeho nenápadnou podporu, neuvědomovala jsem si, jak hodně jsem na něho spoléhala.

Zprostředkovatelna práce je velký zastřešený prostor, se vším od skvělé pobočky Wall Street Journalu po nahaněče, kteří mají svůj úřad jenom v hlavě, nikdy se neposadí a zřídkakdy přestanou žvanit. Tuhle atmosféru najdete i ve Vicksburgu, říčním městě, které ovšem příjemněji voní.

Vojenské a polovojenské dobrovolnické sbory se šikují dohromady na východním konci. Goldie šla od jednoho k druhému a já s ní. Nechávala tam svou jmenovku a kopii seznamu kvalifikací. Zastavili jsme se ve městě, abychom si to nechali vytisknout. Pak si zaskočila do veřejné písárny vyřídit poštu a přemluvila mě, abych zaplatila poštovné a telefonickou rezervaci ubytování. „Friday, jestli tady budeme víc než den, dva, odstěhuju se pryč z Dunes. Všimla sis ceny za pokoj, že ano? Je to nádherné místo, ale oni účtujou lůžko každý den dráž. Já si to nemůžu dovolit. Možná, že bys mohla..“

„…nemohla.“

Takže jsem si zřídila novou adresu a udělala jsem si uzel na kapesníku, abych to řekla Glorii Tomosawové. Zaplatila jsem si nájem na rok dopředu — a zjistila, že mi to dodalo navíc pocit bezpečí. Nebyla to ani malá chatrč z trávy… ale byl to základ, adresa, která se nedala jen tak smýt.

Goldie se toho odpoledne nedala zverbovat, ale nezdálo se mi, že by byla zklamaná. Řekla mi: „Teď se na žádnou válku nechystáme, to je vše. Ale mír nikdy netrvá déle než měsíc nebo dva. Pak začnou opět najímat a budu hned na řadě. Mezitím si projdu městský registr práce a budu dělat někde jako pomocná síla. Ještě jedna věc, co se týče oné povinnosti vynášet mísy po pacientech. Friday, zdravotní sestra to tady nikdy dělat nemusí. Současný kritický nedostatek sester totiž trvá více než století a hned tak nepřestane…“

Druhý nahaněč, na kterého zavolala, byl zástupce Royerových usměrňovačů, Césarova sloupu a Grimových žacích strojů, tedy prvotřídních firem s celosvětovým věhlasem. Poté, co Goldie prohlásila tohle o své budoucnosti, obrátil se na mě s otázkou: „Tak co s vámi? Jste taky v královském loďstvu?“

„Ne,“ řekla jsem, „jsem bojový kurýr.“

„O tuhle profesi není žádný velký zájem. Když nefunguje terminál většina organizací dneska používá expresní poštu.“ To mě naštvalo. Šéf mě na to občas upozorňoval. „Jsem elita,“ odpověděla jsem. „Chodím kamkoliv… a když je pošta mimo provoz, to, co nesu, se tam vždycky dostane. Jsem úplně poslední možnost.“

„To je pravda,“ řekla Goldie. „Vůbec nepřehání.“

„Ale pravě teď nemáme nikoho, kdo by využil váš talent. Umíte dělat něco jiného?“

(Neměla jsem se vychloubat) „Co je vaší nejlepší zbraní? Vyzývám vás na souboj, buď popřete svá tvrzení nebo poteče krev. Zatelefonujte své ženě, že bude vdova, a jdeme na to.“

„Jé, vy jste ale vznětlivá potvůrka. Připomínáte mi foxteriéra, kterého jsem jednou měl. Podívejte se, drahá, tuhle hru s vámi nehraju. Musím se držet svých klotových rukávů. A teď to vyklopte a já vás zařadím do pořadníku.“

„Je mi líto, šefíčku. Neměla jsem na vás vyjet. V pořádku. Jsem elitní kurýr. Když něco nesu, dostane se to tam, kam má, a moje gáže je vysoká. Nebo můj plat, když budu najatá jako důstojník štábu-specialista. A na konec, pracuju se zbraněmi nebo i bez nich protože to, co nosím, musí být vždycky doručeno. Pochopitelně jsem nejlepší. Můžete si mě zařadit jako instruktora sebeobrany, když chcete — na boj se zbraní nebo beze zbraně. Jestli ale plat nebude dost velký, nemám o válečnou službu zájem. Dávám přednost kurýrním povinnostem.“

Udělal si poznámku: „V pořádku. Nedělejte si příliš velké naděje. Ti chlupatí hlavouni, pro které pracuju, pravděpodobně neužívají kurýry jinak, než jako kurýry na válečné frontě…“

„To jsem taky. To, co nosím, vždycky dojde.“

„Nebo se necháte zabít,“ zazubil se. „Pro tyhle účely pravděpodobně mají cvičené superpsy. Podívejte se, srdíčko moje, každá společnost má na zpravodajce vašeho typu mnohem vyšší nároky než armáda. Proč se nespojíte s nějakým z těch mezinárodních monopolů, těch multinacionalistů? Všechny velké jsou tady zastoupeny. A mají spoustu peněz. Víc než spoustu peněz.“

Poděkovala jsem mu a rozešli jsme se. Na Goldino naléháni jsem se zastavila na místní poště a udělala obtahy svého vlastního seznamu kvalifikací. Byla jsem připravena nevymáhat plat v dosavadní výši a zjistila jsem, že mě Šéf protěžoval svou přízní. Goldie mě ale nenechala na pokoji. „Vezmi to! Je to tvoje nejlepší šance. Společnosti, které tě budou potřebovat, ti bez váhání zaplatí, co si řekneš… nebo tě přinejhorším zavolají a zkusí s tebou smlouvat. A snížit svou cenu? Podívej, drahá, nikdo nekupuje starý šunt, jestliže si může dovolit to nejlepší.“

Zastavila jsem u každého mezinárodního monopolu. Neočekávala jsem skutečně žádná velká sousta, ale jestli by někdo potřeboval nejlepšího světového kurýra, stačilo si jen prostudovat mou kvalifikaci.

Když se úřady začaly zavírat, vklouzly jsme zpátky do hotelu, abychom dodržely naši schůzku u večeře, a našly jsme jak Annu, tak Burta trochu namazané. Ne snad opilé, ale přímo šťastné a tisknoucí se k sobě až příliš nenuceně.

Burt nasadil pózu a deklamoval. „Dámy! Podívejte se na mne a připusťte, že jsem borec!“

„Seš nalitej.“

„Tak, tak, Friday, lásko moje. Ale pochopíš to dřív, než stačil puknout závistí! Jsem muž, který rozbil bank v Monte Carlu. Jsem génius. Stoprocentní, skutečný finanční génius. Smíš mě obejmout.“

Měla jsem v úmyslu, že ho obejmu, ale trochu později a v noci. Teď jsem se podivila. „Anno, vyloupil snad Burt banku?“

„Ne, ale pomalu k tomu míří.“ Zastavila se a zakryla si ústa, aby si opatrně říhla. „Promiň. Trochu jsme tady zkejsli, pak jsme se projeli do Flaminga, abychom zkusili štěstí. Dostali jsme se tam na potřetí těsně před uzavírací hodinou a Burt vsadil balík dolarů na hlavu jedné malé klisničky, která se jmenovala stejně jako jeho matka. Prostě výhodný sázkový kurs a ona si skutečně doskotačila domů jako první.

Taky je tam hned vedle závodiště kolo štěstí a Burt vsadil svou výhru na dvojitou nulu…“

„Byl ožralej,“ konstatovala Goldie.

„Jsem génius!“

„Oboje. Trefa na dvojitou nulu a Burt dal tuhle neskutečnou hromadu peněz na černou a trefa! nechal ji tam a trefa! posunul ji na červenou a krupiér poslal pro šéfa. Burt chtěl jít až do úplného rozbití banku, ale šéf mu dal limit pět set babek.“

„Dacan. Gestapák. Najatej pucflek. A nikde žádnej svalouš a gentleman. Ale vzal jsem to blahosklonně.“

„A o všechno jsi přišel,“ řekla Goldie.

„Goldie, můj staroušku, ty nemáš ze mě ten správný respekt.“

„Asi mohl všechno ztratit,“ souhlasila Anna, „ale koukala jsem na to, jak se řídil bossovou radou. Se šesti šerify z kasina okolo nás jsme šli přímo do kanceláře Státní banky Šťastná Rána a uložili to tam. Jinak bych ho nepustila. Představ si, že neseš půl melounu babek v hotovosti z Flaminga do Dones. První přejití ulice bys nepřežil.“

„Nesmysl! Vegas má méně násilných činů než kterékoli jiné město v Severní Americe. Anno, lásko moje jediná, jsi panovačná a náladová ženská, která ráda drží někoho pod pantoflem. Nevezmu si tě, ani kdybys padla ve Fremontu na kolena a odprosila mě. Namísto toho ti vyhodím z okna boty a budu tě bít a krmit suchýma kůrkama.“

„Ano, drahý. Ale teď hned si můžeš obout svoje vlastní boty, protože teď budeš krmit nás všechny. Kůrkama z kaviáru a lanýžů.“

„A šampaňským. Ale ne proto, že mě máte pod pantoflem. Dámy, Friday, Goldie, lásky moje — pomůžete mi oslavit mého finančního génia? Pitkou, bažantem pod sklem a senzační show holek v prima kloboucích?“

„Ano,“ odpověděla jsem.

„Říkáš ano dřív, než si to stačíš rozmyslet. Anno, říkala jsi 'půl melounu'?“

„Burte. Ukaž jim to.“

Burt vytáhl novou bankovní knížku, nechal nás na ni podívat, zatímco si leštil nehty o břicho a vypadal dost namyšleně. 504 000 babek. Víc než půl milionu v jediné tvrdé měně Severní Ameriky. Úha, něco přes třicet jedna kilo ryzího zlata. Ne, nechtěla bych to nést přes ulici, ani ve zlatých prutech. Určitě ne bez trakaře. Vešla by se na něj sotva polovina toho, co bych uvezla. Bankovní knížka je výhodnější. Ano, napila bych se s Burtem šampaňského.

Což jsme nakonec taky udělali v divadle na představení Hvězdného Prachu. Burt věděl, jaké spropitné dát vrchnímu číšníkovi, aby nás usadil nejblíž pódiu (anebo ho přeplatil, to nevím), usrkávali jsme šampaňské a měli jsme nádhernou večeři. Tanečnice byly mladé, půvabné, usměvavé, zdravě vypadající a vonící po svěží koupeli. Dávali i mužskou show s naditými poklopci. Ženy okolo se dívaly, ale pro mě to moc nebylo, protože nevoněli hezky a navíc jsem měla pocit, že se zajímají mnohem více jeden o druhého než o ženy. Pochopitelně je to jejich starost, ale celkově jsem dala přednost dívčí show.

Dále účinkoval jeden kouzelník, který čaroval živé holuby způsobem, jakým většina kouzelníků čaruje pouhé mince. Miluju kouzelníky a nikdy nepochopím, jak to dělají, a tak se na ně dívávám s pusou dokořán.

Tenhle dělal něco, na co musel uzavřít pakt s Ďáblem. V jednom čísle nechal jednu z tanečnic zaměnit se svou půvabnou asistentkou. Nebyla převlečena, ale měla boty na jednom konci a nasazený klobouk na druhém a usmívala se uprostřed. Kouzelník z ní začal vytahovat holoubky.

Nevěřím tomu, co jsem viděla. Nebylo tam příliš místa a mě by to lechtalo. Ale ji asi ne.

Ale mám v úmyslu se tam vrátit a podívat se na to z jiného úhlu. To jednoduše nemůže být pravda.

Když jsme se dostali nazpátek do Dones, Goldie chtěla ještě chytit show v baru, ale Anna se rozhodla jít spát. Souhlasila jsem, že si posedím s Goldie. Burt řekl, abych mu držela místo, protože se hned vrátí zpátky, jen co uloží Annu.

Ale nevrátil se. Když jsme šli nahoru, vůbec mě nepřekvapilo, že jsem našla dveře do druhého pokoje zavřené. Už před večeří mě můj nos varoval, že je nepravděpodobné, aby se Burt věnoval mým pocuchaným nervům dvě noci za sebou.

Je to jejich věc a já nemám sebemenší potěšení tam vejít.

Když jsem to skutečně potřebovala, Burt se ke mně zachoval fakticky ušlechtile.

Myslela jsem si, že Goldie nevěděla, oč kráčí, ale nevypadala na to. Jednoduše jsme si šly lehnout a pochechtávaly jsme se nad tím, kde všude měl ty holuby a pak usnuly. Jak jsem usínala, Goldie jemně chrápala.

Ráno mě opět probudila Anna, ale nevypadala naštvaně. Zářila štěstím. „Dobré ráno, miláčkové! Vyčurat a vyčistit zuby; snídaně bude jedna dvě. Burt se právě hrabe z koupelny, tak nelelkujte.“

Během druhého šálku kávy řekl Burt, „Jak, drahá?“

Anna řekla, „Mám?“

„Jen se do toho pusť, miláčku.“

„Prima. Goldie, Friday — doufáme, že si můžete dnešního rána vyšetřit trochu času. Protože se milujeme, chceme, abyste tu byly s námi. Dnes ráno se budeme brát.“

Goldie i já jsme dávali najevo naprostý úžas a velkou radost, zároveň jsme kolem nich poskakovaly a líbaly je. V mém případě byla radost upřímná, za to u Goldie to bylo jen naoko. Spíš by to mohlo být naopak. Svoje podezření jsem si nechala pro sebe.

Goldie a já jsme šly ven, abychom koupily květiny. Domluvily jsme se, že se setkáme později u Gretna Gree, což byla svatební kaple. Ulevilo se mi a měla jsem radost, když jsem poznala, že Goldie vypadala stejně šťastně jako v přítomnosti těch dvou. Řekla mi to: „Jeden na druhého budou hodní. Nikdy jsem pořádně nevěděla o Anniných plánech stát se profesionální babičkou. Vždyť je to sebevražda.“ A dodala: „Doufám, že ses nedostala do duševních rozporů?“

Odpověděla jsem: „Hú, já? Proč bych měla?“

„S tebou spal noc před tím, s ní minulou noc. Dneska si ji bere. Některé ženy by to zcela vyvedlo z rovnováhy.“

„Proboha, proč? Nejsem do Burta zamilovaná — mám ho ráda, protože byl jedním z vás, kdo mi jedné náročné noci zachránil život. A tak tu předvčerejší noc jsem mu zkusila poděkovat — on byl na mě taky strašně sladký, když jsem to moc potřebovala. Ale tohle pro mě není žádný důvod, abych očekávala, že se mi Burt bude věnovat každou druhou noc nebo dokonce každou.“

„Jseš fajn, Friday, ale málo žen tvého věku umí myslet takhle přímo.“

„Nevím. Myslím, že je to zcela zřejmé. I ty sis nenechala narušit citové zázemí. Stejná záležitost.“

„Cože, co tím myslíš?“

„Úplně stejnou věc. Předvčerejší noc jsi s ní spala ty, minulou noc se milovala ona s ním. Nezdá se, že by sis s tím dělala starosti.“

„Proč bych měla?“

„Neměla. Ale jsou to podobné případy.“ (Goldie, prosím tě, neměj mě za hlupáčka, drahá. Tvou tvář jsem nejen viděla, ale i cítila.) „Po pravdě řečeno, trochu jsi mě překvapila. Nevěděla jsem, že máš k tomu sklony. Samozřejmě, věděla jsem, co Anna udělá — překvapila mě, že Burta stáhla do postele. Neměla jsem tušení o tom, že je tam tahala. Myslím tím muže. Vůbec jsem nevěděla, že byla někdy vdaná.“

„Aha. Ano. Domnívám se, že by to tak nějak mohlo být. Ale o Burtovi jsi toho už řekla hodně. Anna a já se máme rády už řadu roků — někdy si to taky dokážeme v posteli. Ale nebyly jsme zamilované. Každá velice tíhneme k mužům… bez ohledu na to, jaký jsi získala dojem. Když ti Anna Burta prakticky ukradla z náruče, přišlo mi to k smíchu — i když jsem měla o tebe trochu obavy. Nečekala jsem, že to skončí manželstvím, ale je skvělé, že to tak dopadlo. Tady je Zlatá Orchidej — co koupíme?“

„Počkej okamžik.“ Zastavila jsem ji před květinářstvím. „Goldie…, při tom, co je ti svaté, řekni mi jednu věc. Na farmě se někdo přihnal nahoru do ložnice a přinesl proutěná nosítka. Pro mě.“

Goldie vypadala rozzlobeně. „Někdo moc kecal.“

„Měla jsem to říct dříve. Miluju tě. Víc než miluju Burta, protože tebe miluju déle. Tak jako nemám potřebu si vzít jeho, tak si nemůžu vzít tebe. Miluju jenom tebe. All right?“