Friday

XXXII

Byly dvě hodiny po půlnoci lodního času. Vynoření do normálního prostoru proběhlo podle plánu asi v jedenáct dopoledne a výpočty byly natolik přesné, že Forward se měl na stacionární orbu nad Botanickým Zálivem dostat v sedm čtyřicet dva, to jest o několik hodin dříve, než se odhadovalo před vynořením. Nepotěšilo mě to, protože budou-li moduly startovat brzy ráno, zvyšuje se podle mne nebezpečí, že se po chodbách budou pozdě v noci ještě potulovat lidé.

Nemám ale na vybranou. Je to hop nebo trop, další příležitost už mít nebudu. Dokončila jsem poslední přípravy a políbila Tilly na rozloučenou. Ještě jsem jí prstem naznačila, aby nedělala hluk a vyklouzla jsem ze dveří kajuty.

Musela jsem jít daleko na záď a o tři podlaží níž. Dvakrát jsem zpomalila, abych se vyhnula strážím na obchůzce, a jednou jsem se schovala do postranní chodby kvůli náhodnému chodci. Poté jsem pokračovala stále směrem na záď až k dalšímu příčnému koridoru, kde jsem odbočila vpravo. Nakonec jsem došla do krátké slepé chodby vedoucí k přechodové komoře pravého výsadkového modulu.

Čekal tam na mne Mac alias Pete alias Percival.

Rychle jsem k němu přiskočila, usmála se na něj a s prstem přiloženým na rty, naznačujícím, aby byl zticha, jsem ho praštila pod ucho.

Zachytila jsem ho v pádu a odtáhla ho stranou, načež jsem se pustila do otvírání kombinačního zámku — když tu jsem najednou zjistila, že ani se svým zdokonaleným nočním viděním nedokážu značky na číselníku přečíst. Na chodbách svítilo jenom tlumené noční osvětlení a tahle krátká slepá chodba neměla svou vlastní lampu. Dvakrát jsem kombinaci zkazila.

Nechala jsem toho a přemýšlela. Mám se vrátit zpátky do kajuty pro baterku? Sice tam žádnou nemám, ale možná, že nějakou bude mít Tilly. A kdyby ji neměla ani ona — mám čekat do rána, až zapnou hlavní světla? Tím bych se ale dostala do časové tísně a navíc by se tu již mohli motat nějací lidé. Jenže co mi zbývá?

Sklonila jsem se nad Petem. Byl stále v bezvědomí, ale živý. Prohledala jsem ho.

Ani mě nepřekvapilo, když jsem u něj našla tužkovou svítilnu. Aby mě mohl sledovat, baterku nutně potřeboval. Zlatka Povětrná se takovými maličkostmi přirozeně nezatěžovata. Za pár vteřin jsem dveře otevřela.

Vtáhla jsem Peteho dovnitř, zavřela jsem a pak jsem dveře zamkla otočením kola doprava a doleva. Když jsem se otočila a uviděla, že Pete pohnul víčky, praštila jsem ho znovu.

Čekala mě nepříjemná a namáhavá práce. Pete váží asi osmdesát pět kilo, což na muže sice není moc, ale pořád je to o dvacet pět víc, než vážím já. Od Toma jsem věděla, že technici udržují umělou gravitaci na 0.97 gé, aby byla stejná, jako na Botanickém Zálivu. V tuto chvíli bych však vděčně uvítala stav beztíže nebo antigrav. Nemohla jsem tady totiž Peteho, ať už živého nebo mrtvého, nechat jen tak ležet.

Podařilo se mi ho po způsobu požárníků naložit křížem přes záda. Po chvíli jsem přišla na to, že nejlepší způsob, jak vidět před sebe a zároveň mít volné ruce kvůli uzávěrům vzduchotěsných dveří, je držet svítilnu v ústech jako cigaretu. To světlo se mi teď výborně hodilo, i když v případě nutnosti (a bez bezvládného těla na zádech) bych správnou cestu ve tmě dokázala vycítit.

Pouze s jediným chybným odbočením jsem nakonec došla do obrovského nákladového prostoru, který se díky tenkému paprsku protínajícímu tmu zdál být ještě o něco větší. Nečekala jsem, že tu bude naprostá tma; představovala jsem si původně, že modul bude alespoň tlumeně osvětlen, podobně jako bývá loď od půlnoci do šesti ráno.

Konečně jsem dorazila k úkrytu, který jsem si včera vyhlédla: k velkému turbogenerátoru od Westinghouse.

Odhadovala jsem, že ta hora oceli běhá na nějaký druh plynu, nebo možná i na páru. Rozhodně nebyla konstruována pro Shipstony. V koloniích se ještě najde spousta zastaralých zařízení, které se tam, kde si lze Shipstony snadno opatřit, už dávno nepoužívají. Ve starých strojích se nevyznám, ani technické podrobnosti mě nezajímaly. Pro mě bylo důležité to, že část turbogenerátoru, která svým tvarem připomínala komolý kužel ležící na boku, vytvářela uprostřed pod užším koncem něco přes metr vysoký prostor dost velký na to, abych se do něj vešla. Byl dokonce dost velký i pro dva, což byla klika, protože svého nezvaného hosta jsem nemohla ani zabít, ani nechat venku.

Úkryt byl uvnitř docela útulný díky tomu, že nosiči tohle monstrum před svázáním obložili těsně přiléhající plachtou ze skleněných vláken. Protáhla jsem se mezi úvazy a pak jsem musela napnout všechny síly, abych za sebou vtáhla i Peteho. Až na pár oděrek se mi to podařilo.

Ještě jednou jsem ho prohlédla a pak jsem ho svlékla. Když budu mít štěstí, možná se mi podaří trochu se prospat. To by však rozhodně nebylo možné, kdybych svého strážce vedle sebe nechala volně ležet.

Pete na sobě měl kalhoty, opasek, košili, trenýrky, tenisky a svetr. Všechno jsem to z něho stáhla a spoutala mu zápěstí za zády. Nohavicemi od kalhot jsem mu svázala kotníky a připoutala mu je za jeho zády k zápěstí. Tahle po čertech nepohodlná pozice, kterou nás učili v základním kursu, každého spolehlivě odradí od pokusu o útěk.

Právě jsem mu nasazovala roubík z trenýrek a svetru, když tiše pronesl: „To je zbytečné, slečno Friday. Jsem vzhůru už nějakou dobu. Raději si promluvme.“

Zarazila jsem se. „Myslela jsem si to. Ale nechtěla jsem to dát najevo dřív, než se sám ozveš. Předpokládala jsem, že ti tak spíš dojde, že když budeš dělat potíže, utrhnu ti pohlaví a nacpu ti ho do chřtánu.“

„Něco podobného jsem tušil, ale že byste byla až tak krutá, to jsem přeci jen nečekal.“

„A proč bych neměla být? Mám s tvým pohlavím už svou zkušenost. Ne moc dobrou. Když budu chtít, klidně ti ho utrhnu. Nějaké námitky?“

„Můžu mluvit, slečno Friday?“

„Jistě, proč ne? Ale stačí jeden hlasitější vzdech a můžeš se s tou hračkou rozloučit.“

„Jenom ne tak zhurta, prosím vás! Pokladník nás dnes v noci nasadil do zdvojených hlídek.“

„Zdvojené hlídky? K čemu to?“

„Když jste v kajutě a spíte, je ve službě obvykle jenom Tilly alias Šizuko. Jakmile vstanete, stiskne tlačítko a oznámí mi tak, že přebírám hlídku. Ale pokladník — nebo možná Kapitán — je neklidný. Obává se, že se na Botanickém Zálivu možná pokusíte utéci z lodi.“

Vytřeštila jsem oči. „Dobrotivý bože! Jak si o mně může někdo myslet něco tak hanebného?“

„Nemám tušení,“ odpověděl klidně. „A co děláme tady, ve výsadkovém modulu?“

„Chystám se na výlet. A co tu děláš ty?“

„Já taky. Alespoň doufám. Uvědomil jsem si, slečno Friday, že jestliže chcete na Botanickém Zálivu utéct, nejspíš to provedete dnes v noci. Nevěděl jsem sice, jak se chcete dostat do modulu, ale důvěřoval jsem vám — a teď vidím, že oprávněně.“

„Díky. Kdo hlídá levý modul? Je tam vůbec někdo?“

„Graham. Takový malý blonďák. Možná jste ho už viděla.“

„Až moc často.“

„Vybral jsem si pravou stranu, protože tenhle modul jste si včera prohlížela s panem Udellem. Nebo předevčírem. Záleží na tom, jak to počítám.“

„Je mi úplně jedno, jak to počítáš. Co se stane, až tě budou hledat, Pete?“

„Neměli by mě hledat. Pověřil jsem Pepu Pitomce — pardon, Josefa Steubena, Pepa Pitomec mu říkám jenom v duchu — aby mě po snídani vystřídal. Jak Pepu znám, až mě nenajde, neudělá žádný rozruch. Prostě se posadí na zem, opře se o dveře a bude spát až do doby, než někdo přijde a dveře odemkne. Pak tam bude stát, dokud modul neodstartuje, načež se vrátí do svého pokoje a bude tam trčet, dokud ho nevyhledám. Pepa je spolehlivý, ale nijak zvlášť bystrý a na to, jsem spoléhal.“

„To zní, jako kdybys to předem plánoval, Pete.“

„Rozhodně jsem si nenaplánoval bouli jako hrom. Kdybyste trochu počkala a nechala mě mluvit, nemusela jste se se mnou táhnout.“

„Jestli se mě snažíš ukecat, abych tě rozvázala, Pete, namáháš se zbytečně. Seš v děsným průšvihu. Řekni mi jeden jediný důvod, proč bych tě neměla na místě oddělat. Kapitán má totiž pravdu — zdrhám z lodi a nemůžu se s tebou zdržovat.“

„No… například proto, že by ráno při vykládání našli moje tělo a pak by vás začali hledat.“

„To už budu hezkých pár kilometrů za obzorem. A proč by měli hledat mě? Nenechám na tobě přece žádné otisky. Budeš mít jenom pár modřin na krku.“

„Motiv a příležitost. Na Botanickém Zálivu se přísně dodržují zákony, slečno Friday. Možná byste se mohla vymluvit na to, že jste z lodi utekla v nouzi — nebyla byste první. Když vás ale budou hledat pro vraždu, místní lidi budou spolupracovat.“

„Budu tvrdit, že šlo o sebeobranu. Seš přece známej násilník. Probůh, Pete, co si s tebou jenom počnu? Jsi mi jen na obtíž. Víš dobře, že tě nezabiju. Neumím zabít s chladnou hlavou, musí mě k tomu vyprovokovat. Ale když tě nechám svázaného — to máme pět a tři je osm, pak nejmíň další dvě hodiny, než začnou vykládat — tak to máme dohromady víc než deset hodin. A budu ti muset ještě nasadit roubík — a začíná být pěkná zima…“

„To bych řek', že začíná být zima! Můžete mě aspoň trochu omotat svetrem?“

„Dobrá, ale později ho musím použít jako roubík.“

„Kromě toho, že se začíná ochlazovat, přestávám nějak cítit ruce a nohy. Když mě necháte takhle svázaného deset hodin, slečno Friday, dostanu do nich gangrénu a budou mi je muset uříznout. A tady je nepůjde nechat regenerovat. Než se dostanu někam, kde to umějí, bude ze mě nadosmrti mrzák. Radši mě zabijte.“

„K čertu, snažíš se mi hrát na city!“

„Nejsem si jistý, jestli jste vůbec nějakého citu schopna.“

„Podívej,“ řekla jsem mu, „když tě rozvážu, aby ses mohl obléct, slíbíš mi, že se pak necháš bez odporu svázat a necháš si nasadit roubík? Nebo tě budu muset praštit o něco silněji, než předtím a uspat tě napořád? Budeš riskovat, že ti zlámu vaz? A já to dokážu — sám jsi mě viděl v akci.“

„Nebyl jsem u toho. Jen jsem viděl výsledky a ledacos slyšel.“

„To je to samé. Takže je ti to jasné. A asi taky víš, proč můžu dělat takové věci. 'Má matka je zkumavka…“'

„'…a skalpel je můj táta',“ skočil mi do řeči. „Slečno Friday, nemusel jsem se nechat praštit. Jste rychlá… jenže já taky a mám delší ruce. Věděl jsem, že jste zdokonalená, ale vy jste nevěděla, že já jsem na tom stejně. Takže bych býval vyhrál.“

Seděla jsem na zemi se zkříženýma nohama a zírala na něj. Když skončil svou ohromující řeč, zmocnila se mě závrať a nevěděla jsem, jestli opět nezačnu zvracet. „Pete,“ pronesla jsem téměř omluvně, „nelžeš mi?“

„Celý život jsem musel lhát,“ odpověděl. „Podobně jako vy. Nicméně…“ Zmlkl a zkroutil zápěstí; pouta praskla. Víte, kolik vydrží zkroucené rukávy kvalitní košile, než prasknou? Víc než konopné lano stejné tloušťky. Můžete si to sami zkusit.

„Zničená košile mi nevadí,“ pronesl konverzačním tónem, „stačí mi svetr. Nerad bych si ale zničil kalhoty. Myslím, že než si budu moci opatřit nové, budu se v nich ještě muset objevit na veřejnosti. Vy dosáhnete na uzly lépe než já, slečno Friday. Mohla byste je rozvázat?“

„Neříkej mi slečno Friday, Pete. Oba jsme přece UČ.“ Začala jsem rozplétat uzly. „Proč jsi mi to neřekl už dřív?“

„Chtěl jsem. Ale vždy do toho něco přišlo.“

„Podívej! Máš studené nohy! Ukaž, promasíruju ti je. Ať se ti prokrví.“

Usnuli jsme. Aspoň já. Pete třásl mým ramenem a klidně říkal, „Radši se vzbuďte. Musíme se připravit na přistání. Objevila se nějaká světla.“

Ponuré světlo se rozprostíralo všude uvnitř, dole a kolem a my jsme usnuli pod plachtou, která přikrývala dinosaura. Zívla jsem.

„Je mi zima.“

„Nestěžujte si. Vy jste si hověla uvnitř. Tam je tepleji, než venku. Já jsem promrzl.“

„Přesně to si zasloužíš. Surovče. Jsi příliš vyzáblý, máš málo ochranné vrstvy. Pete, musíme tě trochu namastit. To mí připomíná, že jsme nesnídali. Ale když pomyslím na jídlo — myslím, že by se mi udělalo špatně.“

„Fuj — jděte ode mne a zkuste to vyhodit vzadu do toho rohu. Ne sem, kde bychom v tom museli ležet. A snažte se být co nejtišší, už by tam někdo mohl být.“

„To je surové. Necitelně surové. A právě proto zvracet nebudu.“ Celkem jsem se cítila docela dobře. Vzala jsem si jednu z těch modrých tabletek těsně předtím, než jsem opustila kabinu BB, a zdálo se mi, že účinkují. Měla jsem v žaludku jednoho nebo dva motýly, ale nebyli moc silní — nebyl to ten druh, co křičí: „Pusť mě odtud!“ Měla jsem sebou zbytek zásob, které mi dal dr. Jerry. „Pete, jaké máš plány?“

„Vy se ptáte mě? Vy jste naplánovala tento útěk z vězení, ne já.“

„Ano, ale ty jsi velký, silný a svalnatý muž, který chrápe. Myslela jsem, že si vezmeš náboje a všechno si naplánuješ, zatímco já budu dřímat. Není to tak?“

„Dobrá — Friday, a jaké plány máte vy? Plány, které jste dělala, když jste ještě nevěděla, že budu s vámi?“

„Neměla jsem žádný velký plán. Až přistaneme, budou muset otevřít nějaké dveře, buď ty pro lidi, nebo ty velké pro náklady, je mi jedno, jaké to budou, protože až to udělají, vyběhnu odtud jako vystrašená kočka a budu zběsile přeskakovat všechno a každého, kdo mi bude stát v cestě… a nezastavím se, dokud nebudu daleko od lodi. Nechci nikoho zranit, ale doufám, že se mě nikdo nepokusí příliš tvrdě zastavit… proto nechci, aby mě zastavili.“

„To je dobrý plán.“

„Myslíš? Vlastně to vůbec žádný plán není. Jenom rozhodnutí. Otevřou se dveře a já začnu utíkat.“

„Je to dobrý plán, protože nepočítá s tím, že by se nepovedl. A máte jednu velkou výhodu. Oni se neodváží vás poranit.“

„Přála bych si, abych si tím mohla být jistá.“

„Jestli vás zraní, bude to nehoda a ten, kdo to udělá, bude vytahován za palce rukou. Přinejmenším. Teď, když jsem slyšel zbytek vašeho vyprávění, vím, proč jsem dostal tak důrazné instrukce. Friday, oni vás nechtějí mrtvou nebo živou; oni vás chtějí perfektně zdravou. Než aby vás zranili, nechají vás utéci.“

„Pak by to mělo být snadné.“

„Nebuďte si tím zas tak jistá. Stále bude dost mužů, kteří si budou dokazovat, že takovou divokou kočku, jako jste vy, mohou uchvátit a vlastnit; víme to oba. Snad vědí, že jste utekla — já myslím, že ano; loď měla při opouštění dráhy hodinové zpoždění —.“

„Ach!“ Pohlédla jsem na své prsty. „Ano, teď už bychom měli přistávat. Pete, oni mě hledají!“

„Taky myslím. Ale nebylo důvodu budit vás dřív, než se objevila ta světla. Zatím měli asi čtyři hodiny na to, aby se ujistili, že nejste nahoře s výletníky 1. třídy. V každém případě nechají nastoupit přistěhovalce. Takže jestli jste tady a neskrýváte se jednoduše někde mimo loď — musíte být v tomto prostoru, který je velký jako tato loď. Ale budou sledovat oba průchody — nákladové dveře v tomto patře a dveře pro pasažéry v horním patře. Friday, jestli použijí hodně lidí — a to použijí — a jestli tito nohsledi budou vybaveni sítěmi a lepkavými lany — a to budou — chytí vás, aniž by vás poranili, jakmile vystoupíte z lodi.“

„Ano. Myslela jsem na to. Pete… jestli k tomu dojde, budou určitě mrtví a ranění. Sama se můžu smrtelně poranit — ale oni za mou porážku draze zaplatí. Díky za varování.“

„Možná to neudělají přesně takhle. Třeba to zařídí jako samozřejmost, že jsou dveře sledovány, aby vás přiměli zůstat pozadu. Pak nechají vyjít přistěhovalce — předpokládám, že víte, že budou vycházet nákladovými dveřmi?“

„To jsem nevěděla.“

„Ale oni to vědí. Nechají je vystoupit, odškrtají si je a pak zavřou dveře a vystříkají v tom prostoru plno uspávacího plynu. Nebo slzného. Budete nucena vyjít ven s uslzenýma očima a bude vám špatně.“

„Brrr! Pete, jsou opravdu v lodi vybaveni těmito plyny? Ráda bych to věděla.“

„Těmito a ještě horšími. Podívejte, kapitán této lodi už spoustu světelných let jedná podle zákonů a nařízení a má jen hrstku lidí, na které se může spolehnout v kritickém okamžiku. Ve čtvrté třídě převáží tato loď téměř při každé jízdě skupinu všeho schopných zločinců. Samozřejmě, že kapitán je vybaven plynem — pro každé odděleni jiné množství. Friday, ale vy tady už nebudete, až použijí plyn.“

„Cože? Pokračuj.“

„Přistěhovalci budou procházet střední uličkou mezi sedadly. Asi tří sta jich to tak udělá. Budou natlačeni do svých oddělení těsněji, než je bezpečné. Mnoho jich tedy půjde tou střední uličkou, protože předpokládám, že se asi nemohou všichni navzájem znát za tu krátkou dobu, kterou měli k seznámení. Toho využijeme. A ještě jedné velmi velmi staré metody, kterou už použil Odyseus…“

Zůstávali jsme s Petem v temném koutě, který byl tvořen vysokým koncem generátoru a něčím, co bylo ve velké dopravní kleci. Světla se změnila a my jsme slyšeli šum mnoha hlasů.

„Už jdou,“ špitl Pete. „Pamatujte si, že pro vás bude nejlepší vsadit na někoho, kdo toho hodně ponese. Bude jich takových hodně. Naše oblečení je v pořádku — nevypadáme na první třídu. Ale musíme něco nést. Přistěhovalci jsou vždycky hodně obtíženi zavazadly. Vím to dobře.“

„Pokusím se nést nějaké ženě dítě,“ řekla jsem mu.

„Výborně, jen jestli ho umíte chovat. Pozor, už jdou.“

Byli opravdu hodně obtěžkáni — a proto mi to připadalo jako politika ubožáků: Každý přistěhovalec si může do těch kamrlíků, co jim říkají kanceláře ve třetí třídě, vzít na svůj lístek cokoli, pokud to dokáže vynést z lodi bez cizí pomoci; to je definice této společnosti o „příručních zavazadlech“. Ale za všechno, co musí být umístěno v nákladovém prostoru, zaplatí dopravní poplatek. Vím, že společnost z toho těží, ale taková politika se mi nelíbí. Dnes jsme se ale snažili využít ji v náš prospěch.

Když nás míjeli, většina z nich si nás ani nevšimla a ostatní se o nás nezajímali. Vypadali unaveně a příliš zaujati sami sebou, což myslím také opravdu byli. Měli hodně dětí, které většinou plakaly. Prvních pár tuctů bylo vytlačeno z řady těmi, kteří spěchali dopředu. Pak se řada hýbala pomaleji bylo tam víc dětí, víc zavazadel — a lidé se hromadili. Pomalu nadešel čas udělat ze sebe „ovečku“.

Pak najednou z této směsice lidských pachů, potu a špíny, obav a strachu, pižma a špinavých plínek, pronikl na povrch pach čistý jako křišťál — asi jako téma Zlatého kohoutka v Chvalozpěvu na slunce od Rimského — Korsakova nebo jako Wágnerovský leitmotiv v cyklu Prstenu — a já jsem vyjekla:

„Janeto!“

Podsaditá žena na druhé straně fronty se otočila a pohlédla na mne, upustila dva kufry a chňapla mě.

„Marjié!“ A nějaký vousatý muž řekl: „Říkal jsem ti, že je na lodi! Říkal jsem to!“ A Ian řekl vyčítavě, „Jsi mrtvá?“

Odvrátila jsem ústa dostatečně daleko od Janety a řekla jsem, „Ne, nejsem. Juniorka hlavní pilotka Pamela Heresfordová ti posílá vřelé pozdravy.“

Janeta řekla „Ta potvora!“ Ian řekl, „Teď Janeto,“ a Betty se na mne podívala starostlivě a řekla, „Je to ona. Nazdar, lásko. Bůh tě opatruj,“ a Georg mluvil plný napětí nesouvisle francouzsky, když se mě jemně snažil dostat pryč od Janety. Samozřejmě, že jsme zbrzdili postup celé řady. Ostatní, kteří byli obtíženi, si stěžovali a tlačili se všude kolem nás, mezi nás i přes nás. Řekla jsem, „Popojdeme. Povídat si můžeme později.“ Pohlédla jsem zpět na místo, kde jsme se s Petem skrývali; byl pryč. To mě uklidnilo. Pete se neztratí. Janeta nebyla ve skutečnosti vůbec zavalitá, ani korpulentní — byla prostě několik měsíců těhotná. Pokusila jsem se vzít jí jedno zavazadlo; nedovolila mi to. „Raději nesu dvě; kvůli vytížení.“

Tak jsem nakonec nesla cestovní klec pro kočky s kočičí mámou. A velký hnědý papírový balík, který předtím nesl Ian pod paží.

„Janeto, co jsi udělala s koťaty?“

Freddie odpověděl za ní, „Díky mému vlivu se jim dostalo výtečného postavení s dobrými vyhlídkami na povýšení jako kontrolní technici hlodavců na velké ovčí farmě v Queenslandu. A teď mi proboha řekni, jak je možné, že ty, kterou jsme snad ještě včera viděli po pravici pána a kapitána tohoto ohromného dopravního letadla, se najednou ocitáš ve společnosti venkovanů v samotných střevech tohoto křápu?“

„Později, Freddie. Až to budeme mít za sebou.“

Ohlédl se ke dveřím. „Ach tak! Později, s přátelským popitím a spoustou vyprávění. Nejdříve musíme ještě projít strážemi.“

Ve dveřích stáli dva vyzbrojení hlídači, každý na jedné straně. V duchu jsem se začala modlit, zatímco jsem vedla ten hloupý dvojsmyslný rozhovor s Freddiem. Oba ozbrojenci se na mne podívali a ani jeden na mém vzhledu neshledal nic mimořádného. Možná tomu napomohl můj špinavý obličej a neučesané vlasy. Dosud mě totiž nikdo neviděl mimo kabinu BB, kromě toho, když mě Shizuko náležitě připravila, abych vynášela vysoké ceny v dražbě.

Dostali jsme se ode dveří, na krátkou rampu a byli jsme řazeni do fronty ke stolu, který stál přímo venku. Za ním seděli dva úředníci s papíry. Jeden vyvolával jména, „Frances, Frederick J.! Předstupte!“

„Zde!“ odpověděl Frederico a obešel mě, aby se dostal ke stolu. Hlas za mnou vykřikl, „Tamhle je!“ — a já jsem prudce posadila kočku a vyrazila na útěk.

Trochu jsem se obávala přílišného rozruchu za sebou, ale nevěnovala jsem mu pozornost. Prostě jsem se chtěla co nejrychleji dostat z dosahu jakéhokoli omračujícího děla nebo rakety s lepkavými provazy nebo minometu se slzným plynem. Nemohla bych uniknout radarovému dělu nebo dokonce brokovnici, ale toho jsem se obávat nemusela, pokud měl Pete pravdu. Předbíhala jsem jednoho po druhém. Po mé pravé straně byla nějaká vesnice a vpředu jakési ztichlé stromy. V tu chvíli bych raději byla těmi stromy. Běžela jsem dál. Letmý pohled dozadu mi prozradil, že většina pronásledovatelů zůstala za mnou — není divu; uběhnu tisíc metrů přesně za 2 minuty. Ale zdálo se, že dva z nich se drží dobře a možná mě dohoní. Tak jsem se zastavila a chtěla jsem jim praštit hlavami o sebe nebo jim provést cokoli jiného.

„Běžte dál!“ zaskuhral Pete. „Máme se snažit tě chytit.“ Běžela jsem dál. Druhým běžcem byla Shizuko. Moje kamarádka Tilly.

Když jsem byla pěkně mezi stromy a z dohledu vyloďovacího člunu, zastavila jsem se, abych se vzdala. Dohonili mě; Tilly mě držela za hlavu a pak otřela má ústa — pokusila se mě políbit. Odvrátila jsem se. „Nedělej to, musím strašně páchnout. To jsi vyběhla z lodi v tomhle?“ Byla oblečená do cvičebního trikotu, ve kterém vypadala vyšší, štíhlejší, západněji a ženštěji, než jak jsem ji znala jako dívku.

„Ne. Původně jsem měla kimono i s pásem. Někde jsem ho ztratila. Nedá se v něm běžet.“

Pete řekl rozzlobeně, „Přestaňte s tím žvaněním. Musíme se odtud dostat.“ Chytil mě za vlasy a políbil mě. „Koho zajímá, jestli páchnete? Pojďme dál!“

Tak jsme šli — stále jsme se křovím vzdalovali od člunu. Brzy se ale ukázalo, že Tilly si vymkla kotník a stále více pajdala. Pete zase zabručel. „Když jste vyrazila na útěk, byla Tilly teprve na poloviční cestě dolů k uličce mezi sedadly na palubě první třídy. Proto seskočila a špatně dopadla. Tilly, jsi nemotora!“

„To jsou ty zatracené japonské boty; vůbec nedávají oporu. Pete vem to kůzle a jděte. Mně nic neudělají.“

„To je peklo,“ řekl Pete hořce. „My tři jsme v něm stále spolu. Je to tak, slečno — je to tak, Friday?“

„Ano, peklo! Jeden za všechny a všichni za jednoho! Vem ji na pravé straně, Pete, já ji vezmu tady na té.“

Vytvořili jsme celkem hezky jakéhosi pětinohého tvora, který neběžel rychle, ale přece jen se křovinatý prostor mezi námi a pronásledovateli zvětšoval. Za chvíli chtěl Pete vzít Tilly na záda. Zastavila jsem je. „Poslouchejte.“

Žádné známky po pronásledování. Nic než podivné zvuky cizího lesa. Ptačí volání? Nebyla jsem si jistá. To místo bylo zvláštní směsicí náklonnosti a cizoty — tráva, která nebyla úplně trávou, stromy, které vypadaly, jakoby zde byly ponechány z jiné geologické epochy, chlorofyl, který byl silně červeně žíhaný — nebo to bylo tím, že byl podzim? Jak asi bude v noci? Z hlediska lodního řádu se nezdálo být moudré jít hledat v nejbližších třech dnech nějaké lidi. Vydrželi bychom to bez vody a jídla dlouho — ale co když bude mrznout?

„Dobrá,“ řekla jsem. „Na záda. Ale budeme se střídat.“

„Friday! Ty mě nemůžeš nosit.“

„Nesla jsem Peteho včera v noci, viď Pete. Myslíš, že takovou japonskou panenku, jako jsi ty, neunesu?“

„Japonskou panenku, mou bolavou nohu. Já jsem zrovna taková Američanka jako ty.“

„Pravděpodobně ještě větší. Já totiž nejsem žádná velká. Řekneme si to později. Teď na mne vylez.“

Nesla jsem ji asi 50 metrů, potom Pete asi 200 metrů a tak dále, že jsme se podle Peteho vystřídali spravedlivě.

Po hodině takové chůze jsme přišli k silnici — byla to jen taková pěšina vedoucí křovím, ale bylo vidět stopy od kol a koňských kopyt. Nalevo vedla cesta pryč od člunu a od města, tak jsme se tamtudy vydali. Shizuko už zase šla, ale dost se opírala o Peteho.

Přišli jsme k nějaké farmě. Možná jsme se jí měli vyhnout, ale moje chuť napít se vody byla v tu chvíli větší než touha po naprostém bezpečí a také jsem chtěla Tilly převázat ten kotník dřív, než ho bude mít větší než svou hlavu.

Byla tam nějaká starší šedovlasá žena, velmi hezká a upravená. Seděla v houpacím křesle a pletla. Když jsme se přiblížili, vzhlédla a pokynula nám, abychom šli k domu.

„Jsem paní Dundasová,“ řekla, „Jste z té lodi?“

„Ano,“ odpověděla jsem. „Já jsem Friday Jonesová, toto je Matilda Jacksonová a toto je náš přítel Pete.“

„Pete Roberts, paní.“

„Posaďte se všichni. Odpusťte, že nevstávám. Moje záda už nejsou to, co bývala. Vy jste uprchlíci, že? Vyskočili jste z lodi?“

(Nevyhnout se odpovědi. Ale být připravena zmizet.) „Ano. Vyskočili.“

„Pochopitelně. Asi polovina uprchlíků přijde nejdříve k nám. Podle ranního vysílání budete potřebovat úkryt nejméně na tři dny. Tady jste vítáni. My máme návštěvníky rádi. Samozřejmě, že máte právo jít přímo do kasáren, kde budete přechodně bydlet. Lodní úředníci tam na vás nemůžou. Ale mohou vás ničit se svými nekonečnými právními argumenty. Můžete se rozhodnout po obědě. A teď, dali byste si šálek čaje?“

„Ano,“ souhlasila jsem.

„Dobrá, Malcolme! Ach, Malcolme!“

„Co je, mami?“

„Postav na čaj!“

„Co?“

„Konvici!“ a paní Dundasová se obrátila na Tilly, „Dítě, co se vám to stalo s nohou?“

„Myslím, že jsem si vymkla kotník, paní.“

„Určitě. Vy — jmenujete se Friday? — jděte najít Malcolma a řekněte mu, že chci tu největší mísu plnou rozlámaného ledu. A vy, pane — pane Robertsi — vy mi můžete pomoci z té židle, protože budeme potřebovat ještě další věci na tu ubohou nožku. Až splaskne ten otok, musíme to převázat. A vy Matildo — nejste alergická na aspirin?“

„Ne, paní!“

„Mami! Voda se vaří!“

„Friday, jděte tam drahá.“

Šla jsem pro čaj a srdce mi plesalo.

XXXIII.

Uplynulo dvacet let. Myslím tím let na Botanickém Zálivu, ale to není takový rozdíl. Dvacet dobrých let. Tyhle paměti jsem psala podle nahrávek, které jsem natočila v Pajaro Sands ještě před Šéfovou smrtí, a podle poznámek načmáraných krátce po příletu sem. Původně mi měly sloužit jako pojistka pro případ, že by se jim přece jenom povedlo prosadit moje vyhoštění z Botanického Zálivu.

Když mne už ale nemohli využít pro svůj záměr, přestali se o mě zajímat — pochopitelně, protože jsem pro ně nikdy neznamenala nic víc, než chodící inkubátor. Později První Občan a Princezna společně zahynuli při výbuchu bomby, kterou jim někdo nastrčil do kočáru, a celá záležitost se stala ryze akademickou.

Správně by mé paměti měly končit příchodem na Botanický Záliv, protože tady můj život přestal mít dramatický spád. Koneckonců, o čem by asi tak mohla vesnická hospodyňka psát paměti? Kolik vajec jsme měli minulý rok? Zajímá vás to? Mne tedy ano, ale vás asi těžko.

Člověk, který má co dělat a je šťastný, paměti nepíše. Příliš ho zaměstnává vlastní život.

Když jsem se ale probírala nahrávkami a poznámkami (ze kterých jsem 60 procent slov vyhodila), všimla jsem si několika maličkostí, o kterých když už se psalo, zasloužily by si podrobnější vysvětlení. Například Janetina zrušená kreditní karta — tu má na svědomí moje „smrt“ při výbuchu, který poslal ke dnu Skip to M'Lou. Georges se na tu událost dole ve Vicksburgu důkladně vyptával a ujistili ho, že nikdo nepřežil. Zavolal pak Janetě a Ianovi, kteří se právě chystali zmizet do Austrálie, protože je varoval Šéfův winnipegský agent. Takže Janet svou kartu pochopitelně zrušila

Nejpodivuhodnější na celém příběhu je to, že jsem se setkata se svou „rodinou“. Georges ale říká, že divné není ani tak to, že e ou tu oni, jako spíš to, že jsem tu já. Všichni byli otráveni a znechuceni životem na Zemi — kam tedy měli jít? Botanický Záliv není sice zrovna jediná možnost, ale je nejvíc nasnadě. Je to dobrá planeta podobná Zemi, jaká bývala před mnoha staletími. Není tak primitivní jako Les, asi tak přehnaně luxusní, jako Ledňáček nebo Fiddlerova Zelená. Všichni toho při nucené likvidaci hodně ztratili, ale zbylo jim dost na to, aby nejlevnější třídou doletěli na Botanický Záliv, zaplatili příspěvky společnosti a kolonii a ještě jim zůstalo něco do začátku.

(Víte vůbec, že tady na Botanickém Zálivu se dveře nezamykají? Většina lidí ani nemá zámek. Učiněný Zázrak!) Georges říká, že jediná opravdová náhoda je to, že jsme letěli stejnou lodí. A přitom tomu málem tak nebylo. Nestihli Diraca a pak jen tak tak odstartovali s Forwardem, protože si to vynutila Janet. Chtěla raději cestovat s dítětem v břiše než v náručí. Ale i kdyby bývali odletěli jinou lodí, stejně bych je tu našla. Naše planeta je asi tak veliká jako Země, ale kolonie je pořád ještě malá a skoro celá se rozkládá v jediném areálu. A na nové sousedy je zvědavý každý. Určitě bychom se setkali.

Co kdyby mi bývali nenabídli ten pochybný kšeft? Člověk si vždycky může říkat „co kdyby“, myslím si ale, že poté, co jsem si naplánovala ten nákup, byla šance asi tak jedna ku jedné, že skončím na Botanickém Zálivu.

„Osud vždy řídí naše kroky“ a já si nestěžuju. Být hospodyňkou v naší osmičlenné skupině se mi docela líbí. Není to formálně S — skupina, protože sex a manželství se tu neřídí žádnými předpisy. Nás osm žije společně s dětmi v malém přízemním domku, který jsme všichni postavili podle Janetina návrhu. (Nejsem sice žádný architekt, ale tesařina mi jde skvěle.) Sousedé nám nikdy nekladli všetečné otázky o našem původu. Však by je za to také Janet pěkně sjela. Všem je to jedno a děti jsou pro Botanický Záliv požehnáním. Pojem „populační tlak“ nebo „Nulový růst populace“ tady nebudou znát dřív než za několik staletí.

Tohle líčení nikdo z místních nespatří. Tady chci vydat jenom upravené vydání mé kuchařky — vynikající kuchařky, protože jsem ji psala pod vedením dvou mistrů kuchařského umění Janet a Georga — spolu s několika drobnými radami pro začínající hospodyňky, které dlužím Goldie. Takže se můžu bez obav rozepsat o našich rodinných vztazích. Když se se mnou Percival oženil, vzal si Georges Matildu. Dodnes si myslím, že o nás losovali. Samozřejmě, že moje dítě je v nejvlastnějším smyslu slova umělé. Mimochodem — tenhle pojem jsem na Botanickém Zálivu nezaslechla ani jednou. Je docela možné, že Wendin rodokmen sahá až ke staré šlechtě Říše. Nikdy jí to však neřeknu a oficiálně bude jejím otcem Percival. Naprosto jistě vím jenom to, že Wendy nemá žádnou vrozenou vadu a Freddie i Georges říkají, že nenese žádný ošklivý recesivní znak. Jako dítě nebyla o nic zlobivější než ostatní a obvykle ji stačila usměrnit docela obyčejná facka. Myslím si, že je teď docela hezká, což mě těší, neboť i když nejsme pokrevně spřízněni, je to přeci jenom jediné dítě pocházející z mého těla.

„Jediné dítě…“ Když jsem ji porodila, požádala jsem Georga, aby zrušil mou sterilitu. Prohlédl mě spolu s Freddiem a řekl mi, že by to snad šlo provést, kdybychom byli na Zemi, ale ne tady v Novém Brisbane. Alespoň ne v nejbližších letech. To poněkud zchladilo mé mateřské touhy a kupodivu jsem pocítila úlevu. Povedlo se mi to jednou a opravdu není nutné, abych to zkoušela znovu. Děti se nám tu motají pod nohama spolu se psy a koťaty a na tom, čí které je, záleží asi tak jako u těch koťat. Děti jsou prostě děti a Tilly je umí dělat hezky, stejně jako Janet a Betty.

A taky Wendy. Kdyby to nebylo úplně vyloučené, řekla bych, že svou nadrženost zdědila po matce, tím myslím po mně. Ještě jí nebylo ani čtrnáct, když přišla domů a prohlásila: „Asi jsem těhotná, mami.“ Řekla jsem jí: „Neříkej asi, nýbrž běž za strýčkem Freddiem a nech si udělat test, drahoušku.“

Výsledek nám oznámila při večeři, která se tím pádem změnila v malou oslavu. Podle starého zvyku je totiž prokázané těhotenství ženy v naší rodině vždycky důvodem k nevázanému veselí a radovánkám. Poprvé byla tedy Wendy těhotná ve čtrnácti. Podruhé to bylo v šestnácti, potřetí v osmnácti a naposledy právě minulý týden. Jsem ráda, že je Wendy všechny odnosila, protože já jsem je pak mohla vychovávat. Až na to poslední — kvůli němu se Wendy vdala. Nikdy jsem si tedy nemohla stěžovat na nedostatek dětí, o které bych se mohla starat, i kdybychom v domě neměli další čtyři — a teď vlastně pět, ne, šest matek.

Matildino první dítě má prvotříídního otce, skvělou krev. Dr. Jerry Madsena. Tak mi to alespoň řekla a já jí věřím. Její předchozí majitel jí kvůli oplodnění právě zrušil sterilitu, když se mu naskytla příležitost vyslat ji na skvěle placenou čtyřměsíční práci. Tak vznikla „Šizuko“ s plachým úsměvem a skromným úklonem, která měla za úkol mě hlídat, jenže aniž bych to měla v úmyslu, hlídala jsem naopak já ji. Kdyby bývala chtěla, mohla si trochu toho nočního života užít ve dne, jenže ona raději trávila celý den v kajutě, aby mě měla na očích, kdykoli se vrátím.

Takže kdy? Je jen jediná možnost, kdy se to mohlo stát. Zatímco jsem napůl zmrzlá byla s Percivalem zalezlá pod turbogenerátorem, má „služebná“ si užívala v posteli s mým lékařem. Ten mladý muž má tedy pěkné rodiče! Malý vtip: Jerry teď se svou krásnou ženou Dianou žije v Novém Brisbane. Tilly mu ale nikdy neprozradila, že má v našem domě syna. Je tohle další „shoda okolnosti“? Nemyslím. Doktor medicíny je tady bezpříspěvková profese a Jerry se stejně chtěl konečně usadit a oženit. A proč by si měl někdo zvolit Zemi, když má možnost pracovat v kolonii?

Většina členů naší rodiny teď chodí k Jerrymu. Je to vynikající doktor. Ano, máme v rodině dva lékaře, ale ti nikdy nepraktikovali. Byli genovými chirurgy, experimentálními biology a genetickými inženýry — a teď jsou z nich farmáři.

Janet také ví, kdo jsou otcové jejího prvního dítěte — oba její tehdejší manželé, Ian a Georges. Proč oba? Protože to chtěla a Janeta vždycky prosadí svou. Slyšela jsem několik verzí toho případu, ale myslím si, že se mezi nimi prostě nedokázala rozhodnout.

Bettino první dítě téměř jistě není umělé a mohlo by být legitimní. Betty je ale tak svérázný typ, že by byla nejradši, kdyby jste jí uvěřili, že jí to dítě udělala banda gangsterů při přepadu maškarního plesu. Nový Brisbane je velmi klidné místo, ale tam, kde je Betty Francisová, nikdy nuda nebude.

O návratu Černé smrti toho nejspíš víte víc, než já. Glorie je mi vděčná za varování, které zachránilo Luna City, ale spravedlivější by bylo poděkovat Šéfovi. Moje krátká kariéra věštkyně se s tou jeho nedá vůbec srovnávat.

Epidemie se nerozšířila mimo Zemi, a to byla určitě Šéfova zásluha — i když jednou, zrovna v kritickém období, vyhlásil Nový Brisbane nařízení, podle kterého výsadkový modul nesměl přistát dřív, než bude vystaven vakuu a pak opět naplněn vzduchem. O život tak přišlo několik koček a krys — a taky much. Když to vyšlo najevo, jeho kapitán hned přestal vykřikovat, že v kolonii udělá pořádek.

Pokud jde o příspěvky: Pošta mezi Botanickým Zálivem a Zemí/Měsícem jde tam i zpět osm měsíců. Na sto čtyřicet světelných let to není tak špatné. (Jednou jsem slyšela nějakou turistku, jak se ptá, proč nepoužíváme rádiové spojení?). Glorie zaplatila můj příspěvek kolonii s největší možnou rychlostí a přímo překypovala ochotou zahrnout mě penězi. Šéf jí to prý určitě nahradí. Nemusela posílat zlato až sem. V Luna City má kolonie otevřený účet, ze kterého se hradí dovoz zemědělských strojů a dalších věcí na Botanický Záliv.

Avšak Pete toho na Zemi měl pramálo a Tilly — poloviční otrok — neměla vůbec nic. Já jsem stále ještě měla peníze z výhry v loterii, všechny mé honoráře a dokonce i pár akcií. To mi pomohlo dostat mé spoluuprchlíky z dluhů. Naše kolonie sice utečence nikdy neodmítne, ale než zaplatí svůj příspěvek, může mu to trvat léta.

Oba dva se naštvali. Pak jsem se zase naštvala já, a to mnohem víc. Nejenom, že peníze zůstanou v rodině, ale bez pomoci Percivalovy a Matildiny by mě téměř jistě chytili, dopravili do Říše a pak zabili. Stejně ale trvali na tom, že mi to splatí. Dohodli jsme se. Z jejich splátek a z toho, co jsme přidali my ostatní, jsme založili Nadaci Asy Huntera, která vypomáhala novým uprchlíkům a přistěhovalcům.

Nikdy jsem už nemyslela na svůj podivný a možná i ostudný původ. „Lidské dítě může porodit jenom člověk,“ řekl mi tehdy Georges. Je to pravda a Wendy to dokazuje. Jsem člověk a někam patřím.

Myslím, že to je to, po čem každý touží: Někam patřit. Být „součástí“.

A vemte na to jed, že já taková jsem! Minulý týden jsem se snažila přijít na to, proč mám tak málo času. Jsem tajemnicí Městské rady. Jsem také předsedkyní Sdružení rodičů a učitelů, vedu dívčí skautskou skupinu v Novém Toowoombu a bývala jsem prezidentkou Garden klubu. Teď jsem v plánovací komisi pro zřízení nového místního učiliště. Ano, někam patřím.

A povím vám, je to nádherně hřejivý pocit.

Do elektronické podoby upravil: jirza