Friday

XVI

Za pět minut jsme byli znova na ulici. Chvilku se zdálo, že nás pověsí nebo zastřelí, nebo přinejmenším zavřou do nejhlubšího žaláře za zločin, že nejsme Kaliforňané. Ale nakonec převládl mírnější názor, protože hlavní právní poradce Předsedu přesvědčil, že je lepší nás pustit, než riskovat nějaké soudní přelíčení nebo dokonce poplach v parlamentu. Quebecký konzul by sice mohl spolupracovat, ale koupit všechny jeho lidi by bylo příšerně drahé.

Takhle přesně se sice nevyjádřil, ale nevěděl, že ho slyším. O tom, že mám zdokonalený sluch, jsem se nezmiňovala ani před Georgem. Předsedův hlavní poradce šeptal něco o potížích, které měly s tou malou mexickou panenkou, kdy si všichni ostatní mexikánští umaštěnci udělali na tomhle příběhu závratnou kariéru. Nemůžeme si dovolit žádný podobný zmatek. Měl byste to zabalit, Předsedo. Zakrátko vypadnou…

A tak jsme opustili palác a zahnuli si to k hlavní kalifornské úřadovně Master Card. Přišli jsme tam s pětapadesáti minutami zpoždění a ztratili dalších deset minut, když jsme se zbavovali falešných podob v odpočívárně budovy Kalifornské Obchodní Kreditní. Odpočívárna neměla žádné omezení, ale nebyla ani nějak zvlášť lákavá. U vchodu jsme neplatili žádný poplatek a kabinky měly další dveře. Ženy používaly jednu stranu a muži druhou, kde byly svislé vany. Jediné místo, kde se všichni míchali, představovala prostřední místnost, vybavená umyvadly a zrcadly. Dokonce i tady měly ženy tendenci stát na jedné straně a muži na druhé. Společná umývárna mě do rozpaků nepřiváděla, koneckonců, byla jsem vychovávána v dětském domově, ale všimla jsem si, že když muži a ženy dostanou šanci se oddělit, tak se hned oddělí.

Georges vypadal bez toho nestydatého nalíčení o dost lépe. Umyl si vlasy a ulízal si je. Křiklavý šátek jsem schovala do svého lodního vaku. Řekl mi: „Hádám, že jsem se choval dost přihlouple, když jsem se pokoušel z nás udělat jiné lidi.“

Rychle jsem se rozhlédla kolem. Nikdo nablízku a z trubek automatického větrání se ozýval silný hluk. „Nemyslím si to. Dokonce jsem přesvědčena, že za šest týdnů by z tebe mohl být opravdový profík.“

„Profík v čem?“

„No, třeba jako soukromý detektiv, u Pinkertona. Nebo…“ Někdo vešel dovnitř. „Později to probereme, Tak či tak, získali jsme dva losy.“

„To ano. Kdy je tah?“

Vytáhla jsem ten můj, podívala se na něj. „Hrome, dneska! Dneska odpoledne! Nebo jsem ztratila pojem o čase?“

„Ne,“ řekl Georges a pokukoval na můj los. „Je to fakt dneska. Uděláme nejlépe, když za hodinu budeme u nějakého terminálu.“

„Není třeba,“ řekla jsem mu. „Nemám štěstí v kartách, nemám štěstí v kostkách, nemám štěstí v loterii. Když si koupím hru ESO, v krabičce nikdy není žádná výhra.“

„Tak či tak se na terminál dívat budeme, Kassandro.“

„Dobrá. Kdy je tvoje losování?“

Vyndal svůj los a prohlédl si ho.

„Hele, to je stejný tah!“ Vykřikla jsem. „Teď máme o důvod víc se dívat!“

Georges se stále pozorně díval na svůj los. „Friday, podívej se na tohle!“ Přejel palcem přes nátisk. Písmena zůstala ostrá, ale pořadové číslo se značně rozmazalo. „Dobrá, dobrá. Jak dlouho měla naše přítelkyně hlavu pod pultem, než tenhle los jakoby našla?“

„Nevím. Nanejvýš minutu.“

„Dost dlouho, to je jasné.“

„Chceš ho vrátit?“

„Já? Friday, proč bych to dělal? Taková zručnost si zaslouží naopak bouřlivý potlesk. Ale svůj velký talent promrhává. Pojďme nahoru po schodech, chceš přece to řízení s MasterCard skončit před losováním loterie.“

Znova jsem se dočasně stala Marjorií Baldwinovou. Chtěli jsme mluvit s „naším“ panem Chambersem v hlavní úřadovně kalifornského MasterCard. Pan Chambers byl maximálně sympatický: pohostinný, společenský, přátelský, a jak se zdálo, opravdový muž. Vizitka na jeho stole nám prozradila, že je viceprezidentem pro záležitosti klientů.

Po několika minutách mi začínalo být jasné, že náplní jeho úřadu je říkat ne a jeho největší talent je říkat ne co nejvlídněji, mnoha přátelskými slovy, takže si klient ani nevšimne, že vlastně neuspěl.

Za prvé, prosím, slečno Baldwinová, pochopte, že kalifornský MasterCard a MasterCard Chicagského Impéria jsou dvě různé společnosti a vy s námi nemáte žádnou smlouvu. To je nám samozřejmě líto. Je pravda, že jako výraz laskavosti a reciprocity obyčejně proplácíme úvěrové karty, které vydali oni, a oni na oplátku naše. Ale je mi skutečně líto, že musím říci, že právě teď, a to právě teď zdůrazňuji, Impérium přerušilo spojení. A jak se zdá, je to nanejvýš podivné, že dneska dokonce neoznámili kurs pro směnu bruinu a koruny… Takže jak máme proplatit úvěrovou kartu z Impéria, i kdybychom chtěli a byli ochotni to udělat… Třeba později. Ale chtěli bychom vám zpříjemnit pobyt u nás, a co je důležité, tak úplně nakonec: Co pro vás můžeme ještě udělat?

Zeptala jsem se ho, kdy si myslí, že pomine stav ohrožení. Pan Chambers vypadal zaraženě: „Stav ohrožení? Jaký stav ohrožení, slečno Baldwinová? Možná, že je v Impériu, protože uzavřeli své hranice. Ale tady určitě ne! Rozhlédněte se kolem sebe. Viděla jste někdy zemi, z níž tak sálá mír a blahobyt?“ Dala jsem mu za pravdu a zdvihla se protože, jak se zdálo, nebylo o čem dál diskutovat.

„Děkuji vám, pane Chambersi, byl jste strašně laskavý.“

„Potěšení je na mé straně, slečno Baldwinová, a na straně MasterCard. A nezapomeňte, že pro vás udělám skutečně všechno, co budu moci. Od toho jsem tady.“

„Děkuji, budu si to pamatovat. Ááá, je tady někde v budově veřejný terminál? Dneska jsem si koupila los a tak to uteklo, že losování je za chvilku.“

Zeširoka se usmál: „Má drahá slečno Baldwinová, jsem moc rád, že jste se zeptala! Hned na tomto poschodí máme velkou zasedací místnost a každou středu odpoledne před tahem se všechno zastaví a celé naše osazenstvo, nebo přinejmenším ti, co si koupili los, protože účast není povinná, my všichni se sem namačkáme a sledujeme losování. J. B., to je prezident naší firmy a zároveň výkonný ředitel, starý J. B. rozhodl, že bude lepší to udělat takhle, než mít v budově sázkaře plížící se do umýváren a tajně hledající terminál. Je to lepší kvůli morálce. Když někdo z našich lidí vyhraje první, dostane fantastický dort se svíčkami jako kdyby měl narozeniny, dar samotného starého J. B. Ten přijde na oslavu a se šťastným výhercem kousek dortu snů.“

„To vypadá, jako kdybyste byli dobrá parta.“

„Taky že jsme. Jsme jediná finanční instituce, kde neuslyšíte o počítačových zlodějinách, krádeži software nebo používání viru. Našeho starého mají všichni rádi.“ Rychle se podíval na prst. „Pojďme do zasedačky.“

Pan Chambers nás usadil do sedadel pro velmi důležité osoby, osobně nám došel pro kávu, a pak se sám rozhodl a sedl si taky. Všichni jsme začali sledovat losování.

Obrazovka terminálu zabírala téměř celou zadní stěnu místnosti. Seděli jsme asi hodinu, kdy se losovaly malé ceny a konferenciér si vyměňoval se svým pomocníkem vrcholně srandovní vtipy, většinou o fyzické přitažlivosti dívek, které tahaly kousky papíru z otevřené mísy. Byly jasně vybrány právě pro tuto fyzickou přitažlivost, všechny byly fakt kočky. Tohle spolu s neochotou nosit nějaký kostým, kterou dávaly okatě najevo, zaručovalo publiku, že nebudou nic skrývat. Pokaždé se jedna z nich zhoupla v ramenou a v bocích a vytáhla šťastné číslo. Přitom byla zásadně oblečena jenom do pásky na oči. Takhle to vypadá jako příjemná práce, ale studio před tím musí být vytopeno.

Z přední řady se náhle ozval hlasitý šum. Nějaká úřednice MasterCard vyhrála 1000 bruinů. Chambers se široce usmíval: „Nestává se to často, ale teď o tom každý bude několik dnů hovořit. Půjdeme? Ne. Vy ještě pořád máte los, který by mohl vyhrát, že? No, ale není pravděpodobné, že by tohle světlo bliklo dvakrát.“

Nakonec jsme za fanfár získali týdenní velkou výhru. Byla to „obrovská, nejvyšší, celokalifornská supervýhra!!!“ Dívka s husími prsíčky vytáhla nejdříve dvě čestné ceny, roční zásobu piva značky Ukiah Gold v levných sudech a oběd s velkou hvězdou zábavy Bobbym „Bruttem“ Pizarem.

Pak vylosovala poslední šťastný los: konferenciér přečetl číslo, a to se za chvilku objevilo na světelné tabuli nad jeho hlavou.

„Pane Zet! Už se přihlásil vlastník tohoto losu?“

„Okamžíček,… Ne, ještě ne.“

„Tak leda máme Popelku! Máme neznámého vítěze! Někdo v naší velké a báječné Konfederaci je bohatší o dvě stě tisíc bruinů. Dívá se teď to dítě štěstěny? Ozve se nám on nebo ona a dovolí nám, abychom mu dali hobla ještě před tím, než tenhleten program skončí? Nebo se vzbudí až zítra ráno a dozví se, že je boháč? Lidi, tady je to číslo! Bude tady svítit až do konce programu a pak ho budou opakovat v dalších zprávách, dokud se miláček štěstěny nepřihlásí o výhru. A teď vzkaz…“

„Friday,“ zašeptal Georges. „Ukaž mi náš los.“

„To není potřeba, Georgi,“ odpověděla jsem mu šeptem. „Je to on, určitě.“

Pan Chambers se postavil. „A je po šou. Hezké, že někdo z naší malé rodinky zase něco vyhrál. Jsme rádi, že jste byli našimi hosty, slečno Baldwinová a pane Karo… A neváhejte mi zavolat, kdybychom vám mohli pomoci.“

„Pane Chambersi,“ zeptala jsem se. „Může pro mě MasterCard vyzvednout tohle? Nechci to dělat osobně.“

Pan Chambers je příjemný muž, ale pomalu mu to zapaluje. Musel si třikrát porovnat číslo na mém losu s číslem stále svítícím na obrazovce, než tomu mohl uvěřit. Pak ho zase Georges musel zastavit, když chtěl běžet do všech světových stran zavolat fotografa a zavolat do ústředí Národní loterie. A právě v tom mu Georges zabránil, protože já sama bych to asi udělala drsněji. Velcí chlapi, co neposlouchají moje námitky, mě dokáží vytočit.

„Pane Chambersi,“ řekl Georges. „Neslyšel jste ji? Nechce to udělat osobně. Bez zbytečné publicity.“

„Cože? Ale výherci jsou vždycky ve zprávách, to už je takový zvyk. Chvilku se kvůli tomu budete zlobit, protože… Pamatujete si na tu dívku, co vyhrála před vámi? Zrovna teď se asi fotografuje s J. B. a se svým dortem. Pojďme znovu do jeho pracovny a…“

„Georgi,“ řekla jsem, „American Express.“

Georges není pomalý a já přitom nemohla pomýšlet, že si ho vezmu, kdyby mu Janet někdy dala kopačky. „Pane Chambersi,“ řekl rychle, „jaká je adresa hlavní úřadovny American Express v San Jose?“

Chambers přestal vyšilovat. „Co jste to říkal?“

„Můžete nám říci adresu American Expressu? Slečna Baldwinová si výhru na svůj los vyzdvihne raději tam. Zavolám tam dopředu a ujistím se, že plně chápou, že bankovní tajemství klienta je nutné ctít.“

„Ale tohle mi přece nemůžete udělat. Vyhrála to tady.“

„Můžeme, a taky to uděláme. Nevyhrála to tady. Jednoduše se to seběhlo tak, že tady byla, když se losovalo. Prosím, nepleťte se do toho. Odcházíme.“

Pak jsme to museli všechno znova předvést před J. B. Byl to důstojný starý páprda s cigárem na jedné straně úst a s přilepeným kusem bílého zmrzlinového dortu na horním rtu. Nebyl ani pomalý, ani hloupý, ale choval se tak, jak si sám přál, a Georges se musel docela hlasitě zmínit o American Express, aby si vštípil do hlavy, že bezpodmínečně trvám na tom, že kolem toho nebude vůbec žádná publicita (Šéf by omdlel!) a že asi raději půjdeme k vekslákům v Rialto, než abychom se bavili s jeho firmou. „Ale slečna Bulgrinová je klientkou MasterCard.“

„Ne,“ odporovala jsem. „Myslela jsem si to, ale pan Chambers mi odmítl proplatit můj úvěr. Takže si zřídím konto u American Expressu. A bez fotografování.“

Chambers vysvětlil, že moje úvěrová karta byla vydána Imperial Bank Saint Louis.

„Ústav s tou nejlepší pověstí. Chambersi, vydejte jí jinou kartu. U nás. A hned. A vyzvedněte jí výhru v loterii.“ Podíval se na mě a vyndal z úst cigáro.

„Žádná publicita. Operace klientů MasterCard jsou vždy důvěrné. Spokojená, slečno Walgreenová?“

„Úplně, pane.“

„Chambersi, zařiďte to.“

„Ano, pane. Nějaké omezení na úvěr, pane?“

„V jakém rozsahu úvěr požadujete paní Belgiumová? Snad bych se mohl zeptat na koruny… Kolik máte u našich kolegů v Saint Louis?“

„Ukládám zlato, pane. Můj účet je vždy stanoven v prutech neraženého mincovního kovu a jen malá část v korunách. Mají pro zákazníky se zlatem oba přepočty. Můžeme se takhle domluvit? Víte, nejsem zvyklá myslet v bruinech. Pořád jsem někde na cestách, takže je pro mě snazší myslet v gramech zlata.“ To bylo skoro neférové, zmiňovat se o zlatě před bankéřem v zemi s měkkými devizami. Zkalilo to jeho myšlení.

„Přejete si platit ve zlatě?“

„Jestliže smím, vystavené směnky na gramy, tři devítky, Ceres and South Africa Acceptances, pobočka v Luna City. Stačí to? Obvykle platím čtvrtletně, víte, pořád jsem na cestách, ale mohu dát pokyny CSAA, aby platili měsíčně. Kdyby to nebylo z nějakého důvodu pohodlné čtvrtletně.“

„Čtvrtletně úplně vyhovuje.“ Samozřejmě, že ano, když neprojevíte zájem, budete bez peněz.

„Nyní omezení úvěru. Opravdu, pane, nerada ukládám příliš mnoho ze svých financí v jedné bance v jediném státě. Přijměte nanejvýš tak třicet kilo.“

„Jestliže je to vaše přání, slečno Bedlamová, kdybyste si kdykoliv přála je zvýšit, tak nám dejte vědět,“ dodal. „Chambersi, zařiďte to.“

Tak jsme šli zpátky do stejné kanceláře, kde mi předtím bylo řečeno, že můj úvěr nevyhovuje. Pan Chambers mi nabídl formulář. „Pomohu vám jej vyplnit, slečno.“

Rychle jsem na něj mrkla. Jména rodičů. Jména prarodičů. Místo a datum narození. Adresy včetně čísel ulice za posledních patnáct let. Současný zaměstnavatel. Předcházející zaměstnavatel. Důvod změny zaměstnavatele. Současný plat. Bankovní konta. Tři ručitelé, kteří vás znají nejméně deset let. Byl jste někdy v bankrotu, nebo jste byl žalován a nedobrovolně na vás nasazen státní dohled? Nebo jste byl ředitel či odpovědný činitel při obchodu, smlouvách, nebo ve společnosti, která byla reorganizována podle paragrafu 13 občanského zákoníku číslo 97 Kalifornské konfederace? Byl jste někdy trestán…

„Friday. Ne.“

„Taky si myslím.“ Vstala jsem.

Georges řekl: „Sbohem, pane Chambersi.“

„Něco je špatně?“

„Ale ano. Váš zaměstnavatel vám nařídil, abyste vystavil slečně Baldwinové úvěrovou kartu na zlato s omezením třicet kilogramů čistého zlata. Neřekl vám, abyste ji podroboval nějakému vlezlému testu.“

„Ale tohle je běžný požadavek…“

„To nevadí. Teď řekněte J. B., že jste to znova zpackal.“ Náš pan Chambers lehce zezelenal. „Prosím, sedněte si.“ Za deset minut jsme odcházeli se značkovou barevnou kartou na zlato, platnou kdekoli, jak jsme aspoň doufali. Při směně jsem uvedla číslo mé poštovní schránky v Saint Louis, adresu nejbližších příbuzných (Janet) a číslo mého účtu v Luna City s písemnými pokyny pro šek CSAA společnost s ručením omezeným, čtvrtletně na můj dluh. Měla jsem také slušný balík bruinů a další koruny a výhru na svůj los.

Opustili jsme budovu, přešli za roh na National Plaza, našli lavičku a sedli si na ni. Bylo právě šest večer. Vál příjemný chládek ale slunce bylo stále vysoko nad Santacruzským pohořím.

Georges se zeptal: „Drahá Friday, jaká jsou tvá přání?“

„Na chvilku si tady sednout a srovnat si to všechno v hlavě. Pak bych ti měla koupit nějaké pití. Vyhrála jsem v loterii, to musíme zapít. Přinejmenším.“

„Přinejmenším,“ souhlasil. „Vyhrála jsi dvě stě tisíc bruinů za dvacet…“

„Za jeden dolar,“ souhlasila jsem. „Přihrála jsem jí malý veksl.“

„Skoro přesně. Vyhrála jsi asi osm tisíc dolarů.“

„Sedmdesát čtyři stovek a sedm dolarů a pár centů.“

„Štěstí nemáš, ale zato máš úctyhodnou sumu peněz.“

„Docela úctyhodnou,“ souhlasila jsem. „Zvlášť pro ženu, která začala tento den tím, že byla závislá na laskavosti svých přátel. Ledaže bych něco dostala na úvěr za mé odpovídající chování minulou noc.“

„Můj bratr Ian by při téhle poznámce ohrnul rty. I když sedmdesát čtyři stovek je úctyhodná suma, na mě mnohem víc zapůsobilo, že jsi neměla žádné jmění kromě losů loterie a přesvědčila jsi nejkonzervativnější bankovní firmu na úvěry, aby ti zřídili otevřený účet řádově v miliónech dolarů, a to ve zlatě. Jak jsi to dokázala, drahoušku? Nikdy jsi jim přeci nevyhrožovala. Ani jsi nezvýšila hlas.“

„Ale Georgi, tys je zpracoval tak, že mi vystavili úvěrovou kartu.“

„To si nemyslím. No, zkusil jsem se vrátit k té naší hře, ale ty jsi podnítila každý krok.“

„Nemyslím jen ten hrůzný dotazník. Ty jsi mě z toho dostal.“

„Ne, ten hrozný osel tě neměl co podrobovat nějakým otázkám. Jeho šéf mu předtím poručil, aby vystavil kartu.“

„Ty jsi mě zachránil. Už jsem skoro ztrácela nervy. Georgi, milý Georgi. Vím, že jsem ti říkala, že tě nesmím zneklidňovat tím, co dělám. A já se o to doopravdy pokouším. Ale tváří v tvář formuláři, kde požadují vědět všechno o mých rodičích a prarodičích, to je děsivé!“

„Nečekám, že se spravíš za jednu noc. Budeme na tom dělat dál. Určitě jsi neztratila nervy při tom, kolik máš požádat jako úvěr.“

„No. Jednou někdo říkal,“ — byl to Šéf — „že je mnohem snazší si půjčit milión než někomu půjčit pětku. Takže když se mě zeptali, zmínila jsem se o tom. Ne celý milión britskokanadských dolarů. 964 tisíc, asi tak.“

„Nehodlám si hrát se slovíčky. Když jsme získali těch devět set tisíc, úplně mi došel kyslík. Mimochodem, víš, kolik bere vysokoškolský profesor?“

„Co na tom? Z téhle profese vím, že úspěšný návrh nového živého artefakta může hodit milióny. Dokonce milióny gramů, spíš než dolarů. Neměl jsi nikdy žádný úspěšný návrh? Nebo to je drzá otázka?“

„Obrať list. Kde budeme spát dneska v noci?“

„Můžeme být za čtyřicet minut v San Diegu. Nebo v Las Vegas za třicet pět. Obojí má své výhody i nevýhody, když se chceme dostat do Impéria. Georgi, teď, když už mám dost peněz, musím podat hlášení. Bez ohledu na to, kolik fanatiků právě podniká atentát na vedoucí činitele. Ale dávám ti čestné slovo, že jak budu mít volno na pár dnů, hned navštívím Winnipeg.“

„Pořád se ještě nemůžu vrátit do Winnipegu.“

„Nebo tě přijedu navštívit do Montrealu. Podívej se, drahoušku, vyměnili jsme si všechny adresy, co máme. Vidíš, že tě nehodlám ztratit. Nejenže jsi mě přesvědčil, že jsem člověk, ale řekl jsi mi, že se lidem po všech stránkách plně vyrovnám, že jsem plně odpovídající. Jsi dost dobrý pro mou morálku. Teď si vyber: Buď jet do San Diega a mluvit španělskou angličtinou, nebo do Vegas a koukat se na hezké nahé paničky.“