Friday

XII

Georges řekl: „Tady to máte, drahouškové. Vyberte si. Vláda víry hrozící pálením čarodějnic. Nebo fašistický socialismus, navržený kluky ze školy, co jsou opoždění ve vývoji. Nebo tlupa vypočítavých pragmatiků, kteří klidně zabíjí koně, co se už naučil překonávat překážky. Tak rovnou do toho! Zákazník — náš pán!“

„Nech toho, Georgi,“ řekl mu Ian. „Tohle není žádná legrace.“

„Bratříčku, já nežertuji, já pláču. Jeden gang má v úmyslu mě na potkání zabít, další jen postaví moje řemeslo a profesi mimo zákon, zatímco třetí, i když to neupřesní, mně vyhrožuje tak, že mně z toho vstávají vlasy hrůzou. Teď, když už jsem se naučil využívat výhody azylu, tak tahle dobrodiná vláda, moje celoživotní alma mater, mě jednoduše prohlásí na nepřátelského cizince. To už mě rovnou můžou izolovat jako nemocného. Tak co mám dělat? Žertovat? Nebo se ti vyplakat na rameni?“

„Přestaň ze sebe dělat toho pitomého frantíka. To přeci můžeš. Celý svět se asi docela zbláznil. Uděláme nejlíp, když se začneme bavit o tom, co s tím vyvedeme.“

„Nechte toho, vy oba,“ řekla Janet rozhodně, ale jemně. „Každá žena zná zásadu: V určité situaci je moudřejší počkat, než cokoli podnikat. Bohužel tohle se naučí jen pár chlapů. Znám vás oba. Oba byste nejraději běželi dolů do náborového střediska, nechali se odvést a tak by se z vás s klidným svědomím stali četaři. Stejným způsobem sloužili vaši otcové a dědové a je mi doopravdy líto, že já takhle sloužit nemohu. Naše země je v nebezpečí a s ní i náš způsob života, to je jasné. Ale jestliže někdo má lepší nápad než způsobně sedět a čekat, tak ať to řekne nahlas… A když ne… Tak ať už se pořád netočíme dokola. Už je čas k obědu. Má z vás někdo lepší návrh na to, co budem dělat?“

„Snídali jsme bez toho dost pozdě.“

„A budeme pozdě obědvat. To, co je na stole, sníte. To se týká hlavně Georga. Můžeme udělat ještě jednu věc. Situace může být ještě horší, než je teď. Marja by měla vědět, kde je kryt proti bombardování.“

„Nebo něco takového.“

„Nebo něco takového. Ano, Iane. Policie už hledá nepřátelské osoby. Vy dva udatní muži, co budeme dělat, když přijdou a zaklepou na naše dveře?“

„Přemýšlel jsem o tom,“ odpověděl Georges. „Nejprve vydáš Marju policajtům. To je zdrží a poskytne mi čas, abych se dostal hodně, hodně daleko. To je jedna varianta.“

„To ano,“ souhlasila Janet. „Ale naznačuješ, že máš ještě nějaké další řešení.“

„To už není tak elegantní. Ale ven i s tím druhým plánem. Tomu gestapu se vydám já sám, ať už mě identifikují nebo ne. Jsem přece spolehlivý daňový poplatník, který nikdy neopomněl přispět na dobročinný policejní fond a kupoval si lístky na hasičský bál. Takže ve skutečnosti mě nemůžou jen tak bez důvodu zabásnout. Zatímco se z principu obětuju, Marja se potopí do té odporné díry a může tam ležet bez hnutí. Nevědí, že je tady. Naneštěstí ale vědí, že jsem tady já.“

„Nedělej ze sebe šlechetného člověka, nehodí se to k tobě. Dáme dohromady oba plány. Jestliže… ne, když přijdou hledat jednoho z vás nebo oba, potopíte se oba do skrýše a zůstanete tam tak dlouho, jak to bude nutné. Dny, týdny, prostě libovolně dlouho.“

Georges zakroutil hlavou. „Já ne. Je tam vlhko a nezdravo.“

„A navíc,“ dodal Ian, „slíbil jsem Marje, že ji před Georgem ochráním. Co je platné, když jí zachráníme život, kdybychom ji potom vydali na pospas tomuhle sexem posedlému kanadskému frantíkovi?“

„Drahoušku, nevěř jim. Mou slabůstkou je tvrdý alkohol.“

„Lásko, chceš, abychom tě chránili před Georgem?“ Odpověděla jsem po pravdě, že by spíš měli ochraňovat Georga přede mnou. Dále jsem to nechtěla rozmazávat.

„Pokud jde o tvé nářky nad vlhkem, Georgi, Nora má naprosto stejnou vlhkost jako celý dům, příjemnou relativní vlhkost asi 45 procent. Tak jsem to naplánovala. Když to bude nutné, nacpeme tě tam, ale nevydáme tě policii.“ Janet se obrátila ke mně: „Pojď se mnou, miláčku, připravíme suchou cestu. No, spíš bude mokrá.“

Vzala mě do místnosti, kterou mi předtím přidělili, a zvedla ze země můj lodní pytel.

„Co v tom máš?“

„Nic moc. Kalhotky a ponožky na výměnu. Svůj pas. Neplatnou úvěrovou kartu. Něco málo peněz. Identifikační průkaz. Zápisníček. Moje zavazadlo je na celnici v přístavu.“

„Tak dobře. Protože každá stopa po tobě zmizí. A pokud jde o oblečení, máme skoro stejnou velikost.“ Kopla do zásuvky a vyndala obal na pásek z umělé hmoty, obvyklý módní ženský pásek na peníze. Znala jsem to, i když jsem ho sama nikdy neměla, protože jsem to v mé profesi nepotřebovala. „To, co chceš, aby se neztratilo, si dej dovnitř. Budeš to mít na sobě a zapečetíme to. Protože budeš mokrá od hlavy k patě. Nevadí ti, že si namočíš vlasy?“

„Proboha, vůbec ne. Utřu se hned ručníkem. Nebo si toho jednoduše nebudu všímat.“

„Dobrá. Naplň vak a sundej si šaty. Nekoukej na to, že budou mokré. Protože když četníci přijdou, budeš muset jít napřed a stejně si je namočíš. Pak se v Noře usušíš.“

Za chviličku jsme už byly v její velké koupelně, kde mě oblékla do toho vodotěsného pásku na peníze a pořád se smála: „Drahoušku,“ říkala a ukazovala na potrubí s horkou vodou. „Podívej se pod sedadlo na druhé straně.“

Trochu jsem se pohnula. „Moc dobře tam nevidím.“

„Tak jsem to taky naplánovala. Voda je čistá, takže ty sama v ní můžeš vidět všechno. Pod sedadla uvidíš jen z tohohle bodu, jinak se ti světla odrážejí zpět do očí. Pod sedadlem je tunel. Z místa, kde stojíš, dohromady nic neuvidíš. Ale kdyby ses pořádně podívala do vody, mohla bys to tak nějak vycítit. Je skoro metr široký, asi půl metru vysoký a asi šest metrů dlouhý. Jak se cítíš v uzavřeném prostoru? Netrpíš klaustrofobií?“

„Ne.“

„Tak to je dobře. Protože jediná cesta, jak se dostat do Nory, je pořádně se nadechnout, potopit se a dostat se skrz ten tunel. Protáhnout se je docela snadné, protože pro tenhle účel jsem tam vybudovala příčky na dně. Ale musíš doufat, že to nepotrvá moc dlouho, než se dostaneš na místo, kde se budeš moci nadechnout. A že si potom jednoduše stoupneš a to tě zase vynese na vzduch. Budeš sice ve tmě, ale světlo se sem dostane docela rychle. Je to paprsek tepelného záření. Teď půjdu před tebou. Jsi připravena mě následovat?“

„Myslím, že ano.“

„Tudy.“ Janet si stoupla dolů až k bližšímu sedadlu, pak až na dno nádrže. Vodní hladina jí sahala po pás a výš. „Zhluboka se nadechni.“ Nadechla se zhluboka, usmála se na mě a ponořila se pod vodu. A pod sedadlo.

Ponořila jsem se do vody s možná trochu moc velkou zásobou kyslíku v plicích a následovala ji. I když jsem tunel neviděla, dal se snadno najít hmatem. Bez potíží jsem se protáhla podél jako prst silných příček na dně. Přišlo mi, že byl mnohem, mnohem delší než šest metrů.

Náhle se přede mnou objevilo světlo. Dostala jsem se k němu, stoupla si a Janet natáhla ke mně dolů ruku. Pak mi pomohla ven z vody. Ocitla jsem se ve velmi malé místnosti, se stropem nižším než dva metry a s betonovou podlahou. Vypadalo to, že tady bude určitě příjemněji než v hrobě, ale zas ne o tolik.

„Obrať se, drahoušku. Musíme skrz tohle.“

'Skrz tohle' byly těžké ocelové dveře vysoko nad podlahou, ale nízko pod stropem. Dostaly jsme se tam tak, že jsme si sedly na práh a otáčely je nohama. Janet je hned za námi zase přivřela. Zavrzaly jako dveře od trezoru.

„Přetlakové dveře,“ vysvětlovala. „Jestliže tady někde nablízku dopadne bomba, tlaková vlna by jinak vytlačila vodu přímo do tunelu. Tohle ji zastaví. Samozřejmě při přímém zásahu… Teda, necháme to už být, protože dál jsem to nenaplánovala.“ Dodala: „Rozhlédni se kolem, prostě jako doma. Já mezitím najdu ručník.“

Byly jsme v dlouhé, úzké místnosti s klenutým stropem. Podél pravé stěny stály palandové postele, stůl se židlemi a za ním terminál a na druhém konci maličká kuchyňka jako někde na lodi a dveře vedoucí určitě ke sprchovacímu koutu nebo do koupelny, protože Janet vešla dovnitř a za chvilku se vrátila s velkým ručníkem.

„Buď hodná, ať tě mamina osuší,“ řekla. „Žádný vysoušeč. Všechno jsem udělala co nejjednodušší a bez automatiky a všechno to taky funguje.“

Utřela mě úplně do růžova, až jsem se přitom vzrušila. Potom jsem si od ní vzala ručník a oplatila jí stejně. Bylo to velmi příjemné, protože Janet je marnotratná ukázka krásy. Nakonec řekla: „Stačí, lásko. Teď ti to tady všechno jen tak letem světem ukážu, protože sem se podruhé nedostaneš, leda že bys to tady zase musela použít jako úkryt. Ale mohla bys tu někdy být sama, jasně, to, je možné, a tvůj život by mohl záviset na tom, co si o tomhle místě zapamatuješ, anebo spíš na tom, jestli budeš vědět úplně všechno.

Tak za prvé: Vidíš tu knihu přivázanou ke zdi nad stolem? To je kniha pokynů a návodů a je tam taky seznam inventáře. A ten řetěz, ten tam není pro legraci. V té je úplně všechno. V seznamu najdeš věci od aspirinu přes čpavek až po jablečný džus.“

Ale nakonec to zas jenom takové letem světem nebylo. I když se Janet u ničeho příliš nezdržovala. Ukázala mi zásoby potravin, mrazničku, rezervní zásobu vzduchu, ruční pumpu, kdyby sem náhodou netekla voda, šaty, léky a podobně. „Naplánovala jsem to,“ řekla „pro tři osoby na tři měsíce.“

„Jak doplňuješ zásoby?“

„Jak bys myslela?“

Začala jsem o tom přemýšlet. „Mohla bych třeba vypumpovat vodu z bazénu.“

„Ano, přesně tak. Tahle objemná nádrž je dobře ukrytá a není na plánu domu. Není vůbec na žádném plánu. Samozřejmě, že spousta věci navlhne, ale jiné naopak ve vodotěsných obalech vydrží. Když jsme u toho, pronesla jsi svůj váček na peníze v pořádku?“

„Myslím, že ano. Vytlačila jsem odtud veškerý vzduch a teprve potom jej zapečetila. Jan, tohleto místo není dobrý protiletecký kryt. Nebo sis nechtěla dělat velké starosti a výdaje s utajením.“

Zamračila se: „Drahoušku, jsi moc vnímavá. Ne, nedělala jsem si moc starostí s tím, abych to tady zařídila jako protiletecký krýt. Jestliže bychom byli někdy vystaveni výbuchu vodíkové bomby, nemám moc chuti tady přežívat. Navrhla jsem to v prvé řadě tak, abychom byli chráněni před tím, co tak cudně nazývají občanský neklid.“

Pokračovala: „Mí prarodiče mi vypravovali o časech, kdy lidé byli k sobě zdvořilí a nebáli se v noci zůstat venku před domem a často dokonce ani nezamykali dveře od svých domů a bytů. Teprve když se všechno o dost zhoršilo, začali lidé obklopovat své domy ploty a zdmi a nabrousili lasery a akustická děla. Možná, že to tak nějak bylo. Nejsem tak stará, abych si to mohla pamatovat. Celý můj život mi ale připadá, že se všechno ještě zhoršuje a zhoršuje. Hned po škole jsem navrhovala tajné úkryty ve starších budovách, které někdo přestavoval. A i když to není zas tak dávno, tehdy používané fígle a triky jsou dneska už zastaralé. Potom se objevil nápad zastavit útočníka a vystrašit jej. Nyní frčí dvoustupňová obrana. Když první stupeň agresora nezastaví, druhý musíme navrhnout tak, aby jej přímo zabil. Je to vysloveně nezákonné, ale každý, kdo má k těmto věcem přístup, to dělá právě takhle. Marjo, co jsem ti ještě neukázala? Do té knihy se nedívej, mohla bys ji ušpinit. Snaž se všechno si uložit do paměti. Co důležitého jsem ti ještě neukázala?“

Doopravdy chce, abych jí to řekla? „Zdá se, že jsem viděla asi už úplně všechno. Ukázala jsi mi důležité i méně důležité základy vaší obrany a zásob energie.“

„Díky, drahoušku. Dům nahoře nad námi před našima očima vyhodí do povětří. Možná, že už je obsazen okupanty. Nebo v něm naši policisté hledají tebe a Georga. Co dalšího nutně potřebuješ?“

„Dobrá. Všechno, co žije v podzemí, lišky, králíci, sysli, mají zadní nouzový východ.“

„Chytrá holčička. Kdepak je?“

Předstírala jsem, že se rozhlížím kolem a zkouším ho najít. Ale ve skutečnosti cit, vypěstovaný bezpochyby už dávno předtím, ještě během výcviku pro středně pokročilé, způsobil, že jsem jej našla úplně snadno. Přesně podle hesla Neodpočívej, dokud neobjevíš únikovou cestu. „Jestliže jste mohli udělat tunel v tomhle směru, pak si myslím, že únikový východ by mohl být uvnitř té skříně na šaty.“

„Tak nevím, jestli ti mám gratulovat nebo zkoumat, jak ho ještě lépe utajit. Ano, skrz ten šatník a zahnout doleva. Světla začínají svítit při záření 37 stupních Celsia stejně jako když jsme vyšli z hloubkového tunelu. Jsou napájena vlastními shipstony a měla by vydržet prakticky navěky… Ale myslím, že jsou příliš ostrá a že poznáš hned, kde jsou. Tunel je docela dlouhý, protože ústí ven až za zdí, v remízku trnitých keřů. Jsou tam maskované dveře. Trochu těžké, ale když je správně odklopíš stranou, tak se samy zase otočí zpátky.“

„Zvuk je strašně dobře plánován. Ale, hele, co když to někdo zjistí a dostane se sem takhle? Nebo — co když to najdu já sama, vždyť jsem koneckonců úplná cizinka.“

„Nejsi cizinka. I když tě moc dlouho neznáme, bereme tě jako starou přítelkyni. Ano, je docela klidně možné, že bez ohledu na maskování zadní vchod někdo najde, a tak vlastně celou únikovou cestu. Tak za prvé, v celém domě se rozlehne hrozné zvonění. Pak bychom se podívali dolů do tunelu pomocí obrazu, který se objeví na jednom z terminálů v domě. Pak podnikneme další kroky, z nichž ten nejjemnější bude slzný plyn. Ale když nebudeme doma a někdo náš nouzový východ poruší, potom mi bude líto Iana nebo Georga nebo obou.“

„Proč jsi to teda tak zařídila?“

„Aby mně nebylo líto mě samotné. Na slabou ženskou, co snadno omdlí, by to byl příliš velký nápor. Neplesám zrovna radostí, kdybych musela likvidovat mrtvoly, zvláště ty několik dní staré, co už jsou uleželé.“

„To se ti ani nedivím.“

„Ačkoliv vetřelce to pokaždé nemusí hned zabít. Jestliže je dost tvrdý na to, aby si hned nenadělal do kalhot. Nezapomeň, že mou profesí je navrhovat obranu, Marjo, a vzpomeň si na moderní dvoustupňovou taktiku, o níž už jsem ti říkala. Představ si, že se někdo horko těžko vyškrábe na strmý břeh, vystopuje naše dveře, vylomí panty, a pak je otevře… A nezahyne na místě. Když to bude někdo z nás, což je sice možné, ale nepravděpodobné, rozsvítíme tak, aby dovnitř bylo vidět jen na krátkou vzdálenost. Potom se mu ukážeme. Když to bude nezvaný host, najednou uvidí nápis. SOUKROMÉ VLASTNICTVI, VSTUP ZAKÁZÁN. Nevšímá si toho a jde dál dovnitř. Po pár metrech ho znova upozorníme a dodáme, že majetek má aktivní obranu. Ten idiot pokračuje dál. Najednou všude sirény a červená světla… A on se pořád, zabedněnec jeden, nechce zastavit. A pak ubohý Ian anebo Georges vyhodí páchnoucí odpad do tunelu. Ale nikdy ne úplně ven, ani zpět do domu. Když někoho při pokusu proniknout naší obranou zabijeme, tělo se už nenajde. Bude pořád pohřešovaný. Zajímá tě, jak je to možné?“

„Jsem si jistá, že to vědět nepotřebuju.“

Maskovaný boční tunel, Janet. A šachta s vápnem. A divila bych se, že by byla prázdná. Janet vypadá jemňoučká jako červánky… A jestliže někdo přežije tuhle bláznivou dobu, tyhle ztřeštěné roky, bude mít tak útlocitnou a jemnou duši jako Medičejští.

„Taky si to myslím. Ještě něco chceš vědět?“

„Už asi ne, Jan. Zvláště, když únikovou cestu asi nikdy nepoužiju. Vrátíš se teď zpátky?“

„Za chviličku.“

Popošla a položila mi ruce na rameno. „Co jsi mi to zašeptala?“

„Myslím, že jsi to slyšela.“

„Ano, slyšela.“

Přitáhla si mě k sobě.

Terminál na stole se rozsvítil. „Oběd je hotov.“ Janet vypadala zklamaně. „Ti se ale naotravují.“

XIII.

Oběd byl výtečný. Studená mísa okurek, sýrů, chleba, zavařeniny, ořechů, ředkviček, cibulových výhonků a celerové natě. K tomu nakrájený okoralý česnekový chléb, namazaný máslem. Georges seděl v čele stolu s důstojností ředitele hotelu nebo vrchního grandhotelu a nabíral polévku do velkých hlubokých talířů. Když jsem si sedla, Ian mi uvázal kolem krku velký ubrousek. „Nabašti se a chovej se klidně jako prasátko,“ poradil mi.

Ochutnala jsem polévku. „To taky budu!“ a dodala: „Janet, ty jsi včera musela vařit celý den.“

„Neuhodlas,“ odpověděl Ian. „Georgova babička mu tenhle recept odkázala v závěti.“

„To přeháníte,“ namítal Georges. „Má matka, dej jí pánbůh věčnou slávu, začala tuhle polévku vařit ve stejném roce, co jsem se narodil. Má starší sestra si myslela, že rodinný recept dostane ona, ale vdala se pod úroveň. Vzala si Britského Kanaďana, takže potom přešel na mě. Musel jsem se přece pokusit udržet rodinnou tradici. I když si myslím, že když ji vařila matka, chuť a aróma byly ještě lepší.“

„Já tomu nerozumím,“ odpověděla jsem. „Jediné, co vím bezpečně, je, že ta polévka není z konzervy.“

„Začala jsem ji připravovat minulý týden,“ řekla Janet. „Ale Georges včera převzal velení a dál se o to staral sám. Rozumí polévkám daleko víc než já.“

„Na polévkách rozumím jen tomu, jak je sníst a doufám, že v tom hrnci něco na mě zůstane.“

„Vždycky to můžeme vylít myším,“ ujistil mě Georges.

„Něco nového ve zprávách?“ zeptala se Janet.

„Už neplatí tvoje pravidlo při jídle nemluvit o tom binci kolem nás?“

„Iane, lásko, měl bys vědět, že všechna má pravidla vždycky platí pro ostatní, ale pro mě ne. Odpověz mi.“

„Celkově k žádným výrazným změnám nedošlo. Nebyly hlášeny žádné další atentáty ani vraždy. Jestliže se objeví další smečka samozvaných zachránců tonoucího lidstva, naše zdánlivě laskavá vláda nám to neřekne. Zatraceně, nenávidím tenhleten postoj: Tatínek to ví nejlépe. Tatínek to pochopitelně nejlépe neví, protože jinak bychom nebyli v tom zmatku, co jsme. Všechno, co víme, je, že naše vláda klidně používá cenzuru. Takže to znamená, že vlastně nevíme nic. Nedivte se, že bych někoho nejradši zastřelil.“

„Myslím si, že už toho bylo dost. Nebo se chceš taky podepsat pod prohlášení andělů Páně?“

„No to byl teda fór.“

„Zlatíčko, předepisuji ti tři štamprlata něčeho ostrého nebo jednoho Miltowna. Je mi líto, že ti není dobře. Sama nemám ráda ani jedno, ani druhé, ale nevím, co by se s tím dalo dělat jiného než to rychle ze sebe dostat.“

„Jan, ty jsi někdy tak útočně přecitlivělá. To, co mi doopravdy drásá nervy, je ta velká černá díra ve zprávách… A nikdo nic nevysvětlí.“

„Fakticky?“

„Multinacionalisté. Všechny zprávy se týkají teritoriálních států. Ale nepadne ani slovo o unitárních. Přitom každý, kdo umí počítat víc než do deseti, ví, kde je dnes skutečná moc. Tihle krvežízniví šprýmaři to nevědí?“

Georges odpověděl jemně: „Staroušku, s největší pravděpodobností proto nebyli lidé z unitárních států jmenováni jako terče.“

„Ano, ale…“ Ian zmlkl.

Řekla jsem mu: „Iane, ten den, co jsme se seznámili, jsi zdůrazňoval, že ve skutečnosti neexistuje žádný způsob, jak zaútočit na unitární stát. Mluvil jsi o IBM a Rusku.“

„Marjo, takhle přesně jsem to neříkal. Říkal jsem, že vojenské síly jsou proti multinacionalistům k ničemu. Když obvykle válčí mezi sebou, ti velcí používají peníze a zplnomocnění a další úskoky, zapojují do všeho advokáty a bankéře. Ale násilí, to snad ani ne. No, někdy bojují pomocí žoldnéřských armád, ale neuznávají to. A ani to není jejich obvyklý styl. Ale tihle současní vtipálci používají výlučně zbraně, se kterými multinacionalisty mohou napadnout a uškodit jim. Atentáty, vraždy a sabotáže. Je to tak jasné, že mi dělá starosti, proč jsme o tom ještě neslyšeli? Při tom, co se všechno děje, se divím, že nevsadili na boj ve vzduchu.“

Polkla jsem velký kus francouzského chleba namočený do té božské polévky, a potom mu řekla: „Iane, je pravděpodobné, že by se nějací multinacionalisté zúčastnili tohoto představení prostřednictvím nastrčených figurek?“

Ian se vztyčil tak náhle, až se jeho talíř zatřásl a polévka mu pokapala bryndák. „Marjo, ty mě ohromuješ. Vybral jsem si tě z davu lidí z důvodů, které nemají vůbec nic co do činění s tvým mozkem…“

„To vím.“

„… ale ty trváš na tom, že máš taky mozek. Ihned jsi přišla na to, co je špatné na záměru naší společnosti uzavírat smlouvy s umělými piloty, a já ve Vancouveru klidně použiju tvoje argumenty. Teď nám tady podsouváš zase jinou bláznivou myšlenku… A přikládáš vlastně políčko dávající celé skládance smysl.“

„Nejsem si jistá, že to dává smysl,“ odpověděla jsem. „Ale podle zpráv probíhají atentáty, vraždění a sabotáže po celé planetě a na Měsíci a až na Ceresu. Týkají se stovek, pravděpodobně tisíců lidí. Ale atentáty, vraždy a sabotáže, to je práce pro specialisty. Jsou k tomu vycvičeni. Amatéři, dokonce i vojáci v záloze, v sedmi z deseti případů tuhle práci zfušují. Všechno to stojí peníze. Mnoho peněz. Ty nemá ani nějaká potrhlá politická organizace, ani náboženská sekta. Kdo má všude po celém světě peníze, po celé sluneční soustavě, a kdo dává o sobě vědět zrovna tímto způsobem? Zatím to nevím. Jenom si tak pro sebe probírám pravděpodobné důvody.“

„Myslím, že jsi na to kápla. Celý klíč je v tom kdo. Marjo, co děláš jinak, když nejsi u své rodiny na Jižním ostrově?“

„Iane, nemám žádnou rodinu na Jižním ostrově. Manželé a sestry ve skupině se se mnou rozvedli.“

Vzalo ho to stejně jako mě. Najednou bylo všude ticho. Pak Ian polkl a řekl tiše: „To je mi velmi líto, Marjorie.“

„Nic si z toho nedělej, Iane, tu chybu už jsem napravila. Je to za mnou. Nepojedu zpátky na Nový Zéland, ale ráda bych se někdy dostala do Sydney navštívit Betty a Freddieho.“

„Myslím si, že by byli moc rádi.“

„Vím, že by byli a oba mě taky pozvali. Iane, co Freddie učí? Nikdy jsme se k tomu nedostali.“

Georges odpověděl: „Federico je můj kolega, drahoušku… Tahle šťastná shoda náhod mě přivedla až sem.“

„To je pravda,“ souhlasila Janet. „Bucláček a Georges spolu krájeli geny u McGilla a díky tomu Georges poznal Betty, Betty ho nasměrovala na mě a já ho stáhla.“

„Tak jsme si s Georgem vydělali na náš podíl,“ přikývl Ian. „Protože ani jeden z nás by se nemohl starat o Janet sám. Mám pravdu, Georgi?“

„Ty si všechno zdůvodníš, bratříčku. Zajisté se oba dva umíme o Janet postarat.“

„Dělá mně potíže postarat se o vás dva,“ komentovala to Janet. „Lepší by bylo, kdybychom Marju najali, aby mně pomáhala, co ty na to, Marjo?“

Nebrala jsem tuto nabídku vážně, protože jsem si byla jistá, že tak míněna nebyla. Každý, s kým jsem se milovala nebo koho jsem se důvěrně dotýkala, tlachá, aby zakryl rozpaky. To jsme věděli všichni. Ale všiml si někdo, že jsme se už nebavili o mé práci? Ale proč ta hluboko uložená vrstva mého mozku tak důrazně rozhodla znova nadhodit tuhle otázku? Nikdy bych nikomu neměla vykládat o Šéfových tajemstvích!

Vzpomínka na Šéfa mě dost znepokojila a přivedla na určitou myšlenku. Byl nějak zapleten do těchto podivných událostí? Jestliže ano, tak na čí straně?

„Ještě polévku, drahoušku?“

„Nedávej jí polévku, dokud neodpoví na mou otázku.“

„Iane, to jsi nemyslel vážně. Georgi, když si přidám polévku, vezmu si ještě česnekové máslo. A budu tlustá. To ne. Nepopouzej mě.“

„Ještě polévku?“

„No, ale jen trochu.“

„Vůbec nežertuju,“ Janet trvala na svém. „Nepokouším se tě sem nějak, uvázat, protože teď jsi na manželství pochopitelně asi dost zatrpklá. Mohla bys to brát jen jako pokus… A za rok to můžeme znova probrat. Pokud s tím ovšem souhlasíš. A chceš to. Mezitím bych si tě pěstovala na mazlení… A ty dva kozly nechám v jedné místnosti s tebou, jen když se budou dobře chovat.“

„Počkej,“ protestoval lan. „Kdo ji sem přivedl? Já. Marja je přece můj mazlíček.“

„Betty tvrdí, že je miláčkem Freddieho. Přivedla jsem ji sem jako zástupkyně Betty. Možná, že to platilo včera, ale teď je to můj drahoušek. Když někdo z vás dvou s ní bude chtít mluvit, musí přijít ke mně a nechat si štípnout svůj žeton. Je to tak správně, Marjorie?“

„Když to říkáš ty, Janet. Ale to je jen taková teoretická možnost, které se přece nemusím držet. Máte doma nějakou mapu hranic ve větším měřítku? Myslím jižních hranic.“

„Určitě. Vyvolej si ji v počítači. Jestli si ji chceš nechat vytisknout, použij k tomu terminál ve studovně. Je to vedle ložnice.“

„Nechci ti přepnout zprávy.“

„To nemusíš. Můžeme odpojit kterýkoli počítač od všech ostatních. Je to nutné, protože tohle je dům lstivých individualistů.“

„Zvlášť kvůli Janet,“ souhlasil Ian. „Marjo, proč chceš velkou mapu hranic Impéria?“

„Raději bych jela domů metrem. Ale to nemohu. Takže musím najít jiný způsob, jak se dostat domů.“

„Taky si to myslím. Zlatíčko, asi ti budu muset sebrat boty. Nebo chceš, aby tě zastřelili při prvním pokusu o překročení hranic? Právě teď jsou si gardisté na obou stranách hranice jisti, že mohou kdykoli zmáčknout kohoutek.“

„No… Můžu si alespoň prostudovat tu mapu?“

„Samozřejmě. Když slíbíš, že se nebudeš pokoušet plížit se podél hranic.“

Georges řekl jemně: „Bratříčku, kdo má někoho rád, nebude ho svádět ke lži.“

„Georges má pravdu,“ prohlásila Jan. „Žádné vynucené sliby. Jdi napřed, Marjo, musím to tady uklidit. Iane, slíbils, že mi s tím pomůžeš.“

Příští dvě hodiny jsem strávila na počítačovém terminálu ve vypůjčeném pokoji, snažila se zapamatovat celou hranici, pak jsem si dala na obrazovku co možná největší zvětšení a učila se určité části do nejmenších detailů. Žádná hranice nemůže být doopravdy neprodyšná. Dokonce ani ostnaté dráty kolem některých totalitních států. Nejlepší trasy bývají obvykle poblíž střežených celních přístavů. Právě na takových místech najdeme často pašerácké stezky. Ale já bych asi neměla použít žádnou takovou známou stezku.

Nedaleko odsud bylo dost celních přístavů. Emerson Junction, Pine Creek, South Junction, Gretna Mayda a tak dále. Podívala jsem se také na řeku Roseau, ale zdálo se, že teče špatným směrem, na sever od Red River. Mapa nebyla totiž příliš zřetelná.

Jižně a jihovýchodně od Winnipegu byl zvláštní kus země přilepený na Lesní jezero. Na mapě byl vybarven jako část Impéria a nezdálo se, že by vám něco v tomto bodě mohlo zabránit přejít hranice. Samozřejmě pokud jste ochotni riskovat pár kilometrů bažinami. Nejsem žádný superman, pochopitelně mohu zapadnout do bažiny, ale tenhle nehlídaný úsek hranice mě přitahoval. Nakonec jsem to pustila z hlavy, protože i když to byla součást Říše, oddělovalo ji od jeho vlastního území 21 kilometrů vody. A co takhle ukrást loď? Vsadili bych se, že každá loď, co projede tímhle úsekem jezera, narazí na fotobuňku. A potom hned následuje takový zásah laserem do přídě lodě, že byste z toho taky mohli porodit… Další argumenty už jsem prostě nehledala. Laser se nedá ani podplatit, ani přesvědčit sladkými řečmi. Takže jsem to klidně pustila z hlavy.

Právě jsem přestala studovat mapy a nechala do svého mozku vsakovat všechny ty údaje, když se na terminálu ozval hlas Janet:

„Marjorie, přijď, prosím tě, do obývacího pokoje, ale rychle!“ Přišla jsem velmi rychle.

Ian se bavil s někým na obrazovce. Georges byl stranou, mimo přijímaný obraz. Janet mně pokynula, abych taky zůstala mimo záběr.

„Policie,“ řekla tiše. „Navrhuju, aby ses hned spustila dolů do Nory. Buď připravená, zavolám ti, když přijdou.“ Zeptala jsem se stejně tiše: „Vědí, že jsem tady?“

„Ještě ne.“

„Tím líp. Kdyby věděli, že jsem tady a kdyby mě nemohli najít, měli byste potíže.“

„Nebojíme se toho.“

„Mockrát díky. Ale teď raději poslouchejme.“

Ian říkal člověku na obrazovce: „Mele, raději odjeď. Georges přece není žádný nebezpečný živel a ty to zatraceně dobře víš. Ale tu, jak jste to říkali, slečnu Baldwinovou?… Proč ji hledáte zrovna tady?“

„Protože včera večer odjela z přístavu s tebou a tvojí manželkou. Když už není s vámi, tak potom určitě víš, kde je. Pokud jde o Georga, každý chlap z Francouzské Kanady je nebezpečný nepřítel. Bez ohledu na to, jak dlouho tady žije, a ke kterému klubu patří. Předpokládám, že se raději budete chtít setkat se svým starým přítelem než s kavaleristou anebo vojáky. Takže vypněte svou protivzdušnou obranu, jsem připraven na přistání.“

Janet zašeptala: „Opravdu starý přítel! Pokouší se mě dostat do postele už od střední školy. Po celou dobu mu říkám ne. Slizák jeden!“

Ian si povzdechl: „Mele, k čertu, teď není čas na řeči o tvém přátelství. Kdyby byl Georges tady, tak by se jistě nechal raději zatknout vojáky než pod okatou záminkou údajného přátelství. Tak vezmi zpátečku a udělej to tak, jak se sluší a patří.“

„No, ale to je přece takhle, že ano? Dobře… hovoří poručík Dickey. Přicházím provést zatčení. Vypněte svou protivzdušnou obranu, přistávám.“

„Ian Tormey, vlastník domu, potvrzuji příjem policejní výzvy. Poručíku, držte svůj průkaz v záběru kamery tak, abych si jej mohl ověřit a ofotografovat.“

„Iane, jsi úplně mimo. Byl vyhlášen stav ohrožení. Nepotřebuji žádný průkaz.“

„Nějak tě neslyším.“

„Možná, že budeš slyšet tohle. Najdu teď radarem vaši protivzdušnou obranu a zapálím ji. A když něco zapálím, tak je to zatraceně špatné.“

Ian bezmocně a s pocitem hnusu rozhodil rukama a pak vyťukal něco na klávesnici.

„Protivzdušná obrana vypnuta.“ Zapnul tlačítko „Podržet“ a obrátil se k nám: „Vy dva máte asi tak tři minuty na to, abyste se dostali dolů do Nory. Nemohu ho držet u dveří příliš dlouho.“

Georges zašeptal: „Nebudu se ukrývat v nějaké zemní díře. Budu trvat na svých právech. Jestliže toho nedosáhnu, podám žalobu na Melvina Dickeyho za jeho drzost.“

Ian pokrčil rameny: „Jsi bláznivý kanadský frantík. Ale teď se chováš opravdu jako kluk. Marjo, zahuč dolů, bude to trvat dost dlouho, než se ho zbavíme; i když ve skutečnosti neví, že jsi tady.“

„No, samozřejmě, že pokud to bude nutné, zmizím v díře. Ale nemohla bych jednoduše počkat v Janetině koupelně? Snad vypadne. Zapnu si terminál a budu v obraze o tom, jak to tady pokračuje. Dobrá?“

„Marjo, nekomplikuj to.“

„Pak přesvědč Georga, aby se taky stáhl do Nory. Když zůstanu, bude mě potřeba skutečně spíš tady. Abych mu pomohla. Abych pomohla tobě.“

„O čem to proboha mluvíš?“

Sama jsem si nebyla jistá, o čem jsem to mluvila. Ale vůbec se mi nezamlouvalo, abych se sama vyloučila ze hry a šla se ukrýt do nějaké díry v zemi. Na to jsem vycvičená nebyla. „Iane, myslím, že ten Melvin Dickey chce Georgovi vysloveně škodit. Cítila jsem to z jeho hlasu. Když Georges nebude chtít jít se mnou do díry, tak se půjdu podívat, jestli mu ten Dickey neublíží… Každý, kdo se octne v rukou policie, potřebuje nějaké svědky ve svůj prospěch.“

„Marjo, možná, že nedokážeš nechat…“ Zazněl hluboký tón gongu.

„Zatraceně. Je už u dveří. Zmiz! A dolů do Nory!“ Zmizela jsem, ale ne dolů do díry. Pospíšila jsem si do Janetiny velké koupelny, zapnula terminál a použila obrazový selektor, abych dostala na obrazovku obývací pokoj. Když jsem zesílila zvuk, bylo to, jako bych byla přímo tam.

Legrační malinký kohoutek vešel pyšně dovnitř. Dickeyovo tělo sice nebylo malé, ale tím spíš to platí pro jeho duši. Měl své já o velikosti dvacet, duši o velikosti čtyři, v těle tak velkém jako měl Ian. Vstoupil do místnosti, kde byl Ian, vyhmátl Georga a triumfálně řekl: „Tak tady jste! Perreaulte, zatýkám vás pro úmyslné nesplnění povinnosti hlásit se k internaci tak, jak to nařizuje výnos o stavu ohrožení, paragraf 6.“

„Neslyšel jsem o žádném takovém výnosu.“

„Blbost. Bylo to pořád ve zprávách.“

„Nemám ve zvyku sledovat zprávy. Ostatně neznám žádný zákon, který by mi to přikazoval. Mohu vidět kopii nařízení podle něhož máte právo mě zatknout?“

„Nezkoušejte na mě tyhle advokátský triky, Perreaulte. Je stav národního ohrožení a já ho pomáhám prosazovat. Nařízení si můžeš přečíst až potom, co tě zatknu. Iane, budeš mi pomáhat. Vezmi si tyhle náramky,“ Dickey sáhl do zadní kapsy a vytáhl pouta. „A nasaď mu je. Dej mu ruce na záda

Ian se nepohnul. „Mele, nedělej ze sebe většího hlupáka, než seš. Nemáš přece žádnou myslitelnou záminku, abys mohl Georgovi nasadit pouta.“

„K čertu, že mám! Jsme lítačka a já zatýkám bez asistence. Takže mu nedám žádnou příležitost, aby, až se vrátíme zpátky, se mohl pokoušet na mě podat žalobu. Pospěš si a dej mu ta pouta!“

„Nemiř na mě tou bouchačkou!“

To už jsem déle nečekala. Vyběhla jsem z koupelny přes dvoje dveře, dolů velkou halou a rovnou do obývacího pokoje. To vše s naprosto chladnou hlavou, jako vždycky když se ve mně Spustí zrychlující převod..

Dickey se pokoušel dostat na mušku pistole tři lidi, z nichž jedna byla Janet. To neměl dělat. Pohnula jsem se směrem k němu, vzala mu zbraň a udeřila ho do vazu. Kosti zapraštěly nepříjemným drceným zvukem, doprovázejícím lámání kostí, zdaleka nepodobným ostrému třesku drcení vřetenní a holenní kosti.

Pustila jsem ho dolů na pokrývku a pistoli položila vedle něho. Stačila jsem si všimnout, že je to model Raytheon vzor 55, dost silný na to, aby zastavil i mastodonta. Proč mají vždycky muži s malými dušičkami tak velké zbraně? Zeptala jsem se: „Janet, nejsi zraněná?“

„Ne.“

„Dostala jsem se sem tak rychle, jak to jen šlo. Iane, tak tohle jsem měla na mysli, když jsem říkala, že mě tady bude ještě potřeba. Ale měla jsem tady zůstat. Přišla jsem skoro pozdě.“

„Nikdy jsem neviděla nikoho tak rychlého!“

Georges řekl potichu: „Já ano.“

Podívala jsem se na něj: „Ano. Samozřejmě, že ty už jsi viděl. Georgi, pomůžeš mi jím pohnout?“ ukázala jsem na mrtvolu. „A umíš řídit policejní energomobil?“

„Když musím, tak umím.“

„Takhle to umím taky. Teď se zbavíme těla. Janet mi naznačila něco o tom, jak to tady chodí s mrtvolami, ale to místo mně přesně neukázala. Nějaká dutina hned blízko nouzového východu, že? Tak pohněme. Iane, jakmile to zařídíme, Georges a já zmizíme. Nebo Georges může zůstat a pěkně se zapotí. Ale až odklidíme mrtvolu a budeme mít vozidlo, ty a Ian můžete klidně ze sebe dělat hlupáky. Nemají žádný důkaz. Nikdy jste ho neviděli. Ale než zmizí, musíme sebou hodit.“

Janet klečela vedle zesnulého důstojníka policie. „Marjo, ty jsi ho skutečně zabila.“

„Ano. Dohnal mě k tomu. Nicméně jsem ho zabila podle pravidla, že když máš co do činění s policistou, je mnohem bezpečnější ho zabít než ho poranit. Janet, neměl na tebe mířit tou svou stříkačkou. Jinak bych ho mohla jen odzbrojit… A zabít ho jenom tehdy, kdyby ses rozhodla, že je potřeba ho zabít.“

„Byla jsi k tomu dohnána, to je v pořádku. Nebyla jsi tady a teď najednou ano a Mel je mrtvý. Bylo nutné, aby zahynul? To nevím, ale nebudu nad tím truchlit. Je to krysa. Byla to krysa.“

Ian řekl pomalu: „Marjo, nezdá se mi, že by sis byla vědoma, že zabití policejního důstojníka je vážný přečin. Dokonce je to hrdelní zločin, který Britská Kanada má pořád ještě ve svých zákonech.“

Když lidé říkají právě tohle, nějak je nechápu. Policista přece není nějaký zvláštní případ. „Iane, když někdo míří pistolí na mé přátele, tak si myslím, že je to docela vážná věc. Mířit na Janet je hrdelní zločin. Ale je mi doopravdy líto, že jsem tě rozrušila. Teď tady máme tělo, kterého se musíme zbavit, a vozidlo, co musí zmizet. Samozřejmě, že přitom mohu pomoci. Anebo mohu zmizet. Rozhodni se, ale rychle. Nevíme, kdy ho přijdou hledat. A taky pro nás určitě přijdou.“

Zatímco jsem hovořila, prohledala jsem mrtvolu. Žádná brašna. Musela jsem mu prohledat kapsy, zvláště pečlivě u kalhot, protože je měl zapnuty obvyklým způsobem. Ne, díky bohu, spodní prádlo měl sotva vlhké a dosud nezapáchalo. Nebo aspoň mně nebylo zatím zle. Tak v kapsách vesty jsem našla důležité věci jako náprsní tašku, píšťalku, identifikační kartu, peníze, úvěrové karty, všechno to, co má u sebe moderní muž. Vzala jsem mu jeho náprsní tašku a tu stříkačku. To ostatní byl šmejd. Prohlédla jsem si pouta. „Je nějaký způsob, jak odklidit kov? Nebo se jich musíme zbavit stejně jak těla?“

Ian si stále žvýkal ret. Georges řekl jemně: „Iane, ať ti Marjorie pomůže. Jak je vidět, vyzná se v tom.“

Ian přestal panikařit. „Georgi, vezmi ho za nohy.“ Muži přenesli mrtvolu do velké koupelny. Šla jsem napřed a na postel ve svém pokoji hodila Dickeyovu zbraň, pouta a náprsní tašku. Janet sem přinesla i jeho čepici. Pospíšila jsem si do koupelny, stále neoblečená tak, jak jsem odešla. Naši muži sem právě dorazili s nákladem. Když jej házeli dolů, řekl Ian: „Marjo, nemusíš lézt dolů. Georges a já to zařídíme.“

„Dobrá,“ souhlasila jsem. „Ale o umytí se postarám. Vím, co je potřeba udělat. Lepší bude, když to udělám já, a pak si rychle dám sprchu.“

Ian vypadal zmateně, pak řekl: „Do kopru, ať zůstane špinavý.“

„Dobrá, jak chceš. Ale nebudeš moci používat bazén, nebo se dostat ven a do Nory do té doby, než vyměníš vodu a celý bazén vydezinfikuješ a pořádně vydrhneš. Myslím, že umýt mrtvolu je rychlejší. Ledaže by…“

Právě vyšla Janet. „Janet, říkala jsi něco o tom, že se bazén dá vypustit do zásobní cisterny. Jak dlouho to trvá? Myslím celý cyklus, dovnitř a ven?“

„Asi tak hodinu. Je tam jenom malá pumpa.“

„Iane, dokážu ho omýt za deset minut, jenom ho svlékni a strč pod sprchu. Ale co šaty? Můžeme je hodit dolů do sklepa, nebo je musíme nějak jinak zničit? Musíme je prohnat tunelem v bazénu?“

Šlo to rychle, protože Ian dobře spolupracoval a nechal, abych všechno řídila. Janet se také vysvlékla a trvala na tom, že mi bude pomáhat s mrtvolou, zatímco George hodil šaty do domácí prádelny a Ian zmizel v tunelu, aby tam něco připravil.

Nechtěla jsem připustit, aby mně Janet pomáhala, protože jsem měla za sebou trénink kontroly myšlení, a byla jsem si jistá, že ona ne. Ale ať už měla výcvik nebo ne, v každém případě byla houževnatá. Necouvla zpátky, pokud nebereme v úvahu její časté krčení nosem. A tak, protože mi pomáhala, jsme byly samozřejmě dříve hotovy. Georges přinesl zpátky šaty, už byly vyprané. Janet je dala do pytle z umělé hmoty a stlačila vzduchem. Ian se objevil nad hladinou, držel konec lana. Muži je omotali kolem podpaží mrtvoly a pak už to šlo ráz naráz.

Za dvacet minut jsme byli čistí a suší. V domě už po poručíkovi Dickeym nebyly vůbec žádné stopy. Janet přišla do „mého“ pokoje ve chvíli, kdy jsem přemisťovala věci z Dickeyovy náprsní tašky do pásu na peníze z umělé hmoty, co mi předtím dala. Byly to peníze a dvě úvěrové karty, American Express a Maple Leaf. Odpustila si hloupé poznámky o olupování mrtvol. Tenkrát nebylo vůbec myslitelné, aby člověk neměl platnou úvěrovou kartu nebo aspoň hotovost. Jan odešla z místnosti, rychle se vrátila a přinesla dvakrát tolik peněz, než jsem zachránila. Vzala jsem si je se slovy: „Víš, že nemám ani ponětí o tom, jak a kdy ti je vrátím.“

„To samozřejmě vím. Marjo, jsem bohatá a už moji prarodiče nebyli chudáci. Nikdy jsem nebyla chudá. Koukni se, drahoušku ten chlapík na mě mířil bouchačkou. A ty jsi po něm skočila s holýma rukama. Jak se můžem mezi sebou za tohle vyrovnat? Oba mí manželé byli u toho, ale nakonec jsi ho musela sejmout ty.“

„Tak to není, Janet. Nemysli si o nich nic zlého. Jednoduše nemají můj výcvik.“

„No, mohla bych to brát i takhle. Někdy si spolu o tom popovídáme. Máš nějakou šanci, jak se dostat do Quebecu?“

„Jestli se Georges rozhodne odjet, tak mám. Vynikající.“

„Myslela jsem si to.“ Nabídla mi ještě víc peněz. „Nemám doma víc quebeckých franků. To je všechno, co mám.“

V tom okamžiku vstoupili muži. Zběžně jsem se podívala na prst, pak na zeď. „Čtyřicet sedm minut od té doby, co jsem ho zabila, takže tak plus minus hodina, co mluvil s ústředím. Georgi, zkusím pilotovat ten policejní energomobil, klíče mám u sebe. Ledaže bys jel se mnou a pilotoval ho ty. Jedeš? Nebo jsi se rozhodl zůstat a počkat, až se tě zase pokusí zatknout? Tak či onak jsem na odchodu…“

Janet řekla náhle: „Pojďme všichni.“

Usmála jsem se na ni: „Prima.“

Ian řekl: „Ty to chceš doopravdy udělat?“

„Já…?“ Zastavila se a vypadala zničeně. „Vlastně nemohu. Kočičí máma a její koťata. Černá kráska a Démon. A Hvězda. A Ryzák. Samozřejmě, že to tady můžeme uzavřít. Je to odolné i proti zimě, i když poběží jenom jeden shipstone. Ale trvalo by to tak přinejmenším den nebo dva, než bychom to tady zařídili pro zbytek naší rodiny. Máme dokonce i jedno prase. Teď od nich nemohu odejít. Nemohu.“

Na to se nedalo nic říct, takže jsem mlčela. Peklo až tam úplně dole je rezervováno pro ty, co se zbavují zvířecích mláďátek. Šéf říká, že jsem naivně sentimentální. Vím, že má naprostou pravdu. Vyšli jsme ven. Právě se začalo stmívat a já si náhle uvědomila, že do tohoto domu jsem vstoupila teprve ani ne před čtyřiadvaceti hodinami. Zdálo se mi, jako by to už bylo před měsícem. Panebože, ještě před čtyřiadvaceti hodinami jsem byla na Novém Zélandu… Což mi teď přišlo absurdní.

Policejní vozidlo parkovalo v zelinářské zahradě, takže Janet použila slova, které bych od ní nikdy nečekala. Mělo běžný tvar rozpláclé ústřice, s antigravitačním zařízením, které není určeno pro vesmír, a velké bylo asi tak jako naše rodinná dodávka na Jižním ostrově. Ne, nebyla jsem z toho smutná. Janet a její muži a Betty a Freddie už nahradili v mém srdci skupinu Davidsonových. Přelétavá panička, to jsem já. teď jsem se ale velmi nutně potřebovala dostat zpátky k Šéfovi. Že by začala fungovat představa otce? Možná, ale já jsem se nikdy moc nezajímala o překonané teorie.

Ian řekl: „Předtím, než se odlepíš od Země, se pořádně podívám na tu kabinu. Jsi taková Mařenka, co se ztratí v lese, a najde perníkovou chaloupku. Mohla by ses zranit.“ Otevřel poklop a nasoukal se dovnitř. Za chvilku byl venku: „Když se rozhodneš, můžeš vyjet. Ale teď mě chvilku poslouchej. Je to označené vozidlo. Ačkoliv jsem ho nemohl najít, skoro určitě má aktivní světelný signál. Shipstone je nabitý na 31 procent, takže jestli jsi uvažovala o tom, že bys jela do Quebecu, tak na to rychle zapomeň. Bude sice hermeticky uzavřeno, ale v kabině nemusíš při letu nad dvanáct tisíc metrů udržovat tlak. Ale co je ze všeho nejhorší, terminál volá poručíka Dickeyho.“

„Tak si ho nebudeme všímat.“

„Zajisté, Georgi. Ale v důsledku loňského Ortegova procesu namontovali do policejních vozů balíčky, kterými se dá vozidlo zničit na dálku. Hledal jsem ho podle stop. Kdybych to našel, vyřadím ho z činnosti. Ale já ho nenašel. To ale neznamená, že tam není.“

Pokrčila jsem rameny: „Iane, určité riziko bude vždycky. Z toho si zas tolik nedělám. Pokusím se toho vyvarovat. Ale pořád se té hromady cínu musíme nějak zbavit. Někam s tím doletět. Vypařit se odsud.“

Ian řekl: „Ne tak zhurta, Marjo. Tyhle stroje jsou můj chleba. Tenhle… Ano! Má automatického pilota s antigravitací. Tak se trochu projedeme. Kam? Na východ? Předtím, než se dostanete do Quebecu, by to mohlo bouchnout… A oni by aspoň začali uvažovat, že míříš domů, Georgi, zatímco bys byl ukrytý v Noře.“

„Iane, mně je to fuk. Nebudu se nikde ukrývat. Souhlasil jsem s tím, že odejdu, protože Marjorie potřebuje někoho, kdo by se o ni staral.“

„Je pravděpodobné, že se ona postará o tebe. Viděl jsi, jak vymydlila tu krysu.“

„To je pravda. Ale já jsem neříkal postaral se. Říkal jsem, že potřebuje někoho, kdo se o ni bude starat.“

„To je totéž.“

„S tím bych nesouhlasil. Jdeme na věc?“

Usekla jsem debatu slovy: „Iane, je tam dost energie, aby se to dostalo někam na jih od Impéria?“

„Ano, ale není to bezpečné.“

„To nevadí. Nařiď to ve směru na jih a na co největší výšku. Možná, že ho sestřelí vaši pohraničníci. Možná, že až v Impériu. Možná, že z toho vyvázne, a nakonec ho odpálí na dálku. Anebo mu dojde šťáva a zřítí se z té hrozné výšky. Tak jako tak se ho zbavíme.“

„Provedu.“ Ian opět skočil dovnitř, něco rychle kutil na palubě a vozidlo se dalo do pohybu. Vyskočil věn a spadl přitom ze tří, čtyř metrů. Podala jsem mu ruku. „Jsi v pořádku?“

„Cítím se fajn. Koukněte se, jak si uhání!“

Policejní vůz rychle mizel nad námi a směřoval na jih. Náhle vyplul ze sílícího šera do posledních slunečních paprsků a byl velmi jasně vidět. Zmenšoval se a byl pryč.