Friday

III

Někdo vešel dovnitř a dal mi pod kůži další dávku. Bolest za chvilku zmizela a já usnula.

Myslím, že jsem spala hodně dlouho. Buď jsem měla popletené sny, nebo byla v polospánku. Anebo obojí. Něco z toho musely být sny. Dneska hodně psů mluví, ale nepřednáší o právech živých artefaktů, že ne? Ten bengál a běhání lidí nahoru a dolů mohly být skutečné. Ale cítila jsem to jako noční můry, protože jsem se zkoušela dostat z postele a zjistila, že nemohu zvednout hlavu, natož vstát a připojit se k veselí.

To už jsem se rozhodla, že jsem doopravdy vzhůru, protože na zápěstí jsem už necítila pouta a přes oči jsem už neměla lepící pásku. Ale nevyskočila jsem, ani neotevřela oči. Věděla jsem, že prvních pár vteřin po tom, co bych je otevřela, by mohla být ta nejlepší a možná jediná šance, jak se odsud dostat.

Hýbala jsem svaly, aniž bych se pohnula. Ačkoli mě tu a tam pobolívalo, zdálo se mi, že mám všechno pod kontrolou. Šaty? Zapomeňte na ně — ale nejenže jsem neměla ani potuchy, kde jsou, ale taky jsem neměla čas je hledat, když vám jde o život.

Teď si všechno pořádně naplánovat. Nezdálo se, že by v místnosti byl ještě někdo jiný. A co na patře? Zůstala jsem zticha a poslouchala. Když jsem si byla úplně jistá, že jsem na patře sama, neslyšně jsem vstala z postele a jako myška vyběhla nahoru po schodech, kolem třetího patra do podkroví a schovala se. Nezbývá než čekat na tmu. Pak ven na podkrovní štít, dolů na střechu a zadní zeď a do lesů. Kdybych se dostala do lesů za domem, nikdy mě nechytnou… Ale než bych se tam dostala, asi bych byla snadný terč.

Šance? Jedna ku devíti. Snad jedna ku sedmi, to kdybych měla kliku. Nejslabším místem v tomhle chatrném plánu byla vysoká pravděpodobnost, že mě vypátrají ještě předtím, než z domu zmizím. Protože jestliže mě vypátrají — ne, kdyby mě vypátrali — nejenže bych musela zabíjet, ale musela bych být přitom naprosto zticha, takže…

Protože další možnost byla čekat, až mě dostanou. A to by bylo krátce po tom, co by Major rozhodl, že už ve mně není nic, co stojí za další výslech. Tihle hňupi byli neohrabaní, ale zas ne tak docela hloupí, nebo aspoň Major nebyl tak docela hloupý, aby nechali naživu svědka, kterého mučili a znásilnili. Napínala jsem uši a naslouchala.

Nic se nikde nepohnulo, ani myš. Při tom čekání se nešlo ničeho zachytit. Každá chvilička, kterou jsem si je prodloužila, přinesla okamžik klidu. Vtom se někdo pohnul. Otevřela jsem oči.

„Aha, už je vzhůru. Tak to už je dobrý.“

„Šéfe, kde to jsem?“

„Možná, že to zní jako vyčichlá a staromódní fráze. Friday, vždycky můžeš určitou věc udělat líp. Seber se a zkus to znova.“

Rozhlédla jsem se kolem sebe. Nějaká ložnice, zřejmě nemocniční pokoj. Žádná okna. Žádné prudké světlo. Charakteristický hrobový klid byl příliš hluboký na to, aby ho přerušilo nejtišší kvílení ventilátorů.

Podívala jsem se zpátky na Šéfa. Usmíval se. Pořád stejná stará, nemoderní páska přes oko. Proč si nenajde chvilku, aby si dal to oko regenerovat? Berle si opřel o stůl, ale na dosah ruky. Na sobě měl svůj obvyklý trošku špinavý oblek z čistého hedvábí, jehož střih mi pořoř připomínal špatně ušité pyžamo. Byla jsem strašně ráda, že ho vidím.

„Pořád chci vědět, kde to jsem. A jak jsem se sem dostala. A proč. Určitě v podzemí. Ale kde?“

„V podzemí určitě, hezkých pár metrů pod zemi Až bude třeba, abys to věděla, dozvíš se přinejmenším, kde jsi a jak jsi se sem dostala. Je to jen kousek od naší farmy. Příjemné místo, ale vědělo o něm příliš mnoho lidí. Takže se to, co se stalo, dalo vlastně čekat. Teď podej hlášení.“

„Šéfe, vy jste ten nejpopudlivější muž, kterého jsem kdy potkala.“

„Dlouhý cvik. Podej hlášení.“

„A váš otec se seznámil s vaší matkou někde na kolotoči. A ani při tom nesundal klobouk.“

„Seznámili se na slavnosti baptistické nedělní školy a oba ještě věřili, že děti nosí čáp. Podej hlášení.“

„Dál už si zacpu uši, byli to smrkáči. Cesta na L-5 byla bez problému. Našla jsem pana Mortensona a doručila mu obsah svého falešného pupku. Obvyklý průběh akce narušila věc, která se dala těžko předvídat. Tohle kosmické město sužovala epidemie dýchacích poruch neznámého původu a já to chytla. Pan Mortenson byl strašně laskavý. Nechal mě u sebe doma a jeho ženy mě starostlivě a trpělivě s téměř profesionální péčí ošetřovaly. Šéfe, chtěla bych jim to nějak vynahradit.“

„Zaznamenáno. Pokračuj.“

„Byla jsem většinu času mimo. Ta moje pitomá hlava. Proto jsem se proti plánu o týden zpozdila… Ale jednou jsem se už cítila, že bych byla schopná cestovat a odejít hned, jak mi pan Mortenson řekl, že povezu nějakou věc pro vás. Jak, Šéfe? Zase ten úkryt v pupku?“

„Ano i ne.“

„K čertu, tohle přece není žádná odpověď!“

„Použili jsme tvou umělou kapsu.“

„Taky jsem si to myslela. Bez ohledu na to, že zde nesměla být nervová zakončení, jsem něco cítila. Takový určitý tlak, když mě to tížilo.“

Stiskla jsem si břicho kolem pupku a stáhla břišní svaly. „Jo, je to prázdné. Už jste to vybral?“

„Ne, to udělali naši protivníci.“

„Tak to jsem tedy zpackala! Panebože, Šéfe, to je strašný.“

„Ne,“ řekl galantně. „Měla jsi úspěch. Tváří v tvář velkému nebezpečí a obrovským překážkám jsi uspěla úplně skvěle.“

„Vážně? (Ještě mi připne Vítězný kříž.) Šéfe, nechte už těch falešných řečiček a nakreslete mi schéma.“

„Hned to bude.“

Možná, že jsem měla diagram nakreslit sama. Za pupkem mám klokaní kapsu, výsledek plastické chirurgie. Není velká, ale můžete tam nacpat spoustu mikrofilmů, je to prostor asi tak centimetr krychlový. Neuvidíte ji, protože svěrač, co k tomu slouží, ji zakrývá. Můj pupek tak vypadá úplně normálně. Nestranný pozorovatel by řekl, že mám pěkné bříško a hezký pupíček… Což je, aspoň do určité míry, lepší, než mít hezkou tvář, kterou jsem neměla.

Svěrač byl po chemické stránce elastomér z umělého křemíku, neustále napínající pupek, dokonce i když jsem byla v bezvědomí. Protože tam chybí nervy, které by umožnily ovládat vůlí stahy a uvolnění, je to nezbytné. Jako u svěračů řitních, poševních a u některých lidí i jícnů. K naplnění kapsy použijte špetku přírodního želé nebo jiného mazadla, které není vyrobené z ropy, a nacpěte ji palcem. Žádné ostré rohy, prosím! K vyndání používám prsty obou rukou a trhnutím co nejvíc otevřu umělý svěrač, pak pevně stisknu břišní svaly, a věc vyklouzne ven.

Pašování věcí v lidském těle má dlouhou historii. Klasický způsob je v ústech, v nosních dutinách, v žaludku, ve střevě, v konečníku, vagíně, v močovém měchýři, v očním důlku chybějícího oka, ve zvukovodu. Exotická a málo užitečná metoda využívá tetování, někdy zakrytí vlasy či chlupy.

Tyhle fígle zná každý celník a každý zvláštní agent, ať už soukromý nebo pracující pro organizaci, na celém světě, Měsíci, městech ve vesmíru, na jiných planetách, prostě všude, kam se dostal člověk. Takže se na ně zapomíná. Existuje jenom jedna klasická metoda, kterou doběhnete profíky, a to je trik „Odcizený dopis“. Ale Odcizený dopis je stále vrcholné umění a i když ho použijete dokonale, měli byste ho navléci jenom na někoho nevinného, kdo nemůže pod drogami nic vyžvanit.

Podívejte se, ve společnosti určitě narazíte na další tisíce pupků. Teď, když je moje schránka prozrazena, je docela možné, že pár lidí bude skrývat věci v chirurgicky upravených úkrytech jako já. Můžete klidně očekávat, že se brzy objeví spousta podobných úkrytů, takže se už dál nebudou používat. Když se novinka v pašování rozkřikne a zkouší to s ní každý, je bezcenná. Ale mezitím budou celníci strkat svoje sprosté prsty do vašich pupků. Protože na břiše býváme citliví a lechtiví, doufám, že mnohým z nich vrazí rozčilené oběti prsty do očí.

„Friday, slabým místem té kapsičky, co máš v sobě, je to, že každý obratný výslech…“

„Byli nemotorní.“

„… nebo tvrdý výslech za použití drog z tebe může vyrazit zmínku o její existenci.“

„Pravděpodobně ano. Nebo se k nim nějaká ta informace mohla dostat jinými kanály, protože pár lidí o ní vědělo. Ty, já, tři ošetřovatelky, dva chirurgové, jeden anesteziolog, možná i jiní. Příliš mnoho lidí. Bez ohledu na to, jak se to naši protivníci dozvěděli, odstranili to, co jsi tam převážela. Ale netvař se jak kakabus. Získali velmi dlouhý seznam všech restaurací, uvedený v telefonním seznamu bývalého města New York z roku 1928. Samozřejmě zmenšený na mikrofilm. Takže to není vůbec žádná chyba, že teď už někde pracuje na tomto seznamu počítač, snažící se rozluštit jeho tajný kód… což zabere hodně času, protože seznam pochopitelně žádný tajný kód nemá. Prostě je to nastražená věc, fígl. Bez myšlenky.“

„A proto se musím štvát na L-5, jíst šlichty, onemocnět tam a nechat se kurvit těmi surovými spratky.“

„Za to poslední se omlouvám, Friday. Ale myslíš si, že bych riskoval život svého nejšikovnějšího agenta na úkolu, co je naprosto bez užitku?“

(Aha, proč pracuju pro toho elegantního všiváka? Lichotek se dočkáte všude.) „Promiňte, pane.“

„Zkontroluj si jizvu po operaci slepého střeva.“

„Cože?“

Sáhla jsem si pod pokrývku a nahmátla ji. Pak jsem si přetáhla pokrývku zpátky a podívala se na to.

„Co s tím, k čertu?“

„Řezná rána je menší než dva centimetry a táhne se přes jizvu. Nenarušili jsme žádnou svalovou tkáň. Asi před dvaceti čtyřmi hodinami jsme jizvu znovu otevřeli a tu věcičku vyjmuli. Používáme na tobě urychlenou regenerační metodu, takže si troufnu tvrdit, že po dvou dnech nebudeš schopná najít v té staré novou jizvu. Ale jsem velmi rád, že se Mortensonovi o tebe tak dobře starali, i když jsem si jistý, že umělé příznaky, co u tebe vyvolali, aby zakryli to, co jsme na tobě provedli, nebyly příjemné. Mimochodem, skutečně tam řádí epidemie katarální horečky. Náhoda za nic neručí.“

Šéf se odmlčel. Protože jsem paličatá, nechtěla jsem se ptát, co jsem vlastně vezla. Sám mi nehodlal nic říci. Krátce dodal:

„Vykládala jsi mi o cestě domů.“

„Cesta dolů proběhla bez potíží. Šéfe, až mě pošlete příště do vesmíru, chci letět první třídou, v antigravitační kosmické lodi. Ne na téhle hloupé visuté hrazdě.“

„Technický rozbor ukazuje, že kyvadlová doprava je bezpečnější než jakákoliv kosmická loď. Kabina v Quitu nebyla zničena sabotáží, ale selhala technika.“

„Lakomče.“

„Nemám v úmyslu se s tebou hádat. Když to okolnosti a čas dovolily, mohla jsi použít antigravitační zařízení. Tentokrát jsme měli pádný důvod pro to, abys letěla keňským Beanstalkem.“

„Možná, že jo, ale někdo se mi pověsil na paty až mimo kabinu Beanstalku. Jakmile jsme byli sami, zabila jsem ho.“ Odmlčela jsem se. Občas udělám něco, co mu vyrazí dech.

Zkusím to teda jinak. „Šéfe, potřebuju nějaký zotavovací kurs, nějak šikovně změnit obor.“

„Opravdu? To to došlo až tak daleko?“

„Mám v sobě příliš silný instinkt zabijáka. Nerozlišuju. Tamten chlap neudělal nic, za co bych ho musela zabít. Jistě, pověsil se na mě. Ale mohla jsem ho buď setřást tam anebo v Nairobi, nebo nanejvýš ho zneškodnit a uložit ho k ledu, a sama kamkoliv zmizet.“

„O tom, co bylo a co nebylo nutné, se budeme bavit až později. Pokračuj.“

Řekla jsem mu o Veřejném Oku a Belzenově čtyřnásobné totožnosti a o tom, jak jsem své možné pronásledovatele poslala na všechny světové strany. Pak jsem mu stručně popsala cestu zpátky. Zarazil mě.

„Nezmínila ses o zničení toho hotelu v Nairobi.“

„Pane jo. Ale, Šéfe, s tím doopravdy nemám nic společného. To už jsem byla v půlce cesty do Mombasy.“

„Moje milá Friday, jsi příliš skromná. Spousta lidí s balíky peněz se snažilo ti zabránit dokončit úkol, včetně posledního zmařeného pokusu přímo v naší bývalé centrále. Proto si přiznej, že bombardování Hiltonu mělo svůj pravý cíl tě zabít.“

„Hm. Šéfe, zřejmě jste věděl, že spousta věcí je už na spadnutí. Nemohl jste mě varovat?“

„Byla bys ostražitější, odhodlanější, zkrátka lepší, kdybych tě neurčitě upozornil na neznámé nebezpečí? Ženská, ty neděláš chyby.“

„Ksakru, že dělám. Strýček Jim čekal na mou kabinu, ačkoliv nemohl vědět, kdy přesně přijedu. Už to mě mělo přivést do střehu. Hned, jak jsem ho zmerčila, jsem se měla potopit zpátky do podzemí a odjet kteroukoliv kabinou pryč, to už je jedno kam.“

„Načež bys jen za mimořádně obtížných podmínek připravila další schůzku tak dokonale, abys neztratila to, co jsi převážela. Holčičko, kdyby to šlo hladce, Jim by tě čekal podle mého rozkazu. Zkrátka jsi podcenila mou zpravodajskou síť, stejně jako naši snahu, že tě ochráníme. Ale já jsem ve skutečnosti Jima neposlal, aby tě odvez, protože v tom okamžiku už jsem byl na útěku. Kulhavče, buď přesný. Měl jsem fofry. Pokoušel jsem se o útěk. Myslím si, že Jim převzal kódovanou zprávu o tvém příjezdu sám. Od našeho muže nebo od našich protivníků nebo od obou.“

„Šéfe, kdybych to věděla včas, přivázala bych Jima za jeho koně. Fandila jsem mu. Až na to bude vhodná chvíle, chci ho zlikvidovat sama. Je můj.“

„Friday, v naší profesi nesmíme podléhat zášti.“

„Nepodléhám, ale strýček Jim je něco jiného. A ještě jednoho kouska chci vyřídit sama. Ale to vám prozradím později. Řekněte mi, je pravda, že strýček Jim dělal kněze u papeženců?“

Šéf vypadal skoro překvapeně. „Kde jsi slyšela takový nesmysl?“

„Už ani nevím. Říkalo to víc lidí. Tlachy.“

„To je lidské, až příliš lidské. Žvásty jsou zlozvyk. Vysvětlím ti to. Prufit byl podvodník. Poznal jsem ho ve vězení, kde pro mě udělal jednu důležitou věc, takže jsem ho později upíchl do naší organizace. Moje chyba. Neomluvitelná chyba, protože podvodník nikdy nepřestane být podvodníkem. Prostě nemůže. Slevil jsem ze svých zásad, komu se dá věřit. To je nedostatek, o němž jsem si myslel, že jsem se ho už zbavil. Udělal jsem chybu. Pokračuj, prosím.“

Řekla jsem Šéfovi, jak mě chytli. „Myslím, že jich bylo pět. Možná jenom čtyři.“

„Podle mě spíš šest. Popisy.“

„Žádné, Šéfe, měla jsem moc práce. Dobrá, aspoň jeden. Když jsem ho zabíjela, pořádně jsem si ho prohlídla. Výška tak 175, váha asi 75 nebo 76, věk přibližně 35. Blonďák, hladce vyholený. Slovan. Ale zahlédla jsem ho jen tak koutkem oka. Protože se mě pořád držel. Nedobrovolně. Dokud jsem mu nezlomila vaz.“

„Byl ten druhý, co jsi ho taky zabila, blonďák nebo brunet?“

„Belzen?Brunet.“

„Ne, ten v centrále. Nevadí. Zabila jsi dva a zranila tři. Než se jich dalo do kupy tolik, aby tě váhovou přesilou přemohli. A dodám, že to je dobrá vizitka pro tvého instruktora. Když jsme utíkali, už jsme nebyli schopni je oslabit tak, aby tě nemohli chytnout… Ale podle mého názoru jsi bitvu, když jsme tě dostávali zpět, vyhrála ty. Stála jsi je dost sil. Dokonce si myslím, že ačkoliv jsi byla v té době v poutech a v bezvědomí, tak jsi vyhrála i závěrečnou rvačku. Pokračuj, prosím tě.“

„Tak se na to podíváme podrobněji, Šéfe. Ta parta mě znásilnila přímo před výslechem, pak pod drogami, pak za bolesti.“

„Je mi líto, že tě znásilnili, Friday. Obvyklý přídavek. Asi to přeháněli, takže to muselo být dost hnusné.“

„No tak zlé to zase nebylo. Jsem vlastně těžko vzrušitelná panna. Nebudu připomínat věci kolem, které byly většinou nepříjemné. S výjimkou jednoho muže. Neznám jeho tvář, ale mohu ho identifikovat. Chci ho! Chci ho tak nutně, jako strýčka Jima. Možná, že ještě víc, protože mu chci dát co proto, než ho nechám zemřít!“

„Musím zopakovat to, co jsem už říkal předtím. V naší práci je nenávist chyba. Snižuje pravděpodobnost přežití.“

„Klidně budu kvůli tomu kozlovi riskovat. Šéfe, jediné znásilnění, co jsem nezvládla, má na svědomí právě on. Celý ten cirkus uspořádali kvůli hloupé teorii, že vyměknu před mučením. Ale ten špinavec se měl umýt a dát si do pořádku zuby a vyčistit si je a vypláchnout ústní vodou. A někdo by mu měl říci, že není zdvořilé fackovat ženu s kterou souloží. Neznám jeho tvář, ale znám jeho hlas a pach a tělesnou konstrukci a jeho přezdívku. Balvan nebo Kameňák.“

„Jeremy Rockford.“

„Cože? Vy ho znáte? Kde je?“

„Kdysi jsem ho znal a nedávno jsem na něj koukal tak zblízka, že jsem si byl naprosto jistý. Odpočívá v pokoji.“

„Opravdu? Do čerta! Doufám, že neměl klidnou smrt.“

„To teda neměl. Friday, neřekl jsem ti všechno, co vím.“

„To neděláte nikdy.“

„…protože jsem si chtěl nejdříve poslechnout tvé hlášení. Přepadení naší centrály se jim podařilo proto, že Jim Prufit nás krátce před jejich útokem odřízl od veškeré energie. Tak nám nezbylo víc než ruční zbraně těch pár lidí, co byli v centrále ozbrojeni, ale většina měla holé ruce. Nařídil jsem ústup a většina z nás unikla tunelem připraveným a zamaskovaným při přestavbě domu. Je mi zároveň líto a zároveň jsem pyšný, když ti můžu říct, že tři naši nejlepší, co byli ozbrojeni, se rozhodli, že jim zahrají pěkně zostra od podlahy. Vím, že zahynuli, protože jsem nechal tunel otevřený, dokud jsem podle zvuků neslyšel, že do něj vlezli útočníci. Pak jsem ho vyhodil do vzduchu. Trvalo několik hodin, než jsem dal dohromady dost lidí na to, abychom podnikli odvetný útok. Museli jsme taky sehnat dost energomobilů. I když jsme podle plánu útočili pěšky, potřebovali jsme alespoň jeden energomobil jako sanitku pro tebe.“

„Jak jste věděl, že jsem naživu?“

„Stejně jako jsem věděl, že objevili únikovou chodbu. A že to není naše jednotka kryjící ústup. Odposlechem na dálku. Friday, všechno, co jsi udělala a co udělali tobě, všechno, co jsi řekla a co oni řekli tobě, jsme snímali a nahrávali. Osobně jsem nebyl schopný to všechno sledovat, měl jsem příliš mnoho práce s tím odvetným útokem, ale když na to byl čas, přehrál jsem si, co jsem potřeboval. Proto ti chci říct, že jsem na tebe pyšný… Když jsme si pustili odposlech, věděli jsme, kde tě drží, i že tě fackovali, kolik jich je, kde jsou v domě a kdo zůstal na stráži. Vysílačkou ve velitelském voze jsem věděl, jaká je situace v domě v okamžiku útoku. Zaútočili jsme, vlastně chci říct, naši lidé zaútočili. Nevedl jsem útok, protože jsem se belhal na těhlech dvou berlích. To je teda taktovka! Když naši lidé udeřili na dům, ti čtyři, které jsme znali z odposlechu, byli uvnitř. Jeden z nich byl ozbrojen jenom sekáčkem. A všichni byli venku během tří minut a jedenácti vteřin. Pak jsme to tam zapálili.“

„Šéfe, vaši nádhernou farmu?“

„Když se potápí loď, nemůžeš se starat o ubrusy a svícny v jídelně. Farmu už nikdy nemůžu použít jako centrálu. Požárem domu jsme zničili mnoho nepříjemných záznamů a mnoho tajného a polotajného vybavení. Ale co je vůbec nejvíc zajímavé, ten požár nám umožnil rychle uklidit ty lidi, co nás mohli kompromitovat. Naše jednotka byla na místě předtím, než jsme použili zápalné látky, takže každý z nich byl zastřelen v okamžiku, když se pokoušel uniknout. Tak jsem uviděl tvého známého Jeremy Rockforda. Hořel na nohou, když se pokoušel prorazit ven východními dveřmi. Doklopýtal nazpátek dovnitř, rozmyslel si to a pokusil se znova uniknout, upadl a chytli jsme ho. Podle zvuků, které vydával, mohu usuzovat, že neumíral v úplném klidu.“

„No, Šéfe, když jsem říkala, že bych ho chtěla před smrtí trošku potrápit, nemyslela jsem něco tak hrozného, jako je upálení zaživa.“

„Kdyby se nechoval jako kůň, který vběhne znova do hořící maštale, mohl zemřít jako všichni ti ostatní… Rychle, laserovým paprskem. A na místě, protože jsme nebrali nikoho do zajetí.“

„Dokonce ani pro výslech?“

„Myslím si, že by to nebylo správné. Má milá Friday, jsi příliš citlivá. Všichni slyšeli nahrávky, přinejmenším znásilnění, a tvůj třetí výslech, to mučení. Naši kluci a děvčata by nebrali zajatce, ani kdybych jim to nařídil. Ale já jsem se o to ani nepokusil. Chci, abys věděla, že tví kolegové si tě velmi váží, včetně těch, kteří tě nikdy neznali a se kterými se pravděpodobně ani nikdy neseznámíš.“ Šéf se natáhl pro své hole a namáhal svoje nohy. „Přetáhl jsem návštěvu o sedm minut, než mi tvůj lékař dovolil. Zítra si taky popovídáme. A teď odpočívej. Ošetřovatelka tě uspí. Spi a měj se fajn.“

Měla jsem pro sebe pár minut. Měla jsem z toho úplnou horečku. 'Velmi si tě váží.' Když jste nikam nikdy nepatřili a nemůžete nikdy opravdu patřit, slova, jako tahle, znamenají pro vás úplně všechno. Tak mě hřála u srdce, že jsem si připadala jako kdybych byla člověk.