Friday

XXIV

Ani Goldie, ani Anna se příštího dne u snídaně neukázaly. Jedla jsem sama a proto pěkně rychle. U jídla lelkuju pouze tehdy, když mám společnost. Právě jsem dojídala a vstávala od stolu, když se v dorozumívacím systému ozval Annin hlas.

„Pozor, prosím. Mou smutnou povinností je vám oznámit, že během noci umřel náš Šéf. Na jeho přání nebude žádný vzpomínkový obřad. Tělo bylo spáleno. V devět nula nula bude ve velké zasedací místnosti setkání, týkající se likvidace záležitostí společnosti. Žádám každého, aby byl na určeném místě včas.“

Čas do srazu jsem proplakala. Proč? Předpokládám, že díky vlastnímu pocitu provinění. Jsem si jista, že by si Šéf pomyslel to samé. Necítil by se provinile sám za sebe ani za mne. Často mně za sebelítost vynadal. Sebelítost, řekl by, je zlozvyk, který tě nejvíc demoralizuje.

V duchu jsem se mu omluvila. Vždycky jsem se s ním tak trochu dohadovala a ohlédnu-li se zpět, tak dokonce i tehdy, když zrušil moje smlouvy a udělal ze mě svobodného člověka, i když jsem předtím od něho utekla. Poznala jsem, že lituju každé chvíle, kdy jsem na něj byla hubatá a častovala ho různými „pěknými“ jmény.

Připomněla jsem si, že by mě Šéf neměl tak rád, kdybych se mu chtěla vlichotit a chovala se poníženě, bez vlastního názoru. Musel být takový, jaký byl a já musela být taková, jaká jsem byla. Žili jsme v těsném kontaktu, který nikdy, opravdu ani jednou, nepřipustil dokonce ani stisk rukou. A to je, Friday, co říci. Nikdy jsem se nezajímala o to, abych se, co se týká mužských, musela hlídat.

Jsem zvědava, jestli před lety, když jsem prvně přišla dělat pod jeho vedením, věděl, jak rychle bych šplhala do jeho klínu, kdyby mi to naznačil. Asi to věděl. A asi to tak bude, protože i přesto, že jsem nikdy nestiskla jeho ruku, byl jediným otcem, kterého jsem kdy měla.

Velká zasedačka byla přeplněna. Polovinu přítomných jsem nikdy u jídla neviděla a pár tváří jsem neznala vůbec. Usoudila jsem, že těch pár bylo narychlo povoláno a že byli připraveni opět rychle odjet. U stolu v přední části místnosti seděla Anna s úplně neznámou ženskou. Měla hrozivě velké fascikly papíru a potřeby, co mívají sekretářky. Ona neznámá byla žena asi tak stejně stará jako Anna, ale s přísným kantorským pohledem namísto hřejivého Annina.

Dvě vteřiny po deváté neznámá hlasitě promluvila: „Ticho, prosím! Jmenuji se Rhoda Wainwrightová. Jsem výkonná místopředsedkyně této společnosti a právní vykonavatelka po zesnulém dr. Baldwinovi. Takže tímto jsem nyní předsedkyní a pokladníkem pro účely likvidace našich záležitostí. Je vám jistě známo, že každý z vás byl ke společnosti vázán osobní dohodou s dr. Baldwinem…“

Podepisovala jsem někdy takovou smlouvu? To „po zesnulém dr. Baldwinovi“ mě překvapilo. Bylo to jeho skutečné jméno? Jak je možné, že Šéfovo jméno souhlasí s tím, co jsem nejčastěji používala v terénu? Zvolil ho on? Bylo to už asi velmi dávno.

„…proto jste nyní všichni volnými agenty. Jste elitní personál a dr. Baldwin předvídal, že každá volná společnost v Severní Americe by si přála posílení z našich řad, proto vás svou smrtí propustil. V každé z malých konferenčních místností a v hale jsou agenti lanaři. Jak budeme vyvolávat vaše jména, vystupte kupředu, obdržíte a podepíšete svůj spis. Pak si ho hned zkontrolujte, ale nezůstávejte, opakuji nezůstávejte stát u tohoto stolu a nepouštějte se do diskuse. Nato si musíte počkat, dokud všichni ostatní neobdrží svůj balíček na rozloučenou. Prosím, berte na mě ohled. Byla jsem celou noc vzhůru…“

Hned se dát najmout další volnou společností? Musela jsem to udělat? Byla jsem tak na mizině? Asi ano, s výjimkou toho co bylo utraceno z těch dvě stě tisíc bruinů, které jsem vyhrála v té pitomé loterii — a většinu z nich jsem asi dlužila

Janet na její Visa kartu. Řekněme, že jsem vyhrála 230,4 gramů čistého zlata uložených na Master Card jako 200000 bruinů, ale úrokovaných jako zlato při tehdejším denním kursu. Už jsem si vybrala třicet pět gramů zlata v hotovosti a musím taky přičíst svoje další účty, jeden přes Imperial Bank v Saint Louis. Janet jsem dlužila peníze na hotovosti i na kreditní Visa kartě. A Georges mě měl nechat zaplatit polovinu…

Někdo vyvolal moje jméno.

Byla to Rhoda Wainwrightová a vypadala rozzlobeně. „Dávejte, prosím, pozor, slečno Friday. Tady je váš spis a zde podepište, že jste ho přijala. Pak si stoupněte stranou, abyste si vše zkontrolovala.“

Vzhlédla jsem od potvrzení. „Podepíšu, až to zkontroluju.“

„Slečno Friday! Zdržujete ostatní.“

„Stoupnu si stranou. Podepíšu, až si ověřím, že spis souhlasí se seznamem na stvrzence.“

Anna řekla konejšivě: „Je to v pořádku, Friday. Kononolovala jsem to.“

„Díky. Ale budu s tím zacházet právě tak, jako ty zacházíš s označenými dokumenty — podívat se a orazítkovat.“ Wainwrightová, ta ženská jedna, byla připravena mě usmažit na oleji. Postavila jsem se o pár metrů stranou a začala kontrolovat balíček slušné velikosti: tři pasy na tři jména, kolekce osobních dokladů a návrh smlouvy pro „Marjorii Friday Baldwinovou“ sepsanou pro Ceres and South Africa Acceptances v Luna City na sumu 0,999 gramů zlata. To mě zneklidnilo, ale ne natolik jako další položka: dokumenty Hartleye M. Baldwina a Emmy Baldwinové o adopci děvčete Friday Jonesové, přejmenované na Marjorii Friday Baldwinovou, vystavené v Baltimoru, stát Maryland, Atlantická unie. Nic o Landsteinerově dětském domově nebo Universitě Johna Hopkinse, ale bylo tam datum shodné se dnem, kdy jsem opouštěla Landsteinerův děcák.

A také dva rodné listy: jeden byl vystaven na Marjorie Baldwinovou, narozenou v Seattlu, a jeden byl pro Friday Baldwinovou, narozené Emmě Baldwinové v Bostonu, v Atlantické unii.

Měla jsem jistotu, že všechny dokumenty byly zvukové a na každý se dalo spolehnout. Šéf nikdy nedělal věci polovičatě. „Souhlasí, Anno“ a podepsala jsem.

Anna ode mne přijala stvrzenku a tiše dodala: „Zastav se pak u mě.“

„Platí. Kde?“

„Uvidíme se u Goldie.“

„Slečno Friday! Vaši kreditní kartu, prosím!“ Zase Wainwrightová.

„Aha.“ Dobře, jasně, po Šéfově odchodu a rozpuštění společnosti bych nemohla užívat nadále svou Saint Louiskou kreditní kartu. „Tady ji máte.“

Sáhla pro ni. Zastavila jsem se. „Okamžik, prosím. Co s ní chcete dělat?“

„Potom, co zkontroluju čísla, spálím ji spolu s kartami ostatních.“

„Slečno Wainwrightová, když už se mám vzdát kreditní karty — já to udělám, nic proti tomu — tak ať je znehodnocena přímo přede mnou.“

„Jste hrozně únavná! Věříte vůbec někomu?“

„Ne.“

„Pak musíte počkat tady, dokud všechny nevyřídíme.“

„No; mám dojem, že nemusím.“ Vím že MasterCard of California používá skelný laminát. Myslím, že jejich karty jsou tuhé, jak kreditní karty musí být. Byla jsem opatrná, abych jí neukázala, co neměla vidět. Ne proto, že by to bylo důležité, ale protože to není slušné. Tohle byla zvláštní okolnost. Přetrhla jsem kartu vedví a podala jí zbytky. „Sériové číslo si můžete ještě zjistit.“

„Jistě!“ Zaznělo to tak otráveně, že jsem to vycítila. Otočila jsem se a měla v úmyslu odejít. Chňapla po mně, „Slečno Friday! Vaše další karta, prosím!“

„Jaká karta?“ Divila bych se, kdyby někdo z mých přátel nebyl tak náhle zaskočen touto naprostou nutností moderního života, platnou kreditní kartou, že by odešel jen tak se smlouvou a pár drobnými v kapse. Cítila jsem, že tohle Šéf nenaplánoval.

„MasterCard… of… California, slečno Friday, založená v San Jose. Odevzdejte ji.“

„S touto kartou nemá společnost nic co do činění. Tenhle úvěr jsem si zřídila sama.“

„Obávám se, že tomu těžko uvěřím. Váš úvěr na ní je garantován společností Ceres and South Africa — takže se dá říct, že společností, jejíž záležitosti jsou nyní likvidovány. Odevzdejte tu kartu.“

„Mýlíte se, slečno radová. Dokud se platby provádějí přes Ceres, úvěr v ní vedený je můj vlastní. A vůbec to není vaše záležitost.“

„Brzy poznáte, čí je to záležitost. Vaše konto bude zrušeno.“

„Na vaše vlastní riziko, slečno radová. Jestli toužíte po soudní při, pak skončíte pořádně oškubaná. Líp si prověřte fakta.“ Otočila jsem se, neschopná říct vzteky jediné slovo. Rozčílila mě tak, že jsem na okamžik necítila ani smutek nad Šéfovou smrtí.

Rozhlédla jsem se a zjistila, že Goldie už byla vyřízena. Seděla a čekala. Zachytila jsem její pohled. Poklepala na prázdnou židli vedle sebe. Přisedla jsem. „Anna mi říkala, abych se u tebe zastavila.“

„Jasně. Rezervovala jsem v Cabaňa Hyatt v San Jose pokoj pro Annu a pro mě a řekla jim, že možná budeme tři. Nechceš jet s námi?“

„Už teď, tak brzy? Máš zbaleno?“ Co bych si musela zapakovat? Moc ne, moje zavazadla z Nového Zélandu byla zatím v celním uzávěru v přístavu ve Winnipegu. Měla jsem podezření, že policie ve Winnipegu je určitě označila — a tak tam zůstanou, dokud Janet a Ian nebudou omilostněni. „Původně jsem tu chtěla zůstat přes noc, ale fakticky jsem o tom vlastně nepřemýšlela.“

„Dneska v noci tu může spát kdokoliv, ale není to vůbec žádná výhra. Styl práce — nový styl práce — si žádá udělat všechno ještě dneska. Oběd bude poslední jídlo, které se bude podávat. Pokud tu někdo zůstane i na večeři, dostane studený sendvič. A přespat do snídaně by mohl jen pitomec.“

„Krindapána! To nevypadá, že by to Šéf plánoval.“

„To ne. To tahle ženská — Mistr měl dohodu se starším partnerem firmy, který ale před šesti týdny umřel. Ale to nevadí, zvedáme se. Pojedeš s námi?“

„Předpokládám, že ano. Ano. Ale radši bych se šla nejdříve podívat za těmi naháněči. Budu potřebovat práci.“

„Nedělej to.“

„Proč ne, Goldie?“

„Taky si hledám práci. Ale Anna mě varovala. Dneska všichni rekruti mají dohodu s La Wainwrightovými. Pokud je někdo z nich trochu dobrý, můžeme se s nimi dostat do kontaktu v Las Vegas ve zprostředkovatelně práce… a vůbec se nesvěřovat do péče tohohle ňafajícího drahouška. Já vím, co chci — být vrchní sestrou v polní nemocnici v nějaké prvotřídní partě. A všechny nejlepší party jsou v Las Vegas.“

„Vsadím se, že tohle je to místo, na které bych se měla taky podívat, Goldie. Doposud jsem se nikdy o flek ucházet nemusela. Jsem trochu zmatená.“

„Zvládneš to.“

O tři hodiny později, po uspěchaném obědě; jsme byly v San Jose. Dva energomobily pendlovaly mezi Pajaro Sands a Národním náměstím. Wainwrightová se nás zbavila tak rychle, jak to jen šlo. Viděla jsem velké povozy bez postranic, každý tažený šesti koňmi. Byly naloženy a papá Perry vypadal že spěchá. Byla jsem zvědavá, co se stalo s Šéfovou knihovnou — a pocítila jsem trochu zvláštní sobecký smutek, že už nikdy nebudu mít takovou neomezenou možnost krmit Slůně. Nikdy nebudu velký myslitel, ale jsem zvědavá na všechno a terminál napíchnutý přímo na všechny nejlepší světové knihovny bude luxus nad moje možnosti.

Když jsem uviděla, co nakládali, najednou jsem zpanikařila. „Anno, kdo byla Šéfova sekretářka?“

„Neměl žádnou. Několikrát jsem mu pomáhala, když potřeboval nějakou extra pomocnou ruku. Ale to bylo zřídka kdy.“

„Měl adresu na moje přátele Iana a Janet Tormeyovi. Co se s ní tak mohlo stát?“

„Pokud to není v tomhle“ — a vyndala z kabelky obálku a podala mi ji — „tak je to fuč… splnila jsem jeho příkaz, abych přišla k jeho osobnímu terminálu a abych vyťukala jistý program jakmile bude oznámeno, že je mrtev. Ačkoliv mi to neřekl, vím, že to byl mazací příkaz. Všechna osobní data, co měl v paměťové bance, byla vymazána. Byla tahle záležitost osobní?“

„Velmi osobní.“

„Tak je to pryč. Přesto to tady máš.“

Podívala jsem se, co mi podala: zapečetěná obálka pouze s nápisem „Friday“. Anna dodala: „Tohle by mělo být v tvém balíčku, ale stopila jsem to a dala stranou. Ta nosatá čůza četla všechno, co se jí dostalo do rukou. Věděla jsem, že je to soukromé od pana Dvouberláka — měla bych teď říct od dr. Baldwina — pro tebe. Nechtěla jsem jí to nechat.“ Anna si povzdechla. „Pracovala jsem s ní celou noc. Nezabila jsem ji. A nevím, proč jsem to neudělala.“

Goldie řekla: „Museli jsme jí podepsat ty smlouvy.“

Vezl nás jeden z úředníků, Burton McNye — tichý muž, který zřídkakdy vyjadřoval své názory. Teď ale promluvil. „Lituji, že jste se tak ponížily. Podívejte se na mě; nemám na hotovosti nic. Vždycky jsem používal na všechno kreditní kartu. Tahle špinavá gaunerka by mi nedala ani můj poslední šek, dokud jsem neodevzdal svou úvěrovou kartu. Co se stane se smlouvou s Lunar Bank? Můžu si ji nechat proplatit v hotovosti nebo ji jednoduše vezmou jako raritu a zařadí do sbírky? Dneska budu možná spát na náměstí.“

„Pane McNye…“

„Ano, slečno Friday?“

„Neříkejte mi 'slečno' Friday. Jenom Friday.“

„Takže já jsem Burt.“

„Fajn, Burte. Mám pár bruinů na hotovosti a kreditní kartu, na kterou Wainwrightová sáhnout nemůže, i když to zkoušela. Kolik potřebuješ?“

Zasmál se, natáhl ruku a poplácal mě po koleně. „Všechno to hezké, co jsem o tobě slyšel, je pravda. Díky, drahá, ale já si poradím. Nejdřív tohle vezmu do Bank of America. Když mi to neproplatí, snad mi poukážou nějaký obnos jako zálohu. A když nic nevyjde, půjdu do její kanceláře v budově KOK, Kalifornské obchodní kreditní, natáhnu se na její stůl a řeknu, že je na ní, aby mi sehnala postel. Sakra, Šéf by měl vidět, že teď každý z nás má jen pár stovek. Udělala to, aby nás donutila podepsat to jejím kamarádíčkům, ani bych se tomu nedivil. Jestli ztropí jakýkoliv povyk, pozná, že si vzpomenu na věci, které mě učili už na základní škole.“

Odpověděla jsem: „Burte, do právníků se nepouštěj holýma rukama. S právníkem můžeš bojovat jen tehdy, když budeš mít jiného mazanějšího právníka. Podívej, budeme v Cabaně. Jestli si nebudeš moci nechat proplatit tu smlouvu, tak radši přijmi mou nabídku. Nebude mi to dělat potíže.“

„Díky, Friday. Ale stejně ji hodlám uškrtit, pokud se nechá.“

Ukázalo se, že pokoj, který Goldie rezervovala, bylo malé apartmá s velkou vanou a obývací pokoj s gaučem, který se dal roztáhnout na dvojlůžko. Posadila jsem se na gauč, abych si přečetla Šéfův dopis, zatímco Anna a Goldie se šly vykoupat. Když vyšly, vstala jsem a sama použila koupelnu. Při mém příchodu byly ve velké posteli a slyšitelně spaly — není divu. Obě byly při nervově vyčerpávající činnosti celou noc vzhůru. Zůstala jsem velmi tiše a posadila se, abych si přečetla ten dopis:

Dala jsem dopis zpátky do obálky, stočila se do klubíčka a povolila uzdu tomu nejhoršímu zlozvyku, sebelítosti, a hned měla v očích pořádný příval slz. Nevidím na pláči nic zlého: promazává psychiku.

Dostalo mě to úplně z rovnováhy, vstala jsem, umyla si obličej a docházelo mi, jak moc hodně jsem truchlila nad Šéfem. Byla jsem ráda a polichocena tím, že mne adoptoval, ohřálo mě vědomí, že trošku z něho samotného bylo použito tvorbě mé maličkosti — i když pro mě byl jednou provždy

Šéf. Myslela jsem si, že se lítostí znovu rozpláču a očistím se. Kdybych s pláčem nepřestala, určitě by se na mě zlobil. Moje vyčerpané kámošky dosud vypadaly jako dřeva, a tak jsem zavřela dveře. S potěšením jsem konstatovala, že se neozval žádný zvuk. Posadila jsem se k terminálu, vsunula svoji kartu do slotu a vyťukala kód Fonga, Tomosawy a tak dále. Ale předtím jsem ho musela přes výměnnou službu získat a pak jsem mohla kódovat přímo; tak je to levnější.

Ženu, která mi odpověděla, jsem poznala. Nahoře bez je při zdejší gravitaci určitě lepší než podprsenka; kdybych žila v Luna City, taky bych si oblékala pouze monokini. A pěkně bombasticky. Se smaragdem na pupíku. „Promiňte,“ řekla jsem. „Nějak se mi podařilo vyťukat Ceres and South Africa, i když jsem měla v úmyslu vyťukat kód Fonga, Tomosawy, Rotschilda, Fonga a Finnegana. Takovéhle kousky vyvádím asi podvědomě. Je mi líto, že jsem vás obtěžovala a děkuji za vaši pomoc před několika měsíci.“

„Ale, fíí!“ odvětila. „Nevyťukala jste nic špatně. já jsem Gloria Tomosawová. Když dědeček Fong odešel do důchodu, jsem tel společník ve firmě Fong, Tomosawa atd. Ale to mi nebrání, abych nebyla i vicepresidentkou firmy Ceres and South Africa Acceptances; jsme zároveň právní oddělení banky. A jsem také předsedkyní firmy, což znamená, že s vámi budu vést jednání. Tady je to každému líto, jak se po zprávě o Baldwinově úmrtí dá čekat, a já doufám, že to s vámi příliš neotřáslo, slečno Baldwinová.“

„Hej, dejte tam zpátečku a začněte znovu.“

„Pardon. Když lidé obvykle volají na Měsíc, dělají to z mnoha důvodů co možná nejstručněji. Chcete, abych to všechno opakovala, větu za větou?“

„Ne. Myslím, že už jsem se přizpůsobila. Dr. Baldwin mi zanechal zprávičku, v níž se praví, že bych měla být přítomna čtení jeho závěti nebo alespoň tam být zastupována. Nemůžu se zúčastnit. Můžete mi poradit, jak získat v Luna City někoho, kdo by mne zastupoval, až se závěť bude číst?“

„Bude se číst, jakmile obdržíme oficiální úmrtní list z Kalifornské konfederace, což by mělo být co nevidět, protože náš zástupce v San Jose už zaplatil správní poplatek. Někoho na vaše zastupování — mohla bych to být já? Snad bych ještě měla říct, že dědeček Fong byl řadu let zmocněnec vašeho otce v Luna City… zdědila jsem po něm firmu a nyní, když váš otec umřel, zdědila jsem i vás. Pokud mi neřeknete něco jiného.“

„Fakt byste to vzala? — slečno — paní Tomosawová — jste slečna nebo paní?“

„Asi bych měla být paní. A taky jsem. Mám syna tak starého, jako jste vy.“

„To není možné!“ (Tahle vítězka soutěže krásy, že je dvakrát starší než já?)

„Je to klidně možné. Tady v Luna City jsme všichni staromódní paďouři, ne jako vy v Kalifornii. Bereme se a máme děti a všechno pěkně po poradě. Neodvážila bych se být svobodnou matkou se synem tak vašeho věku, nikdo by mi nepomohl.“

„Přemýšlím nad tím, že máte syna stejně starého jako jsem já. Přece nemůžete mít dítě ve věku okolo čtyř, pěti let.“

Pobaveně se zasmála. „Říkáte miloučké věci. Proč sem nepřijedete a neprovdáte se za mého syna? Vždycky si přál dědičku.“

„A já jsem dědička?“

Vystřízlivěla. „Hm. Dokud je váš otec oficiálně mrtev na Zemi a ne pro nás v Luna City, nemůžu na závěti rozlomit pečeť. Ale bude to co nevidět a nemá smysl, abyste sem znovu volala. Koncipovala jsem tu závěť. Kontrolovala jsem ji, když jsem ji dostala po úpravách nazpátek. Pak jsem ji zapečetila a uložila ji do svého sejfu. Takže vím, co v ní je. To, co teď říkám, byste se nejpozději večer stejně dozvěděla. Jste dědička, ale profesionální lovci věna vás pronásledovat nebudou. V hotovosti nedostanete ani ň. Místo toho má banka pokyny — a banka, to jsem já — aby vám přispívala na cesty mimo Zemi. Když si zaskočíte na Měsíc, zaplatíme cestovné. Když se zastavíte na vzbouřené planetě, dáme vám skautský nůž a budeme se za vás modlit. Když si zajedete na nějaké velmi nákladné místo, jako Kaui nebo Ledňáček, naše firma vám zaplatí cestu a pomůže vám s počátečním kapitálem. Pokud nikdy neodjedete ze Země, vaše zůstatková konta propadají firmě na jiné účely. Ale abyste mohla vycestovat, je nutné, abyste alespoň napoprvé zavolala. Výjimka: Kdybyste se stěhovala do Olympie, budete si to platit sama. Firma nic nedá.“

„Dr. Baldwin mi něco v tom smyslu říkal. Co je tak jedovatého na Olympu? Nevybavuju si žádnou osadu toho jména.“

„Fakticky ne? Ne, vsadím se, že jste příliš mladá. Tam šli všichni tihle samozvaní supermani. Nemáme žádný důkaz, abychom vás před tím varovali; sdružení tam své lodě nevysílá. Drahá, nabíhá vám fantastický účet.“

“ám takakten dojem. Kdybych musela volat znovu, stálo by mě to více. Co mi vadí nejvíc, je to, že musím platit za mrtvý čas rychlosti světla. Mohla byste si přesednout na svou druhou židli a být chvíli Ceres and South Africa? Nejspíš potřebuji právnickou radu.“

„Sedím na obou židlích zároveň, takže spusťte. Ptejte se na cokoliv. Dnes je to zadarmo. Moje reklamní finta.“

„Ne, za to, co dostanu, zaplatím.“

„Zní to, jako by mluvil váš otec. Myslím, že vynalezl poctivost.“

„Není mým skutečným otcem, to víte, a já jsem ho tak nikdy nebrala.“

„Vím, drahá. Vytáhla jsem si o vás pár informací. Považoval vás za svou dceru. Byl na vás až nenormálně pyšný. Už když jste mi prvně volala, zajímala jsem se o vás, ale musela jsem vydržet být zticha o tom, co jsem věděla. Prohlédla jsem si vás. A co máte na srdci?“

Vysvětlila jsem ji potíže, které jsem měla s Wainwrightovou ohledně kreditní karty. Jistě, MasterCard of California mi dává úvěrový strop daleko za mými potřebami nebo aktivy. Ale je to vůbec její starost? Dokonce jsem ani nevyužila svou předběžnou zálohu a mám to vrátit i se svým odstupným. Dvě stě devadesát sedm celých tři gramu, prima.

„Rhoda Wainwrightová nestála jako právník nikdy ani za zlámanou grešli. Když umřel pan Esposito, váš otec měl změnit zastoupení. Samozřejmě, není to vůbec její starost, že MásterCard platí i pro vás a podle zákona nemá žádné právo se plést do záležitostí téhle banky. Slečno Baldwinová…“

„Říkejte mi Friday.“

„Friday, tvůj zesnulý otec byl ředitelem této banky a současně je či vlastně byl hlavní podílník. Nedostaneš nic z jeho bohatství přímo. Mohla bys sice zpochybnit závěť a určitou dobu ji přehlížet a odmítat odpovídat na dotazy do té doby, než by bylo tvoje konto zmrazeno. Takže na to zapomeň. Teď je Pajaro Sands na zavření a potřebuju od tebe jinou adresu.“

„Uh, právě teď jste vy jediná adresa, kterou mám.“

„Aha. Dobře, dáš mi ji, jakmile ji budeš mít. Ale i jiní mají díky Rhodě Wainwrightové stejný problém. Také další by měli být zastupováni při čtení závěti. Měla jim dát vědět, ale nedala a oni opustili Pajaro Sands. Nevíš, kde můžu najít Annu Johansenovou? Nebo Sylvii Havenisleovou?“

„Znám ženu jménem Anna, která byla v Sands. Pracovala jako třídící a dokumentační úřednice. Druhé jméno neznám.“

„To je určitě ta správná Anna. Mám ji tu v seznamu jako 'důvěryhodný úředník'. Havenisleová je rehabilitační sestra.“

„Jé, obě jsou právě za dveřmi, na které koukám. Spí. Byly vzhůru celou noc. Smrt dr. Baldwina, to víte.“

„To mám ale kliku. Až vstanou, řekni jim, že by se měly nechat dát zastupovat při čtení závěti. Ale nebuď je, můžu to dát do pořádku později. Tady nejsme všichni tak podráždění.“

„Mohla byste je zastupovat?“

„Když to říkáš ty, tak ano. Ale ať mi stejně zavolají. Budu tak potřebovat jejich novou adresu. Kde jste teď?“

Řekla jsem ji to, rozloučily jsme se a vypnuly se navzájem. Pak jsem vydržela být dlouho zticha a nechala si hlavou procházet předešlé události. Ale Gloria Tomosawová mi to usnadnila. Mám podezření, že jsou dva druhy právníků: ti, kteří činí jiné lidi šťastnými na svůj vlastní úkor — a paraziti.

Klaksonek a červené světélko mě donutily jít zase k terminálu. Byl to Burt McNye. Řekla jsem mu, ať přijede sem, ale ať je jako myška. Políbila jsem ho, aniž jsem o tom přemýšlela. Pak jsem si vzpomněla, že nepatří mezi přátele, které líbávám. Nebo patří? Nevěděla jsem, zdali mě pomáhal zachraňovat před Majorem nebo ne — musím se ho zeptat.

„Žádný problém,“ řekl mi. „Bank of Americicto přijala jako vklad, ale přihráli mi pár set bruinů. Řekli mi, že smlouva na Tato může být zmrazena přes Luna City zhruba do čtyřiadvaceti hodin. Když se k tomu přičte dobré jméno našeho bývalého zaměstnavatele, vytáhli mě z bryndy. A tak mě nebudeš muset dnešní noc nechat spát u sebe.“

„Předpokládáš, že se zaraduju. Burte, teď když jseš konečně solventní, můžeš mě vzít někam na večeři. Protože moje společnice jsou grogy. Snad dočista mrtvé. Chudinky ubohé byly vzhůru celou noc.“

„Na večeři je příliš brzo.“

Nebylo ale příliš brzo na to, co jsme prováděli dál. Neplánovala jsem to, ale Burt prohlásil, že on ano, už v energomobilu. Nevěřila jsem mu. Zeptala jsem se ho na tu noc na farmě. Jak jinak, byl členem bojového týmu. Prohlásil, že byl jen jako záloha. Nikdo si dosud nepřipustil, že tu noc dělali něco nebezpečného. Vybavuji si Šéfa, jak mi říkal, že pár lidí vybral jen proto, že mrtvoly protivníků tak často zase neuvidíte. Snad byl mezi nimi i Terence, který se ještě nemohl ani holit.

Neprotestoval, když jsem mu začala svlékat šaty.

Burt byl právě to, co jsem potřebovala. Stalo se toho strašně moc a já se cítila citově hrozně opotřebovaná. Sex je lepší uklidňovací prostředek než jakýkoliv lék a působí mnohem příznivěji na váš metabolismus. Nechápu, proč lidé dělají kolem sexu takové ciráty. Není to nic složitého. Prostě to je ta nejlepší věc v životě, dokonce lepší než jídlo.

V tomhle apartmá se do koupelny dalo dostat, aniž by bylo nutné projít přes ložnici. Ta ležela stranou pravděpodobně proto, že obývací pokoj mohl sloužit také jako druhá ložnice. Tak jsme toho každý využili a já odložila se slzami v očích superskinový trikot, na který jsem loni na jaře ulovila Iana. Došlo mi, že vlastně uléhám se sentimentální vzpomínkou na Iana. Ale o Iana a Jan a taky o Georga jsem si starosti nedělala Byla jsem si jistá, že je najdu. I kdyby odešli z domova, přinejhorším bych je vystopovala prostřednictvím Betty a Freddieho.

Když jsem na Borta vykukovala z toho trikotu, vydával příslušné zvířecí zvuky. Nechala jsem ho, ať se podívá, zavrtěla jsem se a řekla mu, že právě proto jsem si ho koupila. Byla jsem kus, který se nemusí vůbec stydět za své ženství, a chtěla jsem mu poděkovat za to, co pro mě udělal. Měla jsem před tím nervy napjaté jak struny a teď jsem byla uvolněná. Abych ukázala svoje uspokojení, rozhodla jsem se ho pozvat na večeři.

Navrhl mi, abychom spolu zápasili. Neřekla jsem mu, že ve chvílích vášně musím být opatrná, abych nelámala mužům kosti. Jenom jsem se uchichtla. Vsadím se, že takové uchechtnutí na ženu mého věku vypadá hloupě, ale udělala jsem to — když jsem šťastná, hihňám se.

Dala jsem si pozor, abych nechala kámoškám vzkaz. Když jsme se poněkud opožděně dostali nazpátek, byly pryč, a tak jsme Burt a já šli spát. Probudila jsem se, když se Anna a Goldie po špičkách vracely z večeře. Ale hned jsem se rozhodla, že nebudu vstávat a naznačila jim, že je ještě sakra brzy.

Toho rána jsem se probudila o trochu později tím, že Anna stála nad námi a vůbec nevypadala šťastně. Popravdě řečeno, bylo to fakticky poprvé, kdy mi připadalo, že by Anna mohla nelibě nést to, že mě našla v posteli s mužským. Jasně jsem poznala, že se nad námi skláněla už delší dobu. Uklidnila se a já jsem přestala na ni myslet, asi tak jako myslíte na nedokončený byznys: čas od času bych to měla udělat, ale neudělám to. Ona i Goldie byly jednoduše mými kamarádkami, dávnými přítelkyněmi, které si navzájem věří.

Burt naříkavě řekl, „Nemrač se na mě, milá dámo. Přišel jsem jenom proto, abych se schoval před deštěm.“

„Nemračila jsem se,“ odpověděla rozvážně, „jen jsem se pokoušela dostat se kolem rohu postele k terminálu, aniž bych vás dva vzbudila. Chci objednat snídani.“

„Objednat pro nás pro všechny?“ zeptala jsem se.

„Jistě. Co chcete?“

„Od všeho trochu a smažené brambory k tomu. Anno, miláčku, vždyť mne znáš — když to nebude mrtvé, zabiju si to sama a sním to syrové, včetně kostí a všeho ostatního.“

„A to samé pro mě,“ souhlasil Burt.

„Jste dost hluční sousedi.“ Mezi dveřmi stála zívající Goldie. „Zpátky do postele, treperendy jedny.“ Pohlédla jsem na ni a došly mi dvě věci: nikdy předtím jsem si ji neprohlédla, ani na pláži. A za druhé, kdyby se Anna na mě zlobila, že jsem se vyspala s Burtem, asi bych jí to nevymluvila. Zato Goldie vypadala spíše až neslušně přesycená.

„Vypadá to na 'Šel pštros s pštrosicí…',“ řekla Goldie. „A fakticky by to mělo být v uvozovkách, protože to nikdo neumí vyslovit nebo hláskovat. Ale není to tak těžký jazykolam jako je jméno paní Tomosawové — potom, co jsem snad čtyřikrát špatně vyslovila její jméno, požádala mě, abych ji říkala Gloria.“

Dosnídali jsme a obě moje kamarádky si povídaly s Glorií, která jim přečetla závěť, a obě dvě (a k mému i svému překvapení také Burt) byly od nynějška o trochu bohatší a připravení odjet do Las Vegas. Tři z nás kvůli obstarání práce a Anna jednoduše proto, aby zůstala s námi, dokud neodletíme.

Anna se pak chystala do Alabamy. „Možná mě to flákání unaví. Ale slíbila jsem své dceři, že bych měla jít do důchodu a teď je přesně ten správný čas. Budu se muset znovu spřátelit se svými vnoučaty dřív, než vyrostou.“

Anna, a babička? A pak, že někoho dobře znáte.