Friday

I

Jen co jsem vyšla z kabiny Beanstalku v Keni, pověsil se mi na paty. Sledoval mě dveřmi vedoucími k přepážce s nápisem „Celnice, Zdravotní a veterinární kontrola, Přistěhovalectví.“ Když se za ním dveře zasunuly, zabila jsem ho.

Nerada jsem cestovala Beanstalkem. Tuhle nechuť jsem si vypěstovala dokonce už před tím, než došlo k neštěstí na stanici v Quitu. Lano, které visí z nebe a nic ho nedrží, zapáchá až moc kouzly. Fakt je, že na L-5 se dá dostat i jinak, jenže je to příliš pomalé a taky dost drahé; s mými pokyny a peněženkou jsem si to nemohla dovolit.

Proto jsem taky byla pěkně nabroušená, ještě než jsem na Stacionární přestoupila z raketoplánu na Beanstalk…, ale zatraceně, bejt nabroušenej ještě není důvod k zabití. Chtěla jsem se toho chlapa jenom na pár hodin zbavit.

Jenže podvědomí má svou vlastní logiku. Zachytila jsem ho dřív, než se sesunul na podlahu a rychle ho vlekla směrem k řadě pancéřových celních schránek. Musela jsem přitom dost spěchat, aby nezakrvácel podlahu. Přitlačila jsem mu palec na zámek schránky, sebrala mu cestovní brašnu a nacpala ho dovnitř. Z brašny jsem si vzala průkazy, peníze v hotovosti a úvěrovou kartu Diners Clubu, kterou jsem hned zasunula do otvoru ve schránce. Pak jsem brašnu hodila dovnitř k mrtvole a zabouchla pancéřové dveře. Zámek s klapnutím zapadl a já spěchala pryč.

Za mými zády se u stropu vznášelo Oko Veřejného Dozoru. Ne, že bych se kvůli tomu musela vzrušovat. V devíti případech z deseti Oko křižuje náhodně, bez monitorování, a jeho dvanáctihodinovou smyčku si před vymazáním nemusí nikdo prohlédnout. Podesáté může důstojnice pořádkových sil monitorovat pozorně nebo se taky může drbat a myslet na to, co dělala minulou noc.

Takže jsem si ho nevšímala a pořád si to mířila rovnou k východu na konci chodby. To odporné Oko by se na mne určitě zaměřilo, protože jsem tady v chodbě byla jediná hmota vyzařující sedmatřicet stupňů Celsia. Jenže ještě než se ke mně otočilo, ztratilo nejmíň tři vteřiny tím, že snímalo skříňku.

Zvažovala jsem právě, která ze tří možných variant dalšího postupu bude nejbezpečnější, když tu převzal iniciativu onen nevyzpytatelný kus mého mozku a ruce provedly čtvrtou: vytáhla jsem z kapsy pero a laserovým paprskem Oko „zabila“. Zdemolovala jsem ho dokonale, protože jsem držela paprsek nastavený na plný výkon tak dlouho, dokud jsem mu nezkratovala antigrav, takže se oslepené Oko zřítilo na zem. Doufala jsem, že jsem mu vymazala paměť.

Opět jsem použila ukořistěnou kreditní kartu. Zámek jsem otevřela perem, abych neporušila otisk palce. Musela jsem do Oka pořádně kopnout, jinak bych ho do té přecpané skříňky vůbec nenarvala. Pak jsem si pospíšila; byl už nejvyšší čas stát se někým jiným. Jako většina nástupních přístavů měl i keňský Beanstalk odpočívárny pro cestující na obou stranách celnice. Místo toho, abych šla k prohlídce, vyhledala jsem umývárnu a zaplatila na dřevo za kabinu na vykoupání a převlečení.

Za dvacet sedm minut poté jsem byla nejen vykoupaná, ale měla jsem i jiné vlasy, jiné oblečení a jinou tvář. To, co na sebe patláte tři hodiny, vezme za své za patnáct minut mydlení a mytí horkou vodou. Nebyla jsem zrovna dychtivá ukazovat svou pravou tvář, ale musela jsem se zbavit podoby, kterou jsem při téhle akci používala. Co jsem nespláchla do kanálu, hodila jsem do drtiče odpadků: výsadkářskou kombinézu, těžké boty, brašnu, náhradní otisky prstů, kontaktní čočky a cestovní pas. Pas, který mi zbyl, byl na moje pravé jméno — tak dobrá, na jedno z mých pravých jmen — a byla v něm stereografie mé tváře a spousta opravdových tranzitních razítek z L-5.

Než jsem do drtiče hodila osobní věci, které jsem našla u mrtvoly, pozorně jsem si je prohlédla. Zarazila jsem se. Jeho kreditní karty a identifikační průkazy byly na čtyři jména.

Kde ale potom byly zbývající tři pasy?

Nejspíš zůstaly u té mršiny ve skříňce. Neprohledala jsem ji pořádně, vždyť jsem měla tak málo času! Jednoduše jsem shrábla jenom to, co nesl v brašně.

Mám se vrátit a přesvědčit se? Kdybych naklusala zpátky a otevřela skříňku s ještě nevychladlou mrtvolou, někdo by si toho určitě všiml. Doufala jsem, že když mu seberu kreditní karty a pas, pozdržím tím jeho identifikaci a sama tak získám víc času na to, abych se někam uklidila… Ale počkat! Hmm, ano, jak pas, tak úvěrová karta Diners Clubu byly na jméno Adolf Belzen. American Express vystavil úvěr pro Alberta Beaumonta, Bank of Hong Kong se starala o Arthura Bookmana a MasterCard zabezpečil Archibalda Buchanana.

Udělala jsem si „rekonstrukci“ zločinu: Beaumont-Bookman-Buchanan právě otvíral skříňku, když ho Belzen zezadu zákeřně přepadl a narval ho dovnitř. K zamčení skříňky pak použil svou vlastní kreditní kartu Diners Clubu a vypařil se. Ano, skvělá teorie… a teď kalit vodu ještě víc.

Průkazy a kreditní karty zmizely v mé náprsní tašce. Belzenův pas jsem si nechávala pro sebe. Při důkladné prohlídce bych asi neobstála, ale existují způsoby, jak se jí vyhnout — například podplácení, nátlak, korupce, zdiskreditování a spousta dalších švindlů.

Když jsem vycházela z umývárny, cestující z další kabiny se právě řadili u přepážky. Přidala jsem se k nim. Celní úředník si všiml mého nápadně lehkého námořnického pytle a zeptal se na nejnovější vývoj na černém trhu. Věnovala jsem mu svůj nejparádnější pohled hlupáka, přesně takový, jaký mám na obrázku ve svém pasu. Nato konečně usoudil, že mám v pasu správný počet razítek a nechal věc plavat.

Zeptala jsem se ho na nejlepší hotel a nejlepší restauraci. Řekl, že mu sice nepřísluší dávat doporučení, ale že má dobré mínění o Hiltonu v Nairobi. A pokud jde o jídlo, jestli na to budu mít, tak U tlouštíka naproti Hiltonu mají nejlepší kuchyni v Africe. Prý věří, že se mi pobyt v Keni bude líbit.

Poděkovala jsem mu. Za pár minut jsem už byla dole ve městě — a litovala toho. Stanice Keňa je víc než pět kilometrů vysoko a vzduch je tam vždycky řídký a studený. Nairobi je výš než Denver, skoro tak vysoko jako Mexico City, ale to je jen zlomek výšky hory Mount Kenya a navíc jen kousíček od rovníku.

Vzduch byl příliš těžký a teplý, aby se dal dýchat, a skoro okamžitě jsem propotila šaty. Cítila jsem, jak mi začínají otékat nohy, které mě navíc bolely od normální pozemské gravitace. Neměla jsem ráda mimozemské úkoly, ale vracet se zpět na Zemi bylo mnohem horší.

Zkusila jsem zapnout sebeovládání a nevšímat si momentálních těžkostí. Blbost. Kdyby můj učitel sebeovládání trávil míň času meditací a víc času v Keni, jeho pokyny by mně teď mohly být užitečnější.Nechala jsem toho a soustředila se na problém, jak se co nejrychleji dostat z téhle sauny.

Vstupní hala v Hiltonu mě příjemně osvěžila. A co bylo vůbec nejlepší, měla plně automatizovanou cestovní kancelář.Vešla jsem dovnitř, našla prázdnou kabinu a posadila se před terminál. Obsluha okamžitě vzhlédla: „Čím vám mohu pomoci?“

Řekla jsem jí, že si myslím, že to dokážu zařídit sama. Klávesnice vypadala důvěrně známá, byl to běžný typ Kensington 400.

Trvala na svém. „Ráda to pro vás vyťukám. Nikoho jiného neobsluhuji.“ Vypadala na šestnáct a měla sladkou tvářičku, příjemný hlas a chování, které mě přesvědčilo, že jí opravdu dělá radost někomu pomáhat.

Co jsem si přála ze všeho nejmíň, bylo to, aby mi někdo pomáhal, až budu všelijak čachrovat s úvěrovými kartami, co nebyly moje. Tak jsem jí přihrála malé spropitné a řekla jí, že opravdu dávám přednost tomu vyťukat si to sama, ale že ji určitě zavolám, kdyby se vyskytly nějaké problémy.

Trochu se bránila, že jí dávám spropitné, ale nazpátek mi ho zrovna nevnucovala. Odešla pryč.

Adolf Belzen jel metrem do Káhiry a pak semibalistikou do Hong Kongu, kde si na poloostrově rezervoval pokoj, a to všechno laskavostí Diners Clubu.

Albert Beaumont byl na prázdninách. Tryskovým letadlem společnosti Safari Jets letěl do Tinbuktu, kde ho American Express umístil na dva týdny v luxusní Šangri-La na pobřeží Saharského moře.

Bank of Hong Kong zaplatila Arturu Bookmanovi cestu do Buenos Aires.

Archibald Buchanan navštívil rodný Edinburgh a cestu mu hradil MasterCard. Protože ji mohl celou absolvovat metrem, s jedním přestupem v Káhiře a automatickým přepnutím na jinou trasu v Kodani, měl by být v rodišti asi za dvě hodiny.

Potom jsem počítač cestovní kanceláře použila k tomu, abych si zjistila pár maličkostí. Ale žádné rezervace, žádné nákupy a všechno jen v krátkodobé paměti.

Spokojeně jsem opustila kabinu a zeptala se usměvavé obsluhy nato, zda se vchodem do metra, který jsem viděla ve vstupní hale, dostanu do restaurace U tlouštíka.

Podrobně mi cestu popsala. Tak jsem sešla do metra a chytla soupravu do Mombasy. Přitom jsem opět zaplatila v hotovosti.

Mombasa je od Nairobi jenom 30 minut, nebo chcete-li 450 kilometrů, ale leží na úrovni moře, takže se vám zdá, že je tady přímo božské podnebí. Odjela jsem odtamtud, jak to šlo nejrychleji, takže už o sedmadvacet hodin později jsem byla v illioniské provincii Chicagského impéria. Na třináct tisíc kilometrů Velkým okruhem se vám to možná zdá být dlouhá doba, jenže já necestovala Velkým okruhem, ani jsem nemusela procházet celnicí nebo přistěhovaleckou kontrolou. Taky jsem nepoužila žádnou kreditní kartu, dokonce ani vypůjčenou. A zařídila jsem si to tak, abych ve Svobodném státě Aljaška urvala sedm hodin spánku; od té chvíle, co jsem před dvěma dny opustila kosmické město L-5, jsem se totiž pořádně nevyspala.

Jak se mi to povedlo? To je obchodní tajemství. Možná, že tu trasu nebudu už nikdy potřebovat, ale třeba se bude hodit některému z kolegů. Kromě toho, jak říká můj Šéf, proti všem těm vládám, přiškrcujícím všechno kdykoliv jen můžou se svými počítači, Oky Veřejného Dozoru a dalšími devadesáti devíti druhy elektronického špiclování, má každý svobodný člověk morální povinnost bojovat všude tam, kde je to možné. Nezavírat dveře od metra, nechávat zatažené rolety, dávat falešné informace počítačům. Počítače sice přesně myslí, ale jinak jsou hloupé. Elektronické záznamy nejsou opravdové záznamy… takže je dobré být ve střehu a čekat na příležitost k popletení systému. Když už se nemůžete vyhnout placení, zaplaťte o malounko víc, aby to zmátlo jejich počítače. Prohazujte číslice a tak dále.

Recept na procestování půlky planety, aniž byste někde zanechali stopu, je jednoduchý: plaťte hotově. Nikdy žádný úvěr ani nic takového, co jde do počítače. A úplatek nesmí být nikdy úplatek. Každá taková transakce valut musí uchránit tvář toho, komu peníze cpete. Bez ohledu na to, jak královsky jsou přepláceni, zaměstnanci veřejných služeb jsou všude na světě přesvědčeni, že mají ukrutně nízké příjmy. A všichni úředníci jsou v podstatě zlodějské dušičky, protože jinak by se nenechali živit z obecního koryta. Tyhle dvě věci jsou všechno, co potřebujete vědět — ale buďte opatrní! — úředník, co nemá žádný respekt k sobě samému, potřebuje a vyžaduje projevy uznání od veřejnosti.

Řídila jsem se podle toho a cesta proběhla bez incidentu. (Nepočítala jsem ovšem s tím, že hotel Hilton v Nairobi bude zapálen a vyhoří jen pár minut po tom, co jsem odjela metrem do Mombasy. Připadalo by mi vysloveně paranoidní, kdybych si hned myslela, že to má co dělat s mou maličkostí).

Čtyř úvěrových karet i pasu jsem se zbavila hned, jak jsem se o tom dozvěděla, ale bývala bych to udělala tak jako tak. Jestliže mě chtěl protivník sejmout, což bylo sice možné, ale nepravděpodobné, pak to, že zničil mnohamiliónovou stavbu a zabil či zranil stovky nebo tisíce lidí jenom proto, aby mě dostal, bylo totéž, jako kdyby šel na mouchu se sekerou. Prostě fušeřina.

Ale možná, že to tak skutečně bylo. Konečně jsem tedy dorazila do Impéria a měla za sebou, když nepočítám pár drobných nepříjemností, další úspěšně skončenou akci. Vystoupila jsem ve stanici Lincoln Meadows a uvažovala, jestli už jsem nashromáždila dost kladných bodíků na to, abych ze Šéfa vymámila pár týdnů dovolené na Novém Zélandě. Moje rodina, sedmičlenná S-skupina, žila v Christchurchu. Neviděla jsem je už celé měsíce. Nejvyšší čas se tam ukázat!

Prozatím jsem vychutnávala svěží, chladný vzduch a panenskou krásu Illinois. Nebyl to sice Jižní ostrov, ale zařadila bych ho hned na druhé místo. Povídá se, že dřív tady louky byly zaneřáděné špinavými továrnami. Zdá se to být prostě k nevíře. Dnes byla ze stanice vidět jediná budova — nájemná konírna AVIS naproti přes ulici.

Na parkovišti vedle stanice stály dva kočáry firmy AVIS, běžné káry a farmářské nákladní vozy. Už jsem si skoro vybrala jednu z AVISových kobylek, když jsem si všimla vozu, který právě dorazil do stanice: skvěle sehraný pár hnědáků zapřažených do otevřeného kočáru bez střechy firmy Lockheed. „Strýčku Jime! Tady nahoře! To jsem já!“

Kočí se dotkl bičem střechy svého bezvadného klobouku a přibrzdil spřežení, takže kočár zastavil přímo u schodů, na kterých jsem stála. Slezl dolů a smekl svůj klobouk. „Jsme rádi, že jste doma, slečno Friday.“

Krátce jsem ho objala, což snášel vcelku trpělivě. Strýček Jim Prufit na vás zapůsobil silným dojmem solidnosti. Říká se, že byl usvědčen z obhajoby papeženství. Nebo že ho dokonce přistihli přitom, když sloužil mši. Jiní zas říkají, že je to nesmysl, že Jim pracuje pro Firmu a tohle všechno vzal na sebe jenom proto, aby zachránil ostatní. Moc toho o politice nevím, ale myslím si, že kněz by měl mít určité chování, ať už je pravý nebo příslušník naší živnosti. Mohu se ovšem mýlit. Skutečného kněze jsem totiž ještě nikdy neviděla.

Když mně pomáhal nastoupit, cítila jsem se jako panička. Zeptala jsem se: „Co se stalo, že jste tady?“

„Pán mě poslal, abych tady na vás počkal, slečno.“

„Vážně? Ale já jsem mu nedala vědět, kdy přijedu.“ Zkoušela jsem přijít na to, kdo na mé trase mohl být částí Šéfovy informační sítě. „Někdy si myslím, že Šéf má věšteckou křišťálovou kouli.“

„Vypadá to tak, že jo?“ Jim zamlaskal na Goga a na Magoga a vydali jsme se směrem k farmě. Usadila jsem se, odpočívala a poslouchala důvěrně známé radostné klapání kopyt koní do hlíny.

Vzbudila jsem se právě, když Jim zabočil do naší brány a když zastavil u vjezdu pro kočáry, byla jsem již úplně vzhůru. Seskočila jsem dolů, aniž bych čekala, že sejdu jako dáma, a otočila jsem se, abych Jimovi poděkovala.

Udeřili na mě z obou stran.

Starý dobrý strýček Jim mě nevaroval. Jenom se díval, zatímco mne unášeli.