Těžká expedice

VIII. Lék proti akrofobii

Pokud se rychlosti týče, má organismus z masa a krve své hranice, ale Lacklandovi nechybělo mnoho k tomu, aby je tentokrát překonal. Nezdržoval se řešením diferenciálních rovnic, aby zjistil, kdy se balvan přivalí; vytočil motory do obrátek, na místě obrátil tank o devadesát stupňů až málem utrhl pásy a opustil ústí kanálu, kterým se na něj řítil obrovitý projektil. Až teď byl schopen plně ocenit důmysl stavitelů města. Jak už si dříve povšiml, kanály nevedly přímo do středu údolí; namísto toho byly uspořádány tak, že vždy nejméně dva dokázaly nasměrovat kámen do kterékoli části náměstí. Jeho manévr postačoval k tomu, aby unikl prvnímu balvanu, ale útočníci jej předvídali a svrhli dolů další kameny. Chvíli se rozhlížel na všechny strany v marné snaze najít místo, jež by neprotínala dráha některé z oněch hrozivých střel; pak záměrně natočil předek tanku do jednoho z kanálů a rozjel se proti kopci. Také tímto korytem se dolů valil uvolněný balvan; Barlennanovi připadalo, že je ze všech největší — a že se každou sekundou dále zvětšuje. Meskliňan si pomyslel, že Letec zřejmě přišel o rozum, a připravil se ke skoku, když vtom vedle něj zazněl rachot, silnější než ten nejhalasnější řev, jaký bylo schopné vydat jeho hlasové ústrojí. Kdyby jeho nervová soustava reagovala tak jako u většiny pozemských živočichů, přistál by v té chvíli někde vpůli svahu. U příslušníků jeho druhu však obvyklá reakce spočívala v tom, že nehybně ztuhli na místě, takže během příštích několika sekund by ho ze střechy tanku dokázala odstranit jen těžká technika. Ve vzdálenosti čtyř set yardů, nějakých padesát yardů před padajícím skaliskem, ze dna kanálu vytryskl gejzír hlíny a plamenů — Lackland použil trhavé střely s citlivou nárazovou roznětkou. V následujícím okamžiku balvan zmizel v oblaku prachu a dělo se znovu rozštěkalo; vypálilo půl tuctu ran v tak rychlém sledu, že téměř splynuly v táhlé zaburácení. Když se prach rozptýlil, zbývala z kamene sotva polovina, jež neměla ani přibližně kulovitý tvar. Energie střel jej téměř zastavila; o zbytek se postaralo tření. Na to, aby se mohl valit dál, bylo teď na jeho povrchu příliš mnoho rovných ploch a prohlubenin.

U horního okraje kanálu byly připraveny ke shození další balvany, ale žádný se už ani nepohnul. Obyvatelé údolí zřejmě stačili rychle posoudit vzniklou situaci a uvědomili si, že tímto způsobem tank nezničí. Lackland neměl nejmenší ponětí o tom, co jiného by mohli podniknout, ale nejpravděpodobnější možností byl přímý fyzický útok. Bylo jisté, anebo téměř jisté, že by se dokázali dostat na střechu tanku stejně snadno jako Barlennan a ukořistit rádio spolu se vším, co předtím prodali; Pozemšťan si dovedl jen těžko představit, jak by jim v tom námořníci mohli zabránit. Sdělil své úvahy Barlennanovi.

„Takovou možnost opravdu nemůžeme vyloučit,“ zněla odpověď. „Když se ale pokusí na tank vyšplhat, můžeme je shora odrážet; pokud budou chtít naskočit, máme tady palice a chtěl bych vidět toho, kdo dokáže uhnout ráně, když zrovna letí vzduchem“

„Ale jak sám dokážete odrážet útok vedený z několika stran?“

„Vždyť nejsem sám.“ Opět následoval pohyb klepetem, který u Meskliňanů nahrazoval úsměv. Výhled na střechu tanku umožňovala průzračná pozorovací kupole, která však byla příliš těsná na to, aby do ní Lackland mohl vsunout hlavu s nasazenou přilbou svého skafandru. Během krátké „bitvy“ s padajícími balvany proto ztratil přehled o námořnících, kteří ho doprovázeli.

Tito nešťastníci prožívali stejně šokující okamžiky jako jejich kapitán, když se poprvé ocitl na střeše tanku. Byli postaveni před situaci, kdy na ně skutečně padaly předměty — těžké předměty — a to zrovna ve chvíli, kdy uvázli v prostoru obklopeném kolmými stěnami jako v pasti. Šplhat pro ně bylo nemyslitelné, i když jejich nohy opatřené přísavkami, které tak dobře dokázaly vzdorovat mesklinským hurikánům, by se snadno vypořádaly i s touto úlohou; skákat, tak jak to mohli několikrát pozorovat u svého kapitána, bylo téměř stejně zlé — možná ještě horší. Po tělesné stránce tomu však nic nebránilo; a když selže mysl, často přebírá vládu tělo. Všichni námořníci až na dva se odhodlali ke skoku; z těch dvou, co tvořili výjimku, jeden vyšplhal — rychle a bezpečně — na stěnu „budovy“. Naposled zůstal Hars, jenž jako první zahlédl hrozící nebezpečí. Díky své nadprůměrné tělesné síle možná nepodléhal panice tak rychle jako ostatní; možná měl naopak mimořádnou hrůzu z výšek. Ať už byl důvod jakýkoli, nacházel se ještě na zemi, když kámen velikosti míče na košíkovou a téměř tak dokonale kulatý, zasáhl místo, kde se zdržoval. Prakticky vzato, mohl stejně tak dobře narazit do podušky z pružné gumy; ochranný krunýř Meskliňanů tvořila látka chemicky i fyzikálně příbuzná chitinu u pozemského hmyzu, jejíž pevnost a pružnost byly úměrné životním podmínkám na Mesklinu. Balvan se v trojnásobné gravitaci vymrštil do výše dvaceti pěti stop, zcela přeletěl zeď, o niž by se jinak zarazil, šikmo zasáhl protější stěnu dalšího kanálu, znovu odskočil a s rachotem pokračoval jeho korytem vzhůru, dokud nevyčerpal svou energii. Když se pak lenivě přivalil zpět na otevřené prostranství, bylo už po všem; z námořníků na náměstí zůstal jediný Hars. Ostatní zatím stačili dát svému zmatenému poskakování určitý řád a buď už skončili na střeše tanku po boku svého kapitána, anebo se tam rychle blížili; i jejich šplhající druh se nakonec rozhodl pro rychlejší skákání. Dokonce ani na pozemské poměry tak neuvěřitelně odolný organismus, jaký měl Hars, srážku nepřečkal bez následků. Protože Meskliňanům chybí plíce, nevyrazil mu náraz dech, ale na chvíli jej omráčil a způsobil mu četné škrábance a pohmožděniny. Uplynula plná minuta, než opět dokázal zkoordinovat své pohyby natolik, aby mohl následovat tank; Lackland, Barlennan ani sám Hars si nedovedli vysvětlit, proč na něj v té chvíli nikdo nezaútočil. Podle Pozemšťana už skutečnost, že se po takovém úderu vůbec mohl pohybovat, obyvatele města od podobných úmyslů odradila; Barlennan, který lépe znal fyzickou kondici Meskliňanů, byl toho názoru, že je více zajímá rabování než zabíjení a že prostě neviděli, jaký by z útoku na osamělého námořníka měli prospěch. Ať už měli pohnutky jakékoli, dopřáli Harsovi dost času na to, aby se vzpamatoval a nakonec se připojil ke svým druhům. Lackland, který se mezitím seznámil s tím, co se přihodilo, už na něj čekal; když Hars konečně dorazil k vozidlu, museli dva členové posádky seskočit a vysadit ho na střechu, kde mu ostatní poskytli první pomoc.

Když měl všechny cestující bezpečně na palubě, některé z nich natěsnané tak blízko u okraje střechy, až to poněkud podemílalo jejich nově nabytou lhostejnost k výškám, rozjel se Lackland vzhůru po úbočí. Varoval námořníky, aby se drželi dál od ústí hlavně děla, kterým mířil stále před sebe; ale na hřebeni kopce se nic nehýbalo a rovněž bombardování ustalo. Domorodci, kteří balvany shazovali, se zřejmě stáhli do chodeb vedoucích dolů do města. To ovšem nezaručovalo, že se znovu nevrátí, a celé osazenstvo tanku bedlivě pátralo po sebemenším pohybu. Kanál, kterým stoupali vzhůru, byl jiný než ten, jímž předtím sjeli do údolí, takže nevedl přímo k místu, kde zanechali sáně, ale ze střechy tanku bylo Bree vidět už značný kus cesty od vrcholu. Muži posádky určení k její ochraně byli všichni na svých místech a se zjevnými obavami hleděli dolů na město. Dondragmer ve své mateřštině zamumlal něco v tom smyslu, že je hloupost nechávat ostatní směry nestřežené, a Barlennan to poněkud květnatěji rozvedl v angličtině. Tyto obavy se však ukázaly jako zbytečné; tank se připojil k odstavenému vleku, aniž by se tomu kdokoli pokoušel zabránit. Až za jízdy Lacklanda napadlo, že domorodci zřejmě přecenili účinnost děla; při útoku z bezprostřední blízkosti — vedeného například z ústí tajných chodeb, kde se nepochybně skryla obsluha zařízení na vrhání balvanů — by zbraň zůstala zcela bezmocná, protože v dosahu Bree a její posádky nebylo možno použít ani trhavé, ani termitové náboje.

Ač nerad, byl nucen uznat, že s dalšími průzkumy je třeba počkat až do doby, kdy Bree dorazí ke břehům východního oceánu. Barlennan s tímto názorem souhlasil, i když v duchu k němu měl jisté výhrady. V době, kdy Letec bude spát, rozhodně nemínil nechat posádku zahálet.

Když tahač se svým nákladem vyrazil na další cestu a Meskliňané začali hbitě překládat získané zboží ze střechy tanku na loď, spojil se Lackland se stanicí na Toorey. Seznámil Rostena s tím, co dosud podnikl, pokorně vyslechl jeho očekávaný výbuch nevole a podobně jako předtím ho umlčel zprávou, že mu může poskytnout spoustu rostlinného materiálu, pokud si pro něj pošle kontejnery.

Přešla řada dní, jejichž šedivou jednotvárnost zpestřil jen přílet rakety. Posádka s ohledem na nervovou soustavu Meskliňanů přistála v dostatečném odstupu před vozidlem, vyčkala jeho příjezdu, naložila nové vzorky a odložila start do doby, než se tank bezpečně vzdálil z dosahu raketových motorů. Vždy po několika mílích cesty se na dohled ukázal další balvany ovroubený pahorek, ale každému se opatrně vyhnuli a žádného z jejich obyvatel v otevřené krajině nezahlédli. Lacklandovi proto stále vrtalo hlavou, kde a jakým způsobem získávají potravu. Při řízení začal pociťovat dlouhou chvíli, kterou si krátil tím, že o podivných tvorech vymýšlel spoustu hypotéz. Občas je předkládal Barlennanovi, ale nedověděl se od něj téměř nic užitečného, co by mu pomohlo záhadu vyřešit. Pořád ho však neodbytně pronásledovala jedna myšlenka. Nedokázal si vysvětlit, proč domorodci budují svá města právě takovýmto způsobem. S návštěvou něčeho podobného jako byl jejich tank anebo Bree mohli stěží počítat. A jako obrana proti vpádu nepřátel, kteří patřili k jejich vlastnímu rodu, mu tato metoda nepřipadala jako dostatečně účinná, protože vzhledem ke svému rozšíření sotva mohla útočníka zaskočit.

Jedno vysvětlení se nicméně nabízelo. Byla to pouhá hypotéza; pomáhala však objasnit nejen uspořádání sídlišť a nepřítomnost obyvatel v jejich okolí, ale i skutečnost, proč v sousedství měst nenacházeli nic, co by nasvědčovalo zemědělské činnosti. Na druhé straně vycházela ze spousty neznámých, a proto se o ní Lackland před Barlennanem raději nezmiňoval. Například nedávala odpověď na otázku, jak je možné, že jejich cesta zatím měla tak nerušený průběh — pokud byla jeho teorie pravdivá, měli už do této chvíle spotřebovat pěkné množství munice. Raději tedy nic neříkal, ale oči měl otevřené; příliš ho proto nepřekvapilo, když jednoho dne při východu slunce, asi dvě stě mil od města, kde Hars utrpěl zranění, spatřil nevelký pahorek, jenž se náhle vztyčil na dvaceti podsaditých, sloních nohou, zvedl hlavu posazenou na krku o délce dvaceti stop, drahnou chvíli na přijíždějící tank upíral baterii svých mnohočetných očí a pak se mu těžkopádně vydal v ústrety.

Barlennan v té chvíli zrovna nebyl na svém obvyklém stanovišti na střeše tanku, ale na Lacklandovo zavolání se ozval okamžitě. Pozemšťan zastavil tank a zbývalo ještě několik minut na to, aby se poradili o dalším postupu, než k nim zvíře při dosavadním tempu dorazí.

„Barle, vsadil bych se, že jste něco podobného ještě neviděl. Ani s tak houževnatým organismem, jaký dokáže zplodit tato planeta, by příliš daleko od rovníku neunesl vlastní tíhu.“

„Máte pravdu; nikdy jsem takové zvíře neviděl, ani jsem o něm neslyšel a nevím, zda je či není nebezpečné. Ani nemám moc chuti to zjišťovat. Zase na druhé straně je to maso; možná…“

„Pokud chcete říci, že nevíte, zda žere maso či rostliny, vsadil bych na to první,“ odpověděl Lackland. „Byl by to moc divný býložravec, když se žene naproti něčemu, co je dokonce větší než on, sotva to zahlédne — ledaže by byl tak stupidní, že by si tank spletl se samicí, o čemž pochybuji. Taky mě napadlo, že přítomnost velkého masožrouta by nejsnáze vysvětlovala, proč obyvatelé údolí nikdy nevycházejí z města a proměnili si je v účinnou past. Když některý z těch tvorů zabloudí k nim na kopec, ukáží se mu, tak jako to udělali v našem případě, aby ho vylákali dolů a zabili pomocí balvanů, jaké vyzkoušeli na náš tank. Přišli tak na způsob, jak si zajistit maso s donáškou téměř do domu.“

„To je možná pravda, ale teď to sem zrovna nepatří,“ odpověděl tak trochu netrpělivě Barlennan. „Co provedeme s touhle obludou? Ta vaše zbraň, co rozbíjí kámen, by ji zřejmě dokázala zabít, ale moc masa by nám asi z úlovku nezůstalo; když se kořist pokusíme chytit do sítí a dostaneme se do úzkých, nebudete moci střílet, abyste nás přitom neohrozil.“

„Chcete říci, že byste si na zvíře takových rozměrů troufli jen se sítěmi?“

„Určitě. Jsem si jistý, že by je udržely, jen je do nich dostat. Potíž je v tom, že má příliš silné nohy, takže neprojdou skrz oka a když mu jako obvykle nastražíme síť do cesty, nebude to k ničemu. Museli bychom mu ji nějak omotat kolem těla a utáhnout.“

„Už víte, jak to udělat?“

„Ne — a ani nám na nic podobného nezbývá čas; každým okamžikemje tu.“

„Seskočte a vypráhněte smyk. Vyjedu mu naproti a trochu ho zatím zaměstnám. Kdyby došlo k nejhoršímu a musel bych použít dělo, dám pozor, abyste byli z dostřelu.“

Barlennan bez otálení či námitek lehce sklouzl s paluby a jediným zručným pohybem uvolnil smyčku vlečného lana. Houknutím dal Lacklandovi znamení, že může jet, vrátil se na Bree a rychle seznámil posádku s posledním vývojem situace. Když skončil, byla už další slova zbytečná, protože Letec se s tankem rozjel vpřed a trochu do strany, takže námořníkům odkryl výhled na obrovitého netvora. S nesmírným zájmem, trochou údivu, ale bez patrných známek strachu Meskliňané sledovali manévrující tank a jeho živý protějšek.

Když se stroj opět pohnul kupředu, mastodont se zastavil. Sklonil hlavu asi na vzdálenost jednoho yardu od země; jeho protáhlý krk se zhoupl nejprve na jednu a pak na druhou stranu, zatímco složené oči ze všech možných úhlů pozorovaly okolí. Bree nevěnoval nejmenší pozornost; buď vůbec nezaznamenal pohyb posádky, anebo považoval tank za vážnějšího protivníka. Když jej Lackland začal objíždět z boku, obracel svůj gigantický trup neustále tak, aby proti němu pokaždé stál čelem. Nejprve Pozemšťana napadlo, že tlustokožce přiměje k tomu, aby se obrátil o plných sto osmdesát stupňů a postavil se k lodi zády; pak si ale uvědomil, že kdyby musel použít dělo, ocitla by se posádka přímo v linii palby, a zakončil svůj obchvatný manévr ve chvíli, kdy netvor k Bree natočil svůj pravý bok. Podle toho, jak měl uspořádané oči, zřejmě dokázal rozpoznat hrozící nebezpečí stejně dobře, ať se k němu blížilo zezadu nebo zepředu. Jakmile tank přestal kolem zvířete kroužit, lehlo si na břicho; při prvním pokusu o přiblížení se však vzepřelo na svých sloupovitých nohách a s hlavou zataženou téměř až do trupu zaujalo zřejmě obranný postoj. Lackland znovu zastavil, uchopil kameru a udělal několik snímků; pak podivného tvora, jenž zatím nejevil útočné úmysly, chvíli pozoroval. Velikostí připomínal pozemského slona; na Zemi by vážil osm až deset tun. Jeho mohutný trup podepíralo deset párů krátkých a enormně silných nohou. Lackland usoudil, že sotva dokáže vyvinout větší rychlost, než jakou se doposud pohyboval.

Po chvíli čekání zvíře postupně zneklidnělo; povystrčilo hlavu a začalo s ní kývat ze strany na stranu, jakoby pátralo po nepřátelích. Lackland z obavy, aby svou pozornost náhodou nepřeneslo na bezmocnou posádku Bree, k němu popojel o dalších několik stop; protivník znovu spěšně zaujal obranný postoj. To se několikrát opakovalo, stále v kratších intervalech, dokud slunce nezapadlo za obzor. Když obloha ztemněla, rozsvítil Lackland na tanku všechna světla; ať už tvor byl anebo nebyl připravený bojovat potmě, znemožnil mu tak přinejmenším výhled mimo osvětlený prostor a přinutil ho čelit nové a nezvyklé situaci.

Světlo se mu zjevně nelíbilo. V záři hlavního světlometu několikrát oslněně zamrkal a Lackland spatřil, jak se mu obrovské zorničky prudce smršťují; pak s kvílivým sykotem, jejž mikrofon na střeše tanku věrně přenášel do kabiny, učinil několik nemotorných kroků a udeřil.

Lackland si neuvědomil, že je tak blízko — anebo přesněji, že dosáhne tak daleko. Masivní hlava zvířete, umístěná na mnohem delším krku, než původně předpokládal, se náhle vymrštila kupředu, mírně se sklonila a prudce švihla do strany. Jeden z mohutných klů dutě zazvonil o pancíř a současně zhasl hlavní světlomet. Zároveň pronikavější zasyčení naznačovalo, že při tom útočník zřejmě utrpěl lehký elektrický šok; Lackland se však nezdržoval tím, aby tuto možnost prověřoval. Spěšně zacouval a vypnul osvětlení kabiny. Obával se toho, že by si netvor pro svůj další úder mohl vybrat některý z průzorů. Teď již scénu ozařovala pouze cestovní světla, zasazená nízko při zemi do pancéřovaného předku vozidla. Zvíře povzbuzené Lacklandovým ústupem těžce vykročilo kupředu a zaútočilo proti jednomu z reflektorů. Pozemšťan se je neodvažoval zhasnout a pokračovat v boji naslepo; vyslal ale naléhavou výzvu rádiem.

„Barle! Děláte něco s těmi svými sítěmi? Pokud nejste připraveni zasáhnout, budu na tu bestii muset použít kanón, maso nemaso. Držte se raději stranou; bude asi nutné střílet termitem, protože je tak blízko, že by trhavé náboje mohly ohrozit tank.“

„Sítě ještě nejsou připravené, ale když zvíře odlákáte ještě o pár yardů dál, aby bylo vůči lodi po větru, můžeme se s ním vypořádat jiným způsobem.“

„Dobrá.“ Lackland nevěděl, o jaký jiný způsob by mohlo jít, a měl určité pochybnosti o jeho účinnosti, ať to bylo cokoli; pokud ale kapitánovi vyhovovalo, aby pokračoval v ústupu, byl mu ochoten vyhovět. Ani na okamžik si nepřipustil, že by Barlennanova zbraň mohla ohrozit tank; poctivě vzato, ani Meskliňanovi zřejmě něco podobného vůbec nepřišlo na mysl. Rychlým úhybným manévrováním se Pozemšťanovi dařilo udržovat vozidlo mimo dosah dorážejících klů; obluda, jak se zdálo, neměla dost inteligence na to, aby dokázala jeho pohyby předvídat. Po dvou nebo třech minutách měl Barlennan konečně kořist tam, kde ji potřeboval.

Sám po tu dobu rovněž nezahálel. Na prámech na závětrné straně, směrem k tanku a útočící nestvůře, jeho muži rozmístili čtyři přístroje, nápadně připomínající dmychadla, jejichž hubice byly nahoře opatřené násypkami. U každého měchu stáli dva námořníci a na kapitánův pokyn začali dmýchat, co jim síly stačily. Současně třetí člen obsluhy přistoupil k násypce a vzápětí z trysky vyrazil pramínek jemných krystalků, jež vítr unášel k oběma duelantům. Ve tmě bylo obtížné odhadnout jeho postup; Barlennan však byl dobrý znalec vzdušných proudů a po několika okamžicích usilovného pumpování vyštěkl další rozkaz.

Muži od násypek chvíli cosi kutili u ústí trysky svého dmychadla, když vtom od boku Bree vyšlehl mohutný sloup ohně, který se po větru s rachotem šířil k zápasícím kolosům, až je zcela pohltil. Lodní posádka byla ukrytá pod celtovými přístřešky, dokonce i „ohněstrůjci“ se chránili dílci plachtoviny, které tvořily součást jejich výstroje; zápasníkům však rostlinstvo řídce vyrážející ze sněhu poskytovalo jen chabou ochranu. Lackland prudce zacouval a se slovy, jaká se od něj Barlennan nikdy nenaučil, spěšně opustil ohnivý mrak; v duchu se jen modlil, aby vydržely křemíkové průzory. Také jeho protivník se snažil dostat do bezpečí, ale zjevně zpanikařil. Zmateně se potácel z místa na místo a marně hledal, kam uniknout. Oheň během několika sekund uhasí a zanechal oblaka hustého bílého dýmu, který ve světle reflektorů tanku pableskoval; buď však žár vykonal své, anebo byl pro obra kouř stejně vražedný, protože jeho kondice se soustavně zhoršovala. Jeho bezcílné pohyby se zkracovaly a zpomalovaly, nohy se pod tíhou jeho obrovitého trupu začaly podlamovat, až konečně zaklopýtal a převalil se na bok. Ještě chvíli křečovitě kopal nohama, střídavě smršťoval a opět naplno protahoval svůj dlouhý krk, hlavu s mocnými kly horečně zvedal do vzduchu a bušil s ní o zem. Při východu slunce už bylo možno pozorovat jen občasný záškub hlavy či nohy; zanedlouho nato pohyby mohutného těla zcela ustaly. Posádka Bree poháněná touhou po mase se mezitím vyhrnula z lodi a zaplnila ohněm zčernalé prostranství, z něhož se odpařil všechen sníh. Smrtící bílý mrak se přemístil po větru o kus dál a postupně se začal usazovat. Lackland si s překvapením všiml, že v místech, kudy mrak přešel, po sobě na sněhu zanechal černý prach.

„Barle, co to proboha máte za prevít, že nadělá takový ohňostroj? Nenapadlo vás, že v tom žáru mohla na tanku popraskat okna?“ Protože kapitán zůstal na lodi a zdržoval se v dosahu vysílačky, jeho odpověď na sebe nenechala dlouho čekat.

„Promiňte, Charlesi, nevěděl jsem, z čeho jsou vyrobená vaše okna, a vůbec mě nenapadlo, že by oheň mohl váš stroj nějak ohrozit. Příště si dám větší pozor. Jako palivo používáme látku, kterou získáváme z určitých rostlin — vyskytuje se v poměrně velkých krystalech, které bez přístupu světla opatrně drtíme na prášek.“ Lackland pozorně naslouchal a zvolna pokyvoval hlavou. V chemii se sice moc nevyznal, ale k tomu, aby uhodl, o jakou látku se jedná, to stačilo. Na světle se vzněcuje — hořením ve vodíku vzniká bílý dým — zanechává černé skvrny na sněhu — to nemůže být, pokud je mu známo, nic jiného než chlor. Při mesklinských teplotách se vyskytuje v pevném skupenství; bouřlivě se slučuje s vodíkem v chlorovodík, vytvářející jemný prášek bílé barvy; při reakci s metanem si odebírá vodík a zanechává saze uhlíku. Mají tady povedenou květenu! Musí podat nové hlášení na Toorey — anebo by si raději měl tuhle lahůdku schovat pro případ, že bude opět zapotřebí uchlácholit Rostena.

„Je mi moc líto, že jsem ohrozil váš tank.“ Barlennan zřejmě stále cítil potřebu se omlouvat. „Příště bychom raději měli nechat na vás, abyste se s podobným tvorem vypořádal sám svým kanónem; nebo byste nás mohl naučit, jak se s ním zachází. Vyvinuli jste ho speciálně k použití na Mesklinu podobně jako rádia?“ Kapitána napadlo, zda svým návrhem přece jen nezašel příliš daleko, ale musel to riskovat. Ještě že neviděl úsměv, jímž Lackland doprovodil svou odpověď; stejně by si ho nedokázal vyložit.

„Ne, tohle dělo nebylo vyrobeno ani nijak zvlášť upraveno pro tento svět. Tady funguje docela dobře, ale mám obavy, že ve vaší zemi by bylo k nepotřebě.“ Sáhl po logaritmickém pravítku, chvíli s ním manipuloval a pak dodal, „Jeho největší dostřel by u vašeho pólu činil asi sto padesát stop.“

Zklamaný Barlennan neměl, co by k tomu dodal. Porcování zabitého netvora zabralo několik dnů. Lackland si vyžádal lebku, kterou hodlal použít jako dodatečnou ochranu před Rostenovým hněvem, a kavalkáda znovu vyrazila na cestu. Den za dnem, míli za mílí se tank a jeho vlek zvolna sunuly kupředu. Občas míjeli další údolní města, obklopená balvany; dvakrát nebo třikrát narazili na čerstvé zásoby potravin, jež Lacklandovi na dohodnuté trase zanechala raketa; často zahlédli velké živočichy, ať už příbuzné toho, jehož zabil Barlennanův oheň, nebo exempláře zcela odlišné tělesné stavby a rozměrů. Ve dvou případech mohl Lackland obdivovat obratnost, s níž posádka ulovila do sítí obrovité býložravce, aby se vybavila masem na další cestu. Nepoměr ve velikosti kořisti a lovců byl mnohem větší nežli v případě pozemských slonů a afrických Pygmejů.

Jak cesta ubíhala, stávala se krajina stále kopcovitější a rovněž tok řeky, kterou s malými přestávkami sledovali už několik set mil, se postupně zužoval a rozvětvoval. Dva z jejích přítoků si vynutily jisté zdržení; Bree bylo pokaždé třeba vyložit a na vlečném laně přepravit po hladině, zatímco tank s prázdnými sáněmi koryto překonával hlubokým broděním po dně. Teď však už se prameny zúžily natolik, že je sáně dokázaly přemostit a podobné potíže se neopakovaly.

Nějakých dvanáct set mil od místa, kde Bree přezimovala, a zhruba tři sta mil od rovníku, jež pro Lacklanda znamenaly další polovinu zemské gravitace navíc, se toky viditelně počaly stáčet směrem, jímž měli namířeno. Lackland ani Barlennan o tom raději nemluvili, dokud neměli jistotu, ale po několika dnech už nebylo pochyb, že překročili rozvodí východního oceánu. Do posádky jakoby vstoupilo nové odhodlání; několik námořníků se neustále zdržovalo na střeše tanku v naději, že za příštím kopcem zahlédnou mořskou hladinu. Dokonce i Lackland, občas polomrtvý únavou, viditelně pookřál. O to větší byl jeho úžas a zklamání, když jim náhle, bez jakékoli výstrahy, přehradil cestu sráz; téměř kolmý skalní zlom vysoký přes šedesát stop, který se táhl, kam až oko dohlédlo, na obě strany.