Těžká expedice

XII. Nebeští jezdci

Většinu toho, co se odehrálo, mohli na Toorey sledovat na vlastní oči; vizifonní přístroje, podobně jako většina dalších předmětů upoutaných k palubě, zůstaly na svých místech. Když se loď zmítala v bouřlivém víru, nedalo se toho přirozeně příliš rozeznat; její současná situace však byla až nepříjemně zřejmá. Nikoho z Pozemšťanů, shromážděných v monitorovacím středisku, nenapadlo nic povzbudivého.

Ani Meskliňanům nebylo příliš do řeči. Byli zvyklí na to, že se s lodí ocitnou na souši, protože v pozdním létě a na podzim, kdy moře v jejich zeměpisných šířkách začalo ustupovat, k tomu docházelo poměrně často; nikdy se jim to ale nestalo tak náhle a neuvázli v takové výšce nad hladinou. Když Barlennan a jeho první důstojník hodnotili vyhlídky expedice, nenacházeli příliš důvodů k spokojenosti.

Potravy měli stále ještě dostatek, i když zásoby uložené v kánoi zmizely. Dondragmer tak získal novou příležitost k tomu, aby poukázal na přednosti prámů; přešel ale mlčením skutečnost, že námořníci, kteří člun nakládali, se nemístně spolehli na výšku jeho boků a náklad ponechali jen nedbale upevněný, ne-li úplně volný. Jinak ovšem kánoe zůstala na konci svého vlečného lana naprosto nedotčená. Strom, z něhož byla vydlabaná, se pružností vyrovnal zakrslým dřevinám, jež rostly ve vyšších zeměpisných polohách. Samotná Bree, vyrobená z podobných, i když méně poddajných materiálů, bouři přečkala rovněž bez vážnějších škod; kdyby však kruhová laguna měla skalnaté stěny, mohlo vše dopadnout daleko hůř. Díky své konstrukci po celou dobu pevně seděla na hladině — to byla další výhoda, na niž by první důstojník jistě upozornil, kdyby ho Barlennan nepředešel. Loď ani zásoby jim tedy nechyběly; potíž ale spočívala v tom, jak je spustit na moře.

„Nejjistější bude, když Bree rozebereme tak jako posledně a sneseme dolů. Svah není příliš strmý a ani tíha zde ještě nestojí za řeč,“ navrhl Barlennan po chvíli přemýšlení.

„V tom máte pravdu, kapitáne; nebude ale úspornější, když loď rozdělíme po celé délce tak, abychom získali řady prámů vzájemně napojených na sebe? Pak bychomje mohli snadno přenést nebo odtáhnout k potoku a o kus dál po proudu se námje určitě podaří splavit.“ S tímto nápadem přišel Hars, který se už nadobro zotavil po svém střetnutí s balvanem. „To zní slibně. Harsi, co kdybyste se podíval, jak to může být daleko? Ostatní mohou začít uvolňovat podélné vazáky a překládat náklad.“

„Zajímalo by mě, jestli je počasí pořád ještě nepříznivé pro létající stroje,“ poznamenal spíše jen tak pro sebe Dondragmer. Barlennan se zadíval na oblohu.

„Mraky jsou stále nízko a vane silný vítr,“ odpověděl. „Pokud se Letci nemýlí — a řekl bych, že by o tom měli něco vědět — nejsou to zrovna nejlepší letové podmínky. Ale neuškodí podívat se občas na nebe. Docela se těším, až se zase nějaký ten větroň objeví.“

„Docela by se námjeden hodil,“ poznamenal suše první důstojník. „Měli bychom ho do páru ke kánoi.“ Barlennan neodpověděl; dosud vědomě neuvažoval o tom, že by rozmnožil svou sbírku o kluzák, ale teď ho ta myšlenka ho docela zaujala Ovšem aby v něm sám letěl — ani s odvahou to není třeba přehánět.

Podle předpovědi Letců mělo brzy nastat příznivější počasí a během několika příštích dnů už bylo nebe skutečně bez mraků. Přes zlepšení letových podmínek jen málokoho z členů posádky napadlo pozorovat oblohu. Všichni měli příliš mnoho práce. Ukázalo se, že Harsův plán je proveditelný; už ve vzdálenosti pouhých několika set yardů dál směrem k moři byl potok dostatečně široký i hluboký na to, aby po něm mohli prámy splavovat. Barlennanovo očekávání, že dodatečná tíha nebude hrát velkou roli, se však nepotvrdilo; oproti místům, kde se rozloučili s Lacklandem, teď každý díl vážil dvakrát tolik a námořníci nebyli zvyklí zvedat cokoli. I když měli dostatek sil, působením zvýšené gravitace jim rychle ubývaly a teprve když vyložili veškerý náklad, byli schopni propojené prámy napůl odnést, napůl odtáhnout k potoku. Jakmile seje podařilo spustit na hladinu, byla to už pro posádku hračka; a když parta kopáčů rozšířila řečiště téměř až k místu, kde uvázla Bree, měli téměř vyhráno. Pak už stačilo jen několik set dnů k tomu, aby dlouhý konvoj plně naložených prámů mohl vyplout směrem k oceánu.

Létající stroje se objevily právě ve chvíli, kdy se soulodí nacházelo v té části řečiště, kde byly břehy nejpříkřejší, nedaleko od míst, kde se potok vléval do jezera. Jako první je zahlédl Karondrasee; zatímco ostatní byli zapražení do vlečných lan, on sám v té době na palubě připravoval potravu a měl víc času se rozhlížet. Jeho poplašný svist vzbouřil celou posádku, stejně jako Pozemšťany na Toorey; ti však přílet vetřelců nezpozorovali, protože kamery opět nebyly nastavené dostatečně vysoko.

Kluzáků bylo osm a letěly poměrně blízko u sebe, i když nevytvářely pravidelnou formaci. Nadnášeny vzestupnými proudy na závětrné straně údolí zamířily přímo k lodi; když byly nad ní, změnily směr a přelétly ji nad přídí. Vzápětí se střemhlav spustily dolů, svrhly jakýsi předmět, obrátily se a krouživým letem zpět na závětrnou stranu opět začaly nabírat výšku.

Shazované předměty bylo zřetelně vidět; námořníci jasně rozeznávali oštěpy, jež se podobaly těm, kterých používali lidé od řeky, ale měly mnohem těžší hroty. V první chvíli hrozilo nebezpečí, že posádka z dávné hrůzy před padajícími tělesy propadne panice; brzy však muži s úlevou zjistili, že je střely nezasáhnou, protože směřují o kus dál dopředu. Za několik sekund kluzáky začaly nalétávat znovu a námořníci se přikrčili v očekávání, že tentokrát budou mít vrhači lepší mušku; oštěpy ale dopadly zhruba do stejného místa. Při třetím pokusu už bylo zřejmé, že tam míří záměrně; a vzápětí všichni pochopili, jaký cíl přitom sledovali. Všechny oštěpy zasáhly úzké koryto potoka a více než z poloviny se zarazily do tvrdého jílového dna; po třetím náletu řečiště přehrazovala kolová ohrada, vytvořená z násad dvou tuctů oštěpů, jež lodi účinně bránila v další plavbě.

Když Bree doplula k bariéře, bombardování ustalo. Barlennan se obával, že v něm posádky větroňů budou pokračovat, aby jeho lidem znemožnili překážku odstranit, ale záhy se přesvědčil, že by to bylo zbytečné. Oštěpy, svržené v gravitačním poli sedmi g z výšky téměř sta stop, vězely tak pevně v zemi, že by k jejich vytažení bylo zapotřebí těžké mechanizace. Ke stejnému závěru dospěli Terblannen a Hars, když se plných pět minut marně pokoušeli jeden z kůlů uvolnit.

„Nemůžete je přeštípnout?“ zeptal se Lackland ze svého vzdáleného pozorovacího stanoviště. „Máte v těch svých klepetech pořádnou sílu, jak jsem se mohl přesvědčit.“

„Tohle není kov, ale dřevo,“ namítl Barlennan. „Tady by pomohla jen jedna z vašich ocelových pil nebo nějaké zvláštní trhací zařízení.“

„Musíte mít nástroje na opracování dřeva; čím byste jinak na lodi prováděli opravy?“

„K řezání používáme nástrojů vyrobených ze zvířecích zubů, jež jsou zasazené do pevných rámů; většina z nich se ale jen těžko přenáší. Využijeme všeho, co máme na palubě, i když nás asi sotva nechají příliš dlouho na pokoji.“

„Mohli byste jejich útoky odrážet ohněm“

„To ano, ale jen pokud by byli tak hloupí a blížili se k nám z návětrné strany.“ Lackland se odmlčel a námořníci zaútočili na kůly všemi řeznými nástroji, které jim padly do ruky. Dýky z tvrdého dřeva se ukázaly být k nepotřebě, ale našlo se i pár nožů zhotovených z kostí a klů, s jejichž pomocí se občas podařilo odštípnout nějakou tu třísku. Další z členů posádky, kteří neměli nářadí, se pokoušeli kůly podhrabat; střídavě se potápěli do líně tekoucího proudu několik palců pod hladinu a rozrývali nepoddajný jíl. Dondragmer chvíli přihlížel a pak usoudil, že bude mnohem snazší vykopat kolem překážky nové koryto, než se snažit vydolovat dva tucty oštěpů zaražených na čtyři stopy hluboko. Kopáči jeho nápad nadšeně přijali za svůj a práce jim šla rychle od ruky.

Kluzáky po celou tu dobu nepřestávaly kroužit po obloze; nedalo se určit, zda tam setrvávaly přes noc, anebo se pod rouškou tmy střídaly. Barlennan ostražitě sledoval vrcholky kopců po obou stranách potoka, zda se tam neobjeví pozemní sily nepřítele; po dlouhou dobu však široko daleko nespatřil sebemenší známku života. Rovněž posádky kluzáků zůstávaly neviditelné; nikdo nemohl říci, jak jsou početné, ani co je to za bytosti, jež na nich létaly, i když lidé i Meskliňané považovali více méně za samozřejmé, že patří k Barlennanově rase. Skrytí pozorovatelé sice zprvu nejevili žádné viditelné známky znepokojení nad tím, že se námořníci pokoušejí z obklíčení prokopat, ale jak výkopy pokračovaly, dali jim zřetelně najevo, že nehodlají jen nečinně přihlížet. Průplav byl zhruba ze tří čtvrtin hotový, když se rozhodli zasáhnout; po další sérii náletů bylo nové koryto stejně neprodyšně přehrazené jako to původní. I v tomto případě bylo patrné, že si vrhači oštěpů dávali pozor, aby nezasáhli žádného z členů posádky. Na morálku mužstva však akce měla stejně neblahé účinky jako kdyby byla spojená s tělesným násilím; ukázala, že je v silách útočníků zmařit mnohadenní práci během několika minut a že tudy cesta na svobodu nevede. Bylo třeba zvolit zcela odlišný postup.

Na radu Pozemšťanů Barlennan svým lidem už dříve rozkázal, aby se neshlukovali do větších skupin; nyní je svolal k lodi a rozmístil je v širokých rozestupech podél řady prámů po obou březích potoka. Námořníci se měli držet tak daleko od sebe, aby při pohledu shora netvořili hromadný cíl, a zároveň dostatečně blízko, aby si v případě pozemního útoku mohli vzájemně poskytovat podporu. Barlennan se rozhodl vyčkávat; chtěl dát neznámým protivníkům najevo, že nyní je řada na nich, aby provedli následující tah. Ti si však dali ještě několik dnů na čas.

Pak se v dálce objevilo dalších dvanáct kluzáků. Střemhlav se snesly dolů, rozdělily se do dvou skupin a přistály na pahorcích po obou stranách uvězněného plavidla. Tak jak Letci předpověděli, přistávaly proti větru; od místa, kde se dotkly země, urazily smykemjen několik stop. Z každého stroje vyskočily čtyři postavy, vrhly se ke křídlům a spěšně letouny připoutaly k okolním keřům. Potvrdilo se to, co všichni po celou dobu předpokládali; tvorové byli tvarem těla, velikostí i zbarvením totožní s námořníky z Bree.

Jakmile byly kluzáky upoutané, počali jejich cestující na návětrné straně budovat jakousi skládací konstrukci, k níž pak připevnili lana zakončená háky. Zdálo se, že dosti pečlivě vyměřují vzdálenost mezi tímto zařízením a nejbližším strojem. Dokud nebyli s výsledkem spokojeni, nevěnovali posádce Bree nejmenší pozornost. Pojednou zazněl protáhlý kvílivý zvuk, který zřejmě sloužil jako znamení pro výsadek na protější výšině, že je všechno hotovo. V té chvíli se hlouček plachtám, shromážděných na kopci na závětrné straně, pustil dolů se svahu. Nepostupovali skokem, tak jako posádky kluzáků bezprostředně po přistání, ale plazili se jako housenky, což byl jediný způsob pohybu, který Barlennanovi lidé až do své návštěvy Okraje ovládali. Přesto vyvinuli značnou rychlost a do západu slunce už byli blízko — jak pesimističtěji založení námořníci usoudili — co by kamenem dohodil. V této vzdálenosti se zastavili a čekali, až přejde noc; měsíce vydávaly právě tak dostatek světla na to, aby každá ze stran viděla, že ta druhá nedělá nic podezřelého. S východem slunce se nově příchozí dali opět do pohybu a zanedlouho stanuli proti kordonu námořníků; vedoucího skupiny v té chvíli dělil od nejbližšího muže pouhý yard, ostatní zůstali o několik stop pozadu. Nezdálo se, že by některý z cizinců měl zbraň. Barlennan se jim vzápětí vydal v ústrety, ale nejprve přikázal dvěma členům posádky, aby k místu setkání nasměrovali jeden z videofonních přístrojů.

Mluvčí skupiny neztrácel čas a sotva k němu Barlennan došel, důležitě ho oslovil. Kapitán mu nerozuměl ani slovo. Cizinec si to po několika větách zřejmě uvědomil; na chvíli se odmlčel a pak pokračoval v poněkud pomalejším tempu, podle všeho nějakýmjinýmjazykem Barlennan nečekal, až na něm vyzkouší všechny jazyky, které zná, a hlasitě dal najevo, že nerozumí. Jeho protějšek tedy začal znovu a kapitán ke svému velkému překvapení zjistil, že tentokrát naslouchá své vlastní mateřštině; přes nesprávný rytmus a vadnou výslovnost se jí dalo rozumět. „Už je to dávno, co jsem váš jazyk slyšel naposled,“ řekl neznámý. „Doufám, že se v němještě dokážu dohovořit. Rozumíte, co říkám?“

„Rozumím vám dokonale,“ odpověděl Barlennan.

„Výborně. Jsem Reejaaren, tlumočník Správce vnějších přístavů Marreniho. Mám rozkaz zjistit, kdo jste, odkud přicházíte a za jakým účelemjste připluli k těmto ostrovům“

„Jsme na obchodní výpravě a nemáme žádný určitý cíl.“ Barlennan neměl v úmyslu hovořit o svém spojení s bytostmi z jiného světa. „Nevěděli jsme o existenci těchto ostrovů; prostě jsme si to namířili pryč od Okraje, kterého jsme už měli dost. Pokud máte zájem o naše zboží, jsme ochotni s vámi uzavřít obchod; pokud ne, nežádáme nic jiného, než abyste nám dovolili pokračovat v cestě.“

„V těchto mořích obchodují naše lodě a kluzáky — nikdy jsme se nesetkali s cizí výpravou,“ odpověděl Reejaaren. „Nechápu jednu věc. Kupec ze vzdáleného jihu, od něhož jsem se naučil vašemu jazyku, hovořil o tom, že pochází ze země, která leží na březích moře, jež se rozkládá za západní pevninou. Víme, že mezi těmito místy a oblastí věčného ledu neexistuje žádný průliv, který by oba oceány spojoval; když jsme vás ale poprvé zahlédli, pluli jste ze severu. To by mohlo znamenat, Že jste v těchto vodách křižovali záměrně a pátrali po pevnině. Jak to vysvětlíte? Nemáme tady rádi špehy.“

„Připluli jsme ze severu poté, co jsme překročili pevninu oddělující náš a váš oceán.“ Barlennan si uvědomoval, že to zní nepravděpodobně, ale nestačil si vymyslit přesvědčivější lež. Reejaarenův výraz ho přesvědčil, že se nemýlil. „Vaši loď by nebylo možné postavit bez zvláštního vybavení, které nemáte. Zbývá tedy jedině loděnice; v severní části tohoto oceánu však není ani jediná. To chcete, abych uvěřil, že jste loď rozebrali a vlekli ji takový kus cesty po souši?“

„Ano. Nebyli jsme na to ale sami, podařilo se nám získat vydatnou pomoc,“ odpověděl Barlennan a snažil se svému hlasu dodat podrážděný tán.

„Od vrhačů kamení a říčních kmenů? To musíte mít pozoruhodné přesvědčovací schopnosti. Nám přátelské city nikdy neprojevili.“ Naštěstí Reejaaren tuto otázku dál nerozebíral a začal o něčemjiném.

„Takže vy byste s námi chtěli obchodovat? Co můžete nabídnout? Možná si přejete navštívit některé z našich měst?“ Barlennan vytušil léčku a opatrně se jí vyhnul.

„Můžeme obchodovat tady nebo kdekoli jinde, když si to budete přát, jen bychom se neradi příliš vzdálili od moře. Na prodej máme hlavně potraviny, které jsme získali na pevnině, ale těch máte asi díky svým létajícím strojům dostatek.“

„Jídla není nikdy dost,“ odpověděl tlumočník vyhýbavě. „Jste, ochotni zůstat na místě, dokud se nedohodneme?“

„Je-li to nutné, pak ano, i když nevím, proč bychom nemohli zakotvit na pobřeží. Kdybychom se pokusili odplout bez vašeho souhlasu, před vašimi létajícími stroji bychom stejně daleko neunikli, nemyslíte?“ Pokud se až dosud kapitánovi dařilo překonávat Reejaarenovu nedůvěru, posledními slovy opět vzbudil jeho ostražitost.

„Možné je všechno, ale mně nepřísluší, abych o tom hovořil. Rozhodne samozřejmě Marreni, ale raději se připravte na to, že se vykládka uskuteční tady. V každém případě vás čekají též přístavní poplatky.“

„Jaké přístavní poplatky? Tady není žádný přístav a taky jsme zde nepřistáli; vyplavila nás bouře.“

„Každá cizí loď musí zaplatit. Měl bych vás upozornit na to, že výši poplatků určuje Správce vnějších přístavů a jeho postoj k vám bude záviset na tom, co mu řeknu. Proto by se slušelo, abyste byli zdvořilejší.“ Barlennan se jen s obtížemi ovládl, ale nahlas tlumočníka začal ujišťovat, že s ním naprosto souhlasí. Vzal to hezky zeširoka a nakonec se mu ho zřejmě podařilo poněkud uchlácholit. Každopádně už před odchodem nevyslovil Žádnou další otevřenou ani skrytou pohrůžku.

Dva z Reejaarenových společníků ho následovali, ostatní zůstali na místě. Muži z ostatních kluzáků spěšně uchopili lana, upevněná ke skládací rámové konstrukci, a zatáhli. Lana se neuvěřitelně prodloužila, takže bylo možné háky na jejich koncích zaklesnout do oka umístěného na nose letadla. Pak kdosi uvolnil kotevní provazy, lana se smrskla na svou původní délku a vymrštila kluzák do vzduchu. Barlennan v té chvíli z celého srdce zatoužil po kusu takového natahovacího provazu a hned to i řekl. Dondragmer měl pro svého kapitána plné pochopení. Vyslechl celý rozhovor s tlumočníkem Správce vnějších přístavů a dostal chuť dát mu za vyučenou. „Napadá mě, Barle, jak bychom na toho hocha mohli vyzrát. Chtěl byste to zkusit?“

„To bych moc rád, ale teď zrovna si ho nemůžeme příliš znepřátelit. Nechtěl bych, aby jeho přátelé zasypali Bree oštěpy.“

„Nemám ho v úmyslu proti nám popudit, ale zastrašit. Závisí to ale na jedné věci: znají Letci princip těchto kluzáků a budou nám ho ochotni prozradit?“

„Řekl bych, že ho znají, ale nejsem si jistý, zda nám ho budou' chtít říct. Asi už jste mezitím pochopil skutečný důvod, proč jsem souhlasil, že pro Eetce podnikneme tuto výpravu; mám v úmyslu získat co nejvíc poznatků o jejich vědě. Proto se chci dostat k té jejich raketě poblíž Středu; Charles říkal, že obsahuje to nejvyspělejší vědecké zařízení, které mají. Až se ho zmocníme, žádný pirát na moři ani na souši si nedovolí na Bree vztáhnout ruku, nikdo si na nás nepřijde s přístavními poplatky — pravidla si budeme určovat sami.“

„Myslel jsem si, že sledujete něco podobného.“

„Je tedy docela možné, že vytuší, o co námjde, a potřebné informace neposkytnou.“

„Třeba jste sám přehnaně podezřívavý. Zkusil jste je někdy požádat o vědecké poznatky, které jim chcete uloupit?“

„Ano; Charles mi pokaždé řekl, že se to obtížně vysvětluje.“

„Možná mluvil pravdu, možná ty věci ani sám neznal. Vkaždém případě se chci některého z jeho lidí přeptat na ty kluzáky. Chci Reejaarena vidět na kolenou.“

„Co to vlastně máte za nápad?“

Dondragmer mu všechno podrobně vypověděl. Kapitán měl zpočátku jisté pochybnosti, ale postupně začal roztávat; nakonec svého zástupce nedočkavě doprovodil k rádiu.