Těžká expedice

X. Duté čluny

S rostoucí vzdáleností od vodopádu se řeka rozšiřovala a její tok se zpomaloval. Zpočátku vál směrem k moři čerstvý vítr, vyvolávaný pohybem padajících „vod“, a Barlennan toho neopomněl využít; vánek ale postupně ustával a nakonec už loď unášel jen proud. Cesta po souši byla dobrodružná i výnosná, protože mnohé z rostlinných produktů, jež shromáždili, se doma nepochybně podaří výhodně zpeněžit; přesto nebyl nikdo, kdo by neuvítal návrat k námořnickému životu. Někteří z členů posádky ze zádi pozorovali vodopád, dokud se jim neztratil z dohledu, a jednu chvíli se všichni zahleděli na západ, odkud k nim dolehl tlumený rachot přistávající rakety; celkově však mezi mužstvem převažoval pocit dychtivého očekávání.

Jak plavba pokračovala, břehy po obou stranách stále častěji přitahovaly pozornost námořníků. Během cesty po pevnině postupně přivykli pohledu na osamocenou, vzpřímenou rostlinu, kterou Letec nazýval „strom“ a s níž se setkávali zpravidla jednou za několik dní. Zprvu je podobná setkání vzrušovala a získávali při nich hojnost plodů, s nimiž chtěli po návratu domů obchodovat. Zde se stromy vyskytovaly stále častěji a zdálo se, že brzy zcela vytlačí plazivou, zakrslou vegetaci, na niž byli zvyklí; Barlennan dokonce začal uvažovat o tom, zda by se tu nevyplatilo zřídit obchodní kolonii.

Po dlouhou dobu, plných padesát mil, neobjevili žádné známky inteligentního života, i když na březích mohli pozorovat množství nejrůznější zvěře. Řeka se přímo hemžila rybami, ale nezdálo se, že by některá byla dost velká na to, aby Bree dokázala ohrozit. Náhle řečiště po obou stranách obestoupil souvislý stromový porost, jehož hloubku nikdo nedovedl odhadnout; Barlennan, poháněný zvědavostí, přikázal přirazit ke břehu, aby se mohli přesvědčit, jak takový les — přirozeně ho tímto slovem nikdo neoznačoval — vlastně vypadá.

Les byl poměrně světlý, dokonce i dál od okraje, protože stromy se v korunách nerozpínaly do šířky podobně jako na Zemi, ale přesto působil tísnivým dojmem. Jak se tak nechávali unášet proudem ve stínu podivných rostlin, mnozí z členů posádky pocítili, že se v nich znovu probouzí strach z pevných předmětů nad hlavou; a když kapitán mlčky naznačil kormidelníkovi, aby opět odrazil od břehu, přijali to všichni s ulehčením.

Pokud měl les nějaké obyvatele, z námořníků by s nimi nikdo neměnil. Když Dondragmer vyslovil tento názor nahlas, setkal se s všeobecným souhlasem. Ti, kdo se skrývali na břehu, však jeho slova buď neslyšeli, nebo jim nerozuměli. Zřejmě se přímo neobávali toho, že jim posádka Bree chce jejich les zabrat, ale přesto se rozhodli nenechat nic náhodě; a návštěvníci z oblasti s vysokou gravitací se mohli znovu seznámit s metacími zbraněmi.

Tentokrát tvořily výzbroj oštěpy. Šest jich tiše vyletělo z pobřežního porostu a zabodlo se do trupu Bree; další dva se svezly po ochranném krunýři námořníků a zůstaly ležet na palubě. Zasažení muži pudově uskočili a přistáli v řece, několik yardů od lodi. Doplavali zpět a vyškrábali se na palubu, aniž si toho někdo povšiml, protože všechny oči se upíraly k místům, odkud započal záhadný útok. Kormidelník ani nečekal na rozkaz a prudce stočil loď ke středu řečiště. „Zajímalo by mě, kdo to vystřelil — a zda přitom použil podobné zařízení, jako má Letec. To ale dělá hluk.“ Barlennan mluvil spíše pro sebe a nečekal, že mu někdo odpoví. Terblannen vytrhl jeden z oštěpů z paluby a chvíli si prohlížel jeho hrot z vytvrzeného dřeva; pak ho zkusmo odhodil zpátky na břeh. Protože házení pro něj bylo něco zcela nového a zatímjedinou zkušenost v této činnosti získal, když nakládal zboží na střechu tanku v údolním městě, mrštil oštěpem asi tak jako když dítě hází klackem; zbraň se ve vzduchu několikrát převrátila a zmizela v lese. Tím částečně zodpověděl Barlennanovu otázku; přes malou délku svých paží snadno dohodil až na břeh. Neviditelní útočníci proto nic podobného Lacklandovu dělu nepotřebovali; stačilo, aby měli tělesnou stavbu jako běžný Meskliňan. Jejich totožnost však zůstávala neznámá a kapitána ani nenapadlo, aby ji začal blíže zjišťovat. Nechal Bree dál unášet proudem a spokojil se tím, že popis celého incidentu odvysílal Lacklandovi na Toorey.

Les pokračoval plných sto mil a řeka se zvolna rozšiřovala. Bree se od svého střetu s obyvateli lesa držela uprostřed koryta, ale ani tam nebyla docela v bezpečí. Několik dní poté, co posádku zasypaly oštěpy, zahlédl Barlennan na levém břehu malou mýtinu. Z paluby vzdálené jen několik palců od hladiny neměl zrovna nejlepší výhled, ale i tak na mýtině zpozoroval řadu objektů, které upoutaly jeho pozornost. Vypadaly tak trochu jako stromy, ale byly nižší a mnohem silnější. Z vyššího stanoviště by v jejich stěnách těsně při zemi rozeznal nevelké otvory, jež by ho možná přivedly na stopu; Lackland, který všechno sledoval na vizifonním přijímači, si okamžitě vybavil chatrče afrických domorodců, jež kdysi viděl na obrázku, ale zatím nic neříkal. Mnohem víc ho zaujalo množství dalších předmětů, ležících zčásti v řece a zčásti na břehu u vesnice. Na tu vzdálenost je nebylo příliš jasně vidět, takže mohlo jít o klády stejně jako o krokodýly, ale Lackland usoudil, že jsou to kánoe. Bude zajímavé sledovat Barlennanovu reakci, až se setká s člunem tak zásadně odlišné konstrukce.

Uplynulo ale ještě hodně času, než si vůbec někdo na Bree uvědomil, že „klády“ jsou ve skutečnosti kánoe a ostatní záhadné objekty slouží jako obydlí. Nějakou dobu se Lackland dokonce obával, že popluje dál a ponechá sídliště bez povšimnutí; po nedávných zkušenostech byl Barlennan náramně opatrný. Lackland však nebyl sám, kdo si nepřál, aby loď proplula bez zastavení. Když se Bree ocitla přímo naproti vesnici, zaplnila břeh záplava červenočerných těl jako důkaz toho, že se Pozemšťan nemýlil. Vzápětí hladinu rozbrázdily desítky vydlabaných kmenů, z nichž každý pojal plný tucet veslařů. Domorodci zjevně patřili ke stejnému plemeni jako posádka Bree; měli podobný tvar těla, velikost i zbarvení, a když se přiblížili k lodi, vyrazili tentýž ohlušující jekot, jaký Lacklandovi občas předvedli jeho přátelé. Kánoe byly vyhloubené tak, že veslařům vyčnívala jen hlava; podle jejich rozmístění Lackland usoudil, že uvnitř leží uspořádáni do vzoru rybí kosti a že k pádlování používají první pár paží, opatřených klepety. Obsluha plamenometů na závětrné straně Bree byla na svých místech, ale Barlennan pochyboval, zda za daných okolností bude možno zbraň použít. Celý obranný systém lodi byl totiž ochromený v důsledku bezvětří; na otevřeném moři se něco takového téměř nemohlo stát.

Pokud však vůbec existovala nějaká šance, že se podaří ohnivý mrak účinně použít, ve chvíli, kdy se flotila kanoí rozvinula a obklopila Bree, taková možnost definitivně zmizela. Ve vzdálenosti dvou nebo tří yardů od lodi se jejich postup zastavil a na chvíli zavládlo naprosté ticho. K Lacklandově nemalé zlosti právě v tom okamžiku zapadlo slunce a nemohl sledovat, co se děje. Příštích osm minut strávil tím, že se pokoušel vyčíst nějaký význam z podivných zvuků, které vycházely z přijímače, ale jeho úsilí skončilo nezdarem, protože nezachytil jediné slovo v jazyce, který by znal. Neozvalo se ani nic, co by naznačovalo násilnou činnost; obě posádky se zřejmě jen vzájemně oťukávaly. Patrně se jim však nepodařilo najít společnou řeč, protože nic z toho, co slyšel, nepřipomínalo souvislý rozhovor. Za úsvitu nicméně zjistil, že noc neproběhla tak zcela bez událostí. Za normálních okolností měl proud během noci zahnat Bree o kus dál po řece; místo toho ležela stále proti vesnici. Navíc se už nenacházela daleko uprostřed řečiště, ale jen několik yardů od břehu. Lackland se užuž chystal Barlennana zeptat, proč se rozhodl podstoupit takové riziko a jak dokázal Bree vmanévrovat do této polohy, když počalo být zřejmé, že kapitán je vývojem událostí stejně překvapený jako on.

Někteří z námořníků uchopili náhradní stěžně a pokoušeli se loď odstrčit zpět do středu řeky, ale neměli úspěch. Dondragmer po krátké obhlídce vnějších prámů přišel s hlášením, že se nalézají v kleci vytvořené z kůlů zaražených do dna; pouze strana proti proudu zůstávala otevřená. Mohla, ale nemusela to být náhoda, že klec měla dostatečné rozměry právě tak na to, aby pojala Bree. Mezitím se kánoe počaly stahovat z prostoru kolem tří ohrazených stran a zatarasily jedinou cestu k úniku; námořníci, kteří se právě chystali loď tímto směrem bidlovat, všeho nechali a obrátili se na Barlennana pro další instrukce. Kapitán po chvíli přemýšlení posuňkem vyzval posádku, aby se stáhla na vzdálený konec lodi, a sám se vydal opačným směrem, naproti shromážděným kánoím. Způsob, jakým se loď ocitla v nynějším postavení, nebylo těžké uhodnout; když nastala tma, museli někteří z veslařů tiše sklouznout do řeky, podplavat Bree a dotlačit ji tam, kam chtěli. Na tom nebylo nic zvláštního; on sám byl schopen nějaký čas vydržet pod hladinou řeky či oceánu, obsahujících značný podíl rozpuštěného vodíku. Starost mu dělalo jedině to, jaké mají tito lidé s jeho lodí úmysly.

Cestou se zastavil u jedné z beden se zásobami, odstranil z ní kryt a vyjmul kus masa. Došel s ním až na samý konec lodi a nabídl ho mlčícímu davu domorodců. V tu chvíli se mezi nimi ozvalo nesrozumitelné brebentění; vzápětí všechno ztichlo, když se jedna z kánoí zvolna rozjela kupředu a domorodec sedící na přídi, podle všeho náčelník, se natáhl pro nabízený dar. Barlennan mu maso odevzdal. Náčelník je okusil a cosi poznamenal; pak si utrhl pořádnou porci, zbytek podal dozadu svým společníkům, a se zaujetím se pustil do jídla. Barlennana to povzbudilo; skutečnost, že si nenechal všechno pro sebe, napovídala, že tito lidé už dosáhli jistého stupně společenského vývoje. Vrátil se tedy pro další kus a opět ho podával věznitelům; když však po něm náčelník sáhl, kapitán tentokrát ucukl. Ukryl sousto za zády, došel k nejbližšímu kůlu, jež obklopovaly loď, ukázal na něj, rozmáchl se směrem k Bree a obrátil se k řece. Byl si jistý, a to zcela právem, že tomu, co naznačoval, musel každý rozumět; smysl jeho počínání pochopili i Pozemšťané na vzdáleném Toorey, třebaže nepadlo jediné slovo v jejich jazyce. Náčelník se však ani nepohnul. Barlennan celý výstup zopakoval a znovu maso nabídl jako výkupné.

Pokud měl náčelník nějaké společenské cítění, projevovalo se zřejmě jen v rámci vlastní pospolitosti; ve chvíli, kdy kapitán maso ukázal podruhé, vymrštil se oštěp jako jazyk chameleóna, nabodl kořist, vytrhl ji z Barlennanova sevření a stáhl se dřív, než překvapení námořníci stačili cokoli podniknout. Vzápětí náčelník vyštěkl jediný rozkaz; v té chvíli polovina bojovníků z každé z kánoí skočila vpřed.

S útokem ze vzduchu se námořníci ještě nesetkali a poté, co kapitán začal vyjednávat, taky poněkud polevila jejich pozornost; to, co se odehrálo na palubě, proto ani vzdáleně nepřipomínalo boj. Bree se ocitla v rukou útočníků ani ne za pět sekund. Náčelník se svým doprovodem okamžitě začal s prohlídkou spížních skříní a dokonce i přes jazykovou bariéru bylo zřejmé, že je spokojen. Na jeho pokyn začali domorodci shromažďovat lodní zásoby masa na palubě, aby je mohli přeložit do kánoí. Barlennan jen ohromeně přihlížel a teprve po chvíli ho napadlo, že mu zůstal ještě jeden spojenec, se kterým se může poradit.

„Charlesi, jste na příjmu?“ Od chvíle, kdy celý incident začal, to byla jeho první slova v angličtině. Lackland, který všechno sledoval chvíli pobaveně, chvíli znepokojeně, odpověděl okamžitě.

„Ano, Barle, vím, co se přihodilo.“ Při řeči sledoval, jak útočníci na jeho slova zareagují, a výsledek ho nezklamal. Náčelník, jenž zrovna stál zády k místu, kde byla připoutaná rádia, sebou mrskl jako vyplašený chřestýš a s neuvěřitelně lidským výrazem překvapení začal pátrat, odkud vyšel tajemný hlas. Jeden z jeho druhů, který byl obrácený směrem k přijímačům, ukázal na přístroj, jehož reproduktorů Lackland použil, ale poté, co do nedobytné skříňky chvíli bodal nožem a hrotem oštěpu, náčelník tento nápad zřejmě zavrhl. To byl okamžik, který si Pozemšťan zvolil k tomu, aby znovu promluvil. „Myslíte, Barle, že je dokážeme zastrašit pomocí rádia?“

Náčelník měl v té chvíli hlavu jen dva palce od reproduktoru a Lackland se nijak nesnažil zmírnit hlasitost. V tu chvíli už o původu hlasu nebylo pochyby a náčelník se raději dal na ústup. Zjevně se snažil pohybovat co nejpomaleji, aby si zachoval důstojnost, a zároveň chtěl být co nejrychleji pryč; Lackland měl znovu co dělat, aby se hlasitě nerozesmál. Než Barlennan stačil odpovědět, přistoupil Dondragmer k hromadě masa, vybral zvlášť šťavnatý kus a s projevy nábožné úcty ho položil před rádiový aparát. Vystavil se tak nebezpečí, že skončí nejméně se dvěma noži v těle, ale stráže byly příliš zaujaté novým vývojem situace, než aby mu v tom chtěly zabránit. Lackland pochopil, co se od něj očekává; ztlumil zvuk vysílače, aby jeho hlas zněl vlídněji, a vřele prvního důstojníka pochválil. „Dobrá práce, Done. Pokaždé, když uděláte něco podobného, budu dávat najevo spokojenost; když naopak naši noví známí provedou něco, co nebudeme chtít, udělám pořádný kravál. Sami víte nejlíp, jak se máte zachovat. Hlavně se pokuste vzbudit dojem, že v těchhle skříňkách sídlí mocné bytosti a kdo je popudí, toho srazí blesk.“

„Rozumím. Uděláme, co je třeba,“ ujistil ho Dondragmer. „Myslel jsem si, že něco takového máte na mysli“ Náčelník mezitím znovu sebral odvahu a znenadání zaútočil oštěpem proti nejbližšímu přístroji. Lackland zůstal zticha;

usoudil, že uražený dřevěný hrot není třeba zvlášť komentovat. Námořníci s chutí přistoupili na Letcovu hru: s projevy posvátné hrůzy se odvrátili a zakryli si oči klepety. V téže chvíli Barlennan skříňce nabídl další lákavé sousto a posuňky všemožně naznačoval, že se tak pro nevědomého rouhače pokouší vyprosit milost. Na říční lid to zjevně udělalo dojem a dokonce i náčelník ustoupil stranou a svolal svou družinu k poradě. Nakonec jeden z rádců zvedl odřezek masa a jen tak na zkoušku ho předhodil nejbližšímu rádiu. Lackland už chtěl vlídně poděkovat, když zaslechl Dondragmerův hlas, „Odmítněte!“ I když nechápal důvod, rozhodl se spolehnout na Meskliňanův úsudek; nastavil vysílač na nejvyšší hlasitost a zařval jako lev. Dárce vyděšeně uskočil; vzápětí se na příkrý povel náčelníka připlazil zpět, odstranil sousto, jež vyvolalo takovou nelibost, vybral na hromadě jiný kus a uctivě jím popudlivou bytost obdaroval.

„V pořádku.“ Hlas opět patřil prvnímu důstojníkovi a Pozemšťan poslušně zeslabil zvuk. „Co bylo na tom prvním kusu tak špatného?“ zeptal se polohlasně.

„Nehodil by se ani jako žrádlo pro ternee mého nejhoršího nepřítele,“ odpověděl Dondragmer.

„Zdá se, že vy Meskliňané máte s lidmi víc společného, než by se mohlo zdát,“ poznamenal Lackland. „Přes noc bychom si ale měli dát pohov; potmě se nedokážu orientovat. Kdyby se stalo něco, nač bych měl reagovat, hned mi to proboha řekněte.“ To už se slunce znovu sklánělo k západu a Barlennan Letce ujistil, že ho bude průběžně informovat.

Kapitán rychle získal ztracenou duševní rovnováhu a na to, že byl v postavení vězně, zůstával až překvapivě pánem situace.

Po celou noc k Pozemšťanům vysoko na obloze zřetelně doléhal náčelníkův hlas, občas přerušovaný hlasy členů jeho družiny; zřejmě probíhala válečná porada. Za úsvitu konečně padlo rozhodnutí. Ve chvíli, kdy na palubu dopadly šikmé paprsky ranního slunce, náčelník poodstoupil od hloučku svých rádců, odložil zbraně a s uklidňujícími posuňky vykročil k Barlennanovi. Kapitán, který si byl téměř jistý tím, co bude následovat, klidně vyčkával. Když se k němu náčelník přiblížil na vzdálenost několika palců, na chvíli se významně odmlčel a pak začal hovořit. Tomu, co říkal, námořníci přirozeně nerozuměli; gesta, jimiž svá slova doprovázel, však byla výmluvná natolik, že jejich smysl chápali i vzdálení lidští pozorovatelé.

Bylo zřejmé, že chce rádio. Lackland uvažoval o tom, jaké asi nadpřirozené schopnosti náčelník přístroji připisuje. Možná chtěl s jeho pomocí chránit vesnici před nepřáteli, nebo doufal, že jeho lovcům přinese bohatý úlovek. To ale teď nebylo podstatné; důležitější bylo, jak se zachová, když kapitán jeho žádost odmítne. Barlennan na náčelníkův projev odpověděl úsečně; jeho odpověď se skládala z jediného slova a posuňku, který Lackland důvěrně znal. „Ne“ bylo první mesklinské slovo, jež ovládl nad jakoukoli pochybnost. Barlennan se tvářil nesmlouvavě a jeho pozemský přítel získal dojem, že projevuje víc odvahy než rozumu.

K Lacklandově značné úlevě si však náčelník zachoval chladnou hlavu. Na jeho rozkaz někteří z bojovníků složili zbraně a začali vracet naloupenou potravu zpátky do vyprázdněných spížních prostorů. Pokud si zajatci zázračných skříněk cení víc než svobody, byl ochoten připlatit. Barlennan i Lackland teď už nabyli téměř jistoty, že přes všechnu chamtivost, která se v něm probudila, nebude mít odvahu sáhnout k násilí.

Když byla polovina zásob opět na svém místě, náčelník svou nabídku zopakoval; poté, co se znovu setkal s odmítnutím, dal překvapivě lidským způsobem najevo, že se vzdává, a přikázal svým lidem, aby vrátili všechno. Lackland začal být nesvůj.

„Co by asi udělal, kdybyste ho ještě jednou odmítl?“ zeptal se tlumeným hlasem. Náčelník pohlédl na skříňku s jistou nadějí; třeba právě přemlouvá svého majitele, aby konečně splnil, co se na něm požaduje.

„Nejsem si jistý natolik, abych si troufl něco předvídat,“ odpověděl Meskliňan. „Při troše štěstí by mohl ještě zvýšit nabídku a přidat nám něco ze svých vlastních zásob; už bych na to ale nesázel. Kdyby rádio pro nás nebylo tak důležité, asi bych mu je dal.“

„Dělejte, co pokládáte za nejlepší, Barle. Jste přímo na místě, znáte svou planetu a její obyvatele lépe než kdokoli z nás; a pokud se rozhodnete jeden aparát u těchto lidí ponechat, třeba nám to pomůže poznat jejich způsob života.“

„Děkuji vám, Charlesi.“ Kapitán byl rozhodnutý v okamžiku, kdy Lackland domluvil; odhodlaný dohrát hru až do konce, zavolal několik členů posádky a rychle jim vydal rozkazy.

Námořníci připravili smyčkový závěs; pohybovali se přitom velice opatrně a dávali si pozor, aby se ani jedinkrát nedotkli rádia. Potom za použití ráhen jako páčidel přístroj z „bezpečné“ vzdálenosti nadzvedli a posouvali jím tak dlouho, dokud nebyl pevně usazený v závěsu. Když byli hotovi, uctivě podali jednu ze smyček Barlennanovi. Ten pak posuňky vyzval náčelníka, aby přistoupil blíž, a s výrazem, kterým naznačoval, že drží něco křehkého a drahocenného, mu lano odevzdal. Poté ukázal na skupinku rádců a naznačil, že by se měli chopit zbývajících lan. Někteří z nich nesměle vykročili vpřed; náčelník rychle určil tři, kteří s ním měli sdílet tu čest, a ostatní se stáhli zpět. Velmi pomalu a opatrně nosiči přemístili aparát k okraji Bree, kam vzápětí hladce přirazila náčelníkova kánoe — dlouhá, úzká lodice se stěnami tenkými jako papír, zřejmě vydlabaná z kmene některého z lesních stromů. Barlennan na ni pohlížel s nedůvěrou. Sám nikdy neplul na ničemjiném než na prámu; jakékoli duté plavidlo mu bylo naprosto cizí. Byl si jistý, že kánoe je příliš malá na to, aby unesla tíhu rádia; a když náčelník přikázal, aby část posádky vystoupila, stěží zakryl svůj nesouhlas. Zdálo se mu, že je člun třeba mnohem více odlehčit. Proto se víc než podivil, když i po přeložení nákladu na palubu zůstal ponor kánoe téměř beze změny. Po několik sekund strnule hleděl v očekávání, že člun i s nákladem najednou zmizí pod hladinou; ale k ničemu podobnému nedošlo a po chvíli bylo zřejmé, že ani nedojde. Barlennan byl oportunista, jak ostatně prokázal už před mnoha měsíci, když bez váhání souhlasil, že uzavře partnerství s návštěvníky ze Země a naučí se jejich jazyku. Toto bylo něco nového, co se zjevně vyplatilo prozkoumat; pokud je možné vyrábět lodi, které unesou v poměru ke svým rozměrům o tolik větší množství nákladu, má taková znalost pro národ, který se zabývá mořeplavectvím, nesmírnou cenu. Z toho logicky vyplývala nutnost získat jednu z kánoí. Když náčelník a jeho tři společníci nastoupili do člunu, Barlennan je následoval. Nahnul se z paluby přes bok kánoe,

uctivě a opatrně se dotkl rádia a začal mluvit.

„Charlesi, chci se zmocnit této loďky, i kdybych ji měl ukrást. Až domluvím, něco odpovězte — je úplně jedno, co budete říkat. Chci u těch lidí vyvolat představu, že člun, použitý k převozu skříňky, prodělá zvláštní proměnu, takže se už nehodí k běžnému použití a musí zaujmout její místo na naší palubě. Co tomu říkáte?“

„Nemám zrovna v lásce podobné triky — jednou vám vysvětlím, co to znamená — ale obdivuji vaše nervy. Když vám to projde, tak jen do toho, ale příliš neriskujte krk, i když nic takového nemáte.“ Lackland se odmlčel a pozoroval Meskliňana, jenž hned začal uskutečňovat svůj plán.

Podobně jako předtím, ani teď téměř nepromluvil; smysl jeho počínání však byl dostatečně srozumitelný dokonce i lidem a nad slunce jasnější jeho bývalým věznitelům. Nejprve důkladně prohlédl kánoi a zřetelně dal najevo, že plavidlo jakž takž vyhovuje. Pak posuňky odehnal další loďku, jež připlula příliš blízko, a rovněž hlouček příslušníků říčního kmene, kteří ještě zůstávali na palubě Bree, vykázal do bezpečné vzdálenosti. Zvedl oštěp, odložený jedním z bojovníků, a názorně předvedl, že každý musí zachovávat nejméně tak velký odstup od kánoe. Poté oštěpem přeměřil člun, odebral se na místo, kde předtím stálo rádio, a okázale dal vyklidit dostatečně velkou plochu, aby se na ni dala umístit kánoe; na jeho rozkaz několik námořníků přestavělo zbývající přístroje tak, aby vzniklo místo pro očekávaný přírůstek. Možná by se pokusil v působení na domorodce pokračovat, ale znemožnil mu to západ slunce. Ráno už neměl koho přesvědčovat; kánoe s rádiem byla na yardy daleko, vytažená na břeh. Barlennan ji pozoroval se znepokojením. Většina ostatních lodí rovněž přistála a jen pár jich dosud bloumalo po hladině v blízkosti Bree. Na břehu se shromáždil hustý zástup domorodců, kteří zvědavě přihlíželi; k Barlennanově spokojenosti se však nikdo neodvážil přiblížit k velitelské kánoi. Jeho vystoupení patrně nezůstalo zcela bez účinku. Náčelník se svými pomocníky opatrně vyložili rádio a celý kmen je z uctivé vzdálenosti sledoval. Dodržoval přitom mnohonásobně větší odstup, nežli byl ten, který Barlennan vyměřil oštěpem. Vzápětí se dav doširoka rozestoupil, propustil vzácnou trofej do vesnice a zvolna se vydal za ní; po několik minut na břehu ustala jakákoli činnost. V té době by se dala Bree snadno vyprostit z klece, protože posádky kánoí, hlídkujících na řece, námořníkům nevěnovali pozornost, ale kapitán se jen tak lehce nevzdával. Vyčkával, s očima upřenýma na pobřeží, dokud se na pláži neobjevil shluk červenočerných těl. Jedna z postav zamířila ke kánoi; Barlennan si však všiml, že to není náčelník, a varovně houkl. Domorodec se zarazil a po krátké výměně názorů udělal místo náčelníkovi. Dva z členů rady, kteří pomáhali nést rádio, kánoi odrazili od břehu a náčelník s ní okamžitě zamířil k Bree. Další rádce ho v bezpečném odstupu následoval. Náčelník přistál u boku lodi v místě, kde předtím naložil rádio, a okamžitě vystoupil. Barlennanovi lidé člun neprodleně vyzvedli na palubu a s všemožnými projevy úcty ji odtáhli do vyhrazeného prostoru. Náčelník nečekal, až s tím budou hotovi; nasedl do druhé kánoe a spěšně se vrátil na břeh. Ve chvíli, kdy vystupoval na břeh, opět nastala tma. „Jste pašák, Barle. Chtěl bych mít vaše schopnosti; byl bych teď možná boháč, pokud bych ovšem zůstal naživu. Pokusíte se z nich zítra ještě něco vyrazit?“

„Teď hned odplouváme!“ odpověděl bez váhání kapitán.

Lackland opustil ztemnělou obrazovku a odebral se do své kabiny, aby si po mnoha hodinách na chvíli zdříml. Od chvíle, kdy poprvé zahlédl vesnici, uplynuly necelé čtyři mesklinské dny — pouhých šedesát pět minut.