Těžká expedice

I. Zimní bouře

Vítr se přehnal přes záliv jako cosi živého. Drásal hladinu s takovou důkladností, že bylo obtížné rozeznat, kde končí tekutý živel a kde začíná povětří; vzdouval vlny, z nichž každá by spláchla Bree jako třísku, ale sotva dosáhly výše pouhé stopy, rozprášil je na nehmatnou tříšť.

K Barlennanovi, jenž se choulil vysoko na záďovém prámu, dolétla pouhá přeprška. Už před časem dal vytáhnout loď na břeh, do bezpečí. Došlo k tomu ve chvíli, kdy se rozhodl, že tady zůstane přes zimu; stejně se ale neubránil jisté stísněnosti. Vlny zde byly mnohonásobně vyšší než ty, s nimiž se setkával na moři, a tak docela ho nedokázala ukonejšit ani úvaha, že pro nízkou tíhu, díky níž se mohou zvedat tak vysoko, vlastně nesvedou napáchat opravdové škody, když se vyvalí až sem na pobřeží.

Barlennan nebyl nijak zvlášť pověrčivý, ale takhle blízko u Okraje Světa opravdu nikdo nemohl říci, co se stane. Dokonce i jeho posádka, jejíž členové v žádném ohledu neoplývali přílišnou představivostí, dávala najevo občasné známky znepokojení. Tady hrozí neštěstí, reptali — ať už za Okrajem sídlí cokoli, co vysílá do světa na tisíce mil daleko strašlivé zimní vichřice, může se to na vetřelce rozzlobit. Při každé nehodě reptání vypuklo nanovo a k nehodám docházelo často. To, že každý může snadno udělat chybný krok, váží-li asi dvě a čtvrt libry namísto nějakých pěti set padesáti, na něž byl zvyklý po celý život, připadalo veliteli jako samozřejmost; ale k tomu, aby si to plně uvědomil, je zjevně potřebná výchova, nebo aspoň zvyk logicky uvažovat.

Dokonce i Dondragmer, který by už mohl mít rozum… Barlennanovo dlouhé tělo se vypjalo a užuž chtěl vykřiknout povel, než si uvědomil, co se o dva vory dál vlastně děje. Vypadalo to tak, že si první důstojník zvolil právě tento okamžik, aby prověřil ukotvení jednoho ze stožárů, a využil stavu div ne beztíže k tomu, aby se téměř v plné své délce vzepjal nad povrch paluby. Třebaže si většina členů posádky Bree už docela zvykla na podobné kousky, byl na něj stejně fantastický pohled, jak se tyčil vzhůru, nejistě vyrovnávaje rovnováhu na zadních šesti nohou; to však nebylo to hlavní, co na Barlennana zapůsobilo. Při tíze dvou liber nezbývalo, než aby se každý něčeho držel anebo se dal odfouknout prvním závanem větru; šesti nohama určenýma k chůzi se ale nikdo udržet nedokázal. Jakmile udeří vichřice — teď by však stejně žádný povel nebylo slyšet, i kdyby kapitán ječel nejhlasitěji, jak dovede. Už se dokonce chystal přelézt první nárazníkový pás, který jej odděloval od místa činu, když si všiml, že první důstojník má k postroji kolem těla a k palubě přivázanou sadu provazů a že je téměř stejně bezpečně upoutaný jako stožár, na němž pracoval. Barlennan se opět uvolnil. Věděl, proč to Don udělal — byl to prostě projev odporu určený tomu, co pohánělo tuto bouři, a první důstojník se záměrně snažil vštípit tento svůj postoj posádce. Správný chlap, pomyslel si Barlennan a znovu věnoval pozornost zálivu.

Žádný pozorovatel by teď nedokázal určit, kde leží linie pobřeží. Na všech stranách do vzdálenosti sta yardů od Bree všechno zakrýval oslepující vír bělostné tříště a bělavého písku; když prudce šlehající kapky metanu začaly jako kulky zasypávat a zaslepovat jeho oční šupiny, dala se s obtížemi rozeznat již i sama loď. Aspoň že paluba pod jeho početnýma nohama stále zůstávala pevná jako skála; ať už bylo v této chvíli plavidlo sebelehčí, nevypadalo na to, že se dá odfouknout. Taky by nemělo, chmurně uvažoval kapitán, když si vybavil desítky lan, jež je poutala k hluboko zaseknutým kotvám a zakrslým stromům, rozsetým po pláži. Nemělo by — ale na druhé straně by to nebyla první loď, která zmizela, když se odvážila tak blízko k Okraji. Snad byla posádka tak trochu v právu, že k Letci chovala nedůvěru. Ostatně právě ten podivný tvor ho přesvědčil, aby tady strávili zimu, a nějakým podivným způsobem toho dosáhl, aniž přislíbil lodi či posádce jakoukoli ochranu. Ale na druhé straně kdyby je Letec chtěl zahubit, určitě to mohl provést mnohem snáze a bezpečněji, než aby je nalákal na podobný podfuk. Kdyby se třeba i tady, kde hmotnost tolik neznamená, ta obrovitá konstrukce, na níž létal, snesla nad Bree, nebylo dál o čem mluvit. Barlennan začal myslet na něco jiného; jako pravý Meskliňan v plné míře prožíval bytostnou hrůzu z představy, že by se třeba jen na čas ocitl pod něčím skutečně masivním.

Posádka se už před drahnou chvílí ukryla pod palubními přístřešky — dokonce i první důstojník přerušil práci, když bouře udeřila doopravdy. Přítomni byli všichni; dokud ještě viditelnost umožňovala obhlédnout celou loď, spočítal Barlennan hrbolky, jež se rýsovaly pod ochrannou tkaninou. Doma zůstali i lovci, protože žádný z námořníků ani nepotřeboval Letcovo varování, že se blíží bouře. V posledních deseti dnech se nikdo z posádky nevzdálil z bezpečí lodi na více než pět mil a při této tíze nebylo pět mil žádnou vzdáleností.

Ovšemže měli spoustu zásob; sám Barlennan nebyl žádný hlupák a dělal všechno pro to, aby nikoho takového nezaměstnával. Stejně ale bylo příjemné opatřit si čerstvou potravu. Uvažoval o tom, na jak dlouho je současná bouře přiměje zůstat v úkrytu; nic takového znamení, jež zřetelně ohlašovala příchod atmosférické poruchy, neprozradila. Možná to ví Letec. Tak či tak, na lodi se teď stejně nedalo nic víc udělat; klidně by si s tím podivným stvořením mohl promluvit. Pokaždé, když se podíval na zařízení, které dostal od Letce, pociťoval Barlennan nedůvěru a mírné vzrušení a pokaždé to pro něj byl zážitek, když se mohl znovu přesvědčit o jeho schopnostech.

Ta věc se nacházela na záďovém prámu hned vedle Barlennana, skrytá pod nevelkým ochranným přístřeškem. Na pohled to byla kompaktní skříňka asi tři palce dlouhá a zhruba poloviční výšky a hloubky. Na jednom konci narušovalo jinak jednotvárný vzhled jejího povrchu okénko z průzračného materiálu, které vypadalo jako oko a zřejmě plnilo podobnou úlohu. To jediné, co ještě stálo za pozornost, byl už jen malý, okrouhlý otvor v jedné z jejích delších stěn. Krabička ležela touto stěnou nahoru a konec vybavený „okem“ nepatrně vyčníval zpod plachty. Samotný stanový dílec měl přirozeně otvor na závětrné straně, takže jeho tkanina nyní pevně přiléhala k ploché horní straně přístroje. Barlennan vsunul paži pod plachtu, chvíli tápal, než nalezl otvor a vložil do něj klepeto. Uvnitř nebyla žádná pohyblivá součástka jako vypínač či tlačítko, ale to mu nedělalo starosti — nikdy se s takovým zařízením nesetkal, stejně jako nikdy nenarazil na spínače aktivované teplotně, světelně či kapacitně. Ze zkušenosti věděl, že Letec se nějakým způsobem doví, když do toho otvoru zasune jakýkoli předmět, co nepropouští světelné paprsky, a stejně tak věděl, že nemá naprosto žádný smysl, aby se pokoušel pochopit, jak se to děje. Bylo by to jako učit desetidenní dítě navigačnímu umění, uvažoval občas zkormouceně. Nebyla to ani tak otázka nedostatku inteligence — konec konců neškodilo si něco takového myslet — jako chybějící několikaleté praktické průpravy. „Tady Charles Lackland.“ Přístroj promluvil nečekaně a přerušil chod jeho myšlenek. „Jste to vy, Barle?“

„Zde je Barlennan, Charlesi.“ Kapitán hovořil Letcovýmjazykem, v němž se postupně zdokonaloval. „Rád vás slyším. Tak co, měli jsme pravdu ohledně toho větříku?“

„Začal vát přesně, jak jste předpověděli. Počkejte chvíli — ano, nese s sebou sníh. Předtímjsem si toho nevšiml. Zatím ale nevidím žádný prach.“

„Však se objeví. Ta sopka ho musela do ovzduší vychrlit deset krychlových mil a šíří se už několik dnů.“

Na to Barlennan přímo neodpověděl. Dotyčná sopka dosud mezi nimi tvořila předmět sporu, protože se nacházela v té části Mesklinu, která podle Barlennanových zeměpisných znalostí neexistovala.

„Co by mě skutečně zajímalo, Charlesi, je to, jak dlouho potrvá tahleta fujavice. Řekl bych, že ji vaši lidé shora vidí a že by mohli odhadnout její rozsah.“

„To už máte potíže? Zima teprve začíná — ještě vás čekají tisíce dnů do chvíle, než odsud budete moci vyrazit.“

„To vím. Máme spoustu jídla, aspoň pokud jde o kvantitu. Ale občas bychom rádi něco čerstvého a hodilo by se vědět předem, kdy můžeme vyslat sem tam nějakou partu na lov.“

„Rozumím. Obávám se, že to bude třeba velmi pečlivě načasovat. Minulou zimu jsem tady nebyl, ale pokud vím, v zimním období se bouřky v této oblasti vyskytují skoro nepřetržitě. Byl jste vlastně už někdy u rovníku?“

„U čeho?“

„Myslím, že je to totéž, co máte na mysli, když mluvíte o Okraji.“

„Ne, tak blízko jsemještě nikdy nebyl a nechápu, jak by se někdo mohl dostat blíž. Připadá mi, že kdybychom se pustili po moři ještě o kus dál, ztratili bychom poslední zbytek tíhy a odletěli do prázdna.“

„Nevím, zda vás to utěší, ale jste na omylu. Kdybyste pokračovali v plavbě, vaše tíha by se začala zase zvyšovat. Teď jste zrovna na rovníku — na místě, kde je tíha nejnižší. To je důvod, proč jsem tady. Už začínám chápat, proč odmítáte věřit, že dál na sever leží pevnina. Když jsme o tom posledně mluvili, myslel jsem, že nám překáží jazyková bariéra. Snad byste mi mohl věnovat chvilku a vysvětlit mi vaše představy o světě. Nebo snad máte mapy?“

„Máme samozřejmě Mísu. Je tady u mne, na záďovém prámu. Bohužel teď nic neuvidíte, protože slunce právě zapadlo a Esstes nedává dost světla na to, aby prorazilo tuto oblačnost. Až vyjde slunce, tak vám Mísu ukážu. Mé plošné mapy by vám nebyly moc platné, protože žádná z nich nepokrývá dostatečně velké území, abyste si mohl udělat opravdu dobrý obrázek.“

„Tak dobrá. Ale než se dočkáme východu slunce, mohl byste mi zatím ústně vyložit svoji představu?“

„Asi ještě dostatečně neovládám váš jazyk, ale pokusím se o to.

Ve škole jsme se učili, že Mesklin má tvar obrovité, hluboké mísy. Většina obyvatel žije poblíž dna, kde panuje rozumná tíha. Filozofové přišli s názorem, že tíhu působí přitažlivá síla mohutné ploché desky, na níž Mesklin spočívá; čím více se blížíme Okraji, tím méně vážíme, protože jsme dále od desky. Na čem leží sama deska, nikdo neví; mezi méně civilizovanými plemeny o tom můžete slyšet spoustu podivných pověr.“

„Mám dojem, že kdyby vaši filozofové měli pravdu, stoupali byste při každé cestě směrem od středu země do kopce a všechny oceány by stékaly k nejníže položenému bodu,“ poznamenal Lackland. „Zeptali jste se na to někdy některého z vašich filozofů?“

„Když jsem byl ještě dítě, viděl jsem to celé na obrázku. Učitel měl diagram, na kterém byla řada čar, jež vystupovaly z desky a prohýbaly se dovnitř, až se přesně nad středem Mesklinu setkávaly. Díky zakřivení neprotínaly mísu šikmo, nýbrž kolmo a učitel říkal, že tíže působí ve směru těchto čar a ne přímo dolů proti desce,“ odvětil kapitán. „Úplně jsem tomu neporozuměl, ale zdá se, že to funguje. Tuto teorii prý potvrzuje skutečnost, že vzdálenosti vyměřené na mapách souhlasí s hodnotami, jež se daly na jejím základě předpokládat. Tohle jsem schopný pochopit a připadá mi, že na tom něco musí být. Kdyby tvar povrchu nebyl takový, jak se tvrdí, stačilo by, abyste se jen trochu vzdálil z daného bodu a nastal by obrovský zmatek ve vzdálenostech.“

„Zcela správně. Je vidět, že vaši filozofové jsou docela zběhlí v geometrii. Nechápu ale, proč nepřišli na to, že existují dva tvary, při nichž budou vzdálenosti správně vycházet. Ostatně copak nevidíte, že se povrch Mesklinu zakřivuje dolů? Kdyby platila vaše teorie, připadalo by vám, že máte obzor nad sebou. Co vy na to?“

„Ale tak to je. Proto i ty nejprimitivnější kmeny vědí, že svět má mísovitý tvar. Jenom tady blízko Okraje všechno vypadá jinak. Myslím, že to má cosi společného se světlem. Konec konců, tady slunce vychází a zapadá dokonce i v létě, a není tedy divu, že tu všechno vypadá tak trochu podivně. Vždyť se dokonce zdá, jakoby i ten — jak jste tomu říkal, obzor? — byl na severu a na jihu blíž nežli na východě a na západě. Loď plovoucí východním či západním směrem můžete sledovat na mnohem delší vzdálenost. To bude tím světlem…“

„Hmm Na tuto vaši námitku není v této chvíli snadné odpovědět.“ Barlennan ještě dostatečně neznal Letcův jazyk, aby v jeho hlase dokázal rozpoznat pobavený tón. „Nikdy jsem nebyl na povrchu dál od — ehm, Okraje — a ani osobně nikdy nebudu. Nevěděl jsem, že to tam vypadá tak, jak říkáte, a momentálně nechápu proč. Doufám, že na to přijdu, až s sebou na náš malý výlet vezmete rádiovizní aparát.“

„Rád si poslechnu vaše vysvětlení, v čemjsou naši filozofové na omylu,“ odpověděl Barlennan zdvořile. „Samozřejmě až je budete schopný poskytnout. Stejně by mě ale zajímalo, jestli mi mezitím můžete říci, kdy ta bouře trochu poleví.“

„Než dostanu zprávu ze stanice na Toorey, zabere to nějaký čas. Řekněme, že vás znovu zavolám při východu slunce. Předám vám předpověď počasí a bude dost světla na to, abyste mi mohl ukázat Mísu. Souhlasíte?“

„Výborně. Budu čekat.“ Barlennan zůstal schoulený tam, kde byl, vedle rádia a nevšímal si bouře, burácející všude dokola. Kuličky metanu, které se rozrážely o jeho opancéřovaný hřbet, mu nevadily — ve vyšších zeměpisných šířkách dokázaly bušit mnohem silněji. Občas se zvedl, aby odhrnul závěje jemných vloček čpavku, jež se na prámu nahromadily, ale i to byla jen drobná — mrzutost — aspoň prozatím. Tak někdy v půli zimy, za pět či šest tisíc dnů, začne ten prevít na slunci tát a dost krátce nato zase zamrzne. Hlavně bylo třeba odstranit kapalinu z lodi než znovu začne mrznout, protože jinak by Barlennanova posádka musela z pláže odsekat pěkných pár stovek prámů. Bree nebyla žádná říční kocábka, ale pořádná oceánská loď.

Letci zabralo skutečně jen slíbených několik minut, než získal potřebné informace, a sotva se mraky nad zálivem rozjasnily od paprsků vycházejícího slunce, opět se z miniaturního reproduktoru ozval jeho hlas.

„Bohužel jsem měl pravdu, Barle. Žádná přestávka není na dohled. Téměř celá severní polokoule — což vám asi nic neříká — se nachází ve varu díky výparům z tající polární čepičky. Řekl bych, že bouře zpravidla trvají celou zimu. Ve vyšších jižních šířkách přicházejí jednotlivě z toho důvodu, že dál od rovníku se bouřková fronta působením Coriolisovy úchylky rozpadne na drobnější ohniska.“

„Působením čeho?“

„Téže síly, díky níž se dráha každého tělesa, kterým hodíte, znatelně vychýlí doleva — nebo alespoň něco takového na této planetě musí nastat, i když jsem to u vás zatím ve skutečnosti nepozoroval.“

„Co znamená „hodit“?“

„Hernajs, copak jsme ten výraz ještě nepoužili? Tak jsem vás musel vidět — pokud se zase nepletu! — jak skáčete, když jste přišel na návštěvu k mému úkrytu. Vzpomínáte si na to slovo?“

„Nevzpomínám“

„No, „hodit“ znamená, že vezmete nějaký předmět — zvednete ho — a silou ho od sebe odmrštíte tak, aby překonal určitou vzdálenost, než dopadne na zem!“

„V krajích, kde se řídíme rozumem, nic takového neděláme. Tady je možné provádět spoustu věcí, které jsou tam u nás buď nemožné, anebo velice nebezpečné. Kdybych chtěl doma něco „hodit“, snadno by to mohlo na někoho padnout — nejspíš na mne.“

„Když tak o tom uvažuji, mohlo by to mít zlé následky. Už tři G tady na rovníku nejsou nic příjemného; u pólů jich máte téměř sedm set. Pokud si ale vyberete předmět dostatečně malý na to, aby ho vaše svaly dokázaly vymrštit, proč byste ho nemohl opět chytit či alespoň vydržet jeho náraz?“

„Takovou situaci si dovedu jen stěží představit, ale asi znám odpověď. Není dost času. Když se něco dá do pohybu — ať už to hodíte, nebo ne — dopadne to na zem dřív, než s tím stačíte něco udělat. Zvedat a nosit břemena anebo se plazit je jedna věc; házet předměty a — skákat? — je něco docela jiného.“

„Myslím, že to chápu. Považovali jsme tak nějak za samozřejmé, že vaše schopnost reagovat bude úměrná síle gravitace, ale teď vidím, že to je způsob uvažování, vycházející z čistě lidských měřítek. Řekl bych, že už tomu začínám rozumět.“

„Všechno, co jsem z vašeho výkladu stačil pochopit, znělo rozumně. Rozhodně je jasné, že se vzájemně lišíme; možná si ani nedokážeme plně uvědomit, jak moc jsme odlišní. Aspoň že jsme si natolik podobní, že spolu můžeme hovořit — a uzavřít dohodu, která bude, jak doufám, prospěšná pro obě strany.“

„O tomjsem přesvědčený. Mimochodem, abychom pro to něco udělali, potřebuji získat představu o místech, kam máte namířeno, a musím vám na vašich mapách ukázat, kam bych rád, abyste se vydali. Mohli bychom se teď podívat na tu vaši Mísu? Už je dost světla na to, aby ji zachytil náš videoaparát.“

„Jistě. Mísa je zapuštěná do paluby a není možné s ní hýbat; budu muset přístroj přemístit, abyste si ji mohl prohlédnout. Chvíli počkejte.“

Barlennan se zvolna vydal napříč přes prám k místu, chráněnému nevelkým přístřeškem, a cestou se pevně přidržoval palubních úchytek. Odhrnul a svinul plachtový dílec, zakrývající část paluby; potom se vrátil, pevně ovinul kolem rádia čtyři lana, jež upevnil ke strategicky rozmístěným oporkám, sejmul z něj ochranný kryt a začal je posouvat po palubě. Vážilo o mnoho víc než on sám, i když na délku i na šířku bylo menší, ale nechtěl riskovat, že je vítr odnese. Bouře ani v nejmenším nepolevovala a chvílemi otřesy rozechvívaly i samu palubu. Když umístil část opatřenou okem téměř až k Míse, podepřel opačný konec tyčemi tak, aby Letec mohl pohlížet dolů. Sám se pak odebral na protější stranu Mísy a začal s výkladem.

Lackland musel přiznat, že mapa zakreslená v Míse byla logicky sestrojená a svým způsobem i docela přesná. Jak očekával, její zakřivení poměrně věrně odpovídalo zakřivení planety — omyl byl jedině v tom, že měla v souladu s představou domorodců o tvaru jejich světa vydutý tvar. Napříč měřila asi šest palců a ve středu byla asi palec a čtvrt hluboká. Mapu chránil průhledný kryt — patrně z ledu, dohadoval se Lackland — zapuštěný do jedné roviny s palubou. Poněkud Barlennanovi překážel, když chtěl vyznačit určité detaily, ale nedal se odstranit, protože by Mísu ve chvilce zaplnil čpavkový sníh. Ten se hromadil všude, kdekoli našel nějaké závětří. Pláž zůstávala poměrně vymetená, ale Lackland ani Barlennan nepotřebovali příliš fantazie na to, aby si domyslili, co se děje na druhé straně kopců, jež ji na jihu lemovaly. Meskliňan byl ve skrytu duše rád, že je námořník. Cestování po souši v této části světa nebude ještě po několik tisíc dnů žádná legrace.

„Snažil jsem se doplňovat své námořní mapy stále novými údaji,“ řekl když se uvelebil naproti přístroje, který mu nahrazoval Letce. „V Míse jsem se však zatím nepokoušel dělat žádné změny, protože nové oblasti, které jsme cestou vzhůru zmapovali, nebyly dostatečně rozlehlé na to, aby se to projevilo. Vlastně vám mohu ukázat jen málo podrobností, ale chtěl jste mít obecnou představu o tom, kam se hodlám vydat, až odsud bude možné odejít. Vlastně mi ani na nějakém určitém místě příliš nezáleží. Prodávat a kupovat mohu kdekoli a v této chvíli nemám na palubě téměř nic jiného nežli potraviny. Než zima skončí, budu už i těch mít poskrovnu; po naší rozmluvě jsem proto dospěl k závěru, že se nějaký čas budeme plavit v těchto končinách, kde je nízká tíha, a sbírat rostlinné produkty, které se tu vyskytují — látky, jež si lidé dál na jihu cení pro jejich účinek na chuť potravy.“

„Koření?“

„Ano, označujete-li tak podobné produkty. Už jsemje v minulosti přepravoval a docela jsem si je oblíbil — jediný lodní náklad vám může přinést slušný zisk, podobně jako je tomu u většiny zboží, jehož cena nezávisí ani tak na jeho skutečné užitné hodnotě, jako na tom, že je vzácné.“

„Mám tomu rozumět tak, že až zde skončíte s nakládáním, je vám celkemjedno, kam zamíříte?“

„To souhlasí. V té vaší věci, jak jsem pochopil, bychom se měli přiblížit těsně ke Středu, což je skvělé — čím dál na jih dorazíme, tím vyšších cen mohu dosáhnout; a protože nám budete pomáhat, jak jste slíbil, neměla by mimořádná délka cesty znamenat o mnoho vyšší nebezpečí.“

„Správně. To je vynikající — i když bych raději přišel na něco, čím bychom vám mohli přímo zaplatit, abyste nemuseli ztrácet čas sběrem koření.“

„No, jíst se musí. Říkáte, že vaše těla a tedy i vaše potraviny se skládají z odlišných látek než naše, a proto jich nemůžeme využít. Upřímně řečeno, nemohu přijít na žádný kovový či podobný materiál, který bych si nemohl opatřit v libovolném množství a daleko snadněji. Stále se mi nejvíc líbí představa, že bychom mohli získat některé vaše přístroje, ale podle vás by je bylo třeba vyrobit znovu tak, aby pracovaly v našich podmínkách. Proto se mi zdá, že dohoda, kterou jsme uzavřeli, je to nejlepší, čeho za daných okolností bylo možno dosáhnout.“

„Máte pravdu. Dokonce i toto rádio bylo sestaveno zvlášť pro tento účel a nedovedli byste si je opravit — vaši lidé, pokud se nemýlím, nemají potřebné nástroje. Během cesty si ale o tom můžeme znovu promluvit; třeba se navzájem dozvíme věci, které nám naznačí jiné a lepší možnosti.“

„Tímjsem si jistý,“ odvětil Barlennan zdvořile.

Přirozeně se nezmínil o možnosti, že se mu podaří uskutečnit vlastní záměry. Letec by s nimi asi stěží souhlasil.