Těžká expedice

XIII. Lež má krátké nohy

Reejaaren si naštěstí dával s návratem na čas. Jeho lidé zůstávali; na obloze se bez přestání vznášelo pět nebo šest kluzáků a další se krčily na okolních kopcích vedle svých katapultů. Počet strojů se viditelně neměnil, ale domorodců na pahorcích den ze dne přibývalo.

Pozemšťané na Toorey přijali Dondragmerův plán nadšeně a, jak Barlennanovi připadalo, tak trochu pobaveně. Podařilo se ho dopracovat a nacvičit dlouho před tlumočníkovým návratem a oba důstojníci se nemohli dočkat, až ho budou moci opravdu vyzkoušet. Vydrželi čekat jen několik dnů; jednou z rána se kapitán a jeho zástupce vypravili na kopec, kde byly zaparkované kluzáky, pevně odhodlaní začít společný záměr uskutečňovat, i když jeden druhému o svých úmyslech neřekl ani slovo. Již nějaký čas trvalo jasné počasí a vál čerstvý mořský vítr, který na Mesklinu nikdy neutuchá. Kluzáky se na svých kotevních lanech zmítaly jako divoké šelmy a jejich posádky, pevně upoutané k okolním keřům, stály v pohotovosti u křídel pro případ, že by bylo nutné zasáhnout.

Ve chvíli, kdy Barlennan s Dondragmerem zamířili k letounům, zazněl strohý rozkaz, aby zůstali stát. Muž, který je oslovil, neměl žádné hodnostní označení, takže se nedalo zjistit, jakou má pravomoc; to však bylo z hlediska jejich plánu podružné. Poslušně se zastavili a ze vzdálenosti třiceti či čtyřiceti yardů si nenucené prohlíželi kluzáky, jejichž posádky se začaly tvářit bojovně. Reejaaren se svou arogancí zřejmě nebyl mezi svými krajany výjimkou. „Vypadáte vyjeveně, barbaři,“ poznamenal po chvíli ticha jeden z pilotů. „Klidně se podívejte, stejně nic nepochopíte, i kdyby vám oči vypadly.“ Mluvil Barlennanovýmjazykemjen s nepatrně horším přízvukem než hlavní tlumočník. „Pohled na vaše stroje nás opravdu nemůže příliš poučit. Například by stačilo prohnout přední plochy křídel poněkud dolů a ušetřili byste si spoustu starostí s větrem; takhle jen zbytečně plýtváte silami.“ Barlennan neměl ve své mateřštině výraz pro „křídla“ a musel si jej vypůjčit z angličtiny. Pilot požádal o vysvětlení a když ho vyslechl, samým překvapením na chvíli zapomněl na svou povýšenost. „Vy jste se už někdy setkali s kluzáky? Kde to bylo?“

„Váš typ létajícího stroje jsem v životě neviděl,“ odvětil Barlennan. Odpovídal popravdě, ale důraz, který položil na první slovo, byl rozhodně zavádějící. „Ještě nikdy jsem nebyl tak blízko u Okraje, ale mám za to, že kdybyste letěli o kus dál na jih, jejich křehká konstrukce by se pod vlivem rostoucí tíhy zbortila.“

„Jak…“ Pilot se zarazil; uvědomil si, že takto se nechová civilizovaný tvor k nevědomému barbarovi. Na chvíli se odmlčel a uvažoval, jaký postoj by v tomto případě měl zaujmout. Pak se rozhodl přenechat rozhodnutí na svých nadřízených. „Až se vrátí Reejaaren, určitě se o vaše drobná zlepšení bude zajímat. Pokud usoudí, že mají nějakou cenu, třeba vám dokonce sníží přístavní poplatky. Do té doby byste se ale neměli ke kluzákům přibližovat; mohli byste si všimnout některých cennějších detailů a pak bychom vás museli považovat za špehy.“ Spokojeni s dojmem, který vyvolali, se Barlennan i jeho první důstojník bez odmluvy vrátili na Bree a podali o setkání zprávu na Toorey. „Jak se tvářil, když jste mu naznačili, že máte kluzáky schopné létat v zeměpisných šířkách kolem dvou set g?“ zeptal se Lackland. „Myslíte, že vám uvěřil?“

„Těžko říct; v té chvíli ho zřejmě napadlo, že si rozhovorem s námi koleduje o malér, a rozhodl se počkat, dokud se nevrátí šéf. Přesto si myslím, že nás začínají vidět jinýma očima.“

Barlennan měl možná pravdu, ale když se vrátil tlumočník, jeho chování nějaké zvláštní změně postoje nenasvědčovalo. Během doby, která uplynula od přistání do chvíle, než navštívil Bree, ho pilot zřejmě stačil o obsahu rozhovoru informovat; Reejaaren se však o tom ani slůvkem nezmínil.

„Správce vnějších přístavů je pro tuto chvíli ochoten předpokládat, že nemáte nepřátelské úmysly,“ řekl úvodem. „Tím, že jste bez dovolení vystoupili na břeh, jste přirozeně porušili naše zákony, uznává však, že jste v té době byli v nesnázích, a chce k vám být shovívavý. Pověřil mě, abych provedl inspekci vašeho nákladu a stanovil výši pokuty a přístavních poplatků.“

„Nepřál by si správce prohlédnout náklad osobně a třeba i přijmout malou pozornost jako důkaz naší vděčnosti za jeho laskavost?“ otázal se Barlennan s dobře potlačovanou jízlivostí. Reejaaren předvedl meskliňanskou obdobu úsměvu. „Váš postoj je chvályhodný a jsem přesvědčen, že spolu budeme velmi dobře vycházet. Správce je bohužel zaneprázdněn na jiném ostrově a vrátí se až za mnoho dnů. Pokud tady ještě budete, určitě s potěšením vaší nabídky využije. Teď se ale dejme do práce.“

Ani při prohlídce Bree nepřestal Reejaaren dávat najevo svou nadřazenost, ale nevědomky Barlennanovi poskytl jistou informaci, kterou by vědomě nikdy neprozradil. Navenek ovšem znevažoval hodnotu všeho, co viděl, a donekonečna vyzdvihoval „shovívavost“ svého vzdáleného pána Marreniho. Pak si ale jako pokutu při vlastnil úctyhodné množství plodů, tvarem připomínajících jedlové šišky, jež výprava shromáždila cestou přes pevninskou šíji. Dalo by se čekat, že zde tyto plody budou lehce dostupné, protože rostly na místech, kam se dalo na kluzácích snadno zaletět. Pokud tedy považoval ovoce za vzácnost, mohlo to znamenat, že jeho lidé mají před „barbary“ z pevniny respekt a že nejsou takovými pány tvorstva, za jaké se chtěli považovat. Z toho vyplývalo, že Dondragmerův plán má poměrně značnou naději na úspěch, protože tlumočník patrně udělá všechno možné, aby si před „barbarskou“ posádkou Bree nezadal. Když byly poplatky uhrazené, nahrnuly se davy místních obyvatel, kteří dosud jen přihlíželi z okolních kopců, houfně do údolí; zájem o „jedlové šišky“ Barlennanovi potvrdil, že jsou zde tyto plody vzácností. Zprvu se mu příliš nechtělo rozprodat všechno, co měl na palubě, protože doufal, že teprve doma mu toto zboží přinese opravdový zisk; pak si ale uvědomil, že cestou domů bude muset místa, kde se tato plodina vyskytuje, tak jako tak navštívit. Mnozí z kupujících byli zjevně sami povoláním kupci a měli s sebou hojné zásoby zboží. Nabízeli i potraviny, ale o ty posádka na kapitánův pokyn neprojevovala zájem. Na tom nebylo nic neobvyklého; pro zámořské kupce, kteří cestou získávali obživu z moře a většinu druhů potravin nedokázali uchovat v čerstvém stavu tak dlouho, aby je mohli doma prodat, bylo podobné zboží téměř bezcenné. Výjimku tvořilo hlavně koření, které nepodléhalo tak rychle zkáze, ale to místní obchodníci nenabízeli.

Někteří z kupců však měli na prodej řadu užitečných věcí. K Barlennanovu úžasu mezi nimi byly i lano a plátno, o které se zajímal. Dlouhou dobu ohmatával neuvěřitelně průzračnou a zároveň pevnou tkaninu, než se ujistil, že je to opravdu stejný materiál, jakým byla potažená křídla kluzáků. Musel jednat opatrně, protože Reejaaren mu byl stále nablízku. Od kupce se dověděl, že jde o látku utkanou z rostlinných vláken — mazaný obchodník odmítl uvést bližší podrobnosti — napuštěnou zvláštním roztokem, který částečně rozpustil vlákna a ucpal oka v tkanině.

„Znamená to, že je odolná proti větru? Taková látka by u nás mohla jít dobře na odbyt. Zřejmě není dost pevná na to, aby se jí dalo prakticky využít, třeba jako střešní krytiny, ale. v různých barevných odstínech rozhodně působí dekorativně. Není sice ode mne příliš taktické, abych vám něco takového říkal, ale tohle je ten nejzajímavější obchodní artikl na celém ostrově.“

„Že není dost pevná?“ rozhořčil se místo kupce Reejaaren. „Podobné plátno se nevyrábí nikde jinde a je to jediný materiál, který je natolik lehký a zároveň dostatečně odolný, aby posloužil jako potah na křídla našich kluzáků. Pokud máte zájem, můžeme vámje prodat, ale jedině v malých štůčkách — jen blázen uvěří sešívanému křídlu, že ve švu nepovolí.“

„Samozřejmě,“ ochotně souhlasil Barlennan. „Je docela možné, že tady, kde je tak malá tíha, takový materiál vyhovuje. Ve vyšších šířkách by ale k tomuto účelu byl naprosto k nepotřebě; letoun s plochou křídel dostatečně velkou na to, aby vzlétl, by potřeboval tak silný vztlak vzduchu, že by ho roztrhal na kusy.“ Tady Barlennan téměř doslova citoval slova jednoho ze svých pozemských přátel, který mu předtím vysvětloval, proč se dál na jih nikdy s kluzáky nesetkali. „Jistě, v těchto šířkách je kluzák vystaven jen malému zatížení,“ souhlasil Reejaaren. „Proto je nestavíme pevnější, než je nutné, abychom zbytečně nezvyšovali jejich hmotnost.“

„Zato vaše námořní lodě musí být velmi odolné, aby vydržely všechny ty bouře, které tady míváte. Taky už vám moře vyplavilo některou z nich na břeh, tak jako se to stalo nám? Ještě nikdy jsemje neviděl tak vzedmuté.“

„Když se blíží bouře, přirozeně přijímáme různá bezpečnostní opatření. Pokud vím, k tak rozsáhlému kolísání hladiny dochází jen v oblastech, kde panuje malá tíha. Naše lodě jsou skoro stejné jako je ta vaše, jen výzbroj mají odlišnou.“

„A jak jsou vlastně vyzbrojené?“ Barlennan ani v nejmenším neočekával, že mu tlumočník odpoví, ale Reejaaren byl samá vlídnost a ochota. Houknutím dal znamení několika členům svého doprovodu, kteří zůstali na návrší; vzápětí jeden z nich poslušně sestoupil dolů k lodi s podivným předmětem v klepetech.

Barlennan ještě nikdy neviděl samostříl ani jinou střelnou zbraň. Proto když Reejaaren v rychlém sledu vystřelil tři šipky opatřené křemennými hroty, jež se dunivě zaryly na tři palce hluboko do tvrdého kmene stromu ve vzdálenosti nějakých čtyřiceti yardů,udělalo to na něj přiměřený dojem Zároveň ho přešlo překvapení nad tlumočníkovou ochotou; než Bree urazí Čtvrtinu cesty k domovu, nebude podobná zbraň ničímjiným, než mrtvou zátěží. Barlennan navrhl, že si jen tak na zkoušku jeden samostříl koupí, ale tlumočník mu ho vnutil darem a ještě přidal svazek šest palců dlouhých střel. Kapitána to pobavilo; jako obchodník měl přirozeně radost, když ho někdo pokládal za hlupáka. Obvykle se to vyplácelo.

Získal obrovské množství tkaniny k potahování křídel — Reejaaren buď zapomněl zařídit, aby byla jen v malých štůčkách, nebo to už nepokládal na nutné — dlouhý kus elastického lana a takovou spoustu dalších výrobků, že na Bree téměř nebylo k hnutí, přirozeně s výjimkou pracovních ploch, které musely zůstat volné, a prostor určených k uskladnění železných zásob potravy. Zbavil se všeho, co mělo nějakou hodnotu, až na plamenomety. Reejaaren přirozeně vytušil, že jde o součást lodní výzbroje, ale uvěřil Barlennanovi, že jsou poškozené, a dál už se o ně nezajímal. Kapitána sice v první chvíli napadlo, že by mu mohl jeden rozprašovač, ovšemže bez chlorové munice, věnovat, ale pak si uvědomil, že by musel vysvětlit, jak se s ním zachází, či dokonce předvést, jak pracuje. Nic podobného ovšem neměl v úmyslu; pokud ostrované tento typ zbraní neznali, nebylo důvodu, proč je s ním seznamovat, a pokud ano, usvědčil by se z nepravdy. Raději chtěl s Reejaarenem vyjít po dobrém.

Když už nebylo co prodávat, dav místních obyvatel se postupně rozplynul; na místě zůstaly jen posádky kluzáků a hlídky na kopci, rozmístěné kolem zaparkovaných strojů. Barlennan si všiml, že tlumočník trávil spoustu času v blízkosti lodi a nenuceně rozmlouval s námořníky. Jak se dalo očekávat, snažil se z nich nenápadně vytáhnout, zda skutečně ovládají znalost létání. Dostalo se mu vesměs vyhýbavých odpovědí, které ovšemjakoby „náhodou“ prozrazovaly značné vědomosti z oboru aerodynamiky. Všichni si přirozeně dávali pozor, aby neprozradili, jak nedávno — či z jakého zdroje — své vědomosti získali. Barlennan mohl téměř s určitostí tvrdit, že ostrované, anebo přinejmenším jejich úřední představitel, věří, že jeho lid ovládá tajemství vzduchoplavby.

„Zdá se, že už nezbývá nic, co bychom mohli získat anebo nabídnout,“ řekl Reejaarenovi, když se mu konečně podařilo přivolat jeho pozornost. „Uhradili jsme i všechny nezbytné poplatky. Je tu ještě nějaký důvod, proč bychom nemohli odplout?“

„Kam máte namířeno?“

„Na jih, do oblastí s přijatelnější tíhou. Tento oceán je pro nás úplně neznámý, máme o němjen mlhavé zprávy od našich kupců, kteří sem přišli po pevnině. Chceme se tu tak trochu porozhlédnout.“

„Dobrá, jste volní. Třeba se ještě někdy setkáme — sám občas cestuji na jih. Dejte si pozor na další bouře.“ Tlumočník, na pohled vtělená srdečnost, se obrátil k odchodu. „Ještě se možná uvidíme na pobřeží,“ dodal přes rameno.“Mám za úkol prověřit, zda by se fjord, kde jste poprvé zakotvili, třeba nedal upravit na přístav.“ S těmi slovy vykročil k čekajícím kluzákům.

Barlennan se vrátil k lodi a už chtěl dát rozkaz k okamžitému vyplutí — posádka zboží hned po zakoupení průběžně nakládala na palubu — když si uvědomil, že jim v cestě stále ještě brání kůly zaražené do dna řečiště. V prvním okamžiku chtěl ostrovana zavolat zpět a žádat jejich odstranění; pak si to ale rozmyslel. Nebyl v takovém postavení, aby si mohl klást požadavky, a kdyby se na Reejaarena obrátil s prosbou o pomoc, nepochybně by tím znovu podnítil jeho nadutost. Posádka Bree se ze svých nesnází musí dostat sama.

Na palubě vydal příslušné rozkazy a námořníci se opět chopili nářadí; v té chvíli se však do toho vmísil Dondragmer. „Těšíme, že jsem se přece jen zbytečně nenamáhal,“ prohlásil.

„Všiml jsem si, že posledních čtyřicet či padesát dnů v jednom kuse něco kutíte; ale neměl jsem čas zjišťovat, oč jde. Museli jsme zvládnout spoustu obchodů. Co jste celou tu dobu dělal?“ zajímal se kapitán.

„Chtěl jsem si ověřit jeden nápad, který jsem dostal už ve chvíli, kdy jsme tady uvázli; tehdy jste s Letci mluvil o tom, že by k vytrhání kůlů bylo zapotřebí nějaké zvláštní zařízení. Později jsem se jich zeptal, zda neznají takový stroj, který by byl natolik jednoduchý, abychom ho dokázali sestrojit. Po chvíli přemýšlení mi jeden z Pozemšťanů vysvětlil, co mám udělat, a tady vidíte výsledek. Teď už jen zbývá postavit k jednomu kůlu třínožku a můžeme zkusit, jak to pracuje.“ Dondragmer překvapeným druhům předvedl zařízení, které zhotovil. Skládalo se ze dvou částí. První tvořila dosti široká kladka té nejjednodušší konstrukce, k níž byl připojený hák. Druhá vypadala podobně, ale byla dvojitá; obě kola, vytesaná z masivního špalku tvrdého dřeva, byla vzájemně napevno propojená a měla po obvodu zapuštěné kolíky. Také tato kladka byla opatřená hákem; navíc byl kryty obou kol provlečený kožený řemen, proděrovaný po celé délce tak, aby svými otvory přesně zapadal do kolíkového ozubí, a propojený do sebe, takže vytvářel souvislou dvojitou smyčku. Meskliňanům toto uspořádání nedávalo žádný smysl — o mnoho lépe na tom nebyl ani Dondragmer, který nejenže nevěděl, proč takové ústrojí pracuje, ale ani jak ho uvede do provozu. Rozložil všechno na palubu před nejbližší videoaparát. „Je to správně sestavené?“ zeptal se.

„Ano, pokud je řemen dostatečně silný, mělo by to fungovat,“ zněla odpověď. „Musíte upevnit hák jednoduché kladky ke kůlu, který chcete vytáhnout; s pomocí lana se vám to jistě podaří. Dvojitou kladku je třeba zavěsit na trojnožku. Co máte dělat dál, j sem vám už popsal.“

„Ano, to vím. Jen mě napadlo, že místo zdlouhavého spouštění zdvižené kladky zpět do výchozí polohy bych mohl řemen rozpojit a znovu ho napnout.“

„To by šlo, ovšemjen za předpokladu, že na kladce zrovna nebude zavěšené břemeno,“ odpověděl Pozemšťan. „Jste chlapík, Done.“

Námořníci se chtěli hned pustit do kůlů v hlavním řečišti, ale Barlennan je zadržel.

„Průplav, který jsme začali kopat, není tak důkladně přehrazený. Done, řekl vám Letec, jak dlouho potrvá vytažení jednoho kůlu tímhle tím vynálezem?“

„Nebyl si jistý, protože nevěděl, jak hluboko jsou zaražené, ani jak rychle se naučíme zařízení obsluhovat; ale odhadoval to tak najeden denně, což je rychlejší, než kdybychom se chtěli bariérou prosekat.“

„Při takové rychlosti stačí zbytek posádky zatím kanál dokončit bez ohledu na to, kolik lidí budete k obsluze té věci potřebovat. Mimochodem, má to nějaké jméno?“

„Letec tomu říká diferenciální zdvihadlo. Poslední slovo je mi docela jasné, ale to první nedovedu přeložit — pro mne je to pouhý zvuk.“

„Pro mne taky. Ale neztrácejme čas; vaše směna může nastoupit u zdvihadla, moje v průplavu.“ Mužstvo se s chutí pustilo do práce.

Průplav se podařilo dokončit s předstihem. Brzy se totiž ukázalo, že k obsluze zdvihadla postačí dva námořníci, kteří se vždy po několika minutách vystřídají; na výkopech se tak mohl podílet celý zbytek posádky. Kladkostroj pracoval zvolna, ale spolehlivě; postupně z tvrdého dna uvolnil osm hrozivě vyhlížejících oštěpů. K Barlennanovu uspokojení zůstaly všechny zcela neporušené, včetně hrotů vytesaných z křemene. Jeho krajané s kamenem téměř nepracovali a podobné zbraně byly u nich doma velkou vzácností.

Když měli bariéru za zády, byl to do zátoky už jen skok; u břehu pak sestavili Bree do její přirozené podoby. Práce jim šla rychle od ruky — posádka už v této činnosti dosáhla přímo odborných kvalit — a zanedlouho loď konečně vyplula do hlubších vod. Pozemšťané nahoře na stanici si svorně oddechli úlevou. Jak se však brzy ukázalo, bylo to poněkud předčasné.

Kluzáky jim po celou cestu přelétaly nad hlavou. Pokud jejich posádky překvapil způsob, jakým si námořníci uvolnili plavební dráhu, nedaly to na sobě nijak zvlášť znát. Barlennan však věřil, že i tímto dokladem své technické vyspělosti museli na domorodce náležitě zapůsobit. Když dorazili k ústí fjordu, zahlédl na pláži asi tucet kluzáků a přikázal kormidelníkovi, aby přirazil ke břehu.

Bree zakotvila několik yardů od pobřeží a první, kdo je uvítal, byl Reejaaren. „Vidím, že už jste opět připraveni vyplout na moře. Příští bouři bych se na vašem místě snažil raději přečkat daleko od pevniny.“

„Správně,“ souhlasil Barlennan. „Na moři, které neznáte, ovšem není snadné určit, jakou právě máte polohu. Třeba byste nám mohl říci, kde se v tomto oceánu nalézá pevnina. Nebo máte námořní mapy, které byste nám mohli poskytnout?“

„Naše mapy jsou přirozeně tajné,“ odpověděl tlumočník. „Souostroví však byste měli opustit tak během čtyřiceti až padesáti dnů, potom dalších tisíc dnů plavby jižním směrem už na pevninu nenarazíte. Neznám rychlost vaší lodi, takže to berte jen jako hrubý odhad. Pak se pobřeží stáčí k východu a pokud budete pokračovat dál na jih, doplujete k němu asi tak na úrovni“ (zde uvedl výraz, označující na tíhovém ukazateli hodnotu, jež odpovídala zhruba zeměpisné šířce 45 g). „O zemích, které leží na tom pobřeží, bych vám toho mohl hodně vyprávět, ale zabralo by to mnoho času. Stačí, když vám řeknu, že jejich obyvatelé dávají přednost obchodu před válčením, i když se možná občas budou chtít vyhnout placení.“

„Budou nás někde považovat za špehy?“ zeptal se Barlennan nevinně.

„Takové riziko přirozeně existuje, i když jen málokde mají tajemství, které by stálo za to, aby je někdo chtěl uloupit. Spíš by se asi pokusili okrást vás, kdyby si mysleli, že nějaké znáte. Neradil bych vám, abyste se tam vůbec zmiňovali o létání.“

„To nemáme v úmyslu,“ ujistil ho Barlennan s dokonale skrývanou škodolibostí. „Děkujeme vám za vaše rady a informace.“ Zrovna dal rozkaz ke zdvižení kotvy, když Reejaaren poprvé zahlédl kánoi, upoutanou na vlečném laně za lodí a dovrchu naloženou potravinami.

„Škoda, že jsem si jí nevšiml dřív,“ zvolal. „Nemusel jsem vás podezřívat, že nemluvíte pravdu. Jak jste ji od domorodců získali?“ V té chvíli se Barlennan dopustil vážné chyby.

„Tu jsme si přivezli s sebou; doma takové čluny často používáme k přepravě nákladů. Jak sám vidíte, má zvláštní tvar, aby nekladla velký odpor.“ Základy hydrodynamiky Barlennan pochytil od Lacklanda krátce poté, co kánoi získal. „Tak tenhle člun je taky váš vynález?“ zvědavě se zeptal tlumočník. „To je zajímavé; dosud jsem se na jihu s ničím takovým nesetkal. Mohu si ho prohlédnout, nebo máte příliš naspěch? My nic podobného nepoužíváme.“ Barlennan zaváhal; nebyl si jistý, zda nejde o nějaký uskok, ale pak usoudil, že se nic nemůže stát, protože Reejaaren při prohlídce zblízka stejně nezjistí nic, co by nebylo vidět z místa, kde stál. Nechal Bree připlout kousek blíž ke břehu, přitáhl si kánoi za vlečné lano k sobě a odstrčil ji směrem k čekajícímu ostrovanovi. V hloubce několika palců najela na mělčinu a Reejaaren se k ní musel přebrodit. Nahnul se přes okraj, aby nahlédl dovnitř, a přitom mocnými klepety stiskl její boky. Dřevo pod tlakem pružně povolilo; v té chvíli tlumočník spustil poplašný pokřik. Čtyři kluzáky hlídkující na obloze okamžitě zamířily k Bree a vojáci na břehu zaujali bojové postavení.,

„Špehové!“ vřískal. „Hned s lodí přirazte ke břehu, Barlennane, či jak se vůbec jmenujete. Lhát umíte skvěle, ale tentokrát jste si vylhal vězení!“