Těžká expedice

XV. Výšina

Duševní proměna, která tak poznamenala posádku Bree, nebyla pouze dočasná; pudový, rozumu se vymykající strach z výšek, s nímž vyrůstali od narození, byl pryč. Každý z námořníků si však plně zachoval normální schopnost uvažovat; v této části planety pád z výšky odpovídající pouhé polovině jejich tělesné délky mohl být i pro jejich odolný organismus téměř určitě osudný. Když zakotvili u říčního břehu v blízkosti strmého útesu, který jim přehrazoval cestu k porouchané raketě, pociťovali jistou stísněnost.

Pozemšťané jen mlčky přihlíželi a marně se snažili vymyslet způsob, jak překážku překonat. Žádná z raket, jež měla expedice k dispozici, by nedokázala vzlétnout ani při zlomku gravitace, působící poblíž pólu Mesklinu; jediná, která kdy byla k podobnému účelu vyrobená, nedaleko čekala na záchranu. Ale ani kdyby měli vhodný stroj, žádný pilot ze Země či jiné planety by v té oblasti nepřežil, a jediní tvorové, kteří zde mohli žít, měli naději, že se naučí létat v raketě asi tak jako Křovák právě vytažený z pralesa.

„Radovali jsme se trochu předčasně.“ Rosten, povolaný do monitorovacího střediska, rychle zvažoval situaci. „Na vrchol útesu přece musí vést nějaká cesta. Chápu, že přímo nahoru se Barlennan se svými lidmi žádným způsobem nedostane; nic mu snad ale nebrání v tom, aby ho zkusil obejít.“ Lackland tento názor tlumočil kapitánovi. „To je pravda,“ souhlasil Meskliňan. „Jsou s tím ale spojené různé potíže. Už teď je stále těžší získat z řeky dostatek potravy; jsme příliš daleko od moře. Také nemáme představu, jak dlouhá cesta nás ještě čeká, takže nevíme, jak velké zásoby budeme potřebovat. Mohli byste připravit dostatečně podrobné mapy, podle nichž by se dala stanovit nejvýhodnější trasa?“

„Uvidíme, co se dá dělat.“ Když Lackland odložil mikrofon, zachytil několik ustaraných pohledů. „Co se děje? Copak nemůžeme pořídit fotografickou mapu povrchu tak jako na rovníku?“

„Samozřejmě,“ ujistil ho Rosten, „mapu připravit můžeme, možná i dost podrobnou, ale nebude to snadné. Poblíž rovníku se raketa při kruhové rychlosti dokáže udržet pouhých šest set mil nad povrchem — těsně u vnitřního okraje prstence. Tady kruhová rychlost nebude stačit. Abychom získali snímky z co nejmenší výšky a neplýtvali příliš palivem, budeme nuceni zvolit hyperbolickou dráhu; to bude znamenat, vzhledem k povrchu rychlost několika set mil za sekundu. Jistě chápete, co to může pro kvalitu snímků znamenat. Vypadá to tak, že budeme muset použít teleobjektiv na velice značnou vzdálenost; musíme jen doufat, že kamera zachytí dostatečné množství detailů, jež Barlennan potřebuje znát.“

„O tomjsem nepřemýšlel,“ přiznal se Lackland. „Zkusit to však můžeme; stejně nevidím žádnou jinou možnost. Leda že by Barlennan pokračoval v pátrání naslepo, ale to bychom asi na něm chtěli příliš.“

„Správně. Tak se tedy dejme do práce.“ Lackland sdělil obsah rozhovoru Barlennanovi, který odpověděl, že zůstanou kde jsou, dokud se Letcům nepodaří získat potřebné informace.

„Buď se můžeme pustit podél útesu doprava, proti proudu řeky, nebo nechat loď na místě a obejít ho zleva. Protože nevím, kudy je to blíž, bude nejlepší počkat. Samozřejmě bych dal přednost řece; nést zásoby a rádia by nebyla žádná hračka.“

„Dobrá. Jak jste na tom s potravou? Říkal jste, že dál od moře ji není snadné opatřit.“

„Je jí méně, ale není tu úplná pustina. Nějakou dobu si vystačíme. Kdybychom ale museli pokračovat v cestě po souši, přišlo by nám vhod vaše dělo. Samostříl je po devět desetin naší cesty dobrý už leda do muzea.“

„Proč jste si ho ponechal?“

„Jak už jsem řekl — jako muzejní exponát, který se dá dobře zpeněžit. U nás doma dosud nikdo neviděl zbraň, určenou k vrhání předmětů, a pokud vím, něco podobného by nikoho ani ve snu nenapadlo. Co kdybyste nám přenechali taky nějakou ukázku své výzbroje? Pro tyto účely by ani nemusela fungovat.“

'Lackland se rozesmál. „Bohužel to nejde; máme jen to jediné dělo. Snad je už nebudeme potřebovat, ale nemůžeme se hojen tak zbavovat.“ Barlennan učinil posuněk odpovídající chápavému přikývnutí a znovu se věnoval povinnostem svého úřadu. Bylo třeba zanést poslední údaje do Mísy, která na lodi nahrazovala glóbus; během cesty mu Pozemšťané průběžně poskytovali přesné souřadnice a vzdálenosti od pevniny, takže byl schopen do své konkávní mapy zakreslit většinu pobřeží obou moří, jež přepluli.

Musel se rovněž postarat o doplnění zásob potravy; jak už řekl Lacklandovi, nouze posádce přímo nehrozila, ale sítě od nynějška nemohli nechat ani chvíli zahálet. Řeka, která zde dosahovala šířky asi dvou set yardů, jim poskytovala tolik ryb, kolik potřebovali, ale okolní krajina příliš slibně nevypadala. Holý a kamenitý břeh na jedné straně řečiště po několika yardech náhle končil u paty útesu; na protější straně se na míle daleko táhla řada nízkých pahorků, jež se ztrácely za vzdáleným obzorem. Srázná skalní stěna byla vyhlazená jako sklo; k něčemu podobnému dochází na zlomové ploše při tektonických posunech dokonce i na Zemi. Tu a tam živořila sporá vegetace a za prvních padesát dnů nikdo z posádky nespatřil sebemenší známku života. Občas sice měl některý z námořníků pocit, že zahlédl pohyb, ale pokaždé to byly jen stíny, jež vytvářel sluneční kotouč vířící po obloze. Nacházeli se tak blízko u jižního pólu, že slunce během dne zůstávalo zhruba stejně vysoko a ztrácelo se Meskliňanům z dohledu pouze za vrcholem útesu. Pozemšťané mezitím rovněž neztráceli čas. Čtyři účastníci expedice, včetně Lacklanda, nasedli do průzkumné rakety a zahájili sestup k povrchu Mesklinu. Při pohledu z Toorey připomínal obrovitý koláč, s mírnou vypouklinou uprostřed; prstenec se jevil jen jako zářivá linka, jež se rýsovala na temném pozadí hvězdné oblohy a znásobovala zploštění gigantické planety.

Když tah raketových motorů překonal gravitační pole měsíce a opustili rovinu mesklinského rovníku, obraz se začal měnit.

Planetu obklopoval zdvojený prstenec, připomínající soustavu Saturnu, ale tím veškerá podobnost končila. Tvar Mesklinu se díky obrovskému zploštění vymykal jakémukoli přirovnání — při průměru necelých dvaceti tisíc mil na pólech a zhruba čtyřiceti osmi tisíc mil na rovníku skýtal strhující pohled.

Při pádu z oběžné dráhy kolem měsíce raketa získala značnou rychlost a přestože nad pólem prolétala ve výšce několika tisíc mil, zbývalo na snímkování jen velmi málo času, zhruba dvě až tři minuty. Celkem uskutečnili tři přelety, jež načasovali tak, aby slunce osvětlovalo povrch planety vždy z odlišného úhlu a podle délky stínů bylo možno stanovit výšku útesu.

Výsledky průzkumného letu, tak jako téměř všechno, co nějak souviselo s Mesklinem, byly zajímavé a do jisté míry i překvapivé. V daném případě překvapovala již samotná rozloha pevninské kry, vyzdvižené pří horizontálním posunu do výše. Tvarem připomínala Grónsko, na délku měřila tři tisíce pět set mil a svou nejužší částí směřovala k moři, po němž připlula Bree. Řeka ji obtékala širokým obloukem a opět se dotýkala jejího okraje téměř přesně na opačné straně, uprostřed širšího konce klínovitého útvaru. Po celém obvodu měly okraje zlomu nezvykle vyrovnanou výšku; analýza stínů naznačovala, že jen v místech, kde se kra zužovala, je sráz poněkud vyšší, ale jen nepatrně. Pouze v jednom úseku, a to jen na jediném snímku, rozmazaný obrys stínu naznačoval, že by tam mohl být svah povlovnější. Bylo to asi osm set mil od současného kotviště Bree, směrem proti proudu řeky, jež až doposud těsně sledovala patu útesu. V místě, kde byl stín přerušený, řeka vytvářela široký zákrut, jako by se vyhýbala hromadě suti ze zborcené skalní stěny, což vypadalo velice slibně. Znamenalo to, že Barlennanovi k cíli zbývalo urazit ne padesát, ale šestnáct až sedmnáct set mil, z toho polovinu po souši; přitom ani ta pozemní část by neměla být nijak zvláště náročná. Po návratu rakety na základnu mikroskopy a denzitometry v rukou profesionálních kartografii přinesly méně povzbudivé závěry, protože povrch náhorní plošiny vykazoval četné nerovnosti. Nic nenasvědčovalo tomu, že průlom ve skalní stěně způsobila řeka, ani se nepodařilo objevit jinou specifickou příčinu; jeho existenci však rozbor snímků dostatečně potvrdil. Denzitometr ukázal, že střed celé oblasti leží níže než její okraje, takže připomínala gigantickou mělkou mísu; její hloubku však odborníci nedokázali přesně určit, protože uvnitř nenalezli žádný výraznější stín. Byli si nicméně jistí, že dokonce i v nejhlubším bodě se dno kotliny nachází nad úrovní terénu na opačné straně útesu. Rosten si prostudoval konečné výsledky analýzy a popotáhl.

„Obávám se, že to je všechno, co pro ně můžeme udělat,“ řekl po chvíli. „Měl byste vymyslet nějaký způsob, Charlesi, jak jim poskytnout morální podporu; na víc se nezmůžeme.“

„Celou tu dobu nedělám nic jiného. Je to smůla, že se musí něco takového objevit, když už jsme téměř u cíle. Jenom doufám, že to Barlennan na poslední chvíli nevzdá; pořád ještě nevěří všemu, co mu říkáme. Byl bych moc rád, kdyby třeba někdo k jeho — a mé — spokojenosti dokázal vysvětlit, proč se tady obzor zdá být tak vysoko; třeba by ho zbavil představy, že svět má tvar mísy a že polovina z toho, co mu tvrdíme, jsou jen pověry.“

„Vy skutečně nevíte, proč obzor leží zdánlivě výš?“ zvolal šokovaným tónemjeden z meteorologů. „Podrobně ne, i když je mi jasné, že to má cosi společného s hustotou atmosféry.“

„Ale to je úplně jednoduché. Jistě jste viděl, jak za slunečného dne vrstva horkého vzduchu nad silnicí ohýbá dopadající světlo v nepatrném úhlu vzhůru, protože horký vzduch je řidší a světlo v němu putuje rychleji; vidíte odraz oblohy a zdá se vám, zeje to voda. Někdy se na Zemi vytvoří i mnohem rozsáhlejší fatamorgána, ale pokaždé se jedná o tentýž jev — „čočka“ nebo „prizma“ chladnějšího či teplejšího vzduchu lomí světelné paprsky. Tady je to stejné, jenomže navíc do toho vstupuje gravitace; s rostoucí vzdáleností od povrchu Mesklinu se hustota vodíku prudce snižuje. Samozřejmě k tomu napomáhá i nízká teplota.“

„Když to říkáte, tak to musí být pravda; nejsem…“ Lackland nestačil dopovědět; Rosten mu náhle a chmurně skočil do řeči.

„Jak rychle klesá s výškou hustota ovzduší?“ Meteorolog vytáhl z kapsy logaritmické pravítko a chvíli s ním mlčky manipuloval.

„Velice zhruba řečeno, při průměrné teplotě mínus sto šedesát stupňů poklesne ve výšce kolem patnácti či šestnácti set stop na jedno procento své povrchové hustoty.“ Po jeho slovech se rozhostilo ohromené mlčení. „A o kolik by se snížila ve výšce — řekněme — tří set stop.“

„Opět velice přibližně, o sedmdesát či osmdesát procent — pravděpodobně spíš víc.“

Rosten chvíli bubnoval prsty o desku stolu a zaujatě je pozoroval; pak se rozhlédl po ostatních přítomných, kteří mlčky přihlížeti.

„V této situaci asi sotva přijdeme na nějaké geniální řešení; nebo si někdo z vás myslí, že Barlennanovi lidé jsou schopni žít a pracovat při tlaku vzduchu, který u nás odpovídá výšce čtyřiceti či padesáti tisíc stop?“

„Nejsem si tak docela jistý…“ Lackland se v zamyšlení zamračil a Rosten maličko pookřál. „Před nějakým časem se Barlennan umínil o tom, že dokáže zůstat pěkně dlouho pod vodou — promiňte, pod metanem — a uplavat značnou vzdálenost. Jistě si vzpomenete, že právě takovým způsobem říční kmen vzal do zajetí Bree. Pokud jen zadržují dech anebo si nabírají vzduch do zásoby jako velryby, není nám to k ničemu; jestliže ale dovedou využívat vodík rozpuštěný v řekách a mořích, byla by tu jistá naděje.“ Rosten ještě chvíli přemýšlel.

„Dobrá. Hned se spojte se svým přítelem a zjistěte všechno, co ví o svých schopnostech v tomto ohledu. Ricku, zjistěte mi rozpustnost vodíku v metanu při tlaku osmi atmosfér a teplotách mezi mínus sto čtyřiceti pěti a sto osmdesáti pěti stupni Celsia. Dave, schovejte to logaritmické pravítko a sedněte si ke kalkulátoru; chci vědět, tak přesně, jak je to jen možné, hustotu vodíku tam nahoře na útesu. Mimochodem, neříkal jste, že v jádru některých tropických hurikánů dochází k poklesu tlaku až o tři atmosféry? Charlie, zeptejte se Barlennana, jestli on a jeho lidé přitom na sobě pociťovali nějakou změnu. A teď do práce.“ Porada byla u konce, její účastníci se rozešli za svými úkoly. Rosten zůstal s Lacklandem v řídícím středisku, aby si poslechl jeho rozhovor s Meskliňanem. Barlennan potvrdil, že dokáže dlouhou dobu bez potíží plavat pod hladinou; neměl ale ponětí proč. Nedýchal ostatně ani na povrchu a po ponoření nezakoušel nic, co by se dalo přirovnat k lidskému pocitu dušení. Pokud zůstal pod hladinou příliš dlouho a byl příliš aktivní, začal pociťovat něco jako ospalost; mohl dokonce ztratit vědomí, ale dál mu nic nehrozilo; bylo možno ho kdykoli vytáhnout a znovu oživit, pokud ovšem mezitím nezahynul hlady. V mesklinských mořích zřejmě bylo rozpuštěno dostatečné množství vodíku, aby ho udržel při životě, i když ne při plné aktivitě. Rosten viditelně ožil.

„Ani uprostřed těch nejhorších bouří jsme necítili nic z toho, co naznačujete,“ pokračoval kapitán. „Co vás trápí? Nechápu, kam těmi otázkami směřujete.“ Lackland tázavě pohlédl na velitele, který mlčky kývl na souhlas. „Zjistili jsme, že vzduch na vrcholu útesu, kde se nachází naše raketa, je mnohem řidší než dole na úpatí. Máme vážné pochybnosti o tom, zda v něm vůbec budete schopni existovat.“

„Ale vždyť útes měří jen tři sta stop; jak by mohl tak malý výškový rozdíl způsobit tak velkou změnu?“

„Za to může ta vaše gravitace; není čas na dlouhé vysvětlování, ale na každé planetě atmosféra s rostoucí výškou řidne a Čímje tam větší přitažlivost, tím změna probíhá rychleji. Tady u vás panují zvlášť extrémní podmínky.“

„Kde je podle vás na této planetě normální tlak?“

„Při hladině móře; všechna svá měření obvykle provádíme ve vztahu k tomuto výchozímu bodu.“ Barlennan se na chvíli zamyslel. „To mi připadá jako nesmysl; čekal bych, že k měření použijete nějaký stabilní bod. Hladina našich moří během roku stoupá a klesá o stovky stop — přesto j sem ve vzduchu nikdy nepozoroval žádnou zvláštní změnu.“

„To bych ani nepředpokládal, a to z několika důvodů; hlavní z nich je ten, že na palubě Bree pořád zůstáváte při hladině moře a tedy každopádně v nejnižší vrstvě atmosféry.“

„Stejně je tady ale jeden háček,“ odpověděl kapitán. „Naše města stojí stále na jednom místě; na jaře jsou na pobřeží a na podzim, když moře ustoupí, něco mezi dvěma sty a dvěma tisíci mil hluboko ve vnitrozemí. Mořské dno má velmi mírný sklon, ale jsem si jistý, že výškový rozdíl nakonec dělá dobrých tři sta stop.“ Lackland s Rosteném na sebe zůstali chvíli mlčky hledět; pak se ujal slova velitel expedice.

„Vaše země ale leží mnohem dál od pólu — vlastně ne, to nemůže hrát roli. I kdyby u vás působila jen třetinová přitažlivost, stejně byste museli pociťovat obrovské změny tlaku. Možná jsme někde udělali chybu.“ Na chvíli se odmlčel, ale Mesliňan neodpovídal. „Jste tedy ochotní vystoupit na náhorní plošinu, nebo se o to aspoň pokusit? Rozhodně vás nechceme nutit, zvlášť pokud by to pro vás mělo mít škodlivé následky, ale dobře víte, co to pro nás znamená.“

„Když už jsme dorazili až sem, tak toho teď přece nenecháme; není důvod si myslet, že zbytek cesty bude o tolik horší než to, co je za námi. Už jste objevili nějaký způsob, jak se dostat nahoru, neboje vaše otázka zatím čistě hypotetická?“ Dál už bylo zase na Lacklandovi, aby pokračoval.

„Nalezli jsme něco jako přístupovou cestu asi osm set mil proti proudu řeky od místa, kde právě jste. Nevíme jistě, zda tudy dokážete vyšplhat; vypadá to na skalní sesuv, který má velmi mírný sklon, i když na tu vzdálenost nedokážeme určit, jak velké jsou tam balvany. Pokud se ale nahoru nedostanete tudy, mám obavu, že se tam nedostanete vůbec. Až na toto jediné místo obklopuje náhorní plošinu ze všech stran strmý sráz.“

„Dobrá, pustíme se tedy proti proudu. V těchto šířkách nemám chuť šplhat ani přes malé balvany, ale uděláme, co bude v našich silách.“

„Obávám se, že potrvá hezky dlouho, než tam doplujete.“

„To bych netvrdil; podél útesu vane směrem, kterým potřebujeme, bez ustání vítr. Už je to pár desítek dní, co jsme sem přijeli, a za celou tu dobu se nezměnily ani jeho síla ani směr. Není sice tak silný, jako mořské větry, ale určitě bude stačit na to, aby Bree pomohl překonat proud — pokud řeka podstatně nezrychlí tok.“

„Až do místa, kam poplujete, se řečiště nezužuje; rychleji by mohla proudit jen pokud je tam mělčí dno. S jistotou můžeme říci jen to, že na žádném snímku není ani stopy po peřejích.“

„Dobrá, Charlesi. Až se vrátí všichni muži z lovu, zvedneme kotvy.“

Netrvalo dlouho a lovci se po skupinách začali trousit zpátky na loď; kromě skrovného úlovku nepřinesla výprava do okolí nic, co by stálo za zmínku. Zvlněná pahorkatina, táhnoucí se všemi směry, byla jakoby bez konce; porostlá sporou vegetací, chudá na řeky a prameny, téměř bez života. Mezi mužstvem vládla poněkud sklíčená nálada, ale po zprávě, že Bree opět vypluje, se rázem vylepšila. Posádka rychle nalodila zbytek zásob a výstroje a odrazila od břehu.

Než námořníci napjali plachty, strhl loď proud a zvolna ji unášel k moři; pak se ale s větrem v zádech rozjela proti proudu, směrem k neznámým končinám největší planety, na niž kdy vkročila lidská noha.