Těžká expedice

V. Mapování

Příchod posádky o několik dní později vyřešil Lacklandův problém téměř okamžitě.

Samotný počet domorodců příliš nepomohl; ani jedenadvacet Meskliňanů nevyvinulo dostatečnou tažnou sílu, aby dokázali naložený smyk uvést do pohybu. Barlennana napadlo, že by náklad mohli nést, a určil čtyři členy posádky, z nichž každý měl podpírat jeden roh; dalo mu přitom značnou námahu, než překonal navyklou nechuť svých krajanů zdržovat se pod pevnými předměty. Když se mu to konečně podařilo, ukázalo se celé úsilí jako zbytečné; kovový plát nebyl dostatečně pevný na to, aby snesl podobné zacházení, a pod tíhou opancéřované postavy se prohnul, takže až na podepřené rohy celý náklad dosedl na zem.

Dondragmer, aniž to nějak zvlášť komentoval, se po dobu celého experimentu zabýval tím, že rozmotával a navazoval lana, běžně používaná k upevnění loveckých sítí. Každá z délek, kterou tak získal, byla víc než dostatečně dlouhá na to, aby dosáhla k nejbližšímu porostu; a kořeny těchto rostlin, jež běžně dokázaly vzdorovat nejhorším vichřicím, které Mesklin nabízí, skýtaly všechnu nezbytnou oporu. O čtyři dny později kolona smyků, sestavená ze všech použitelných plechů z tanku, vyrazila na zpáteční cestu k Bree s Lacklandem a obrovským nákladem masa na palubě; při stabilní rychlosti jedné míle za hodinu dorazila k lodi za jedenašedesát dnů. Po dalších dvou dnech úsilí se za pomoci dalších členů posádky podařilo proklestit cestu porostem mezi lodí a kupolí a bezpečně dopravit Lacklanda i s jeho brněním k přechodové komoře. Byl právě nejvyšší čas; vítr už zesílil natolik, že při návratu na loď museli námořníci použít záchytných lan, a oblohu počaly znovu bičovat bouřkové mraky.

Dřív než se odhodlal podat úřední zprávu o havárii tanku, Lackland nejprve pojedl. Chtěl, aby jeho hlášení bylo co nejúplnější; uvědomoval si, že by nejprve měl přijít na to, co se vlastně stalo. Stěží mohl obvinit někoho na Toorey, že omylem nechal pod podlahou vozidla kus trhaviny.

Až ve chvíli, kdy tiskl tlačítko na komunikačním zařízení, jež propojovalo stanici a satelit, mu svitla odpověď, a když se na obrazovce objevil vrásčitý obličej dr. Rostena, věděl přesně, co má povídat. „Menší zádrhel na tanku, doktore.“

„To jsem pochopil. Něco vážného? Mechanická nebo elektrická závada?“

„V podstatě mechanická, i když elektrický rozvod na ní měl taky svůj podíl. Obávám se, že tank můžeme úplně odepsat; to, co z něj zbylo, zůstalo trčet nedaleko pláže asi osmnáct mil odtud na. západ.

„To je nádhera. Tahle planeta se nám začíná po všech stránkách pěkně prodražovat. Co se vlastně stalo — a jak jste se dostal zpátky? Asi byste sotva dokázal ujít osmnáct mil v pancéřovém skafandru při té gravitaci.“

„Taky jsem to neušel — Barlennanovo mužstvo mě vzalo do vleku. Co se tanku týče, pokud tomu dobře rozumím, podlahová přepážka mezi kabinou řidiče a motorovou sekcí nebyla vzduchotěsná. Když jsem vystoupil a vydal se na průzkum, mesklinská atmosféra — vysoce stlačený vodík — začala prolínat dovnitř a smísila se s normálním vzduchem pod podlahou. Totéž samozřejmě nastalo i v kabině, ale odtud unikl prakticky všechen kyslík dveřmi, takže jeho koncentrace klesla pod nebezpečnou mez dřív než k něčemu mohlo dojít. Dole pod podlahou se kyslík udržel o něco déle — a pak už stačila jediná jiskra.“

„Rozumím. Co způsobilo to jiskření? Zůstaly motory v chodu, když jste vystoupil?“

„Jistě — servoposilovače řízení, dynamotory a tak. Jsem moc rád, že jsemje nechal běžet; jinak by k výbuchu zřejmě došlo po mém návratu, až bych je znovu nastartoval.“

„Hm“ Ředitel Záchranného sboru vypadal poněkud rozladěně. „Musel jste vůbec vystupovat?“ Lackland blahořečil hvězdám za to, že Rosten je biochemik.

„Ne že bych zrovna musel. Chtěl jsemjen odebrat tkáňové vzorky z těla šest set stop dlouhé velryby, která tam uvízla na mělčině. Napadlo mě, že by někdo mohl…“

„Vzal jste je s sebou? vyštěkl Rosten dřív než Lackland stačil domluvit.

„Ovšem. Můžete si pro ně kdykoli přiletět — a vzít s sebou další tank, pokud ještě nějaký máme.“

„To máme. Uvazuji o tom, že vám ho dám k dispozici až skončí zima; do té doby to pro vás bude bezpečnější v kupoli.

Co jste použil ke konzervaci vzorků?“

„Nic zvláštního — zdejší atmosféru — vodík. Říkal jsem si, že z vašeho hlediska by je běžné konzervační prostředky znehodnotily. Měl byste se pro ně zastavit co nejdříve; Barlennan říká, že po několika stech dnech začne být maso jedovaté, což znamená, že tu zřejmě existují mikroorganismy.“

„Bylo by divné, kdyby je tu neměli. Zatím vydržte; za pár hodin jsem u vás.“ Rosten přerušil spojení, aniž dále komentoval zničený tank, což Lackland náležitě ocenil. Šel si hned lehnout, protože už čtyřiadvacet hodin nespal. Probudil ho — částečně — až přílet rakety. Jak se dalo očekávat, Rosten se dostavil osobně. Ani si neodložil skafandr;

sebral lahvičky, které Lackland nechal v přechodové komoře, aby omezil riziko znehodnocení vzorků kyslíkem, jediným pohledem zhodnotil Lacklandův stav a zhurta ho poslal zpátky do postele.

„Tenhle materiál zřejmě stojí za jeden tank,“ řekl úsečně. „Teď se koukejte vyspat. Čekají vás další problémy, které bude třeba vyřešit — o tom si ale znovu promluvíme, až budete schopen vnímat, co vám povídám. Zatím na viděnou.“ Dveře přechodové komory se za ním zavřely.

Lackland si skutečně nepamatoval nic z toho, co mu Rosten řekl na rozloučenou; připomněl šije teprve o mnoho hodin později, když se vyspal a znovu najedl.

„Současná zima, kdy Barlennan nemůže cestovat, potrvá už jen tři a půl měsíce,“ nezdržoval se ředitel se zbytečnými úvody. „Máme tady haldy telefotografií, uspořádaných tak, aby všeobecně odpovídaly rozložení povrchu, ale dosud se námje nepodařilo promítnout na mapu. Brání nám v tom některé nejasnosti při jejich vyhodnocování. Váš úkol pro zbytek zimy bude, dát s vaším přítelem Barlennanem nad těmi snímky hlavy dohromady, převést je do podoby použitelné mapy a zvolit trasu, která ho co nejrychleji přivede k materiálům, jež potřebujeme zachránit.“

„Barlennan se tam ale nechce dostat rychle. Pro něj je to čistě obchodní a průzkumná výprava, v níž my tvoříme pouhou epizodu. To jediné, co jsme mu mohli za jeho pomoc nabídnout, je plynulý přísun zpráv o počasí, které mu pomohou při jeho podnikání.“

„Chápu. To je taky důvod, proč jste tam dole, pokud si vzpomínáte; máte pověst diplomata. Nečekám žádné zázraky — nikdo je nečekáme — a rozhodně chceme, aby s námi Barlennan zůstal zadobře; ale na té raketě, co uvázla na pólu, je speciální zařízení za dvě miliardy a záznamy, jejichž cena se penězi vůbec nedá vyjádřit… „Já vím a udělám všechno, co je v mých silách,“ přerušil ho Lackland, „ale asi se mi nikdy nepodaří domorodce přesvědčit, jak moc je to pro nás důležité. Tím nechci snižovat Barlennanovu inteligenci — prostě mu chybí potřebné zázemí. Dávejte pozor, ať nepropasete chvíli, kdy zimní bouřky na čas poleví, aby sem mohl přijít a studovat snímky pokaždé, když to bude možné.“

„Nemohl byste venku pod oknem zřídit nějaký přístřešek, aby tam mohl zůstat i během nepříznivého počasí?“

„Jednou jsem mu to navrhl, ale nechce v takových chvílích opouštět loď a posádku. Docela ho chápu.“

„Myslím, že já taky. No, dělejte, co se dá — víte, co to pro nás znamená. Z těch údajů se toho můžeme dovědět o gravitaci víc než kdokoli jiný od dob Einsteina.“ Rosten přerušil spojení a byl čas dát se do práce. Na dálku řízenou průzkumnou raketu, která přistála u jižního pólu Mesklinu a poté, co podle všeho zaznamenala potřebné údaje, odmítla znovu odstartovat, se podařilo objevit již před delší dobou podle signálů jejích telemetrických vysílačů. Jedna věc však byla znát její polohu, něco jiného pak zvolit námořní nebo pozemní trasu od zimoviště Bree až do místa, kde uvázla. Cesta přes oceán nebyla to nejhorší; stačilo plout nějakých čtyřicet či čtyřicet pět tisíc mil podél pobřeží, z toho polovinu ve vodách, s nimiž už byla Barlennanova posádka obeznámená, aby se záchranný tým dostal tak blízko k ochromené raketě, jak jen to současný pás moří dovoloval. Odtud však ještě zbývalo překonat další asi čtyři tisíce mil po souši a naneštěstí nebyl nablízku žádný veletok, který by tento úsek cesty umožnil nějak podstatněji zkrátit.

Ve vzdálenosti asi padesáti mil od cíle sice protékala řeka, splavná pro plavidlo, jakým byla Bree, ale vlévala se do oceánu, který neměl žádné viditelné spojení s moři, po nichž se plavili Barlennanovi plavci. Tato moře tvořila dlouhý, úzký, vysoce nepravidelný pás, který začínal kousek nad rovníkem, poblíž Lacklandovy stanice, táhl se — na mesklinské poměry — poměrně těsně podél jižního pólu a dosahoval opět téměř k rovníku na opačné straně planety. Oceán, do něhož ústila řeka tekoucí v blízkosti rakety, byl mnohem širší a měl daleko pravidelnější tvar; rovněž se prostíral k rovníku a dále na sever, kde posléze splýval s polární čepičkou. Ústí řeky, o níž byla řeč, se nacházelo na jeho nejjižnějším okraji. Od pásu moří, ležícího dále na západ, tento oceán oddělovala úzká šíje, jež sahala od pólu až k rovníku — opět úzká pouze podle mesklinských měřítek. Když postupně sestavil všechny fotografie, dospěl Lackland k závěru, že se její šířka pohybuje od dvou do sedmi tisíc mil.

„Velmi by nám přišel vhod průliv mezi oběma oceány,“ oznámil jednoho dne Barlennanovi. Meskliňan, pohodlně roztažený na své terase u okna, mlčky pokynul na souhlas. Už bylo po zimním slunovratu a záře většího z obou sluncí, jež rychle ubíhalo po nebeské klenbě k severu, znatelně ochabovala. „Jste si jistý, že vaši lidé o žádném nevědí? Konec konců, většina těchto snímků byla pořízena na podzim a jak sám říkáte, na jaře sahá hladina moří o hodně výš.“

„Neznáme žádný takový průliv, v žádném ročním období,“ odpověděl kapitán. „O oceánu, o kterém mluvíte, něco víme, ale moc toho není; pevninu, která jej odděluje, obývá velké množství různých národů, s nimiž se příliš nedostaneme do styku. Jedna karavana stráví na cestě několik let a zpravidla se nepouští tak daleko. Zboží při takové výpravě projde mnohýma rukama a když na ně naši kupci narazí v přístavech na západním pobřeží, je dost obtížné zjistit cokoli bližšího o jeho původu. Pokud takový průliv, jaký bychom potřebovali, vůbec existuje, musel by být někde tady blízko Okraje, kde ještě jsou téměř neprozkoumané oblasti. Naše mapa — ta, kterou společně připravujeme — nepokrývá dostatečně velké území.“

„Pokud mě paměť neklame, pár tisíc kilometrů za vnějším mysem se opět stáčí k severu — viděl jsemje ale taky jen na podzim. Sestavit použitelnou mapu toho vašeho světa nebude žádná hračka. Příliš rychle se mění. Měl bych chuť počkat do příštího podzimu, až bude možné naši mapu využít, ale ten je ještě čtyři mé roky vzdálený. Tak dlouho tady nemohu zůstat.“

„Můžete se na tu dobu vrátit na svůj svět a tam si odpočinout — i když bych se s vámi nerad musel rozloučit.“

„Obávám se, že by to byl trochu dlouhý výlet, Barlennane.“

„Jak je to daleko?“

„No, vaše délkové míry nám tady moc nepomohou. Okamžik, už to mám Paprsek světla dokáže obletět „okraj“ Mesklinu za — ehm — čtyři pětiny sekundy.“ Zatímco Meskliňan zaujatě přihlížel, předvedl mu na hodinkách příslušný časový interval. „Stejnému paprsku by to trvalo něco přes jedenáct mých let, to znamená zhruba dva a čtvrt vašeho roku, než by odsud doletěl ke mně domů.“

„Pak je tedy váš svět tak daleko, že ho není vidět? Ještě nikdy jste mi tyto věci nevysvětlil.“

„Nebyl jsem si jistý, zda jsme se dostatečně vypořádali s jazykovou bariérou. Ne, můj svět není vidět, ale až skončí zima a zaujmeme správnou polohu vůči vašemu slunci, ukážu vám to naše.“ Poslední věta zcela přesáhla Barlennanovo chápání, ale pustil ji za hlavu. Jasné Belne, jehož východy a západy vytvářely den a noc, a bledé Esstes, jež se právě ukázalo na noční obloze, to byla jediná slunce, co znal. Za necelého půl roku, při letní rovnodennosti, se obě na nebi objeví v těsné blízkosti vedle sebe a mdlejší z nich nebude téměř vidět; Barlennan si však důvody těchto přesunů nikdy hlavu nezatěžoval.

Lackland odložil snímek, který držel v ruce; vypadal zamyšleně. Podlahu místnosti z větší části pokrývaly volně sestavené fotografie; oblast, kterou Barlennan důvěrně znal, už byla poměrně dobře zmapovaná. Zbývalo však ještě vykonat obrovský kus práce, než se podaří do mapy zahrnout základnu a její okolí; a Lacklandovi už začínalo dělat starosti, že snímky do sebe nechtějí zapadat. Kdyby zachycovaly sférický nebo téměř sférický svět, jako je Země nebo Mars, mohl na mapě, kterou sestavoval a která zaplňovala plochu stolu na jedné straně místnosti, téměř automaticky provést příslušnou korekci zobrazení; Mesklin však neměl ani vzdáleně kulový tvar. Jak se Lackland mohl už před časem přesvědčit, proporce Mísy uložené na Bree — Barlennanovy obdoby pozemského globusu — přibližně odpovídaly skutečnosti. Měřila šest palců v průměru, byla jeden a čtvrt palce hluboká a vykazovala plynulé, i když zdaleka ne rovnoměrné zakřivení. Porovnávání fotografií dále ztěžovala ta okolnost, že povrch planety byl z větší části poměrně hladký, bez opravdu výraznějších topografických rysů; a dokonce i tam, kde se objevovala horstva a údolí, díky odlišnému rozložení stínů na sousedních snímcích představovala jejich identifikace tvrdý oříšek. Skutečnost, že jasnější z obou sluncí procestovalo svou dráhu od obzoru k obzoru za méně než devět minut, vážně narušila běžné snímkovací postupy; často byly v jediné sadě po sobě jdoucí záběry osvícené z téměř úplně opačné strany.

„Takhle se nikam nedostaneme, Barle,“ řekl Lackland otráveně. „Stálo to za pokus, dokud byla naděje, že objevíme nějakou zkratku, ale jak tvrdíte, žádná neexistuje. Jste námořník a ne vůdce karavany; ty čtyři tisíce mil pevniny zrovna v místech, kde je nejvyšší přitažlivost, znamenají náš konec.“

„To tedy znamená, že ani vědění, které vám umožňuje létat, nedokáže změnit tíhu?“

„Nedokáže.“ Lackland se usmál. „Přístroje na palubě rakety, jež uvázla na vašemjižním pólu, možná obsahují údaje, díky kterým bychom se to mohli časem naučit. To je taky důvod, proč jsme tu raketu vypustili; ze všech míst ve vesmíru, která jsou nám zatím dostupná, vládne nejstrašlivější povrchová přitažlivost právě na pólech vaší planety. Existuje řada světů, jež jsou mnohem blíže položené nežli ten váš a dosahují daleko větší hmotnosti, ale žádný z nich se neotáčí takovým způsobemjako Mesklin; navíc mají téměř sférický tvar. Potřebovali jsme v tom nesmírném gravitačním poli provést měření — nejrůznější druhy měření. Hodnota přístrojů, zvlášť vyvinutých pro tuto výpravu, se nedá číselně vůbec vyjádřit; když raketa odmítla reagovat na povel ke startu, otřáslo to vládami na deseti planetách. Ty údaje musíme mít, i kdybychom měli vyhloubit průplav, jímž se Bree přeplaví do toho druhého oceánu.“

„Jaké zařízení vlastně bylo na palubě té rakety?“, zeptal se Barlennan. Téměř ve stejném okamžiku litoval, že tu otázku vůbec vyslovil; taková zvláštní zvědavost by Letce mohla zarazit a vzbudit v něm podezření ohledně kapitánových skutečných úmyslů. Lackland však podle všeho neviděl na dotazu nic neobvyklého.

„Na to vám, Barle, bohužel nedokážu odpovědět. Prostě vám chybí základní průprava, aby pro vás měly pojmy jako „elektron“, „neutrino“, „magnetismus“ a „kvantum“ jakýkoli smysl. Trochu víc by vám toho mohl říkat pohonný mechanismus rakety, ale i o tom pochybuji.“ Přestože Lackland, jak se zdálo, nejevil známky nedůvěry, Barlennan se rozhodl obrátit list.

„Neměli bychom raději hledat snímky, zachycující pobřeží a vnitrozemské oblasti dál na východ?“

Lackland odpověděl, „Zatímještě nemůžeme vyloučit možnost, že se oba oceány někde setkávají;

netvrdím, že jsem si zapamatoval všechny podrobnosti. Možná v těsné blízkosti ledové čepičky — jak velký chlad jste schopni snést?“

„Když zamrzne moře, necítíme se příliš dobře, ale dá se to vydržet — pokud se neochladí ještě mnohem víc. Proč se ptáte?“

„Není vyloučeno, že se cestou budete muset přiblížit až k severnímu pólu. To se ještě uvidí.“ Letec se probíral hromádkou pozitivů, která byla pořád ještě vyšší než Barlennan na délku, a nakonec vytáhl tenký svazek fotografií. „Jeden z těchto záběrů…“ Na několik okamžiků se odmlčel. „Tady to máme. Tento snímek byl pořízený z vnitřního okraje prstence, z výšky přes šest set mil, úzkoúhlým teleobjektivem. Můžete na něm rozeznat hlavní pobřežní čáru, velký záliv a tady, na jižní straně, malou zátoku, kde je zazimovaná Bree. Snímek pochází z doby, než byla vybudována stanice — i když tu by na něm stejně nebylo vidět.

Teď se podívejme, co se z toho dá sestavit. Tady máme záběr území o kus dál na východ.“ Znovu se odmlčel a jeho mesklinský společník jen fascinovaně přihlížel, jak mu před očima vzniká přehledná mapa končin, kam dosud nikdy nevkročil. Lackland pracoval v horečném tempu, téměř bez přestávky na jídlo a dokonce i na odpočinek, který v ničivé mesklinské gravitaci tolik potřeboval, až se nakonec na podlaze místnosti prostírala nová mapa — obdélník zachycující území široké asi dva tisíce mil od východu k západu a zhruba poloviční délky. Na jeho západním konci bylo možné zřetelně rozeznat velký záliv i nepatrnou zátoku, kde se skrývala Bree; na opačné straně většinu plochy zabírala jednotvárná rozloha východního oceánu. Mezi nimi ležela pevninská bariéra.

Byla poměrně úzká; v nejužším místě, nějakých pět set mil severně od rovníku, měřila od pobřeží k pobřeží sotva osm set mil a tato vzdálenost se podstatně zkracovala, pokud se za výchozí bod zvolil nejzazší dostupný úsek některé z hlavních řek. Asi tak tři sta mil, z toho část přes horský hřbet, to bylo vše, co leželo mezi Bree a relativně snadnou cestou ke vzdálenému cíli Pozemšťanova snažení. Tři sta mil; s ohledem na mesklinské vzdálenosti pouhý krok. Pro mesklinského plavce to však naneštěstí znamenalo mnohem víc. Bree se přece jen nacházela na té nesprávné straně bariéry; Lackland po dlouhé minuty beze slova zíral na mozaiku, jež ho obklopovala, než svého drobného společníka seznámil s tímto závěrem. Očekával, že mu odpoví mlčení anebo přinejlepším sklíčený projev souhlasu; jeho hodnocení se dalo stěží zpochybnit. Meskliňan ho však překvapil.

„To není problém, pokud máte víc takových plechů, na kterých jsme dopravili vás a maso zpět!“ zněla jeho pohotová odpověď.