Těžká expedice

II. Letec

Letcova předpověď se nemýlila: uplynulo nějakých čtyři sta dnů, než bouře znatelně polevila. Za tu dobu Letec s Barlennanem pětkrát hovořil rádiem; nejprve zahájil krátkou předpovědí počasí, po níž přešel k všeobecnější konverzaci, která pokaždé zabrala dobu jednoho či dvou dnů. Už mnohem dřív, když se učil jazyku toho zvláštního tvora a osobně k němu chodil na návštěvu na jeho stanoviště v „Pahorku“ nedaleko zálivu, Barlennan zjistil, že dodržuje podivně pravidelný životní cyklus; všiml si, že vždy v určitém čase, který se dal poměrně snadno předvídat a opakoval se pokaždé v intervalu zhruba osmdesáti dnů, může Letce zastihnout, jak jí anebo spí. Barlennan nebyl žádný filozof — přinejmenším sdílel obecný sklon považovat je za nepraktické snílky — a prostě tuto skutečnost přešel jako něco, co je vlastní tomu podivnému, ale nesporně zajímavému stvoření. Mesklinskému způsobu uvažování byla zcela cizí představa, že by mohl existovat svět, jemuž trvá asi osmdesátkrát déle nežli jeho vlastní planetě, než se otočí okolo vlastní osy.

Lacklandův pátý hovor se lišil od všech předchozích a z mnoha důvodů Barlennanovi přišel nejvíc vhod. Rozdíl spočíval zčásti v tom, že k přenosu došlo mimo plánovaný čas, a příjemné na něm bylo to, že konečně přinesl příznivou předpověď počasí.

„Barle!“ Letec se nenamáhal s dlouhými úvody — věděl, že se Meskliňan zdržuje stále na doslech vysílačky. „Před několika minutami volala stanice na Toorey. Blíží se k nám oblast poměrně jasného počasí. Nejsou si jisti, jak silný bude vát vítr, ale dohlédnou v těch místech až na zem, takže viditelnost by měla být dobrá. Pokud budou vaši lovci chtít vyrazit na lov, nehrozí jim podle mého názoru nebezpečí, že je to odnese, pokud počkají dvacet či třicet dnů poté, co se rozptýlí mraky. Po následujících asi tak sto dnech budeme mít opravdu velmi příznivé počasí. Dostanu vědět dostatečně včas, až bude třeba povolat vaše lidi zpátky na loď.“

„Ale jak se k nim dostane vaše výstraha? Když jim dám na cestu tohle rádio, nebudu s vámi moci jednat o běžných záležitostech, a pokud jimje nedám, nechápu, jak… „

„Už jsem na to myslel,“ přerušil ho Lackland. „Až se utiší vítr, měl byste zajít sem ke mně. Mohu vám dát další aparát — asi bude nejlepší, když jich budete mít několik. Řekl bych, že výprava, kterou pro nás podniknete, bude nebezpečná a dobře vím, že se pořádně protáhne. Je to dobrých třicet tisíc mil vzdušnou čarou, a protože nedovedete létat jako ptáci, netroufám si odhadnout, jakou vzdálenost bude třeba překonat lodí a jakou po souši.“

Lacklandovo přirovnání způsobilo zdržení; Barlennan chtěl vědět, co je to pták a co znamená létat. V prvním případě vysvětlení nepůsobilo zvláštní obtíže. Zato představa, že by živý tvor mohl vlastní silou vzlétnout, pro něj byla ještě hůře pochopitelná než házení — a naháněla mu mnohem větší strach. Lacklandovu prokázanou schopnost cestovat vzduchem Meskliňan považoval za něco tak cizího, že nedovedl pochopit, jak by se ve skutečnosti mohla týkat ijeho samotného. Lackland si to částečně uvědomoval.

„Ještě o jedné věci jsem si s vámi chtěl promluvit,“ řekl. „Jakmile se počasí vyjasní natolik, že bude možné bezpečně přistát, dopravíme sem transportér. Třeba si při pohledu na přistávající raketu trochu víc zvyknete na myšlenku, že je možné létat.“

„Možná,“ váhavě odpověděl Barlennan. „Ne že bych zrovna stál o takovou podívanou. Jak sám víte, už jsemjednou vaši raketu viděl přistávat a — zkrátka, nepřál bych si, aby tentokrát u toho byl kdokoli z posádky.“

„Proč ne? Myslíte si, že by se příliš vylekali, než aby vám byli užiteční?“

„Ne.“ Meskliňan odpověděl naprosto otevřeně. „Nechci, aby mě někdo z nich viděl, jak budu sám strachy bez sebe.“

„Překvapujete mě, kapitáne.“ Lackland se snažil dodat svým slovům žertovný tón. „Chápu ale vaše pocity a mohu vás ujistit, že vám raketa nepřeletí nad hlavou. Pokud zůstanete u stěny mé kupole, budu pilota navádět rádiem tak, aby se to nestalo.“

„Jak moc se přiblíží k mému stanovišti?“

„Bude se držet stranou, v dostatečné vzdálenosti, to vám slibuji. Je to v zájmu vašeho klidu i mého bezpečí. K přistání na této planetě, dokonce i tady na rovníku, musí trysky vyvinout pěkně silný tah. Buďte si jistý, že nechci, aby mi sežehly kupoli.“

„Dobrá, tak tedy přijdu. Souhlasím s vámi, že další vysílačky nám mohou přijít vhod. Co je to ten „transportér“, o kterémjste se zmínil?“

„Je to stroj, který mě přepraví po souši podobně jako vás vaše lodě po moři. Během několika dnů či dokonce hodin sám uvidíte.“

Barlennan přešel neznámý výraz mlčením, protože bylo tak jako tak jasné, o čemje řeč. „Přijdu a uvidím,“ souhlasil. Letcovi přátelé na bližším z Mesklinových měsíců se ve své předpovědi nemýlili. Než stačil kapitán schoulený na svém záďovém voru napočítat deset východů slunce, poznal podle neklamných příznaků v podobě jasnící se oblohy a slábnoucího větru, že je nablízku oko hurikánu. Na základě vlastní zkušenosti byl ochotný dát za pravdu Letcově odhadu, že období klidu potrvá sto či dvě stě dnů.

Hvízdnutím, jež by rozervalo Lacklandovy bubínky, kdyby byl schopen vnímat zvuk o tak vysokém kmitočtu, kapitán přivolal pozornost své posádky a začal vydávat rozkazy.

„Ihned je třeba vytvořit dvě skupiny, které se vypraví na lov. Jednu povede Dondragmer, druhou Merkoos; každý si sám vybere dalších devět mužů. Já zůstanu na lodi a budu to celé řídit, protože nám Letec poskytne několik dalších svých mluvících přístrojů. Jakmile se vyjasní obloha, vypravím se pro ně k Letcově pahorku; jeho přátelé je dopraví Shůry spolu s ostatními věcmi, které potřebuje. Všichni členové posádky proto zůstanou poblíž lodi, dokud se nevrátím. Připravte se vyrazit třicet dnů po mém odchodu.“

„Je rozumné, abyste opouštěl loď tak brzy, dokud vítr neztratí na síle, pane?“ Od dobrého přítele, jakým byl první důstojník, otázka nevyzněla jako opovážlivost, i když někteří velitelé by podobné znevážení svého úsudku nestrpěli. Barlennan jen máchl klepety pohybem, který se rovnal úsměvu.

„Máte naprostou pravdu. Chci ale ušetřit čas a Letcův pahorek je odsud jen míli vzdálený.“

„Přesto… „

„Navíc je to po větru. Ve skladišti máme celé míle lanoví; konce dvou lan si upevním na postroj a dva muži z posádky — řekl bych, že Terblannen a Hars pod vaším dohledem, Done — mi je budou zvolna popouštět přes úvazník. Možná — dokonce pravděpodobně — občas ztratím půdu pod nohama, ale kdyby se do mne vítr dokázal zapřít tak silně, aby přetrhl pořádné námořní lano, byla by teď Bree už odvátá na míle daleko ve vnitrozemí.“

„Ale už jen ta možnost, že ztratíte oporu — co kdybyste se najednou ocitl v povětří…“ Dondragmer se stále nemohl zbavit pocitu hlubokého znepokojení a myšlenka, kterou vyslovil, na okamžik zarazila i jeho velitele. „Ano, je tu nebezpečí, že upadnu — ale uvědomte si, že jsme blízko Okraje — přímo na něm, jak tvrdí Letec, a pohled z vrcholu jeho Pahorku směrem na sever to docela potvrzuje. Jak už jste někteří z vás zjistili, tady pád nic neznamená.“

„Ale vydal jste rozkaz, že se máme chovat, jako kdybychom měli normální tíhu, abychom si nevypěstovali návyky, jež by nás po návratu do obyvatelných krajin mohly ohrozit.“

„To je pravda. Ale tohle se nemůže změnit v návyk, protože na žádném rozumném místě mě vítr nedokáže nadzvednout. Tak či tak, zařídíme se podle toho, co jsem rozhodl. Ať Terblannen a Hars zkontrolují provazy — nebo ne, udělejte to sám. Vyžádá si to dost času.

To je prozatím všechno. Hlídka pod stany může odpočívat. Palubní hlídka prověří kotvy a upevnění vazáků.“ Dondragmer, který měl právě službu na palubě, jeho slova pochopil jako pokyn k odchodu a svým navyklým, metodickým způsobem začal vykonávat rozkazy. Vyslal rovněž muže odklízet sníh z mezer mezi prámy, protože si stejně jako kapitán jasně uvědomoval možné následky oblevy, po níž by vzápětí následovaly mrazy. Barlennan zatím odpočíval a truchlivě uvažoval o tom, po kterém ze svých předků zdědil zvyk přivodit si vlastní upovídaností situace, jimž bylo nesnadné čelit a ze kterých nebylo možné důstojně vycouvat.

Ten nápad s provazy totiž vyslovil čistě z chvilkového popudu a ani po několika dnech čekání, než se rozplynou mraky, v sobě nenacházel příliš nadšení pro argumenty, jež předestřel prvnímu důstojníkovi. Nepociťoval žádnou velkou radost ani ve chvíli, když sestupoval do sněhu, který se nahromadil na závětrné straně prámů, naposledy se ohlédl po dvou nejsilnějších členech posádky, jak obsluhují jistící lana, a vydal se přes větrem bičovanou pláž. Vlastně to nebylo tak zlé. V první chvíli provazy vyvíjely lehký tah směrem vzhůru, protože paluba čněla několik palců nad úrovní terénu; svažitý břeh to však svým mírným náklonem brzy vyrovnal. Rovněž stromy, které Bree tak báječně sloužily jako kotevní vývaziště, směrem do vnitrozemí rostly stále hustěji. Byly to nízké, zploštělé porosty s doširoka rozpřaženými větvemi, jež připomínaly chapadla, a velice krátkými, silnými kmeny, na první pohled podobné vegetaci,

jakou znal z krajů umístěných hluboko v nitru jižní polokoule Mesklinu. Zde se však jejich větve, jimž účinná gravitace, dosahující méně než jedné dvousetiny hodnot běžných v polární oblasti, ponechávala relativní svobodu, nezřídka klenuly volně nad zemí. Nakonec již rostly tak těsně u sebe, že se jejich větve vzájemně proplétaly a vytvářely spleť hnědých a černých provazců, jež poskytovaly skvělou oporu. Po chvíli Barlennan zjistil, že se dokáže na pahorek vlastně vyšplhat; stačilo, aby se střídavě chytal a pouštěl předními a zadními klepety a vlnivým pohybem téměř jako červ soukal své housenkovité tělo kupředu. Provazy mu působily určité potíže, ale protože byly poměrně hladké a kmeny stromů rovněž, nenastal žádný vážnější zádrhel.

Po prvních dvou stech yardech začala pláž poměrně příkře stoupat, a když urazil zhruba polovinu cesty, ocitl se Barlennan nějakých šest stop nad úrovní paluby Bree. Z tohoto místa se již otevíral výhled na Letcův pahorek, a to i pro tvora s očima umístěnýma tak blízko při zemi, jako je má Meskliňan; zde se kapitán zastavil, aby se podobně jako mnohokrát předtím rozhlédl po krajině.

Zbývající půl míle vyplňovala bíle, hnědě a černě zbarvená změť křovisek, téměř k nerozeznání podobná té, kterou právě překonal. Porost zde ale byl daleko hustší a zachycoval mnohem více sněhu, mezi jehož nánosy jen vzácně prorážela holá zem.

Nad touto plání se tyčil Letcův pahorek. Pro Meskliňana bylo téměř nemyslitelné uvažovat o němjako o umělém výtvoru; zčásti s ohledem na jeho nestvůrnou velikost a částečně proto, že jeho chápání architektury byla zcela cizí představa jakékoli střechy, kterou tvořilo něco jiného než dílec celtoviny. Pahorek měl tvar třpytivé kovové kupole, téměř dokonalé polokoule, jež měřila nějakých dvacet stop na výšku a čtyřicet v průměru. Pokrývaly ji velké, průzračné plochy a byla opatřena dvěma válcovitými nástavci, jež obsahovaly dveře. Podle Letcových slov byly dveře sestrojeny tak, aby jimi bylo možno projít, aniž by vzduch pronikl z jedné strany na druhou. Průlezy byly dostatečně velké na to, aby se tudy podivný tvor i při svých obrovitých rozměrech protáhl. K jednomu z níže umístěných oken vedla improvizovaná rampa, jež umožňovala jedinci Barlennanovy tělesné stavby a velikosti připlazit se k průzoru a nahlédnout dovnitř. Na této plošině strávil kapitán spoustu času, když se začal učit Letcovu jazyku; viděl spoustu podivných přístrojů a zařízení, vyplňujících jeho obydlí, i když o účelu, jaký většina z nich plnila, neměl nejmenší ponětí. Letec byl zřejmě obojživelník — alespoň trávil spoustu času tím, že se vznášel v nádrži kapaliny. S ohledem na jeho velikost to docela dávalo smysl. Sám Barlennan nevěděl o žádném živočichovi, jenž by byl větší než jeho vlastní druh a přitom neobýval moře či aspoň jezero — třebaže si uvědomoval, že přinejmenším co do hmotnosti by něco podobného v těchto rozlehlých, převážně neprozkoumaných končinách poblíž Okraje mohlo existovat. Doufal, že se s ničím takovým nesetká, alespoň pokud se on sám bude zdržovat na pevnině. Velikost znamenala hmotnost a celoživotní návyk mu nedovolil přehlížet hmotnost jako potenciální hrozbu.

V okolí kupole nebylo nic víc, než všudypřítomná vegetace. Raketa zřejmě dosud nepřiletěla a Barlennan si chvíli pohrával s myšlenkou, že počká tam, kde je, dokud se neobjeví. Až k tomu dojde, zahájí dozajista sestup na opačné straně pahorku — Letec se o to postará, jestliže Barlennan do té doby nedorazí. Jinak ale nic nemůže zabránit přistávající lodi, aby nepřeletěla nad jeho nynějším úkrytem; Lackland v tom nebude schopen cokoli udělat, protože nebude vědět, kde se Meskliňan právě zdržuje. Jen málokterý z Pozemšťanů dokázal zaměřit na vzdálenost půl míle těleso zvíci patnácti palců délky a dvou palců v průměru, jak se plazí ve vodorovné poloze spletí rostlinstva. Ne, raději by měl uposlechnout Letcovy rady a dojít až ke kupoli. Kapitán se znovu opřel do jistících lan a pokračoval v pochodu. Celkově to zvládl v dobrém čase, třebaže ho při postupu poněkud zdržovala střídavá období temnoty. Když dorazil k cíli, byla právě noc, ale poslední úsek cesty mu dostatečně osvětlovala záře vycházející z oken, jež měl před sebou. Než však uvázal lana a zaujal pohodlnou pozici u okna, ukázalo se slunce nalevo nad obzorem. Třebaže vítr dosud neztrácel na síle, mraky již téměř zcela zmizely a rozjasnilo se natolik, že bylo možné přehlédnout interiér dokonce ipři zhasnutém vnitřním osvětlení.

Lackland nebyl v místnosti, jež se nacházela za průzorem, a Meskliňan stiskl nepatrné signalizační tlačítko umístěné na plošině. Z reproduktoru vedle tlačítka se okamžitě ozval Letcův hlas.

„Jsem rád, že jste přišel, Barle. Požádal jsem Macka, aby čekal, dokud nedorazíte. Hned mu dám pokyn k přistání a o příštím úsvitu by tu měl být.“

„Kde teď je? Na Toorey?“

„Ne, vznáší se u vnitřního okraje prstence, ve výšce pouhých šesti set mil. Tu pozici zaujal ještě dlouho předtím, než ustala bouře, takže si nedělejte starosti, že byste ho nechal čekat. Než se tady ukáže, vynesu ven ta rádia, která jsem vám slíbil.“

„Protože jsem sám, bude lépe, když tentokrát přinesete jen jedno. I když jsou docela lehká, dají se špatně přenášet.“

„Možná bychom s tím měli počkat, až tady bude transportér. Pak vás mohu zavézt zpátky k lodi — transportér je dostatečně izolovaný, takže vámjízda na jeho plášti nemůže ublížit, tímjsem si jistý. Co tomu říkáte?“

„To bude skvělé. Zatímco budeme čekat, hodíme spolu řeč, nebo mi ukážete další obrázky míst, odkud jste přišli?“

„Mám tu nějaké obrázky. Pár minut potrvá, než připravím projektor. Do té doby už bude dostatečně šero, abychom mohli promítat. Chvíli počkejte — hned přijdu do pokoje.“

Reproduktor se odmlčel a Barlennan upřel oči na dveře, které zahlédl na jednom konci místnosti. Za okamžik se objevil Letec; jako obvykle se pohyboval vzpřímeně s pomocí umělých údů, kterým říkal berle. Přiblížil se k oknu, pokývl mohutnou hlavou maličkému divákovi na pozdrav a obrátil se k promítačce. Plátno, na něž byl přístroj zaostřený, viselo na stěně přímo proti oknu; Barlennan se zatím uvelebil do pohodlnější polohy, aby si zajistil nerušený výhled, a párem očí nepřestával sledovat počínání lidského tvora. Zatímco mlčky čekal, sluneční kotouč se mu líným obloukem přehoupl nad hlavou. Na přímém slunci bylo příjemně teplo, i když se ještě neoteplilo natolik, aby začalo tát; vítr, který nepřestával dout od polární ledové čepičky, to nedovoloval. Po chvíli upadl do polospánku. Lackland mezitím založil do přístroje film, dosupěl k relaxační nádrži a uložil se do ní. Barlennan nepostřehl pružnou blanku, jež pokrývala povrch kapaliny a nedovolovala, aby si muž promáčel oblečení; jinak by musel poopravit své představy o obojživelném založení pozemšťanů. Ze své nadlehčované polohy se Lackland natáhl k nevelké ovládací desce a stiskl dva vypínače. Světla v místnosti pohasla a promítačka se dala do pohybu. Film trval patnáct minut, ale ještě ani nestačil doběhnout do konce a už byl Lackland s pomocí berlí opět na nohou a oznamoval, že raketa právě přistává. „Chcete se podívat, jak přistává Mack, nebo byste se raději dodíval na film?“ otázal se. „Než ale skončí, bude už zřejmě raketa dávno na zemi.“

Barlennan jen neochotně odpoutal pozornost od promítacího plátna. „Raději bych se díval na film, ale zřejmě bude užitečnější, když si začnu zvykat na pohled na létající předměty,“ řekl. „Z které strany má přiletět?“

„Myslím, že z východu. Poskytl jsem Mackovi podrobný popis zdejšího okolí a taky už viděl fotografie; při jeho současné poloze pro něj bude o něco snazší zahájit přibližování z tohoto směru. Právě teď se nachází ještě asi ve výšce čtyřiceti mil. Obávám se, že vám zrovna sluneční kotouč brání ve výhledu — dívejte se přímo nad něj.“

Barlennan se zařídil podle jeho instrukce a čekal. Po dobu asi jedné minuty neviděl nic; pak jeho pozornost upoutal kovový záblesk asi dvacet stupňů nad vycházejícím sluncem.

„Výška deset — zhruba stejná horizontální vzdálenost,“ v téže chvíli ohlašoval Lackland. „Mám ho v zorném poli teleskopu.“

Záblesk byl stále jasnější a téměř dokonale udržoval směr — raketa nabrala kurs skoro přesně na kupoli. Za další minutu se už přiblížila natolik, že se na ní daly pozorovat detaily — nebo spíše daly by se, nebýt toho, že v této chvíli všechno zastíral jas vycházejícího slunce. Mack na okamžik zůstal nehybně viset asi míli východně od stanice a zhruba ve stejné výšce; jakmile se Belne posunulo mimo zornou čáru, podařilo se Barlennanovi rozeznat na válcovém trupu průzory a trysky motorů. Bouřlivé poryvy větru téměř ustaly, ale z míst, kde se proud výfukových plynů dotkl země, začal povívat vlahý větřík, čpící čpavkovými výpary. Tuhnoucí kapky roztaveného čpavku postříkaly Barlennanovy oční šupiny, ale od pozvolna dosedající hory kovu nedokázal odtrhnout pohled. Všechny svaly ve svém podlouhlém těle měl napjaté k prasknutí, klepeta svíral takovou silou, že by přeštípl ocelový drát, srdce v každém z jeho tělesných článků se zběsile roztepala. Kdyby vlastnil dýchací ústrojí podobné lidskému, jistě by se mu tajil dech. Rozumově chápal, že ta věc nespadne — neustále se přesvědčoval, že nemůže; s ohledem na to, že se dožil dospělosti v prostředí, kde pád z výše šesti palců má zpravidla smrtelné následky i pro neuvěřitelně houževnatý organismus Meskliňanů, však jen s obtížemi udržoval své city pod kontrolou. Podvědomě stále čekal, že ta kovová skořápka náhle zmizí z dohledu a vzápětí se na zemi objeví jako k nepodobě zploštělý vrak. Konec konců, vždyť byla stále ve výšce několika stovek stop…

Přímo pod raketou, na ploše zcela očištěné od sněhu, zčernalé rostlinstvo náhle chytlo plamenem. Z místa přistání se vyvalil černý popel a dokonce i půda nakrátko zaplála doruda. To vše trvalo pouhý okamžik, nežli se blyštivý válec lehce posadil do středu vypálené paseky. O několik sekund později rázem utichl hromový rachot, hlasitější než burácení mesklinských hurikánů. Barlennan se téměř s námahou uvolnil, otevíraje a zavíraje klepeta, aby v nich rozehnal křeč.

„Mějte ještě chvíli strpení, než vynesu ven ta rádia,“ řekl Lackland. Kapitán si ani nevšiml, že Letec už není v místnosti. „Mack přiveze transportér sem k nám — než si navléknu pancéřovaný skafandr, můžete ho zatím pozorovat.“ Ve skutečnosti měl Barlennan možnost sledovat jen část celé operace. Viděl, jak se otevřel uzávěr nákladového prostoru rakety a v něm se objevilo vozidlo; stačil si transportér prohlédnout dostatečně důkladně na to, aby — jak se domníval — na něm všemu porozuměl, kromě pohonu uvádějícího do pohybu jeho housenkové pásy. Byl obrovský, dostatečně prostorný na to, aby pojal přinejmenším několik příslušníků Letcova druhu, pokud ovšem příliš velkou část jeho vnitřku nezaplňovalo strojní zařízení. Podobně jako kupoli jeho povrch pokrývaly početné a prostorné průzory; jedním z nich kapitán zahlédl pancéřovanou postavu dalšího Letce, který měl stroj zřejmě pod kontrolou. Ať už pohánělo transportér cokoli, nevydávalo to takový hluk, aby ho bylo slyšet na vzdálenost celé míle, která stroj dosud dělila od kupole.

Než zapadlo slunce, překonal jen malou část této vzdálenosti a brzy přestaly být vidět jakékoli detaily. Menší slunce Esstes dosud zůstávalo na obloze a zářilo jasněji než na Zemi úplněk, ale Barlennanův zrak měl své hranice. Ani silný paprsek světla, jejž samotný transportér vrhal před sebe na cestu a dále přímo ve směru kupole, valně nepomáhal. Barlennan prostě čekal. Konec konců, vozidlo bylo ještě příliš daleko, než aby si je mohl opravdu důkladně prozkoumat, i kdyby byl nakrásně den, a za úsvitu už bezpochyby dorazí k pahorku.

Dokonce i tak bude možná nucen čekat; Letci by mohli mít námitky proti způsobu zkoumání, jemuž opravdu chtěl podrobit jejich strojové vybavení.