Těžká expedice

VI. Sáně

Lackland ještě drahnou chvíli hleděl přes okno stanice drobnému stvoření do očí, než si srovnal v hlavě všechny možnosti, které v sobě Meskliňanova poznámka zahrnovala; pak ztuhl v postoji, který — alespoň pokud to gravitace dovolovala — prozrazoval napjatou pozornost.

„To chcete tvrdit, že jste ochotni táhnout Bree po souši na saních, tak jako jste to udělali se mnou?“

„Ne tak docela. Loď má oproti nám mnohem vyšší hmotnost a nastaly by stejné potíže s nedostatkem tažné síly jako minule. Měl jsem na mysli možnost, že Bree potáhnete vy s pomocí dalšího tanku.“

„Ano, už rozumím. To by samozřejmě bylo možné, pokud nenarazíme na terén, kudy tank nedokáže projet. Ale budete se svým mužstvem ochotni podstoupit takovou cestu? Vynahradí vám to málo, co pro vás můžeme udělat, zvýšenou námahu a vzdálenost od domova?“ Barlennan roztáhl klepeta do úsměvu.

„Bude to mnohem lepší, než jsme původně plánovali. Zboží z pobřeží východního oceánu do naší země putuje dlouhými karavanními cestami přes pevninu; v době, kdy se dostane do přístavů na březích našeho moře, už stojí celé jmění a žádný poctivý kupec na něm nemůže slušně vydělat. Kdybychomje na této výpravě mohli získat přímo, určitě by se nám to mnohonásobně vyplatilo. Musel byste nám ale slíbit, že nás na zpáteční cestě přepravíte znovu přes pevninu.

„To je docela rozumný požadavek; mí přátelé vámjistě rádi vyhoví. Ale co cesta po souši? Jak jste sám říkal, nic o té oblasti nevíte; nezalekne se vaše posádka neznámých zemí, vysokých hor nad hlavou nebo třeba zvířat tak obrovitých rozměrů, jakých ve vaší části světa nikdy žádné nedoroste?“

„Není to poprvé, co musíme čelit nebezpečí,“ odpověděl Meskliňan. „Dokázal jsem si přivyknout na výšky — dokonce i na střechu vašeho tanku. Co se týká zvířat, Bree je vyzbrojená ohněm a žádné z těch, co žijí na souši, se velikostí nemůže rovnat některým obyvatelům oceánů.“

„Máte úplnou pravdu, Barle. No dobrá. Bůhví, že jsem se vás nepokoušel odrazovat; jen jsem se'chtěl ujistit, zda jste si všechno důkladně promysleli, než se pustíte do podobného podniku, protože ho bude nutné dotáhnout až do konce.“

„To je mi docela jasné, ale v tomto směru můžete být bez obav, Charlesi. Teď se musím vrátit na loď; znovu se začínají hromadit mraky. Povím mužstvu, co hodláme podniknout, a abych předešel jakýmkoli obavám, připomenu všem, že účastníci výpravy mají zajištěný podíl na zisku odpovídající jejich hodnosti. V celé posádce není jediný muž, kterého by strach odradil od cesty k bohatství.“

„A co vy?“ uchechtl se dušeně Lackland.

„Já jsem bez obav,“ odvětil Meskliňan a zmizel do noci, ponechávaje Lacklanda v nejistotě, jak si jeho slova vysvětlit. Když Rosten vyslechl nový plán, neodpustil si spoustu uštěpačných poznámek v tom smyslu, že se od Lacklanda dalo čekat, že přijde s nějakým nápadem, jak si zajistit možnost užívat tank.

„Zdá se ale, že by to mohlo vyjít,“ připustil neochotně. „Jak by vlastně měly vypadat sáně, co máme postavit pro tu mořskou kocábku vašeho přítele? Jak je vůbec velká?“

„Bree je asi čtyřicet stop dlouhá a patnáct široká; řekl bych, že má ponor pět nebo šest palců. Skládá se ze spousty prámů dlouhých zhruba tři stopy a širokých polovic, vzájemně propojených lany tak, aby měly zajištěnou volnost pohybu — není těžké uhádnout, proč.“

„Hm. Je mi to jasné. Kdyby na této planetě někde blízko pólu vlny tak dlouhou loď na obou koncích vyzvedly do výše, zatímco střed by zůstal bez opory, byla by na kusy. Čím je poháněná?“

„Plachtami; na dvaceti či třiceti prámech jsou stěžně. Mám dojem, že některé z prámů jsou rovněž vybavené kýlovými deskami, jež se dají sklopit, aby bylo loď možné vytáhnout na břeh; přímo jsem se na to ale Barlennana neptal. Vlastně ani nevím, jak dalece je na tomto světě rozvinuté umění mořeplavby, ale podle toho, s jakou samozřejmostí kapitán mluví o rozlehlých prostorách oceánu, které překonali, bych přinejmenším předpokládal, že dovedou lavírovat.“

„Vypadá to tak. Dobrá, tak tady na Toorey vyrobíme něco z lehkého kovu a dopravíme vám to dolů hned, jak to bude hotové.“

„Měli byste s tím počkat, až skončí zima. Pokud sáně vyložíte dál od pobřeží, ztratí se pod sněhem a když je necháte na břehu, budeme potřebovat potápěče, zvedne-li se hladina tak, jak Barlennan očekává.“

„Proč si ale v tom případě dává tolik na čas? Zima už je víc než z poloviny za námi a ve všech oblastech jižní polokoule, které můžeme sledovat, dochází k fantastickému množství srážek.“

„Proč mi kladete takové otázky? Myslel jsem, že na to máme meteorology, pokud ovšem ze samé snahy porozumět této planetě nepřišli o rozum. Já mám dost svých starostí. Kdy dostanu další tank?“

„Až ho bude možné používat; jak už jsem říkal, až skončí zima. A pokud ho taky vyhodíte do povětří, je marné volat o další, protože nejbližší je až na Zemi.“

Když se Barlennan při své další návštěvě o několik set dnů později seznámil s obsahem rozhovoru, byl dokonale spokojen. Jeho posádka přijala zamýšlenou výpravu s nadšením; mohl je zlákat, tak jak předpokládal, očekávaný zisk, ale zároveň s ním všichni v bohaté míře sdíleli prostou touhu po dobrodružství, která je zavedla tak daleko do neznámých krajů.

„Jakmile skončí období bouří, vyrazíme,“ řekl Lacklandovi. „Na zemi ještě bude ležet spousta sněhu; pokud cesta povede mimo písčité pláže, může nám to přijít vhod.“

„Neřekl bych, že to pro tank může hrát nějakou roli,“ odpověděl Lackland.

„Pro nás ale ano,“ zdůraznil Barlennan. „Uznávám, že pád s paluby není zvlášť nebezpečný, ale je nemilé, když vás to setřese právě uprostřed jídla. Už jste se rozhodl, jaká trasa přes pevninu bude nejvýhodnější?“

„Právě na ní pracuji.“ Pozemšťan vytáhl mapu s výsledky svého snažení. „Nejkratší cesta, kterou jsme spolu objevili,

má tu nevýhodu, že vyžaduje, abych vás přepravil přes horský hřbet. Třeba by to bylo možné, ale na možné následky pro vaši posádku raději nechci pomyslet. Nevím, jak jsou ty hory vysoké, ale na této planetě žádná výška není maličkost.

Zpracoval jsem trasu, která je vyznačena červenou čárou. Asi dvanáct set mil — pokud nepočítáme drobné zákruty, jež zřejmě nebude třeba kopírovat — sleduje tok řeky, která se vlévá do velkého zálivu na této straně mysu. Potom vede nějakých čtyři sta mil přímo napříč pevninou až k pramenům další řeky. Když budete chtít, můžete se po ní plavit, anebo se dál nechat vléct — podle toho, co pro vás bude rychlejší a pohodlnější. Hlavní nevýhodou je to, že řečiště z velké části leží tři nebo čtyři sta mil jižně od rovníku — to pro mne znamená snášet ještě nejméně půl zemské tíže navíc. S tím se však dokážu vypořádat.“

„Pokud jste si tímjistý, řekl bych, že tahle trasa je opravdu ta nejlepší,“ prohlásil Barlennan, když si důkladně prostudoval mapu. „Asi bude rychlejší, když nás potáhnete, než abychom se plavili, zvláště po řece, kde zřejmě nebude dostatek místa k plavolení.“

Poslední výraz si musel vypůjčit ze svého mateřského jazyka; Lackland vyslechl vysvětlení jeho významu s uspokojením. Jak se zdálo, nebyl daleko od pravdy, když odhadoval stupeň vyspělosti Barlennanova národa v oboru mořeplavectví.

Jakmile padlo rozhodnutí ohledně trasy, nezbývalo toho Lacklandovi mnoho na práci; bylo třeba čekat, až Mesklin na své oběžné dráze dospěje k příštímu ekvinokciálnímu bodu. To už ale nemělo dlouho trvat; vzhledem k tomu, že zimní rovnodennost na jižní polokouli časově téměř přesně odpovídala době, kdy se obří planeta nacházela v těsné blízkosti svého slunce, na podzim a v zimě se její orbitální pohyb nesmírně zrychloval. Každé z těchto ročních období trvalo jen maličko déle než dva pozemské měsíce — naproti tomu jaro i léto každé zabralo nějakých osm set třicet pozemských dní, zhruba dvacet šest měsíců. K uskutečnění výpravy tak zbývalo víc než dost času.

Zatímco se Lackland oddával nucené nečinnosti, na palubě Bree naopak nikdo nezahálel. Pozemní výprava vyžadovala rozsáhlé přípravy, navíc komplikované tím, že nikdo z posádky neměl tušení, co je čeká. Mohlo se stát, že budou po celou dobu muset vystačit s vlastními zásobami potravin; stejně dobře však mohli cestou narazit na spoustu zvěře, jež jim poskytne nejenom dostatečný zdroj obživy, ale za příznivých okolností též kůže a kosti, které se dají dále zpeněžit. Cesta mohla být zcela bezpečná, tak jako bývají podle představ námořníků všechny suchozemské pouti, ale mohla na ní rovněž číhat nebezpečí, ať už šlo o nástrahy terénu nebo o útoky šelem, jež ho obývaly. V prvním případě se toho moc nedalo dělat; to byla Letcova starost. Pro ten druhý zde byly zbraně, narychlo uváděné do stavu nejvyšší připravenosti. Námořníci se vyzbrojili palicemi, jaké by ve vyšších zeměpisných šířkách nedokázali pozvednout ani Hars či Terblannen; rovněž objevili určité druhy rostlin, jejichž stonky obsahovaly krystalky chlóru, které posloužily k doplnění plamenometných nádrží. Ve výzbroji pochopitelně chyběly metací zbraně; na světě, jehož obyvatelé nikdy neviděli padat pevné těleso, které ztratilo oporu, protože pád probíhá příliš rychle, než aby se dal zrakem zachytit, podobný vynález vůbec nemohl vzniknout. Kdyby totiž někdo na Mesklinu na rovníku vodorovně vystřelil kulku ráže 0.50, již po prvních sto yardech letu by klesla o více než sto stop. Když Barlennan po setkání s Lacklandem získal určitou představu o významu pojmu „házet“, začal jednu chvíli dokonce uvažovat o tom, že se Letce zeptá na možnost sestrojit na podobném principu nějakou zbraň; pak se ale rozhodl, — že raději zůstane u zbraní, na které byl zvyklý. Sám Lackland se naopak zase zabýval myšlenkou, že by výprava při přechodu šíje mohla narazit na plemeno, které vynalezlo luk a šíp. Podnikl však s tím nápadem o trochu víc než Barlennan; vylíčil situaci Rostenovi a požádal ho, aby tažný tank byl vybaven čtyřicetimilimetrovým dělem s termitovými a trhavými náboji. Rosten jako obvykle chvíli reptal, ale nakonec souhlasil.

Sáně se podařilo zhotovit snadno a rychle; na jejich konstrukci nebylo nic složitého a plechu měli na Toorey dostatek. Podle Lacklandovy rady nepřikročili k jejich přepravě na povrch Mesklinu okamžitě, protože bouře stále přinášely spousty metanového sněhu promíseného s čpavkem. Hladina oceánu poblíž rovníku zatím výrazněji nestoupla a meteorologové zpočátku trousili nelichotivé poznámky o Barlennanově pravdomluvnosti i jazykových schopnostech; když však s příchodemjara sluneční svit obsáhl stále větší část jižní hemisféry, uskutečnilo se nové snímkování a jeho výsledky byly porovnány se snímky z předchozího podzimu, odborníci na počasí zmlkli a bylo je možno vídat, jak bloudí po stanici a zmateně si pro sebe něco drmolí. Ve vyšších šířkách se podle Meskliňanovy předpovědi moře zvedlo o několik set stop a den za dnem viditelně stoupalo. Pronikavé rozdíly v úrovni mořské hladiny v téže době na téže planetě patřily k jevům, jež se poněkud vymykaly zkušenosti na Zemi školených meteorologů, a nedokázal je vysvětlit ani žádný z mimozemských vědců, kteří se účastnili expedice. Zatímco si odborníci takto lámali hlavy, denní oblouk slunce se zvolna přesunul přes rovník k jihu a na jižní polokouli Mesklinu oficiálně začalo jaro. Už dlouho předtím ale došlo k dramatickému úbytku bouřkové činnosti, jak co do počtu, tak do intenzity, a to částečně z důvodu extrémního zploštění planety, díky němuž se krátce po zimní rovnodennosti pronikavě snížilo ozařování severní polární čepičky, částečně proto, že za stejnou dobu vzdálenost Mesklinu od slunce vzrostla o více než padesát procent. Když byl dotazován ohledně možného začátku cesty, projevil Barlennan ochotu vyrazit hned s příchodem astronomického jara, bez ohledu na možnost ekvinokciálních bouří, jež mu zjevně nedělaly žádné starosti.

Operace s cílem přepravit tank i smyk na povrch planety započala okamžitě, jakmile Lackland ohlásil stanici na vnitřním měsíci, že jsou Meskliňané připraveni vyrazit; všechno bylo už celé týdny hotové.

Přestože byl smyk zhotovený z lehkého materiálu a ferovodíkové motory dokázaly vyvinout úžasný tah, musela nákladní raketa podniknout cestu nadvakrát. Nejprve dolů dopravila smyk, aby námořníci mohli v době, kdy se vracela pro tank, začít s nakládkou Bree; Lackland ale pilota varoval, aby nepřistával v blízkosti lodi, a tak těžkopádný dopravní prostředek vyložili na prostranství vedle kupole, odkud ho pak tahač přemístil na pobřeží. Lackland se osobně ujal řízení, zatímco posádka rakety zvědavě přihlížela, připravená v případě potřeby pomoci s nakládáním. Lidská pomoc však nebyla nutná. V podmínkách pouhého trojnásobku zemské gravitace byli Meskliňaně plně fyzicky schopní plachetnici zvednout a kamkoli ji přenést; nepřekonatelné psychické zábrany, které jim nedovolovaly vstoupit jakoukoli částí těla pod visuté břemeno, prostě obešli tím, že Bree z pláže odtáhli na lanech — každý z mužů posádky byl přirozeně jedním či dvěma páry zadních klepet pevně zapřený o strom. Loď se svinutými plachtami a složenými kýlovými deskami lehce sklouzla po písku a usadila se na nablýskané kovové plošině. Ukázalo se, že péče, kterou Barlennan po celou zimu věnoval tomu, aby Bree nepřimrzla k pláži, nebyla marná; během posledních několika týdnů ale i zde hladina oceánu počala stoupat podobně jako v jižněji položených oblastech. Vzedmutá tekutina, jejíž postup si již vynutil přemístění plavidla o dvě stě yardů dále od pobřeží, by je v případě nutnosti jistě vyprostila. Řemeslníci na vzdáleném Toorey sáně opatřili dostatečným množstvím vazníků a ok, s jejichž pomocí námořníci Bree pevně připoutali k plošině. Lana Lacklandovi připadala nezvykle tenká, ale Meskliňané jim podle všeho plně důvěřovali. Asi právem, pomyslel si Pozemšťan; udržela loď na pláži během bouří, kdy by se on sám neodvážil ven ani ve svém nejtěžším skafandru. Napadlo ho, že by se asi vyplatilo zjistit, zda zdejší lanoví a plachtovina dokáží vzdorovat pozemským teplotám.

Tyto úvahy přerušil svým příchodem Barlennan se zprávou, že na lodi i na saních je všechno připravené k odjezdu. Smyk byl již vlečným lanem připojený k tanku; tahač byl zásobený dostatečným množstvím potravy, aby jednočlenné osádce vystačila na několik dnů. Zásoby měla Lacklandovi podle potřeby doplňovat raketa a přistávat měla vždy dostatečný kus cesty napřed, aby pohled na letící těleso domorodce zbytečně nerozrušoval. Nemělo k tomu ale docházet častěji, než bylo bezpodmínečně nutné; poučený první nehodou, nehodlal Lackland otevírat tank a pouštět dovnitř venkovní ovzduší jindy než jen ve skutečně naléhavých případech.

„Myslím, že můžeme vyrazit, příteli,“ odpověděl na Barlennanovo hlášení. „Ještě pěkných pár hodin vydržím bez spaní a za tu dobu můžeme urazit pořádný kus cesty. Jen kdyby aspoň ty vaše dny trvaly rozumnou dobu; nijak zvlášť mě netěší vyhlídka, že pojedu potmě přes sněhové pole. Kdyby tank zapadl do jámy, asi by ho nevyprostila ani celá vaše posádka, i kdyby se měla o co zapřít.“

„Taky tomu moc nevěřím, i když tady na Okraji je můj odhad tíhy značně nepřesný,“ odpověděl kapitán. „Pochybuji ale, že by nám hrozilo příliš velké riziko; sníh není dost lepkavý na to, aby dokonale překryl velikou jámu.“

„Pokud ji ovšem úplně nezavál. Tím si ale budeme lámat hlavu, až k tomu dojde. Všichni na palubu!“ Nastoupil do tanku, utěsnil průlez, odsál mesklinskou atmosféru a napustil do kabiny pozemský vzduch, přečerpávaný před každým otevřením dveří do tlakových nádrží. Nevelká nádržka, obsahující řasy, jejichž úkolem bylo osvěžovat vzduch, zaperlila bublinami, jež do ní počala vhánět oběhová čerpadla. Drobné spektrometrické čidlo ukázalo zanedbatelný obsah vodíku v ovzduší; když se o tom ujistil, uvedl Lackland bez váhání do chodu hlavní motory a zamířil s tankem, i jeho neohrabaným vlekem k východu.

S rostoucí vzdáleností od zátoky se převážně rovinatý ráz krajiny počal pozvolna měnit. Během asi čtyřiceti dnů, než musel Lackland zastavit, aby se vyspal, urazili nějakých padesát mil a ocitli se uprostřed pásma zvlněných pahorků, dosahujících výšky tří až čtyř set stop. Jízda se saněmi i na saních probíhala bez nejmenších potíží. Jak Barlennan ohlásil vysílačkou, pro mužstvo cesta znamenala skvělý zážitek a ani nezvyklá nečinnost zatím nikomu nevadila. Tank s přívěsem dosahoval rychlosti asi pěti mil za hodinu, a pohyboval se tedy o mnoho rychleji než lezoucí Meskliňané; někteří členové posádky ale využili — pro ně — zanedbatelné gravitace k tomu, aby opustili palubu a vyzkoušeli si jiné způsoby cestování. Žádný z nich se dosud neodhodlal přímo ke skoku, ale vypadalo to tak, že nepotrvá dlouho a k Barlennanovi přibudou další, kteří tak jako nedávno on začnou považovat pád za cosi zcela běžného. Dosud nenarazili na žádnou zvěř, i když ve sněhu občas nacházeli drobné stopy, které po sobě zřejmě zanechali živočichové podobní těm, jež posádka Bree po celou zimu lovila. Rostlinstvo vykazovalo zřetelnější rozdíly; sněhovou přikrývku místy prorážela a zcela překrývala trávovitá vegetace a při jedné příležitosti mužstvo úplně fascinoval pohled na rostlinný útvar, který Lacklandovi připomínal podsaditý strom. Meskliňané se ještě nikdy nesetkali s ničím, co by rostlo tak vysoko nad zemí.

Zatímco Lackland spal ták pohodlně, jak jen to bylo ve stísněné kabině možné, posádka se rozptýlila po okolní krajině. Zčásti je poháněla touha opatřit si čerstvou potravu, ale jejich hlavním cílem bylo shromáždit náklad, který by se dal zpeněžit. Všichni znali rozličné druhy rostlin, poskytujících to, co Lackland nazýval kořením, ale nic podobného v bezprostředním okolí nerostlo. Nacházeli četné porosty, nabízející roztodivné listovitě tvarované výhonky, semena a kořeny; potíž byla v tom, že se nedalo určit, co z toho je vůbec poživatelné, nemluvě už ani o tom, jakou to má chuť. Žádný z Barlennanových námořníků nebyl tak zbrklý ani naivní, aby ochutnal rostlinu, kterou předtím nikdy neviděl; příliš mnoho rostlinných druhů na Mesklinu dokázalo ke své obraně s děsivou účinností využívat jedy. Obvyklý způsob testování spočíval v tom, že se Meskliňané v takových případech spoléhali na jemně vyvinuté smysly drobných živočichů, jež zpravidla chovali jako své domácí mazlíčky; co byl ochoten jíst parsk nebo ternee, bylo bezpečné. Naneštěstí jediné takové zvíře na palubě Bree nepřežilo zimu — či spíše pobyt na rovníku; prudký poryv větru, předcházející jedné ze zimních bouří, je smetl s paluby dřív, než je majitel stačil přivázat. Námořníci na loď přece jen nanosili množství slibně vypadajících vzorků; žádný z nich si však nevěděl rady, co si s těmi nálezy vlastně počít. Jediný Dondragmer podnikl výpravu, kterou bylo možno označit jako úspěch; protože byl vynalézavější než ostatní, dostal nápad pátrat pod povrchem a odvalil velké množství kamenů. Zprvu byl poněkud nesvůj, ale nervozita se postupně vytratila a nový sport ho opravdově zaujal. Zjistil, že dokonce i pod dosti těžkými balvany je možné najít spoustu věcí; a zanedlouho se vrátil na loď obtížen množstvím předmětů, o nichž se všichni shodli, že to musí být vejce. Karondrasee si je vzal na starost — nikdo se neobával jíst cokoli živočišného původu — a brzy se ukázalo, že se ve svém odhadu nemýlili. Byla to vejce — navíc velice chutná. Teprve když už byla snědená, přišel kdosi s nápadem, že jich mohli pár nechat vylíhnout, aby zjistili, jakému živočišnému druhu patří; a když už ta myšlenka zazněla, vylepšil ji Dondragmer nápadem, že by mohli zkusit vypěstovat zvíře, které by nahradilo chybějící ternee. Nápad se setkal s všeobecným nadšením a do okolí znovu vyrazily skupiny hledačů vajec. Než se Lackland probudil, proměnila se Bree prakticky v inkubátor.

Když se ujistil, že je celá posádka na palubě, Letec znovu nastartoval tank a pokračoval v cestě k východu. Během příštích několika dnů se kopce postupně zvyšovaly a dvakrát narazili na potoky metanu, naštěstí tak úzké, že je sáně dokázaly přemostit. Ještě štěstí, že stoupání bylo povlovné, protože každý pohled dolů na větší vzdálenost vyvolával mezi námořníky pocit neklidu; ten však, jak hlásil Barlennan, byl zvolna na ústupu.

A pak, nějakých dvacet dní od začátku druhého úseku cesty, spatřili něco, co je přinutilo zapomenout na strach z výšek, co upoutalo pozornost všeho živého v obou vozidlech.