Těžká expedice

IX. Zlom

Dlouhou dobu nikdo nepromluvil. Lackland i Barlennan překvapením ztratili řeč. Dali si přece na rozboru leteckých snímků a na výběru trasy expedice tolik záležet. Posádka, obvykle plná nápadů, tentokrát hromadně usoudila, že řešení tohoto problému ponechá kapitánovi a jeho pozemskému příteli.

„Kde se to tu mohlo vzít?“ přerušil všeobecné mlčení jako první Barlennan. „Chápu, že s ohledem na výšku snímkovací rakety není terénní zlom příliš zřetelný, ale neměl by ho na odpoledních záběrech prozrazovat stín?“

„Máte pravdu, Barle. Napadá mě jediné vysvětlení, proč jsme ho na snímcích neobjevili. Jak víte, jediný záběr pokrývá plochu mnoha čtverečních mil; všechno kolem, kam až dohlédneme, a ještě mnohem víc. Snímek zachycující toto území musel být pořízený před polednem, kdy sráz nevrhal stín.“

„Nemohl by útes přesahovat do dalšího záběru?“

„To je možné; mohlo se ale stát, že dva nebo tři sousední záběry vznikly během dopoledne — neznám přesně letovou dráhu snímkovací rakety. Pokud ale vedla, jak předpokládám, od východu k západu, snadno se mohlo stát, že při každém obletu se raketa ocitla nad touto oblastí ve stejnou denní dobu.

Rozebírat, proč jsme si útesu nevšimli dřív, nám však příliš nepomůže. Teď je mnohem důležitější vymyslet způsob, jak se dostat dál.“ Tato slova se setkala s novým mlčením, které k Lacklandově i Barlennanově překvapení přerušil první důstojník.

„Neměli bychom požádat Letcovy přátele tam nahoře, aby zjistili, až kam útes pokračuje? Pro ně musí být hračkou pořídit nové snímky, když jsou ty původní neúplné. Třeba ani nebude nutná velká zajížďka k místu, kde začíná mírnější svah.“ Když Barlennan přeložil Dondragmerovu poznámku do angličtiny, zvedl Lackland udiveně obočí. „Váš přítel by klidně mohl mluvit rovnou anglicky, Barle — zná toho dost, když dokázal sledovat náš předchozí rozhovor. Nebo máte ještě nějaký způsob dorozumívání, o kterém nevím?“

Barlennan se na svého podřízeného zadíval s překvapením, jež se po chvíli změnilo ve zmatek. Rozhovor Dondragmerovi netlumočil; Letec má zřejmě pravdu — první důstojník rozumí anglicky. Něco pravdy však naneštěstí bylo i na Lacklandově druhé domněnce; Barlennan se už dávno přesvědčil o tom, že určité zvuky, které dokáže vytvořit ve svém hlasovém ústrojí, Pozemšťan z jakéhosi neznámého důvodu není schopen zachytit. Po několik sekund rozpačitě uvažoval, zda má přiznat Dondragmerovu znalost, tajemství jejich dorozumívání, obojí dohromady, nebo naopak celou záležitost rychle zamluvit a neprozradit nic. Pak už dělal, co mohl.

„Dondragmer je zřejmě bystřejší, než jsem si myslel. Je to pravda, že jste se naučil Letcovu jazyku, Done?“ Tuto otázku pronesl anglicky, v tónině, jež byla pro Lacklanda slyšitelná. Mnohem pronikavějšími tóny své mateřštiny pak dodal,

„Mluvte pravdu — chci co možná nejdéle utajit, že spolu můžeme mluvit tak, aby nás neslyšel. Odpovězte v jeho jazyce, pokud to dokážete.“ První důstojník uposlechl, i když ani jeho kapitán na něm nepoznal, co si skutečně myslí. „Docela se mi váš jazyk podařilo ovládnout, Charlesi Lacklande. Nenapadlo mě, že by vám to mohlo vadit.“

„Vůbec mi to nevadí, Done; moc mě to těší a přiznávám, že i překvapuje. Byl bych vás rád učil společně s Bariem, kdybyste docházel do stanice. Je obdivuhodné, že jste toho z našich rozhovorů a kapitánova jednání sám dokázal pochytit tolik, že se teď můžete účastnit na naší porady. Návrh, který jste před chvílí přednesl, zní rozumně; hned se spojím se základnou na Toorey.“

Operátor, který na měsíční stanici nepřetržitě sledoval frekvenci hlavní vysílačky tanku pomocí několika přenosových družic rozmístěných po vnějším prstenci Mesklinu, odpověděl okamžitě. Potvrdil příjem a přislíbil provedení nového průzkumu tak rychle, jak jen to bude možné.

I při největší možné rychlosti však přípravy zabraly pěknou řádku mesklinských dní; Lackland s přáteli si zatím krátili čekání promýšlením dalšího postupu pro případ, že útes nebude možné v přijatelné vzdálenosti obejít. I když teď už byla celá posádka ochotná skákat a šplhat stejně jako jejich kapitán, když několik námořníků navrhlo, že s útesu seskočí, značně to Barlennana zneklidnilo — připadalo mu nebezpečné, aby u jeho lidí přirozený strach z výšek nahradila naprostá lhostejnost. Aby odvážlivce odradil od jejich úmyslu, zavolal si na pomoc Lacklanda, který vypočítal, že skok s útesu vysokého šedesát stop odpovídá u nich doma asi tak pádu z výše jedné stopy. To byla výška, s níž si od dětství zvykli raději nehazardovat. Když kapitán o této epizodě později přemýšlel, uvědomil si, že z hlediska norem, které celý život respektoval, jeho posádka sestává ze samých bláznů, mezi nimiž je on sám bezpečně nejvyšinutější; ale byl si celkemjistý, že tato konkrétní podoba šílenství ještě přinese užitek.

S praktičtějším nápadem stále nikdo nepřicházel a Lackland využil příležitosti k tomu, aby dohonil zameškaný spánek, který už nutně potřeboval. Když se dostatečně prospal a vydatně pojedl, došlo hlášení z průzkumné rakety. Bylo stručné a bezútěšné. Od místa, kde se nacházeli, útes pokračoval nějakých šest set mil směrem k severovýchodu a končil v moři, těsně u rovníku. V opačném směru se táhl do vzdálenosti asi dvanácti set mil, velmi zvolna se snižoval, až v zeměpisné šířce s pětinásobkem zemské gravitace zmizel docela. Nevedl úplně přímo, v jednom místě se daleko odkláněl od oceánu; právě zde na něj výprava narazila. Ocitla se dokonale uvězněná mezi dvěma řekami, které se přes okraj útesu řítily do údolí, protože na pokus o přepravu Bree přes děsivé peřeje nebylo ani pomyšlení. Jeden z vodopádů ležel asi o třicet mil dál na jih; druhý se nacházel za ohybem útesu přibližně sto mil na severovýchod. Z výšky, kterou raketa musela dodržovat, přirozeně nebylo možné zlom prozkoumat po celé délce do nejmenšího detailu, ale pozorovatel silně pochyboval o tom, že by tank dokázal skalní stěnu v kterémkoli místě překonat. Jako nejslibnější se mu jevilo okolí některého z obou vodopádů, kde byly patrné známky eroze, jež mohla vytvořit schůdnější cestu. „Jak se sem ksakru něco takového vůbec dostalo?“ podrážděně vyhrkl Lackland, když vyslechl hlášení. „Osmnáct set mil dlouhý hrbol, vysoký tak akorát pro zlost, a zrovna my na něj musíme narazit. Vsadil bych se, že je na této planetě jediný.“

„Na to moc nesázejte,“ odpověděl pozorovatel. „Když jsem informoval naše fyziografy, jen potěšeně pokyvovali hlavami. Jeden prohlásil, že ho překvapuje, proč jste se s něčím podobným nesetkali mnohem dřív; pak spustil druhý v tom smyslu, že na tom není nic divného, protože většinu těchto útvarů můžete čekat až mnohem dál od rovníku. Zaujalo je to tak, že si ani nevšimli, kdy jsem odešel. Řekl bych, že máte kliku, že větší část cesty za vás vykonají vaši přátelé.“

„To je mi novina.“ Lackland se odmlčel, protože ho v té chvíli napadla další otázka. „Pokud jsou tyhle zlomy tak běžné, potřeboval bych vědět, zda se mezi těmito místy a oceánem nenacházejí ještě nějaké další. Musíte kvůli tomu provést nový průzkum?“

„To není třeba. Poradil jsem se předem s geology a celý úsek jsem už prozkoumal. Když dokážete zvládnout tento schod, máte vyhráno — pak stačí spustit loď na hladinu a váš přítel už může po řece pokračovat sám. Zbývá vyřešit jediný problém, a sice jak přenést plachetnici přes okraj útesu.“

„Přenést — hmm. Vím, že jste to myslel obrazně, Hanku, ale co říkáte má něco do sebe. Díky za všechno; později si s vámi možná ještě budu chtít promluvit.“ Lackland vstal od vysílačky, lehl si na palandu a horečně uvažoval. Nikdy Bree neviděl na hladině; když se poprvé setkal s Barlennanem, byla už vytažená na břeh a pokud ji cestou vlekl napříč přes řeku, zdržoval se většinu času v tanku pod hladinou. Proto nevěděl, jak hluboký má plavidlo ponor. Musí však být mimořádně lehké, aby vůbec mohlo plout na moři kapalného metanu, protože metan má téměř o polovinu nižší hustotu než voda. Navíc není duté — to znamená, že nepluje díky velkému prostoru uprostřed, vyplněnému vzduchem, jenž snižuje jeho průměrnou hustotu podobně jako v případě ocelové lodi na Zemi. „Dřevo“, z něhož byla Bree zhotovená, je natolik lehké, aby plulo na metanu a uneslo jak posádku, tak značný lodní náklad. Jednotlivý prám proto na tomto místě planety nemůže vážit víc než několik uncí — nanejvýš jednu či dvě libry. Je-li tomu tak, mohl by se Lackland sám postavit na okraj útesu a spouštět i několik prámů současně; dva námořníci by zřejmě dokázali pozvednout celou loď, pokud by se je podařilo přesvědčit, aby si pod ni vlezli. Sám Lackland neměl jiný provaz či lano kromě toho, na němž byl připoutaný smyk; na Bree však byla lanoví víc než dostatečná zásoba. Námořníci by rozhodně měli vědět, jak dát dohromady zdvihací zařízení, jímž by si mohli úkol usnadnit — ačkoli kdo ví? Na Zemi to patří k základům mořeplaveckého umění; na Mesklinu s jeho překvapivými, i když pochopitelnými předsudky vůči zvedání, skákání, házení a čemukoli spojenému s výškou může být úplně jiná situace. Každopádně Barlennanovi muži dovedou přinejmenším vázat uzly a ani způsob přemisťování břemen vlečenímjim už není tak docela cizí; zbývalo vyřešit jediný opravdový problém, a sice to, zda se námořníci nechají spouštět s útesu společně s lodí anebo ne. Někdo by možná tuto otázku ponechal stranou, ať o ní rozhodne kapitán, ale Lackland dobře věděl, že se to neobejde bez jeho pomoci.

V každém případě bylo teď třeba s Barlennanem promluvit; Lackland se ztěžka natáhl, zapnul příruční vysílačku a zavolal svého mesklinského přítele.

„Barle, něco mě napadlo. Co kdyby vaši lidé spustili loď s útesu na lanech, každý prám samostatně, a dole ji zase sestavili?“

„Jak se dostanete dolů vy?“

„Nijak. Asi třicet mil odsud teče velká řeka, která by podle hlášení Hanka Stearmana měla být splavná až po ústí do moře. Mám pro vás následující návrh: odvezu vás k vodopádu, pomohu vám, jak jen to bude možné při spouštění Bree s útesu, podívám se, jak ji spustíte na řeku, a popřeji vám všechno nejlepší — od té chvíle pro vás nemůžeme dělat nic jiného, než že vám budeme poskytovat povětrnostní a navigační údaje, jak jsme se dohodli. Máte tak pevné provazy, aby udržely váhu jednotlivých prámů?“

„Samozřejmě; v těchto šířkách naše běžné lano dokáže unést celou loď. Při spouštění je ovšem bude nutné ovinout kolem stromu, vašeho tanku nebo něčeho podobného; ani celá posádka by nedokázala zajistit potřebný tah. To ale není žádný problém. Charlesi, řekl bych, že jste našel řešení.“

„A co vaši lidé? Bude pro ně takový způsob dopravy přijatelný?“ Barlennan o tom chvíli uvažoval.

„Myslím, že to bude v pořádku. Pošlu je dolů společně s prámy a dostanou za úkol odrážet náklad od stěny útesu. To je zaměstná natolik, že nebudou mít čas hledět dolů, ani uvažovat o tom, jak jsou vysoko. Ostatně při tomto pocitu lehkosti, který všichni zakoušíme“ — Lackland v duchu zasténal — „se nikdo zvlášť nebojí, že spadne; dokonce ani tolik,

kolik by bylo třeba. O nás si nedělejte starost. Neměli bychom rovnou vyrazit k vodopádu?“

„Dobrá.“ Lackland se dovlekl k řízení a náhle pocítil nesmírné vyčerpání. Jeho úkol byl téměř u konce, dříve než očekával. Celé jeho tělo přímo volalo po tom, aby se zbavilo obrovské tíže, která na něj posledních sedm měsíců doléhala. Snad tady neměl zůstávat přes zimu, ale navzdory únavě toho nelitoval.

Tank zabočil doprava a pustil se podél okraje útesu vzdáleného dvě stě yardů. Zatímco Meskliňané svůj strach z výšek postupně překonávali, Lackland ho začínal pociťovat. Navíc se dosud nepokusil opravit hlavní světlomet, který vzal za své v první bitvě se zástupcem mesklinské fauny, a neměl příliš chuti cestovat nad srázem potmě, pouze za světla cestovních reflektorů.

Cestu k vodopádu zvládli na jediný zátah asi za dvacet dnů. Pozemšťan i domorodci ho slyšeli už zdaleka; zprvu pociťovali jen nezřetelné záchvěvy ovzduší, jež postupně přecházely v tlumený rachot a posléze v řev, který zahanbil i hlasové ústrojí Meskliňanů. Když se dostali na dohled, byl právě den a Lackland při té podívané bezděky zastavil. V místě, kde řeka dosahovala okraje srázu, byla půl míle široká a hladká jako sklo; prostě se přehýbala přes okraj a padala dolů — v korytě zřejmě nebyla žádná skaliska ani jiné nerovnosti. Vodopád vymlel do stěny útesu míli hlubokou průrvu; poskytovala skvělý výhled do rokliny. Jeho povrch nečeřila jediná vlnka, podle níž by se dala určit rychlost mohutného přívalu; prozrazovala ji však divokost, s jakou ze dna vyrážela tříšť. Dokonce i v této gravitaci a atmosféře zůstávala dolní část kataraktu trvale zahalená do mlžného oparu, který jen postupně řidl a odkrýval pohled na rozvířenou hladinu. Kromě vzdušných proudů, jež vytvářely padající masy tekutiny, panovalo bezvětří. Dál od útesu se tok řeky rychle zklidňoval a hladce plynul směrem k oceánu.

Posádka Bree opustila palubu hned, jak tank zastavil; podle toho, jak se její členové rozestavili podél okraje rokle, bylo zřejmé, že s morálkou mužstva během sestupu sotva vzniknou vážnější problémy. Barlennan vzápětí zavolal všechny zpátky na loď a okamžitě se započalo s přípravnými pracemi. Zatímco Lackland se znovu uložil k odpočinku, začali námořníci vykládat svazky lan a přes okraj útesu spustili olovnici, aby zjistili jeho skutečnou výšku. Někteří členové posádky k prámům připevňovali volné součástky výstroje, i když díky důkladným přípravám provedeným před počátkem cesty toho už v tomto směru nezbývalo příliš na práci; další uvolňovali lana, jimiž byly prámy vzájemně propojeny, a prověřovali zarážky, které je bezpečně oddělovaly. Práce jim šla rychle od ruky a množství prámů odpoutaných od hlavního tělesa lodi utěšeně vzrůstalo.

Když byly přípravy v plném proudu, vypravil se Barlennan se svým prvním důstojníkem k okraji srázu, aby vybrali nejvhodnější místo k sestupu. Samotnou rokli okamžitě zavrhli; museli by loď sestavovat na hladině a na to zde byl říční proud ještě příliš bouřlivý. Naproti tomu na čelní stěně útesu bylo příhodných míst dostatek a mezi nimi si oba důstojníci zvolili to, jež leželo co nejblíže ústí soutěsky. Znovu sestavenou loď nebo její části bude třeba odtáhnout k řece bez tanku a nemělo smysl tuto vzdálenost zbytečně prodlužovat.

Námořníci ze stěžňů sestavili visuté lešení, jež mělo zabránit tření závěsného lana o okraj útesu a umožňovalo spouštění prámů podél skalní stěny; pak k němu připevnili kladkostroj, který okamžitě upoutal Lacklandovu pozornost, a přitáhli první prám. Navlekli na něj smyčkový závěs, který měl udržovat břemeno ve vodorovné poloze, a připojili hlavní lano, jež ovinuli kolem stromu. Několik mužů uchopilo jeho volný konec, další vysunuli prám přes okraj. Všechno se zdálo být v pořádku, ale Dondragmer a jeho kapitán celé zařízení ještě jednou podrobili důkladné prohlídce; teprve pak se první důstojník a další člen posádky odhodlali vstoupit na plošinu, která visela v mírném náklonu proti stěně asi tak palec pod úrovní útesu. Ostatní chvíli vyčkávavě sledovali, co se bude dít; nic se však nestalo a Dondragmer dal konečně pokyn ke spouštění. Všichni, až na obsluhu lana, se nahrnuli ke kraji, aby pozorovali průběh sestupu. Lackland by se byl taky rád podíval, ale nechtěl se pouštět tak blízko ke srázu. Kromě toho, že byl nesvůj z výšky, při pohledu na provazy, jichž Meskliňané používali, zakoušel značné obavy; pozemský hokynář by se něčím takovým neodvážil zavázat ani dvouliberní pytlík cukru.

Vzrušený pískot ohlásil, že první prámje bezpečně dole. Námořníci se rozešli po své práci a zatímco obsluha zdviže znovu navíjela lano, ostatní k Lacklandovu údivu začali vršit prámy jeden na druhý. Bylo zřejmé, že se rozhodli neztrácet čas. I když Pozemšťan spoléhal na Barlennanův úsudek, pojednou dostal chuť sledovat spouštění svazku prámů na vlastní oči. Už si chtěl oblékat skafandr, když si uvědomil, že to není nutné; znovu si udělal pohodlí, zavolal Barlennana a požádal ho, aby dal rozmístit několik komunikátorů tak, aby jejich „oči“ zabíraly prostor výtahu. Kapitán vyhověl okamžitě; jeden z přístrojů dal přivázat na lešení tak, že hleděl téměř kolmo dolů, a druhý umístil na hranici prámů, kterou námořníci právě uchycovali do smyčkového závěsu. Lackland v průběhu operace střídavě přepínal z jednoho na druhý. Obraz přenášený prvním aparátem ho poněkud vyváděl z míry, protože objektiv kamery zachycoval nosné lano až od vzdálenosti několika stop a zdálo se, že náklad klesá bez jakékoli opory; druhý skýtal pohled na stěnu útesu, který by nepochybně ocenil každý geolog. Teprve asi v polovině cesty ho napadlo zavolat na Toorey a přizvat všechny, kdo budou mít zájem, aby se dívali s ním. Nabídky využilo geologické oddělení, jež se po zbytek přenosu postaralo o bohatý odborný komentář.

Náklad následoval za nákladem s jednotvárnou pravidelností, kterou nezpestřila jediná mimořádná událost. Poté, co sestoupila větší část posádky, vyměnili námořníci tažné lano za delší, jež jim umožňovalo obsluhovat zdvihací zařízení zdola; když se Barlennan nakonec obrátil a vyskočil na tank, začal Lackland tušit, co bude následovat. Vysílačka umístěná na střeše byla poslední, kterou ještě zbývalo odeslat za ostatními.

„Zůstaly nám už jen dva náklady, Charlesi,“ začal kapitán. „S tím posledním budou menší potíže. Neradi bychom tu nechávali část výstroje, pokud to není nutné. To znamená rozebrat zdvihadlo a stěžně dopravit dolů. Nechceme je shazovat, protože nevíme, jak by to přečkaly — půda dole je hrozně skalnatá. Co kdybyste se oblékl do skafandru a poslední náklad spustil ručně? Půjde o jediný prám, těch pár stěžňů, kladkostroj a moji maličkost.“ Poslední položka na seznamu Lacklanda vylekala.

„To se opravdu chcete spolehnout na to, že vás udržím, i když víte, že musím překonávat víc než trojnásobek normální gravitace a navíc ještě tíhu skafandru?“

„Ovšem. Skafandr je dost těžký na to, aby posloužil jako kotva, a když si lano ovinete kolem těla, můžete ho postupně popouštět. Nevidím na tom nic těžkého; náklad váží jen několik vašich liber.“

„V tomto směru snad ne, ale je tu jiná potíž. Vaše lano je velice tenké a rukavice mého skafandru příliš těžkopádné na manipulaci s drobnějšími předměty. Co kdyby mi provaz vyklouzl?“ To Barlennana na chvíli umlčelo. „Jak velký musí být předmět, abyste s nímještě mohl poměrně bezpečně manipulovat?“

„No, řekl bych, že asi jako jeden z vašich stěžňů.“

„V tom případě je všechno v pořádku. Omotáme lano kolem stěžně, který vám poslouží jako naviják. Pak můžete stěžeň i s lanem hodit dolů; pokud se zlomí, nebude to tak velká ztráta.“

Lackland pokrčil rameny. „Jde tady o vaše zdraví a majetek. Nemusím zdůrazňovat, že budu opatrný; nechtěl bych, aby se vám stalo něco zlého, a už vůbec ne pro mou nedbalost. Za chvíli budu venku.“ Meskliňan spokojeně seskočil na zem, aby několika zbylým námořníkům vydal potřebné rozkazy. Všichni pak odjeli dolů s předposledním nákladem; o malou chvíli nato Pozemšťan vystoupil z kabiny svého vozidla.

Barlennan už na něj čekal. U okraje útesu ležel jediný prám, upevněný v lanovém závěsu a připravený ke spouštění. Kapitán na něm rozmístil balík se zbytky lešení a vysílačku a právě se vydal Lacklandovi naproti, aby mu předal stěžeň s navinutým lanem. Pozemšťan se blížil jen zvolna, drcený strašlivou únavou, jež jako by se každým okamžikem zvětšovala; konečně však dorazil na vzdálenost asi deseti stop od okraje, předehnul se tak daleko, jak jen mu to neforemný oblek dovoloval, a vzal si stěžeň od drobného stvoření, které se k němu natahovalo. Bez jediné výzvy k opatrnosti či jiného náznaku nedůvěry se Barlennan obrátil, přesvědčil se, že je náklad řádně upevněný, postrčil prám na samý okraj útesu a nastoupil na palubu.

Vrhl ještě na Lacklanda poslední pohled na rozloučenou a Letec byl ochotný přísahat, že přitom zamrkal. Pak se ve sluchátkách ozvalo, „Držte se, Charlesi,“ a kapitán záměrně vykročil k vnější hraně vratké plošiny. S klepety bezpečně zaklesnutými do uvazovacích lan zůstal nepohnutě sedět, zatímco rozhoupaný prám sklouzl přes okraj. Než se lano úplně napjalo, klesl náklad o několik stop; prám i cestující Lacklandovi okamžitě zmizeli z dohledu. Ostré škubnutí mu napovědělo, že lano zatím drží, a o chvíli později mu to Barlennanův hlas radostně potvrdil. Jeho poslední slova zněla, „Začněte spouštět!“ a Lackland poslechl.

Připadal si trochu tak, jako když v dětství pouštěl draka a používal při tom podobný naviják — šňůru prostě navinutou na dřívku. Tentokrát však věděl, že by se přes ztrátu tohoto draka jen tak snadno nepřenesl. Měl pocit, že se mu hned napoprvé nepodařilo stěžeň dostatečně pevně uchopit; než se však odvážil přehmátnout, pomalým otáčením kolem vlastní osy si ovinul lano kolem těla. Teprve když měl jistotu, začal je zvolna povolovat.

Barlennan dával každou chvíli o sobě vědět a pokaždé řekl něco povzbudivého; vypadalo to jako kdyby tušil, jakou úzkost Lackland prožívá. „Právě jsme v polovině.“

„Všechno jde jako po drátku.“

„Teď už mi ani nevadí, když se podívám pod sebe.“

„Už to bude — ještě kousek — to je ono; jsme na místě. Ještě chvíli držte naviják; až vám řeknu, můžete ho hodit dolů.“

Lackland si chtěl nejdřív na památku utrhnout kousek lana, ale zjistil, že to ani v pancéřových rukavicích nedokáže. Nakonec mu posloužila ostrá hrana jedné přezky skafandru; omotal si trofej kolem ruky a čekal na pokyny svého spojence.

„Už jsme prostor pod útesem vyklidili, Charlesi; můžete klidně začít házet.“ Tenká šňůra v okamžení zmizela z dohledu a desetipalcová hůlka, jež na Bree sloužila jako hlavní vratipeň, rychle následovala. Lackland zjistil, že pohled na předměty padající volným pádem v podmínkách trojnásobné gravitace je mnohem horší, než si dokázal představit. Na pólech by to možná nebylo tak zlé — tam by pád nebylo vidět vůbec, když při něm těleso během první sekundy urazí vzdálenost dvou mil! I když přihlížet tomu, jak věci náhle mizí, taky není dobré na nervy. Lackland tyto úvahy nakonec odbyl pokrčením ramen a vrátil se zpátky do tanku.

Dalších několik hodin prostřednictvím televizních kamer sledoval posádku, jak sestavuje Bree. Když pak svazek prámů odrazil od břehu a zaslechl Barlennana, Dondragmera a další námořníky, jak mu dávají sbohem, pocítil záchvěv lítosti nad tím, že nemůže jet dál. Zakrátko proud odnesl loď tak daleko, že už ji bylo vidět i z útesu. Lackland mlčky zvedl ruku na pozdrav a díval se za ní, dokud nezmizela z dohledu.

Pak už jen zůstal tiše sedět; uplynulo pěkných pár minut, než se vzchopil a zavolal základnu na Toorey.

„Už si mě klidně můžete vyzvednout. Udělal jsem všechno, co se tu dalo udělat.“