Těžká expedice

XIV. Potíže s dutými čluny

Již od útlého věku se Barlennan častokrát setkával s názorem, že si svou povídavostí jednoho dne vykoleduje pořádné potíže, z jakých se už nedokáže vy kroutit. V pozdějších letech mu pak nejednou hrozilo, že se tato předpověď vyplní, á pokaždé si znovu předsevzal, že příště si dá větší pozor na jazyk. Podobné pocity zakoušel i teď; navíc si připadal ukřivděně, protože ani trochu nechápal, kde udělal chybu, která ho usvědčila z nepravdy. Neměl ovšem čas, aby o tom dlouho přemýšlel; bylo nutné jednat, a to co nejrychleji. Reejaaren mezitím stačil varovat posádky kluzáků, aby Bree okamžitě poslaly ke dnu, jakmile se pokusí vyplout na volně moře, a katapulty do vzduchu vypouštěly další posily. Vítr vanoucí od moře narážel na stěny fjordu a stáčel se vzhůru; umožňoval tak letounům, aby zůstaly ve vzduchu libovolnou dobu. Barlennan od Pozemšťanů věděl, že vzestupné proudy vznikající odrazem od mořských vln neskýtají dostatečný vztlak, aby kluzák vynesly do výše, z níž by bylo bombardování účinné; otevřené moře, kde by závisely na těchto proudech, však bylo příliš vzdálené. Měl už možnost osobně se přesvědčit o přesné mušce ostrovanů a dospěl k závěru, že ani sebelepším manévrováním loď nedokáže zachránit.

Zatímco zvažoval nejlepší způsob, jak se zachovat, převzal — tak jako mnohokrát předtím — iniciativu někdo jiný. Dondragmer uchopil samostříl, který jim Reejaaren věnoval, nasadil do drážky šipku a napjal tětivu s rychlostí, jež prozrazovala, že zbraň nedrží poprvé. Obrátil se ke břehu, opřel kuši opěrkou o palubu a zamířil hrot střely přímo na tlumočníka.

„Ani hnout, Reejaarene; nějak jste si popletl směr.“ Ostrovan se na mělčině zastavil a váhavě se ohlédl.

„Pokud si myslíte, že vás nejspíš minu, protože s tím neumím zacházet, jděte klidně dál ke břehu. Docela rád si to na vás vyzkouším A teď se hezky rychle seberte a ať už vás vidím tady na palubě, nebo bude zle. Tak bude to?“ Poslední slova přímo vyštěkl a tlumočník usoudil, že bude jistější uposlechnout. Přece jen nemohl spoléhat na to, že Dondragmer blufuje; na místě se obrátil, ponořil se a začal plavat k Bree. Pokud ho cestou napadlo schovat se pod hladinu, nenašel v sobě odvahu, aby to vyzkoušel. Dobře věděl, že záliv je v těchto místech hluboký jen několik palců a že tak slabá vrstva metanu by ho stěží mohla uchránit před střelou, která v sedminásobné gravitaci překoná vzdálenost čtyřiceti yardů a ještě stačí prorazit třícoulové prkno. Samozřejmě o tom v těchto pojmech neuvažoval, ale dobře věděl, co takový projektil dokáže.

Vyšplhal se na palubu, rozechvělý vztekem a panikou.

„Myslíte, že vás to zachrání?“ vyhrkl. „Tímjste si ještě přitížili. Jakmile se pokusíte vyplout, kluzáky zaútočí bez ohledu na to, zda jsem na palubě nebo ne.“

„Přikážete jim, aby se držely stranou.“

„Dokud jsem vaším zajatcem, nemámjim co poroučet; mohl byste to vědět, pokud máte nějakou armádu.“

„S vojáky jsem neměl nikdy moc společného,“ odpověděl Barlennan. Tak jako pokaždé, když se věci počaly ubírat určitým směrem, znovu převzal iniciativu. „Ale dejme tomu, že máte pravdu. Stejně vás tady musíme zadržet, dokud se spolu nedohodneme — anebo se nevypořádáme s vašimi kluzáky. Škoda, že jsme si do těchto zaostalých končin nevzali víc modernější výzbroje.“

„S tím nesmyslem byste už mohl přestat,“ odsekl zajatec. „Nemáte toho o nic víc, než ostatní divoši z jihu. Přiznávám, že jste nás nějaký čas vodili za nos, ale před chvílí jste se prozradil.“

„A podle čeho jste vlastně usoudil, že nemluvím pravdu?“

„To vám neřeknu. Samotná skutečnost, že jste to dosud nepochopil, potvrzuje, že se nemýlím. Bylo by pro vás lepší, kdybyste nás nedokázali tak dokonale zmást; mohli jsme si dát větší pozor na tajné informace a nebylo by teď nutné vás zlikvidovat.“

„Nebýt té vaší poslední poznámky, třeba byste nás dokázal přesvědčit, abychom se vzdali,“ vložil se do toho Dondragmer, „i když o tom dost pochybuji. Kapitáne, vsadil bych se, že jste šlápl vedle ve stejné věci, o které mluvím už od samého začátku. S tím aleA teď už nic nenaděláme. Důležité je, jak se zbavit těch otravných kluzáků; v dohledu není žádná loď, s níž bychom si měli dělat starosti, a vojáci na břehu jsou vyzbrojeni jen samostříly. Řekl bych, že v této chvíli hrozí jediné nebezpečí ze vzduchu.“ Přešel do angličtiny. „Nepomohlo by nám teď něco z toho, co jsme se dověděli od Letců?“ Barlennan zmínil omezený dostup kluzáků při letu nad volným mořem, ale nezdálo se, že by to v dané chvíli něco řešilo.

„Můžeme proti nim použít samostříl,“ navrhl Barlennan ve své mateřštině a vysloužil si otevřený Reejaarenův posměch. Lodní zbroji? Krendoranic, který spolu se zbytkem posádky dychtivě naslouchal, však jeho pohrdání nesdílel.

„Toje ono,“ rázně se vmísil do rozhovoru. „Chtěl bych si přitom něco vyzkoušet.“

„Co to má být?“

„Nerad bych o tom mluvil před naším přítelem, ale když dovolíte, můžeme mu to předvést.“ Kapitán po chvíli váhání svolil.

Když viděl, jak Krendoranic otevírá truhlu s municí, cítil se trochu nesvůj, ale zbrojíř věděl, co dělá. Vytáhl nevelký balíček, pečlivě zabalený ve světlotěsném obalu.

Balíček měl přibližně kulový tvar a zjevně byl určený k tomu, aby se dal házet; stejně jako všichni jeho krajané, byl i Krendoranic fascinován možnostmi, které házení poskytovalo. Nyní se však chystal jeho techniku výrazně zdokonalit. Uchopil šipku do samostřílu a balíček ovinutý pruhem tkaniny k ní pevně připoutal. Poté střelu vložil na tětivu. Cestou na pobřeží se z profesionálního zájmu stačil se zbraní důkladně seznámit a nepochyboval o tom, že pevný cíl dokáže zasáhnout na značnou vzdálenost; u pohyblivých předmětů si už nebyl tak jistý, ale věděl, že kluzáky při rychlém obratu musí přejít do prudkého náklonu, „který by ho včas upozornil, že chtějí změnit směr. Na jeho rozkaz jeden z námořníků, který patřil k obsluze plamenometů, vedle něj zaujal postavení s připraveným rozněcovačem. Pak se ale Krendoranic k obrovské rozmrzelosti Pozemšťanů přesunul k nejbližšímu videoaparátu a podepřel si o něj opěrku samostřílu, aby mohl bezpečněji zamířit. Pozorovatelům na Toorey tak účinně znemožnil sledovat, co se dělo dál.

Kluzáky shodou okolností kroužily nad zálivem v poměrně malé výšce, jen asi padesát stop nad hladinou, a nalétávaly nad Bree ve zjevném úmyslu v nejbližší chvíli zaútočit; představovaly tak poměrně snadný cíl, který by i méně zkušený střelec stěží dokázal minout. Když se jeden ze strojů přiblížil na dostřel, vyštěkl Krendoranic na svého pomocníka strohý povel a chvíli pečlivě mířil. Jakmile měl cíl bezpečně na mušce, dal pomocníkovi znamení, aby zapálil nálož. V okamžiku, kdy se vznítila, stiskl klepetem spoušť; střela se vznesla k obloze, zanechávajíc za sebou úzkou kouřovou stopu.

Střelec i jeho asistent se divoce vrhli na palubu a odkutáleli se stranou, aby unikli před kouřem, který se uvolnil při odpálení; námořníci stojící směrem po větru se rozprchli na obě strany. Ve chvíli, kdy nebezpečí pominulo, byla vzdušná bitva téměř u konce.

Nechybělo mnoho k tomu, aby střela úplně minula cíl; Krendoranic podcenil jeho rychlost. Zasáhla trup až u samé zádi a chlorová nálož se zběsile rozhořela. Plameny rychle zachvátily celý zadek kluzáku; provázel je hustý dým, kterému se ostatní stroje nepokoušely vyhnout. Posádka zasaženého letadla účinkům dusivých plynů unikla, ale vzápětí uhořely ocasní plochy, větroň se naklonil nosem dolů a třepotavě se snesl na pláž; pilot a ostatní cestující stačili těsně před dopadem vyskočit. Posádky dalších dvou kluzáků, které vlétly do kouřového mračna, chlorovodíkové výpary vyřadily z akce a jejich stroje, zbavené řízení, rovněž skončily na hladině zátoky.

Barlennan neztrácel čas a dal rozvinout plachty. Vítr sice vál nepříznivým směrem, ale hloubka umožňovala spuštění kýlových desek a Bree počala zvolna lavírovat od břehu. Jednu chvíli se zdálo, že se jí v tom lučištníci rozmístění na pobřeží pokusí zabránit, ale stačilo, aby Krendoranic na pláž namířil další ze svých děsivých náloží, a všichni se vrhli do bezpečí — proti větru; byly to přece jenom inteligentní bytosti.

Reejaaren mlčky přihlížel, ale způsobem držení těla prozrazoval naprosté zoufalství. Kluzáky dosud zůstávaly ve vzduchu a některé z nich stoupaly, jako by se chtěly pokusit o nálet z větší výšky; dobře však věděl, že teď už Bree nedokážou vážněji ohrozit. Jeden z letounů vzápětí opravdu zaútočil z výšky asi tří set stop, ale nová střela s kouřovým chvostem zkazila miřičům mušku a odradila je od dalších pokusů. Stroje se stáhly z dostřelu a v širokých obloucích kroužily kolem Bree, jež mezitím zamířila k ústí fjordu do moře.

„Barle, co se to tam u vás k sakru děje?“ Lackland už to nemohl dál vydržet a právě usoudil, že loď je natolik vzdálená od břehu, aby mohl bez rizika promluvit. „Nechtěl jsem se do této chvíle ozývat, abych nenarušil vaše plány, ale teď bych chtěl konečně vědět, co jste dělali.“

Barlennan stručně shrnul události posledních několika set dnů a doplnil i obsah rozhovorů, kterým nebyli Pozemšťané schopni porozumět. Výklad mu zabral celou noc; za úsvitu se loď ocitla téměř při ústí zálivu. Tlumočník sledoval kapitánovu rozmluvu s mluvící skříňkou s němým ohromením; ne tak docela neprávem usoudil, že Barlennan podává svým nadřízeným zprávu o tom, co vyšpehoval, i když si nedokázal vysvětlit, jak to dělá. Když vyšlo slunce, nasadil naprosto odlišný tón od toho, který až doposud užíval, a požádal, aby byl vysazen na břeh; při pohledu na nešťastníka, který zřejmě nikdy v životě nežádal příslušníka cizího národa o laskavost, se ho kapitánovi zželelo a ve vzdálenosti padesáti yardů od pláže mu dovolil skočit do moře.

Když Bree opustila vody fjordu, opět zamířila k jihu. Po několik dnů se jim za zádí rýsovaly obrysy ostrova, odkud odpluli, a často museli měnit kurs, aby se vyhnuli dalším. Několikrát zahlédli kluzáky, jež se vznášely nízko nad vlnami cestou z jednoho ostrova na druhý, ale vždy se držely v uctivé vzdálenosti. Zprávy se zřejmě mezi těmito lidmi šířily velice rychle. Nakonec poslední viditelné zbytky pevniny zmizely za obzorem a lidské bytosti oznámily, že vpředu je už jen volné moře — při současném vyjasnění nebylo obtížné loď přesně zaměřit.

V zeměpisné šířce zhruba čtyřiceti g se na radu Pozemšťanů stočili více k jihovýchodu, aby obepluli mohutnou pevninu, která — jak už je upozornil Reejaaren — vystupovala daleko na východ. Loď se vlastně nyní pohybovala v poměrně úzkém průlivu mezi dvěma rozsáhlými ostrovy, ale úžina byla příliš široká na to, aby si toho z paluby někdo povšiml.

Když dosáhla gravitace asi šedesáti g, zpestřila dosud jednotvárný průběh plavby drobná nehoda. Kánoe, jež na konci vlečného lana dosud věrně následovala za lodí, se počala viditelně potápět. Byla hned přitažena k zádi a podrobena prohlídce. Dondragmer zůstal zticha, ale z jeho výrazu se dalo jasně vyčíst, „vždyť jsem vám to povídal.“ Na dně bylo větší množství metanu, ale když ji vyložili a vytáhli na palubu, nezjistili sebemenší trhlinu. Barlennan usoudil, že za to může stříkající tříšť, i když tekutina byla mnohem průzračnější než okolní oceán. Dal kánoi znovu spustit na hladinu a vrátit do ní náklad, ale pověřil jednoho z mužů, aby ji vždy za několik dnů zkontroloval a v případě potřeby vyprázdnil. Po dlouhou dobu to postačovalo; po vyprázdnění měla stejný ponor jako předtím, ale nabírala stále více a častěji. Ještě dvakrát ji námořníci vyzdvihli na palubu a důkladně prohlédli, avšak opět bezvýsledně; ani Lackland, když se s ním spojili rádiem, to nedokázal vysvětlit. Naznačil, že dřevo může být porézní, ale v tom případě by propouštělo již od samého počátku.

Když měli za sebou více než třetinu cesty po moři a dosáhli hranice kolem dvou set g, potíže vyvrcholily. Jaro bylo už v plném proudu, dny se prodlužovaly a na lodi zavládlo uvolněné ovzduší. Ani námořník, který měl na starosti kánoi, si nedával příliš velký pozor; tak jako obvykle přitáhl člun k záďovému prámu a nastoupil. Vzápětí však poznal, že něco není v pořádku. Kánoe pod jeho váhou přirozeně poněkud poklesla; v té chvíli však pružné dřevo na bocích povolilo, člun se ponořil o něco víc, promáčkl se v bocích a klesl pod hladinu…

Tak jako každá řetězová reakce, i tato proběhla velice rychle. Než si pasažér stačil uvědomit, že se boky kánoe bortí dovnitř, octl se pod hladinou. Náklad, který byl vesměs hustší než metan, tlačil člun ke dnu a překvapenému námořníkovi nezbylo, než se zachraňovat plaváním. Kánoe se ponořila na vzdálenost vlečného lana a zbrzdila Bree se škubnutím, které okamžitě zburcovalo celou posádku.

Námořník se vyškrábal na palubu a začal vysvětlovat, co se mu stalo. Všichni, kdo neměli nic důležitějšího na práci, se shromáždili na zádi a společnými silami potopenou kánoi vytáhli. Když byla bezpečně na palubě, zaměřili na ni jeden z vizifonních přístrojů. Na člunu však nebylo vidět nic zvláštního; díky nesmírné pružnosti dřeva, z něhož byl zhotovený, znovu získal svůj původní tvar a jeho trup zůstal zcela neporušený, bez sebemenší trhliny. Lackland jen bezradně potřásl hlavou. „Povězte mi přesně, co se přihodilo — chci vědět každý detail.“

Za pomoci Barlennana, jenž účinkoval jako tlumočník, se z výpovědí postiženého námořníka i několika svědků, kteří nehodu sledovali, brzy dozvěděl všechno, co potřeboval.

„U všech všudy,“ polohlasně zamumlal. „K čemu jsou nám vědomosti získané na střední škole, když šije nedokážeme v případě potřeby vybavit? Tlak v určitém bodě v kapalině odpovídá tíze kapaliny nad tímto bodem — a při dvou stech g dokonce i palcový sloupec metanu vykoná své. A přitom to dřevo není o mnoho silnější než papír; je to div, že odolávalo takovou dobu.“ Barlennan přerušil tento nic neříkající monolog žádostí o vysvětlení. „Zřejmě jste už přišel na to, co se stalo. Mohl byste nám to objasnit?“

Lackland se snažil ze všech sil, ale jen s částečným úspěchem. I na každé střední škole se najde určitý počet studentů, pro něž pojem tlaku, v kvantitativním smyslu, zůstane navždy záhadou.

Barlennan z celého výkladu pochopil, že čím hlouběji se ponoří do moře, tím víc vzrůstá jeho drtivá síla, a že s rostoucí hloubkou se tato síla zvyšuje o to rychleji, oč vyšší je gravitace; důležitý byl i poznatek, že každý plovoucí předmět nutně musí mít určitou část ponořenou pod hladinou a pokud je tato část dutá, dříve či později ji tlak kapaliny musí rozdrtit. Teprve teď si uvědomil, jakou udělal při rozhovoru s Reejaarenem chybu, jež ho usvědčila z nepravdy. Kdeže by se u nich doma vzaly duté čluny! Ostrované se na svých cestách museli dávno přesvědčit tom, že je hluboko na jihu není možné použít.

Když byl náklad z kánoe bezpečně uložený na palubě, mohli pokračovat v plavbě. Barlennan se nedokázal s teď již nepotřebným plavidlem rozloučit, třebaže na lodi zabíralo spoustu místa. Aby nezůstalo úplně nevyužité, dal je zaplnit až po okraj zásobami potravy, jež by jinak nebylo možné navršit tak vysoko na sebe, kdyby jim vyvýšené boky neskýtaly oporu. Dondragmer sice poukazoval na to, že člun přesahuje přes dva prámy a ubírá tak lodi na pohyblivosti, ale Barlennan jeho námitky nebral v úvahu.

Čas ubíhal, dny míjely zprvu po stovkách, pak již po tisících. Pro Meskliňany, od přírody obdařené dlouhověkostí, běh času příliš neznamenal; pro Pozemšťany se cesta postupně proměnila v nudnou rutinu, součást všedního běhu života. Zatímco čára na glóbu se zvolna prodlužovala, lidé na základně střídavě bděli u monitorů, rozmlouvali s kapitánem, měřili a propočítávali polohu Bree, na požádání určovali její nejvýhodnější kurs, vyučovali námořníky angličtině a učili se jejich jazyku; po čtyři pozemské měsíce — něco přes devět tisíc čtyři sta mesklinských dnů — prostě čekali, kdykoli to bylo možné pracovali nebo jen tak zabíjeli čas. Jak ukazovaly dřevěné pružinové váhy, gravitace vzrostla ze sto devadesáti v místech, kde se potopila kánoe, na čtyři sta, později na šest set a dále stoupala. Noci se krátily a dny prodlužovaly, až nakonec slunce kroužilo neustále po obloze, aniž se dotklo obzoru, i když se k němu na jihu naklánělo.

Lidem, kteří je mohli pozorovat během krátkého období, kdy Mesklin putoval do přísluní, teď připadalo zakrnělé. Obzor, tak jak jej zachycovaly objektivy kamer na palubě Bree, se táhl nad lodí kolem dokola, přesně jak to před řadou měsíců Lacklandovi popsal Barlennan; když se mu Pozemšťané pokoušeli vysvětlit, že jde jen o optický klam, shovívavě je vyslechl. Země, která se posléze objevila daleko vpředu, ležela zjevně také nad hladinou; jak by se z iluze mohla vyklubat skutečnost? Země tam skutečně byla. O tom se přesvědčili, když k ní dopluli; vytvářela ústí obrovského zálivu, který se táhl k jihu asi dva tisíce mil, zhruba polovinu vzdálenosti, jež zbývala k havarované raketě. Záliv se na dolním konci postupně zužoval, až posléze přešel v široké řečiště. Pustili se proti proudu, který však jejich postup značně zpomalil; opíral se do tupých čel prámů s takovou silou, že plachty nedokázaly jeho odpor překonat. Bylo proto nutné vzít Bree do vleku; po určité době vždy jedna směna sestoupila na břeh a zapřáhla se do vlečných lan, neboť v této gravitaci každý Meskliňan dokázal vyvinout značnou tažnou sílu. Tak uplynulo několik týdnů, během nichž se ze stanice na Toorey vytratila nuda a vystřídalo ji rostoucí vzrušení. Cíl byl téměř na dohled a všude vládlo nadějné očekávání.

Náhle však bylo znovu po nadějích, tak jako před několika měsíci, když Lackland zjistil, že nemůže dál. Stalo se tak skoro ze stejné příčiny; jenže tentokrát se Bree a její posádka neocitly na vrcholu útesu, nýbrž na jeho úpatí. Sám útes pak neměřil šedesát, ale tři sta stop; a v téměř sedmi stech g byly šplhání, skákání a další rychlé způsoby přesunu, jež se daly volně pěstovat na vzdáleném Okraji, naprostou nemožností.

Měřeno po horizontále, byla raketa vzdálená padesát mil; výškový rozdíl představoval pro člověka ekvivalent třiceti pěti mil — ale vzhůru po kolmé skalní stěně.