Těžká expedice

VII. Kamenné opevnění

Až dosud měla většina kopců lehce zaoblený tvar, jehož nepravidelnosti již dávno uhladily vlivy povětří. Nikde nebylo ani stopy po jámách a rozsedlinách, kterých se zpočátku Lackland trochu obával. Na temeni byly vršky mírně zakulacené, takže by si ani při vyšší rychlosti nikdo zvlášť nevšiml, že překonali další z nich. Zato teď, když dosáhli vrcholu jednoho z mnohých návrší a otevřel se před nimi výhled dál do krajiny, odlišnost pahorku, který měli před sebou, okamžitě každého uhodila do očí.

Byl delší než většina z těch, které doposud překročili, připomínal spíše kamennou hráz, jež se jim stavěla do cesty, nežli pahorek; hlavní rozdíl však byl patrný na temeni. Na rozdíl od plynule zakřivené siluety okolních kopců obroušených větrnou erozí měl na první pohled vysloveně rozeklaný tvar; při bližším pohledu bylo patrné, že jeho vrchol vroubila řada balvanů, jejichž pravidelné rozmístění nemohlo být ničímjiným, nežli dílem rozumných bytostí. Byly to kameny nejrůznějších rozměrů, od kolosů velikosti Lacklandova tanku, až po valouny zvíci míče na košíkovou; přes nerovnosti povrchu měly všechny zhruba kulovitý tvar. Lackland okamžitě zastavil vozidlo a uchopil dalekohled — částečně byl oblečený do skafandru, ale neměl nasazenou přilbu. Barlennan docela zapomněl na přítomnost posádky, jediným skokem překonal vzdálenost dvaceti yardů, oddělující Bree od tanku, a bezpečně přistál na jeho střeše. Pro podobné případy tam měl upevněnou vysílačku a začal mluvit bezmála dřív než dopadl.

„Co je to, Charlesi? Nemohlo by to být město, o jakých jste mi vyprávěl, když jste mluvil o vaší planetě? Vašim obrázkům se to ale moc nepodobá.“

„Doufal jsem, že se něco dozvím od vás,“ zněla odpověď. „Město to rozhodně není a většina kamenů je podle mého názoru rozmístěných příliš daleko od sebe, než aby mohly vytvářet zeď nebo opevnění. Vidíte v jejich blízkosti nějaký pohyb? Já to tímhle dalekohledem nedokážu, ale třeba máte ostřejší zrak.“

„Já jen vidím, že vrchol pahorku má nepravidelný tvar; na to, abych tam rozeznal nějaké volné kameny, bychom museli být o něco blíž. Rozhodně nepozoruji žádný pohyb. Ale řekl bych, že na takovou dálku by objekt mých rozměrů stejně nebylo vidět.“

„Já bych vás na tu vzdálenost zahlédl i bez dalekohledu, i když bych nedokázal určit počet vašich očí či končetin. S jeho pomocí mohu tvrdit téměř určitě, zeje vršek opuštěný. Stejně vám ale ručím za to, že se tam ty kameny nedostaly náhodou; měli bychom si dát pozor, ať už je tam zasadil kdokoli. Raději upozorněte posádku.“ Lackland si v duchu zaznamenal, že Barlennan má slabší zrak; nebyl školený fyzik, aby si to podle velikosti Meskliňanových očí dokázal předem odvodit.

Zůstali stát a pokračovali v pozorování ještě další dvě až tři minuty, během nichž slunce postoupilo tak daleko, že prosvětlilo všechna zákoutí, jež dosud zakrýval stín; kromě stínu se ale nic nehýbalo a Lackland nakonec znovu nastartoval tank. Zatímco sjížděli se svahu, nastala tma. Tank měl jen jediný světlomet, který Lackland udržoval sklopený dolů na cestu; pokud se v té době něco dělo nahoře mezi kameny, nebylo to vidět. Při východu slunce přebrodili další potok a s rostoucím napětím zahájili stoupání. Minutu či dvě nedokázali nic rozeznat, protože slunce stálo přímo naproti; pak se ale vyhouplo výš a umožnilo nerušený výhled na vrchol kopce. Žádný z pozorovatelů na první pohled nezjistil viditelnou změnu oproti předchozímu večeru. Lackland měl nejasný dojem, který očividně sdíleli i Meskliňané, že kamenů mezitím přibylo; ale protože je předtím nikdo nepočítal, nedalo se to dokázat. Nikde však nebylo sebemenší známky pohybu.

Při pětimílové rychlosti tanku cesta do kopce zabrala pět nebo šest minut, takže když dosáhli vrcholu, měli slunce přímo za zády. Lackland zjistil, že některé mezery mezi většími balvany jsou dost široké“ na to, aby jimi tank i sáně mohly projet, a k jedné z nich si to namířil. Když se blížil ke hřebeni, přejel několik drobnějších kamenů s tak hlasitým zaskřípěním, že Dondragmera vzadu na lodi na okamžik napadlo, zda jeden z nich nepoškodil tank, zvlášť když stroj znenadání zastavil. Barlennana bylo stále vidět na střeše vozidla, jak všechny své oči upírá na výjevy, který měl pod nohama; Letce samozřejmě vidět nebylo, ale po chvíli první důstojník Bree dospěl k závěru, že i jeho muselo údolí, jež měl pod sebou, natolik upoutat, až zapomněl, že má řídit.

„Kapitáne, co se děje?“ vychrlil ze sebe Dondragmer a současně dával znamení obsluze ohňometných nádrží, aby zaujala bojové postavení. Zbytek posádky nečekal na další rozkazy a obsadil vnější prámy s připravenými kyji, noži a oštěpy. Barlennan dlouho neodpovídal a první důstojník už, už chtěl vyslat výsadek na obranu tanku — neměl ponětí o palebné síle rychlopalného kanónu, který dostal Lackland dodatečně k dispozici — když se kapitán ohlédl, zhodnotil situaci a udělal konejšivý posunek.

„Zdá se, že je všechno, v pořádku,“ řekl. „Trochu to vypadá jako město, ale nic se tam nehýbá. Uvidíte sami, jen co Letec trochu popojede, abyste nemuseli sesedat.“ Pak opět přešel do angličtiny a tlumočil své přání Lacklandovi, který mu pohotově vyhověl. Tím se věci rázem dostaly do pohybu.

V první chvíli Lackland — a méně zřetelně Barlennan — spatřili rozlehlé, mělké, mísovité údolí, ze všech stran obklopené hradbou pahorku podobných tomu, na němž se nacházeli. Lackland si pomyslel, že na dně by mělo být jezero; nikde neviděl otvor, kudy by mohl odtékat déšť či tající sníh. Pak si všiml, že na vnitřních svazích okolních kopců žádný sníh neleží; jejich povrch byl naprosto holý a měl nezvyklý tvar.

Údolí rozhodně nevzniklo přirozeným způsobem. Bylo zbrázděné mělkými, širokými strouhami, jež začínaly nedaleko pod jeho horním okrajem. Měly nápadně pravidelné rozestupy; kdyby někdo vedl kousek pod místem, kde začínaly, údolní stěnou kolmý řez, získal by dokonalý obraz zvlněné mořské hladiny. Při svém sestupu po stráních dolů směrem ke středu kotliny se kanály postupně zužovaly a prohlubovaly, jako kdyby byly určeny k tomu, aby odváděly dešťovou vodu do centrální nádrže. Proti této hypotéze však hovořila skutečnost, že se všechny ve středu nesetkávaly — všechny k němu dokonce ani nedosahovaly, i když vesměs končily u nevelkého, relativně plochého dna údolí. Zajímavější než kanály byly valy, jež je vzájemně oddělovaly. S rostoucí hloubkou koryta se přirozeně zvyšovaly; do poloviny svahu vytvářely hladce zaoblené hřbety, ale dál byly jejich stěny stále strmější, až nakonec nabyly podoby hrází kolmo se zvedajících ze dna kanálů. Některé z nich se táhly téměř až do středu údolí. Nesměřovaly však do jediného bodu; mírně se cestou zakřivovaly, takže spíše než loukotě kola připomínaly žebra odstředivého čerpadla. Nahoře byly příliš úzké na to, aby se na nich člověk udržel.

Podle Lacklandova odhadu kanály a ohraničující náspy na dolním konci dohromady měřily nějakých patnáct či dvacet stop. Samy zídky tedy byly dost široké, aby mohly sloužit jako obydlí, zvláště Meskliňanům; množství otvorů, prorážejících jejich dolní průčelí, nasvědčovalo tomu, že by skutečně mohlo jít o obydlí. V dalekohledu bylo možno rozeznat přístupové rampy, vedoucí k otvorům umístěným výše nad zemí; dříve než spatřil jediného živého tvora, dospěl Lackland k přesvědčení, že má před sebou město. Jeho obyvatelé zřejmě žili uvnitř stěn oddělujících jednotlivé kanály, jejichž soustavu vybudovali s cílem odvádět déšť. Otázku, proč se raději neusídlili na vnějších svazích kopců, když se chtěli vyhnout hromadění tekutiny, si vůbec nepoložil.

K tomuto bodu svých úvah dospěl ve chvíli, kdy ho Barlennan požádal, aby přesunul Bree přes okraj srázu, dokud ještě bylo vidět. V okamžiku, kdy se tank dal do pohybu, objevily se v otvorech, které považoval za vchody, desítky temných postav; na tu vzdálenost neviděl žádné detaily, ale objekty, ať už to bylo cokoli, představovaly živé bytosti. Lackland překonal popud zastavit tank a znovu sáhnout po dalekohledu, dokud neodvlekl Bree na místo, odkud byl dobrý výhled.

Ukázalo se, že neměl důvod ke spěchu. Po celou dobu přesunu zůstaly postavy bez pohybu a zjevně sledovaly vetřelce; k pozorování bytostí tak mohl využít ještě několika minut, zbývajících do západu slunce. Některé podrobnosti nebylo možné rozlišit ani s pomocí dalekohledu — zřejmě i proto, že se neznámí tvorové zcela nevynořili ze svých příbytků; to, co dokázal rozeznat, však nasvědčovalo tomu, že patří ke stejné rase jako Barlennanovi lidé. Těla měli dlouhá a housenkovitá; několik očí — na tu vzdálenost je bylo obtížné spočítat — se nacházelo na prvním tělesném článku a bylo vidět údy, které se velice podobaly Barlennanovým pažím opatřeným klepety, pokud s nimi nebyly totožné. Jejich zabarvení tvořila směs červené a černé, při čemž černá podobně jako u posádky Bree převažovala. Barlennan tohle všecko pochopitelně nemohl vidět, ale Lackland mu celý výjev vzrušeně popisoval s pomocí vysílačky, dokud město nezmizelo v houstnoucím šeru z dohledu. Když domluvil, podal kapitán napjatě vyčkávající posádce stručnou verzi toho, co se dozvěděl, ve své mateřštině. Poté se Lackland zeptal:

„Slyšel jste někdy o tom, že takto blízko u Okraje žijí lidé, Barle? Přichází vůbec v úvahu, že byste je mohli znát nebo dokonce mluvit jejich jazykem?“

„Velice o tom pochybuji. Jak sám víte, mí lidé se necítí ve své kůži severně od míst, kudy prochází to, co jste kdysi nazval „hranicí sta g“. Jazyků znám několik, ale nezdá se mi pravděpodobné, že bych se tady některým z nich mohl domluvit.“

„Co tedy budeme dělat? Tiše se městu vyhneme, nebojím projedeme a vsadíme na to, že jeho obyvatelé neprojeví nepřátelské úmysly? Přiznávám, že bych si je rád blíže prohlédl, ale máme před sebou důležitý úkol a nerad bych ohrozil naše šance na úspěch. Vy ale znáte zdejší plemena mnohem lépe než já; jak myslíte, že na nás zareagují?“

„Tady neplatí nějaké jednotné pravidlo. Možná se k smrti vyděsí pohledem na váš tank anebo na mne, jak se na něm vezu — i když si třeba tady u Okraje nevypěstovali normální instinkty ohledně výšek. Na svých cestách jsme poznali mnoho cizích národů; s některými se dalo obchodovat, s jinými jsme byli nuceni bojovat. Obecně se dá říci, že pokud ponecháme zbraně ukryté a vystavíme zboží, které máme na prodej, nesáhnou k násilí přinejmenším dokud se nepřesvědčí, co jsme zač. Jsem pro to, abychom sjeli dolů. Myslíte, že jsou ty kanály na dolním konci dost široké na to, aby jimi prošly i sáně?“

Lackland se zarazil. „O tomjsem nepřemýšlel,“ přiznal po chvíli. „Raději bych je předtím pečlivě přeměřil. Snad by bylo nejlepší, kdyby se nejdřív dolů vypravil tank a na něm vy, případně někdo další, kdo o to projeví zájem. Budeme tak možná vypadat mírumilovněji — museli si všimnout zbraní, jimiž jsou vaši muži ozbrojeni, a když je nevezmeme s sebou… „

„Žádných zbraní si nevšimli, pokud nemají podstatně lepší zrak než my,“ poznamenal Barlennan. „Souhlasím však s vámi, že bychom to tam dole nejdřív měli přeměřit — anebo ještě lépe: nejprve loď přesunout po obvodu na protější stranu údolí a teprve pak si udělat malý výlet do města; nevidím důvod, proč Bree vystavovat v těch úzkých kanálech zbytečnému riziku.“

„To je nápad! Ano, řekl bych, že za daných okolností nemůžeme vymyslet nic lepšího. Mohl byste sdělit mužstvu, na čemjsme se dohodli, a získat zájemce, kteří se pak k nám budou chtít připojit?“

BarlennarL souhlasil a vrátil se za tím účelem na Bree — neměl sice přímo obavy, že by mu někdo tajně naslouchal a porozuměl, ale přece jen byl raději, když nemusel zvyšovat hlas.

Myšlenka, že bude rozumnější přepravit loď raději oklikou, nežli napříč městem, se u posádky setkala s všeobecným souhlasem, ale další část plánu narazila na určité potíže. Všichni si' chtěli prohlédnout město, ale žádný nechtěl ani slyšet o tom, že by nasedl na tank, třebaže mnohokrát viděli svého kapitána, jak se toho odvážil a nic se mu nestalo. Východisko ze slepé uličky pomohl najít Dondragmer, když navrhl, aby posádka, s výjimkou stráží ponechaných na ochranu Bree, provázela tank do města pěšky; nebylo je nutné přesvědčovat, aby nasedli, protože všichni dokázali udržet tempo, jakým se teď vozidlo pohybovalo.

Za těch několik minut, které strávili dohadováním, vystoupilo slunce znovu nad obzor; na Barlennanovo znamení Pozemšťan obrátil tank o devadesát stupňů a rozjel se podél okraje údolí těsně pod přečnívajícími balvany. Ještě než vyrazil, pohlédl dolů na město, které nejevilo nejmenší známky života; jakmile se však tank s přívěsem daly do pohybu, znovu se ve dveřích objevily hlavy — tentokrát jich ale bylo mnohem víc. Lackland se soustředil na řízení, protože už věděl, že obyvatelé údolí zůstanou na svých místech až do doby, kdy si je bude moci v klidu prohlédnout. Strávil tak několik dnů potřebných k tomu, aby dopravil sáně na opačnou stranu údolí; po odpojení vlečného lana natočil předek tanku dolů po svahu.

Vozidlo téměř nebylo třeba řídit; sledovalo dráhu prvního kanálu, do něhož vjelo, a samo od sebe zamířilo k prostranství, které Lackland pokládal — bez jakéhokoli opodstatnění — za městské tržiště. Přibližně polovina mužstva Bree je následovala; zbytek pod velením druhého důstojníka zůstal na lodi na její ochranu. Barlennan se jako obvykle vezl na střeše tanku a za ním se vršila větší část zboží, určeného na prodej.

Při sestupu do údolí jim vycházející slunce stálo za zády, takže měli dobrý výhled. Bylo co pozorovat; někteří domorodci při příchodu cizinců zcela opustili své příbytky. Lackland ani Barlennan nepřikládali žádný význam tomu, že se tak chovali jen ti, kdo se nacházeli na vzdálenější straně otevřeného prostranství; všichni, kdo se ocitli v těsné blízkosti příchozích, zůstávali ve svých úkrytech.

Jak se vzdálenost zkracovala, počala být zřejmá jedna skutečnost; navzdory prvnímu dojmu tyto bytosti nepatřily ke stejné rase jako Barlennan. Jistá podoba tu opravdu byla; tvar těla, proporce, počet očí a končetin — všechno se shodovalo; obyvatelé města však dosahovali trojnásobku tělesné délky návštěvníků ze vzdáleného jihu. Jejich pět stop dlouhá a přiměřeně k tomu silná a široká těla postupně zaplňovala kamenná dna kanálů. Ve zjevné snaze získat lepší výhled na přijíždějící tank, vzpínala některá z těch stvoření první třetinu svého dlouhého těla vysoko do vzduchu — tato vlastnost je odlišovala od Barlennanova lidu stejně nápadně jako jejich velikost. Přihlížela a lehce se pohupovala ze strany na stranu, tak trochu jako hadi, jež Lackland vídal v pozemských teráriích. Až na tento sotva patrný pohyb zůstávala přikovaná na svých místech, zatímco podivné kovové monstrum vytrvale sestupovalo vyhlédnutým korytem, téměř se ztrácelo mezi stěnami, skrývajícími příbytky domorodců, až si nakonec uličkou, kam se sotva vměstnal jeho masivní trup, proklestilo cestu na ústřední otevřené prostranství. Pokud místní obyvatelé používali řeč, museli mluvit tak tlumeně, že Lackland ani Barlennan nezaslechli jediný hlas; a dokonce i posuňky klepety zakončených paží, jež u Meskliňanů, které Lackland znal, nahrazovaly slovní vyjádření, tady chyběly. Tvorové prostě vyčkávali a zírali.

Námořníci se protáhli úzkým prostorem mezi tankem a ústím uličky — Lackland zastavil těsně u jejího dolního konce — a zůstali beze slova zírat podobně jako domorodci. Obydlí, jaká oni znali, měla obvodové zdi vysoké nejvýš tři palce s plátěnou střechou na ochranu před vlivy počasí; myšlenka používat jako střešní krytinu jakýkoli pevný materiál jim byla naprosto cizí. Kdyby se na vlastní oči nepřesvědčili, že obyvatelům města ty podivné stavby skutečně slouží jako příbytky, asi by je pokládali za nějaké dosud neznámé přírodní útvary.

Jejich kapitán však nebyl z těch, kdo zbůhdarma ztrácejí čas; hodlal s těmito lidmi obchodovat a pokud o to nebudou mít zájem, chtěl hned pokračovat v cestě. Proto na nic nečekal, svolal své muže, a začal jim se střechy tanku házet balíky se zbožím. Posádka se pustila do práce až poté, co na zem dopadl poslední kus nákladu. Po něm seskočil dolů i sám Barlennan — nezdálo se, že by jeho čin mlčky přihlížející diváky nějak zvlášť znepokojil — aby svým druhům pomohl zboží vybalit. Lackland vše se zájmem pozoroval.

Mezi vystavenými předměty viděl štůčky čehosi, co vypadalo jako látky rozmanitých barev, do svazečků spoutané sušené kořínky či ústřižky provazu, drobné uzavřené nádobky i větší prázdné — bohatý, rozmanitý — výběr věcí, o jejichž účelu se většinou mohl jen dohadovat.

Při pohledu na vystavené zboží se domorodci začali tlačit blíž; zda ze zvědavosti anebo výhružně, nedokázal Lackland odhadnout. Žádný z námořníků nejevil viditelné obavy — v rozpoznávání příznaků tohoto typu emocí u Barlennanova plemene už získal jistou dovednost. Ve chvíli, kdy se přípravy zdály být u konce, tank obklopoval téměř neprodyšný kruh místních obyvatel. Cesta, po níž přijel, představovala jediný směr, který svými protáhlými těly nezahradili. Skutečnost, že podivní tvorové vytrvale mlčeli, Lacklanda začínala znepokojovat; Barlennanovi to buď bylo lhostejné, nebo dokázal dobře zakrývat své pocity. Zádavu si náhodně — či alespoň bez použití nějaké zvláštní metody výběru, jíž by si Pozemšťan povšiml — zvolil určitého jedince a zahájil prodejní kampaň.

Jeho počínání Lacklandovi zůstávalo zcela nepochopitelné. Přestože kapitán podle vlastních slov nepočítal s tím, že by zdejší lid mluvil jeho jazykem, bez přestání hovořil; hojně používal posuňků, které podle Lacklanda postrádaly jakýkoli smysl. Cizímu pozorovateli bylo naprostou záhadou, jak mu vůbec někdo mohl rozumět; a přesto Barlennan zjevně začínal dosahovat jistých úspěchů. Potíž samozřejmě spočívala v tom, že za těch několik krátkých měsíců, během nichž se Lackland seznamoval s Meskliňany, dokázal jen nepatrně proniknout do jejich psychiky. To se mu stěží dalo vyčítat; pro odborníky představovala hádanku ještě řadu let. Jednání těchto tvorů a jejich gestikulace jsou natolik propojeny s tělesnými funkcemi jejich organismu, že pro příslušníka téže řasy je jejich smysl automaticky nabíledni; a třebaže obyvatelé údolí nepatřili přímo k Barlennanově druhu, byli mu natolik příbuzní, že dorozumění nepředstavovalo takový problém, za jaký je Lackland přirozeně pokládal.

Netrvalo dlouho a ulice města se zaplnily zástupy obyvatel, obtížených předměty, s nimiž zjevně chtěli obchodovat, a posádka Bree musela vynaložit všechny síly na to, aby dokázala zájem koupěchtivých zákazníků uspokojit. Čilý obchodní ruch trval po celý den a neustal ani po setmění — Barlennan požádal Lacklanda, aby se postaral o umělé osvětlení. Pokud domorodce tato skutečnost zneklidnila či překvapila, nedali to na sobě znát. Věnovali se pouze obchodu a pokaždé, když se některému z nich podařilo směnit to, co vlastnil, anebo získat to, co potřeboval, uvolnil místo dalšímu. Trvalo tedy jen několik dnů, než zboží, jež měl Barlennan k dispozici, vyměnilo své majitelé a nově získané věci se postupně přemístily na střechu tanku.

Většina těchto předmětů byla Lacklandovi stejně cizí, jako původní zboží; dva z nich ale zvlášť upoutaly jeho pozornost. V obou případech šlo zjevně o živé tvory, i když byli příliš drobní, než aby dokázal rozeznat bližší detaily. Oba byli podle všeho zdomácnělí; zůstali schoulení vedle nového majitele a nesnažili se utéci. Lackland se dohadoval — jak se ukázalo, správně — že se jedná o druh živočichů, které si námořníci hodlali vypěstovat jako pokusná zvířata k vyhledávání vhodné rostlinné potravy.

„Jsme tady už se vším hotovi?“ zavolal poté, co poslední z místních obyvatel opustil okolí tanku.

„Víc toho tady neuděláme,“ odpověděl Barlennan. „Už nemáme co nabídnout. Přejete si pokračovat v cestě, nebo navrhujete něco jiného?“

„Moc rád bych zjistil, jak jejich příbytky vypadají uvnitř; ale dveřmi se v žádném případě neprotáhnu, i kdybych si svlékl skafandr. Nemohl byste se vy anebo někdo z vašich lidí podívat dovnitř?“ Barlennan byl poněkud na rozpacích. „Nevím, zda by to bylo rozumné. Ti lidé se při obchodování chovali docela mírumilovně, ale něco mi na nich vadí, i když to nedovedu přesně pojmenovat. Možná je to v tom, že se příliš nesnažili smlouvat.“

„Chcete říci, že jim nevěříte — že se pokusí získat zpátky to, co vydali, když už nemáte co nabídnout?“

„To bych tak docela netvrdil; jak už jsem říkal, nemám pro svůj pocit žádný konkrétní důvod. Řekl bych to takto: pokud se nám podaří dopravit tank zpátky na okraj údolí a připojit ho k lodi, abychom byli připraveni pokračovat v cestě, a domorodci nám mezitím nezpůsobí potíže, sám se na jejich obydlí půjdu podívat. Souhlasíte?“ Během rozhovoru Barlennan ani Lackland nevěnovali domorodcům pozornost; zpočátku tak ani nepostřehli, že se znovu stali středem zájmu obyvatel údolí. Ti, co byli nablízku, se obrátili a zvědavě sledovali nepatrnou skříňku, z níž vycházel Lacklandův hlas. Jak rozmluva pokračovala, přicházeli další a naslouchali; zdálo se, že teprve pohled na mluvící bedýnku, jež byla příliš malá na to, aby se v ní mohl skrývat inteligentní tvor, u nich dokázal prolomil hradbu zdrženlivosti, kterou se dosud obklopovali. Poté, co z miniaturního reproduktoru zazněla závěrečná Lacklandova odpověď a bylo zřejmé, že rozhovor je u konce, někteří z posluchačů se spěšně odebrali do svých domovů. Téměř okamžitě se objevili s nejrůznějšími předměty a nabídli je námořníkům s gesty, o jejichž smyslu nemohlo být pochyby. Chtěli získat přijímač a byli za něj ochotni slušně zaplatit.

Barlennanovo odmítnutí je zmátlo. Jeden po druhém přicházeli se stále vyššími nabídkami. Nakonec Barlennan použil jediný možný způsob, jak dát najevo, že odmítnutí je definitivní; hodil přijímač na střechu tanku, vyskočil tam za ním a vybídl své muže, aby začali s nakládkou nově nakoupeného zboží. Domorodci na několik okamžiků zůstali jako opaření; pak se jako na znamení obrátili a zmizeli v úzkých vchodech svých příbytků.

V Barlennanovi stále narůstal stísněný pocit. Po celou dobu, co na střeše tanku ukládal nákupy, sledoval vchody okolních domů, kam jen dohlédl; nebezpečí však nehrozilo z obydlí; Zpozoroval je silák Hars, když se po způsobu domorodců napůl vzepjal nad své druhy, aby kapitánovi hodil obzvláště objemný balík. Jeho pohled náhodou zabloudil směrem ke kanálu, kterým sestoupili do údolí; v témže okamžiku vyloudil jeden z těch neuvěřitelně hlasitých skřeků, jaký Lacklanda pokaždé znovu ohromil — a vyděsil. Vzápětí ze sebe vychrlil několik slov, která Pozemšťan nepochopil; Barlennan však porozuměl, jediným pohledem zhodnotil situaci a ve dvou anglických větách stačil vyjádřit všechno podstatné.

„Charlesi, podívejte se na kopec za vámi! Musíme pryč!“

Lackland se ohlédl a rázem pochopil smysl podivného uspořádání města. Jeden z obrovitých balvanů, dosahující poloviny velikosti tanku, se uvolnil ze svého lůžka na kraji údolí. Nacházel se přesně nad širokým ústím koryta, kudy předtím projel tank; zvolna se zvedající hráze mu bezpečně udávaly, směr. Byl ještě půl míle vzdálený, vysoko na úbočí; při hmotnosti několika desítek tun vystavených gravitaci trojnásobně vyšší než na Zemi se však jeho rychlost každým okamžikem zvyšovala.