Těžká expedice

XVIII. Násep

Jak se všichni zúčastnění mohli okamžitě přesvědčit, nejobtížnější bylo udržovat směr. Jít rovně bylo prakticky nemožné; členové expedice museli každých několik yardů obcházet nějaký balvan, který byl příliš velký na to, aby se dal přelézt, a který jim bránil ve výhledu. Situaci navíc ztěžovala drobná postava Meskliňanů, s očima umístěnýma těsně při zemi. Barlennan se snažil překážkám vyhýbat střídavě vždy na jednu a na druhou stranu, ale nikdy přesně nevěděl, kam až ho která obchůzka zavede. Jen zřídkakdy se stalo, aby posádka rakety při pravidelné korekci směru zaznamenala odchylku menší než dvacet až třicet stupňů.

Každých padesát dnů Pozemšťané vždy znovu zaměřili polohu vysílače — nyní byl v pohybu jen jediný; druhý si ponechala obsluha zdvihadla — a propočetli nový kurs. Pro lepší orientaci se Barlennan rozhodl značit trasu, kterou až dosud urazili, souvislou řadou oblázků. Později, až bude třeba zajistit pravidelné spojení mezi zásobovací základnou a raketou, měl v úmyslu vybudovat opravdovou cestu.

Po dlouhém bloudění kamenným labyrintem konečně urazili posledních padesát mil, jež je dělily od místa přistání. Jak řekl Lackland, lidé udělali všechno, co bylo v jejich silách; v ideálním případě by teď Barlennan měl stát poblíž zbloudilé rakety. Kapitánův hlas i objektiv vizifonu svědčily o opaku; nikoho to však příliš nepřekvapilo. „Víc už nejsme schopni udělat, Barle. Jak znám naše hochy, co to počítali, dal bych krk na to, že cíl leží někde v okruhu šesti mil a možná ještě blíž. Pátrání už musíme nechat na vás. Když budete něco potřebovat, rádi pomůžeme, ale teď mě zrovna nenapadá jak. Máte nějaký plán?“

Barlennan chvíli neodpovídal. Pátrat v okruhu šesti mil v terénu, kde není vidět dál než na vzdálenost tří nebo čtyř yardů, opravdu nebyla hračka. Nejrychleji by celou oblast samozřejmě mohli pročesat tak, že se rozdělí; tím by však nesmírně vzrostlo riziko, že někteří z mužů zabloudí. Svěřil se s touto obavou Lacklandovi.

„Raketa měří na výšku asi dvacet stop,“ namítl Pozemšťan. „Kdybyste dokázali vylézt na jeden z těch větších balvanů, nejspíš byste ji už teď museli zahlédnout — to je to, co mi na celé věci nejvíc vadí.“

„Samozřejmě; nic takového ale udělat nemůžeme. Větší skaliska jsou vysoká šest až osm vašich stop; i kdyby se nám podařilo vyšplhat po jejich téměř kolmých stěnách, už se nikdy nechci dívat přímo do hloubky a nevystavím takovému riziku ani ostatní.“

„Vždyť jste přece vyšplhali na náhorní plošinu.“

„To bylo něco jiného. Tam nebyl žádný strmý sráz.“

„Takže kdyby k jednomu z balvanů vedl mírnější svah, nevadilo by vám vystoupit tak vysoko nad zem?“

„Ne, ale — hmmm Už chápu, kam míříte. Malý moment.“ Kapitán se pozorněji rozhlédl po okolí. Poblíž leželo několik velkých balvanů; největší z nich vystupoval nad povrch asi do výšky šesti stop. Všude kolem byla půda poseta všudypřítomnými oblázky, které, jak to vypadalo, pokrývaly celou náhorní plošinu. Kdyby se Barlennan někdy setkal s prostorovou geometrií, asi by podobné rozhodnutí nikdy nepřijal; protože však neměl představu o objemu materiálu, který bude třeba přemístit, vzal Lacklandův nápad za svůj.

„Jdeme na to, Charlesi. Kamení a hlíny je tu tolik, že můžeme postavit, co nás napadne.“

Obrátil se k rádiu zády a seznámil námořníky se svým záměrem. Pokud měl Dondragmer o jeho proveditelnosti nějaké pochyby, ponechal si je pro sebe; posádka se bez dlouhých řečí pustila do práce.

Kámen po kameni, hroudá za hroudou, násep zvolna narůstal. Stavba si vyžádala tolik času že ještě v jejím průběhu musel Barlennan poslat několik mužů pro čerstvé zásoby — něco takového nebylo třeba po celou osm set mil dlouhou cestu od skalní rozsedliny; konečněAe však plochý vršek balvanu rozezněl ozvěnou kroků, zřejmě poprvé od chvíle, kdy vnitřní síly Mesklinu vyzvedly náhorní plošinu do její současné polohy.

Lacklandův předpoklad se potvrdil — z vyvýšeného stanoviště byl po měsících útrap a nebezpečí cil expedice konečně na dohled. Barlennan dal vytáhnout nahoru po rampě dokonce videoaparát, aby se i Pozemšťané mohli dosyta vynadívat; a za dobu více než jednoho pozemského roku to bylo poprvé, co Rostenův obličej ztratil svůj obvyklý pochmurný výraz. Ne že by to byl nějaký zvláštní pohled; snad jedna z egyptských pyramid pobitá plechem by na tu dálku mohla vypadat podobně jako tupá homole, jež se tyčila mezi balvany. Ani trochu se nepodobala raketě, kterou Barlennan předtím viděl — vlastně se nepodobala vůbec žádné raketě, jaká byla ve vzdálenosti jednadvaceti světelných let od Země kdy postavena; v každém případě to však bylo cosi, co nepatřilo do běžné mesklinské krajiny, a dokonce i členové expedice, kteří neprožili těžké měsíce na povrchu obří planety, měli náhle dojem, jakoby jim z beder spadla obrovská tíha.

Také Barlennan byl spokojený, ale zdaleka nesdílel s Pozemšťany u televizních monitorů na Toorey bezstarostný pocit, že je vyhráno. Dokázal mnohem lépe posoudit, co ještě mají před sebou. Nezdálo se, že je čeká něco o mnoho horšího než to, co až doposud zvládli, ale rozhodně to nebylo o mnoho lepší. K cíli ještě zbývalo půldruhé míle a dokonce ani teď, když na něj měl výhled, si nevěděl tak docela rady, jak udržet zvolený směr; navíc už ani nemohl spoléhat na pomoc Pozemšťanů. Protože neznali přesnou polohu rakety, nedala se jejich metoda použít — nebo snad ano? Vlastně jim mohl dát vědět, až bude slunce ležet správným směrem; pak by mu mohli zavolat pokaždé, kdy bude opět ve stejné poloze. Když se to tak vezme, vlastně by ani nemusel Letce obtěžovat; mohl by tu nechat jednoho muže, který by hlásil potřebné údaje — ale počkat: měl jen jediné rádio, které nemohlo být na obou místech najednou. V tu chvíli Barlennan poprvé opravdu postrádal přístroj, který nechal lidem od řeky.

Pak ho ale napadlo, že rádio možná ani nebude zapotřebí. Zvuk se zde sice nešířil právě nejlépe — nebýt toho, zřejmě by si námořníci ani nevšimli, že je na náhorní plošině řidší vzduch — ale Meskliňané měli neobyčejně silný hlas. Kapitán se rozhodl, že to vyzkouší; nechá na rozhledně hlídku, která pokaždé, když se slunce ocitne přímo nad cílem, ze všech sil zahvízdá.

Když se svým plánem seznámil ostatní členy skupiny, upozornil Dondragmer na nebezpečí, že by se mohli odchýlit příliš stranou a raketu minout, protože nikdo nebude zaměřovat jejich polohu a opravovat nahromaděné chyby, tak jako to dělali Pozemšťané. Připustil ale, že je to dobrý nápad a že jim dává slušnou šanci na úspěch. Hned tedy byl vybrán jeden z námořníků, který zaujal místo na pozorovatelně, a oddíl se znovu vydal na pochod.

Po určitou dobu stanoviště zůstávalo v dohledu a pokaždé, když se ozval hlas strážného, bylo možné zjistit, zda dodržují správný kurs. Zakrátko však balvan, na němž stál, zakryla další skaliska a orientace už spočívala jen v tom, aby ve chvíli, kdy se rozlehne pravidelný hvizd, směřovali tak přesně, jak jen to bude možné, ke slunci. Jak dny míjely, zvuk postupně slábl, ale v mrtvém tichu, jež vládlo na náhorní plošině, nebylo možné signál s ničím zaměnit.

Žádný z účastníků expedice nebyl natolik zkušený v cestování po souši, aby dokázal přesně odhadnout vzdálenost,

kterou urazili, a všichni byli spíše zvyklí na to, že k cíli dorazí mnohem později než předpokládali; proto byli příjemně překvapeni, když jednotvárnost kamenné pustiny narušil zvláštní terénní útvar.

Objevil se přímo před nimi a v první chvíli některé z námořníků napadlo, zda nějakým nevysvětlitelným způsobem neputovali v kruhu. Mezi balvany se zvedal dlouhý násep z hlíny a oblázků. Byl zhruba stejně vysoký jako ten, který postavili k pozorovacímu stanovišti; z větší blízkosti však zjistili, že se táhne mnohem víc do šířky — vlastně tak daleko, kam až dohlédli. Připomínal vzedmutou mořskou vlnu, která, zmrzla uprostřed pohybu; dokonce i Meskliňanům, kteří se nikdy nesetkali s krátery a výbuchy, bylo jasné, že zeminu vyvrhla jakási síla z opačné strany náspu. Barlennan, jenž několikrát viděl přistávat rakety z Toorey, dobře věděl, co to bylo za sílu a co se skrývá za vrcholem návrší. Sonda stála uprostřed miskovitého dolíku, vyhloubeného proudem žhavých plynů z raketových motorů. Vjejí blízkosti nebyly žádné větší balvany, i když několik jich leželo u stěn prohlubeniny. Uvnitř nebylo vidět ani jeden oblázek a půda byla sežehnutá do takové hloubky, že z trupu vysokého dvacet stop nad kamenitý terén přečnívala jen špice do výše čtyř až pěti stop.

Dolní třetina trupu měla tvar širokého válce, jehož průměr odpovídal téměř výšce rakety. V této části byla uložena její pohonná jednotka, vysvětloval Lackland, když námořníci zaměřili vizifonní aparát na dno kráteru. Horní část sondy se prudce zužovala do tvaru tupé homole, ukrývající aparaturu, do níž tolik obydlených světů vložilo tak nesmírné množství času, finančních prostředků a duševního úsilí.

„Po výbuchu, který zcela zničil váš tank, jste mi řekl, že k něčemu podobnému muselo dojít i zde,“ poznamenal Barlennan. „Nevidím ale nic,~co by tomu nasvědčovalo; kde by se uvnitř vzalo tolik kyslíku, aby mohl vyvolat explozi?“

„Máte úplnou pravdu,“ vpadl do rozhovoru Rosten, dřív než Lackland stačil odpovědět. „Ať už závadu způsobilo cokoliv, nebyl to výbuch vyvolaný kyslíkem. Příčinu zatím neznáme. Až se dostaneme dovnitř, budeme třeba moudřejší. Co kdybychom se hned pustili do práce? Mám na krku celý houf fyziků, kteří se přímo třesou na nové informace.“

„Vaši vědci si budou muset ještě chvíli počkat,“ přerušil ho Barlennan. „Něco jste zřejmě přehlédli. Všechny přístroje, které bychom měli umístit před objektiv kamery, jsou nejméně sedm stop vysoko; a všechny jsou pod kovovým pláštěm, který bude třeba nejprve pracně odstranit.“

„Hrome, to máte pravdu. Až budete nahoře, půjde to už snadno. Každou sekci kryjí ochranné pláty, které se dají lehce sejmout. Horší je, jak se k nim dostat. Něco budeme muset vymyslet.“

„Počkáme, dokud se nevrátí námořník, kterého jsme nechali na hlídce. Když vás do té doby nenapadne nic lepšího, zařídíme se po svém“

„Máte nějaký nápad?“

„Samozřejmě. Dostali jsme se na vrchol balvanu, kde jsme si zřídili pozorovatelnu; proč bychom nemohli zvolit stejný postup i zde?“ Rosten se na dobré půl minuty odmlčel; Lackland ho podezříval, že si v té chvíli v duchu nadává. „Má to jediný háček: dá vám to daleko víc práce. Raketa je víc jak třikrát vyšší než balvan, k němuž jste budovali přístupovou rampu, a budete ji muset obestavět kolem dokola.“

„Proč bychom nemohli postavit násep jen na jedné straně k nejbližší sekci, kde jsou přístroje, které vás zajímají? Pak už by se dalo do vyšších pater vystoupit zevnitř, tak jak to děláte v ostatních raketách.“

„Nejde to ze dvou důvodů. V první řadě byste se uvnitř nikam nedostali; raketa nebyla určena pro let s posádkou a mezi palubami neexistuje žádné spojení. Všechny přístroje jsou umístěné tak, aby k nim byl přístup zvenčí. Druhý důvod je ten, že nemůžete začít zdola; i když nakrásně sejmete kryty, pochybuji, že byste je po návštěvě té které sekce dokázali nasadit zpátky na své místo. To znamená, že než přejdete do vyššího patra, nezůstane po celém obvodu trupu ani jeden kryt; mám obavu, že bez jejich opory by se celá konstrukce mohla zbortit.

Nezbude vám proto asi nic jiného než zasypat raketu až po samou špičku a pak se opět úroveň po úrovni prokopávat dolů. Přitom bude nejlepší brát jednu sekci za druhou a všechnu aparaturu z nich demontovat; tak se zatížení sníží na minimum. Po odstranění všech krytů totiž zůstane jen křehká kostra a nechci ani domyslet, co by s ní udělala plná tíha zařízení, znásobená sedmi sty.“

„Rozumím.“ Teď bylo zase na Barlennanovi, aby se zamyšleně odmlčel. „Nenapadá vás žádné jiné řešení? Jak už jste naznačil, vyžádá si to spoustu práce.“

„Zatím nenapadá. Zařídíme se podle vašeho návrhu a než se vrátí muž, kterého jste nechali na rozhledně, zkusíme něco vymyslet. Máme ale velkou nevýhodu — nemůžeme počítat s použitím techniky, kterou vám nedokážeme dopravit.“ Slunce kroužilo po obloze rychlostí přesahující dvacet stupňů za minutu. Námořníci přestávky využili k odpočinku a zábavě; čas od času některý z nich sestoupil po mírném svahu jámy vyhloubené tryskami, aby si z blízkosti prohlédl raketu. Všichni byli příliš inteligentní na to, aby její sílu připisovali působení nějakých kouzel, ale přesto v nich vzbuzovala cosi jako posvátnou hrůzu. Ani trochu nerozuměli principu, na němž byla založena, i když k jeho vysvětlení by Lacklandovi stačilo, aby se zajímal, proč tvorové, kteří nedýchají, přesto dovedou hlasitě mluvit. Meskliňané měli dobře vyvinutý orgán, podobný nálevce pozemských hlavonožců, který jejich obojživelní předkové užívali k rychlému plavání; teď jim sloužil hlavně jako měch, jímž rozeznívali velice pozemský pár hlasivek, ale byli jej schopni použít i k původnímu účelu. Příroda je tak skvěle vybavila k tomu, aby pochopili princip rakety.

Úctu námořníků však nevyvolávalo jen to, že nechápali, jak stroj pracuje. Patřili k národu, který vystavěl rozsáhlá města a ovládal různé technické postupy; nejvyšší zdi, které kdy vybudovali, však sahaly nejvýš tři palce nad zem. Patrové budovy a dokonce i střechy z něčeho jiného než z kusu látky pro ně byly cosi nemyslitelného, co jejich téměř instinktivní strach z pevného materiálu nad hlavou předem vylučoval. Díky zkušenosti, kterou tato skupina prodělala, se u nich postoj k tíze změnil z panické hrůzy v uvážlivý respekt, ale zvyk nebylo tak snadné překonat. Raketa byla asi osmdesátkrát vyšší než jakákoli umělá stavba, kterou jejich národ kdy postavil; bázeň, kterou u nich vyvolával podobný pohled, proto nebyla ničím neobvyklým.

Konečně se hlídka vrátila a Barlennan se znovu spojil s Pozemšťany na Toorey, ale nevymysleli nic nového. Kapitána to ani v nejmenším nepřekvapilo. Mávl nad Rostenovými omluvami klepetem a hned se s mužstvem pustil do práce. Stavba nového náspu kupodivu nebyla ani tak obtížná, ani zdlouhavá, jak všichni očekávali, Půda rozoraná tryskami raketových motorů byla poměrně sypká a práce Šla rychle kupředu.

Dokonce i ti největší škarohlídové už byli ochotni věřit tomu, že úspěch je na dosah. S rostoucím nadšením sledovali, jak se lesklý kužel výzkumné sondy noří stále hlouběji do hromady hlíny a kamení, až z něj zůstala jen stopu vysoká homole, obsahující vědeckou aparaturu.

V té chvíli Meskliňané zastavili práci a většina z nich se vzdálila od pahorku. Několik námořníků nahoru přitáhlo videoaparát, jehož objektiv nyní zabíral část pláště rakety, kde jemná rýha naznačovala obrys manipulačního otvoru. Barlennan se usadil naproti průlezu a zjevně čekal na instrukce, jak ho otevřít; Rosten, který vše napjatě sledoval na monitoru, mu je vzápětí odvysílal. Kryt lichoběžníkového tvaru byl v rozích upevněn čtyřmi rychloupínacími uzávěry. Horní dva měl Barlennan téměř na úrovni očí; zbývající byly asi šest palců pod současným povrchem náspu. K jejich uvolnění běžně stačilo stlačit je širokým šroubovákem na doraz a o čtvrt obrátky jimi otočit; bylo pravděpodobné, že klepeta Meskliňanů mohou chybějící nástroj plně nahradit. O tom se Barlennan okamžitě přesvědčil. Široké drážkované hlavy se lehce pootočily a vyskočily z otvorů, ale plát se ani nepohnul.

„Až odhrnete hlínu a uvolníte i ty další dva šrouby, měli byste k jejich hlavám upevnit provazy a víko z bezpečné dálky odtrhnout,“ poznamenal Rosten. „Nebylo by dobré, kdyby na někoho padlo; je čtvrt palce tlusté a musím dodat, že kryty dolních sekcí jsou ještě o poznání silnější.“

Kapitán se zařídil podle jeho rady a rychle se prohrabal k dolnímu okraji poklopu. Uzávěry povolily stejně hladce jako ty předešlé a za okamžik nato námořníci prudkým škubnutím provazů plát uvolnili z jeho lůžka v plášti rakety. Po zlomek sekundy bylo vidět, že se dává do pohybu; pak náhle zmizel z dohledu a znovu se objevil až po dopadu, který doprovázela rána jako z děla. V otvoru trupu se v paprscích slunce zaleskla složitá aparatura a Pozemšťané v řídicím středisku i v pozorovací raketě propukli v nadšený jásot.

„To je ono, Barle! Dlužíme vám víc, než jsem schopen vyjádřit. Teď na chvíli ustupte, abychom si mohli přístroje vyfotografovat; pak vám dáme instrukce, jak je demontovat a ukazovat na objektiv kamery.“ Barlennan chvíli neodpovídal; jeho počínání však bylo dostatečně výmluvné.

Neustoupil ze zorného pole videoaparátu. Naopak se k němu připlazil a obrátil přístroj stranou, takže už nezabíral špici rakety.

„Nejprve si musíme o něčem pohovořit.“