Těžká expedice

XVI. Údolí větru

Barlennan očekával, že výš proti proudu budou břehy stále pustější, ale pokud se vůbec dalo hovořit o nějaké změně, pak byla spíše k lepšímu. S výjimkou úseků, kde útes na levé straně spadal přímo k řece, lemovaly její koryto po obou stranách chumáče plazivé vegetace, připomínající chapadla chobotnice. Když urazili prvních sto mil od míst, kde naposledy kotvili, a minuli ústí několika potoků, jež se vlévaly do hlavního řečiště, byli mnozí z námořníků dokonce ochotni přísahat, že v pobřežních porostech zahlédli divokou zvěř. Kapitán byl v pokušení zakotvit a vyslat skupinu mužů na lov, ale nakonec ho dva důvody přiměly k tomu, aby plul dál. Prvním byl vítr, jenž vytrvale vál směrem, který potřeboval; navíc jej poháněla touha dosáhnout cíle cesty a prohlédnout si zázračný stroj, který Letci nechali přistát a pak ztratili v polárních pustinách jeho planety.

Jak plavba pokračovala, naplňoval vítr kapitána rostoucím úžasem; nikdy se nesetkal s tím, aby vytrvale vál jedním směrem po více než několik set dnů. Tady nejenom zachovával směr, ale stáčel se podél stěny útesu, takže ho měli neustále přímo v zádech. Palubní hlídky sice dál zůstávaly na místech, ale plachtoví nevyžadovalo žádnou zvláštní pozornost. Sám Barlennan už ztratil přehled o tom, kolik dnů uplynulo od chvíle, kdy bylo naposledy třeba seřídit plachty.

Tak jak Letci předpověděli, uchovávala si řeka stále stejnou šířku; zároveň, jak rovněž připustili, se postupně změlčovála a její tok se zrychloval. To Bree poněkud přibrzdilo, ale méně, než by se dalo čekat, protože vítr rovněž začal nabývat na síle. Míjely den za dnem, míle za mílí a meteorology záhadný jev přiváděl málem k šílenství. Slunce kroužící po obloze se pří svém putování nepozorovaně posouvalo stále výš, ale tento proces byl příliš pomalý, na to, aby mohl tak silné proudění vzduchu vyvolat. Nakonec lidé i Meskliňané dospěli k závěru, že příčinu je třeba hledat v nějaké místní fyziografické zvláštnosti; Barlennan posléze nabyl takové jistoty, že když nakrátko zastavil a vyslal své muže na lov a průzkum okolí, ani na chvíli nezapochyboval o tom, že až se lovci vrátí, bude vítr vát jako doposud. Nepolevil ani na chvíli a vzdálenost k cíli se utěšeně zkracovala. Osm set mil, tvrdili Letci. Jak ukazovala měření pomocí logu, museli uplout vzhledem ke klikatosti toku o mnoho víc, než se ve skalní stěně přímo před nimi objevila průrva, kterou očekávali.

Zpočátku řeka tekla přímo od místa sesuvu a mohli si ho prohlédnout z profilu — spatřili téměř rovný svah, nakloněný v úhlu asi dvaceti stupňů, vystupující od paty útesu do vzdálenosti padesáti stop. Když připluli blíž, řečiště se počalo odklánět od stěny a bylo vidět, že svah vytvořila suť, jež se vějířovitě rozsypala ze skalní rozsedliny široké necelých padesát yardů. Uvnitř rozsedliny byl svah strmější, ale zdálo se, že by se dal zlézt; to bude možné s jistotou říci teprve až přímo na místě. Z větší blízkosti svah na první pohled vypadal povzbudivě; v místech, kde se řeka dotýkala jeho úpatí, bylo zřejmé, že se skládá z oblázků, jež se zdály být drobné i samotným členům posádky. Po chvíli se řečiště stočilo přímo před ústí rozsedliny a v tom okamžiku konečně vítr počal měnit směr. Odkláněl se ven od útesu a neuvěřitelně nabíral na prudkosti. Temný hukot, který už několik dnů naplňoval uši Pozemšťanů i posádky, náhle zesílil v divoký řev; když se Bree ocitla naproti průrvě, nedalo se o jeho původu pochybovat. V té chvíli udeřil divoký poryv větru, hrozivě se opřel do plachet, div je nestrhal, a odmrštil loď šikmo k protějšímu břehu. Zároveň řev přešel v zběsilý jekot a běhemjediné minuty byla posádka nucena čelit orkánu, který si v ničem nezadal s bouřemi, s nimiž se utkali cestou od rovníku. Trvalo to jen krátký okamžik; plachty nastavené tak, aby zachytily zadoboční vítr, dodaly Bree potřebnou rychlost, takže překonala bouřlivý úsek dřív než ji vichřice stačila zahnat na břeh. Jakmile byli venku, stočil Barlennan plavidlo na pravou stranu a přirazil s ním ke břehu. Když se trochu vzpamatoval, udělal to, co se pro něj stávalo zvykem ve všech nezvyklých situacích; zavolal Pozemšťany a požádal je o vysvětlení. Okamžitě se mu ozval jeden z meteorologů, jehož tón hlasu si kapitán u lidí zvykl spojovat s pocitem uspokojení.

„Už je to jasné, Barle! Může za to mísovitý tvar náhorní plošiny! Řekl bych, že se vám tam nahoře bude dařit mnohem lépe, než jsme si mysleli. Jenom nechápu, proč nás to nenapadlo dřív!“

„Co vlastně nás mělo napadnout?“ Z Meskliňanových slov bylo zřetelně znát, jak je zmatený.

„Jak se na takovém místě projeví vaše gravitace, podnebí a ovzduší. Podívejte se: v té části Mesklinu, kterou znáte — na jižní polokouli — nastává zima v době, kdy se planeta na své dráze nejvíc přiblíží ke slunci. Na severu je tehdy léto a dochází k odpařování ledové čepičky — proto u vás v tomto ročním období neustále řádí strašlivé bouře. To všechno víme. Srážející se vlhkost — metan nebo jak tomu chcete říkat — uvolňuje teplo a ohřívá na vaší polokouli ovzduší, i když slunce nevidíte tři anebo čtyři měsíce. Teplota zřejmě vystupuje téměř k bodu varu metanu — při vašem povrchovém tlaku zhruba na mínus sto čtyřicet pět stupňů. Nemám pravdu? Není vám v zimě o mnoho tepleji?“

„Ano,“ připustil Barlennan.

„Výborně. Vyšší teplota způsobuje, že vzduch s rostoucí výškou tak rychle neřidne — dalo by se říci, že se celá atmosféra rozpíná. Přitom se zároveň přelévá přes okraje kotliny, u níž se nacházíte. Pak přejde jarní rovnodennost, bouře se utiší a Mesklin se opět počne vzdalovat od slunce. Ochladí se a ovzduší se znovu smršťuje; velké množství vzduchu však zůstává zachycené v míse, kde je nyní mnohem vyšší povrchový tlak, nežli v okolí. Značná část přirozeně přetéká ven, k patě útesu, kde se vlivem rotace planety odklání doleva. To je ten vítr, který vám cestou tolik pomáhal. Zbytek se dere ven v jediném místě, kde je to možné, a vytváří bouřlivý proud, který jste právě překřížili; po obou stranách průrvy tak vzniká částečný podtlak, kam se z boku hrne vzduch. Je to úplně jednoduché!“

„To všechno vás napadlo ve chvíli, kdy jsme proplouvali větrným úsekem?“ zeptal se suše Barlennan. „Jistě — najednou jsem si uvědomil, že je to jediné vysvětlení. Proto jsem si taky jistý, že tam nahoře musí být vzduch mnohem hustší než jsme čekali. Chápete?“

„Abych byl upřímný, moc ne. Pokud jste ale přesvědčený, že máte pravdu, musí mi to prozatím stačit. Co však to pro nás znamená v praxi? Zlézat svah při takovém větru nebude žádná hračka.“

„Obávám se, že vám nic jiného nezbude. Vítr zřejmě jednou ustane, ale než se mísa vyprázdní, může trvat celé měsíce — možná i několik pozemských let. Myslím, že pokud to bude jen trochu možné, měli byste se o výstup pokusit hned.“ Barlennan se zamyslel. Při Okraji by takový hurikán Meskliňana v okamžiku zvedl do výšky a odnesl do neznáma; tam by však vzduch polapený v míse měl pouhý zlomek své současné váhy, takže by tak silný vichr vůbec nevznikl. Aspoň tolik teď bylo zřejmé i Barlennanovi.

„Vyrážíme okamžitě,“ řekl úsečně do rádia a začal posádce udílet rozkazy.

Nejprve s Bree zajeli k protějšímu břehu — Barlennan přistál na — opačné straně řeky, než kde byla náhorní plošina — vytáhli ji na souš a upoutali ke kůlům; v blízkosti sesuvu nerostla žádná vegetace, jež by mohla předpokládané zatížení udržet. Pak kapitán vybral pětici námořníků, kteří měli zůstat u lodi; ostatní se opásáli postroji, upevnili k nim vlečná lana svých vaků a okamžitě se vydali ke svahu.

Vítr je zpočátku neobtěžoval; Barlennan zvolil nejsnazší přístupovou cestu, z boční strany vějířovitě rozprostřeného sesuvu. Jeho nejnižší část, jak se už mohli přesvědčit, tvořily poměrně jemné částečky — písek a drobný štěrk; s rostoucí výškou se kamenné úlomky stále zvětšovaly. Bylo to pochopitelné; nejmenší kousky odnesl vítr nejdál. Všechny však začala mírně znepokojovat představa, jak velké balvany budou muset zlézat nahoře v rozsedlině. Okraje skalní průrvy dosáhli během několika dnů. Vítr zde byl již čerstvější; o několik yardů dál pak vyrážel zpoza stěny útesu s takovým burácivým řevem, že zakrátko nebylo slyšet vlastního slova. Občas skupinku zasáhl větrný vír jako připomínka toho, co bude následovat; Barlennan se však dlouho nerozmýšlel. Přesvědčil se, zda má vak se zásobami bezpečně připoutaný k postroji, sebral všechny síly a vystavil se plnému náporu větru. Ostatní ho bez váhání následovali.

Jejich nejhorší obavy se nenaplnily; zlézat jednotlivé balvany nebylo zapotřebí. Ležely jim sice v cestě, ale pod každým z nich se vytvořila návěj sypkého materiálu, který tam nakupil všudypřítomný vítr. Návěje se do značné míry překrývaly a všude tam, kde ležely dále od sebe, bylo možné postupovat šikmo proti větru od jedné ke druhé. Šlo to sice zvolna, s četnými oklikami, ale vzdálenost k vrcholu se stále zkracovala.

Pokud ovšem námořníci získali dojem, že jim při výstupu nic nehrozí, měli se záhy přesvědčit o opaku. Jeden z jejich druhů dostal hlad, ukryl se v závětří za balvanem a pokusil se vyjmout z vaku kousek potravy; možná svou přítomností narušil po měsíce a roky vytvářenou rovnováhu a způsobil větrný vír, který se opřel do otevřeného zavazadla. To se zachovalo jako padák, jenž vyrval nešťastníka z úkrytu a stáhl ho do hlubiny. V okamžiku zmizel v oblaku rozvířeného prachu a jeho přátelé jen odvrátili zrak. Ve zdejší gravitaci byl již pád z výše šesti palců smrtelný; bezmocnou oběť čekalo mnoho takových pádů, nežli dosáhne úpatí. A i kdyby se snad pád zbrzdil dřív, jediný náraz o skaliska při několika stech librách váhy dokáže vykonat své. Ostatní členové výpravy zabořili nohy hlouběji do sypkého svahu a jakékoli myšlenky na jídlo zatím pustili z hlavy.

Jak dny ubíhaly, počala se průrva znatelně rozšiřovat, sráz byl stále mírnější, vichr, který svištěl podél jejich protáhlých těl, zvolna ztrácel na divokosti. Konečně dosáhli vrcholu útesu a před nimi se doširoka rozprostřely rozlehlé prostory náhorní plošiny. Vítr byl i zde silný, ale už zdaleka ne vražedný; a když opustili ústí rozsedliny, rychle slábl. Teprve když usoudili, že mohou bez nebezpečí zastavit, vybalili zásoby a poprvé po třech stech dnech dosyta pojedli — dokonce i pro Meskliňany to byl neobvykle dlouhý půst.

Když utišili hlad, počal se Barlennan rozhlížet po okolí. Utábořili se stranou od skalní průrvy, na samém okraji kotliny, a kam až oko dohlédlo, obklopovala je zvolna se svažující pláň. Neskýtala příliš povzbudivý pohled. Byla posetá obrovskými skalisky, které bránily v cestě — nepřipadalo v úvahu kterékoli z nich zlézt. Nedal se mezi nimi ani udržet stanovený směr; umožňovaly výhled nanejvýš v okruhu několika yardů a rovněž slunce zde bylo jako vodítko zcela k nepotřebě. Nezbývalo než se držet okraje útesu (i když ne příliš blízko; Barlennanovi už při pouhém pomyšlení přejížděl mráz po těle). Až se dostanou do blízkosti rakety, jistě přijdou na způsob, jak ji najít; Letci si už nějak poradí. Další problém představovala potrava. Se zásobami, které měli v cestovních vacích, mohli vystačit dlouhou dobu — nejméně osm set mil, jež je dělily od místa, pod nímž leželo původní kotviště Bree; museli však najít nějaký způsob, jak je doplnit, protože jim chybělo jídlo na zpáteční cestu i na pobyt poblíž rakety. V první chvíli Barlennan nevěděl, jak dál; pak ho přece jenom napadlo jisté řešení. Zvažoval je ze všech stran a nakonec dospěl k závěru, že nic lepšího se nedá vymyslet. Když měl všechno promyšlené do posledního detailu, poslal si pro Dondragmera. První důstojník vyslechl kapitánovy rozkazy, aniž dal najevo jakékoli pohnutí, i když ho musely přinejmenším v jednom ohledu hluboce zklamat. Poté dal nastoupit všechny přítomné členy své hlídky, připojil k nim polovinu kapitánova doprovodu a nově přerozdělil zásoby; malá skupina vedená Barlennanem dostala všechny potraviny a rovněž všechna lana, s výjimkou jediného kusu, kterým se navzájem připoutali muži převedení pod Dondragmerovo velení. Poučili se ze zkušenosti — trpké zkušenosti, kterou si už nechtěli zopakovat.

Jakmile bylo všechno připravené, první důstojník dál neztrácel čas; zavelel k odchodu a v čele dlouhého průvodu námořníků, vzájemně propojených jistícím lanem, vykročil zpátky ke svahu, na který se právě tak pracně vyšplhali. Když konec procesí zmizel za hřebenem svahu vedoucího k rozsedlině, obrátil se Barlennan ke zbytku posádky. „Od této chvíle bude třeba přísně šetřit potravinami. Nemusíme příliš spěchat; nic tím nezískáme. Bree dorazí do našeho původního kotviště dlouho před námi, ale čekaje spousta práce, než nám budou schopni poskytnout pomoc. Vy dva, co nesete rádia, na ně dávejte dobrý pozor; bez nich bychomjen obtížně zjišťovali, kde se nachází loď — pokud se nechceme každou chvíli přehýbat přes okraj.“

„Chcete hned vyrazit, kapitáne?“

„Ne, počkáme tady, dokud nedostaneme zprávu, že Dondragmer v pořádku dorazil na loď. Kdyby se s jeho partou něco stalo, museli bychom změnit plán a možná se i vrátit; proto bude jistější,když se zatím nebudeme vzdalovat.“

Mezitím Dondragmer a jeho skupina bez obtíží došli k okraji srázu. Tam se první důstojník přesvědčil, zda všichni mají bezpečnostní lano pevně připoutané ke svým postrojům, sám se přivázal jako poslední a vydal povel k sestupu. Ukázalo se, že použít lano byl dobrý nápad; najít oporu bylo cestou dolů i pro početné nohy Meskliňanu mnohem obtížnější než při výstupu. Vítr se tentokrát nepokoušel žádného z nich odnést, protože neměli vaky, do nichž by se mohl zapřít, ale stejně se jim nešlo příliš pohodlně. Podobně jako cestou vzhůru ztratili i tentokrát jakoukoli představu o čase a všem se notně ulevilo, když se ocitli na dolním konci sesuvu a mohli uhnout stranou, kde tolik nefoukalo. Stále sice směřovali hlavou dolů, což byla poloha, která šla Meskliňanům značně na nervy, ale nejhorší část cesty už měli za sebou. K překonání zbývajícího úseku, který je dělil od čekající Bree, stačily již jen tň až čtyři dny. Námořníci střežící loď je již zdálky zpozorovali a začali rozvíjet různé — převážně katastrofické — teorie o tom, jaký osud postihl zbytek výpravy. Dondragmer je rychle uklidnil a ohlásil svůj příchod Pozemšťanům na Toorey, aby mohli vyslat zprávu Barlennanovi na náhorní plošinu. Pak odtáhli loď zpátky k řece — v situaci, kdy čtvrtina posádky chyběla a síla polární gravitace prámy přímo lepila k zemi, to nebyla žádná hračka, ale nakonec to dokázali. Dvakrát plavidlo uvázlo na kamení, ale pokaždé jim účinně posloužilo diferenciální zdvihadlo. Když se Bree šťastně podařilo spustit na hladinu, Dondragmer strávil většinu cesty dolů po proudu prohlídkou kladkostroje. Ovládal jeho konstrukci natolik, že by ho dokázal bez pomoci zhotovit, ale stále nedokázal pochopitproč zařízení pracuje. Pozemšťané ho pobaveně sledovali, ale nedávali mu to nijak znát — a ani mu nechtěli zkazit radost z toho, že záhadu vyřeší sám. Dokonce i Lackland, přes svůj přátelský vztah k Barlennanovi, již před delším časem dospěl k závěru, že inteligencí se kapitán svému prvnímu důstojníkovi nemůže rovnat, a napůl očekával, že než Bree dorazí do,svého původního kotviště, přijde Dondragmer s přijatelným řešením; tentokrát se však zmýlil.

Polohu porouchané rakety na základně znali poměrně přesně; odchylka mohla činit nanejvýš několik mil. Poté, co sonda neuposlechla povel ke startu, pracovaly její telemetrické vysilače déle než jeden pozemský rok, takže se daly velmi dobře zaměřit. Atmosféra Mesklinu rádiové vlny výrazněji nezkreslovala.

Rádio rovněž umožňovalo zjišťovat polohu Bree a Barlennanova oddílu; Pozemšťanům připadl úkol navést obě skupiny do společného výchozího bodu a nakonec k místu; kde uvázla průzkumná sonda. Z Toorey však bylo velice obtížné požadované cíle zaměřit; při pohledu z měsíce ležely všechny tň na samém „kraji“ diskovitého kotouče. Navíc vzhledem ke zploštělosti planety sebemenší chyba v určení směru signálu mohla na povrchu znamenat rozdíl několika tisíc mil. Proto byla znovu vypuštěna raketa, doposud používaná při snímkování, a uvedena na kruhovou dráhu tak, aby v pravidelných intervalech přelétala nad póly. Z této dráhy pak již bylo možno s dostatečnou přesností zaměřit každý z miniaturních vysílačů, které měli Meskliňané u sebe.

Když pak Dondragmer dovedl Bree do předchozího kotviště a rozbil tam základní tábor, vše se ještě dále zjednodušilo. Palubní rádio tvořilo pevný bod, podle něhož se kdykoli dalo v krátké době stanovit, kde se Barlennari právě nachází a kolik mu ještě zbývá urazit. Viděno shora, z pohledu Pozemšťanů, se výprava znovu proměnila v běžnou rutinu.