Těžká expedice

IV. Havárie

Do zátoky, na jejímž jižním břehu zimovala Bree, se vlévala nevelká řeka, jejíž ústí se táhlo do délky asi dvaceti mil a na dolním konci dosahovalo šířky dvou mil. Zátoka ležela při jižním pobřeží většího zálivu zhruba stejného tvaru, který na délku měřil asi dvě stě padesát mil a tvořil součást rozlehlého moře, jež se ztrácelo v nekonečných prostorách severní polokoule — k nerozeznání splývalo s věčně zamrzlou polární čepičkou. Všechny tři plochy tekutiny se rozkládaly přibližně od západu k východu a na severní straně je vzájemně oddělovaly poměrně úzké poloostrovy. Barlennan ani netušil, jak dobré stanoviště, chráněné před severními bouřemi oběma výběžky pevniny, si pro loď zvolili. Osmnáct mil dále na západ však ochrana bližšího a nižšího z obou mysů končila; a Barlennan spolu s Lacklandem měli možnost ocenit, před čímje tak úzká pevninská šíje dokázala uchránit. Kapitán již byl opět usazený na tanku, ale tentokrát měl vedle sebe upevněné rádio.

Napravo ležel mys chránící zátoku a za ním se až k vzdálenému obzoru prostíralo moře. Pláž, kterou nechali za zády, se podobala té, na níž spočívala loď — lehce se svažující pás písku posetý černou vegetací s větvemi připomínajícími provazy, jaká pokrývala větší část Mesklinu. Na úseku, který měli před sebou, však porost téměř zcela vymizel. Svah zde byl mnohem pozvolnější a písečný pás se před očima stále rozšiřoval. Třebaže chyběly dokonce i nejhouževnatější rostliny, nebyl jeho povrch úplně holý; rozlehlé, vlnami rozryté prostranství tu a tam pokrývaly temné, nehybné pozůstatky nedávné bouře.

Zčásti je tvořily obrovské haldy propletených řas či čehosi, co by se s určitým vypětím představivosti dalo nazvat rostlinstvem; zbytek představovala těla mořských živočichů, z nichž některá byla ještě obrovitější. Lackland byl trochu vyvedený z míry — ani ne tak rozměry těch tvorů, kteří zřejmě v tekutém živlu, v němž plavali, nacházeli dostatek obživy, jako tím, v jak velké vzdálenosti od pobřeží se nacházeli. Jeden takový nestvůrný obr ležel pohozený více než půl míle hluboko ve vnitrozemí; a Pozemšťan si začal uvědomovat, co větry na Mesklinu dokáží dokonce i při této gravitaci, pokud před sebou mají šedesát mil otevřeného moře, kde se mohou vytvořit dostatečně velké vlny. Býval by rád navštívil tu část pobřeží, jíž neskýtal ochranu ani vzdálenější poloostrov, ale to by vyžadovalo překonat vzdálenost dalších více než sta mil.

„Co by se stalo s vaší lodí, Barlennane, kdyby ji zasáhly vlny, které dopadly až sem?“

„To by záviselo tak trochu na druhu vlny i na tom, kde bychom se nacházeli. Na otevřeném moři bychomji překonali bez obtíží; v místě, kde je teď Bree vytažená na břeh, by z lodi nezůstalo nic. Přirozeně jsem si neuvědomoval, do jak velké výšky mohou vlny dorůst tak blízko od Okraje — když o tom teď tak přemýšlím, možná i ty největší budou díky nedostatku tíhy poměrně neškodné.“

„Obávám se, že tíha není to nejdůležitější; váš první dojem byl zřejmě správný.“

„Něco takového jsem měl samozřejmě na mysli, když jsem se rozhodl na zimu ukrýt za tím mysem. Není divu, že v těchto šířkách mají cestovatelé zvýšený sklon mizet beze stop.“

„Tady to ještě zdaleka není nejhorší. Celý tento úsek chrání ještě jeden mys, který je poměrně hornatý, pokud si správně vybavuji výsledky snímkování.“

„Ještě jeden mys? O tomjsem nevěděl. Chcete tím říct, že to, co vidíme za poloostrovem, je jen další záliv?“

„Správně. Neuvědomil jsem si, že se obvykle držíte na dohled od pevniny. Pak jste sem tedy připluli ze západu těsně podél pobřeží, nemám pravdu?“

„Ano. Zdejší moře jsou téměř naprosto neznámá. Jak asi víte — zrovna začínám oceňovat, jak velká je to výhoda, když se můžete podívat na svět shora — toto pobřeží se táhne zhruba tři tisíce mil převážně západním směrem a potom postupně zabočuje k jihu. Počítám, že byste musel překonat nějakých šestnáct tisíc mil vzdušnou čarou na jih, abyste se ocitl přímo naproti mému domovskému přístavu — pochopitelně o mnoho víc, kdybyste plul podél pobřeží. Odtud je to ke mně domů už jen asi dvanáct set mil cesty po volném moři směrem na západ.“

Zatímco spolu hovořili, obrátil se tank zády k moři a zvolna zamířil k obrovitému trupu, který zde nedávná bouře zanechala vyvržený na mělčinu. Lackland si ho samozřejmě chtěl prohlédnout, protože dosud na Mesklinu nespatřil prakticky žádného z místních živočichů; a ani Barlennan nic nenamítal. Poznal mnohé nestvůry, jimiž se hemžila moře, po kterých cestoval po celý svůj život, ale o této nic bližšího nevěděl.

Tvar jejího těla žádného z nich příliš nepřekvapoval. Mohlo patřit neobyčejně štíhlé, proudnicově tvarované velrybě, anebo nápadně robustnímu mořskému hadovi; Pozemšťanovi připomínalo zeuglodona, jenž brázdil moře jeho vlastní planety před nějakými třiceti miliony let. Žádný z živočichů, který kdy obýval Zemi a jehož zkamenělé pozůstatky, měl člověk možnost prozkoumat, však zdaleka nedosahoval rozměrů tohoto stvoření. Leželo roztažené v písku v plné své délce šesti set stop; zaživa mělo jeho tělo zřejmě válcovitý tvar a měřilo v průměru přes osmdesát stop. Teď, když ztratilo oporu kapaliny, jež mu byla domovem, připomínalo voskový model, ponechaný příliš dlouho na žhavém slunci. Třebaže hustota jeho organismu byla podle všeho ve srovnání s pozemskými formami života nejvýš poloviční, dospěl Lackland i tak při pokusu odhadnout jeho tonáž k hodnotám, jež ho ohromily; svůj díl přitom vykonal i trojnásobek běžné pozemské gravitace.

„Co uděláte, když se s něčím podobným setkáte na moři?“ zeptal se Barlennana.

„Nemám nejmenší ponětí,“ suše odpověděl Meskliňan. „Už jsem tyhlety potvory viděl, ale jen zřídka. Obvykle, se zdržují v hlubších, trvalých mořích; jen jednou jsem něco takového spatřil na hladině a asi čtyři kusy jsem viděl vyvržené na břeh jako v tomto případě. Nevím, čím se živí, ale zřejmě potravu nacházejí hluboko pod hladinou. Nikdy jsem neslyšel o tom, že by zaútočily na loď.“

„Zřejmě ani neuslyšíte,“ poznamenal Lackland kousavě. „Dovedu si v takovém případě jen stěží představit, že by to někdo přežil. Pokud se tenhle kousek živí tak jako některé velryby na mé planetě, dokázal by jednu z vašich lodí vdechnout a ani by si toho nevšiml. Podíváme se mu na tlamu a přesvědčíme se.“ Znovu uvedl tank do pohybu a rozjel se s ním podél obrovitého těla tam, kde se podle všeho nacházela hlava.

Stvoření mělo tlamu a také cosi podobného lebce, těžce pochroumané nárazem. To, co se zachovalo, však stačilo k vyvrácení Lacklandovy domněnky ohledně jeho stravovacích zvyklostí; s takovými zuby to musel nutně být masožravec. Letec je zprvu za zuby vůbec nepovažoval; teprve skutečnost, že se nacházely v poněkud nezvyklém místě, než aby mohlo jít o žebra, ho konečně přesvědčila o jejich pravém účelu.

„Tady můžete být docela klidní, Barle,“ řekl nakonec. „Tu věc by ve snu nenapadlo, aby na vás zaútočila. Při svém apetitu by se kvůli jedné lodi ani nenamáhala — mám dojem, že by kořist musela být nejméně stokrát větší než Bree, aby jí vůbec stála za pozornost.“

„Hluboko v moři musí plavat spousta potravy,“ poznamenal zamyšleně Meskliňan. „Nezdá se mi ale, že by z toho měl někdo valný užitek.“

„To máte pravdu. Poslyšte, co jste měl na mysli, když jste se před malou chvílí zmínil o stálých mořích? Máte tu snad ještě nějaká jiná?“

„Mluvil jsem o oblastech, které až do samého začátku zimních bouří stále pokrývá oceán,“ zněla odpověď. „Hladina oceánu dosahuje nejvyšší úrovně brzy na jaře, na závěr bouřkového období, jež přes zimu zaplní dna moří na původní stav. Po zbytek roku se jejich rozloha opět zmenšuje. Zde při Okraji, kde jsou mnohem strmější břehy, na tom tolik nezáleží; ale tam dál, kde působí slušná tíha, se od jara do podzimu může pobřežní linie posunout o dvě stě až o dva tisíce mil.“ Lackland si tiše hvízdl. „Jinými slovy,“ řekl si napůl pro sebe, „po dobu celých čtyř pozemských let se vaše oceány trvale odpařují, při čemž dochází k usazování zmrzlých par metanu na severní polární čepičce, a pak během nějakých pěti měsíců, než se na severní polokouli vystřídá jaro s létem, všechen ten úbytek dostanou zpět. Pak už se nedivím, že tady v té době vládne tak bouřlivé počasí.“ Hned ale přešel k naléhavějším záležitostem.

„Barle, teď bych rád z téhle plechové krabice vystoupil. Od chvíle, kdy jsem zjistil, že je na Mesklinu život, jsem chtěl získat vzorek nějaké živočišné tkáně a nebylo dost dobře možné odebrat ho vám. Mohlo se maso tohoto tvora od doby, kdy asi zahynul, nějak výrazněji změnit? Jistě s tím máte nějakou zkušenost.“

„Pro nás by ještě mělo být dokonale poživatelné, ale pro člověka je podle toho, co jste mi říkal, naprosto nestravitelné. Pokud se maso neusuší nebo jinak nekonzervuje, za několik set dní může působit jako jed. Po celou tu dobu se postupně mění i jeho chuť. Jestli chcete, mohu odebrat vzorek.“ Aniž čekal na odpověď, a dokonce aniž se provinile rozhlédl kolem, aby se ujistil, že tímto směrem nezabloudil žádný z členů jeho posádky, vrhl se Barlennan se střechy tanku na mohutný trup. Zle se zmýlil v odhadu, úplně přeletěl obrovité tělo a na okamžik pocítil záchvěv obyčejné paniky; než ale přistál na protější straně, stačil se zase plně ovládnout. Napodruhé si již lépe vypočítal vzdálenost, přeskočil zpět a čekal, dokud Lackland neotevře dveře vozidla a nevystoupí. Tank neměl přechodovou komoru; Pozemšťan oblečený do tlakového pancéřovaného skafandru si prostě upevnil přilbu a vpustil do kabiny mesklinské ovzduší. Když vyšel ven, obklopil ho jemný vír bělavých krystalků — zmrzlé vody a kysličníku uhličitého, obsažených v atmosféře pozemského typu, prudce ochlazené na mrazivou teplotu Mesklinu. Barlennan neměl čichové ústrojí, ale když ho zasáhl slabý závan kyslíku, pocítil ve svých vzdušnicích palčivost a spěšně uskočil. Lackland správně uhodl důvod jeho chování a překypoval omluvami za to, že ho předem nevaroval.

„To nevadí,“ odpověděl kapitán. „Mohl jsem to předvídat — už jednou jsem zakusil stejný pocit, když jste vyšel z Pahorku, kde žijete, a jistě jste mi mnohokrát vyprávěl o tom, jaký je rozdíl mezi kyslíkem, který dýcháte, a naším vodíkem — vzpomínáte si, když jste mě učil svému jazyku.“

„Zřejmě máte pravdu. Přesto mohu stěží očekávat, že bytost, pro niž není běžná představa různých světů a různého složení ovzduší, bude na něco takového neustále pamatovat. Stejně to byla moje vina. Zdá se však, že vám to neublížilo; dosud toho vím příliš málo o chemických procesech, jež provázejí život na Mesklinu, abych mohl třeba jen hádat, co vám to mohlo způsobit. To je také jeden z důvodů, proč potřebuji vzorek tkáně toho živočicha.“ Lackland měl na skafandru upevněné síťované pouzdro se sadou nástrojů a zatímco se mezi nimi pancéřovými rukavicemi přehraboval, odebral Barlennan první vzorek. Dvěma páry klepet uštípl kousek kůže a podkožního vaziva, vložil si ho do úst a nějaký čas zamyšleně přežvykoval.

„Vůbec to není špatné,“ poznamenal nakonec. „Pokud celý kus nespotřebujete na své pokusy', bude nejlepší, když sem přivolám lovecké družiny. Myslím, že se to dá stihnout, než znovu propukne bouře, a masa je tady určitě daleko víc, než by se dalo získat jinde.“

„To je dobrý nápad,“ zamručel Lackland. Věnoval svému společníkovi jen letmou pozornost; její větší část zaměstnával problém, jak vpravit hrot skalpelu do nepoddajné masy, kterou měl před sebou. Bez povšimnutí přešel i narážku — prozrazující Meskliňanův smysl pro humor — na možné využití celého mamutího trupu při laboratorních výzkumech. Samozřejmě věděl, že na této planetě musí být živočišná tkáň nesmírně houževnatá. Kdyby tělesná schránka Barlennana a jeho lidu dosahovala pouze pozemské konzistence, rozdrtila by ji polární gravitace Mesklinu i při malých rozměrech na kaši. Očekával, že nebude zrovna snadné proniknout nástrojem pod kůži mořského obra; více méně bez přemýšlení však předpokládal, že jakmile se dostane skrz, půjde už dál všechno hladce. Teď se přesvědčoval o svém omylu; maso uvnitř svou tvrdostí připomínalo týkové dřevo. Skalpel byl vyrobený ze supertvrdé slitiny a při vynaložení pouhé síly svalů se nedal ničím otupit, ale tato hmota mu dokázala vzdorovat a Lackland se nakonec musel uchýlit k škrábání. Výsledkem bylo několik vláken, která uzavřel do lahvičky na vzorky.

Konečně vzhlédl od práce a zeptal se Meskliňana, jenž jej se zájmem pozoroval, „Nedalo by se na té potvoře najít nějaké měkčí místo? Na to,Abych z jejího těla získal dostatek vzorků, aby to uspokojilo mládence na Toorey, budu potřebovat mechanizaci.“

„Některé partie uvnitř tlamy by mohly být o něco poddajnější,“ odpověděl Barlennan. „Mnohemjednodušší ale bude, když to necháte na mně; jen mi řekněte, jak velké kousky tkáně potřebujete a z kterých částí těla je mám vyříznout. Bude vám to tak vyhovovat, nebo vaše vědecké postupy vyžadují, aby se při odběru vzorků používalo kovových nástrojů?“

„O ničem takovém nevím, ale pokud se to hochům nebude líbit, jen ať přijdou sem dolů a pokuchají se v tom sami,“ opáčil Lackland. „Dejte se do toho. A taky bychom mohli zkusit něco vydolovat z tlamy, jak jste navrhoval; na tomto místě jsem se možná ani nedostal pod kůži.“ Pracně se odkolébal podél hlavy vyvržené obludy až k místu, kde se mezi pysky, rozšklebenými působením gravitace, ukazovaly zuby, dásně a ještě cosi, co zřejmě představovalo jazyk. „Berte jen tak velké vzorky, aby se vešly do těchto lahviček a nebyly tam příliš natěsnané.“ Pozemšťan váhavě vyzkoušel skalpel na jazyku, který mu nepřipadal tak nepoddajný jako místo, jež sondoval minule, zatímco Barlennan poslušně odkrajoval odřezky požadovaných rozměrů. Tu a tam některý kousek skončil v jeho ústech — ne že by měl opravdu hlad, ovšem toto bylo čerstvé maso — ale i tak netrvalo dlouho a lahvičky byly naplněné.

Lackland se narovnal, uložil zbývající kontejnery a vrhl žádostivý pohled na řadu zubů, jež připomínaly řadu sloupů. „Kdybych chtěl jeden z nich vytrhnout, potřeboval bych asi nitroželatinu,“ poznamenal tak trochu lítostivě. „Co je to?“ vyzvídal Barlennan.

„Výbušnina — látka, která se velice prudce promění v plyn, jenž vyvolá otřes a způsobí silný hluk. Podobných materiálů užíváme při výkopech,

k odstranění nežádoucích budov či částí krajiny a někdy při válčení.“

„Nebyl tohle zvuk, jaký vydává výbušnina?“ zajímal se Barlennan.

Lackland hned neodpověděl a naslouchal. Výbuch obstojné intenzity, který se rozlehne na planetě, jejíž obyvatelé neznají výbušniny, a kde se nevyskytuje žádný další příslušník lidské rasy, člověka dokáže vyvést z rovnováhy, obzvláště když si pro svůj třesk zvolí tak neuvěřitelně příhodný okamžik; není divu, že Lackland byl, mírně řečeno, šokovaný. Nedokázal přesně odhadnout vzdálenost ani sílu exploze, jejíž zvuk zaslechl v Barlennanově rádiu a zároveň prostřednictvím vlastních sluchátek na skafandru; po pár sekundách ho však přepadlo krajně nemilé podezření. „Velmi se mu to podobalo,“ odpověděl poněkud opožděně na Meskliňanovu otázku a klátivě vyrazil kolem hlavy mrtvé mořské příšery zpátky k místu, kde zanechal tank. Docela se hrozil toho, co objeví. Barlennan, zvědavější než kdy předtím, se vydal za ním; zvolil přitom svůj přirozenější způsob pohybu, lezení.

Když se tank objevil na dohled, pocítil Lackland na okamžik nevýslovnou úlevu; když ale dorazil ke dveřím vozidla, čekal ho neméně hluboký otřes.

V místech, kde byla dříve podlaha, zbyly jen pokroucené útržky tenkého plechu. Některé zůstaly zdola přichycené ke stěnám* další se proplétaly mezi řídicími mechanismy a dalším vnitřním vybavením. Pohonné ústrojí, umístěné pod podlahou, bylo téměř zcela odkryté a jediný pohled prozradil poděšenému Pozemšťanovi, že je beznadějně zničené. Barlennana celá událost hluboce zaujala.

„Řekl bych, že jste v tanku měl nějakou výbušninu,“ poznamenal. „Proč jste ji nepoužil k tomu, abyste z těla zvířete získal to, co potřebujete? A když už jste ji nechal v tanku, co ji přivedlo k výbuchu?“

„Máte talent na kladení obtížných otázek,“ odvětil Lackland. „Na první z nich mohu odpovědět, že jsem žádnou výbušninu nevezl; ohledně té druhé se můžeme v této chvíli jen dohadovat.“

„Stejně to ale muselo být něco, co jste vezl,“ namítl Barlennan. „Dokonce i mně je jasné, že ať to bylo cokoli, měl jste to pod podlahou tanku a chtělo se to dostat ven; na Mesklinu nemáme věci, které by se chovaly podobně.“

„I když uznávám vaši logiku, pod podlahou nebylo nic, co by podle mého názoru mohlo vybuchnout,“ odpověděl Pozemšťan. „Elektromotory a jejich akumulátory prostě nejsou výbušné. Ať už ale explozi způsobilo cokoli, podrobná prohlídka bezpochyby objeví nějaké stopy, třeba po schránce, v níž to bylo ukryto, protože, jak se zdá, prakticky všechny úlomky zůstaly uvnitř. Teď ale musím vyřešit horší problém.“

„A jaký?“.

„Nacházíme se osmnáct mil daleko od místa, kde mohu obnovit své zásoby potravin, pokud nepočítám ty, které mám uložené ve skafandru. Tank je zničený; a jestliže se kdy narodil Pozemšťan, který dokáže ujít osmnáct mil ve vytápěném brnění stavěném pro tlak osmi atmosfér v podmínkách trojnásobné gravitace, já to určitě nejsem. Díky těmto žábrám, vybaveným řasami, mi vzduch při dostatku slunečního svitu vydrží neomezenou dobu, ale než dorazím ke stanici, umřu hladem“

„Nemůžete zavolat své přátele na rychlejším z obou měsíců, aby sem poslali raketu a dopravili vás zpět?“

„To bych mohl; zřejmě už všechno vědí, pokud je někdo v radistické kabině a sleduje náš rozhovor. Potíž je v tom, že když budu muset požádat o podobnou pomoc, doktor Rosten mě určitě donutí, abych se na zimu vrátil na Toorey; už tak mi dalo dost námahy přemluvit ho, abych tady mohl zůstat. Stejně se musí dozvědět o tom, co se stalo s tankem, ale chci mu to zavolat až ze stanice — pokud se mi tam podaří vrátit bez jeho pomoci. Jenže tady nikde nablízku není žádný zdroj energie, který by se dal využít pro cestu zpět; a dokonce i kdyby bylo možné doplnit zásobníky potravy ve skafandru a nepustit přitom dovnitř vaše ovzduší, stejně byste se do stanice pro zásoby nedostali.“

„Pro každý případ zavolám posádku,“ poznamenal Barlennan. „Zatím mohou zužitkovat tuhletu potravu — nebo aspoň tolik, kolik unesou. Kromě toho mě ještě něco napadlo.“

„Jsme na cestě, kapitáne.“ Dondragmerův hlas, který se ozval z přijímače, vylekal jak Lacklanda, jenž zapomněl, že sám zařídil, aby z každé vysílačky bylo možno udržovat spojení se všemi ostatními, tak i samého kapitána, který nevěděl, že se jeho první důstojník tak dobře naučil anglicky. „Budeme u vás nejpozději za několik dnů; od začátku jsme postupovali zhruba stejným* směremjako Letcův stroj.“ Tuto zprávu odvysílal ve svém mateřskémjazyce a Barlennan ji Lacklandovi přeložil.

„Jak to tak vypadá, vám hlad nějaký čas nehrozí,“ odpověděl Pozemšťan a vrhl poněkud lítostivý pohled na horu masa po svém boku. „Co to ale bylo za nápad, o kterémjste se zmínil? Pomůže mi nějak při řešení mého problému?“

„Možná, tak trochu.“ Kdyby měl Meskliňan poddajnější ústa, patrně by se usmál. „Mohl byste si na mne vystoupit?“ Lackland tou žádostí zůstal na několik okamžiků úplně ohromený; konec konců, Barlennan víc než cokoli jiného připomínal housenku a když člověk šlápne na housenku… Po chvíli ale roztál a návrh s úsměvem přijal. „Tak dobrá, Barle. Na chvíli jsem přestal chápat všechny souvislosti.“ Mezitím mu Meskliňan vlezl těsně pod nohy a Lackland bez dalšího otálení udělal požadovaný krok. Tehdy se ukázalo, že zbývá překonat jedinou potíž. Lackland měl hmotnost asi sto šedesáti liber. Jeho skafandr, svým způsobem technický zázrak, se jí zhruba vyrovnal. Na Mesklinu poblíž rovníku tedy člověk spolu s pancířem vážil přibližně devět set padesát liber — bez důmyslného servozařízení, jež posilovalo nohy, by nebyl schopen, učinit jediný krok — a tato váha byla jen o čtvrtinu vyšší, než jaké dosahoval Barlennan v polárních oblastech své planety. Unést takové zatížení nebylo pro Meskliňana nic těžkého; pokus zmařila jen pouhá geometrie. Barlennanovo tělo mělo zhruba podobu válce, který dosahoval jedné a půl stopy délky a dvou palců v průměru; pro opancéřovaného Pozemšťana bylo fyzicky nemožné udržet na něm rovnováhu. Meskliňan byl bezradný; tentokrát přišel s řešením zase Lackland. Výbuchem se odtrhly některé boční pláty v dolní části vozidla; pod Lacklandovým vedením se Barlennanovi po značné námaze podařilo jeden z nich zcela uvolnit. Byl asi šest stop dlouhý a dvě stopy široký a když ho kapitán mocnými klepety zahnul na jednom konci vzhůru, stal se z něj skvělý smyk; Barlennan ale v této části planety vážil asi tři libry. Prostě mu chyběla nezbytná tažná síla k tomu, aby vynález uvedl do pohybu — a nejbližší porost, který mohl posloužit jako opora, byl čtvrt míle daleko. Lackland byl rád, že když už muselo k tomuto fiasku dojít v době, kdy slunce stálo na obloze, aspoň obyvatelé tohoto světa nepřikládají žádný význam tomu, že někomu zrudne obličej. Pracovali ve dne i v noci, protože po rozplynutí bouřkových mraků vydávaly oba měsíce i menší slunce dostatečný svit.