Těžká expedice

XI. Oko hurikánu

Bree veplula do vod východního oceánu tak nenápadně, že nikdo nedokázal určit, kdy k tomu vlastně došlo. Vítr den ze dne nabýval na síle, až bylo možno rozvinout všechny plachty běžně používané na širém moři; řeka se postupně rozšiřovala, až břehy na obou stranách námořníkům zmizely z dohledu.

Pluli stále východním směrem, protože podle Letců jim cestu na jih přehrazoval protáhlý mys. Počasí bylo příznivé a kdyby měla nastat jakákoli změna, cizí bytosti, jež na loď tak bděle dohlížely, posádku neopomenou včas varovat. Potravy měli dostatečné zásoby; snadno s nimi vystačí do doby, než narazí na bohaté rybolovné oblasti. Mezi mužstvem panovala dobrá nálada.

Také kapitán byl spokojený. Zčásti na základě vlastního pozorování a experimentů, zčásti díky Lacklandovým příležitostným výkladům zjistil, jak je možné, že dutý člun jako třeba kánoe unese vzhledem ke svým rozměrům mnohem větší náklad nežli prám. Přímo ho posedla myšlenka postavit loď — stejně velkou nebo větší nežli Bree — založenou na podobném principu, na níž bude schopen běhemjediné výpravy přepravit výnos deseti cest. Svým škarohlídstvím ho nedokázal zviklat ani Dondragmer, který namítal, že jistě musí existovat určitý důvod, proč jejich krajané taková plavidla nepoužívají, i když nemohl říci jaký.

„Je to tak prosté,“ zdůrazňoval. „Někdo by na to už dávno přišel, kdyby v tom nebyl nějaký háček.“ Barlennan však jen ukázal dozadu, kde se za lodí lehce vznášela kánoe, obtížená dobrou polovinou všech jejich zásob potravy. Když konečně nabrali kurs k jihu, osvítil prvního důstojníka nový nápad.

„Jen co se dostaneme do míst, kde je rozumná tíha, půjde okamžitě ke dnu,“ prohlásil. „Tady blízko Okraje třeba ještě postačí, ale v normálních podmínkách je zapotřebí řádný, solidní prám“

„Letec to popírá,“ odpověděl Barlennan. „Sám dobře víte, že Bree tady u Okraje nemá o nic menší ponor než u nás doma. Letec tvrdí, že je to proto, že i metan tady váží mnohem méně, což mi připadá rozumné.“ Dondragmer neodpověděl; pouze se podíval s výrazem odpovídajícím útrpnému úsměvu na pružinové závěsné váhy, které na lodi tvořily jeden z hlavních navigačních přístrojů. Byl si jistý, že jakmile závaží začne klesat, dojde k něčemu, s čím ani kapitán ani vzdálený Letec nepočítali. Nevěděl, co to bude, ale byl si jistý, že to nastane.

Kánoe však navzdory zvolna rostoucí tíze plula nerušené dál. Přirozeně neměla tak malý ponor jako na Zemi, protože kapalný metan má více než o polovinu nižší hustotu než voda; při nákladu, který nesla, u ní čára ponoru probíhala zhruba uprostřed mezi kýlem a horním okrajem, takže plné čtyři palce zůstávaly pod „vodou“. Jak dny ubíhaly,

vzdálenost čtyř palců, jež přečnívaly nad hladinou, se nezmenšovala a první důstojník pociťoval téměř zklamání. Možná měli Barlennan a Letec přece jen pravdu.

Tíhový ukazatel se počal nepatrně vychylovat z nulové polohy — zařízení bylo přirozeně uzpůsobené tak, aby zaznamenávalo deseti až stonásobky pozemské gravitace — když poklidný průběh cesty narušil nečekaný zvrat. Tíha v té době odpovídala asi sedmi g. Pravidelné spojení s Toorey se tentokrát zpozdilo a kapitán s prvním důstojníkem se už začali obávat, zda nedošlo na zařízení k poruše. Když se stanice konečně ozvala, nebyl u aparátu Lackland, ale meteorolog, kterého Meskliňané dobře znali.

„Barle,“ začal bez dlouhých úvodů, „nevím, jak silná musí být bouře, aby vám nahnala strach — řekl bych, že vás jen tak něco nevyvede z míry — ale tentokrát se k vám žene smršť, jakou bych rozhodně nechtěl zažít na kocábce dlouhé čtyřicet stop. Řekl bych, že má sílu hurikánu, jaký ani na Mesklinu nebývá často vidět. Zůstává za ní tisíc mil dlouhá, kontrastně zbarvená stopa; tvoří ji zřejmě usazeniny vyvržené z hloubky na hladinu.“

„To mi stačí,“ uznal Barlennan. „Jak se jí vyhneme?“

„V tomje háček; nevím Je od vás ještě daleko a nejsem si jistý, zda nepřekříží vaši dráhu zrovna v nejkritičtější okamžik. Do té doby kolem vás přejde ještě několik běžných cyklonů a je možné, že ovlivní nejenom váš kurs, ale i směr postupu tornáda. Říkám vám to proto, že asi pět set mil na jihozápad leží skupina poměrně velkých ostrovů a možná byste k nim měli zamířit. Bouře je zcela jistě zasáhne, ale zdá se, zeje tam několik dobrých kotvišť, kde byste mohli Bree ukrýt, dokud se to nepřežene.“

„Dorazíme tam včas? Kdybychom to neměli stihnout, raději bouři přečkáme na širém moři než v blízkosti jakékoli pevniny.“

„Při rychlosti, kterou si teď udržujete, byste měli mít dost času na to, abyste se tam dostali a vyhledali si bezpečný přístav.“

„Tak dobrá. Jakou máme polohu?“

Pozemšťané zaměřovali polohu Bree pomocí rádiových vln vyzařovaných z vizifonních aparátů, protože shora z oběžné dráhy by loď nevypátral žádný teleskop, takže meteorolog mohl kapitánovi snadno poskytnout požadované údaje. Po nezbytném přesměrování plachet Bree nabrala nový kurs.

Nebe zůstávalo bez mraků, jen vítr nabyl na síle. Jak dny ubíhaly, nedoznal tento ráz počasí prakticky žádné změny; postupně se však ve vyšších vrstvách atmosféry vytvořil houstnoucí opar, v němž se zlatý sluneční kotouč proměnil v perleťově zářící skvrnu, jež rychle putovala oblohou. Stíny počaly slábnout a nakonec se docela rozplynuly v tlumeném přísvitu, který vydávala jednolitě světélkující nebeská báň.

Bree se nacházela necelých sto mil od souostroví, když pozornost posádky upoutal podivný jev. Daleko před lodí se na obloze objevila drobná, temná tečka; hned se vznášela vysoko nad hladinou, hned zase klesala v střemhlavém letu, na němž by člověk neviděl nic zvláštního, ale který byl naprosto cizí Meskliňanům. Zprvu si jí nikdo nevšiml a když na palubě neznámý předmět konečně zaznamenali, byl už příliš blízko a zároveň 14

vysoko, mimo zorné pole videokamer. Námořník, který ho zahlédl jako první, vypískl překvapením. V monitorovacím středisku na Toorey to vyvolalo poplach, ale televizní obrazovky zachycovaly jen posádku Bree, jak vzpíná svá housenkovitá těla vzhůru a upřeně hledí k obloze. „Co se děje, Barle?“ ozval se okamžitě Lackland.

„Nemám ponětí,“ odpověděl kapitán. „Nejprve jsem si myslel, že jste vyslali raketu, aby nás přesněji navedla k souostroví, ale je to menší a má to značně odlišný tvar.“

„Takže je to létající předmět?“

„Ano. Nevydává ale na rozdíl od vaší rakety žádný zvuk. Řekl bych, že je poháněný větrem, jenže se pohybuje příliš hladce, plynule a nesprávným směrem. Nevím, jak bych ho měl popsat; je širší než delší a trochu připomíná ráhno připevněné křížem na stěžeň. Lip vám to přiblížit nedokážu.“

„Nešlo by obrátit jednu z kamer vzhůru, abychom se mohli taky podívat?“

„Zkusíme to.“ Lackland se okamžitě telefonicky spojil s jedním z biologů na stanici.

„Lanci, zdá se, že Barlennan narazil na nějaké létající zvíře. Snažíme se to zařídit tak, abychom si je mohli prohlédnout. Nechtěl byste přijít do řídicího střediska a podívat se, co to je?“

„Hned jsem u vás.“ Biologův hlas se ke konci věty téměř vytratil; vědec zřejmě vyrazil okamžitě ke dveřím. Stihl přijít. dřív, než námořníci stačili nasměrovat přístroj do potřebné polohy. Znovu se ozval Barlennan.

„Prolétá nad lodí sem a tam, někdy rovně, jindy zase v kruzích. Když krouží, lehce se přitom naklání; jinak se ale na něm nic nemění. V místě, kde se obě tyče protínají, vidím něco, co vypadá jako nevelký trup…“ Pokračoval dál ve svém popisu, ale neznámý předmět se zjevně příliš lišil od všeho, s čím se dosud setkal, než aby pro něj dokázal v cizím jazyce najít adekvátní výrazy.

„…napříč přes dlouhou tyč se táhne řada kratších ráhen, mezi nimiž je napjatá velice jemná plachta. Znovu se to obrací směrem k nám, tentokrát docela nízko — myslím, že se každou chvíli dostane na dohled vašeho oka…“ Diváci ztuhli napětím a, operátorovy prsty pevněji sevřely dvojcestný spínač, který měl uvést v činnost rychloběžnou kameru a zároveň zvýšit zisk obrazovky. Počkal, až bude objekt přímo v záběru, takže si jej všichni stačili dobře prohlédnout, než je oslnil prudce zesílený jas monitoru.

Za napjatého ticha kameraman zapnul automatické vyvolávání, převinul film, natočil kameru na stativu proti volné stěně místnosti a spustil promítání. Celá operace zabrala patnáct sekund.

Projekce byla padesátkrát zpomalená a každý se mohl po chuti vynadívat. Nebylo divu, že Barlennan předmět nedokázal popsat; do setkání s Lacklandem před několika měsíci ho ani ve snu nenapadlo, že existuje něco jako létání, a v jeho jazyce chyběly pojmy, které by podobnou činnost vystihovaly. Výrazy jako „letadlo“, „křídla“, či „ocasní plochy“ nikdy netvořily součást jeho slovníku.

Vůbec se nejednalo o zvíře. Ta věc měla tělo — Pozemšťané by spíše řekli trup — dlouhé asi tři stopy, zhruba o polovinu kratší než kánoe, kterou Barlennan ukořistil. Na jeho zadním konci do vzdálenosti několika stop vyčníval štíhlý nosník, na němž byly umístěné směrovky. Rozpětí křídel činilo plných dvacet stop a pod průsvitnou tkaninou, kterou byla potažena, se zřetelně rýsovala hlavní vzpěra i početné žebroví. S ohledem na přirozené hranice svých možností Barlennan zvládl popis letounu na výbornou.

„Jaký to má pohon?“ otázal se náhle jeden z přítomných. „Není vidět vrtule ani proudový motor a podle Barlennana se pohybuje úplně nehlučně.“

„Je to větroň,“ prohlásil jeden z meteorologů. „Kluzák, jehož posádka dokáže využívat vzestupných větrných proudů jako pozemský racek. Snadno unese několik osob Barlennanových rozměrů a udrží se ve vzduchu libovolně dlouhou dobu.“

Posádka Bree počínala být tak trochu nervózní. Znepokojovalo ji to, že létající stroj nevydává žádný hluk a že se nedá určit, kdo ho řídí; nikdo nemá rád, když jej neustále pozoruje kdosi, koho není vidět. Kluzák sice nedával najevo žádné známky nepřátelství, ale při vzpomínce na nedávný útok ze vzduchu mezi mužstvemjeho přítomnost vyvolávala neklid. Někteří z námořníků dokonce začali na palubě pátrat po těžších předmětech, aby si na něm vyzkoušeli svou nově získanou dovednost v házení, ale Barlennan jim to přísně zakázal. Pokračovali tedy v cestě, dokud zamlžená nebeská klenba neztemněla dalším soumrakem. Když následujícího dne zjistili, že létající stroj beze stopy zmizel, nikdo si nebyl jistý, zda má cítit úlevu anebo ještě větší znepokojení. Vítr znovu zesílil a začal vát od severovýchodu, téměř napříč kursu, který udržovala Bree. Tehdy Barlennan objevil první nevýhodu kánoe; při rozbouřené hladině začala nabírat metan. Neuplynul ani den a bylo nutné přitáhnout člun k boku lodi a určit dva muže k tomu, aby ho vyprazdňovali, což byla činnost, pro kterou kapitán neměl ani vhodný výraz, ani vybavení.

Kluzák se v následujících dnech neobjevoval, ale palubní hlídky dál upínaly oči k obloze v očekávání jeho návratu. Vysoký opar však neustále tmavl a houstl, až se nakonec proměnil v těžkou pokrývku mraků, která klesla na vzdálenost necelých padesáti stop nad hladinu. Když Pozemšťané Barlennana informovali, že toto není zrovna vhodné počasí k létání, hlídky konečně odvolal. Ani on, ani jeho lidští přátelé si však nepoložili otázku, jak asi našla orientaci posádka onoho prvního větroně za mlhavé noci, kdy nebylo možné se řídit podle hvězd.

První z ostrovů, který se objevil na dohled, byl poměrně vysoký a jeho příkré břehy se ztrácely v oblacích. Ležel směrem po větru a Barlennan po prohlídce schematické mapky souostroví, kterou si načrtl podle zpráv Pozemšťanů, pokračoval ve stejném kursu dál. Jak očekával, ještě ani neměli první ostrov úplně z dohledu, když se přímo před nimi vynořil další; rozhodl se ho obeplout po závětrné straně. Podle údajů získaných ze stanice bylo pobřeží na této straně značně členité a mohlo skrývat vhodné kotviště; kromě toho se kapitán chtěl při pátrání za špatné viditelnosti návětrným břehům raději vyhnout.

Také tento ostrov podle všeho vystupoval vysoko nad mořskou hladinu; jeho kopcovitý povrch rovněž zakrývaly mraky, ale navíc, když Bree veplula do jeho závětří, vichr znatelně ztratil na síle. Do pobřeží se zařezávaly četné fjordy; Barlennan měl v úmyslu nejprve prozkoumat ústí každého z nich, ale Dondragmer namítal, že bude výhodnější proniknout hlouběji, dostatečně daleko od otevřeného moře. Tvrdil, že přiměřený úkryt jim poskytne téměř kterákoli pláž co nejhlouběji ve vnitrozemí. Barlennan se dal přesvědčit jen natolik, aby svému prvnímu důstojníkovi ukázal, jak se mýlí. Jeho záměr mu však nevyšel; hned první fjord, který navštívili, ve vzdálenosti asi půl míle od oceánu vytvořil ostrý zákrut a vyústil v téměř dokonale kruhovité jezero o průměru asi sto yardů. Stěny kotliny se ztrácely v mlze a prorážely je pouze dva otvory — ústí průplavu, jímž Bree připlula, a o několik yardů dál poněkud užší průrva, kterou se do jezera vléval nevelký potok. Jediná pláž se nacházela mezi nimi.

Posádka měla dost času na to, aby bezpečně upevnila loď i náklad; nízká oblačnost patřila druhému z „běžných“ cyklonů, 0 nichž se zmiňoval meteorolog, nikoli očekávané bouři. Za několik dnů po příjezdu Bree do přístavu se počasí znovu vyjasnilo, i když dál vanul ostrý vítr. Barlennan zjistil, že se nacházejí na dně mělkého kotle, jehož zvolna se svažující stěny dosahovaly výšky necelých sta stop. Ze svahu byl dobrý výhled do úzké strže, kudy protékal potok, a potom dál do vnitrozemí. Když se tam Barlennan krátce po vyjasnění vypravil, učinil znepokojivý objev: vedle porostu suchozemského typu úbočí pokrýval hustý koberec mušlí, řas a kostí poměrně velkých mořských živočichů. Při další obhlídce zjistil, že tato pokrývka pokračuje rovnoměrně kolem celého údolí až do výše plných třiceti stop nad současnou úrovní mořské hladiny. Mnohé z pozůstatků byly staré, rozpadlé téměř na prach a zčásti pohřbené; ty se daly vysvětlit sezónními výkyvy mesklinských moří. Jiné však byly docela čerstvé. Z toho vyplýval jasný závěr — při určitých příležitostech zde moře stoupalo vysoko nad svůj dnešní stav a Bree možná nebyla v tak bezpečném úkrytu, jak se její posádka domnívala.

Plavba na bouřlivých mořích Mesklinu by vůbec nebyla možná, nebýt jediné okolnosti: výpary metanu mají mnohem vyšší hustotu než vodík. Na Zemi jsou vodní páry lehčí než vzduch, což značně urychluje svislé proudění provázející hurikán; na Mesklinu naproti tomu metan, který smršť strhává s povrchu oceánu, v poměrně krátké době přeruší výstupné proudy a bouři utlumí. Navíc při kondenzaci metanových par a vzniku bouřkových mraků se uvolňuje jen asi čtvrtina tepla, jež by vydalo srovnatelné množství vody — a na množství tepla závisí i rychlost pohybu vzduchových hmot. Přesto takový mesklinský hurikán není žádný špás, jak se o tom posádka měla záhy přesvědčit Barlennan zrovna vážně uvažoval o tom, že dá odtáhnout Bree tak daleko od břehu, jak jen to bude možné, když ho vývoj událostí předešel; hladina v jezeře pojednou prudce poklesla a zanechala loď na souši plných dvacet yardů od okraje. Okamžik nato se vítr otočil o devadesát stupňů a zmohutněl natolik, že hrozil odnést každého, kdo se nezachytil nejbližší opory. Kapitánův pronikavý hvizd, kterým svolával posádku zpátky na loď, v burácení větru zcela zanikl; nikdo však žádný rozkaz nepotřeboval. Krok za krokem, od keře ke keři, přidržujíce se vždy nejméně dvěma páry klepet, razili si námořníci cestu zpět ke svým druhům, pevně připoutaným k palubě plavidla, jež jako by se každým okamžikem chystalo vznést do povětří. Po nekonečné minuty posádku bičoval déšť, nebo přesněji mořská tříšť, jež zaplavovala celý ostrov; náhle jako zázrakem přeprška i vítr ustaly. Nikdo se neodvážil povolit uvazovací lana, ale poslední z opozdilců přestávky využili k tomu, aby dorazili k lodi. Měn nejvyšší čas.

Jádro hurikánu u mořské hladiny dosahovalo v průměru asi tří mil a pohybovalo se rychlostí kolem šedesáti či sedmdesáti mil za hodinu. Vítr se ztišil jen na chvíli; znamenalo to, že se údolí ocitlo v centru cyklonu. S ním byla spojená hluboká tlaková níže; ve chvíli, kdy zasáhla ústí fjordu, přišla záplava. Zvedla se mohutná příbojová vlna a s prudkostí vodopádu zaplavila kotlinu. Dravý příval zakroužil podél stěn a již při prvním nárazu strhl Bree s sebou, do centra obrovského malstromu; hladina neustále stoupala — dosáhla patnácti, pak dvaceti a posléze pětadvaceti stop, když vítr udeřil s novou silou.

Stěžně z houževnatého dřeva popraskaly jako párátka. Dva z členů posádky, kteří se nestačili pevně připoutat, zmizeli v hlubinách. Poryv vichru zachytil ochromenou loď a mrštil jí směrem k vnějšímu okraji údolí; bezmocná jako tříska, ocitla se Bree v korytu potoka, jímž se nyní divoký proud dral zpět do vnitrozemí. Poháněná bouřlivými závany větru rozletěla se vzhůru řečištěm; v té chvíli však znovu stoupl tlak a povodňová vlna klesla tak rychle jako začala Za denního světla by Barlennan možná loď dokázal i v jejím současném stavu vyvést zpátky na moře; v následujícím okamžiku však zapadlo slunce a v nastalé tmě Bree najela na mělčinu. Nový den odhalil už jen bezmocnou kupu prámů, rozsetých ve vzdálenosti asi dvaceti yardů od potoka, který byl příliš úzký a mělký na to, aby pojal třeba jen jediný z nich. Moře zůstalo hluboko pod nimi, za ohybem kopce; postavení expedice názorně dokreslovalo bezvládné tělo dvacet stop dlouhého mořského netvora, který uvázl na souši na opačné straně potoka.