Těžká expedice

III. Nad zemí

Příjezd tanku, příchod Lacklanda, jenž se objevil ve dveřích hlavní přechodové komory kupole, a východ Belne — to vše se odehrálo zhruba ve stejném okamžiku. Vozidlo zastavilo jen pár yardů od plošiny, kde se choulil Barlennan. Řidič rovněž vystoupil; oba muži zůstali chvíli stát poblíž Meskliňana a vyměnili si pár slov. Kapitánovi nešlo dost dobře do hlavy, proč se nevrátí do kupole a neulehnou, když jim oběma zjevně dělala potíže mesklinská gravitace; návštěvník však Lacklandovo pozvání, aby šel dál, odmítl.

„Nechci se chovat nespolečensky,“ odpověděl, „ale řekněte upřímně, Charlesi, zůstal byste na této příšerné hroudě bláta jen o chvíli déle, než je naprosto nutné?“

„No, když se to tak vezme, mohl bych prakticky stejnou práci dělat třeba na Toorey nebo na lodi na oběžné dráze,“ odvětil Lackland. „Ale myslím si, že tady mnoho znamená osobní styk. Ještě bych se toho chtěl hodně dovědět o Barlennanově rase — zdá se mi, že mu zdaleka neposkytujeme tolik, kolik od něho očekáváme, a bylo by dobré zjistit, zda pro něj nemůžeme ještě něco udělat. Navíc se nachází v poněkud choulostivé situaci a přítomnost jednoho z nás tady dole může mít rozhodující význam — pro obě strany.“

„Teď vám nerozumím.“

„Barlennan je kapitán trampové lodi — nezávislý kupec a průzkumník. Ocitl se zcela mimo oblast, kterou obývají a navštěvují jeho krajané, a musí tady zimovat. Když na jižní polokouli uhodí zima, způsobuje tání polární čepičky v rovníkovém pásu bouře, které je třeba zažít, abyste uvěřil, že je něco takového vůbec možné — bouře, jež se vymykají nejenom našemu, ale bezmála i jeho chápání. Kdyby se mu něco stalo, můžete si spočítat, jaké máme šance navázat další podobný kontakt!

Uvažte, že běžně žije v gravitačním poli, jež je dvěstěkrát až skoro sedmsetkrát silnější než zemská přitažlivost. Nepřipadá v úvahu, abychom se vypravili k němu domů navštívit jeho příbuzné. Kromě toho příslušníků jeho rasy, kteří působí ve stejné branži a zároveň jsou dost odvážní na to, aby se odvážili tak daleko od svých přirozených domovů, zřejmě není ani sto. Jaká je pravděpodobnost, že z té stovky potkáme ještě někoho dalšího? I když připustíme, že nejčastěji navštěvují právě tento oceán, jen tohle malé okrajové moře, do něhož ústí zdejší záliv, měří na délku šest tisíc mil, na šířku asi třetinu a má velice členité pobřeží. Na takové rozloze není velká naděje, že zpozorujeme některého z nich ze vzduchu — Barlennanova Bree je dlouhá asi čtyřicet stop a asi třetinu široká a přitomje to jedna z jejich největších zaoceánských lodí. Navíc jen málokterá z nich vyčnívá víc než tři palce nad hladinu.

Ne, Macku, naše setkání s Barlennanem bylo dílem té nejdivočejší náhody a s další se nedá počítat. Vydržet tady nějakých pět měsíců, než na jižní polokouli nastane jaro, v podmínkách trojnásobné gravitace, se každopádně vyplatí. Pokud ovšem chcete vázat naše šance na záchranu přístrojů v hodnotě téměř dvou miliard dolarů na výsledek průzkumu území tisíc mil širokého a něco přes sto padesát tisíc mil dlouhého…“

„Přesvědčil jste mě,“ připustil druhý lidský tvor, „ale stejně jsem rád, že jste tu vy a ne já. Kdybych ovšem lépe znal Barlennana…“ Oba muži se obrátili k drobné housenkovité postavě, schoulené na plošině, jež jim dosahovala do pasu. „Barle, snad mi prominete, že jsem se zachoval jako nevychovanec a nepředstavil vám Wada McLellana,“ řekl Lackland. „Wade, toto je Barlennan, kapitán Bree a mistr mořeplavby na této planetě — tím se mi sám nepochlubil, ale skutečnost, že je tady, o tom svědčí víc než dostatečně.“

„Rád vás poznávám, Letče McLellane,“ odvětil Meskliňan. „Není třeba se omlouvat, usoudil jsem, že váš rozhovor je určený i pro mne.“ Rozevřel klepeto v obvyklém pozdravném posuňku. „Vážím si štěstí, jež nás oba potkalo v podobě tohoto setkání, a doufám, že dokážu vyplnit svou část naší úmluvy stejně dobře jako vy dozajista splníte tu vaši.“

„Mluvíte neobyčejně dobře anglicky,“ poznamenal McLellan. „Opravdu jste se to dokázal naučit za necelých šest týdnů?“

„Nevím přesně, jak dlouhý je váš „týden“, ale od chvíle, kdy jsem potkal vašeho přítele, ještě neuplynulo ani tři tisíce pět set dní,“ odpověděl kapitán. „Samozřejmě mám na jazyky talent — při mém povolání je to nezbytné; a také mi moc pomohly filmy, které mi Charles promítl.“

„Ještě štěstí, že vaše hlasivky jsou schopny vytvořit všechny zvuky naší řeči. To nám někdy dělá potíže.“

„Tohleto či něco podobného způsobilo, že jsem se začal učit anglicky, místo abych vás učil našemu jazyku. Jak jsem pochopil, mnohé zvuky, jichž používáme, jsou pro vaše hlasivky laděné příliš vysoko.“ Barlennan si dal dobrý pozor na to, aby neprozradil, že větší část jejich běžného hovoru probíhá v tak vysokých frekvencích, že je lidské ucho nedokáže zachytit. Konec konců, Lackland si toho patrně ještě nepovšiml a ani ten nejpočestnější obchodník se hned napoprvé nesvěřuje se vším, v čem si připadá být ve výhodě.

„Mám ale dojem, že za dobu, kdy nás Charles mohl pozorovat a poslouchat pomocí rádia, které je teď na Bree, z našeho jazyka také něco pochytil.“

„Velice málo,“ přiznal se Lackland. „Podle toho, co jsem stačil zjistit, zřejmě máte velmi dobře vycvičenou posádku. Většinu svých běžných povinností plní bez rozkazů a z rozhovorů, které občas vedete s některými ze svých mužů, obvykle ničemu nerozumím, pokud je neprovází určitá činnost.“

„Máte na mysli případy, kdy mluvím s Dondragmerem či Merkoosem? To je můj první a druhý důstojník, s nimiž se bavím nejčastěji.“

„Doufám, že to, co teď řeknu, vás neurazí, ale vůbec nedokážu mezi vašimi lidmi rozeznat jednoho od druhého. Prostě nejsem dostatečně obeznámený s rysy, které vás navzájem odlišují.“ Barlennan se téměř rozesmál.

„V mém případě je to ještě horší. Nikdy si nejsem docela jistý, zda vás vidím v umělém obalu anebo bez něj.“

„No, raději bychom měli přistoupit k věci — už i tak jsme promarnili značnou část dne. Vy, Macku, se už asi nemůžete dočkat, až budete zpátky v raketě a daleko odsud, kde nepůsobí tíže a lidé jsou jako balónky. Až budete na místě, nezapomeňte umístit vysílačky ke každému z těch čtyř přístrojů dostatečně blízko u sebe, aby se jejich signály vzájemně pokrývaly. Nestojí asi za námahu propojovat je natrvalo; stačí, aby tihle lidičkové s jejich pomocí mohli nějaký čas udržovat spojení mezi několika průzkumnými skupinami, přestože každý z aparátů je nestavený na jinou frekvenci. Barle, nechal jsem rádia u přechodové komory. Nejrozumnější asi bude, když vás naložím spolu s přístroji nahoru na transportér, vezmu Macka k raketě a pak dopravím vás i aparaturu k Bree.“

Dříve než kdokoli stačil odpovědět, začal Lackland svůj nápad okamžitě uskutečňovat, protože bylo jasné, že lepší řešení neexistuje; Barlennan z toho málem přišel o rozum.

Letec napřáhl opancéřovanou ruku a zvedl drobné tělíčko Meskliňana do výše. Vjediném srdcervoucím okamžiku Barlennan viděl a cítil, že se nachází zavěšený několik nekonečných stop nad zemí; poté se ocitl na ploché střeše vozidla. Zoufale drásal klepety hladký kov v marné snaze podpořit tucty svých přísavkami opatřených nohou, jež se podvědomě přilepily na pancíř; očima vytřeštěnýma hrůzou hleděl do prázdnoty, jež číhala kolem dokola, za okrajem střechy, jen pár tělesných délek daleko. Na několik dlouhých sekund — možná celou minutu — zcela ztratil řeč; a když konečně promluvil, nebylo ho slyšet. Ze zkušenosti věděl, že mikrofon umístěný na plošině je příliš vzdálený na to, aby srozumitelně zachytil, co povídá; dokonce i v tomto stavu bezmezného děsu si však uvědomoval, že kvílivý jekot, plný zoufalé hrůzy, který ze sebe hodlal vyrazit, by bylo slyšet po celé Bree, protože tam byl další přijímač. A Bree by měla nového kapitána. To jediné, co posádku pohánělo na cestě do téhle bouřkové líhně při Okraji, byl obdiv k jeho odvaze. Kdyby ten vymizel, ztratil by posádku, loď a prakticky vzato i život. Zbabělce na palubě nestrpěla žádná zaoceánská loď a třebaže Barlennanova domovina ležela na témže kontinentu, na to, aby překonal pěšky podél pobřeží vzdálenost čtyřiceti tisíc mil, nebylo ani pomyšlení.

Ne že by si tyto skutečnosti výslovně uvědomoval, ale jejich podvědomá znalost ho spolehlivě umlčela alespoň do chvíle, než Lackland posbíral rádia a spolu s McLellanem nastoupil do tanku. Když zabouchl dveře, kov pod Meskliňanovýma nohama se lehce zachvěl a chvíli nato se vozidlo dalo do pohybu. V nitru mimozemského cestujícího se přitom odehrálo cosi zvláštního.

Z prožité hrůzy mohl — možná měl — přijít o rozum. Jeho stav by se dal velmi nepřesně přirovnat k postavení člověka, visícího za jednu ruku na okenní římse čtyřicet pater nad dlážděnou ulicí.

Přesto však o rozum nepřicházel. Alespoň ne v obecně přijímaném smyslu; zachoval si schopnost rozumně uvažovat a dokonce ani jeho přátelé by u něj nezjistili sebemenší narušení osobnosti. Pozemšťan lépe obeznámený se způsoby Meskliňanů nežli Lackland by možná na malou chvíli pojal podezření, že kapitán má tak trochu v hlavě; ale i to rychle ustalo.

Současně zmizel i strach. Barlennan shledal, že dokáže téměř pokojně dřepět ve výši bezmála šesti tělesných délek nad zemí. Ovšemže se nepřestával pevně držet; jak se později upamatoval, po celou dobu uvažoval o tom, jaké má štěstí, že vítr ztrácí na síle, třebaže hladký kov jeho přísavným nohám poskytoval neobyčejně dobrou oporu. Bylo úžasné, jaký výhled mohl vychutnávat — ano, měl z něj požitek — z takovéto polohy. Shlížet dolů na svět mělo opravdu něco do sebe; dal se tak získat neobyčejně úplný obrázek o širokém okolí najednou. Připomínalo to mapu; Barlennana zatím nikdy nenapadlo chápat mapu jako obraz krajiny pozorované z nadhledu.

Ve chvíli, kdy se transportér přiblížil k raketě a zastavil, Meskliňan zakusil téměř opojný pocit vítězství. Skoro rozverně zamával klepety na vystupujícího McLellana, jehož postavu zahlédl v odraženém svitu reflektorů, a pocítil nepřiměřenou radost z toho, když člověk mávnutí opětoval. Tank okamžitě zabočil doleva a zamířil k pláži, kde ležela Bree; Mack pamatoval na nechráněného Barlennana a ohleduplně počkal, dokud nebude alespoň na míli daleko, než zvedl svůj stroj do povětří. Na okamžik hrozilo nebezpečí, že pohled na pevné těleso, zvolna unášené vzhůru bez jakékoli zjevné opory, znovu oživí někdejší strach; Barlennan však podobné pocity nelítostně potlačil a přiměl se sledovat raketu, dokud se nerozplynula v záři zapadajícího slunce.

Lackland také přihlížel; jakmile však poslední kovový záblesk zmizel z dohledu, neprodleně uvedl tank znovu do pohybu a překonal zbývající nevelkou vzdálenost, jež ho dělila od Bree. Zastavil asi sto yardů od lodi, dostatečně blízko na to, aby šokovaní tvorečkové rozeznali svého velitele na střeše vozidla. Sotva by je vyvedlo tolik z rovnováhy, kdyby k nim Lackland přišel s Barlennanovou hlavou naraženou na kůlu.

Dokonce i Dondragmer, jenž inteligencí a vyrovnaností převyšoval celé osazenstvo Bree — samotného kapitána nevyjímaje — zůstal po několik dlouhých okamžiků zcela ochromený; a první pohyb, na který se zmohl, provedl očima, když vrhl toužebný pohled k nádržím s ohnivým prachem a „rozprašovačům“ umístěných na vnějších prámech. Naštěstí pro Barlennana nefoukal vítr směrem k transportéru, protože teplota, jako obvykle, zůstávala pod bodem tání chloru v nádržích. Kdyby to vítr dovoloval, vyslal by první důstojník proti vozidlu plamenný mrak, aniž by uvažoval o tom, že kapitán může být naživu.

Ve chvíli, kdy se v otevřených dveřích transportéru objevila Lacklandova opancéřovaná postava, zvedl se mezi shromážděnými členy posádky tichý hněvivý hukot. Díky napůl kupeckému, napůl pirátskému způsobu života mužstvo tvořili pouze jedinci, připravení při sebemenším náznaku ohrožení kteréhokoli z nich bez váhání se pustit do boje; zbabělci už dávno odpadli a individualisté vymřeli. To jediné, co Lacklandovi zachránilo život, když se před nimi objevil, byl zvyk — soubor návyků, který jim nedovoloval překonat vzdálenost sta yardů jediným skokem, k němuž by i tomu nejslabšímu z nich postačil jediný svalový stah. Přivyklí za celý svůj život lezení, vyvalili se z prámů jako červenočerný vodopád a rozprostřeli se po pláži proti cizímu vozidlu. Lackland je samozřejmě viděl přicházet, ale tak dokonale si zmýlil jejich pohnutky, že se bez jakéhokoli spěchu natáhl na střechu transportéru, zvedl Barlennana a postavil ho na zem. Poté sáhl dovnitř vozidla, vynesl ven slíbená rádia a postavil je do písku vedle velitele; teprve tehdy si posádka uvědomila, že kapitán je naživu a zjevně v pořádku. Lavina se ve zmatku zarazila v půli cesty mezi lodí a tankem a nastalo bezradné hemžení; zároveň se sluchátka Lacklandova skafandru rozezněla nelibozvučnou směsicí hlasů, od hlubokých basových tónů, až po ty nejvyšší, které rádiová aparatura dokázala reprodukovat. Třebaže se Letec už delší dobu všemožně snažil pochytit smysl toho, co si domorodci mezi sebou povídají, jak se o tom zmínil Barlennan, tentokrát posádce neporozuměl jediné slovo. Pro klid jeho duše to tak bylo mnohem lepší; už dávno se přesvědčil o tom, že pro klepeta Meskliňanů znamenalo dokonce i pancéřování schopné odolávat povrchovému tlaku osmi atmosfér jen nepatrnou překážku.

Barlennan povyk zarazil houknutím, které by Lackland zřejmě zaslechl i přes pancíř skafandru, kdyby ho předtím napůl neohlušila jeho reprodukce přenášená rádiem. Velitel dokonale věděl, co se odehrává v hlavách jeho mužů, a neměl nejmenší chuť čekat, až z Lacklanda zůstanou jen zmrzlé cáry rozseté po pláži.

„Uklidněte se!“ Reakce posádky na nebezpečí, jež mu zjevně hrozilo, Barlennana ve skutečnosti až lidsky zahřála, ale nebyl zrovna vhodný čas na to, aby jí to dával moc najevo. „Skoro každý z vás při nulové tíze vyvedl nějakou tu bláznivost, takže byste všichni měli vědět, že mi nehrozilo žádné nebezpečí!“

„Ale vždyť jste zakázal…“

„Mysleli jsme…“

„Byl jste vysoko…“ Kapitán sborově pronášeným námitkám udělal rázný konec.

„Vím, že jsem podobné věci zakázal, a vysvětlil jsem vám proč. Až se vrátíme do vysoké tíhy a k řádnému životu, nesmíme mít žádné návyky, které by nás sváděly bezmyšlenkovitě provádět nebezpečné kousky, jako byl tento…“ Máchl klepetem zakončenou paží směrem ke střeše vozidla. „Všichni víte, co pořádná tíha dokáže; Letec to neví. Vyzvedl mě tam nahoru a jak jste sami viděli, stejně tak mě zase snesl dolů, aniž o tom vůbec přemýšlel. Pochází ze světa, kde nepůsobí prakticky žádná tíha; myslím, že tam může spadnout z výšky několika svých tělesných délek a nic se mu nestane. Sami jste se o tom mohli přesvědčit: copak by mohl létat, kdyby měl pořádné ponětí o výškách?“ Většina Barlennanových posluchačů běhemjeho proslovu zaryla své podsadité nohy do písku, jako by se v tom, co povídá, snažili nalézt pevnější záchytný bod. O tom, zda slovům svého velitele beze zbytku porozuměli či dokonce uvěřili, by se dalo pochybovat; přinejmenším však odvedla jejich pozornost od zákroku, který se chystali podniknout proti Lacklandovi. Opět se mezi nimi ozval tlumený šum hlasů, ale jeho převládající zabarvení naznačovalo spíše údiv nežli hněv. Jediný Dondragmer, stojící kousek stranou od ostatních, zůstal zticha; a kapitán si uvědomil, že svému prvnímu důstojníkovi bude muset poskytnout mnohem důkladnější a úplnější popis všeho, co se přihodilo. U Dondragmera se představivost úzce pojila s inteligencí a už teď mu zřejmě začalo vrtat hlavou, jaké následky zanechal nedávný zážitek na Barlennanově nervové soustavě. No, s tím se bude muset vypořádat, až nastane vhodný čas; mnohem bezprostřednější problém teď představovala posádka.

„Jsou lovci připraveni vyrazit?“ Barlennanova otázka udělala dalším dohadům rázný konec.

„Ještě jsme nejedli,“ odpověděl trochu rozpačitě Merkoos, „ale všechno ostatní — sítě i zbraně — máme připravené.“

„Kdy bude hotové jídlo?“

„Běhemjednoho dne, pane.“ Kuchař Karondasee ani nečekal na další rozkazy a vydal se zpátky k lodi. „Done a Merkoosi, každý si vezměte jedno rádio. Viděli jste mě obsluhovat aparát, který je na lodi — stačí, když do něj budete mluvit z bezprostřední blízkosti. S jejich pomocí si můžete kořist vzít účinněji do kleští, když se nemusíte držet navzájem na dohled.

Done, je docela možné, že nebudu mít velitelské stanoviště na lodi, jak jsem původně zamýšlel. Zjistil jsem, že z vrcholu Letcova cestovního stroje je obdivuhodně velký rozhled; pokud bude souhlasit, vypravím se s ním do oblasti, kde budete lovit.“

„Ale pane!“ Dondragmer byl jako opařený. „Nenevyplaší ta věc široko daleko všechnu zvěř? Její příjezd je slyšet na vzdálenost sta yardů a v otevřené krajině je kdovíjak daleko vidět. Kromě toho…“ Tady se zarazil, protože nenacházel slova na to, aby vyjádřil svou hlavní výhradu. Barlennan to udělal za něj.

„Kromě toho se nikdo nedokáže soustředit na lov, když mě bude vidět tak vysoko nad zemí — je to tak?“ První důstojník pohybem klepet mlčky naznačil souhlas a většina přítomných členů posádky posuněk opětovala. V první chvíli se s nimi kapitán chtěl začít přít, ale včas si uvědomil, že je to zbytečné. Už se tak docela nedokázal ztotožnit s postojem, který společně s nimi ještě docela nedávno zastával, ale uvědomil si, že tehdy by o tom, co teď považoval za „rozumné“, taky nechtěl ani slyšet.

„Dobrá, Done. Pustím ten nápad z hlavy — asi máte pravdu. Zůstanu s vámi v rádiovém spojení, ale budu se držet z dohledu.“

„Stejně ale na té věci pojedete? Co se to s vámi stalo, kapitáne? Já vím, mohu si říkat, že pád z výšky několika stop tady na Okraji téměř nic neznamená, ale nikdy se nepřinutím k tomu, abych si záměrně takový pád přivolal; a nechápu, jak to kdokoli jiný může riskovat. Na to, že bych se třeba jen ocitl nahoře na té věci, nedokážu ani pomyslet.“

„Pokud se dobře pamatuji, není to tak dlouho, co jste se skoro v celé své tělesné délce vypjal na stěžeň,“ odpověděl suše Barlennan. „Nebo to byl někdo jiný, koho jsem viděl, jak prověřuje horní uvazovací lana, aniž si stožár demontoval?“

„To bylo něco jiného — jedním koncem těla jsem stál na palubě,“ odpověděl maličko stísněně Dondragmer.

„Pro případ, že byste upadl, jste měl hlavu až příliš vysoko. Podobného chování jsem si všiml i u ostatních. Pokud si vzpomínáte, když jsme poprvé připluli do této oblasti, něco jsem vám o tom pověděl.“

„Ano, pane, to souhlasí. Zůstávají vaše rozkazy nadále v platnosti, když uvážíme…“ První důstojník se opět odmlčel, ale to, co chtěl říci, bylo nabíledni. Barlennan rychle a usilovně uvažoval.

„Zapomeňte na ně,“ řekl pomalu. „To, co jsem uvedl jako důvody, proč je podobné jednání nebezpečné, nadále platí, ale když na ně někdo z vás po návratu do vysoké tíhy zapomene a doplatí na to, bude to jeho chyba. Od nynějška v takových situacích používejte vlastní úsudek. Chtěl by se teď někdo z vás ke mně připojit?“ Slova i gesta splynula ve sborový projev důrazného odmítnutí, jen Dondragmer byl o poznání váhavější nežli ostatní. Kdyby to Barlennanovi umožnilo jeho tělesné vybavení, určitě by se ušklíbl.

„Běžte se připravit na lov — budu s vámi ve spojení,“ vyzval své posluchače k rozchodu. Začali se poslušně trousit zpátky k Bree a jejich kapitán se obrátil, aby podal náležitě cenzurovanou verzi rozhovoru Lacklandovi. Byl trochu roztržitý, protože právě skončená rozmluva mu do hlavy nasadila několik zbrusu nových nápadů; ty si ale může důkladněji promyslet, až bude víc času. Teď se potřeboval znovu projet na střeše transportéru.