Hluboké pastviny

Šestá kapitola

Setkávali se teď alespoň jednou za den v jídelně, ale zásadní krok, jaký tu nemá obdoby, totiž aby se přesunul ke stolu, kde sedali výzkumníci, zatím nepodnikl. Bylo by to vyzývavé přiznání, po kterém by s radostí skočil každý jazyk na ostrově. V každém případě, okolnosti ničemu podobnému nenasvědčovaly. Často zneužívaná fráze: My jsme jen přátelé, byla v případě Franklina a Indry zcela pravdivá.

Měli se ale navzájem moc rádi a všem, kromě Dona, to bylo na první pohled jasné. Několik Indřiných kolegů prohlásilo, že se jí podařilo rozehřát ledovec. Jako kompliment ji to velice těšilo. Několik lidí, kteří se s Franklinem znalo natolik dobře, že s ním žertovali, ho varovalo před Donem a poukázalo na to, že jako hlavní strážce má co dohánět. Franklin reagoval křečovitým úsměvem a snažil se zakrýt city, ve kterých se sám zatím nevyznal.

Pocit osamění, potřeba uniknout před vzpomínkami, spolehlivý ventil proti tlaku, pod kterým pracoval — to byly faktory minimálně stejně důležité jako city každého normálního muže k pohledné a přitažlivé dívce. Sám nevěděl, jestli se z jejich vztahu vyvine něco vážnějšího. Nebyl si ani jistý, jestli o to stojí.

Stejné pocity prožívala i Indra, i když její původní předsevzetí sláblo. Někdy začínala mít dojem, jako by se její kariéra dostávala až na druhé místo. Jednoho dne se samozřejmě vdá a muž, kterého si zvolí za životního partnera, se bude hodně podobat Franklinovi. Ale že by to mohl být Franklin, to byla myšlenka, kterou stále odsouvala do pozadí.

Zásadním problémem milostných vztahů na ostrově Heron byla skutečnost, že tu bylo příliš mnoho lidí koncentrovaných na příliš malé ploše. Ani zbytky původního lesa neposkytovaly dostatek soukromí. Když tudy člověk procházel v noci a svítil si na cestu baterkou, musel se chovat velice taktně. Nejoblíbenější mýtiny a zákoutí byly už obsazené a pocit, že není jiné místo, kam by se dalo uchýlit, nebyl nijak povzbudivý.

Vědci na výzkumné stanici měli větší štěstí. Měli k dispozici jednu neocenitelnou únikovou cestu. Všechna plavidla podléhala sice ředitelství, ale laboratoř je měla k dispozici pro pracovní účely. Nějakým nedopatřením měli ale výzkumníci k dispozici i vlastní flotilu, sestávající z jedné lodi a dvou katamaranů. Jejich vlastnictví nebylo jasné, a když se dostavila komise ke každoroční inventarizaci, byly vždycky někde na moři.

Malé katamarany laboratoři dobře sloužily, protože měly ponor jen něco přes deset centimetrů a krom nízkého přílivu mohly bezpečně operovat za jakýchkoli podmínek. S větrem v zádech dokázaly bez problémů vyvinout rychlost dvaceti uzlů a často docházelo mezi oběma plavidly k měření sil. Pokud plavidel nebylo potřeba k výzkumným úkolům, pracovníci výzkumné stanice je využívali k plavbám na nedaleké ostrovy a útesy. Obvykle s sebou brávali přátele opačného pohlaví a předváděli jim svou srdnatost zkušených mořeplavců.

Zdálo se překvapivé, že plavidla i jejich osazenstva se vždycky v pořádku vrátila. Jediné ztráty byly morálního charakteru. Jeden hlavní strážce, který svou funkci zastával už řadu let, musel být po takovém výletě z plavidla vynesen a přísahal, že k plavbě na hladině už ho nikdy nic nepřinutí.

Když Indra Franklinovi navrhla, že by si mohli vyjet na ostrov Masterhead, bez váhání její nabídku přijal. Potom se se zájmem zeptal: „Kdo bude řídit loď?“

Indra se tvářila uraženě.

„Přece já,“ namítla. „Podnikla jsem tu cestu už nejmíň desetkrát.“ Vypadalo to, jako by očekávala, že bude o jejích schopnostech pochybovat, ale Franklin ji už dobře znal. Indra byla velice rozumná a vyrovnaná, možná až příliš, a když řekla, že dokáže plavidlo řídit, nebyl důvod jí nevěřit.

Zbývalo ještě vyřešit jednu věc. Na katamaran se vešly čtyři osoby. Kdo budou ti další dva?

Indra ani Franklin se nechtěli odhodlat ke konečnému řešení. Debatovali o možných společnících. Začali u Dona a prošli i Indřiny spolupracovníky z laboratoře. Rozhovor ale skončil jednou dlouhou odmlkou, k jakým dochází i při hovoru v místnosti plné lidí.

V nečekaném tichu si uvědomili, že oba uvažují o tomtéž řešení, a že jejich vztah se dostává do nové polohy. Na ostrov Masterhead s sebou nikoho nevezmou. Poprvé zažijí soukromí, které jim ostrov poskytnout nemůže. Ani jeden si nechtěl připustit, že to může vést jen k jedinému logickému rozuzlení, dokonce ani sobě ne. Lidé mají sklony obelhávat sami sebe.

Než zařídili všechno potřebné a mohli vyplout, bylo už odpoledne. Franklin se cítil provinile vůči Donovi a uvažoval, jak bude instruktor reagovat, až zjistí, co se stalo. Zřejmě se bude cítit potupený, ale nepatří k lidem, kteří se dokáží dlouho zlobit a určitě to přijme jako chlap.

Indra myslela na všechno. Jídlo, pití, opalovací krém — nezapomněla na nic, co je na takové výpravě potřeba. Na Franklina udělala její rozvážnost dojem a bavil se představou, jak užitečné by bylo mít tak rozumnou ženu v domě. Potom si připomněl, že schopné ženy bývají šťastné jen tehdy, když mohou život svého manžela řídit jako svůj.

Od pevniny vál svěží vítr a katamaran se pohyboval po vlnách jako živý. Franklin nikdy předtím v lodi neseděl a zjistil, že je to velice vzrušující zkušenost. Ležel na palubě na staré, ale pohodlné matraci a sledoval, jak se ostrov Heron překvapivě rychle vzdaluje. Uvolněně sledoval dvě zpěněné stopy, které za sebou zanechávali na hladině, a ladné křivky vzdutých plachet. Zalitoval, že všechny lidmi vymyšlené stroje nemohou být tak jednoduché a výkonné. Představil si rozdíl mezi tímto plavidlem a přístroji zaplněnou ponorku, kterou se učil ovládat. Původní myšlenka ho ale vzápětí opustila, protože všeho nelze dosáhnout jednoduchými prostředky a člověk tu skutečnost musí bez reptání přijmout.

Právě míjeli řadu oblých korálových balvanů, které staletí bouří natlačila na břehy ostrova Wistari. Vlny se rozbíjely o ponořené valy s neutuchající silou, která ještě nikdy na Franklina nezapůsobila tak jako teď. Viděl podobné vlny už mnohokrát — ale z takové blízkosti ještě nikdy. A nikdy je nemíjel na tak křehkém plavidle.

Zpěněná masa vody se odrazila zpátky. Teď už zbývalo jen počkat, až je vítr zanese k cíli. Kdyby vítr zklamal — což ale nebylo pravděpodobné — mohli by cestu dokončit pomocí malého pomocného tryskového motoru. Ten by ale použili až v krajním případě. Bylo věcí cti vrátit se s plnou nádrží.

Ačkoli byli snad poprvé od svého seznámení sami, ani jednomu z nich nebylo do řeči. Zdálo se, jako by nechtěli slovy rušit svou tichou komunikaci. Společně sdíleli klid a zázrak otevřeného moře pod modrou oblohou. Ocitli se mezi dvěma průzračně modrými polokoulemi splývajícími v dálce na obzoru. Zbytek světa jako by zmizel. Zdálo se, jako by se čas zastavil. Franklina se zmocnil pocit, že by tak dokázal ležet do konce života a poddávat se houpavému pohybu lodi pohupující se na vlnách.

Těsně nad hladinou se objevil tmavý mrak, ze kterého se ale vzápětí vyklubal stromy porostlý ostrov s úzkou písečnou pláží a s nezbytým lemem korálových útesů. Indra ožila a znovu se začala věnovat řízení. Franklin se zájmem sledoval příbojové vlny, které obklopovaly zřejmě celý ostrov.

„Jak se tam dostaneme?“ zeptal se.

„Ze závětrné strany. Tam to nebude tak drsné a příliv bude natolik vysoko, abychom se mohli dostat přes útesy. Kdyby se nám to nepodařilo, můžeme spustit kotvu a na břeh se přebrodit.“

Franklinovi připadal její přístup k tak vážnému problému velice lehkovážný. Doufal, že Indra ví, do čeho se pouští. Kdyby udělala chybu, čekala by je nepříjemná, i když nijak nebezpečná koupel, po které by následovalo dlouhé čekání na potupnou záchranu, až by je někdo z laboratoří přijel hledat až sem.

Ale buď bylo řízení lodi jednodušší, než nezasvěcenému začátečníkovi připadalo, nebo bylo Indřino mořeplavecké umění na vysoké úrovni. Obepluli polovinu ostrova a narazili na místo, kde se příbojové vlny ztišily na neškodné vlnky. Potom Indra stočila kormidlo a loďka vyrazila přímo ke břehu.

Katamaran přelétl přes mělkou vodu nad útesy lehce jako pták, aniž by o některý z nich zavadil. Když se dostali přes nebezpečný úsek, následovala klidná hladina zátoky, po které se rychle blížili ke břehu. Okamžik před přistáním Indra spustila hlavní plachtu. Plavidlo se s mírným hrknutím ocitlo na písečné pláži a zastavilo se. Víc než polovinou délky se dostalo na souši.

„Tak jsme tady,“ oznámila Indra. „Tohle je jeden z mála neobydlených korálových ostrovů.“ Tak uvolněnou a bezstarostnou ji Franklin ještě neviděl. Uvědomil si, že i ona je vystavena neustálému pracovnímu vypětí a ráda na pár hodin vypadne z každodenní rutiny. Nebo je to jeho společnost, která z vážné studentky vykouzlí energickou dívku? Ať už je důvodem cokoli, ta změna se mu zamlouvala.

Vystoupili z lodi a odnesli věci do stínu kokosových palem. Tyto stromy se na ostrovy dostaly teprve v minulém století jako konkurence místním druhům dřevin. Zdálo se, jako by na místě už někdo byl. Z vody vedly zvláštní klikaté souvislé rýhy a mizely ve vnitrozemí. Člověka, který by nevěděl, že velké želvy chodí na ostrovy klást vejce, by mohly vyděsit.

Jakmile Franklin s Indrou zajistili loď, vydali se na obhlídku ostrova. Korálové ostrovy se lišily jen v detailech, jinak se podobaly jeden druhému jako vejce vejci. Ale i když si toho byl člověk vědom a viděl už deset jiných ostrovů, každý nový vytvářel výzvu, kterou bylo třeba přijmout.

Dali se do zkoumání malého světa, zúženého na úzký písečný pás mezi vodu a hustým stromovím. Když se objevila nějaká mýtinka, podnikli výlet do vnitrozemí a snažili se zabloudit, aby mohli předstírat, že se octli v srdci Afriky, ne sto metrů od moře.

Jednou se zastavili a hrabali na místě, kde na ploché písečné duně končily želví stopy. Když ani téměř v metrové hloubce nebylo po kožnatých měkkých vejcích ani stopy, vzdali to. Želva zřejmě v obavách před nepřáteli mátla stopy. Během následujících deseti minut vytvořili z této fantazie vědeckou teorii o inteligenci plazů, která Indře ale žádné nové poznatky neposkytla a která by ji určitě připravila o diplom.

Nevyhnutelně nastala chvíle, kdy jeden druhému pomáhali přejít pásmo ostrých korálů, a když pěšina byla už zase rovná, drželi se za ruce dál. Mlčky vnímali přítomnost toho druhého intenzivněji než kdy předtím, tiše kráčeli a vychutnávali příjemné pocity.

Beze spěchu si prohlíželi zajímavé rostliny i živočichy a prohlídka malého ostrůvku se tak protáhla na dvě hodiny. K loďce se vrátili vyhládlí. Franklin začal s nepředstíraným zájmem vybalovat jídlo a Indra se zatím věnovala vařiči.

„Teď ti uvařím ešus pravého australského čaje,“ poznamenala.

Franklin se na ni rozpačitě usmál, ale jí připadal jeho úsměv přitažlivý.

„Nic nového to pro mě nebude,“ namítl. „Koneckonců, já se tu narodil.“

Upřela na něj překvapený pohled, který vzápětí přešel do roztrpčeného podráždění. „No, tos mi mohl říct dřív!“ vyhrkla. „Vlastně, myslím si…“ Vtom se zarazila a nedokončená věta zůstala viset ve vzduchu. Franklin by ji bez potíží dokázal dokončit. Chtěla mu říct: Je nejvyšší čas, abys mi o sobě něco řekl. Tohle hloupé tajnůstkářství je k ničemu.

Nevyslovená výčitka se ho dotkla a jeho bezstarostné štěstí, které prožíval poprvé po tak dlouhé době, dostalo pořádný šrám. Pak ho napadlo něco, na co zatím nepomyslel a co by mohlo být hrozbou pro jeho přátelství s Indrou. Indra je žena a navíc se zabývá vědou, takže zvědavost jí určitě nechybí. Jak to, že se ho ještě nezeptala na jeho minulost? Napadlo ho jediné vysvětlení. Určitě s ní mluvil doktor Myers, který na něj nepochybně dohlíží, i když se tváří, že něco takového by ho nikdy nenapadlo.

Přidalo mu, když si uvědomil, že Indra k němu určitě cítí lítost a jako všechny ostatní ji zajímá, co se mu vlastně stalo. Řekl si, že o lásku založenou na lítosti nestojí.

Indra si zřejmě změny jeho nálady ani problému, který se mu v tu chvíli honil hlavou, nevšimla. Právě se snažila uvést do chodu vařič, založený na primitivním způsobu přívodu paliva z tlakové bombičky. Franklin pobaveně sledoval, jak se jí to stále nedaří a na chvilkové podráždění zapomněl. Když se dívce konečně podařilo vařič zapálit, usadili se pod palmami, jedli sendviče a čekali, až se voda začne vařit. Slunce už se sklánělo k obzoru a Franklin si uvědomil, že zpátky na Heron se vrátí až po setmění. Neměl ale obavy, protože měsíc se blížil k úplňku, takže i bez reflektorů se domů vrátí bez problémů.

Čaj z ešusu byl výborný, i když pro starého tuláka poněkud slabý. Dojedli, se spokojenými povzdechy si lehli a jejich dlaně si znovu našly jedna druhou. Franklin si pomyslel, že teď by nemělo ke spokojenosti chybět vůbec nic. Ale věděl, že tomu tak není. Něco, co nedokázal přesně definovat, mu nahánělo strach.

Nepříjemný pocit stále narůstal, ale snažil se nevšímat si ho a zatlačit ho do pozadí. Věděl, že čekat tady, na liduprázdném poklidném ostrůvku nějaké nebezpečí nebo hrozbu je nesmysl. Ale v podvědomí mu stále cinkaly varovné zvonky a on nedokázal jejich sdělení rozluštit.

Z pochmurných úvah ho vyrušila Indřina otázka. Dívka upírala pohled na oblohu a očividně něco hledala.

„Je to pravda, Waltře,“ zeptala se, „že když člověk ví, kam se dívat, může zahlédnout Venuši i ve dne? Včera po setmění tak jasně zářila, že bych tomu i uvěřila.“

„Je to opravdu tak,“ odpověděl. „Vlastně to není nic složitého. Jediný problém je určit poprvé správné místo, jakmile se ti to povede, najdeš ji bez potíží.“

Opřel se o kmen palmy, zastínil si oči a začal zkoumat západní oblohu. Doufal, že úskočnou stříbřitou tečku, která by tam měla zářit, najde. Všiml si, že Venuše několik posledních týdnů na večerní obloze dominuje, ale nebylo jednoduché odhadnout, jak daleko je vzdálená od Slunce, když se na obzoru ocitnou téměř ve stejnou dobu.

Najednou zářící hvězdu na mléčně modré obloze zahlédl. „Mám ji!“ vykřikl a ukazoval na to místo rukou. Indra upřela tím směrem pohled, ale nic nenašla.

„Máš jen mžitky před očima,“ obvinila ho.

„Ne — nic si nevymýšlím. Dívej se pořádně,“ namítl a oči upíral stále na hvězdu, protože mu bylo jasné, že kdyby se jen na okamžik podíval jinam, ztratil by ji.

„Ale tam přece Venuše být nemůže,“ trvala na svém Indra. „Je to moc na severu.“

Za chvíli Franklin pochopil, že má pravdu. Hvězda, kterou sledoval, se rychle pohybovala po obloze k severu a porušovala tak všechny zákony o pohybu nebeských těles.

To, na co upíral pohled, byla vesmírná stanice, největší ze satelitů, které kroužily kolem Země po tisíce kilometrů vzdálené oběžné dráze. Pokusil se odtrhnout pohled a překonat hypnotické kouzlo lidmi zhotovené hvězdy bez záře. Měl pocit, jako by balancoval na okraji propasti. Hrůza z nekonečného prostoru mezi světy mu zachvátila mysl a začala ohrožovat pracně získanou duševní rovnováhu.

Nebýt náhodné události, přestál by tu bitvu jen s drobným otřesem. Najednou přesně věděl, co v něm vyvolávalo ten nepříjemný pocit před deseti minutami. Byl to pach paliva, kterým Indra plnila vařič — charakteristická, nezaměnitelná vůně syntenu. Po tomto poznání se okamžitě vynořily vzpomínky na chvíli, kdy se s touto známou vůní setkal naposledy.

Synten byl vyvinut jako pohonná hmota pro rakety. Teď už byl stejně dostupný jako ostatní umělá paliva, ale nedal se použít všude. Nebyl třeba vhodný na pohon skafandrů.

Skafandry.

To už bylo nad jeho síly. Útok ze dvou stran nezvládl. Pohled i čichový vjem ho zradily v jediném okamžiku. Během několika vteřin se trpělivě vybudované hráze ochraňující jeho mysl zbortily a přes jejich zbytky se přelila vlna nekontrolovatelné hrůzy.

Měl pocit, že Země se mu pod nohama otáčí a pluje vesmírem. Zdálo se mu, že její pohyb kolem osy se stále zrychluje a snaží se ho vystřelit jako kamínek z praku. S přerývaným výkřikem se schoulil na zem, tvář zabořil do písku a zoufale svíral kmen palmy. Ale pocit bezpečí se nedostavil, nekonečný pád začal znovu… Hlavní inženýr Franklin, druhý důstojník na kosmickém dopravníku Arcturus, se znovu ocitl ve vesmíru, znovu byl na začátku zlého snu, o němž doufal, že ho už nikdy nepřepadne.