Hluboké pastviny

Osmnáctá kapitola

Celou jednu stěnu pokrývala velice zvláštní velká mapa světa v Mercatorově válcovém zobrazení světa. Oblasti pevniny byly prázdné. Pro autora této mapy kontinenty ještě nikdo neobjevil. Ale na moři mapa zachycovala každičký detail a některá místa byla díky mechanismu ukrytému ve stěně osvětlena barevnými žárovkami. Tato světýlka se hodinu po hodině posunovala, znázorňovala zasvěcenému oku pohyb všech velrybích seskupení, která se ve vodě pohybovala.

Franklin viděl tu mapu za posledních čtrnáct let několikrát, ale ještě nikdy ne z tak výhodné pozice. Teď se na ni díval z ředitelského křesla.

„Nemusím ti určitě připomínat, Walte,“ pronesl jeho bývalý šéf, „že úřad přebíráš ve velice složité době. Během následujících pěti let dojde k rozhodujícímu střetnutí s farmáři. Pokud se nám nepodaří zlepšit produktivitu, planktonové proteiny budou za chvíli daleko lacinější než naše produkce.

A to je jen jeden z problémů. Personální situace se rok od roku horší — a naše existenční problémy jí nepomohou.“

Podal Franklinovi desky a ten se při pohledu na jejich obsah nevesele usmál. Inzerát byl už notoricky známý. Během několika posledních týdnů se objevil ve všech významných časopisech a musel Ministerstvo vesmírných projektů stát hotové jmění.

Scéna pod hladinou byla neskutečně jasná a barvy se rozlévaly po celých dvou stranách. Obrovská šupinatá stvoření, daleko větší a ohyzdnější, než jaká kdy žila od období jury na Zemi, se koupala v průzračných hlubinách. Franklin díky fotografiím věděl, že kresba je velice věrná a malíři nijak nezazlíval, že vodu zobrazil jako průzračnou, ačkoli skutečnost je jiná.

Text byl formulovaný velice sebevědomě a vzbuzoval senzaci. Kresba sama o sobě byla působivá a žádné příkrasy nepotřebovala. Čtenář zjistil, že Ministerstvo vesmírných projektů naléhavě hledá mladé muže jako strážce a odborníky na produkci potravin a pro výzkum moří na Venuši. Ta práce byla, alespoň podle textu, patrně nejvíc vzrušující a uspokojivá ze všech v celé Sluneční soustavě. Je dobře placená a kvalifikační požadavky nejsou tak velké jako pro astronauty. Po krátkém seznamu požadavků na tělesnou kondici a vzdělání končil inzerát slovy, která komise pro Venuši uplatňovala už půl roku a která už Franklinovi začínala vadit: POMOZTE NÁM VYBUDOVAT DRUHOU ZEMI.

„Na nás je,“ pokračoval bývalý ředitel, „abychom tu první udrželi v chodu, zatímco schopní mladíci nám utečou na Venuši. A mezi námi, nijak by mě nepřekvapilo, kdyby se Ministerstvo vesmírných projektů snažilo získat i některé naše lidi.“

„Něco takového by snad nepodnikli!“

„Skutečně? Mimochodem, je tu výpověď od hlavního strážce McRaye. Pokud se ti nepodaří mu to rozmluvit, pokus se aspoň zjistit, co ho k odchodu přimělo.“

Franklin si pomyslel, že ho nečeká jednoduchý život. Joe McRay byl jeho starý přítel. Může se na jejich přátelství spolehnout i teď, kdy se stal Joeovým šéfem?

„Další problém, který tě čeká, je udržet pod kontrolou vědce. Lundquist je daleko horší než Roberts. Má v běhu asi šest šílených projektů a Roberts, na rozdíl od něj, běsnil jen občas. Polovinu času tráví na Heronu a možná by nebylo špatné zajet se tam za ním podívat. Já jsem se k tomu ale nikdy nedostal.“

Franklin stále zdvořile naslouchal, jak jeho předchůdce s gustem pokračoval a probíral bod za bodem. Při každé příležitosti zdůraznil, kolik jeho nové postavení skýtá nevýhod. Většinu z nich Franklin znal, takže začal pomalu myslet n něco jiného. Přemýšlel o tom, jak krásné bude zahájit kariéru ředitele návštěvou na ostrově Heron, kde už přinejmenším pět let nebyl, a na který měl tolik vzpomínek z počátku svého působení.

Doktora Lundquista návštěva nového ředitele potěšila. Ve své naivitě si ji totiž vykládal jako první krok při zvýšení prostředků na jejich projekty. Kdyby tušil, že výsledkem bude zřejmě pravý opak, nadšení by ho opustilo. Nikdo nesympatizoval s výzkumem víc než Franklin, ale když teď začal sám podepisovat účty, zjistil, že jeho názor se začíná měnit. Cokoli Lundquist podnikne, bude muset znamenat pro úřad přímý užitek. Jinak nebude možné takový projekt uskutečnit — pokud by se ho neujalo přímo Ministerstvo pro vědu a výzkum.

Lundquist byl malý prudký člověk, jehož rychlé a poněkud chaotické pohyby připomínaly Franklinovi vrabčáka. Byl typem nadšence, jaký se potká už jen zřídkakdy a spojoval v sobě vědecký základ a neotřelé nápady. Míru jeho nespoutanosti bude mít Franklin příležitost brzy poznat.

Na první pohled se zdálo, že většina práce, probíhající v laboratoři, představuje rutinní záležitosti. Franklin přežil půlhodinu, po kterou mu dva mladí vědci vysvětlovali postup prací na výzkumu, jak zbavit velryby množství parazitů, které je trápí, a vzápětí jen o vlásek unikl přednášce o porodech kytovců. S větším zájmem se seznámil s poslední studií o umělém oplodnění, protože kdysi s rannými, a většinou naprosto neúspěšnými pokusy v této oblasti pomáhal. Se zájmem přičichl ke vzorkům uměle vyrobené ambry a souhlasil, že vůně je téměř k nerozeznání od pravé. Potom se zaposlouchal do nahrávky tlukotu velrybího srdce po složité operaci, která zvířeti zachránila život a předstíral, že slyší rozdíl.

Všechno tam bylo v naprostém pořádku. Přesně to předpokládal. Potom ho Lundquist vytáhl z laboratoře dolů k bazénu se slovy: „Myslím, že tohle vás bude zajímat víc. Je to teprve ve stádiu pokusů, ale vypadá to slibně.“

Vědec pohlédl na hodinky a poznamenal: „Musíme tam být za dvě minuty. Touhle dobou bývá vidět.“ Zadíval se k útesu a spokojeně prohlásil: „Á — támhle je!“

K ostrovu se blížila obrovská černá masa a za chvíli Franklin spatřil typický mohutný gejzír, podle kterého se poznal kytovec dlouhoploutvý. Zároveň zahlédl druhý, o něco menší vodotrysk a uvědomil si, že je to matka s mládětem. Obě zvířata bez váhání proplula průplavem, který tu před mnoha lety vyhloubili, aby se malá plavidla mohla dostat až k laboratořím. Ve velkém, přílivem naplněném bazénu se zvířata stočila vlevo a zůstala na místě jako dobře vycvičení psi.

Dva technici z laboratoře, oblečeni do nepromokavých oděvů, táhli k okraji bazénu zařízení připomínající hasicí vůz. Lundquist a Franklin se vydali za nimi a nový ředitel pochopil, proč mají v tak jasném a slunečném dni nepromokavé obleky. Při každém gejzíru nastala malá bouře. Franklin byl rád, že si půjčil oděv, který ho před nelibě páchnoucí sprchou ochránil.

Dokonce i strážcům se málokdy poštěstilo zahlédnout velrybu z tak krátké vzdálenosti a za tak ideálních podmínek. Matka byla asi sedmnáct metrů dlouhá a jako všichni kytovci dlouhoploutví byla mohutná. Žádná krasavice to není, pomyslel si Franklin, a nic na tom nemění ani nepravidelné výstupky na okrajích ploutví. Mládě měřilo asi sedm metrů a na první pohled bylo jasné, že toto prostředí mu nevyhovuje, protože kolem klidné matky stále neklidně kroužilo.

Jeden z vědců vydal zvláštní ječivý zvuk a velryba se okamžitě otočila na bok a na hladině se objevila polovina břicha plného záhybů. Zdálo se, že jí nevadí, když jí na odhalený cecík přiložili velkou gumovou nádobu. Na první pohled bylo jasné, že se snaží spolupracovat, protože měrka na nádrži ukazovala, že obsah rychle přibývá.

„Jistě víte,“ vysvětloval Lundquist, „že matky při krmení vstřikují mláďatům mléko pod tlakem, aby se jim nedostala do pusy voda. Když jsou ale mláďata ještě opravdu hodně malá, matky se otočí na bok, takže dítě se krmí nad vodou. A to nám velice usnadnilo situaci.“

Poslušná velryba se bez jakéhokoli pokynu, alespoň Franklin nic nepostřehl, otočila na druhý bok, aby mohla být podojena i z druhého cecíku. Podíval se na měrku. Ta ukazovala něco kolem pětadvaceti litrů a stále stoupala nahoru. Mládě začínalo být neklidné, nebo je možná rozrušilo mléko, které se nedopatřením dostalo do vody. Několikrát se pokusilo svého gumového soupeře odstrčit a výzkumníci ho museli usměrnit několika plácnutími.

Na Franklina udělal pokus dojem, ale nepřekvapil ho. Věděl, že to není poprvé, kdy se velryby dojí, ačkoli netušil, že je možné to zvládnout tak klidně a čistě. Ale k čemu to bude? Snad to ví doktor Lundquist.

„No,“ ozval se znovu vědec v naději, že ukázka udělala na návštěvu náležitý dojem, „takhle můžeme získat kolem dvou set litrů mléka denně od jedné samice, aniž bychom ohrozili vývoj mláďat. Kdybychom se na mléko zaměřili jako farmáři na souši, bez problémů bychom mohli získat i několikanásobek. Myslíte, že je to přehnaný odhad? Já to považuju za zcela reálný cíl. Koneckonců, nejlepší krávy dávají denně i čtyřicet až padesát litrů — a velryba je přibližně dvacetkrát větší než kráva!“

Franklin se pokusil proud statistických údajů přerušit.

„To je jistě zajímavé,“ poznamenal. „O vašich číslech nepochybuju. Jsem si jist, že se vám také podařilo odstranit z mléka jeho olejnatou chuť — ano, už jsem ochutnal, díky. Ale jak chcete sehnat všechny samice z hejna — zvlášť takového, které urazí za rok šestnáct tisíc kilometrů?“

„To už máme promyšlené. Je to jen otázka cviku. Hodně jsme se naučili, když jsem cvičili Susan reagovat na nahrávky pouštěné pod vodou. Byl jste někdy na farmě a díval jste se, jak krávy vcházejí bez zdráhání do automatické dojičky a po dojení v klidu odejdou, aniž by v okruhu několika kilometrů byl přítomen člověk? A věřte mi, že velryby jsou daleko chápavější a cvičí se snáz než krávy! Vypracoval jsem zatím jen rámcový návrh na mléčný tanker, kde by se mohly dojit čtyři samice najednou a který by mohl velryby na tahu následovat. V každém případě, když teď dokážeme kontrolovat úrodu planktonu, mohli bychom migraci zastavit a držet velryby v tropické oblasti, aniž by trpěly hladem. Ujišťuji vás, že celý projekt má velký praktický význam.“

Franklina ten nápad fascinoval. Už se o něm hovoří mnoho let, ale doktor Lundquist se začal jako jediný zabývat jeho realizací.

Matka s mládětem už odplula na moře a za chvíli se oba hlučně potápěli a vynořovali za útesem. Franklin při pohledu na ně uvažoval, jestli za několik let uvidí stovky obrovských zvířat poklidně čekat, až na ně přijde řada u plovoucích mlékáren, kde každá z nich nadojí tunu tekutiny považované za nejvýživnější potravinu na světě. Ale možná ten nápad zůstane jen snem, protože by bylo nutné vypořádat se se spoustou praktických problémů. To, čeho je možné dosáhnout s jediným zvířetem v laboratorních podmínkách, se nemusí ve větším měřítku na otevřeném moři osvědčit.

„Rád bych,“ ozval se znovu Lundquist, „abyste mě nechal přednést zprávu o — hm — velrybích mlékárnách a o požadavcích na jejich vybavení a obsluhu. Pokuste se zjistit, kde by bylo možné získat potřebné prostředky. Potom spočítáme, kolik mléka je možné získat a za jak dlouho se vložené náklady vrátí. Pak už budeme mít přesné údaje, se kterými bude možno pracovat. Teď je věc ve stádiu zajímavého experimentu, ale nikdo ještě neví, jestli bude mít i praktické využití.“

Lundquista očividně zklamala malá míra Franklinova nadšení, ale cestou od bazénu za chvíli zase ožil. Jestli si Franklin myslí, že tak malý projekt, jako je zřízení mlékáren pro velryby, Lundquistovy nápady vyčerpá, vzápětí zjistí, že tomu tak zdaleka není.

„Chtěl bych si s vámi promluvit ještě o jednom návrhu,“ promluvil vědec znovu. „Je to teprve ve stádiu plánů. Je mi jasné, že jedním z našich nejvážnějších problémů je nedostatek pracovních sil, a tak jsem uvažoval o způsobu, jak zvýšit produktivitu uvolněním pomocných pracovníků.

Samozřejmě to není nic jednoduchého a není možné všechno zautomatizovat. Před necelým rokem u nás byli odborníci na zvyšování produktivity práce.“ (Jo, a doposud jsme se z toho nevzpamatovali, pomyslel si Franklin.)

„Můj přístup k problému,“ vysvětloval Lundquist, „je poněkud nekonvenční a myslím, že vás jako bývalého strážce zaujme. Jak víte, na usměrnění pohybu velkého hejna velryb je třeba dvou až tří ponorek. Jedna ponorka by to nezvládla, protože zvířata by se rozprchla do všech stran. Právě tohle mi ale připadá jako šokující plýtvání lidmi a stroji, protože by na to stačil jediný strážce. Stačí mu, když jeho partneři budou vydávat na správných místech požadované zvuky — a to přece zvládne i stroj.“

„Pokud máte na mysli automatické ponorky,“ přerušil ho Franklin, „tak ty už jsme zkoušeli a neosvědčily se. Jeden strážce nedokáže ovládat dvě nebo dokonce tři ponorky najednou.“

„O tom experimentu vím všechno,“ namítl Lundquist. „Mohl být úspěšný, kdyby byl dobře provedený. Ale moje myšlenka je daleko revolučnější. Řekněte mi — říká vám něco název ovčácký pes?“

Franklin svraštil obočí. „Myslím, že ano. Nebyli to ti psi, které ovčáci před několika sty let používali k ochraně stád?“

„No, bylo to ještě před necelým stoletím. A slovo ochrana jejich práci podceňuje. Sledoval jsem filmové záznamy činnosti ovčáckých psů a kdo je neviděl v akci, neuvěří, co všechno byli schopni zvládnout. Ti psi byli tak inteligentní a dobře vycvičení, že dokázali stádo přimět ke všemu, co ovčák požadoval. Stačil k tomu správný povel. Dokázali stádo rozdělit na několik částí, oddělit jednotlivé ovce nebo po libovolnou dobu udržet stádo v klidu na místě.

Je vám jasné, na co narážím? Po staletí jsme cvičili psy, takže jejich výkony nás nijak neudivují. Navrhuji, abychom podobný model uplatnili i pod vodou. Dnes víme, že řada mořských savců — například někteří z ploutvonožců nebo sviňuchy — jsou přinejmenším stejně inteligentní jako psi, ale krom cirkusů a akvárií se jejich výcvikem nikdo nezabývá. Viděl jste, co dokáží naši tuleni a lachtani a víte, jak jsou přátelští a přítulní. Kdybyste se podíval na ty staré filmy o psech, uznal byste, že to, co se dokázali naučit před sto lety psi, se dnes naučí i ploutvonožci.“

„Moment,“ přerušil ho Franklin. „Vysvětlete mi to jasně. Navrhujete snad, aby každý strážce disponoval několika — ehm — pomocníky, když shromažďuje hejno velryb?“

„Při některých operacích. Samozřejmě by tu byla jistá omezení. Žádné zvíře nedokáže vyvinout takovou rychlost jako ponorka, ani nemá takový dosah. A ti pomocníci, jak jste je nazval, se ne vždy dostanou na místa, kde je jich zapotřebí. Ale vypracoval jsem několik studií a myslím, že efektivita práce vašich strážců by se tak zdvojnásobila a zmenšila by se doba, kdy musí pracovat ve dvojicích nebo ve trojicích.“

„Ale,“ namítl Franklin, „všimly by si velryby tuleňů? Vždyť by je naprosto ignorovaly.“

„Ale já netvrdím, že nejlepší by bylo použít tuleně, to byl jen příklad. Máte pravdu — velryby by je přehlédly. Musíme najít zvíře, které je dostatečně velké, které má inteligenci srovnatelnou s tuleněm a ze kterého budou mít velryby respekt. Existuje jediné zvíře, které všechny tyto požadavky splňuje. Potřebuju vaše svolení, abych mohl nějaká odchytit a vycvičit.“

„Pokračujte,“ povzbudil ho Franklin rezignovaně. I Lundquist, který téměř postrádal smysl pro humor, se při jeho poznámce usmál.

„Rád bych odchytil párek kosatek,“ upřesnil, „a začal je cvičit pro práci s našimi strážci.“

Franklin si představil desetimetrové, silou překypující torpédo, které tak často stíhal a zabíjel v ledových polárních mořích. Bylo těžké představit si, jak takový zuřivý netvor spolupracuje s člověkem. Potom si vzpomněl na propast mezi ovcí, psem a vlkem, kterou se už dávno podařilo překlenout. Ano, je možné se o něco podobného pokusit znovu — pokud to za to stojí.

Když máš pochybnosti, požádej o zprávu, poradil mu kdysi jeden z jeho nadřízených. No, z ostrova Heron si poveze minimálně dvě a obě budou představovat velice provokativnivní četbu. Lundquistovy plány jsou sice vzrušující, ale patří do budoucnosti. Franklin však musí úřad řídit teď a v tom stavu, v jakém se nachází. Drastické změny by raději o několik let odložil, dokud se nerozkouká a důkladně neseznámí s chodem úřadu. Krom toho, i kdyby se Lundquistovy nápady ukázaly jako prakticky využitelné, nejdřív by proběhla dlouhá, tuhá bitva s lidmi schvalujícími rozpočet. „Rád bych koupil padesát automatických dojiček pro velryby, prosím.“ Franklin si dokázal živě představit reakci konzervativních úředníků.

Letadlo, kterým cestoval domů, začalo stoupat a ostrov pod nimi se pomalu ztrácel. Připadalo mu zvláštní, že po letech cestování se nakonec vrací do svého rodiště. Od chvíle, kdy absolvoval s chudákem Donem první plavbu, uplynulo téměř patnáct let. Don by byl určitě rád, kdyby viděl ovoce svého důkladného výcviku. A profesor Stevens také. Franklin z něj měl vždycky trochu strach, ale dnes by mu dokázal klidně pohlédnout do tváře, kdyby profesor ještě žil. S lítostí si uvědomil, že psychiatrovi nikdy pořádně nepoděkoval za všechno, co pro něho udělal.

Za patnáct let se propracoval z neurotického studenta na místo ředitele úřadu. To není špatný výsledek. A co dál, Waltře? ptal se Franklin sám sebe. Žádné další ambice zatím neměl, možná už svou ctižádost uspokojil. Bude docela spokojen, pokud se mu podaří vést úřad do klidné a komplikací prosté budoucnosti.

Pro klid jeho duše bylo dobře, že netušil, jak marnou se tato jeho touha ukáže.