Hluboké pastviny

Dvacátá čtvrtá kapitola

„Je to příliš riskantní, Frankline. Nedovolím to.“ Člověku se nestává často, aby se mohl dohadovat se senátorem, pomyslel si Franklin. Pokud to bude nutné, přestane diskutovat a rozhodne sám.

„Vím, že naprosto bezpečné to není,“ připustil. „Ale jiná možnost není. Míra rizika je únosná — jeden život proti třiadvaceti.“

„Jenomže já mám pocit, že potopit se bez ponorky pod sto metrů je sebevražedné.“

„Pokud potápěč dýchá jen stlačený vzduch. Nejdřív bude mít problémy díky dusíku a vzápětí nastane otrava kyslíkem. Ale se správnou dýchací směsí je to proveditelné. S mou výstrojí je možné se dostat až do pěti set metrů.“

„Nerad bych vám odporoval, pane Frankline,“ ozval se kapitán Jacobsen tiše, „ale obávám se, že pěti set metrů dosáhl zatím jediný člověk — a to za zcela jiných podmínek. Navíc se v té hloubce nesnažil pracovat.“

„Já tam taky pracovat nehodlám. Jen položím ty dvě nálože.“

„Ale co tlak!“

„O tlak nejde, senátore, pokud je vnější a vnitřní v rovnováze. Na plíce může člověku tlačit třeba sto tun — pokud má sto tun i zevnitř, vůbec to nepocítí.“

„Promiňte mi mou poznámku, ale nebylo by lepší vyslat někoho mladšího?“

„Tuhle práci nemohu nikomu nařídit. Navíc věk na potápěčových schopnostech příliš nemění. Jsem zdravý a o to jde především.“

„Jedeme nahoru,“ nařídil. „Kdybychom tu zůstali, dohadovali by se celý den. Chci to mít za sebou dřív, než si to stačím rozmyslet.“

Celou cestu ke hladině se snažil ujasnit si myšlenky. Je blázen, který je ochoten přijmout míru rizika, jaká muži jeho postavení a živiteli rodiny nepřísluší? Nebo se stále ještě i po všech těch letech snaží dokázat, že není žádný zbabělec a znovu se vrhá do nebezpečných situací podobných té, ze které ho jen zázrakem zachránili?

Byl si vědom i dalších, daleko méně lichotivých důvodů. Možná se jen pokouší uniknout před zodpovědností. Ať už úkol splní nebo ne, stane se hrdinou — a takového nebude pro sekretariát snadné usměrnit nebo obejít. Cítil to jako zajímavý problém; může člověk nedostatek morální odvahy nahradit fyzickým hrdinstvím?

Když se ponorka dostala na hladinu, neměl otázky zdaleka zodpovězené a raději je odsunul stranou. Možná jsou všechna obvinění, která proti sobě vznesl, pravdivá, ale to teď není podstatné. V duchu mu bylo jasné, že dělá správnou věc. Navíc jedinou možnou. Jiný způsob, jak ty lidi téměř půl kilometru pod hladinou zachránit, neexistuje. Ve srovnání s tím vyznívají všechny ostatní úvahy nicotně.

Ropa unikající z vrtu se rozlila po hladině a pilot letadla, které nebylo konstruováno jako obojživelné, na ní dokázal přistát. Jedna z ponorek se vznášela na hladině a její posádka se potýkala s dalšími vztlakovými nádržemi. Z vratkých člunů, které se po dopadu na hladinu samy nafoukly, jim pomáhali i muži z posádky letadla.

Korvetní kapitán Henson, hlavní potápěč Ministerstva pro moře a oceány, čekal s výstrojí v letadle. Následovalo ještě krátké dohadování, než kapitán rád a s notnou dávkou úlevy kapituloval. Pokud se měl někdo pokusit takový úkol zvládnout, kapitán Henson se svými jedinečnými zkušenostmi byl tím pravým. Franklin dokonce na chvíli zaváhal a uvažoval, jestli tvrdošíjným trváním na tom, že nálože položí sám, celou akci neohrozí. Ale byl už na dně a přesně ví, jak to tam vypadá. Kdyby se měl Henson vydat dolů na průzkum v ponorce, stálo by to drahocenný čas.

Franklin spolkl pH tablety, dostal několik injekcí a nasoukal se do pružného obleku, který ho ochrání před chladem mrazivé vody u dna. Obleky sice nenáviděl, protože brání v pohybu a nepříznivě ovlivňují vztlak, ale v tomto případě není zbytí. Na záda mu upevnili dýchací přístroj sestávající ze tří válců — v jasně červeném byl stlačený vodík — a pak se ponořil.

Kapitán Henson kolem něj plaval, dokud nebyla ověřena spolehlivost všech součástek, připevnil mu pás se zátěží a vyzkoušel vysílačku. Zpočátku bude dýchat stlačený vzduch a na směs kyslíku a vodíku přejde až ve stometrové hloubce. Změna proběhne automaticky a stejně probíhá i regulace toku kyslíku, aby směs odpovídala hloubce, ve které se potápěč pohybuje. Musí být přijatelná v prostředí, kde člověk původně neměl co pohledávat…

Nakonec bylo všechno připraveno. Nálože s výbušninou měl připevněné k opasku, chytil se zábradlí kolem věže ponorky. „Můžeme dolů,“ oznámil. „klesej asi sedmnáct metrů za minutu a rychlost udržuj na dvou uzlech.“

„Klesání je nařízené na sedmnáct metrů za minutu. Kdybychom začali nabírat rychlost, přibrzdím to zpětným chodem motorů.“

V tu chvíli se denní světlo začalo vytrácet a nahradila ho pochmurná zeleň. Voda těsně pod hladinou byla díky tryskající ropě téměř neprůhledná. Franklin neviděl ani celou věž ponorky. Půl metru před očima mu kovová tyč mizela v nicotě. Neměl ale obavy. V případě potřeby dokázal pracovat jen pomocí hmatu. Navíc věděl, že voda je u dna daleko čistší.

V desetimetrové hloubce se musel zastavit a téměř minutu počkat, než mu odlehnou uši. Zběsile funěl a polykal, dokud nezaslechl uvnitř hlavy cvaknutí — jasné znamení, že všechno je v pořádku. Pomyslel si, jak ponižující by bylo, kdyby se musel vrátit na hladinu kvůli neprůchodné Eustachově trubici! Nikdo by ho samozřejmě z ničeho nevinil. Nejednoho výborného potápěče vyřadil i chlad — ale zklamání by ho provázelo po celý zbytek života.

Sluneční paprsky ztrácely v zakalené vodě sílu a světlo rychle sláblo. Ve třiceti metrech měl pocit, jako by se ocitl v zamlženém měsíčním světle. Svět tu ztratil barvy i teplo. Uši už mu nedělaly potíže a dýchal zcela lehce. Cítil ale, že se ho zmocňuje mírná deprese. Byl si jist, že je to jen důsledek úbytku světla, nikoli hrůza z tří set metrů hloubky, které má ještě před sebou.

Aby se nějak zaměstnal, zavolal pilota ponorky a zeptal se ho na poslední zprávy o situaci dole. K jeřábu bylo už připevněno padesát nádrží, které dokázaly nadzvednout víc než tisíc tun. Šest cestujících v ponorce upadlo do bezvědomí, ale zdá se, že akutní nebezpečí jim nehrozí. Zbylým sedmnácti nebylo sice dobře, ale pomalu se na zvýšený tlak začínali adaptovat. Trhlina se zatím nezvětšuje, ale v řídicí místnosti je asi sedm centimetrů vody. Zanedlouho nastane nebezpečí zkratu.

„Jsi ve sto metrech,“ ozval se kapitán Henson. „Zkontroluj si měření přívodu vodíku. Pomalu bys měl přejít ze stlačeného vzduchu na hlubinnou směs.“

Franklin se podíval na malý displej. Ano, automatika funguje a úprava směsi už začala probíhat. Subjektivně žádnou změnu necítil, ale po několika následujících desítkách metrů klesání se začne nebezpečný dusík vytěsňovat. Zdálo se divné nahradit ho vodíkem, který v plynném stavu daleko snáz reaguje a navíc je výbušný, ale vodík nepůsobí tlumivě a nezachycuje se v tkáních tak rychle jako dusík.

Za posledních třicet metrů tma přestala houstnout, Franklin si přivykl na slabé osvětlení a voda se začínala pročišťovat. Dokázal rozeznat téměř metr hladkého povrchu pláště ponorky, která ho dopravovala do hlubin, kam pronikla bez ponorky zatím jen hrstka lidí — a ještě míň se jich vrátilo, aby o tom mohli vyprávět.

Znovu se ozval kapitán Henson: „Teď bys měl dostávat padesát procent vodíku. Cítíš to?“

„Ano — je to taková kovová příchuť. Ale nijak nepříjemná není.“

„Mluv co nejpomaleji,“ nabádal ho kapitán. „Je ti špatně rozumět, hlas ti teď zní hrozně vysoko. Cítíš se dobře?“

„Jo,“ odpověděl Franklin s pohledem upřeným na hloubkoměr. „Zrychlil bys klesání na třicet tři metrů za minutu? Nemáme času nazbyt.“

Ponorka se začala ponořovat rychleji a on zahlédl vznášející se vztlakové nádrže. Poprvé pocítil kolem sebe hmatatelný nápor tlaku. Klesal tak rychle, že úprava tlaku v obleku se lehce zpožďovala. Ruce a nohy měl jako v obrovském svěráku, který jako by zpomaloval jeho pohyby, ale nijak je neomezoval.

Teď už se ocitl v téměř neproniknutelné tmě. Pilot jako by mu četl myšlenky a rozsvítil oba reflektory. V tomto pustém prostoru mezi nebem a mořským dnem neměly sice co osvětlovat, ale pohled na dva světlé body před ním ho uklidňoval. Fialové filtry kvůli němu odstranili, a když teď měl kam zaměřit pohled, necítil se už tak stísněně.

Dvě stě sedmdesát sedm metrů, téměř tři čtvrtiny cesty ke dnu, má za sebou. „Tady se tři minuty zdržíme,“ ozval se kapitán Henson. „Raděj bych tě tu nechal půl hodiny, ale to zvládneme až na zpáteční cestě.“

Franklin na zdržení přistoupil bez námitek, ale tři minuty mu připadaly k nepřežití dlouhé. Možná už ztratil pojem o čase a každá minuta mu připadala jako deset. Právě se chystal zeptat kapitána, jestli se mu nezastavily hodinky, když si uvědomil, že má svoje. Skutečnost, že zapomněl na něco tak triviálního, považoval za špatné znamení. Byl to jasný signál, začíná být zmatený. Když si ale uvědomuje, že se chová zmateně, nemůže to být ještě tak hrozné… Než se stačil do úvah zabrat, začali znovu klesat.

Teď už slyšel stále sílící řev obrovského gejzíru, řinoucího se z vrtu, který na mořském dně vytvořil zvídavý a nenechavý člověk. Kolem byl takový hluk, že sotva rozuměl pokynům a radám svých pomocníků. Kromě tlaku tu hrozilo ještě jedno nebezpečí. Kdyby se dostal do gejzíru, proud by ho během několika sekund vyvrhl o několik set metrů výš a on by vybuchl jako ryba, žijící v hloubce, kterou rychle vyzvednou na hladinu.

„Jsme skoro na místě,“ oznámil pilot ponorky po klesání, které Franklinovi délkou připadalo jako věčnost. „Za chvíli bys měl zahlédnout jeřáb. Zapnu spodní světla.“

Franklin se přehoupl přes okraj zvolna se pohybující ponorky a snažil se ve světlech směřujících ke dnu něco zahlédnout. Zpočátku nic neviděl, ale za chvíli rozeznal nějaké záhadné obdélníky a kruhy. Na chvíli ho vyděsily, ale vzápětí si uvědomil, že to jsou vztlakové nádrže, připravené zvednout rozlomený jeřáb.

Téměř ve stejnou chvíli zahlédl pokroucené nosníky a vzápětí i jasnou hvězdu — na takovém místě působila neskutečně, která jasně zářila mimo kužele světla. Sledoval při práci jednu z elektrod ovládanou mechanickýma rukama ponorky, která byla mimo jeho dohled.

Ponorka ho opatrně dopravila až k jeřábu a Franklin si poprvé uvědomil, jak beznadějné by bylo orientovat se tu poslepu. Viděl oba nosníky, na které musí nálože upevnit. Překrývala je změt tenčích trubek, tyčí, kabelů a nosníků, kterou se musí nějak prodrat.

Pustil se ponorky, která ho tak lehce dopravila až na dno, a pomalu plaval k jeřábu. Jak se k němu blížil, poprvé uviděl i obrovskou uvězněnou ponorku a srdce mu pokleslo, když si uvědomil, kolik problémů bude nutno ještě vyřešit, aby se plavidlo uvolnilo. Dostal se až k plášti ponorky a zabušil na něj několikrát velkými kleštěmi na štípání drátů ze své sady nářadí. Lidé uvnitř budou vědět, že je na místě, ale signál na ně může zapůsobit různě.

Potom se dal do práce. Snažil se nevnímat silné vibrace, pohybující masami vody kolem, a začal pečivě zkoumat kovovou změt, kterou musí proniknout.

Dostat se k nejbližšímu nosníku a umístit nálož nebude nijak složité. Mezi několika traverzami byla dostatečně velká mezera, zahrazená pouze několika kabely, které půjdou snadno odsunout stranou (bude ale muset dávat pozor, aby se o ně něčím nezachytil). Pak bude mít nosník v dosahu. Navíc je tam dost místa na otočení, takže se bude moci vyhnout nepříjemnému couvání.

Rozhlédl se ještě jednou a žádné vážné překážky neviděl. Pro jistotu se ale znovu ujistil u kapitána Hensona, který celou situaci viděl stejně dobře na obrazovce vnější kamery. Potom vplul pomalu do konstrukce a rukama v rukavicích se přidržoval jejích částí. Překvapilo ho, že i v takové hloubce se nachází množství vilejšů a jiných mořských živočichů, díky kterým je nebezpečné dotýkat se předmětů, které zůstaly pod vodou víc než několik měsíců.

Kovová konstrukce se otřásala jako obrovská ladička. Cítil tryskání gejzíru, přenášené vibracemi vody i kovu pod rukama. Připadal si jako vězeň v obrovské otřásající se kleci. Díky neustávajícímu hluku a značnému tlaku začínal jednat zmateně a dostával se do letargie. K dokončení akce bude muset zmobilizovat veškerou vůli. Stále si připomínal, že na jeho schopnostech závisí i životy ostatních.

Dostal se k nosníku a pomalu k němu páskou upevnil plochý balíček. Trvalo mu dlouho, než byl s prací spokojen, ale nakonec byla výbušnina na svém místě a on si byl jist, že ji chvění neposune ani nesetřese. Pak se rozhlédl po druhém nosníku.

Podařilo se mu zvířit vodu v okolí tak, že se značně zhoršila viditelnost. Nic mu ale nemohlo zabránit v pohybu uvnitř jeřábové konstrukce a ve snaze dokončit práci. Jedna možnost byla vrátit se stejnou cestou zpátky a vrak obeplout. Za normálních okolností by to nebylo nic složitého, ale v tuto chvíli si to musel dobře rozvážit a energii vydávat velice hospodárně až ve chvíli, kdy nemá žádné pochybnosti.

S neurčitými obavami se vydal zkalenou vodou středem konstrukce. Dolů k němu nasměrované reflektory ho natolik oslňovaly, že ho začínaly pálit oči. Vůbec ho nenapadlo, že stačí požádat a osvětlení bude ztlumeno na míru, která mu bude vyhovovat. Místo toho se snažil držet ve stínu a hledal volnou cestu ve změti trosek, kterými se pohyboval.

Našel další nosník a dlouho musel uvažovat, co tam vlastně pohledává. Zdálky vnímal hlas kapitána Hensona, který se ho snažil vrátit do reality. Opatrně a pomalu upevnil páskou cennou nálož na místo. Potom se vznášel ve vodě a obdivně si své dílo prohlížel. Hlas z malého reproduktoru k němu doléhal stále naléhavěji. Uvědomil si, že když si sundá masku, bude mít od nepříjemně rušivého hlasu pokoj. Chvilku si s tou myšlenkou pohrával, ale zjistil, že nemá sílu odepnout pásky, přidržující masku na obličeji. Bylo to zlé, ale možná ten hlas zmlkne, když udělá, co po něm požaduje.

Naneštěstí ale neměl nejmenší tušení, kudy vede cesta ven z mlhy, která ho tak příjemně ukrývá. Světlo a hlas ho vyrušovaly. Ať se pohnul kterýmkoli směrem, za chvíli na něco narazil a musel se vrátit. Zlobilo ho to, ale znepokojení si neuvědomoval, protože se cítil naprosto šťastný.

Hlas mu ale nedopřával ani chvilku klidu. Už nezněl přátelsky ani nápomocně, došlo mu, že na něj zlostně křičí a dává mu příkazy. Nemohl si sice vzpomenout proč, ale věděl, že tak se k němu lidé obvykle nechovají. Dostával podrobné informace, které se opakovaly se vzrůstající naléhavostí stále dokola, protože se je zdráhal splnit. Cítil příliš velkou únavu, aby se zmohl na odpověď a rozfňukal se nad neúctou, s jakou s ním zacházejí. Ještě nikdy v životě na něj nikdo takové věci nekřičel a opravdu jen zřídkakdy zaslechl něco tak šokujícího, jako byly věty, které se linuly z reproduktoru. Kdo si dovoluje s ním takhle mluvit? „Tam ne, ty zatracenej pitomče. Doleva, VLEVO! To je ono — a teď ještě kousek dopředu. Nezastavuj se! Panebože, on už zase upadá do spánku. PROBER SE — OKAMŽITĚ SE PROBER, NEBO TI TU TVOU ZATRACENOU PALICI URAZÍM! No konečně, hodnej hoch — jsi skoro na místě — zbývá jen pár metrů…“ a tak stále dokola. Některé věty byly ještě daleko horší.

Potom překvapeně zjistil, že kolem něj už žádný kov není. Pomalu plaval na otevřeném moři, ale nevydrželo mu to dlouho. Nešetrně ho sevřely kovové prsty a odnášely ho do řvoucí tmy.

Zdálky zaslechl čtyři tlumené exploze a cosi hluboko v mysli mu sdělilo, že dvě z nich jsou jeho dílem. Z dramatu odehrávajícího se třicet metrů pod ním nic neviděl. Po odpálení výbušnin se jeřáb rozlomil na dvě části. Část spočívající plnou vahou na ponorce byla stále ještě příliš těžká, aby ji dokázaly nádrže zvednout, ale když se teď mohla pohnout, nadzvedla se jako houpačka, svezla se stranou a dopadla na mořské dno.

Velká ponorka, zbavená závaží, se vydala rychle nahoru. Franklin cítil nárazy vody, jak se kolem něj přehnala, ale byl ještě příliš zmatený, aby dokázal poznat, co to bylo. Stále ještě nebyl plně při vědomí. V hloubce kolem dvou set padesáti metrů začal najednou na Hensonovy provokace reagovat a ke kapitánově úlevě mu začal ve stejném duchu odpovídat. Několik desítek metrů klel jak pohan, ale potom si uvědomil, kde je a zarazil se. Teprve tehdy mu došlo, že úkol úspěšně splnil a že lidé, kterým se vydal na pomoc, jsou už dávno v bezpečí nahoře nad ním.

Franklin se tak rychle vynořit nemohl. Ve sto metrech na něj čekala vyrovnávací komora. V ní ho dopraví do Brisbane, kde stráví osmnáct nudných hodin, než se zbaví všeho vstřebaného vodíku. Až ho doktoři propustí ze svých spárů, bude už příliš pozdě zamezit kolování nahrávky po celém úřadě. Pro celý svět představuje teď hrdinu, ale kdyby ho snad měla ovládnout domýšlivost, stačí si připomenout, že všichni jeho podřízení si s radostí poslechli každé slovo kapitána Hensona, kterým častoval jejich ředitele.