Hluboké pastviny

Pátá kapitola

Indra považovala dva muže opřené o zábradlí kolem hlavního bazénu akvária zpočátku za obvyklou návštěvu vědců, kteří tu přechodně pracují. Když ale přišla blíž, zjistila, že tomu tak není. Ten vysoký chlapík je vrchní strážce Burley, takže vedle něj stojí určitě ten záhadný muž, který s ním absolvuje intenzivní výcvik. Jeho jméno sice zaslechla, ale neutkvělo jí, protože činnost výcvikového střediska šla mimo ni. Z pozice vědce se na praktickou činnost Úřadu pro chov velryb dívala s despektem. Kdyby ji ale někdo z tohoto intelektuálního snobismu nařkl, rozhořčeně by to popřela.

Byla už téměř u nich, když si uvědomila, že menšího z mužů zná. Franklin na ni upíral tázavý pohled s výrazem: Neviděli jsme se už někde?

„Dobrý den,“ pozdravila a zastavila se vedle nich. „Vzpomínáte si na mě? Já jsem ta sběratelka žraloků.“

Franklin se usmál. „Samozřejmě, že si vzpomínám. Někdy se mi přitom i zvedne žaludek. Doufám, že jste našla spoustu vitamínů.“

V očích mu ale zůstával zamyšlený výraz typický pro muže, který se snaží rozpomenout na něco, co už je dávno pryč. Vypadal přitom ztracený a plný obav a Indru k jejímu překvapení zaplavila sympatie. Několik vybočení z citové rovnováhy už na ostrově zažila a odhodlaně si zopakovala své předsevzetí: Žádné další vztahy, dokud neobhájím doktorát…

„Tak vy už se znáte,“ poznamenal Don smutně. „Mohl byste nás představit?“ S Donem je to v pořádku, usoudila. Začne s ní okamžitě flirtovat, jako všichni strážci, pro ně je to věc cti. Nevadilo jí to, protože vysocí průbojní blonďáci nejsou její typ. Je příjemné vědět, že budí zájem, ale z Donovy strany nic vážného nehrozí. V souvislosti s Franklinem si ale zdaleka tak jistá nebyla.

Příjemně klábosili, zaznělo i několik škádlivých poznámek a sledovali, jak v oválném bazénu krouží velké ryby a sviňuchy. Hlavní nádrž v laboratořích byla skutečně uměleckým dílem, vypadala jako laguna. Dvakrát denně, při přílivu a odlivu, se v ní pomocí čerpadel vyměnila voda. Drátěné sítě dělily nádrž na několik částí a druhy, které se navzájem nesnášejí, na sebe upíraly oky sítě hladové pohledy. Malý žralok s nezbytným štítonošem lodním na hřbetě si hlídal svou klec a nedokázal odtrhnout pohled od šťavnaté ryby, prohánějící se na druhé straně sítě. V některých částech nádrže se vytvořily zvláštní vztahy. Pestře zbarvený rak, vypadající jako přerostlý garnát postříkaný barevnými spreji, se pohyboval několik centimetrů od neustále se pohybujících čelistí velkého škaredého úhoře. Kolem skupinky kaniců klidně proplouvalo hejno rybek, které vypadaly jako sardinky uprchlé z konzervy. Kdyby kanicové chtěli, vypořádali by se s nimi jediným polknutím.

Byl to klidný malý svět, na hony vzdálený bojišti za útesy. Kdyby se ale osazenstvu laboratoře někdy nepodařilo zajistit krmení, křehká harmonie by se okamžitě narušila a během několika hodin by se počet obyvatel nádrže výrazně snížil.

Většinu hovoru obstaral Don. Zdálo se, jako by úplně zapomněl, že původně s Franklinem přišli zhlédnout několik filmů o rozlišovacích znacích velryb. Očividně se snažil udělat na Indru dojem a vůbec nezaznamenal, že se snaží zbytečně. Franklin vnímal obě strany a dobře se bavil. Jednou na něj Indra pohlédla právě ve chvíli, kdy Don líčil těžký život průměrného strážce. Usmáli se na sebe a vyměnili si pohled lidí sdílejících společné tajemství. V tu chvíli dívka usoudila, že doktorát konec konců není tou nejdůležitější věcí na světě. Stále ještě byla rozhodnutá nenavazovat vážný vztah, ale o Franklinovi by se ráda dozvěděla víc. Jak se jmenuje křestním jménem? Walter. Nepatří sice k jejím oblíbeným, ale mohlo by to být i horší.

Don si ve své sebedůvěře, že právě dobývá další ženské srdce, vůbec nevšiml, že tu sice probíhají proudy citů, ale zcela mimo něj. Když mu došlo, že už na ně v promítací místnosti dvacet minut čekají, tvářil se, že za to může Franklin. Ten výtku přijal, ale v mysli byl už jinde. Zbytek dopoledne se Franklin nedokázal na studium soustředit, ale Don si ničeho nevšiml.

První část výcviku se chýlila ke konci. Franklin zvládl základy profese strážce, ale potřeboval získat zkušenosti, které ovšem poskytne až čas. Téměř ve všech ohledech Burleyho očekávání předčil, částečně díky původnímu vědeckému vzdělání, částečně díky vrozené inteligenci. A to nebylo všechno. Franklin vládl vůlí a odhodláním, které občas naháněly strach. Zdálo se, jako by pro něj byl úspěch ve výcviku otázkou života a smrti. Ano, zpočátku se rozbíhal pomalu, několik prvních dnů se zdál netečný, jako by ho jeho nová kariéra příliš nezajímala. Potom ale procitl, svůj cíl vzal jako výzvu a všechno mu podřídil. Don nebyl sice příliš nakloněný přirovnáním, ale připadalo mu, jako by se Franklin probral z dlouhého nepříjemného spánku.

První zkouškou byla jejich první plavba na torpédech. Franklin už možná torpédo nikdy nepoužije — snad jen pro zábavu. Pro práci se nehodí, jsou vhodná jen pro malé hloubky a krátké vzdálenosti. Jako strážce bude Franklin trávit pracovní dobu v suchu a pohodlí za ochrannými stěnami ponorky. Ale pokud člověk není vyrovnaný a nemá sebedůvěru — nikoli přehnanou — může být v ostatních oblastech sebeschopnější, pod vodou mu to není nic platné.

Franklin prošel úspěšně testem z bezpečnostních pravidel, zkouškou dekomprese a zkouškou vlivu dusíku. Burley ho posadil do „mučicí kabiny“, kde se pod lékařským dohledem pomalu zvyšoval tlak a simulovala situace při ponoru. Do padesáti metrů neměl Franklin potíže. Potom začal reagovat zmateně a nedokázal ani správně sečíst několik čísel. Ve sto metrech se začal chovat jako pod vlivem alkoholu a začal vykřikovat věty, které ho nutily k pláči nebo nekontrolovanému smíchu, ale těm venku nijak vtipné nepřipadaly. Když si je později Franklin přehrál, cítil zahanbení. Ve sto dvaceti metrech byl stále při vědomí, ale odmítal reagovat na Donův hlas, i když na něj instruktor křičel nadávky. V hloubce sto čtyřicet metrů byl úplně odepsaný a technici ho pomalu začali vracet zpátky.

Ačkoli to zřejmě nikdy v praxi nevyužije, prodělal i testy se zvláštními dýchacími směsmi, které umožňují člověku zůstat při vědomí a přiměřeně reagovat i ve velkých hloubkách. On se nebude potápět s dýchacím přístrojem, bude sedět pohodlně v ponorce a dýchat za normálního tlaku normální vzduch. Ale strážce musí zvládnout veškerou činnost pod vodou a nikdy neví, jaké zařízení bude muset v případě nouze použít.

Burley měl na začátku obavy, že bude muset s Franklinem sdílet těsný prostor dvoumístné cvičné ponorky. Teď už z toho obavy neměl. Přes Franklinovu mlčenlivost a tajemství, které ho obklopovalo, se stali partnery a dokázali spolupracovat. Nebylo možné je označit za přátele, ale dosáhli stavu, který by se dal nazvat tolerantní úctou.

Při první plavbě v ponorce se drželi v mělkých vodách mezi pevninou a Velkým bariérovým útesem. Franklin se seznamoval s přístroji na palubní desce a s prostředky pro navigaci. Don mu řekl, že pokud dokáže řídit ponorku v této změti útesů a ostrůvků, dokáže to potom už kdekoli. Krom snahy smést v rychlosti šedesáti uzlů ostrov Masterhead si Franklin vedl výborně. Prsty se pohyboval po páčkách a tlačítkách na palubní desce s pečlivou přesností, která se brzy změní v automatický návyk. Brzy bude kontrolky i obrazovky sledovat podvědomě, nebude si vědom, že se na ně dívá — dokud něco neupoutá jeho pozornost.

Don dával Franklinovi stále obtížnější úkoly. Zadal mu například bez možnosti kontroly nezvyklý kurs a potom měl podle obrazovky radaru zjistit, kde ve skutečnosti jsou. Do větší hloubky za útesem se pustili až ve chvíli, kdy si byl Don zcela jistý, že Franklin zvládl. řízení.

Navigace je v ponorce zásadní věc. Člověk se musí sžít s jejími přístroji, dokázat rozeznat a rozšifrovat údaje z palubní desky, které neustále informují o všem, co se pod vodou děje. Nejdůležitější jsou přístroje fungující na bázi zvuku. V tmavé a zvířené vodě dokáží na vzdálenost patnáct kilometrů rozeznat překážky velice přesně. Informují o obrysu dna, na téměř kilometrovou vzdálenost zaznamenají každou rybu delší než metr. Velryby a větší vodní živočichy najdou na daleko větší vzdálenost s velkou přesností.

Na světlo bylo možné spoléhat jen v omezené míře. Ve velkých hloubkách daleko od pobřeží s nánosem sedimentů snášejících se z pevniny, byla viditelnost až sedmdesát metrů, ale to bylo vzácné. V mělkých pobřežních vodách bylo možné sledovat kamerou maximálně patnáct metrů, ale v daném okruhu byla spolehlivá a poskytovala informace, kterých jiná zařízení nebyla schopná. Ale orientovat se v ponorce nestačí. V ponorce je třeba jednat. Franklin se musel naučit používat celý arzenál nástrojů a zbraní: vrták na odebírání vzorků mořského dna, měřidla na zjišťování funkčnosti ohrad, zařízení na odběr vzorků, bezbolestné značkovače neposlušných velryb, elektrické sondy na odrazování mořských dravců od přílišné zvědavosti a nejméně užívaná, ale nezbytná malá torpéda a střely s jedem, které během několika vteřin zneškodní i to největší zvíře.

Na každodenních plavbách daleko do Pacifiku se Franklin naučil tyto nástroje používat. Někdy projeli ohradou a Franklin měl pocit, že cítí zvuky o vysokých frekvencích v každičké kosti. Generátory zajišťovaly zvukovými ohradami dosahujícími ze dna až na hladinu polovinu světa.

Franklin uvažoval, co by si o tom myslely generace předků. V určitých ohledech se zdálo, že je to nejodvážnější projekt lidstva. Moře, které od začátku věků dokázalo prosazovat svou vůli, bylo konečně pokořeno. Ani ovládnutí vesmíru nepředstavuje větší vítězství.

Přesto však se jedná o vítězství, které nebude nikdy definitivní. Moře stále vyčkává a každý rok si vybírá oběti. Franklin si na krátké návštěvě na ředitelství všiml pamětní desky. Bylo na ní hodně jmen a mnohá ještě přibudou.

Franklin se pomalu s mořem sžíval, stejně jako ostatní lidé, kteří se v něm pohybují. Neměl sice moc času, ale začetl se do Moby Dicka, díla, kterému se napůl žertem, napůl vážně přezdívalo bible Úřadu pro chov velryb. Některé pasáže mu připadaly nudné a pro svět, ve kterém se zatím pohyboval, neměly význam. Občas se ale Melvillova archaická próza dotkla některé ze strun jeho nitra a pomohla mu proniknout blíž k moři, které se i on musí naučit nenávidět a milovat.

Donu Burleovi Moby Dick nic neříkal a z těch, kdo ho často citovali, si dělal legraci.

„Melvillovi bychom určitě měli co předvést!“ poznamenal jednou pohrdlivě.

„Určitě,“ souhlasil Franklin. „Ale měl byste odvahu zabodnout z otevřené lodi vorvani obrovskému do těla harpunu?“

Don neodpověděl. Byl natolik čestný, aby připustil, že neví.

Jednu věc ale věděl určitě. Sledoval, jak rychle Franklin získává nové návyky a bylo mu jasné, že během čtyř, pěti let se z něho stane nejlepší strážce. Stále netušil, čím byl jeho žák původně. Když se rozhodl držet to v tajnosti, je to jeho věc. Dona sice nedostatek důvěry ze strany budoucího kolegy mrzel, ale říkal si, že dřív nebo později se mu Franklin svěří.

Ale nebyl to Don, kdo se pravdu dozvěděl jako první. Shodou náhod se s ní dřív seznámila Indra.