Hluboké pastviny

Sedmnáctá kapitola

„Jsem ráda, miláčku,“ prohodila Indra, „že to bude jedna z tvých posledních cest.“

„Myslíš si, že už jsem na to moc starý?“

„Ne, samozřejmě že ne. Ale až budeš pracovat na ředitelství, budeme moci začít žít normálním společenským životem. Budu moci pozvat někoho na večeři, aniž bych se musela omlouvat, že tě bohužel právě odvolali k nemocné velrybě. I pro děti to bude lepší. Nebudu jim muset vysvětlovat, kdo je ten neznámý člověk, kterého občas v domě potkají.“

„No, tak strašné to snad není, co ty na to, Petře?“ zasmál se Franklin a pohladil syna po tmavých neposlušných vlasech.

„Kdy mě vezmeš do ponorky, tati?“ zeptal se chlapec už po sté.

„Až budeš dost velký, abys nepřekážel.“

„Ale když budeš čekat až vyrostu, tak budu překážet určitě.“

„A máš to,“ zasmála se Indra. „Říkala jsem ti, že moje dítě je geniální.“

„Možná po tobě zdědil vlasy,“ namítl Franklin, „ale to ještě neznamená, že tvoje zásluha je i to, co má pod nimi.“ Obrátil se na Dona, který vyluzoval Aničce pro potěšení podivné zvuky. Holčička váhala, jestli se dát do smíchu nebo do pláče a plně se do svého problému zabrala. „Kdypak ty se usadíš, aby sis taky užíval výhod rodinného života? Nemůžeš být celý život jen čestným strýčkem.“

Don se ohlédl a tvářil se trochu zaskočeně.

„No,“ začal pomalu, „právě o tom uvažuju. Konečně jsem potkal jednu, která by o mě stála.“

„Blahopřeju! Myslel jsem si, že se s Marií vídáte často.“

„No — ehm — ona to není Marie. S tou jsem se právě rozešel.“

„Aha,“ pronesl Franklin zaskočeně. „A kdo to tedy je?“

„Myslím, že ji neznáš. Jmenuje se June — June Curtisová. S velrybama nemá nic společnýho, což je v některých ohledech výhoda. Ještě jsem se napevno nerozhodl, ale zřejmě ji příští týden požádám o ruku.“

„Zbývá už jen jediné,“ vložila se do hovoru Indra. „Až se vrátíte z toho honu, přivedeš ji na večeři a já ti řeknu, co si o ní myslím.“

„A taky jí řekneme, co si myslíme o tobě,“ dodal Franklin. „To je přece fér, nebo ne?“

Když se nořil dolů do věčné tmy, hlavou se mu honila Indřina slova: Bude to jedna z tvých posledních cest. Samozřejmě to tak nebude doslova. I když byl povýšen na místo v kanceláři, občas se na moře dostane. Ale příležitostí k tomu bude stále méně a méně. Tohle je jeho labutí píseň a on neví, jestli má cítit lítost nebo radost.

Už sedm let brázdí oceány — na každé z moří připadá rok jeho života — a za tu dobu poznal mořské živočichy téměř dokonale. Viděl moře ve všech jeho proměnách a náladách. Plul po hladině hladké jako zrcadlo, ale zažil i nárazy vysokých vln, které pohazovaly i ponorkou v hloubce přes třicet metrů pod rozbouřenou hladinou. Viděl na svých cestách pod hladinou krásu i děsivé výjevy a zrození i smrt ve všech jejich podobách. Postupně došel k závěru, že ve srovnání s životem pod vodou je pevnina pustou pouští.

Krásu moře nedokáže zničit ani člověk, ale Franklinovi bylo jasné, že nadešel čas pro další úkoly. Podíval se na obrazovku radaru a hledal podlouhlý signál, zobrazující Donovo plavidlo. Vzpomněl si na vlastnosti, které je spojují, i na zcela odlišné rysy jejich povah. Kdo by si dokázal v těch dávných dnech, kdy se s obavami setkali jako žák a instruktor, představit, jak dobrými přáteli se stanou?

Od té doby uběhlo teprve sedm let, ale Franklin se už jen stěží rozpomínal, jaký tenkrát byl. Cítil vděk k psychologům, kteří mu nejen pomohli zachovat si zdravý rozum, ale našli mu i práci, která mu dala nový smysl života.

Vzpomínky se nořily jedna za druhou. Snažil se vybavit si Irenu a chlapce — proboha, Rupertovi bude už dvanáct! Kdysi pro něho představovali střed života, ale teď pro něj byli už cizími lidmi a rok od roku se mu vzdalovali. Poslední fotografie, kterou od nich dostal, byla už téměř rok stará. Poslední dopis od Ireny byl odeslán z Marsu před několika měsíci a on si provinile uvědomil, že na něj ještě neodpověděl.

Smutku a bolesti se zbavil už před lety. Necítil se už vykázaný ze svého světa, netrápilo ho, že už neuvidí přátele z dob, kdy jeho doménou byl celý vesmír. Zbyl jen smutek, nebo spíš nostalgie a lítost, jak je smutek nestálý.

Z úvah ho vyrušil Donův hlas.

„Právě jsem překonal osobní rekord, Walte. Tři tisíce tři sta je největší hloubka, v jaký jsem kdy byl.“

„A to jsme teprve v polovině cesty. Jaký je v tom rozdíl, když má člověk pořádný stroj? Jen mu to trvá dýl dolů a taky dýl zpátky. Tyhle ponorky mají i na dně Filipínského příkopu bezpečnostní faktor pět.“

„Jo, to je pravda, ale těžko mě přesvědčíš, že to nemá vliv na psychiku. Copak necítíš na ramenou ty tři kilometry vody?“

Nebylo zvykem, aby právě Don podléhal fantazii. Obvykle takové poznámky pronášel Franklin a sklízel za ně posměch. Když začíná být Don melancholický, bude nejlepší ho vyléčit jeho vlastním lékem.

„Řekni mi, až ti bude voda sahat až po bradu. To se budeme muset vrátit.“

Musel uznat, že otřepaný vtip pomohl i jemu. Představa, že tlak vody kolem něj se blíží třem tunám na centimetr čtvereční, ho mírně zneklidňovala. V mělkých vodách takový pocit nikdy nezažil, ale i tam může být konec stejně nečekaný a zničující. Měl v technické vybavení plnou důvěru a zvláštní pocit deprese, který ho téměř připravil o nadšení z akce, kterou s takovým úsilím připravil, dobře znal.

O tisíc sedm set metrů hlouběji se nadšení se stejnou intenzitou vrátilo. Oba zahlédli signál téměř ve stejném okamžiku a oba začali pokřikovat jeden přes druhého, až si uvědomili, že je potřeba zachovávat disciplínu. Když znovu nastal klid, Franklin vydal příkazy.

„Sniž obrátky motoru na čtvrtinu,“ nařídil. „Víme, že ten tvor je velice citlivý a nemůžeme si dovolit ho do poslední chvíle vyplašit.“

„Nemohli bychom zatížit přední nádrže a dolů už jen klouzat?“

„To by trvalo moc dlouho — pod námi je ještě tisíc metrů. Radar seřiď na minimální výkon, nechci, aby zachytil naše vlny.“

Zvíře se pohybovalo po podivně klikaté trase, občas udělalo kličku doleva nebo doprava, jak hledalo potravu. Zjistili, že na své trase míjejí podivně strmé kopce, tyčící se z mořského dna. Franklin jako už mnohokrát pocítil lítost, že nejdivukrásnější scenérie světa se skrývají tisíce metrů pod mořskou hladinou. Nic na souši se nemůže srovnávat se sto padesát kilometrů širokými kaňony v severním Atlantiku nebo s obřími dírami v Pacifiku, které představovaly nejhlubší místa na zeměkouli.

Zvolna se potápěli pod vrcholek podmořské hory — hory, jejíž vrcholek se tyčil téměř pět kilometrů pod hladinou. Jen kousek pod nimi se tajemně vlnil signál, jehož pohyb Franklinovi připomínal hadí plazení. Pomyslel si, jakou ironií by bylo, kdyby se z velkého mořského plaza vyklubal skutečně had. Ale to nebylo možné, protože hadi nemohou pod vodou dýchat.

Při pomalé cestě k cíli oba muži mlčeli. Oběma bylo jasné, že prožívají jeden z největších okamžiků v životě a chtěli si ho plně vychutnat. Don byl až doposud lehce skeptický a byl přesvědčen, že najdou jen variantu některého ze známých živočišných druhů. Ale jakmile se signál na obrazovce zvětšoval, bylo jasné, že nic takového ještě neviděli. Tohle je něco úplně nového.

Hora se teď tyčila nad nimi a oni se ocitli na úpatí útesu. Jejich kořist se pohybovala necelý kilometr před nimi. Franklina svrběla ruka a toužil zapnout ultrafialová světla, která by dávné tajemství moře okamžitě odhalila a vnesla do něj jasno. Vteřiny míjely a on uvažoval, nakolik je to pro něho skutečně důležité. Nenamlouval si, že mu na tom nezáleží. Taková příležitost ho už nikdy v životě nemusí potkat…

Najednou se ponorka nečekaně zachvěla jako po úderu kladiva. V tu chvíli vykřikl Don: „Pane Bože, co to bylo?“

„Nějaký blázen odpaluje výbušniny,“ odpověděl Franklin, kterého vztek a frustrace zbavily strachu. „Copak nedostali všichni zprávu, že se potápíme?“

„To není exploze. Už jsem to zažil — to je zemětřesení.“

Žádné jiné slovo by nedokázalo tak spolehlivě znovu vyvolat hrůzu z hloubky, které se Franklinovi podařilo cestou se zbavit. Najednou na ně dolehla váha vody jako obrovské duševní břemeno. Bytelné plavidlo jim připadalo křehké jako skořápka, rozkývaná silami, které se zatím člověku nepodařilo ovládnout.

Franklin samozřejmě věděl, že na dně Pacifiku není zemětřesení ničím neobvyklým, protože rovnováha mezi vodou a skalami se tu neustále měnila. I při obvyklých hlídkových plavbách několikrát pocítil vzdálené chvění — ale tentokrát si byl jist, že epicentrum není daleko.

„Plnou rychlostí ke hladině,“ nařídil. „To může být teprve začátek.“

„Ale stačí nám už jen pět minut,“ protestoval Don. „Zkusme to, Walte.“

Franklin byl na vážkách. Ten otřes mohl být ojedinělý a napětí nejnižších vrstev několik kilometrů pod nimi možná už opadlo. Podíval se na signál tvora, kterého hledali. Pohyboval se teď daleko rychleji, jako by ukázka síly, kterou příroda předvedla, vyděsila i jeho.

„Dobře, riskneme to,“ rozhodl nakonec. „Ale kdyby došlo k dalšímu otřesu, jedeme okamžitě zpátky.“

„Jasně,“ odpověděl Don. „Vsadím se s tebou deset ku jedný…“

Větu už nestačil dokončit. Tentokrát sice úder kladiva nebyl tak silný, ale vytrvalejší. Celý oceán jako by se ocitl ve vlnobití. Vlny se šířily rychlostí přibližně kilometr a půl za sekundu a voda se přesunovala střídavě k hladině a zpátky ke dnu. Franklin vykřikl jediné slovo: „Nahoru!“ a ostře stočil ponorku ke vzdálené hladině.

Ale hladina nebyla k nalezení. Ostře vyznačená rovina, která na obrazovce radaru ohraničovala rozhraní vody a vzduchu, zmizela. Nahradila ji změť nejasných signálů. V prvním okamžiku si Franklin myslel, že otřesy vyřadily zařízení z provozu. Potom si ale uvědomil, co ten šílený zmatek na obrazovce znamená.

„Done,“ křikl, „co nejrychleji na otevřené moře — hory se hroutí!“

Miliardy tun kamene, které se nad nimi tyčily, se začaly propadat do hlubin. Obrys hory zmizel a proměnil. se v kamenný vodopád pohybující se pomalu, ale s nezadržitelnou silou. Připomínalo to zpomalený pohyb laviny, ale Franklinovi bylo jasné, že za několik okamžiků se voda v místech, kde proplouvají, zaplní úlomky skal.

Nabral plnou rychlost, ale zdálo se mu, že nehybně stojí. I bez zesilovačů slyšel rachot drtící se skály. Radar byl zpoloviny vyřazen z provozu jednak díky úlomkům kamene, jednak díky obrovským mračnům bahna a nánosů, které se zvedly ze dna. Měl velké potíže s orientací. Zbývalo mu jen držet kurs a modlit se.

Ozval se tupý náraz. Něco narazilo na plášť ponorky a ta se celá zatřásla. Chvíli si Franklin myslel, že nad ní ztratil vládu. Nakonec se mu ale podařilo plavidlo uklidnit a udržet ve směru. Potom si uvědomil, že se dostal do sevření silného proudu, který vznikl díky posunu velkého množství vody po pádu skály. Byl rád, protože ten ho odnese do bezpečí na otevřené moře. Znovu začal doufat, že se z toho dostane.

Kde však může být Don! Najít jeho signál na radaru bylo beznadějné. Zapnul vysílačku na nejvyšší výkon a začal přítele volat. Odpovědi se ale nedočkal. Možná má Don moc práce a nemá čas se ozvat, i když se signál k němu dostal.

Divoké rázové vlny začaly slábnout. S nimi odezněly i Franklinovy nejhorší obavy. Už nehrozilo, že by tlak roztrhl plášť ponorky a sesuv kamene už ho také nemohl ohrozit. Proud, který podporoval výkon motorů začal slábnout, takže jeho zdroj byl už hodně daleko. Chaotická mlha na obrazovce radaru, která znemožňovala orientaci, minutu od minuty řídla a ubývalo i úlomků a bahna.

Nakonec se ze změti zmatených signálů vynořila poničená tvář hory. Její tvar získával na obrazovce stále ostřejší kontury a Franklin uviděl obrovskou průrvu, způsobenou sesuvem kamenů. Dno se stále ještě ukrývalo v mlze bahna. Bude trvat hodiny, než bude znovu vidět a než bude možné zjistit, jakou zkázu záchvat vzteku Přírody způsobil.

Franklin sledoval obrazovku a čekal, až se vyjasní. S každým otočením radiolokátoru se interference vytrácely. Voda nebyla sice ještě klidná, ale už se v ní nepohybovalo tolik úlomků. Nejdřív viděl kilometr před sebe, potom tři, pak pět.

Nikde ale nebylo ani stopy po ostře ohraničeném a jasně viditelném signálu Donovy ponorky. Se vzrůstající viditelností pohasínala naděje, protože obrazovka zůstávala prázdná. Znovu vysílal do prázdného ticha a do duše se mu vkrádal smutek a bezmoc.

Odpálil signální granáty, které zalarmují hydrofony a ty mu zajistí pomoc ze vzduchu i z vody. Zahájil pátrání po spirále dolů, ale věděl, že je to beznadějné.

Don Burley svou poslední sázku prohrál.