Hluboké pastviny

Devátá kapitola

Kapitán Bert Darryl se těšil na klidnou plavbu. Jestli existuje na světě nějaká spravedlnost, určitě by si ji zasloužil. Posledně to byla podivná záležitost s policií u ostrova Mackay, předposledně skála u ostrova Lizard, která nebyla zakreslená v mapách, a ještě předtím příhoda s mladým bláznem, který bez váhání vystřelil z harpuny na pětimetrového žraloka. Ten ho potom vláčel po celém mořském dně.

Podle vzhledu svých klientů usoudil, že jsou to rozumní lidé. Sportovní agentura samozřejmě ručila za jejich spolehlivost a bezúhonnost, ale bylo překvapivé, s čím se občas musel vypořádat. No, nějak si člověk na živobytí vydělat musí a udržet tenhle starý pekáč vodotěsný taky něco stojí.

Podivnou shodou náhod se jeho zákazníci jmenovali stále stejně — pan Jones, pan Robinson, pan Brown, pan Smith. Kapitán Bert to považoval za bláhovost, ale agentura to měla ve zvyku. Na druhou stranu bylo ale zábavné odhadovat, kdo s ním skutečně pluje. Někteří z klientů byli tak opatrní, že masku neodložili po celou dobu plavby. Zřejmě to budou vlivní hoši a nechtějí, aby je někdo poznal. To by byl skandál, kdyby se zjistilo, že soudce nebo tajemník Ministerstva vesmírných projektů pytlačí v rezervaci! Kapitán Bret se při té představě málem zakuckal.

Pětimístné sportovní plavidlo se nacházelo šest set padesát kilometrů od okraje útesů. Jistě, operovat tak blízko souostroví Capricorn, přímo na území nepřítele, bylo riskantní. Ale právě tady žily největší ryby, protože byly nejlépe chráněné. Pokud chce člověk klienty uspokojit, nesmí se bát…

Kapitán Bert měl jako obvykle podrobně vypracovanou taktiku. V noci nikde žádné hlídky nejsou, a kdyby náhodou byly, jeho výkonný radar je najde dost brzy, aby stačili zmizet. Je tedy naprosto bezpečné dostat se na místo už v noci, počkat na rozednění a dychtivé bobry vypustit hned po východu slunce. On na ně bude čekat nehnutě na dně a ve spojení budou pomocí vysílaček. Kdyby se dostali mimo jejich dosah, mohou se orientovat podle světelného signálu. A kdyby se dostali tak daleko, že neuvidí ani ten, musí se o sebe postarat sami. V jeho bundě v bezpečí spočívají čtyři prohlášení, která stvrzují, že pokud by se něco stalo pánům Smithům, Robinsonům, Jonesům nebo Brownům, on na tom nenese nejmenší odpovědnost. Občas uvažoval, jestli mají ta prohlášení nějakou cenu, když jsou vystavena na falešná jména, ale v agentuře mu vysvětlili, že to není jeho starost. Kapitán Bert není žádný strašpytel, jinak by se musel s touhle prací už před léty rozloučit.

Pánové S., J., R. a B. leželi každý na svém lůžku a dokončovali úpravy vybavení, které budou potřebovat nejdřív následující den ráno. Nákladné zbraně Smithe a Jonese byly na první pohled úplně nové, ještě se z nich nestřílelo, a na opasku jim zářily všechny možné serepetičky, jaké si je možné představit. Kapitán Bert se na ně díval s despektem. Takové týpky dobře znal. Patří k hochům, kteří jsou tak pyšní na své vybavení, že z něj vůbec nevystřelí — ať už se jedná o pušky nebo o fotoaparáty. Budou se šťastně plácat kolem útesů a budou tropit takový rámus, že všechny ryby v okruhu několika kilometrů budou přesně vědět, o co jim jde. Jejich přepychové zbraně, kterými by mohli na dvacet metrů dostat pětisetkilového žraloka, zůstanou zahálet. Ale jim to bude celkem jedno, budou se dobře bavit.

S Robinsonem je to něco jiného. Jeho zbraně byly trochu otlučené a přibližně pět let staré. Už měly něco za sebou a ten chlapík ví, jak s nimi zacházet. Tenhle člověk nepatří ke katalogy posedlým sportovcům, kteří si musí pořídit nejnovější model hned, jakmile se objeví na trhu. Jako ženy, které by nesnesly pocit, že jejich oblečení vyšlo z módy. Kapitán Bert usoudil, že pan Robinson se vrátí s největším úlovkem.

Robinsonův partner Brown byl pro kapitána záhadou. Nevěděl, kam ho zařadit. Byl to dobře stavěný muž s výraznými rysy, mohlo mu být kolem čtyřicítky, byl z lovců nejstarší a jeho tvář připadala kapitánu Bertovi povědomá. Byl zřejmě vyšším úředníkem nějaké státní instituce, který pocítil nutkání trochu se vybouřit. Kapitán ho chápal, sám si nedokázal představit, že by pracoval pro stát nebo pro jiného zaměstnavatele.

Nad sebou měli víc než tři sta metrů vody a k útesům bylo ještě daleko. Ale při takové práci člověk nikdy neví, co se může stát a kapitán Bert sice sledoval svou posádku, jak se připravuje na ranní zábavu, ale koutkem oka nepřestával sledovat palubní desku. Na obrazovce radaru se objevil nejasný bod.

„Blíží se velký žralok, hoši,“ oznámil rozverně. Všichni přispěchali k obrazovce.

„Jak víte, že je to žralok?“ zeptal se někdo.

„Je to téměř jistý. Velryba to bejt nemůže — ty nemůžou ven z kanálu za útesama.“

„Jste si jistý, že to není ponorka?“ ozval se znepokojený hlas.

„Ne. Podívejte se na tu velikost. Ponorka by byla daleko výraznější. Nepodléhejte panice.“

Tazatel zahanbeně zmlkl. Následujících pět minut nikdo nepromluvil. Odraz vzdáleného předmětu se zatím dostal do středu obrazovky.

„Mineme to tak o půl kilometru,“ ozval se pan Smith. „Co kdybychom změnili kurs a podívali se na to zblízka?“

„V žádným případě. Jakmile zaslechne naše motory, zmizí. Kdybychom je vypnuli, mohl by k nám připlout, aby se podíval, co to je. Ale k čemu by to bylo? Dostat ho stejně nemůžete. Je noc a v týhle hloubce je v bezpečí, tady nemůžete nic podniknout.“

Jejich pozornost vzápětí upoutalo velké hejno ryb, zřejmě tuňáků, které se objevilo v jižním sektoru obrazovky. Když hejno zmizelo, významně vyhlížející pan Brown namítl: „Ten žralok by měl změnit směr.“

Kapitán Bert s ním v duchu souhlasil a celá věc ho začala zajímat. „Myslím, že se na to budeme muset podívat,“ oznámil. „To nemůže škodit.“

Neprodleně upravil kurs. Podivný odraz na obrazovce se pohyboval zvolna a zřejmě nebude problém dostat se k němu na dohled, aniž by hrozilo nebezpečí srážky. Když se přiblížili, kapitán zapnul kameru s přístrojem na vidění ve tmě — a naprázdno polkl.

„Objevili nás, chlapci. Je to polda.“

Ozvalo se čtvero zděšených vydechnutí a vzápětí čtyřhlasý sbor: „Ale vy jste nám říkal…“ Kapitán je několika dobře volenými slovy umlčel a dál upíral pohled na obrazovku.

„Je to divný,“ poznamenal. „Měl jsem pravdu. Není to ponorka — je to jenom torpédo. Takže nás nemůže najít — takový vybavení nemá. Ale co tady, k čertu, hledá takhle v noci?“

„Nejlepší bude se vypařit!“ ozvalo se zděšeně.

„Ticho!“ okřikl je kapitán. „Nechte mě přemejšlet.“ Pohlédl na hloubkoměr. „Ježíši,“ zamumlal, ale už se zase ovládal. „Jsme v hloubce sto osmdesát metrů. Jestli ten chlápek nemá nějakou zvláštní dejchací směs, má to za sebou.“

Přiblížil se k obrazovce. Nebyl si sice jist, ale měl pocit, že postava na zvolna se pohybujícím torpédu je nepřirozeně strnulá. Ano — už si byl jist, bylo to jasné podle polohy hlavy. Ten člověk je v bezvědomí, možná mrtvý.

„Je to nepříjemný,“ oznámil, „ale nedá se nic dělat. Musíme toho chlápka vzít dovnitř.“

Jeden z mužů začal protestovat, ale vzápětí si to rozmyslel. Kapitán Bert má samozřejmě pravdu. S případnými pozdějšími následky se budou muset nějak vypořádat.

„Ale jak to chcete udělat?“ zeptal se Smith. „V takové hloubce nemůžeme ven.“

„Nebude to jednoduchý,“ připustil kapitán. „Naštěstí se pohybuje pomalu. Myslím, že ho dokážu votočit.“

Otočil se přídí proti torpédu a upravil údaje na kontrolkách. Najednou se ozval náraz. Všichni vyskočili, jen kapitán, který přesně věděl, kdy k němu dojde, se tvářil klidně.

Protáhl se a úlevně vydechl.

„Vyšel hned první pokus!“ zamumlal spokojeně. Torpédo se převrátilo a bezmocná postava se ocitla pod ním. Ale namísto cesty do hlubin se vydala nahoru ke vzdálené hladině.

Sledovali ji do hloubky sedmdesát metrů. Potom vydal kapitán příkazy. Sdělil svým pasažérům, že existuje šance, že ten člověk je ještě naživu. Ale pokud by se dostal až na hladinu, stoprocentně by zahynul, protože rychlý přesun z tlaku deseti atmosfér do tlaku jedné atmosféry by nemohl přežít.

„Musíme ho zastavit někde kolem padesáti metrů — vejš už ne — a pak mu vytvoříme podmínky vyrovnávací komory. No, kdopak to zařídí? Já nemůžu vod palubní desky.“

Nikdo nepochyboval, že kapitán mluví rozumně. Kdyby tu byl někdo, kdo umí ponorku ovládat, bez váhání by se ven vypravil sám. Po krátké chvíli mlčení se ozval Smith: „Byl jsem už ve stometrový hloubce.“

„Já taky,“ přidal se Jones. „Ale samozřejmě to nebylo v noci,“ dodal zamyšleně.

Nenabídli se sice přímo, ale nedá se nic dělat. Vyslechli kapitánovy instrukce jako muži, kteří se chystají vystoupit na vrchol, potom si oblékli potápěčskou výzbroj a váhavě se přesunuli do vyrovnávací komory.

Naštěstí byli v dobré kondici a kapitán mohl tlak zvyšovat rychle. Za několik minut jim oznámil: „Tak, chlapci, otevírám dveře — jděte na to!“

Za světla by to bylo snazší, ale v tak malé hloubce se báli, aby je nikdo neviděl. Ruční svítilny byly ve srovnání s reflektorem pouhými světluškami. Kapitán sledoval, jak se přibližují ke stále stoupajícímu torpédu. Jones plaval jako první a Smith vytahoval z vyrovnávací komory lano. Obě plavidla se pohybovala rychleji, než byl člověk schopen plavat. Jones povlával na konci lana jako ryba na udici. Musel se dostat za ponorku, aby se mohl přiblížit k torpédu. Kapitán měl pocit, že z toho velkou radost nemá, ale na druhý pokus se mu podařilo torpédo zachytit.

Zbytek záchranné akce proběhl hladce. Jones vypnul motor torpéda a když se obě plavidla zastavila, Smith se dostal tak blízko, že mu mohl pomoct. Uvolnili řidiče torpéda a vydali se s ním k ponorce. Masku na obličeji měl neporušenou, takže měl ještě naději. Dostat bezvládné tělo do těsné vzduchové komory nebylo jednoduché. Smith musel počkat venku a doléhal na něj pocit osamění.

O třicet minut později se Walter Franklin probral k vědomí. Prostředí, ve kterém se nalézal, ho zaskočilo, i když je důvěrně znal. Ležel na palandě v kabině malé ponorky a kolem stálo pět mužů. A co bylo nejpodivnější, čtyři z nich měli přes tvář ovázaný šátek, takže jim byly vidět jen oči…

Pohlédl na pátého z nich — na jeho zachmuřený výraz a šedivou rozježenou bradku. Obnošená čepice dávala výmluvně najevo, že je to kapitán.

Franklinovi třeštila hlava a nebyl schopen uvažovat střízlivě. Až na několikátý pokus se mu podařilo vypravit ze sebe: „Kde to jsem?“

„Na tom nesejde, kamaráde,“ odpověděl kapitán. „My bychom rádi věděli, co děláte v téměř dvousetmetrový hloubce s obyčejným dýchacím přístrojem. Sakra, zase omdlel!“

Když se Franklin probral podruhé, cítil se už výrazně lépe a zajímalo ho, kdo jsou ti lidé kolem. Měl by jim být vděčný, ať je to kdo chce, ale zatím necítil úlevu ani zklamání, že zůstal naživu.

„Co má tohle znamenat?“ zeptal se a ukázal na tváře ukryté za šátky. Kapitán, který seděl u kontrolního panelu, se otočil a lakonicky odpověděl: „Ještě jste nepřišel na to, kde jste?“

„Ne.“

„Chcete snad říct, že mě neznáte?“

„Je mi to líto — ale neznám.“

Následující zabručení bylo možné si vyložit jako výraz nespokojenosti i překvapení.

„Asi patříte k novejm hochům, co? Já sem Bert Darryl a ocitl jste se na palubě Mořskýho lva. Ty dva gentlemani za váma riskovali krk, aby vás zachránili.“

Franklin se otočil naznačeným směrem a zahlédl jen trojúhelníky látky.

„Díky,“ začal, ale vzápětí se zarazil, protože ho nenapadalo, co říct. Teď už mu bylo jasné, kde se ocitl a co tomu předcházelo.

Tak tohle je ten slavný — nebo nenapravitelný, to záleží na úhlu pohledu — kapitán Darryl, jehož inzeráty se objevovaly ve sportovních a na lodě zaměřených časopisech. Kapitán Darryl, organizátor úchvatných podmořských safari, neohrožený zkušený lovec — a stejně neohrožený a zkušený pytlák, jehož ochrana před jakýmkoli vyšetřováním byla mezi strážci už dlouho zdrojem ironických poznámek a úvah. Kapitán Darryl — podle jedněch poslední skutečný dobrodruh, podle jiných šašek a tajtrlík…

Franklin konečně pochopil, proč se zbytek posádky skrývá za maskami. Kapitán je na jedné ze svých méně legálních výprav. Franklin slyšel, že jeho zákazníky bývají často příslušníci nejvyšších vrstev. Nikdo jiný by si nemohl dovolit takovou cestu zaplatit. Udržet Mořského lva v chodu není laciné, i když o kapitánu Darrylovi se říká, že málokdy platí hotově a že je zadlužený ve všech přístavech od Sydney po Darwin.

Franklin se rozhlédl po anonymních postavách kolem sebe a uvažoval, kdo to může být a jestli někoho z nich zná. Zbraně navršené na vedlejší palandě byly zakryté jen nedbale. Kam kapitán své zákazníky veze a co mají v úmyslu? Za daných okolností bude nejlepší mít oči zavřené a dozvědět se co nejméně.

Ke stejnému závěru dospěl i kapitán.

„Určitě je vám jasný,“ prohodil přes rameno a dobře před Franklinem zakrýval kurs plavby, „že vaše přítomnost na palubě nám komplikuje život. Nemohli jsme vás nechat jít ke dnu, i když za takovou pitomost byste si to zasloužil. Otázkou je — co s váma teď.“

„Mohli byste mě vyložit u Heronu. Nemůžeme být daleko.“ Franklin se při řeči usmíval, aby dal najevo, nakolik vážně svůj návrh chápe. Bylo zvláštní, jak se teď cítil vesele a pobaveně. Možná je to psychická reakce — možná je skutečně rád, že dostal ještě jednu šanci na nový život.

„No to určitě!“ odfrkl kapitán. „Tihle pánové si zaplatili za den zábavy a nestojej o to, abyste jim ho zničili.“

„Klidně mohou ty kapesníky odložit. Vypadá to nepohodlně a mohu slíbit, že pokud bych někoho z nich poznal, nikdo se to nedozví.“

Muži odložili váhavě masky a Franklin si oddychl, když zjistil, že ani jednoho z nich osobně ani z fotografií nezná.

„Můžem udělat jedinou věc,“ pokračoval kapitán. „Budem vás muset někde schovat, než bude po všem.“ V duchu si vybavil souostroví Capricorn a vzápětí se rozhodl. „No, budem to s váma zatím muset vydržet. Spát budem na směny. Jestli chcete bejt užitečnej, můžete se dát do práce v kuchyni.“

„Provedu, pane,“ odpověděl Franklin.

Právě se rozednívalo, když se dostal na písčitou pláž. Postavil se a svlékl ploutve. („Jsou to mý druhý nejlepší, tak mi je nezapomeňte poslat zpátky,“ kladl mu na srdce kapitán, když ho vypouštěl z vyrovnávací komory.) Někde za útesem se Mořský lev připravoval ke svému pochybnému úkolu a lovci se chystali vyrazit. Ačkoli to bylo v rozporu s jeho zásadami i povinnostmi, nedokázal se ubránit, aby jim nepřál štěstí.

Kapitán Bert slíbil, že během čtyř hodin o něm odešle zprávu do Brisbane. Ta se určitě hned dostane na Heron. Ty čtyři hodiny potřebuje kapitán a jeho zákazníci na lov a bezpečný odjezd z chráněných vod.

Franklin se procházel po pláži, potom si svlékl mokré věci, lehl si na písek a vděčně si vychutnával pohled na východ slunce. Má čtyři hodiny času, aby si urovnal myšlenky a znovu pohlédl životu do tváře. Ale ten čas byl zbytečný. Rozhodl se už před několika hodinami.

Jeho život už nepatří jen jemu, aby ho mohl klidně odhodit. Dostal ho zpátky za cenu velkého rizika mužů, které nikdy neviděl a se kterými se už nesetká.