Hluboké pastviny

Devatenáctá kapitola

Fotograf svou práci skončil, ale mladík, který Franklina minulé dva dny následoval na každém kroku, měl zřejmě nevyčerpatelnou zásobu zápisníků i otázek. Stojí všechny tyhle potíže za to, aby se váš obličej, pravděpodobně na impozantním pozadí velryb, dostal na každý novinový stánek na světě? Franklin o tom pochyboval, ale v této záležitosti neměl jinou volbu. Vzpomněl si na úsloví: Veřejní činitelé nemají žádné soukromí. Jako každý aforismus byl i tento pravdivý jen zpoloviny. O bývalém řediteli po celou dobu jeho působnosti nikdo neslyšel a jeho mohl potkat stejně nenápadný život, kdyby oddělení pro styk s veřejností nedošlo k jinému rozhodnutí.

„Mnoho vašich lidí, pane Frankline,“ prohodil mladík z časopisu Země, „mi vyprávělo o vašem zájmu o takzvaného velkého mořského hada a o výpravě, při které zahynul váš kolega. Podnikly se na tomto poli nějaké další akce?“

Franklin si povzdechl. Obával se, že se tato otázka dřív nebo později objeví a doufal, že v konečném znění článku nebude stěžejní. Přešel ke své skříni a vytáhl silné desky poznámek a fotografií.

„Tady jsou všechny materiály, Bobe,“ pronesl. „Možná byste si je rád prolistoval — záznamy jsou vedené až do současnosti. Doufám, že jednoho dne dostaneme odpověď. Je to sice stále ještě můj koníček, ale posledních osm let jsem na něj neměl čas. Teď je to v pravomoci Ministerstva pro vědu a výzkum — Úřad pro chov velryb s tím nemá nic společného. My máme jiné úkoly.“

Mohl ve výkladu ještě pokračovat, ale raději přestal. Kdyby tajemník Farlan nebyl brzy po nevydařeném pokusu přeložen, mohli mít další šanci. Ale po vyšetřování a obvinění, které po neštěstí následovaly, o ni na dlouhou dobu přišli. V životě každého člověka možná musí dojít k nějakému zásadnímu selhání, musí zůstat nějaká nedokončená práce, která vyváží množství úspěchů.

„Zbývá už jen jediná otázka, kterou bych vám ještě rád položil,“ pokračoval novinář. „Jak vidíte budoucnost Úřadu pro chov velryb? Existují nějaké zajímavé dlouhodobé plány, o kterých byste se rád zmínil?“

Tohle byla další záludná otázka. Franklin už dávno zjistil, že člověk v jeho postavení musí s tiskem spolupracovat a během posledních dvou dnů se čilý mladík stal téměř členem jejich rodiny. Některé věci ale vypadaly příliš vizionářsky a když s Bobem zaletěli na ostrov Heron, snažil se držet doktora Lundquista mimo novinářův dosah. Samozřejmě zahlédl prototyp přístroje na dojení a ten ho celkem zaujal. O dvou mladých kosatkách, držených se značnými potížemi a velkými výdaji v blízkosti jižního okraje útesu ale neměl tušení.

„Víte, Bobe,“ začal pomalu, „ve statistikách se teď už vyznáte zřejmě lépe než já. Doufáme, že se nám podaří zvýšit četnost našich stád během následujících pěti let alespoň o deset procent. Pokud by se program s využitím mléka uskutečnil, zaměřili bychom se na kytovce dlouhoploutvé a snížili bychom stavy vorvaňů obrovských. V současné době zajišťujeme lidstvu dvanáct a půl procenta celkového množství potravin, a to představuje značnou odpovědnost. Doufám, že za svého působení se dočkám zvýšení na patnáct procent.“

„Takže každý člověk na zemi bude mít minimálně jednou v týdnu velrybí steak?“

„Taky je to možné tak vyjádřit. Ale lidé jedí velrybí produkty denně a nemají o tom tušení — pokaždé, když použijí při vaření olej nebo si namažou krajíc chleba margarínem. Můžeme zdvojnásobit produkci, ale nikdo si toho nevšimne, protože naše produkty tvoří jen součást výrobků.“

„Nebojte se. Až článek vyjde, zastihnete při týdenních nákupech lidi s očima upřenýma na obal, jak hledají, kolik procent výrobku pochází z velryb.“

„To by bylo hezké. Ale — mimochodem — už jste se rozhodl, jak nám budete říkat?“

Novinář se zamračil.

„To záleží na nakladateli,“ odpověděl. „Zdůrazním mu ale, aby se jako čert kříži vyhýbal slovu velrybář. Stejně je už příliš otřepané.“

„No, uvěřím vám, až uvidím konečnou verzi článku. Každý novinář slibuje, že nám tak říkat nebude, ale pokušení bývá zřejmě silnější. Kdy by měl podle vás článek vyjít?“

„Pokud ho nevytlačí nějaká žhavá novinka, tak přibližně za čtyři týdny. Před tím ale samozřejmě dostanete korektury — tak asi koncem příštího týdne.“

Franklin vyprovodil mladíka z kanceláře a bylo mu trochu líto, že přichází o zábavného společníka, který sice pokládal podivné otázky, ale bohatě to vynahradil mořem historek o nejslavnějších lidech planety. Nyní k nim bude patřit i on sám, protože nejnovější článek ze seriálu Lidé planety si přečte minimálně sto milionů lidí.

O čtyři týdny později článek skutečně vyšel. Byl přesný, dobře napsaný a obsahoval jedinou drobnou chybu, kterou při čtení korektur přehlédl i Franklin. Fotografický doprovod byl skvělý a zahrnoval i udivující snímek, na kterém mládě saje mléko — získat takový záběr bylo určitě vrcholně nebezpečné a autora stálo jistě měsíce trpělivého vyčkávání. Čtenář nemohl tušit, že fotograf ho pořídil v bazénu u ostrova Heron, aniž by si omočil palec u nohy.

Kromě šokující slovní hříčky pod fotografií na obalu „Prince of Whales“, (whale = velryba, pozn. překl.) s ním byl Franklin spokojen. Nadšení panovalo i v Úřadu pro chov velryb, na ministerstvu a dokonce i v samotné Světové organizaci pro výživu. Nikdo netušil, že během několika týdnů bude článek důvodem největší krize, jaká se kdy v Úřadu pro chov velryb odehrála.

Důvodem nebyl nedostatek předvídavosti. Někdy je možné události předvídat a podle toho si promyslet, jak jim čelit. Občas se ale stane, že události, které by podle všech předpokladů neměly mít žádnou souvislost-jsou tak rozdílné, jako by ke každé z nich došlo na jiné planetě — spolu zareagují zdrcujícím způsobem.

Úřad pro chov velryb existoval padesát let a po celou tu dobu se formoval do současné podoby. Zaměstnával dvacet tisíc lidí a hodnota jeho majetku převyšovala dvě miliardy dolarů. Byla to typická součást současné hierarchie včetně vlivu a prestiže, které z takového postavení plynou.

A teď se od základů zatřese pod vlídnými slovy muže, který žil tisíc let před Kristem.

Všechno začalo, když byl Franklin v Londýně. Nebylo nijak nezvyklé, že úředníci Světové organizace pro výživu přeskočili ministerstvo a kontaktovali přímo jeho. Nezvyklá byla ale skutečnost, že tajemník SOV osobně narušil každodenní práci úřadu a přiměl Franklina zrušit všechny závazky a okamžitě odletět na druhý konec světa do malého městečka na Srí Lance, jehož název nikdy neslyšel a ani ho nedokázal vyslovit.

Naštěstí bylo tou dobou v Londýně horko a dalších deset stupňů v Colombu nebylo tak strašných. Na letišti Franklina očekával místní představitel SOV. Byl oblečen do sarongu, který už přijali i nejkonzervativnější obyvatelé Západu, a vypadal svěže a spokojeně. Okázale si potřásli rukama a Franklin si s úlevou všiml, že nikde kolem nejsou žádní novináři, kteří by o důvodu jeho cesty věděli víc než on sám. Nastoupili do menšího letadla, kterým urazí posledních patnáct set kilometrů cesty.

„Tak,“ pronesl, když sledoval pohledem tisíce kilometrů úhledných, automaticky ošetřovaných čajových plantáží, „teď byste mi měl konečně vysvětlit, o co se jedná. Proč je tak důležité hnát mě do té Anna — jak se to místo vlastně jmenuje?“

„Anuradhapura. Tajemník vám to neřekl?“

„Setkali jsme se na letišti v Londýně na pouhých pět minut. Takže můžete začít pěkně od začátku.“

„No, tato situace se začala vyvíjet už před několika lety. Varovali jsme vedení, ale nikdo nás nebral vážně. A vaše interview v Zemi věci urychlilo. Mahanayake Thero z Anuradhapury — je to nejmocnější a nejvlivnější muž Východu a brzy se o něm dozvíte víc — si článek přečetl a okamžitě nám nařídil, abychom mu zařídili cestu do sídla Úřadu pro chov velryb. Samozřejmě to nemůžeme odmítnout, ale dobře víme, co má v úmyslu. Přijede s týmem kameramanů a pořídí dostatek materiálu na širokou kampaň proti úřadu. Po nějakém čase bude požadovat referendum. A pokud dopadne v náš neprospěch, ocitneme se ve značných potížích.“

Jednotlivé dílky skládačky do sebe začaly zapadat a vzor začínal zřetelně vystupovat. Na chvíli Franklina ovládla nevole, že ho posílají na druhý konec světa, aby se zabýval něčím tak absurdním. Vzápětí si ale uvědomil, že ti, kdo ho sem poslali, to za absurdní nepovažují. Určitě jsou daleko lépe než on obeznámeni se silami, které se připravují k útoku. Nikdy se nevyplatilo podceňovat sílu náboženství, ani tak mírumilovného a tolerantního, jako je buddhismus.

Ještě před sto lety by jeho současnou sílu nikdo nepředpokládal, ale katastrofální politické a společenské změny v minulém století mu poskytly nové možnosti. S oslabením nebo pádem svých tří největších rivalů se stal buddhismus jediným náboženstvím, které si zachovalo skutečný vliv na myšlení lidí.

Křesťanství, které se nikdy zcela nevzpamatovalo z ran, jež mu uštědřili Darwin a Freud, se nakonec nečekaně vytratilo ještě před archeologickými nálezy ve dvacátém století. Hindské náboženství s udivujícím panteonem bohů a bohyní nepřežilo rozvoj vědeckého racionalismu. A islám, oslabený stejnými vlivy, ztratil zbytky prestiže, když vycházející Davidova hvězda zastínila Prorokův půlměsíc.

Tato náboženství sice stále existovala a jistě se ještě po generace udrží, ale jejich vliv dávno pominul. Přežilo jen učení Buddhy, kterému se dokonce podařilo svůj vliv posílit, protože vyplnilo uprázdněný prostor po ostatních vírách. Buddhismus sám se označoval za filozofický směr a nestavěl na tvrzeních, která je možné vyvrátit archeologickým kladívkem. Díky tomu se vyhnul otřesům, které ostatní giganty zničily. Vnitřními reformami se očistil a zjednodušil, ale základní struktura zůstala neporušená.

Franklin věděl, že jedním ze základních kamenů buddhismu je úcta ke všem živým tvorům. Byl to zákon, který někteří buddhisté obcházeli tvrzením, že jíst maso zvířete, které zabil někdo jiný, je v souladu s vírou. V posledních letech se objevily pokusy dodržovat toto pravidlo co nejpřísněji, takže na nejrůznějších úrovních probíhaly nekonečné debaty mezi vegetariány a příznivci masa. Že by tyto dohady mohly mít vliv na činnost Organizace pro výživu, by Franklina nenapadlo ani ve snu.

„Řekněte mi,“ zeptal se, když se pod nimi míhaly úrodné hory, „jaký je ten Thero jako člověk?“

„Thero je jeho titul. Pokud chcete, překlad by byl asi arcibiskup. Jeho skutečné jméno je Alexander Boyce a narodil se před šedesáti lety ve Skotsku.“

„Ve Skotsku?“

„Ano — byl prvním člověkem ze Západu, který se dostal na vrchol buddhistické hierarchie a musel na té cestě překonat řadu překážek. Jeden můj přítel, bhikku — ehm, mnich — si stěžoval, že Maha Thero je typický církevní starší, který se narodil o několik set let později. Takže namísto skotské církvi se věnoval reformaci buddhismu.“

„Jak se dostal na Srí Lanku?“

„Věřte nebo ne, přišel sem, jako začínající filmový technik. Tehdy mu bylo asi dvacet. Říká se, že se vydal natáčet sochu umírajícího Buddhy do jeskyně chrámu Dambulla a poté se vzdal své víry a přestoupil na buddhismus. Pak se dvacet let snažil propracovat se až na vrcholek a jeho dílem jsou téměř všechny reformy, ke kterým od té doby došlo. Náboženství se po několika tisíciletích existence naruší a je potřeba je pročistit. Maha Thero významně ovlivnil buddhismus na Srí Lance tím, že ho zbavil všech hinduistických bohů, kteří se usadili v chrámech.“

„A jak hledá nové nápady?“

„Předstírá, že s politikou nemá nic společného, ale pouhým zvednutím prstu dokázal položit několik vlád. Na Východě má velké množství stoupenců. Jeho programům s názvem Buddhův hlas naslouchá několik set milionů lidí. Tvrdí se, že s ním sympatizuje minimálně miliarda lidí, i když všichni se vírou neřídí. Už chápete, proč hovoříme tak vážně?“

Když teď Franklin pochopil, kdo se skrývá za záhadným jménem, vzpomněl si, že ctihodný Alexander Boyce byl před dvěma nebo třemi lety na titulní stránce časopisu Země. Takže přece jen mají něco společného. Teď by byl rád, kdyby si byl článek přečetl, ale tehdy to nebylo středem jeho zájmu a nedokázal si ani vybavit Therovu podobu.

„Je to velice tichý, drobný člověk, se kterým je snadné vyjít,“ zazněla odpověď na nepoloženou otázku. „Zjistíte, že se chová přátelsky a rozumně, ale jakmile se rozhodne, rozmetá jakýkoli odpor jako ledovec. Není fanatik, pokud na to myslíte. Jestli se vám podaří přesvědčit ho o tom, že nějaká akce je nezbytná, nebude vám stát v cestě, i když s vámi nebude souhlasit. Naše snaha o zvýšení produkce masa v oblasti mu vadí, ale je mu jasné, že všichni nemohou být vegetariány. Dohodli jsme se s ním na kompromisním řešení a že nebudeme ani v jednom z posvátných měst budovat jatka, ačkoli původně jsme to měli v úmyslu.“

„Tak proč se začal najednou zajímat o Úřad pro chov velryb?“

„Zřejmě se rozhodl dát o sobě vědět. A mimochodem — nemáte pocit, že velryby se od ostatních zvířat liší?“ Úředník pronesl otázku téměř omluvným tónem, jako by očekával odmítnutí nebo dokonce posměch.

Franklin mlčel, protože tuto otázku se posledních dvacet let snažil vyřešit sám pro sebe. Scenérie pod nimi ho od ní odpoutala.

Právě přelétali nad kdysi největším městem na světě. Ve srovnání s ním byl Řím nebo Athény pouhými vesnicemi. Až do rozkvětu Londýna a New Yorku před dvěma sty lety nemělo konkurenci v rozloze ani počtu obyvatel. Starobylé sídlo singhálských králů obklopoval kruh umělých jezer, některá měla v průměru až deset kilometrů. I z výšky byl na současné Anuradhapuře znát rozdíl mezi starým a novým. Mezi barevnými vzdušnými konstrukcemi dvacátého prvního století se občas objevily velké zvonovité chrámové stavby. Právě přelétali nad největší z nich — Abhayagiri Dagoba. Dlažba chrámu dávno zarostla travou a křovím, takže chrám teď připomínal spíš asymetrický kopec, zakončený zborcenou věží. Velikostí mohla ten kopec překonat jen jediná z pyramid, postavená na břehu Nilu.

Když dorazili do místní kanceláře Světové organizace pro výživu, promluvil si Franklin s jejím vedoucím a obdařil jednoho reportéra, kterému se podařilo nějakým způsobem zjistit jeho přítomnost ve městě, několika neurčitými odpověďmi. Příjemně se najedl a začínal být přesvědčen, že už ví, jak se se situací vypořádat. Jde vlastně jen o další problém ve styku s veřejností. Něco podobného, jako když se před třemi týdny objevila v novinách senzačně laděná a velice nepřesná reportáž o porážení velryb. Tehdy se mu na hlavu sesypaly protesty několika sdružení na ochranu zvířat. Věc vzápětí vyšetřila zvláštní komise a všechna obvinění rychle vyvrátila. Kromě nesolidního reportéra nikdo žádnou újmu neutrpěl.

Když ale o několik hodin později stál před k obloze se tyčící pozlacenou věží Ruanveliseya Dagoba, pochybnosti se vrátily. Obrovský bílý chrám byl nádherně obnoven a zdálo se nemožné, že od položení jeho základních kamenů uplynulo skoro dvaadvacet století. Nádvoří chrámu lemovala téměř čtyři sta metrů dlouhá stěna, sestavená ze soch slonů v životní velikosti. Spojením umění a víry tu vzniklo mistrovské architektonické dílo poskytující závratný pocit starobylosti. Franklin se neubránil úvahám, kolik současných staveb bude v roce 4000 v tak zachovalém stavu.

Velké dlažební kameny byly rozpálené a Franklin byl rád, že u vchodu do chrámu odložil jen boty a ponožky si nechal. K chrámu tyčícímu se k obloze jako zářivá hora byla přistavěna moderní budova, jejíž čisté linie a bílé plastové stěny s prací stavitelů, kteří zemřeli před začátkem éry křesťanství, dobře ladily.

Bhikku v rouchu šafránové barvy zavedl Franklina do Therovy pohodlné a příjemně klimatizované kanceláře. Takovou pracovnu by mohl mít kterýkoli významný vedoucí pracovník kdekoli na světě. Zvláštní pocit, který se Franklina zmocnil při vstupu do chrámu, se začínal vytrácet.

Maha Thero vstal a šel ho přivítat. Byl to drobný člověk a Franklinovi dosahoval sotva po ramena. Lesknoucí se vyholená lebka mu dávala nadčasový vzhled. Bylo těžké odhadnout, co si ten člověk myslí a ještě obtížnější bylo zařadit ho do některé z obvyklých kategorií. Na první pohled na Franklina nijak zvlášť nezapůsobil, ale potom si Franklin uvědomil, kolika malým lidem se podařilo zatřást světem.

Ani po čtyřiceti letech Mahanayake Thero neztratil rodný přízvuk. Zpočátku to v tomto prostředí působilo nepatřičně, možná až trochu komicky, ale za několik minut si to Franklin přestal uvědomovat.

„Je od vás hezké, že jste vážil tak dlouhou cestu, pane Frankline,“ poznamenal Thero zdvořile, když si potřásli rukama. „Musím přiznal, že jsem nečekal, že by se můj požadavek realizoval tak rychle. Doufám, že vám to není nepříjemné?“

„Ne,“ odpověděl Franklin. „Vlastně,“ dodal upřímně, „tato návštěva pro mě představuje zcela novou zkušenost a jsem vděčný za možnost se sem podívat.“

„Výborně!“ pronesl Thero spokojeně. „Já mám ze své cesty na základnu do jižní Georgie podobné pocity, jen doufám, že mi nebude dělat potíže tamní klima.“

Franklin si vzpomněl na instrukce, které dostal. „Snaž se ho od jeho záměru odradit, ale nesmíš na něj spěchat.“ Dobře, tak tedy začne.

„To je právě jedna z věcí, na kterou jsem vás chtěl upozornit, Vaše Důstojnosti,“ odpověděl a doufal, že použil vhodný titul. „V jižní Georgii je právě zima v nejlepším a základna je vlastně do konce jara zavřená. Znovu ožije až tak za pět měsíců.“

„Jsem to ale bláhový — měl jsem si to uvědomit. Ale do polárních oblastí jsem se nikdy nedostal, i když jsem o to stál. Myslím, že jsem hledal záminku, jak se tam podívat. No, budu se muset vydat na některou ze základen na severu. Kterou navrhujete — Grónsko nebo Island? Řekněte mi, kde vám to bude víc vyhovovat. Nechceme vám působit jakékoli potíže.“

Po této poslední větě se stal Franklin poraženým ještě před začátkem bitvy. Bylo mu jasné, že stojí proti protivníkovi, kterého od jeho záměru neodradí úskokem ani silou. Bude se prostě muset s Therem dohodnout. Bude se muset snažit vyjít z boje se ctí a doufat, že všechno nakonec dobře dopadne.