Hluboké pastviny

Sedmá kapitola

Než se Indra probrala z prvního šoku, seděla a nevěřícně zírala, jak se Franklin svíjí na písku a naříká jako dítě. Potom jí ale zdravý rozum a instinkt napověděly, jak se zachovat. Sklonila se nad ním a objala ho.

„Waltře!“ křičela. „Nic se neděje, všechno je v pořádku — nemusíš se bát!“

Jakmile ta slova vyslovila, připadala jí bláhová a bezvýznamná, ale nic lepšího mu nabídnout nemohla. Franklin vypadal, jako by ji neslyšel. Neovladatelně se třásl a se zoufalým odhodláním svíral kmen stromu. Na člověka zredukovaného na šílený strach a zbaveného hrdosti a důstojnosti byl hrozný pohled. Jak se nad ním Indra skláněla, uvědomila si, že mezi vzlyky volá nějaké jméno. Ani v tak napjatém okamžiku v sobě nedokázala potlačit žárlivost. Franklin sotva slyšitelně stále dokola šeptal: „Ireno!“ a potom ho znovu pohltil záchvat pláče.

Jeho záchvat byl nad možnosti Indřiných znalostí o medicíně. Po chvíli váhání se ale rozběhla k lodi a otevřela lékárničku. Obsahovala krom jiného lahvičku s tabletkami na tišení bolesti. Bylo na nich výrazně vytištěné upozornění: BRÁT POUZE JEDNU. Nebylo to jednoduché, ale nakonec se jí podařilo vpravit jednu Franklinovi do úst. Držela ho v náručí, chvění pomalu ustupovalo a záchvat zvolna odezníval.

Najít hranici mezi soucitem a láskou není jednoduché. Pokud taková hranice existuje, Indra ji právě překročila. Franklinova ztráta mužnosti ji neodpuzovala. Bylo jí jasné, že se mu v minulosti muselo přihodit něco strašného a že mu to stále ještě působí potíže. Ať se jedná o cokoli, věděla, že i pro její budoucnost je důležité, aby mu pomohla to překonat.

Franklin se zklidnil, ale byl při vědomí a vnímal. Nebránil se, když ho otočila tak, aby neměl tvář zabořenou v písku a pustil se stromu, který tak zoufale svíral. Pohled měl ale prázdný a němě pohyboval rty.

„Vrátíme se domů,“ zašeptala, jako by tišila vyděšené dítě. „Pojď — už je to dobré.“

Pomohla mu vstát a Franklin už se natolik vzpamatoval, že jí pomohl, i když jen mechanicky, sbalit věci a dotáhnout katamaran na vodu. Vypadal už jako obvykle, ale nemluvil a v očích se mu zračil tak pronikavý smutek, že to Indře drásalo srdce.

Ostrov opouštěli za pomoci plachet i motoru, protože Indra nechtěla mařit čas. Ani teď jí nepřipadalo, že by jí něco hrozilo, i když případná pomoc byla několik desítek kilometrů vzdálená a ona tu byla sama s mužem, který je možná šílenec. Zajímalo ji jediné — aby co nejrychleji zajistila Franklinovi lékařskou pomoc.

Světla rychle ubývalo. Slunce se dotýkalo obzoru a na východě se objevovala tma. Na obydlených ostrovech začala jedno po druhém ožívat světla. A mezi nimi zářila na západě Venuše, která vlastně všechny potíže způsobila…

Najednou Franklin promluvil. Sice s potížemi, ale naprosto rozumně.

„Promiň mi to, Indro,“ začal. „Bojím se, že jsem ten výlet úplně zkazil.“

„Neblázni,“ ohradila se. „Ty za nic nemůžeš. Nic si z toho nedělej — a nemluv, dokud nebudeš skutečně chtít.“ Franklin se znovu ponořil do mlčenlivosti a po zbytek cesty už nepromluvil. Když se natáhla, aby ho vzala za ruku, ztuhl a jeho obranný postoj dával jasně najevo, že by byl raději sám. Dotklo se jí to, ale jeho nevyslovené odmítnutí respektovala. Čekal je obtížný úsek cesty mezi útesy a Indra musela připevnit na loď světla. Vítr zesílil a kolem ostrova Wistari se objevovaly a mizely bílé, nadpozemsky zářící příbojové vlny. Dívka jedním okem sledovala dění na vodě a druhým blikající světlo, označující konec heronské přístavní hráze. Nevydechla si, dokud se hráz neobjevila spolu s celým ostrovem přímo před nimi. Teprve pak se uvolnila a mohla se věnovat Franklinovi.

Zdálo se, že je v pořádku. Zakotvili loďku a vydali se k laboratořím. Indra mu neviděla do tváře, protože šel na neosvětlené straně a měsíční světlo zastiňovaly listy palem. Když jí přál dobrou noc, měla pocit, že mluví naprosto přirozeně.

„Díky za všechno, Indro. Zachovala ses skvěle.“

„Zavedu tě k doktoru Myersovi. Musíš za ním hned zajít.“

„Ne — nic pro mě nemůže udělat. Už jsem v pořádku — už se to nestane.“

„Stejně si myslím, že bys za ním měl zajít. Doprovodím tě do tvého pokoje a potom ho zavolám.“

Franklin zavrtěl hlavou.

„Nechci, abys něco podnikala. Slib mi, že ho nebudeš volat.“

Indra bolestně bojovala s pochybami. Bylo jí jasné, že nejmoudřejší by bylo slíbit mu, co chce a potom slib porušit. To by jí ale Franklin nikdy neodpustil. Nakonec se rozhodla pro kompromis.

„Když ho nezavolám, zajdeš za ním sám?“

Franklin s odpovědí chvíli váhal. Mrzelo ho, že jeho poslední slova s dívkou, kterou mohl milovat, budou lživá. Ale rozhodl se a jinak to nejde.

„Ráno se s ním spojím — a ještě jednou děkuju.“ Než se Indra vzpamatovala, otočil se a odcházel.

Sledovala, jak mizí na temné cestě vedoucí k výcvikové a řídicí sekci. V duši se jí mísilo štěstí s obavami — byla šťastná, že našla lásku, ale obávala se sil, které nechápala. Obavy se vzápětí změnily ve strach. Neměla trvat na tom, aby za doktorem Myersem zašel okamžitě, i kdyby to mělo být proti jeho vůli?

Kdyby viděla Franklina, jak jako ve snu kráčí měsíčním světlem zalitým lesíkem k přístavišti a pokračuje dál k moři, okamžitě by se všech pochybností zbavila.

Rozum se u něho stal jen pasivním nástrojem citů, které směřovaly k jedinému cíli. Na to, aby se dokázal ovládat a uvažovat, prožil příliš velký otřes. Byl jako raněné zvíře, které dokáže myslet jen na to, jak se zbavit bolesti. Vydal se k jedinému místu, kde po dlouhé době prožil několik chvil klidu a spokojenosti.

Přístavní hráz byla opuštěná. Vydal se k okraji útesu. V hangáru s ponorkami, asi sedm metrů pod hladinou vody, podnikl poslední přípravy stejně pečlivě, jak to dělal při předešlých plavbách. Zmocnil se ho pocit viny, že své zaměstnavatele připraví o drahé zařízení i o čas, ale nemůže za to, že jinou možnost nemá.

Torpédo tiše proklouzlo vjezdem a Franklin nabral kurs na otevřené moře. Bylo to poprvé, kdy byl pod vodou v noci. Po setmění zůstávaly venku jen uzavřené ponorky. Řízení v noci bylo pro nechráněného člověka nebezpečné. To ale bylo to poslední, co by mu dělalo starosti. Franklin se vydal známým směrem k průplavu, kterým se dostane za útesy.

Bolest částečně povolila, ale odhodlání zůstávalo. Sem patří, tohle je místo, kde může být šťastný. Tady zapomene.

Ocitl se ve tmavomodrém půlnočním světě, kam bledé paprsky měsíce téměř neproniknou. Kolem něho se jako fosforeskující duchové pohybovaly podivné stíny. Byli to obyvatelé útesů, které vyrušil nebo vystrašil. Pod ním se jako stíny v hluboké tmě rýsovaly korálové útvary, kopce a údolí, která dobře znal. S odevzdaným smutkem se s nimi rozloučil.

Teď, když měl před sebou jasný cíl, nebyl důvod váhat. Sešlápl akcelerátor a torpédo vyrazilo kupředu jako ostruhami pobídnutý kůň. Ostrovy Velkého bariérového útesu zůstaly za ním a on se hnal na volné moře rychlostí, jakou žádný jiný mořský tvor nedokáže vyvinout.

Jen jednou se podíval nahoru ke světu, který se rozhodl opustit. Voda byla nádherně průzračná a třicet metrů nad sebou zahlédl na hladině stříbrný odraz měsíčního světla. Něco takového moc lidí před ním nevidělo. Viděl dokonce i zářivou rozmazanou skvrnu, přímý odraz měsíce pronikající do hlubin. Když vlny na chvíli ustaly, přestal se obraz vlnit a zachoval si původní tvar.

Jednu chvíli se za ním pustil veliký žralok — největší, s jakým se kdy setkal. Velký protáhlý obrys za sebou zanechával lesklou stopu zvířené vody a najednou se objevil přímo před ním. Nijak se nesnažil mu vyhnout. Jak ho ryba míjela, zachytil upřený pohled jejího oka, zahlédl žábry a všiml si i nevyhnutelného doprovodu pilotů pruhovaných a štítovců lodních. Když se ohlédl, zjistil, že žralok je za ním. Netušil, jestli ho k pronásledování nutí zvědavost nebo hlad a ani ho to nezajímalo. Asi minutu se za ním žralok držel, ale potom ho díky značné rychlosti setřásl. S takovou reakcí se u žraloka ještě nesetkal. Obyčejně je zvuk motorů vyplaší. Ale pravidla, kterými se život pod vodou řídí ve dne, zřejmě ve tmě neplatí.

Hnal se jasnou nocí, která teď pokrývá polovinu světa, ukrytý za štítem, jenž ho chránil před náporem vody, kterou rozrážel cestou na otevřené moře. I teď využíval při řízení všech dovedností a neztrácel orientaci. Přesně věděl, kde se nachází, kam míří i jak hluboká je voda v místech, kam vplouval. Za několik minut se začne dno příkře svažovat a nastane čas loučení.

Natočil příď torpéda přímo do hlubin a snížil rychlost na čtvrtinu. Hluk motorů a zvířené vody ztichl a Franklin začal zvolna klouzat po svahu, jehož konec už neuvidí.

Měsíční světlo začalo blednout a voda pod ním houstla. Záměrně se vyhýbal pohledu na hloubkoměr, nechtěl vědět, kolik vody má nad hlavou. Každou minutou cítil na těle zvyšující se tlak, ale nebylo mu to nepříjemné. Skutečně, Franklin ten pocit vítal, stal se vědomou obětí a s radostí se odevzdával do rukou velké matky života.

Tma se stala neproniknutelnou. Byl tu sám. Občas zahlédl v hloubce, kterou nedokázal odhadnout, záblesk těla některého z obyvatel moře, který se vydal za svými tajemnými záležitostmi. Někdy se stane, že se objeví nová galaxie, která během několika vteřin zanikne. Možná ani další galaxie nemají delšího trvání a ve srovnání s věčností nejsou důležité.

Začal se ho zmocňovat narkotický spánek z otravy dusíkem. Žádný člověk s dýchacím přístrojem se z takové hloubky nevrátil, aby mohl vyprávět, jaké to je. Dýchal při tlaku, který převyšoval normální tlak víc než desetkrát a torpédo se nořilo stále níž do temných hlubin. Z mysli se mu vytratily všechny obavy, odpovědnost, strach i zklamání a nahradila je euforie, která zaplavila všechny vrstvy jeho vědomí.

Najednou, úplně na konci, se objevil pocit provinění. Pocítil hluboký smutek nad tím, že Indra bude muset znovu začít hledat štěstí, které jí mohl dát on.

Potom už zbývalo jen moře a stroj, nořící se stále níž ke dnu Pacifiku, jehož hloubka v těch místech dosahovala dvou set metrů.