Hluboké pastviny

Dvanáctá kapitola

Zástupce hlavního strážce Walter Franklin se právě holil, když se ozvalo naléhavé volání. Když jednou za měsíc odstraňoval vousy, vždycky se divil, že ani po tolika letech výzkumů se biochemikům stále ještě nepodařilo najít způsob, jak růst vousů zastavit jednou provždy. No, člověk by neměl být nevděčný, pomyslel si. Ještě před několika generacemi se muži museli holit každý den pomocí složitých, nákladných a někdy i smrtelně nebezpečných pomůcek.

Franklin si dál roztíral po tváři vrstvu krému, když zaslechl pípat poplašný signál. Z koupelny se dostal přes kuchyň do haly těsně poté, co přístroj zmlkl, ale vzápětí se ozval znovu. Stiskl tlačítko příjem, obrazovka se rozsvítila a na ní se objevila důvěrně známá, ale obavami zachmuřená tvář operátora velitelství.

„Máte se okamžitě hlásit do služby, pane Frankline,“ oznámil jedním dechem.

„Co se děje?“

„Jde o farmy, pane. Ohrada se někde prolomila a jedno ze stád se dostalo ven. Právě požírá jarní úrodu a musíme je odtamtud co nejrychleji dostat.“

„To je všechno?“ ujistil se Franklin. „Za deset minut jsem v přístavu.“

Byla to sice výjimečná situace, ale ne tak závažná, aby ho mohla nějak vykolejit. Farmy budou křičet, že jejich produkci požírá několik tisíc půltunových rybek. On sám byl ale v duchu na straně velryb. Jestli se jim podařilo proniknout na planktonové plantáže, ať si ten výlet užijí.

„Co se děje?“ vynořila se z ložnice Indra. Její dlouhé tmavé vlasy vypadaly i v tak časnou ranní hodinu krásně a splývaly jí přes ramena jako zářivá opona. Když jí Franklin vysvětlil, co se stalo, zatvářila se ustaraně.

„Je to možná vážnější, než si myslíš,“ vysvětlila mu. „Pokud si nepospíšíte, budete mít za chvíli co dělat s houfem nemocných zvířat. Jarní úroda je největší, jakou pamatuju, takže tvoji nenasytní miláčci se můžou pořádně přežrat.“

Franklin si uvědomil, že má naprostou pravdu. Farmy na plankton nepatřily do jeho kompetence a tvořily v rámci Úřadu pro moře a oceány samostatnou sekci. Ale věděl o nich dost, protože představovaly alternativní a v jistém smyslu i konkurenční způsob získávání potravy z moře. Zastánci planktonu tvrdili, a zřejmě právem, že pěstování zelené stravy je účinnější než péče o velryby, protože zvířata se planktonem živí a tím se v potravinovém řetězci ocitají podstatně níž. Proč vyhodit pět kilo planktonu na získání půl kila masa, když je možné plankton sklidit přímo?

Debata na toto téma probíhala už nejméně dvacet let a zatím se ani jedné straně nepodařilo získat převahu. Občas se spor přiostřil a připomínal, i když v daleko větším měřítku a na jiné úrovni, rivalitu mezi statkáři a vlastníky stád v době osidlování amerického středozápadu. Naneštěstí pro moderní letopisce však proti sobě stojící sekce Úřadu pro moře a oceány Světové organizace pro výživu bojovaly výhradně prostřednictvím oficiálních memorand a účinných, avšak neviditelných byrokratických zbraní. Nikdo nehájil pastviny se zbraní v ruce a pokud se zhroutila ohrada, bylo to výhradně díky technické poruše, nikoli úmyslné noční sabotáži…

V moři stejně jako na souši závisí všechen život na vegetaci. A množství vegetace souvisí s kvalitou živné půdy, ve které roste — na množství dusičnanů, fosfátů a poměru dalších důležitých složek. V oceánu mají tyto životně důležité substance tendenci klesat ke dnu do hloubek, kam už neproniknou sluneční paprsky a rostliny tam nemohou existovat, natož růst. Zdrojem života je moře do přibližně stometrové hloubky. Všechno, co je níž, těží nějakým způsobem z potravy vyprodukované nahoře.

Každý rok na jaře, když teplo nového roku sestoupí do hlubin, zareaguje na neviditelné slunce i voda ve velké hloubce. Rozpíná se a stoupá vzhůru, aby s sebou přinesla na hladinu miliardy tun solí a ostatních živin, které obsahuje. Plovoucí rostliny tak dostanou zdola živiny a shora světlo a tempo jejich růstu se zněkolikanásobí. Stejně dobře se pak daří i živočichům, kteří se jimi živí. Tak přichází na mořské pastviny jaro.

Tento cyklus se zopakoval bezpočtukrát dávno předtím, než se na scéně objevil člověk. A ten do něj důrazně zasáhl. Nebyl spokojen s nerostnými látkami vyprodukovanými přírodou, které vynášely spodní vody oceánu k hladině a ponořil na strategická místa do hlubin jaderné generátory. Díky jejich žáru tryskaly nahoru gejzíry vody, přinášející s sebou chemické poklady. Toto umělé zvýšení přírodního koloběhu představovalo snad nejoriginálnější a zároveň velice přínosné využití jaderné energie. Tímto způsobem se produkce potravin v mořích zvýšila téměř o deset procent.

A teď se velryby snaží ze všech sil nastolit rovnováhu.

Na zátah bude nutné využít síly na moři i ve vzduchu. Ponorek bylo příliš málo a byly příliš pomalé, než aby dokázaly operaci zvládnout bez pomoci. Tři z nich — včetně Franklinova průzkumného plavidla — dopraví k porušené ohradě nákladní letoun. Spustí je dolů a dál bude sledovat pohyb velryb ze vzduchu, protože je možné, že se zvířata rozptýlí na takové ploše, že radar ponorek je nedokáže zachytit. Dva další letouny se pokusí velryby vyplašit sirénami. Tato taktika se ale nikdy v minulosti příliš neosvědčila, a tak si od ní nikdo moc nesliboval.

Dvacet minut po vyhlášení poplachu už Franklin sledoval obrovské úrodné plochy Pearl Harboru z dopravního letadla. Stále ještě neměl rád létání a pokud to bylo jen trochu možné, snažil se mu vyhnout. Ale výšky ho už neděsily a dokázal se klidně podívat dolů bez pocitu nevolnosti.

Sto šedesát kilometrů východně od Havaje barva vody přešla nečekaně z modré ve zlatavou. Pohyblivá pole s první úrodou pokrývala hladinu Pacifiku až k obzoru. Letadlo pokračovalo směrem k vycházejícímu slunci, ale planiny se zdály nekonečné. Tu a tam se na hladině vznášely jeden a půl kilometru dlouhé sklízecí stroje, které připomínaly záhadné hračky nějakých obrovských dětí. Vedle nich bylo možné vidět menší pontony a čluny, na kterých se shromažďovalo potřebné vybavení. Vypadalo to velkolepě i v době mamutích strojů, ale Franklina to nijak neohromilo. Nehnul s ním ani pohled na miliardu tun tříděných rozsivek a garnátů — a nic na tom neměnila ani skutečnost, že mohou nasytit polovinu lidstva.

„Právě přelétáme nad havajským koridorem. Za chvíli uvidíme, kudy zmizely,“ ozval se pilot z reproduktoru.

„Už je vidím,“ prohodil jeden ze strážců, naklonil se přes Franklina a ukazoval dolů na hladinu. „A zažívají nejlepší okamžiky svého života.“

Naskytl se jim pohled, při kterém si farmáři musí rvát vlasy. Franklinovi se najednou vybavila písnička, kterou se učil v mateřské škole a snad třicet let si na ni nevzpomněl.

Husy jsou nepochybně v ječmeni a Andulce dá pořádnou práci, než je vyžene ven. Dole byla žlutě zbarvená hladina protkaná bezpočtem úzkých pěšinek, jak si žravé, zvolna se pohybující hory prokousávaly cestu bohatými planktonovými poli. Za každou z velryb se táhla modrá čára odhalené vody, jak se obrovská zvířata proplétala oblastí, která jim musela připadat jako ráj kytovců. Franklinova práce spočívá v tom, co nejrychleji je z toho ráje vykázat.

Všichni tři strážci po závěrečné poradě opustili kabinu a vydali se dolů k ponorkám, které už na držácích jeřábu čekaly na spuštění na vodu. Na zahnání velryb nic složitého není, ale mohou nastat potíže s návratem zpátky. Pokud by se moře rozbouřilo, možná se budou muset dopravit zpátky vlastními silami.

Byl to zvláštní pocit sedět v ponorce uvnitř letadla, ale na podobné úvahy Franklinovi při obvyklé přípravě na zanoření moc času nezbývalo. Potom se z reproduktoru na ovládacím panelu ozvalo: „Jsme v deseti metrech, otevíráme nákladní prostor. Připraví se číslo jedna.“ Franklin měl dvojku. Obrovské nákladní letadlo dokázalo viset nehnutě ve vzduchu a zvedáky se pohybovaly tak plynule, že si ani nevšiml, ve kterém okamžiku se ponorka dostala do svého přirozeného prostředí. Potom se všechna tři plavidla vydala na předem vytyčené trasy. Připomínala mechanické ovčácké psy obíhající kolem stáda.

Za chvíli bylo Franklinovi jasné, že operace nebude tak snadná, jak se zpočátku zdálo. Ponorka se prodírala hustou polévkou, která znemožňovala vidění a omezila dokonce i činnost radaru. A co bylo ještě vážnější, vodní pumpy motorů se potýkaly s hustou kaší s vypětím všech sil. Franklin nemohl dopustit, aby se pohonný systém zahltil. Nejlepší by bylo ponořit se pod vrstvu planktonu a vynořit se jen v případě nejvyšší nutnosti.

Sto metrů pod hladinou byla voda zakalená a viditelnost stále minimální, ale ponorka už mohla vyvinout slušnou rychlost. Uvažoval, jestli o něm velryby hodující nad jeho hlavou vědí a jestli si uvědomují, že idyla se chýlí ke konci. Na obrazovce radaru byly patrné jejich odrazy, jak se zvolna pohybují na hladině, kam ale jeho sirény neproniknou. Bylo zvláštní, že hladina vypadala zdola stejně při pohledu pouhým okem i akustickými čidly radaru.

Charakteristické odrazy dvou dalších ponorek se blížily k roztroušenému hejnu velryb. Franklin se podíval na hodinky — akce začne za necelou minutu. Zapnul venkovní mikrofony a naslouchal zvukům moře.

Jak si někdo může myslet, že pod hladinou je ticho! I omezený lidský sluch tu dokáže rozeznat množství různých zvuků — nárazy chitinových čelistí, sténání obrovských balvanů odolávajících mořskému příboji, vysoké zvuky vydávané sviňuchami a nezaměnitelné šlehnutí žraločího ocasu, když ryba mění směr. A to byly jen zvuky ze slyšitelného spektra. Naslouchat celé škále hudby vyžaduje najít nad i pod lidským uchem slyšitelné frekvence. To pro kmitočtový konvertor ponorky nebylo nic složitého. Když chtěl, mohl si Franklin vyladit jakýkoli zvuk od kmitočtu jednoho megahertzu až po hluboké zvuky, připomínající pomalé otevírání starobylých masivních dveří.

Nastavil přijímač na nejširší pásmo a v duchu si třídil zvuky pronikající do těsné kabiny z vodního světa venku. Okamžitě vyloučil zvuky způsobené lidmi, hluk jeho ponorky i vzdálenějších plavidel kolegů vydělí z velké části speciální filtry. Rozeznal vzdálené signály tří radarů — jeho vlastní ostatní téměř přehlušil — a za nimi se slabě ozývalo pípání havajského koridoru. Dvojitá ohrada, která měla zajistit bezpečnou cestu velryb kolem úrodných mořských farem, vysílala signály v pětisekundových intervalech. Bližší část bariéry byla mimo provoz, ale vzdálenější část zvukové bariéry byla jasně slyšet. Jednotlivé pulsy byly podivně zkreslené do slabé jednolité ozvěny, jak každý nový zvuk následovaly zpožděné vlny ze vzdálenějších míst ohrady. Franklin slyšel, jak se každý zvuk vytrácí. Připomínalo mu to doznívání hromu na obloze.

Na tomto pozadí vystupovaly přirozené zvuky ostře a jasně. Ze všech stran se nepřetržitě valily hlasy velryb, jak se navzájem domlouvaly nebo jen hlasitě dávaly najevo radost. Franklin dokázal po zvuku rozlišit samce od samic, ale nepatřil mezi odborníky, kteří dokázali rozeznat jednotlivá zvířata a dokonce interpretovat, co se pokoušejí sdělit.

Na světě neexistuje děsivější zvuk než vřískání velryb, když se člověk mezi nimi pohybuje pod mořskou hladinou. Stačilo zavřít oči a Franklin si dokázal představit, že je ztracený v lese plném duchů a útočí na něj strašidla a skřítci. Kdyby Hector Berlioz slyšel tento smrt věštící sbor, bylo by mu jasné, že příroda ho předešla a že jeho skladba Sen o sabatu čarodějnic není původní.

Tajuplnost ale souvisí s neznámem a tyto zvuky se už staly součástí Franklinova života. Už dávno mu nenaháněly hrůzu jako v začátcích jeho působení. Dnes v něm vzbuzovaly především zvědavé pobavení a překvapení, že tak velká zvířata vydávají tak pištivé zvuky.

Ale vzpomínka na pocity, které v něm zvuky moře dokázaly vyvolat dřív, mu zůstala. Už ho nedokázaly vyděsit, ale stále ještě mu dokázaly zaplnit srdce tichým smutkem. Vždycky v něm vyvolaly vzpomínky na chvíle, které trávil ve vesmírných lodích a na vesmírných stanicích a naslouchal rádiovým vlnám, jak monitory pročesávaly automaticky celé spektrum. Občas se ozvaly vzdálené lodě, signální stanice nebo proudy rychlého sledu kódů, jak kolonie komunikovaly se Zemí. A všechno se odehrávalo na pozadí neutichajícího šumu slabých vysílačů a nekonečným ševelením hvězd a galaxií, jejichž radiace zaplavovala celý vesmír.

Hodiny se přiblížily k nule. Ještě neuplynula první sekunda a moře se rozeznělo výbuchem kakofonních zvuků — kolísavý jekot přiměl Franklina okamžitě sáhnout po ovladači hlasitosti. Zvukové bomby byly odpáleny a jemu bylo líto zvířat, která se ocitla v jejich blízkosti. Body na obrazovce se okamžitě daly do pohybu, jak se vyděšené velryby daly v panice na útěk směrem na západ. Franklin dával pozor, aby mohl v případě potřeby vyvést skupinu, která by minula otvor v ohradě a vracela by se zpátky na farmy.

Generátory zvuku musely být od posledního použití vylepšené, nebo jsou tyhle velryby vnímavější. Jen několik osamocených kusů se pokusilo uniknout a během deseti minut se podařilo dostat je do správného směru a sirénami ponorek je přimět k pohybu. Půl hodiny po spuštění bomb se celé hejno vrátilo otvorem do ohrady a pokračovalo úzkým koridorem dál. Ponorky měly jediný úkol — hlídat na místě, dokud technici ohradu neopraví a zvuková clona nebude zase celistvá.

Nikdo nemohl tvrdit, že šlo o nějaký triumfální úspěch. Byla to jen každodenní práce, další drobná bitva v nekonečném tažení. Vzrušení honu opadlo a Franklin uvažoval, za jak dlouho je nákladní letadlo vyzvedne z vody a odnese na Havaj. Dnes měl mít volno a slíbil Petrovi, že se s ním vypraví na Waikiki a začne ho učit plavat.

Dobrý strážce ale nespouští oči z obrazovky radaru ani v době, kdy se na první pohled nic neděje. Aniž by o tom musel uvažovat, každé tři minuty přepnul radar do režimu dálkového dosahu a nasměroval vysílač ke dnu, aby měl přehled, co se kolem něj děje. Nepochyboval, že kolegové mezi úvahami o tom, za jak dlouho se odsud dostanou, dělají totéž.

Na okraji jeho prostoru, v přibližně šestnáctikilometrové vzdálenosti a tříkilometrové hloubce se na okraji obrazovky pohyboval nejasný bod. Franklin se na něj zahleděl a vzápětí bod vzbudil jeho zájem. Musí to být neobyčejně velký předmět, když je viditelný na takovou vzdálenost — něco minimálně stejně velkého jako velryba. Ale velryba by se v takové hloubce nemohla pohybovat. Vorvani se mohli ponořit až kilometr a půl hluboko, ale tohle je nad jejich možnosti, i když jsou to vynikající potápěči. Že by nějaký hlubinný žralok? Možné to je, pomyslel si Franklin. Neuškodí podívat se na to blíž.

Zaměřil se na vzdálený odraz a zvětšil si ho na největší velikost, kterou mu zařízení umožnilo. Detaily nebyly znatelné, na to byla vzdálenost příliš velká. Zjistil ale, že se jedná o dlouhý tenký předmět, který se pohybuje překvapivou rychlostí. Chvíli ho zkoumal a potom se spojil s kolegy. Při akci byl hovor omezen jen na nutné informace, ale teď se objevila záhada, která ho zaujala.

„Volá dvojka,“ ohlásil se. „Na 185 stupních mám nějaký velký předmět. Vzdálenost patnáct kilometrů, hloubka tři tisíce metrů. Vypadá to jako další ponorka. Nevíte, jestli tu kromě nás operuje ještě někdo?“

„Jednička volá dvojku,“ ozvalo se okamžitě. „Je to mimo můj dosah. Mohla by tu být nějaká výzkumná ponorka. Jak velký ten předmět je?“

„Asi třicet metrů dlouhý, možná víc. Pohybuje se rychlostí kolem deseti uzlů.“

„Volá trojka. Žádné výzkumné plavidlo tu není.. Nautilus IV se opravuje a Cousteau je v Atlantiku. Zřejmě jste zaměřil nějakou rybu.“

„Tak velké ryby nejsou. Žádám o povolení podívat se blíž. Myslím, že bychom to měli obhlédnout.“

„Povoluji,“ odpovědělo číslo jedna. „My tady zatím tu díru ohlídáme. Zůstaňte ve spojení.“

Franklin otočil ponorku na jih a vytáhl z malého plavidla maximální rychlost. Bod, který sledoval, byl už příliš hluboko, ale zbývala možnost, že se vrátí zpátky k hladině. A kdyby se tak nestalo, když se přiblíží, odraz na obrazovce radaru bude daleko jasnější.

Po několika kilometrech zjistil, že pronásledování je beznadějné. Zvíře nepochybně zachytilo vibrace motoru nebo radar a hnalo se do hlubin. Podařilo se mu přiblížit na sedm kilometrů, ale potom se signál ztratil ve změti odrazů ode dna. Poslední pohled ho utvrdil v původním předpokladu, že se jedná o dlouhé, ale poměrně štíhlé stvoření, ale žádné podrobnosti nedokázal rozeznat.

„Takže se ti to ztratilo,“ ujistila se jednička. „Předpokládal jsem to.“

„Vy víte, co to mohlo být?“

„Ne — stejně jako všichni ostatní. Ale pokud vám mohu radit, před reportéry o tom nemluvte. Z toho byste se už nedostal.“

Franklin zaskočeně zíral na reproduktor, ze kterého se slova ozvala. Takže oni ho nevodili za nos, jak si celou dobu myslel. Vzpomněl si na vyprávění, která občas zaslechl v baru na ostrově Heron, když se tam strážci po službě sešli. Tehdy se jim smál, ale teď pochopil, že měli pravdu.

Ten podivný bod na obrazovce radaru, který se tak rychle vytratil, byl obrovský mořský had.

Na Indru, která pracovala na částečný úvazek v Havajském akváriu, to neudělalo dojem, jaký očekával. Její první poznámka byla dokonce poněkud znevažující.

„Jistě, ale který z mořských hadů? Víš, že existují minimálně tři naprosto odlišné druhy?“

„Ne, o tom jsem neměl tušení.“

„No, první je obrovský úhoř, kterého se podařilo asi třikrát zahlédnout, ale nikdy nebyl řádně identifikován, i když ve čtyřicátých letech dvacátého století byly odchyceny jeho zárodky. Dorůstá dvacetimetrové délky a to většině lidí pro mořského hada stačí. Opravdu zvláštní je ryba Regalecus glesne. Hlavou připomíná koně s hřívou rudých ostnů jako čelenka statečného indiánského válečníka a hadí tělo dosahuje až pětadvacetimetrové délky. Když víme o existenci takových stvoření, jak můžeš předpokládat, že by nás zaskočilo, co všechno dokáže moře stvořit?“

„A co ten třetí druh, o kterém jsi mluvila?“

„Ten jsme zatím neurčili ani nepopsali. Dostal označení X, protože v lidech vzbuzují řeči o mořských hadech výsměch. Víme jen, že téměř nepochybně existuje, je neobyčejně prohnaný a žije ve velkých hloubkách. Jednoho dne se nám ho podaří odchytit, ale až k tomu dojde, nebude to naší zásluhou, půjde jen o velkou náhodu a štěstí.“

Franklin byl po zbytek večera zamyšlený. Nerad připouštěl, že i přes vybavení, které má člověk k dispozici, a přes nepřetržité hlídkování pod hladinou má moře stále ještě spoustu tajemství a záhad, která si dokáže ještě dlouho uchovat. A bylo mu jasné, že i kdyby se s ním už nikdy nesetkal, bude ho po zbytek života pronásledovat vzpomínka na vzdálený, fascinující bod na obrazovce radaru, jak rychle mizí v hloubce, kde je doma.