Hluboké pastviny

Patnáctá kapitola

„Je to krásný pocit,“ prohodil Franklin, rozvalený pohodlně v křesle na verandě, „mít manželku, kterou moje práce neděsí.“

„Někdy mám strach,“ připustila Indra. „Nemám ráda operace ve velkých hloubkách. Kdyby se tam dole něco stalo, nemáš šanci.“

„Člověk se může stejně utopit ve třech metrech jako ve třech stech.“

„To je hloupost a ty to moc dobře víš. Mimochodem, pokud vím, ještě žádný ze strážců se neutopil. To, co se jim stalo, nebylo ani zdaleka tak příjemné a jednoduché.“

„Omlouvám se, že jsem zvolil takové téma,“ přerušil ji Franklin a rozhlížel se, jestli je Petr v doslechu. „Ale akce Percy ti strach nenahání, že ne?“

„Ne, nemyslím. Jsem stejně zvědavá jako všichni ostatní, jestli ho chytíte. A ještě víc mě zajímá, jestli se doktoru Robertsovi podaří udržet ho při životě.“ Vstala a odešla ke knihovně zapuštěné do zdi. Probírala se hromadou časopisů a různých materiálů, které se na polici nahromadily, až nakonec našla to, co hledala.

„Poslechni si tohle,“ pokračovala, „a měj na paměti, že to bylo napsáno téměř před sto lety.“ Začala číst jako v přednáškové síni a Franklin poslouchal. Nejdřív s mírnou nechutí, ale vzápětí ho text zcela pohltil.

V dálce líně narůstala bílá hmota, zvedala se výš a výš, až se vymanila z modři a zářila před nimi jako lavina, která se právě sesula z hor. Chvíli zazářila, potom začala zvolna klesat, až se zcela potopila. Nevypadalo to jako velryba. Že by to byl Moby Dick? pomyslel si Daggoo. Duch se zanořil, ale zanedlouho se objevil znovu a jeho náhlé zjevení probralo všechny z poklidného klimbání. „Támhle,“ vykřikl černoch. „Támhle! Je tam zase! Noří se pod hladinu! Přímo před náma! Bílá velryba! Bílá velryba!“

V okamžiku se ocitly na vodě čtyři loďky. Achab byl vpředu a všichni se hnali za svou kořistí. Brzy se zase ponořila, ale všichni čekali se spuštěnými vesly, až se objeví znovu. Za chvíli se začala vynořovat na stejném místě jako předtím. Na chvíli jsme všichni zapomněli na Moby Dicka a zírali na nádherný výjev, jaký tajuplné moře občas lidstvu odhalí. Obrovská kašovitá, krémově zbarvená hmota, několik furlongů na délku i na šířku, se vznášela na hladině. Ze středu jí vycházel bezpočet dlouhých paží, které se svíjely a kroutily jako anakondy ve snaze zachytit všechno, co se jim ocitne v dosahu. Neměla tvář a nebylo možné poznat, která část patří dopředu. Nedávala najevo žádné projevy myšlení, citů nebo instinktů. Jen se vznášela na vlnách, nadpozemská, beztvará, jako samotná podstata života.

Se šplouchnutím znovu zmizela. Starbuck stále zíral na rozčeřené vody v místech, kde se zanořila a vykřikl: „Raděj bych viděl Moby Dicka a pustil se s ním do boje, než vidět tohohle bílého ducha!“

„Co to bylo, pane?“ zeptal se Flask.

Obrovská oliheň. Zničila už několik velrybářských lodí, ale některým se podařilo vrátit do přístavu a vyprávět o tom.

Achab mlčel. Otočil člun a vracel se k lodi. Ostatní ho v tichosti následovali.

Indra se odmlčela, zavřela knihu a čekala na manželovu reakci. Franklin se v pohodlném křesle napřímil a zamyšleně pronesl: „Tu část jsem zapomněl — pokud jsem vůbec někdy tak daleko dočetl. Vypadá to jako ze života, ale co ta oliheň dělala na hladině?“

„Zřejmě umírala. Občas se v noci vynořují, ale ve dne to nedělají nikdy. A Melville píše o průzračně modrém ránu.“

„Mimochodem, co je to furlong? Rád bych věděl, jestli Melvillova oliheň byla velká jako Percy. Podle fotografií má rozpětí chapadel čtyřicet tři metrů.“

„Tak to překonal i největší známou modrou velrybu.“

„Jo, asi o metr. Ale nedosahuje ani desetinu její hmotnosti.“

Franklin se zvedl z pohovky a šel najít slovník. Indra v tu chvíli zaslechla z obývacího pokoje nějaký rozhořčený zvuk. „Co se děje?“

„Tady píšou, že furlong je dvě stě metrů. Melville si to vymyslel.“

„Obvykle je velice přesný, alespoň co se týče velryb. Ten furlong je ale opravdu podivný — překvapuje mě, že si toho zatím nikdo nevšiml. Možná měl na mysli sáhy, nebo došlo k tiskařské chybě.“

Franklin se uklidnil, odložil slovník a vrátil se na verandu. Přišel právě včas, aby zahlédl přicházet Dona Burleye. Vytáhl Indru na nohy a srdečně, nicméně bratrsky, ji políbil na čelo a upustil ji zpátky do křesla.

„Ahoj Walte!“ hlaholil. „Máš sbaleno? Hodím tě na letiště.“

„Kde se schovává Petr?“ zeptal se Franklin. „Petře! Pojď se rozloučit! Táta odchází do práce.“

Čtyřletý uzlík nezvládnutelné energie vletěl do místnosti a skočil otci do náruče tak bouřlivě, že ho málem povalil.

„Táta jede chytit tu oliheň?“ ujišťoval se.

„Hej — kdepak se to dozvěděl?“

„Dneska ráno, tos ještě spal, to říkali ve zprávách,“ vysvětlovala Indra. „Ukázali taky několik záběrů z Donova filmu.“

„Tak toho jsem se bál. Teď nás bude pronásledovat banda kameramanů a reportérů a budou nám nakukovat přes rameno. Tak to určitě nastanou nějaké potíže.“

„No, na dno za náma nemůžou,“ uklidňoval ho Burley.

„Doufám, že máš pravdu. Ale nezapomínej, že nejsme jediní, kdo má hlubinné ponorky.“

„Nechápu, jak s ním můžeš vydržet,“ obrátil se Don na Indru. „Na všem vidí vždycky to nejhorší.“

„Vždycky ne,“ usmívala se Indra a odtrhávala Petra od otce. „Minimálně dvakrát v týdnu má i dobrou náladu.“

Když sledovala sportovní auto, jak sjíždí dolů z kopce, úsměv se jí vytratil z tváře. Měla Dona moc ráda, byl téměř členem jejich rodiny, ale byly chvíle, kdy o něho měla strach. Bylo jí líto, že se nikdy neoženil a neusadil. Toulavý, přelétavý život, jaký vedl, ho mohl jen těžko uspokojovat. Od chvíle, kdy se s ním poznala, trávil většinu času pod vodou. Výjimkou byly jen letmé návštěvy základny, za kterou považoval jejich dům. Byl vždycky vítán, problémem byly jen perné chvilky, když se u snídaně objevil s nečekanou dámskou návštěvou.

I jejich život byl podle běžných měřítek kočovný, ale vždycky měli místo, které mohli považovat za domov. Byt v Brisbane, kde její krátká kariéra asistentky na Queenslandské univerzitě skončila narozením Petra. Domek na Fidži, který měl ve střeše štěrbinu, kterou se stavitelům nikdy nepodařilo najít, byt na stanici pro chov velryb v jižní Georgii (stále se jí vybavoval pach hory odpadků a racci kroužící nad dvorky) a nakonec tento dům s výhledem přes moře na další ostrov. Čtyři domovy během pěti let by se mnoha lidem zdály přehnané, ale Indře bylo jasné, že na rodinu strážce to ještě jde.

Občas litovala svojí přerušené kariéry. Říkala si, že až bude Petr starší, vrátí se k výzkumu. Neustále sledovala odbornou literaturu a udržovala kontakt i s praxí. Před několika měsíci jeden časopis dokonce uveřejnil její článek O možném vývoji žraloka ostroploutvého (Scapanorhynchus owstoni) a od té doby se účastnila diskuse s dalšími pěti vědci, kteří měli k tomuto tématu co říct.

I kdyby se nic z jejích snů nesplnilo, bylo příjemné je mít a vědět, že z obou světů se jí dostalo toho nejlepšího. To si říkala Indra Franklinová, hospodyně a ichtyoložka, když se vydala do kuchyně připravit oběd pro věčně hladového syna.

Plovoucí plošina prošla mnoha úpravami, které zcela změnily její původní vzhled. Bytelná ocelová mříž nad izolovaným prostorem pro pozorování celou plošinu prodloužila a nad sítí bylo napnuté plátno, aby Percyho citlivá čidla a kůži neponičily sluneční paprsky. Osvětlení plošiny zajišťovala soustava jantarově zbarvených žárovek. Obrovská vrata betonové nádrže byla na obou stranách otevřena a pouštěla dovnitř slunce i vodu.

Obě ponorky se pohupovaly přivázané vedle přeplněné lávky, kde doktor Roberts uděloval poslední pokyny.

„Budu se snažit vás moc nerušit, až budete dole,“ pronesl, „ale neustále mě informujte, co se děje.“

„Asi budeme mít plný ruce práce, než abychom mohli poskytovat ještě komentář,“ ušklíbl se Don. „Ale budeme se snažit. Kdyby se dělo něco nečekanýho, budeme se snažit co nejrychlejc zmizet. Připraven, Walte?“

„O. K.,“ odpověděl Franklin a soukal se do kabiny. „Uvidíme se tak za pět hodin, s Percym — doufám.“

Bez zbytečného otálení se vydali k mořskému dnu. Za necelých deset minut už měli nad hlavou třináct set metrů vody a na obrazovce kamery i na radaru se objevila známá planina. Ale po blikající hvězdičce, která by naznačovala přítomnost Percyho, nebylo ani vidu.

„Doufám, že se to čidlo neporouchalo,“ prohodil Franklin, když podával netrpělivým vědcům hlášení. „Pokud by se to stalo, mohlo by nám trvat celé dny, než ho znovu objevíme.“

„Myslíš, že se přesunul jinam? Z toho bych ho nevinil,“ namítl Don.

Z dalekého světa zalitého sluncem k nim dolehl odhodlaný a jistý hlas doktora Robertse.

„Možná se schovává v nějaké štěrbině nebo je ukrytý za skálou. Navrhuji, abyste se přesunuli o sto sedmdesát metrů výš a měli tak výhled na všechny nerovnosti dna a mohli provést rychlý průzkum terénu. To čidlo má dosah téměř dvě stě metrů, takže byste ho měli poměrně rychle zachytit.“

O hodinu a půl později už doktorův hlas nezněl zdaleka tak sebejistě a z komentářů snášejících se dolů do hlubin bylo jasné, že reportéři a televizní štáby začínají být netrpěliví.

„Existuje jediné místo, kde by se mohl ukrýt,“ ozval se Roberts. „Pokud je v oblasti a čidlo pracuje, určitě se ponořil do Millerova kaňonu.“

„Ale ten je přes pět tisíc metrů hluboký,“ namítl Don. „Tyhle ponorky jsou prověřené jen do čtyř tisíc.“

„Já vím, já vím. Ale on určitě není až na dně. Zřejmě se usadil někde na svahu. Jestli tam je, snadno ho najdete.“

„Dobře,“ odpověděl Franklin bez známek optimismu v hlase. „Vydáme se tam, ale jestli je ve větší hloubce než čtyři tisíce metrů, tak tam zůstane.“

Na obrazovce radaru byl kaňon zřetelně vidět jako průrva na jasně svítícím dně. Obě ponorky se k ní blížily rychlostí čtyřicet uzlů. Franklin si pomyslel, že nikdo se v takové hloubce nepohybuje rychleji. Jednou letěl v nízké výšce a blížil se k Velkému kaňonu. Viděl, jak se zem pod ním najednou rozestoupila a před ním se objevila hluboká průrva. A teď, ačkoli se mohl spoléhat jen na signály radaru, měl při pohledu na největší trhlinu v mořském dně úplně stejné pocity.

Ještě se tou myšlenkou zabýval, když zaslechl Donův vzrušený hlas: „Támhle je! V hloubce tři tisíce metrů.“

„Nemusíš mi protrhnout bubínky,“ zamručel Franklin. „Vidím ho.“ Strmý sráz kaňonu se na obrazovce radaru jevil jako téměř kolmo dolů směřující čára. Na stěně blikala hvězdička, kterou hledali. Zrádné čidlo Percyho odhalilo.

Podali o situaci zprávu doktoru Robertsovi. Franklin si dokázal představit, jaké zavládlo nahoře vzrušení. Něco z něj pronikalo mikrofonem i dolů. Doktor Roberts se trochu zadýchaně zeptal: „Myslíte, že můžete pokračovat v připraveném plánu?“

„Pokusíme se,“ odpověděl Franklin. „Nebude to jednoduché, když má člověk hned vedle sráz. Doufám, že tam nejsou jeskyně, ve kterých by se mohl Percy schovat. Done, jsi připraven?“

„Jo, můžeme dolů.“

„Myslím, že se k němu dostanu s vypnutými motory. Tak jdeme na to!“

Franklin přesunul zátěž do předních nádrží a začal klouzat dolů. Doufal, že zcela nehlučně. Jakmile by si Percy všiml nebezpečí, zřejmě by zmizel.

Oliheň se pohybovala po příkrém srázu a Franklin žasl, jak na tomto opuštěném místě dokáže sehnat něco k jídlu. Při každém pohybu vypouštěl Percy z kanálku nálevky proud vody. Zdálo se, že stále netuší, že tu není sám, protože nezměnil směr pohybu.

„Jsme ve vzdálenosti sedmdesát metrů — zapnu světla,“ sdělil Donovi.

„Ještě tě neuvidí. Dneska je viditelnost jen dvacet pět metrů.“

„Ano, ale stále se přibližuju — už mě zahlédl! Jde po mně!“

Franklin nečekal, že stejný úskok mu u tak inteligentního zvířete vyjde i podruhé. Ale za okamžik pocítil náraz, provázený skřípěním drápů, a kolem ponorky se obemkla silná chapadla. Věděl sice, že se mu nemůže nic stát, že plášť ponorky nedokáže žádný živočich porušit, protože je konstruován pro tlak tři tisíce tun na metr čtvereční, ale ten skřípavý zvuk by dokázal vyvolat i noční můru.

Potom nastalo nečekaně ticho. Zaslechl Dona vykřiknout: „Ta věc funguje zatraceně rychle. Je tuhej!“ Vzápětí se ozval doktor Roberts. „Nedávejte mu toho moc! A udržujte ho v pohybu, aby mohl dýchat!“

Don měl plné ruce práce a na odpověď mu nezbýval čas. Franklin splnil svou roli návnady a teď mu nezbývalo než sledovat, jak jeho kolega obratně manévruje kolem obrovského měkkýše. Uspávací bomba ho zcela znehybnila a obr se zvolna potápěl. Chapadla se volně vznášela nad ním. Z tlamy mu vypadávaly kusy ryb, některé až půl metru dlouhé, jak příšera vyvrhla své poslední jídlo.

„Dokážeš se dostat pod něj?“ ozval se Don. „Jde ke dnu moc rychle.“

Franklin zapnul motory a otočil se. Ozvalo se dunění, jako když padá ze střechy sníh a jemu bylo jasné, že mu na ponorce spočívá pět až deset tun rosolovité hmoty.

„Výborně — drž ho tam — zaujímám pozici.“

Franklin nic neviděl, ale podle zvuků usoudil, co se děje. Za chvíli Don vítězoslavně prohlásil: „Hotovo. Můžeme jet.“

Váha se z ponorky uvolnila a Franklin měl zase možnost vidět. Percy byl pečlivě spoután. Kolem nejužší části těla těsně pod chapadly ho obepínala pružná sít. Od ní vedlo lano k Donově ponorce, ale v mlze nebylo vidět. Percyho dopravovali ve směru, jakým se pohyboval — tedy dozadu. Kdyby byl při vědomí, hravě by se ubránil, ale v omámení nedělalo Donovi potíže s ním manipulovat. Zábava začne, až se Percy bude probírat…

Franklin podal krátké hlášení, aby i kolegové trpělivě čekající kilometr a půl nad nimi měli přehled, co se děje. Zřejmě jeho slova vysílají. Doufal, že Indra s Petrem poslouchají. Potom se přesunul na místo, odkud bude moci na cestě vzhůru Percyho sledovat.

Nemohli se pohybovat rychlostí vyšší něž dva uzly, aby límec kolem obrovské masy rosolu vydržel. Cesta zpátky jim bude trvat minimálně, tři hodiny, aby měl Percy možnost adaptovat se na změny tlaku. Živočichové, kteří dýchají vzduch, jako například vorvani, jsou daleko přizpůsobivější a stejnou změnu tlaku mohou prodělat bez potíží během dvaceti minut. Tento případ je zřejmě výjimečný, protože doktor Roberts nechtěl svůj neobyčejný úlovek vystavit žádnému nebezpečí.

Po hodině pozvolného stoupání se dostali do hloubky jednoho kilometru. V tu chvíli začal Percy jevit známky života. Dvě dlouhá chapadla pokrytá obrovskými přísavkami se začala pohybovat a ve velkých očích, na která Franklin fascinovaně zíral ze vzdálenosti necelých dvou metrů, začal probleskovat život. Aniž by si uvědomil, že hovoří šeptem, okamžitě oznámil situaci doktoru Robertsovi.

Doktor v prvním okamžiku reagoval ulehčeným: „Bože! Bál jsme se, že jsme ho možná zabili. Vidíte, jestli pravidelně dýchá? Stahuje se nálevka?“

Franklin se spustil o kousek níž, aby měl na masitou trubici rýsující se na těle olihně lepší výhled. Nálevka se nepravidelně otevírala a zavírala, ale s každým vydechnutím byly stahy silnější a důraznější.

„Nádhera!“ radoval se doktor Franklin. „Je v dobrém stavu. Jakmile se začne vrtět příliš, dejte mu jednu z těch menších ampulí. Ale počkejte s tím na poslední možný okamžik.“

Franklin uvažoval, jak má tu chvíli poznat. Percy se začal zbarvovat do modra a i když měl Franklin vypnutá světla, zřetelně ho viděl. Vzpomněl si., že podle doktora Robertse je modrá barva u olihní znamením rozrušení. V tom případě je nejvyšší čas něco podniknout.

„Raději vypusť tu bombu. Myslím že začíná být neklidný,“ navrhl Donovi.

„Dobře — tady je.“

Na Franklinově obrazovce se objevila skleněná bublina, která vzápětí zmizela.

„Ta zatracená věc nepraskla!“ křikl. „Dej tam další!“

„O. K. — tady je číslo dvě. Doufám, že zabere. Zbývá mi jich už jen pět.“

Jenomže bomba s uspávacím prostředkem znovu selhala. Tentokrát ji Franklin ani nezahlédl. Bylo mu jen jasné, že místo toho, aby Percy upadl do omámeného spánku, jeho aktivita vteřinu po vteřině stoupá. Osm kratších chapadel — tedy kratších v porovnání s téměř třicetimetrovým dosahem těch delších — se začalo proplétat. Vzpomněl si na Melvillovo přirovnání o hnízdě anakond. Ne, měl pocit, že to není výstižné. Bylo to, jako když si lakomec — takový ponorkový Shylock — mne ruce a proplétá prsty v radosti nad svým bohatstvím. V každém případě to byl zajímavý pohled, když prsty měly průměr třicet centimetrů a pohybovaly se ve vzdálenosti necelého metru…

„Budeš se muset snažit dál,“ oznámil Donovi. „Pokud ho neuspíme, dostane se ze sítě a zmizí.“

O chvíli později si vydechl úlevou, když zahlédl klesat ke dnu rozbité střepy. Percy se znovu zklidnil a už se nevztekal.

„Co se stalo?“ vyptával se doktor Roberts napjatě z hladiny.

„Ty vaše podivné uspávací kapky! Dvě z nich selhaly. Zbývají nám už jen čtyři a při současném počtu selhání budu rád, když bude funkční alespoň jedna.“

„Nechápu to. Při testování v laboratoři fungoval jejich mechanismus perfektně.“

„Ověřovali jste je pod tlakem sto atmosfér?“

„No — ne. Nepřipadalo nám to nutné.“

Donovo „Aha!“ zcela vystihovalo jeho názor na biology, kteří se pletou do řemesla technikům. Několik následujících minut vládlo ticho. Potom se doktor Roberts ozval poněkud změněným tónem.

„Na bomby se nemůžeme spolehnout, tak bude lepší, když se vynoříte rychleji. Znovu se probere přibližně za třicet minut.“

„Dobře — zdvojnásobím rychlost. Doufám jen, že mu ten límec nesklouzne.“

Následujících dvacet minut proběhlo v klidu, ale potom došlo k dramatické změně.

„Začíná znovu přicházet k sobě,“ oznámil Franklin. „Myslím, že ho probrala ta vyšší rychlost.“

„Toho jsem se bál,“ ozval se doktor Roberts. „Vydržte co nejdéle a potom odpalte další bombu. Můžeme se jen modlit, aby alespoň jedna fungovala.“

Na frekvenci se ozval další hlas.

„Tady kapitán. Hlídky zahlédly několik vorvaňů. Jsou asi tři kilometry od nás, ale plují naším směrem. Navrhuju, abyste se po nich podívali sami — já nemám horizontální radar dlouhého dosahu.“

Franklin rychle přepnul na dlouhý dosah a okamžitě zachytil signál.

„Nemusíme se ničeho obávat,“ řekl. „Kdyby se dostali moc blízko, vyplašíme je.“ Podíval se na obrazovku kamery a viděl, že Percy začíná být velice neklidný.

„Vypusť bombu,“ navrhl Donovi. „A drž nám palce.“

„Moc bych na ně nesázel,“ odpověděl Don. „Tak co?“

„Nic, další zmetek. Zkus to znovu.“

„Máme už jen tři. Tak jedem.“

„Je mi líto, ale praskla dřív.“

„Vyšlu další a pak už máme jen jednu.“

„Další rána vedle. Co máme dělat, doktore? Risknout to s tou poslední? Obávám se, že Percy nám za chvíli vyklouzne.“

„Nic jiného dělat nemůžeme,“ odpověděl doktor napjatým hlasem. „Tak to odpal, Done!“

Franklin téměř okamžitě spokojeně vykřikl.

„Povedlo se! Je zase tuhej! Jak dlouho mu to vydrží tentokrát?“

„Můžeme se spolehnout jen na dvacet minut, tak podle toho plánujte vynoření. Jsme přímo nad vámi. A nezapomeňte, že posledních sedmdesát metrů nesmíte absolvovat za kratší dobu než deset minut. Nerad bych, aby po všech těch potížích nakonec utrpěl náhlou změnou tlaku šok.“

„Moment,“ vložil se do hovoru Don. „Díval jsem se po těch velrybách. Nabraly rychlost a plavou přímo k nám. Myslím, že objevily Percyho — nebo to čidlo, kterým jsme ho vybavili.“

„Takže co?“ zeptal se Franklin. „Můžeme je vyplašit — ale…“

„Jo — myslím, žes na to zapomněl, Walte. Tohle nejsou hlídkový ponorky. Nejsou vybavený sirénama. A pouhej zvuk motorů velryby nevyplaší.“

Dnes to byla pravda, i když před padesáti lety, kdy byla velká zvířata blízko vyhubení, to bylo jinak. Od té doby ale dospělo a zemřelo několik generací zvířat, která teď chápala ponorky jako zcela neškodné a neočekávala od nich žádné ústrky. Existovalo reálné nebezpečí, že si na bezmocném Percym pochutnají dřív, než se dostane do klece.

„Myslím, že to zvládnem,“ uklidňoval se Franklin a propočítával rychlost blížících se velryb. S tímhle rizikem nikdo nepočítal. Byl to ale typický příklad, jak se podmořské operace komplikují neočekávanými překážkami.

„Vynořím se co nejrychleji do sedmdesáti metrů,“ oznámil Don. „Počkáme, až to bude pro Percyho bezpečné a potom se dostaneme k lodi. Co si o tom myslíte, doktore?“

„Nic jiného nám nezbývá. Ale nezapomínejte, že ty velryby dokážou v případě nutnosti vyvinout rychlost patnáct uzlů.“

„Jo, ale nevydržej dlouho, i když jim utíká večeře. Tak jdem na to.“

Když se voda kolem rozjasnila a obrovský tlak se snížil, ponorky zvolnily. Dostali se do zóny, kde se může bezpečně potápět i člověk. Mateřská loď byla vzdálena necelých sto metrů, ale právě poslední fáze operace byla nejriskantnější. V posledních sedmdesáti metrech se tlak rychle snižoval z osmi atmosfér na jedinou — to byl ve srovnání s předešlými čtyřmi sty metry obrovský rozdíl. Percy na sobě sice neměl žádné dutiny, které by mohly způsobit jeho roztrhání, ale nikdo nevěděl, k jakým vnitřním poškozením by mohlo dojít.

„Velryby jsou jen osm set metrů od nás,“ oznámil Franklin. „Kdo to říkal, že nás nedohoní? Za dvě minuty jsou tady.“

„Musíte je nějak zadržet,“ vyhrkl doktor Roberts a v jeho hlase bylo znát zoufalství.

„Nějaké návrhy?“ zeptal se Franklin ironicky.

„,Co kdybyste předstírali útok. Možná je to odradí.“

Tohle není žádná legrace, říkal si Franklin pro sebe. Ale jiná možnost zřejmě neexistuje. Ještě jednou se zadíval na Percyho, který už zase ožíval, a vydal se k blížícím se velrybám.

Před sebou viděl tři signály — nebyly sice velké, ale to mu nijak nepomohlo. I když to budou menší samice, každá z nich je velká jako deset slonů a blíží se k němu rychlostí šedesát kilometrů v hodině. Snažil se dělat co největší rámus, ale zatím se zdálo, že to nestačí.

Potom zaslechl Dona křičet: „Percy se rychle probírá! Cítím, že se začíná hýbat.“

„Pojeďte sem. Vrata jsou otevřená,“ nařídil doktor Roberts.

„Připravte se zavřít zadní vrata hned, jak uvolním lano. Vyjedu druhou stranou ven — nerad bych s Percym sdílel váš bazén v okamžiku, kdy zjistí, co se s ním stalo.“

Franklin vnímal hovor jen na půl ucha. Tři blížící se signály byly už hodně blízko. Odhalí jeho podfuk? Vorvaňi patří k největším bojovníkům na moři. Ve srovnání se svými vegetariánskými sestřenicemi se chovají jako divocí buvoli. Byl to právě vorvaň, kdo inspiroval poslední kapitolu Moby Dicka. Neměl v úmyslu účastnit se pokračování příběhu s ponorkou.

Držel stále kurs, i když do setkání se zvířaty už chybělo jen asi patnáct sekund. Potom si všiml, že se rozdělila. Velryby se chovaly zmateně, i když nebyly vyděšené. Možná díky hluku jeho motorů ztratily kontakt se svým cílem. Snížil rychlost na nulu a velryby začaly kolem něho kroužit v třicetimetrovém kruhu. Občas zahlédl na obrazovce velký stín. Byly to skutečně mladé samice a Franklinovi bylo trochu líto, že je připravil o kořist.

Zadržel jejich útok a zbytek úkolu musí splnit Don. Z úryvků hovoru z reproduktoru usoudil, že to nebude nijak jednoduché. Percy nebyl sice ještě plně při vědomí, ale pochopil, že něco není v pořádku a začínal protestovat.

Lidé na plovoucí plošině měli na konečnou fázi nejlepší výhled. Don se vynořil přibližně padesát metrů od vrat, hladinu za ním pokryla vlnící se rosolovitá hmota, mrskající se na vlnách. Don se vydal přímo k vratům, i když měl ještě velkou rychlost. Percy se pokusil ve vratech zapřít svými chapadly a snažil se osvobodit, ale rychlost ponorky ho přiměla sevření uvolnit. Jakmile se octl uvnitř, masivní vrata se začala zavírat jako obrácené čelisti a Don uvolnil lano, svírající olihni chapadla. Na nic nečekal a druhými vraty vyrazil ven. Ta se začala zavírat už ve chvíli, kdy jimi proplouval. Percyho uvěznění do klece trvalo jen několik sekund.

Když se vynořil Franklin ve společnosti tří zklamaných vorvaňů, nikdo si ho nevšiml. Všichni zírali do obrovské betonové nádrže — někteří s posvátnou úctou, jiní s pocitem vítězství nebo s vědeckou zvědavostí. Někteří vypadali, že tomu nemohou uvěřit. Na hladinu vyskakovaly bubliny vháněného vzduchu, které umožňovaly Percymu zbavit se posledních zbytků uspávací látky. Ve světle jantarových žárovek, osvětlujících vnitřek nádrže, začala obrovská oliheň zkoumat své vězení.

Nejdřív pomalu plavala z jedné strany betonové nádrže na druhou a chapadly zkoumala stěny. Potom se dvě chapadla vynořila ven a zamávala nadšeným divákům na okraji plošiny. Jakmile se ale dotkla elektřinou nabité sítě, zmizela rychlostí, nad níž přecházely oči. Percy pokus ještě dvakrát zopakoval, ale potom se smířil s tím, že tudy cesta ven nevede. Celou dobu upíral na přihlížející lidi pohled, ze kterého promlouvala inteligence srovnatelná s jejich.

Když Franklin s Donem přišli na plošinu, oliheň už byla se zajetím smířená, uklidnila se a jevila mírný zájem o spoustu ryb, které jí do nádrže pustili. Oba strážci se připojili k doktoru Robertsovi a konečně poprvé v plné kráse uviděli příšeru, kterou se jim podařilo vynést z mořských hlubin.

Očima přejížděli po třiceti i více metrech tvárné hmoty plné síly, vybavené přísavkami s drápy, zvolna pulsující nálevkou a obrovskýma očima největšího dravce, jakého kdy svět viděl. Pak Don vyslovil to, na co oba mysleli.

„Je váš, doktore. Doufám, že víte, jak s ním zacházet.“

Doktor Roberts se sebejistě usmíval. Byl šťastný, ale v mysli mu začínaly narůstat obavy. Nepochyboval, že se o Percyho dokáže postarat — a měl pravdu. Ale už si nebyl tak jistý, že dokáže zvládnout i ředitele ve chvíli, kdy přijdou účty za vybavení, které chce nechat pořídit — a za hory ryb, které Percy spolyká.