Hluboké pastviny

Dvacátá první kapitola

„Tak tohle,“ bručel Franklin, „je odměna za dvacet let poctivé státní služby — dokonce i moje vlastní rodina se na mě dívá jako na krví potřísněného řezníka.“

„Ale všechno to bylo pravdivé, nebo ne?“ ujistila se Anna a ukázala na televizní obrazovku, která byla před několika vteřinami skutečně zalitá krví.

„Samozřejmě. Ale byla to zároveň velice chytře připravená propaganda. Klidně bych dokázal udělat něco podobného i na naši obhajobu.“

„Jsi si tím jist?“ zeptala se Indra. „Tví nadřízení to po tobě budou jistě chtít, ale nebude to jednoduché.“

Franklin rozzlobeně odfrkl.

„Ty statistické údaje jsou nesmyslné! Už jen myšlenka, že bychom mohli všechna naše zvířata převést na produkci mléka je šílená. Kdybychom všechny naše zdroje přeorientovali na získávání velrybího mléka, nedokázali bychom nahradit ani čtvrtinu ztrát tuku a proteinu, ke kterým by při uzavření našich zpracovatelských zařízení došlo.“

„Ale Waltře,“ uklidňovala ho Indra, „nemusíš si ničit cévy, jak se snažíš zůstat klidný. Ve skutečnosti tě štve představa, že planktonové farmy se rozšíří, aby doplnily vzniklou mezeru v produkci potravin.“

„No, ty jsi bioložka. Je praktické měnit tu kaši v hovězí žebírka nebo steaky?“

„Zjevně je to možné. Nechat šéfa Waldorfu ochutnat skutečný a potom uměle vytvořený produkt byl skutečně chytrý tah. Zvlášť když odborník nedokázal oba vzorky rozeznat. Nepochybně na tebe čeká nádherná bitva — lidé z farem se okamžitě vrhnou na Therovu stranu a Ministerstvo pro moře a oceány se rozdělí na několik skupin.“

„Možná s tím počítal,“ pronesl Franklin s váhavým obdivem. „Má po čertech dobré informace. Mrzí mě, že jsem se tenkrát tolik rozpovídal o produkci mléka — a oni to v konečné verzi článku ještě zdůraznili. Jsem si jist, že právě tím to celé začalo.“

„To je další věc, o které jsem se chtěla zmínit. Kde přišel k číslům, na kterých založil svou statistiku? Pokud vím, nikde mimo úřad nebyla zveřejněna.“

„Máš pravdu,“ souhlasil Franklin. „Měl jsem na to přijít dřív. Hned zítra ráno se vydám na Heron a promluvím si s doktorem Lundquistem.“

„Vezmeš mě s sebou, tati?“ prosila Anna.

„Tentokrát ne, mladá dámo. Nerad bych, aby nevinné uši mé dcery vyslechly slova, která zřejmě budu nucen pronést.“

„Lundquist je v laguně, pane,“ oznámil mu hlavní laborant. „Nemůžeme se s ním spojit, dokud se nevrátí sám.“

„Nemůžete? Tak se vypravím k laguně a poklepu mu na rameno.“

„Nemyslím, že by to bylo moudré, pane. Attila a Čingischán nemají cizince příliš v lásce.“

„Pane Bože — copak on je ve vodě s nimi?“

„Ano — mají ho docela rádi a spřátelili se i se strážci, kteří s nimi pracují. Ale cizí člověk by mohl rychle zmizet v jejich žaludku.“

Franklin si pomyslel, že se tu děje spousta věcí, o kterých nemá tušení. Rozhodl se vypravit k laguně. Pokud nebylo nesnesitelné horko a pokud člověk neměl nějaká velká zavazadla, nestálo za to si brát na tak krátkou vzdálenost auto.

Když konečně došel k novému východnímu molu, změnil názor. Buď se ostrov Heron zvětšil, nebo začíná pociťovat svůj věk. Posadil se na kýl dnem vzhůru obrácené loďky a pohlédl na moře. Byl sice příliv, ale čára označující okraj útesu byla dobře vidět a za chvíli se objevily vodotrysky dvou zabijáckých velryb jako ozdobné chocholy mlhy. Na moři se pohupovala malá loďka. Někdo v ní seděl, ale Franklin nedokázal na tak velkou vzdálenost poznat, jestli je to doktor Lundquist nebo někdo z jeho asistentů.

Po několika minutách čekání zavolal pro loď, která by ho dopravila k útesu. Po delším čase — kdyby plaval, dostal by se tam dřív — dorazil na místo a poprvé zahlédl Attilu a Čingischána.

Obě kosatky měřily kolem deseti metrů. Jak se k nim s loďkou přiblížil, obě zvířata se vynořila z vody a upřela na něj velké inteligentní oči. Nezvyklý pohled na velká bílá těla budil ve Franklinovi neklid a pocit, že se neocitl tváří v tvář zvířatům, ale stvořením, která by mohla stát na vývojovém žebříčku výš než on sám. Byl si ale vědom, že pravda je jiná a připomněl si, že se dívá na nejkrutější zabijáky, jací v moři žijí.

Ne, tak to není. Druhé nejkrutější zabijáky…

Velryby zmizely pod hladinou očividně spokojené s tím, co zjistily. V tu chvíli Franklin zahlédl Lundquista. Pohyboval se asi deset metrů pod hladinou na malém torpédu naloženém pomůckami. Pohyb zvířat ho zřejmě zneklidnil, protože se vynořil na hladinu. Když návštěvníka poznal, zůstal na vodě a stáhl si masku.

„Dobrý den, pane Frankline. Dnes jsem vás nečekal. Co říkáte mým žákům?“

„Působivé. Jak zvládají výcvik?“

„Skvěle — o tom není pochyb. Jsou chytřejší než sviňuchy a překvapivě přítulné, když se s vámi sžijí. Dokážu je teď naučit cokoli. Kdybych chtěl spáchat dokonalou vraždu, mohl bych jim sdělit, že jste tuleň nebo ledová kra, a během dvou vteřin by vaši loďku převrhli.“

„V tom případě bych raději pokračoval v našem rozhovoru na pevnině. Dokončil jste už svou práci?“

„Ta nebude nikdy u konce. Vrátím se zpátky na torpédu — není potřeba všechny ty krámy nakládat do loďky.“

Vědec zapnul motor své malé kovové ryby a vyrazil směrem k ostrovu takovou rychlostí, jaké malá loďka nemohla stačit. Dva zabijáci vyrazili za ním a jejich velké ploutve čeřily vodu do bílé pěny. Vypadalo to na nebezpečnou hru, ale než mohl Franklin zjistit, co se stane, až velryby torpédo dostihnou, Lundquist přejel přes mělčinu nad sítěmi ohraničujícími prostor. Obě velryby se zastavily a vybíjely si vztek na vodě.

Franklin cestou zpátky na ostrov hodně přemýšlel. Znal Lundquista už léta, ale měl pocit, jako by se s ním dnes setkal poprvé. Nikdy nepochyboval o jeho originalitě a vtipu v myšlení, teď však zjistil, že vyniká i neobyčejnou odvahou a iniciativou. Ale ani jedna z těchto vlastností mu nepomůže, pomyslel si Franklin, pokud nedokáže uspokojivě odpovědět na několik otázek.

V obvyklém prostředí laboratoře a v civilních šatech byl Lundquist oním mužem, jakého Franklin znal. „Tak Johne,“ začal, „předpokládám, že jste sledoval v televizi ten pořad namířený proti Úřadu.“

„Samozřejmě. Ale byl skutečně namířený proti nám?“

„Směřuje proti naší hlavní činnosti, ale o tom se dohadovat nechci. Chci vědět jediné: Jste ve spojení s Maha Therem?“

„Jistě. Kontaktoval mě hned poté, co vyšel ten váš rozhovor v Zemi. „

„A vy jste mu předal i důvěrné informace?“

Lundquist se tvářil ublíženě.

„To odmítám, pane Frankline. Jediná informace, kterou ode mne získal, byla moje studie o produkci mléka. A ta vyjde příští měsíc v odborném časopise. Zveřejnění jste sám schválil.“

Obvinění, které se Franklin chystal vyslovit, nahradil pocit studu.

„Promiňte, Johne. Beru to zpátky. Jsem z toho všeho podrážděný. Rád bych si ujasnil fakta dřív, než mě začnou vyslýchat na velitelství. Ale nemyslíte, že jste mě měl o tom požadavku informovat?“

„Mám-li být upřímný, nevidím k tomu důvod. Každodenně tu řešíme spoustu problémů a není mi jasné, proč by se právě tohle mělo lišit od ostatních rutinních záležitostí. Samozřejmě mě potěšilo, že se někdo o můj projekt zajímá a tak jsem jim poskytl veškerou pomoc.“

„Dobře,“ odpověděl Franklin rezignovaně. „Zapomeňme na to. Ale odpovězte mi na jedno: Jste jako vědec přesvědčen, že si můžeme dovolit ukončit chov velryb na maso a přejít na mléko a syntetické náhražky?“

„Když nám poskytnou deset let, klidně to zvládneme. Žádnou technickou překážku nevidím. Nemohu samozřejmě ručit za údaje od farmářů, ale můžete si být jistý, že Therovy informace jsou přesné.“

„Uvědomujete si ale, co by to znamenalo? Když to začne od velryb, dřív nebo později se to přesune na všechna domácí zvířata.“

„A proč ne? Mně se ta představa zamlouvá. Pokud věda a náboženství mohou zbavit přírodu krutosti, proč se tomu bránit?“

„Mluvíte jako utajený buddhista — a mě už unavuje opakovat, že v tom, co děláme, žádná krutost není. Mimochodem, pokud by po vás Thero znovu něco chtěl, odkažte ho na mě.“

„Dobře, pane Frankline,“ odpověděl vědec upjatě. Nastala tísnivá odmlka, kterou přerušil až příchod posla se zprávou.

„Chtějí s vámi hovořit na velitelství, pane Frankline. Je to naléhavé.“

„To si pište,“ zamumlal Franklin. Potom pohlédl na Lundquistův nepřátelský výraz a neubránil se úsměvu.

„Když dokážete cvičit kosatky na strážce, Johne,“ pronesl, „měl byste se začít rozhlížet po nějakém dalším savci, nejlépe obojživelném, aby se stal novým ředitelem.“

Na planetě s nepřetržitou univerzální komunikací se zprávy dostaly od jednoho pólu ke druhému dřív, než se kdysi rozšířily ústním podáním po jediné vesnici. Dovedně sestavený a prezentovaný program, který se napoprvé dotkl zvyků dvaceti milionů lidí, se napodruhé setkal s daleko příznivější odezvou. Brzy se objevilo několik dalších témat ke konverzaci, mimo jiné o jedné z nevýhod života v mírumilovném a dobře organizovaném světě, kde se bez válek a krizí vlastně nic neděje. Mezi stesky patřila i skutečnost, že po zrušení státní suverenity se rozplynula i historie. K výměně názorů tak docházelo jen v klubech, kuchyních, Světové radě a v osamělých kosmických dopravnících, ale stejně neexistoval odpůrce.

Světová organizace pro výživu se tvářila důstojně a klidně, ale v zákulisí probíhala horečná aktivita. Věcem nijak neprospělo lobování skupiny pěstitelů planktonu, kteří se chovali přesně podle Indřiných předpokladů. Franklina snahy konkurenčního oddělení vytěžit z jeho potíží co nejvíc pro sebe tak popudily, že několikrát protestoval přímo u ředitele planktonových farem. „Zatraceně, Tede,“ křičel do videofonu jednou, když útoky přesáhly únosnou míru, „jsi řezník stejně jako já. Každá tuna planktonu, který vypěstujete, obsahuje půl miliardy krabů a krevet, které mají stejný nárok na život, svobodu a štěstí jako moje velryby. Takže se nesnaž tvářit, že tebe se to netýká. Dřív nebo pozděj se Thero vrhne i na tebe — tohle je jen vrcholek ledovce.“

„Možná máš pravdu, Waltře,“ připustil obviněný kolega celkem vstřícně. „Ale myslím, že farmy vydrží, než odejdu do důchodu. Vzbudit soucit s krevetami není tak jednoduché, ony totiž nemají roztomilá desetitunová mláďata.“

To byla naprostá pravda. Bylo těžké najít předěl mezi přehnaným sentimentem a rozumnou lidskostí. Franklin si vzpomněl na kreslený vtip, na kterém Thero spíná ruce nad kvílejícím zelím, rvaným brutálně ze země. Malíř se nestavěl na žádnou ze stran, jen se pokusil upozornit na názor lidí, kteří si myslí, že spousta povyku je pro nic. Možná za několik týdnů, až se lidé začnou nudit, celá aféra odezní a nahradí ji něco dalšího. Ale Franklin o tom pochyboval. Televizní program jasně ukázal, jak Thero dokáže mistrně ovlivňovat veřejné mínění. Určitě nepřipustí, aby jeho kampaň ztratila tempo.

Therovi stačil na posbírání deseti procent hlasů, potřebných na ustavení vyšetřovací komise, necelý měsíc. Skutečnost, že deset procent lidstva projevilo o tyto problémy zájem a chtělo se seznámit se všemi skutečnostmi zdaleka neznamenalo, že s Therem souhlasí. Svůj hlas odevzdali hlavně ze zvědavosti sledovat, jak se státní instituce dokáže bránit. Komise sama o sobě velký význam neměla. Zásadní bude až hlasování o její konečné zprávě a do té doby uplyne ještě řada měsíců.

Jedním z neočekávaných výsledků rozvoje elektroniky ve dvacátém století byla možnost, aby měl svět poprvé v historii skutečně demokratickou vládu — každý občan měl možnost vyjádřit svůj názor na jednotlivé politické záležitosti. To, o co se Athéňané pokusili před několika tisíciletími v omezeném okruhu několika tisíc svobodných občanů, bylo teď dosažitelné pro celých pět miliard obyvatel Země. Zařízení, určené původně k hodnocení televizních pořadů, teď získalo daleko širší význam. Stalo se prostředkem k jednoduchému a poměrně levnému způsobu, jak zjistit názory veřejnosti.

Jistě, musela existovat i bezpečnostní opatření a před dosažením určité úrovně vzdělání na celém světě by byl takový systém nebezpečný — uplatnit se mohl až od začátku dvacátého prvního století. I v současnosti se v některých citově laděných případech vyskytovaly hlasy, které byly ve skutečnosti zaměřené proti zájmům lidstva, a žádná vláda by nemohla existovat bez práva konečného rozhodnutí. I když se celý svět shodl na některé věci devadesáti devíti procenty hlasů, stát mohl vůli lidu ignorovat, ale musel počítat s odezvou v příštích volbách.

Franklin si nijak neliboval ve výsadě představovat pro komisi korunního svědka, ale bylo mu jasné, že neexistuje způsob, jak se z této povinnosti vyvléct. Většinu času teď trávil shromažďováním údajů proti návrhům lidí, kteří se snažili ukončit porážky. Ukázalo se, že to bude daleko složitější úkol, než si představoval. Nemohl jasně přesvědčit uvedením ceny za vyprodukování kilogramu velrybího masa až do okamžiku, kdy se ocitne spotřebiteli na stole, a srovnat ji s cenou syntetického masa vyrobeného z planktonu. Tyto údaje totiž nikdo neznal a existovalo množství variant. Největší neznámou se ukázaly být náklady na provoz navrhovaných mořských mlékáren v případě rozhodnutí, že velryby se budou pěstovat na mléko, nikoli na maso.

Čísla byla nepřesná a nespolehlivá. Bylo by čestné to předem připustit, ale byl vystaven tlakům prokázat, že zastavení výroby velrybího masa by se hospodářsky nevyplatilo. Jeho loajalita k Úřadu pro chov velryb, podpořená zájmem o uchování svého místa, ho směrovala stejně.

Ale nešlo jen o ekonomické otázky. Ve hře byly i city, které Franklinovi komplikovaly situaci a bránily mu v jednoznačném rozhodnutí. Doba, kterou strávil s Therem a letmé seznámení s civilizací a způsobem uvažování, které byly daleko starší než ty, které doposud uznával, ho ovlivnily víc, než si uvědomoval. Jako většina lidí materialistické éry byl nakažen obdivem k vědeckému i společenskému pokroku počátku dvacátého prvního století. Byl hrdý na svůj skepticky racionální přístup ke světu a oproštění se od pověr. Základní filozofické otázky ho nikdy příliš nezajímaly. Věděl, že existují, ale měl pocit, že se týkají jiných.

A teď, ať se mu to líbí nebo ne, na něj dolehly úvahy, proti kterým byl téměř bezbranný. Vždycky se považoval za humanistu, ale teď si uvědomil, že lidskosti není nikdy dost. Čím víc se nořil do svých úvah, tím víc ho popouzel svět kolem něj a věci nakonec dospěly do takového stádia, že se iniciativy musela ujmout Indra.

„Waltře,“ řekla odhodlaně, když se Anna s pláčem odebrala po hádce s otcem do postele, „ušetříme si spoustu potíží, pokud se dokážeš vyrovnat s fakty a přestaneš ze sebe dělat blázna.“

„Co tím chceš říct?“

„Za poslední týden ses dokázal rozhádat s kde kým — s jedinou výjimkou. Napadl jsi Lundquista, ačkoli to byla moje chyba, hádáš se s tiskem, s většinou spolupracovníků, s dětmi a každou chvíli se pustíš i do mě. Ale ve skutečnosti se zlobíš jen na jednoho člověka — a tím je Maha Thero, ten je příčinou všech potíží.“

„Proč bych se měl na něj zlobit? Je to cvok, ale je svatý — nebo je tomu tak blízko, jak si jen dokážu představit.“

„Nemám v úmyslu se o tom dohadovat. Já ti jen říkám, že s ním vlastně souhlasíš, ale nechceš si to připustit.“

Franklin se chystal vybuchnout. „To je teda blábol!“ začal. Potom mu ale došlo, že je to sice divné, ale je to tak.

Pocítil úlevu a zklidnění a zbavil se vzteku na svět i na sebe. Jeho dětinské odmítání skutečnosti, že právě on by měl být člověkem, který má zásadní dilema vyřešit, se nečekaně vypařilo. Není důvodu stydět se za to, že si své obrovské svěřence zamiloval. Pokud by bylo možné zamezit jejich zabíjení, osobně by to uvítal, ať bude dopad na Úřad jakýkoli.

V duchu se mu vybavil Therův plachý úsměv. Copak ten člověk věděl, že ho získá na svou stranu? Jestli jeho schopnost přesvědčit lidi kolem sebe — spolu s šokující taktikou využití krvavého televizního dokumentu — zapůsobila na Franklina, bitva je už napůl vyhraná.