Hluboké pastviny

Dvacátá třetí kapitola

Franklin nastupoval do letadla, které ho mělo dopravit k výslechu, když se ozval signál ohrožené ponorky. Stál ve dveřích a četl na displeji elektronického přístroje vzkaz. V tu chvíli na všechno ostatní zapomněl.

SOS vysílal Úřad pro těžbu, největší z oddělení Ministerstva pro moře a oceány. Jeho název byl trochu zavádějící, protože žádné doly v pravém slova smyslu neobhospodařuje. Před dvaceti, třiceti lety byly na mořském dně doly, ale dnes už je moře nedotknutelným chráněným pokladem. Z mořské vody je dnes možné získat přímo a hospodárně téměř všechny přírodní prvky. Díky výborným selektivním iontovým filtrům se stal zlý sen se skládkami kovů navždycky minulostí. Úřad pro těžbu odpovídal za množství ropných studní, rozmístěných na mořském dně, které zajišťovaly přísun vzácné tekutiny, základní suroviny pro polovinu světových chemických továren. Předešlé generace ji s trestuhodnou krátkozrakostí používaly jako palivo. V celosvětové říši tohoto úřadu docházelo k mnoha haváriím. Loni jim Franklin půjčoval velrybářskou ponorku pro neúspěšný pokus zachránit nádrž zlatého koncentrátu. Po několika telefonátech zjistil, že tentokrát je to vážnější.

O půl hodiny později už seděl v letadle, ale cestoval úplně jiným směrem, než měl původně v úmyslu. Další hodinu trvalo, než vydal potřebné příkazy a konečně si vyšetřil chvilku, aby zavolal Indře.

Jeho nečekaný telefonát ji překvapil, ale překvapení vzápětí přešlo ve znepokojení. „Poslouchej, miláčku,“ začal Franklin. „Do Bernu nakonec neletím. Těžaři mají vážnou nehodu a požádali nás o pomoc. Jedna z jejich velkých ponorek je uvězněná na dně. Vrtala studnu a narazila na velký rezervoár plynu. Tlak plynu vynesl jeřáb do výšky a ten vzápětí dopadl na ponorku, takže ta se nemůže dostat nahoru. Na palubě je spousta velice důležitých lidí, včetně nějakého senátora a ředitele Úřadu pro těžbu. Nevím, jak je vytáhneme, ale snad se nám to podaří. Brnknu ti, až budu mít čas.“

„Budeš se tam muset potopit sám?“ zeptala se Indra napjatě.

„Pravděpodobně ano. No tak, netvař se tak vyděšeně. Vždyť to dělám už léta!“

„Nejsem vyděšená,“ namítla Indra a Franklin věděl, že lepší bude jí neodporovat.

„Nashledanou, miláčku,“ ukončil hovor, „pozdravuj ode mě Aničku a neměj strach.“

Indra sledovala, jak se jeho tvář vytrácí z obrazovky. Když zmizela úplně, Indra si uvědomila, že tak šťastně a spokojeně její muž už dlouho nevypadal. Možná to není vhodné vyjádření, když jde o životy lidí. Výstižnější by možná bylo říct, že je plný života a nadšení. Usmála se, protože jí bylo jasné, co je důvodem.

Walter se může zbavit problémů souvisejících s jeho postavením a může se znovu na chvíli zcela zabrat do práce pod vodou.

„Támhle je,“ ukazoval řidič ponorky a ukazoval na okraj obrazovky radaru. „Je na skále v hloubce téměř čtyři sta metrů. Za chvíli budou zřetelné i detaily.“

„Jaká je viditelnost — můžeme použít kameru?“

„Pochybuju. Plyn stále uniká — támhle ten rozkmitaný signál. Určitě rozvířil bahno v okruhu několika kilometrů.“

Franklin upíral pohled na obrazovku a porovnával tvary signálů s nákresy a plány na palubní desce. Oválnému tvaru ponorky dodávaly zbytky jeřábu podivné obrysy. Představovaly několik tun oceli, které ponorku přibily k mořskému dnu. Nebylo divu, že ani po vypuštění nádrží a zapnutí motoru na plné obrátky se plavidlo nedokázalo posunout víc než o metr.

„To je teda pěkný malér,“ hodnotil Franklin zamyšleně situaci. „Za jak dlouho se sem mohou dostat vlečné čluny?“

„Tak za čtyři dny. Herkules dokáže zvednout pět tisíc tun, ale teď je někde u Singapuru. Ta loď je moc velká, než aby ji sem mohli dopravit letecky, bude muset připlout sama. Vy jediní máte tak malá plavidla, že vás mohou dopravit na místo letadlem.“

To je pravda, pomyslel si Franklin, ale zároveň to znamená, že na silácké kousky jsou zase moc malí. Jedinou nadějí je vrak jeřábu rozřezat a odstranit zbytky tak, aby se ponorka dostala nahoru sama.

Další z ponorek už byla v plné práci. Franklin si pomyslel, že někomu se podařilo nezvykle rychle připevnit na plavidlo, které nebylo k takovým úkolům zkonstruované, řezačky. Došel k závěru, že ani Ministerstvo vesmírných projektů by to se všemi svými možnostmi nedokázalo rychleji.

„Tady kapitán Jacobsen,“ ozvalo se z reproduktoru. „Jsme rádi, že jste poblíž, pane Frankline. Vaši hoši odvádějí dobrou práci, ale zdá se, že to bude nějakou chvíli trvat.“

„Jak to vypadá uvnitř?“

„Není to tak strašné. Starosti mi dělá jen promáčklý trup mezi třetí a čtvrtou přepážkou. V těch místech došlo k nárazu a je to tam trochu pokroucené.“

„Kdyby se tam udělala trhlina, můžete tu sekci uzavřít?“

„No, to by bylo špatné,“ odpověděl Jacobsen. „Naneštěstí je to přímo nad středem řídícího centra. Kdybychom je museli opustit, byli bychom naprosto bezmocní.“

„A co cestující?“

„No — ti jsou v pořádku,“ odpověděl kapitán tónem, který dával jasně najevo, že o některých dost pochybuje. „Rád by s vámi mluvil senátor Chamberlain.“

„Dobrý den, Frankline,“ ozval se senátor. „Nečekal jsem, že se znovu setkáme za takovýchto okolností. Za jak dlouho nás odsud dostanete?“

Senátor měl dobrou paměť nebo dobré informace. Franklin se s ním setkal maximálně třikrát v životě — naposledy na zasedání Výboru pro zachování přírodních zdrojů v Canbeře. Jako svědek vystoupil Franklin před komisí tak na deset minut a nečekal, že vytížený předseda by si ho mohl pamatovat.

„Nemohu vám nic slíbit, pane senátore,“ odpověděl opatrně. „Než všechen ten šrot odklidíme, bude to nějakou chvíli trvat. Ale nemusíte mít obavy, zvládneme to.“

Když se k ponorce přiblížili, už si tak jistý nebyl. Jeřáb byl přes sedmdesát metrů dlouhý a malé ponorce bude trvat zatraceně dlouho, než ho rozřeže a odstraní.

Následujících deset minut probíhala porada mezi Franklinem, kapitánem Jacobsenem a hlavním strážcem Barlowem, který řídil druhou ponorku. Nakonec se dohodli, že nejlepší bude pokračovat v rozřezávání, což by i při nejpesimističtějších odhadech dokončili dva dny před připlutím Herkula. Pokud by nedošlo k nějakým nepředvídaným komplikacím. Jediným hrozícím nebezpečím byl problém s pláštěm ponorky, o kterém se zmínil kapitán. Jako všechna rozměrná plavidla, i tato ponorka měla instalované zařízení na obnovu vzduchu, které dokáže vzduch uchovat dýchatelný po celé týdny. Pokud by se ovšem plášť v místě řídicího centra protrhl, všechny základní procesy by byly porušeny. Cestující by se museli uchýlit za vzduchotěsnou přepážku, ale to by jim umožnilo přežít jen po přechodnou dobu, protože vzduch by okamžitě začal ztrácet potřebnou kvalitu. Kdyby některá část ponorky nabrala vodu, bylo by i pro Herkula obtížné ji vyzdvihnout.

Než se Franklin připojil k Barlowovi, použil vysílačky dlouhého dosahu, aby se domluvil se základnou o dodání dalšího potřebného vybavení, které by mohlo být užitečné. Požádal ještě o vyslání dvou dalších ponorek a začal plnit vztlakové nádrže. Nebylo to nijak složité, stačilo naplnit vzduchem staré nádrže na ropu. Pokud se jim podaří jich několik připojit k jeřábu, mohli by ho zvednout bez pomoci dalších záchranných plavidel.

Měli ještě jedno zařízení, ale Franklin s jeho použitím váhal. Potom si pro sebe zamumlal: „Lepší je to přehnat než nedocenit,“ a zařízení vyslal, i když mu bylo jasné, že zásobovači ho budou považovat za šílence.

Rozřezávání jeřábu na menší kusy byla zdlouhavá práce, ale nebyla nijak obtížná. Obě ponorky pracovaly společně — jedna rozřezávala konstrukci a druhá uvolněné kusy odvážela. Franklin za chvíli ztratil pojem o čase. Existovaly pro něj jen různě dlouhé kusy oceli, kterými se zaobíral. Průběžně přicházely instrukce a zprávy, ale nijak se jimi nezabýval. Ruce a mozek mu pracovaly jako dva svébytné orgány.

Voda, která byla po jejich příjezdu divoce zvířená, se začala rychle pročišťovat. Gejzír plynu, tryskající z mořského dna několik desítek metrů od nich, zřejmě nasával vodu a s ní i většinu zvířeného bahna. Ať už se stalo cokoli, velice to ulehčilo záchranné práce, protože ponorky mohly využívat kamery.

Příjezd posil Franklina téměř zaskočil. Zdálo se mu nemožné, že by tu už pracovali šest hodin. Necítil únavu ani hlad. Ponorky s sebou přivezly i nádrže, které potřebovali. Vlekly je za sebou upevněné na laně.

Teď záchranné práce probíhaly už ve více směrech. Nádrže jednu po druhé připevňovali k jeřábu, připojili k nim hadice, a když z nich vybublala voda a naplnily se vzduchem, vznášely se nahoru jako upoutané balony. Každý z nich dokázal unést dvě až tři tuny. Až se jich naplní všech sto, mohla by ponorka uniknout bez další pomoci do bezpečí.

Dálkově ovládaný venkovní manipulátor, který se při normálních akcích používal jen velice zřídka, vypadal jako prodloužené paže. Naposledy manipuloval s šikovnými prsty, které umožňují člověku pracovat i v místech, kam by se bez ponorky nedostal, před čtyřmi lety. Vzpomínal si, jak se ještě o deset let dřív snažil poprvé jejich pomocí uvázat uzel a vznikla mu z toho nepředstavitelně zacuchaná změť. Zvládnutí tohoto zařízení patřilo k dovednostem, které neuplatňoval často. Kdo by čekal, že dnes, kdy odešel na pevninu a jako strážce už dávno nepracuje, se jeho zručnost bude hodit?

Začali čerpat vzduch do další várky nádrží, když se ozval kapitán Jacobsen.

„Obávám se, že mám pro vás špatné zprávy, Frankline,“ pronesl hlasem plným obav. „Začíná nám sem prosakovat voda a trhlina se zvětšuje. Pokud to bude stejným tempem pokračovat, budeme muset za pár hodin řídicí místnost opustit.“

Této zprávy se Franklin celou dobu obával. Záchranné práce se díky této skutečnosti měnily na závod s časem — závod beznadějně nevýhodný, protože rozřezání jeřábu by si vyžádalo ještě minimálně den.

„Jaký máte uvnitř tlak?“ zeptal se kapitána Jacobsena.

„Už jsem ho zvýšil na pět atmosfér. Zvyšovat dál by už bylo nebezpečné.“

„Pokud je to jen trochu možné, zvedněte ho na osm. I kdyby polovina lidí omdlela, pokud zůstane alespoň jeden při vědomí, nic se neděje. Trhlina by se nerozšiřovala a o to jde teď především.“

„Udělám to, ale pokud se většina lidí ocitne v bezvědomí, značně to zkomplikuje případnou evakuaci z řídicí místnosti.“

Množství lidí slyšelo Franklinovu logickou odpověď, že pokud by místo bylo třeba opustit, na takových věcech by už nezáleželo. Kapitán Jacobsen to věděl stejně dobře jako Franklin, ale někteří z cestujících si neuvědomovali, že takový krok by znamenal konec nadějí na záchranu.

Rozhodnutí, o němž doufal, že k němu nedojde, bylo teď na něm. Tohle zdlouhavé rozřezávání vraku k ničemu není. Budou muset použít výbušninu a zborcený jeřáb v polovině rozlomit, aby se volná část vzadu svezla stranou a její váha už ponorku netížila.

Bylo jasné, že jinak to nepůjde. Franklin to věděl hned od začátku, ale dvě skutečnosti mluvily proti: první bylo riziko použití výbušniny tak blízko oslabeného pláště ponorky a druhou byla nutnost umístit výbušniny s milimetrovou přesností. Jednalo se o čtyři hlavní nosníky jeřábu. Dva přední byly snadno dosažitelné, ale ke spodním se žádným způsobem z ponorky nedostanou. Byla to práce pro zkušeného potápěče a v malých hloubkách by to byla záležitost na pár minut.

Naneštěstí tady se o mělké vodě nedalo mluvit. Nacházeli se čtyři sta metrů pod hladinou, kde působí tlak víc než třiceti atmosfér.