Hluboké pastviny

Desátá kapitola

„Určitě je vám jasné,“ pronesl doktor Myers, „že jsem jen místní doktor, žádný věhlasný psychiatr. Musím vás tedy poslat zpátky do péče doktora Stevense a jeho lidí.“

„Je to skutečně nutné?“ zeptal se Franklin.

„Nemyslím, ale nemohu si to vzít na zodpovědnost. Kdybych byl takový dobrodruh jako Don, vsadil bych se, že něco podobného už nezopakujete. Ale doktoři si hazardní hru nemohou dovolit. Navíc si myslím, že vám jen prospěje, když se dostanete na pár dní z Heronu.“

„Za pár týdnů ukončím výcvik. Nemohlo by to do té doby počkat?“

„S doktorem se nedohadujte, Walte — stejně nemůžete vyhrát. A pokud umím počítat, měsíc a půl není pár týdnů. Výcvik klidně pár dnů počká. Myslím, že profesor Stevens vás dlouho nezdrží. Nejspíš vám pořádně vydrbe hlavu a pošle vás zpátky. Pokud vás zajímá, co si o tom myslím já, můžeme si promluvit.“

„Tak se do toho dejte.“

„Zaprvé už víme, co váš záchvat vyvolalo. Čich ze všech smyslů nejpronikavěji vyvolává vzpomínky. Když jste mi teď řekl, že vyrovnávací komora tehdy v kosmu byla cítit Syntenem, dává to smysl. Byla smůla, že jste to ucítil právě ve chvíli, kdy jste sledoval vesmírnou stanici. I mě ty zatracený věcičky téměř hypnotizovaly, když jsem sledoval, jak se ženou oblohou jako nějaký šílený meteor.

Ale to není všechno, Waltře. Musel jste být, řekněme, citově rozjitřený, aby vás to tak zasáhlo. Řekněte mi — máte tady fotografii vaší ženy?“

Franklin se zatvářil překvapeně. Takovou otázku skutečně nečekal.

„Ano,“ odpověděl, „proč se ptáte?“

„Jen tak. Mohl bych se na ni podívat?“

Po dlouhém hledání, podle názoru doktora Myerse zbytečném, vytáhl Franklin kožené pouzdro a podal doktorovi fotografii. Když si doktor prohlížel podobu ženy, kterou od jejího manžela oddělovaly přírodní zákony, které není možné porušit, díval se Franklin jinam.

Byla drobná, tmavovlasá a měla zářivě hnědé oči. Myersovi stačil jediný pohled, aby věděl, co ho zajímalo, ale s výrazem lítosti a zájmu si fotografii prohlížel důkladněji. Jak se s tím vyrovnala ona? uvažoval. Také se snaží vybudovat si na vzdálené planetě, ke které ji navždy váže původ a životní podmínky, nový život? Navždy není přesné určení. Mohla by podniknout cestu na Měsíc, který má podobnou přitažlivost jako její domov. Ale ani to by k ničemu nebylo, protože Franklin by nepřežil ani krátkou cestu ze Země na Měsíc.

Doktor Myers s povzdechem pouzdro sklapl. Ani ten nejlepší sociální systém a svět žijící v míru a spokojenosti nedokáže zabránit lidským tragediím. Lidstvu se podařilo prosadit svůj vliv i na jiné planety, ale zároveň si tím vytvořilo nové problémy, které ho ničí. V podstatě ale nejde o nic nového. Po celou dobu své existence se lidé míjejí. — často navždy — a nemohou žít s těmi, které milují. Důvody mohou být nejrůznější — náhoda, vzdálenost nebo zášť jejich blízkých.

„Poslyšte, Walte,“ pronesl Myers, když mu podával pouzdro zpátky, „vím o vás pár věcí, které netuší ani profesor Stevens.

Nevím, jestli si to uvědomujete, ale Indra je podobná vaší manželce. To je samozřejmě důvod, proč vás zaujala. Ale díky tomu prožíváte vnitřní konflikt. Nechcete být nevěrný ani člověku — promiňte mi, že mluvím tak otevřeně — který pro vás jako by zemřel. Souhlasíte se mnou?“

Franklin dlouho přemýšlel. Nakonec odpověděl: „Myslím, že na tom něco bude. Ale co s tím mám dělat?“

„Možná to bude znít cynicky, ale říká se, že s věcmi, které člověk nedokáže změnit, se musí vyrovnat. Jakmile si připustíte, že v některých ohledech je váš život omezený a přijmete to, přestanete se proti tomu bouřit. Nebude to porážka, naopak, dodá vám to novou sílu k bitvám, které je ještě potřeba vybojovat.“

„Co si o mně Indra skutečně myslí?“

„To bláhové děvče vás miluje, jestli vás to zajímá. Takže ucházet se o ni je to nejmenší, co byste pro ni mohl po všech těch hrůzách udělat.“

„Tak vy si myslíte, že bych se mohl znovu oženit?“

„Skutečnost, že se na to ptáte, je dobrým znamením. Ale jednoznačně kladnou nebo zápornou odpověď vám dát nedokážu. Dělali jsme, co jsme mohli, abyste našel novou profesi. Ale s citovým životem si musíte poradit sám. Bylo by samozřejmě dobře, kdybyste dokázal vytvořit nový pevný vztah, aby nahradil ten předešlý. Indra je milá a inteligentní, ale nikdo nedokáže odhadnout, nakolik lze její současné city připsat lítosti. Neunáhlujte se, dopřejte věcem čas. Další chyby si nemůžete dovolit.

To by bylo téměř všechno, zbývá už jen jediná věc. Vaše potíže, Waltře Frankline, vycházejí částečně ze skutečnosti, že jste byl vždycky nezávislý a spoléhal se sám na sebe. Odmítáte si připustit, že máte nějaká omezení, že potřebujete pomoc druhých. Když se postavíte před úkol, který je nad vaše síly, sesypete se a zbytek života budete sám sebe nenávidět. A to už je opravdu všechno. Starý Walt Franklin byl sice trochu srab, ale na druhý pokus by to mohlo být lepší, co říkáte?“

Franklin se křivě usmál. Byl hrozně unavený, ale zároveň cítil, že se zbavil stínů minulosti. Bylo pro něj těžké přijmout pomoc, ale nakonec se podvolil a cítil se lépe.

„Díky za péči, doktore,“ promluvil nakonec. „Nevěřím, že by to nějaký specialista zvládl lépe a jsem si naprosto jistý, že cesta k profesoru Stevensovi není nutná.“

„Já také — ale to na věci nic nemění. Teď ale zůstaňte v klidu a nechte mě dělat mou skutečnou práci a ošetřit vám odřeniny od korálů.“

Franklin byl už napůl ze dveří, když se zarazil a s obavou v hlase se zeptal: „Skoro jsem zapomněl — Don mě chce zítra vzít do ponorky. Nemáte proti tomu nic?“

„Samozřejmě že ne, Don je dost velký, aby se o vás dokázal postarat. Vraťte se tak, abyste stihl polední letadlo.“

Cestou ze zdravotního střediska, což byl honosný název pro jednu ordinaci a dvě přilehlé místnosti, Franklin necítil nad příkazem opustit ostrov žádné rozladění. Dostalo se mu daleko víc pochopení a tolerance, než čekal a než si zasloužil. Všechna potlačovaná zloba, kterou cítil ze strany ostatních studentů, zmizela jako mávnutím proutku, ale z této zahanbující atmosféry pochopení a sympatií bude nejlepší na pár dní zmizet. Ani rozhovor s Donem nebo Indrou pro něj nebyl jednoduchý.

Uvažoval o tom, co mu poradil doktor Myers a vzpomněl si, jak mu radostí poskočilo srdce při jeho slovech, že to bláhové děvče je do něj zamilované. Věděl, že by nebylo dobré využívat současné citově rozjitřené situace. Své vzájemné vztahy si mohou ujasnit, pokud budou mít čas si všechno v klidu rozmyslet. Takhle to ale vypadalo jako chladná kalkulace. Pokud je člověk skutečně zamilovaný, může ho zvažování pro a proti odradit?

Odpověď mu byla jasná. Jak říkal Myers, nemůže si dovolit dělat chyby. Je lepší dopřát si čas a získat jistotu, než riskovat štěstí dvou životů.

Don Burley vytáhl Franklina z postele, když slunce sotva vykouklo na východě nad bariéru útesů. Donův vztah k Franklinovi prodělal změnu, kterou bylo ale těžké definovat. To, co se přihodilo, ho vyděsilo a znepokojilo a snažil se, svým poněkud neohrabaným způsobem, dát kolegovi najevo pochopení a sympatie. Zároveň ale dostal těžkou ránu. Nemohl uvěřit, že Indra se o něj nikdy nezajímala, že se soustředila výhradně na Franklina, kterého on nikdy za soka nepovažoval. Z jeho strany to nebyla žárlivost, takovou vlastnost nikdy neměl. Vyděsilo ho ale — jako občas v životě většinu mužů — že byl přesvědčený, jak dobře ženám rozumí, a ono to je zřejmě všechno jinak.

Franklin měl už sbaleno a jeho pokoj vypadal pustě a opuštěně. Bude sice pryč jen několik dní, ale ve středisku bylo tak málo místa, že nebylo možné nechat pokoj pro nic za nic volný. Franklin si pomyslel, že mu v něm nebylo špatně.

Don spěchal, což u něj nebylo nic neobvyklého, ale zároveň se tvářil tajnůstkářsky. Jako by plánoval Franklinovi nějaké překvapení a snažil se, aby všechno vyšlo tak, jak si usmyslel. Za jiných okolností by měl Franklin podezření, že to bude nějaký žertík, ale v této situaci to bylo velice nepravděpodobné.

Za dobu výcviku se s malou ponorkou výborně sžil. Řídil v kursu, který mu Don udal a usoudil, že mohou být někde v padesát kilometrů širokém průlivu mezi útesem Wistari a pevninou. Jistý si ale nebyl, protože Don z nějakého důvodu, který odmítl osvětlit, vypnul obrazovku radaru a Franklin řídil naslepo. Don mohl všechno sledovat na palubní desce u sedadla pro instruktora v zadní části kabiny. Franklin měl občas chuť se ohlédnout, ale podařilo se mu odolat. Koneckonců, tohle je regulérní součást výcviku. Jednou se mu může stát, že bude nucen díky poruše nucen podobně řídit sám.

„Teď se můžete vynořit,“ oznámil Don nakonec. Snažil se tvářit, že o nic nejde, ale vzrušení v hlase ho prozradilo. Franklin vypustil nádrže a bez pohledu na hloubkoměr přesně podle chování ponorky odhadl, kdy se vynoří. Pohupování nebylo příjemné a Franklin doufal, že se tu nezdrží dlouho.

Don ještě jednou zkontroloval situaci na své obrazovce radaru a potom ukázal nad hlavu.

„Otevřete poklop,“ navrhl, „prohlédneme si okolí.“

„Mohli bychom nabrat vodu,“ namítl Franklin. „Zdá se, že moře je neklidné.“

„Když budeme oba v otvoru, moc vody se kolem nás nedostane. Tady — nasaďte si to. V tom se nenamočíte.“

Vypadalo to jako bláznivý nápad, ale Don měl jistě své důvody. Když se otevřel poklop, objevil se jim nad hlavami ovál modré oblohy. Don se vysoukal po žebříku jako první. Franklin ho následoval a mhouřil oči, protože vítr roznášel vodní tříšť.

Ano, Don dobře věděl, co dělá. Nebylo divu, že se sem chtěl vydat předtím, než Franklin opustí ostrov. Don byl dobrý psycholog a Franklin mu za to byl vděčný. Prožíval jeden z nejkrásnějších okamžiků v životě. Vzpomínal si na jediný, který by k tomu mohl přirovnat a to byla chvíle, kdy poprvé spatřil Zemi v celé její kráse na pozadí vzdálených hvězd. Teď ho pohled ven naplňoval stejně posvátnou úctou, stejným pocitem, že vnímá sílu vesmíru.

Velryby pluly směrem na sever a on byl přímo mezi nimi. V noci musela zvířata proplout Queenslandskou branou, aby se dostala do teplých vod, kde v bezpečí přivedou na svět mláďata. Obklopovala ho živá flotila, která bez potíží obrovskou silou rozrážela vlny. Z vody se vynořovala velká tmavá těla, která vzápětí znovu mizela pod hladinou. Franklin fascinovaně sledoval jedno ze zvířat, které se objevilo necelých deset metrů od nich. Ozvalo se silné písknutí, jak velryba vypustila vzduch a zápach jejího dechu se dostal až k nim. Zachytil pohled nezvykle malého oka — oka, které se zdálo na obrovské beztvaré hlavě úplně ztracené. Dva savci — jeden dvounohý, který moře opustil a druhý čtyřnohý, který se do něj vrátil — se zdravili přes vývojovou propast, která je oddělovala. Jak vnímá velryba člověka? Franklin se ptal sám sebe a uvažoval, jestli existuje nějaký způsob, jak zjistit odpověď. Potom se obrovské tělo ponořilo, ozval se úder velrybího ocasu a o několik vteřin později voda s hlukem vyplnila propast, která se na hladině objevila.

Vzdálený zvuk hromu ho přiměl pohlédnout směrem k pevnině. Asi osm set metrů od nich si obři hráli. Sledoval, jak se podivné tvary neuvěřitelně pomalu vynořují z vody a na chvíli se zastaví ve vzduchu. Něco takového ještě v žádném filmu neviděl. Ve vrcholném bodě se zdálo, že obrovská zvířata s lehkostí baletek popírají gravitaci a na chvíli se v celé kráse zastaví nad obzorem. Vzápětí se stejně uvolněným pomalým půvabem zmizí ve vodě a nad hladinou se nese ozvěna nárazu masy vody.

Pomalý pohyb při skoku dodával celé scéně neskutečnou atmosféru. Jako by se to všechno odehrávalo ve snu, jako by přestal existovat čas. Franklina nenapadlo k obrovským zvířatům jiné přirovnání než plovoucí ostrovy. Poněkud opožděně začal uvažovat, co by se stalo, kdyby se jedna z velryb vynořila pod ponorkou nebo se rozhodla ji zblízka prozkoumat…

„Nemusíte se bát,“ uklidňoval ho Don. „Ony dobře vědí, kdo jsme. Občas připlují těsně k ponorce a třou se o ni, aby se zbavily parazitů. To je potom trochu nepříjemné. Ale omylem do nás nenarazí — vědí o nás dřív než my o nich.“

Jakoby chtěla potvrdit Donova slova, objevila se těsně vedle nich obrovská hora a důkladně je pocákala. Ponorka se rozkývala a Franklin se chvíli bál, že se převrhne. Brzy se ale uklidnil a všiml si, že může natáhnout ruku a dotknout se hlavy pokryté silnou kůží. Tajuplně tvarovaná ústa se otevřela v ohromném zívnutí a stovky řad velrybích kostic se daly do pohybu jako žaluzie ve větru.

Kdyby tu byl Franklin sám, byl by strachy bez sebe, ale Don vypadal, že má situaci plně pod kontrolou. Vyklonil se a křikl směrem k neviditelnému uchu: „Posuň se kousek, matko. My nejsme tvůj potomek!“

Obrovská ústa se závěsy kostic se zavřela a drobné oko — velice podobné kravskému a zjevně ne o mnoho větší — na ně upřelo pohled, který by bylo možné označit za ublížený. Potom se ponorka znovu otřásla a velryba byla pryč.

„Žádné nebezpečí nehrozí,“ vysvětloval Don. „Jsou to mírumilovná, dobrosrdečná stvoření. Výjimkou je doba, kdy mají u sebe mladé. Je to stejné jako u ostatních zvířat.“

„Přiblížil byste se na takovou vzdálenost i k některému druhu vybavenému zuby — třeba k vorvaňovi?“

„To záleží na okolnostech. Kdyby šlo o starého potulného samce — skutečného Moby Dicka — klidně bych to zkusil. Se zabijáckými velrybami je to stejné. Možná by mě považovaly za dobré sousto, ale houkačka by je vyplašila. Jednou jsem se dostal mezi přibližně desítku vorvaňů, ale dámy se zdály klidné, i když některé měly u sebe mladé. Ale samec se choval úplně jinak. Zřejmě ve mě tušil soka.“ Na chvíli se odmlčel a pak pokračoval: „Bylo to jedinkrát, kdy jsem viděl velryby pářit se. Byla to zkušenost, která ve mně vzbudila komplex méněcennosti a celý týden jsem za nic nestál.“

„Kolik jich tu asi je?“ zeptal se Franklin.

„Něco kolem stovky. Záznam u vrat nám poskytne přesné údaje. Plave tu kolem nás přibližně pět tisíc tun masa a oleje — pár milionů dolarů. Nemáte z toho dobrý pocit?“

„Ne,“ odpověděl Franklin. „A jsem si jistý, že vám je to taky jedno. Teď chápu, proč máte tuhle práci tak rád a není potřeba to zlehčovat.“

Don přijal jeho slova mlčky. Stáli vedle sebe v těsném průlezu, nevnímali vodu na tváři a s podobnými pocity a myšlenkami sledovali, jak největší zvířata na světě putují na sever. V tu chvíli Franklin s jistotou pochopil, že jeho život se vydal novým směrem. Přišel sice o hodně a nikdy toho nepřestane litovat, ale období netečnosti, smutku a samoty má už za sebou. Ztratil sice vesmírnou svobodu, ale pod vodou získal novou.

To musí stačit každému člověku.