Hluboké pastviny

Dvacátá kapitola

Nad širokým zálivem se vznášely obláčky mlhy. Velké hejno velryb nejistě kroužilo, ale hlasy, které je na toto místo mezi horami přivedly, jim nenaháněly hrůzu, jen jim nerozuměly. Velryby celý život poslouchaly příkazy, které přicházely někdy s vibracemi vody, jindy díky elektrickým rázům vydávaným malými stvořeními, která velryby považovaly za své vůdce. Tyto příkazy se velryby kdysi naučily a dosud nikdy nebyly díky jim ohroženy. Naopak je dovedly na úrodné pastviny, které by velryby bez vedení nikdy nenašly, protože se nacházely v oblastech, od kterých je po milion let budované instinkty odrazovaly. A občas je drobní vůdci chránili před zabijáky a rozehnali skupiny dravců dřív, než se mohli na své oběti vrhnout.

Velryby neměly nepřátele a neznaly strach. Po celé generace se pohybovaly bezpečnými oceány, tloustly, byly zdravé a měly se lépe, než kterýkoli z jejich dávných předků. Během padesáti let jejich průměrná velikost vzrostla díky starostlivé péči o deset procent a váha dokonce o třicet procent. Největší jedinec jejich druhu, padesát jedna metrů dlouhý samec modré velryby B.69322, známý pod jménem Kolos, se stále pohyboval se svou družkou a mládětem v Golfském proudu. Bez péče by Kolos takových rozměrů nikdy nedosáhl. Nebylo to možné průkazně doložit, ale byl pravděpodobně největším zvířetem za celou historii Země.

Příkaz se vynořil v okamžiku, kdy bylo potřeba velryby vést neviditelnými kanály a průplavy. Elektronické bariéry zde byly nahrazeny betonovými. Zvířata proplouvala čtyřmi rovnoběžnými kanály, které byly tak úzké, že umožňovaly pohyb pouze jediné velryby. Automatická čidla je změřila a zvážila, vyřadila všechny kusy, které nedosahovaly určité velikosti a vrátila je zpátky do moře — nepochybně poněkud zmatené a bez tušení, jak jsou jejich rozměry důkladně zpracovány.

Velryby, které kontrolou prošly, pokračovaly dvěma kanály, až se dostaly do velké laguny. Některé úkony nebylo možno svěřit jen přístrojům. Tady pracovali kontroloři, aby zjistili, jestli nedošlo k nějaké chybě, jestli jsou zvířata v dobrém stavu, zkontrolovali čísla obrovských zvířat a ta se vydala na poslední krátkou cestu do ohrad, kde jejich život skončí.

„Právě se blíží B 52111,“ oznámil Franklin Therovi. Stáli společně v místnosti, odkud bylo možno veškeré dění pozorovat. „Dvacet tři metrů dlouhá samice, která přivedla na svět pět mláďat. Produktivní věk má už za sebou.“ Byl si vědom, že za ním tiše předou kamery, které celou scénu natáčejí. Překvapilo ho, jak zručně a zkušeně je lidé s vyholenými lebkami v šafránových šatech obsluhují. Potom zjistil, že všichni prošli školením v Hollywoodu.

Velrybu nic nevarovalo. Zřejmě ani necítila jemný dotek pružných měděných chapadel, když jí přejela po těle. Jednu chvíli klidně plavala v ohradě a za okamžik se proměnila v neživou hromadu masa a oleje, která ještě setrvačností pokračovala v pohybu vpřed. Proud o padesáti tisících ampérů jí projel srdcem jako blesk a neposkytl jí ani čas ke smrtelné křeči.

Na konci ohrady spočinulo mrtvé zvíře na dopravním pásu, který je vyvezl do mírného svahu, až se celé tělo vynořilo z vody. Potom pokračovalo pomalu dál podél rotujících válců, táhnoucích se až k obzoru.

„Je to nejdelší dopravník tohoto druhu na světě,“ vysvětloval Franklin s netajenou pýchou. „Může najednou přepravovat až deset velryb — tak tisíc tun. Byl velmi drahý a museli jsme pro něj pečlivě vybírat místo. Maso zpracováváme minimálně kilometr od ohrad, aby velryby nevystrašil pach krve. Myslím, že budete souhlasit, že náš způsob porážky zaručuje nejen okamžitou a bezbolestnou smrt, ale že zvířata nejsou do poslední chvíle ničím vystrašená.“

„Máte naprostou pravdu,“ souhlasil Thero. „Všechno to vypadá velice humánně. Kdyby se velryby vyplašily, bylo by jistě velice obtížné je zvládnout, že? Zajímalo by mě, jestli tohle všechno podstupujete jen proto, abyste je ušetřili nepříjemných pocitů.“

Byla do dobře promyšlená otázka, stejně jako mnohé další, které Franklin za několik posledních dnů vyslechl. Nebyl si zcela jistý, jak odpovědět.

„Obávám se,“ uvažoval nahlas, „že všechno záleží na prostředcích, které nám poskytuje Světová rada. Její finanční výbor rozhoduje, nakolik můžeme být ohleduplní. Ale to je jen teoretická úvaha.“

„Samozřejmě — ale další otázky už mají blíž k praxi,“ pokračoval ctihodný Boyce a upíral zamyšlený pohled na vzdalujících se osmdesát tun masa a kostí. „Vrátíme se k autu? Rád bych se podíval, co se děje za tím kopcem.“

A mě bude moc zajímat, pomyslel si Franklin, jak se to tobě a tvým kolegům bude líbit. Většina návštěvníků při prohlídce zpracovatelského zařízení bledla a třásla se, několik jich dokonce omdlelo. Mezi pracovníky Úřadu se tradoval vtip, že zkušenost se zpracováním masa vezme návštěvníkům na několik hodin chuť k jídlu.

Zápach je udeřil do nosu už několik set metrů od vjezdu. Franklin si koutkem oka všiml, že mladý bhikku s magnetofonem už vykazuje známky neklidu, ale Maha Thero se zdál naprosto v pořádku. Tvářil se klidně a nezúčastněně i o pět minut později, když vjeli do zapáchajícího pekla, kde se mrtvá těla dělila na maso, kosti a vnitřnosti.

„Představte si,“ vysvětloval Franklin, „že téměř po dvě staletí dělali tuhle práci lidé, pracovali většinou na palubách lodí v hrozném počasí. Ani dnes to není nic pěkného na pohled, ale představte si, že byste se tam dole oháněl nožem dlouhým téměř jako vy.“

„Myslím, že bych to zvládl,“ odpověděl Thero, „ale raději bych toho byl ušetřen.“ Otočil se ke svému kameramanovi a vydal několik pokynů. Potom se zaujetím sledoval, jak se na dopravníku blíží další velryba.

Obrovské tělo už prohlédly fotobuňky a zanesly do počítače jeho rozměry. I když člověk celý postup důvěrně znal, pokaždé ho zaskočila přesnost, s jakou se nože a pily otáčely na pohyblivých ramenech a podle přesného plánu prováděly řezy. Po dokončení práce zmizely. Velká chapadla se zmocnila třiceticentimetrové vrstvy tuku a stáhla ji, jako když člověk loupe banán. Výsledkem bylo nahé, krvácející mrtvé tělo, které se na pásu posunulo k začátku porcování.

Tělo se pohybovalo rychlostí, které člověk volnou chůzí stačil, a přímo před jeho očima se zmenšovalo. Pruhy masa velikosti slona se odtrhávaly a mizely v propustích. Když cirkulárky řezaly žebra, vznesl se od nich oblak prachu z kostí. Plastikové pytle s vnitřnostmi, plnými mořských krabů a planktonu z posledního jídla velryby, se vršily na hromadách odpadu.

Za necelé dvě minuty se vládce moří změnil na krvavou změt, ve které se orientoval jen odborník. Ani kosti nepřišly nazmar. Na konci pásu spadla obnažená kostra do jámy, kde se promění na hnojivo.

„To je konec linky,“ upozornil Franklin, „ale zpracování tu vlastně teprve začíná. Z tuku, který jste viděl odstraňovat hned na začátku, je třeba získat olej. Maso se rozřeže na menší kusy a upraví proti rychlé zkáze — my používáme neutronový zdroj o vysokém výkonu — a potom zbývá oddělit a zabalit ještě přibližně deset dalších produktů. Pokud máte zájem, rád vám ukážu kteroukoli část zpracovatelské továrny. Už to nebude vypadat tak drasticky, jako to, co jste právě shlédl.“

Thero chvíli zamyšleně mlčky stál a studoval poznámky, které si pořídil svým neobyčejně úhledným rukopisem. Potom se zadíval na čtyři sta metrů dlouhý krví potřísněný pás, na němž se právě objevila další velryba.

„Jedna sekvence se nám zřejmě nepodařila,“ oznámil a bylo na něm znát, že došel k rozhodnutí. „Pokud by vám to nevadilo, rád bych se vrátil ještě jednou na začátek.“

Franklin zachytil v poslední chvíli kameru, která mladému mnichovi vypadla z rukou. „To nic, synu,“ uklidňoval ho, „poprvé je to vždycky nejhorší. Kdybyste tu pobyl několik dní, udivilo by vás, že si návštěvníci stěžují na zápach.“

Bylo těžké tomu uvěřit, ale lidé, kteří tu pracují, ho ujistili, že je to skutečně tak. Jen doufal, že ctihodný Boyce nebude tak důkladný, aby si to mohl sám ověřit.

„A teď, Vaše Ctihodnosti,“ promluvil Franklin, když se letadlo odlepilo od země a vydalo se na zpáteční let z Londýna na Srí Lanku, „bych se vás rád zeptal, jak chcete nashromážděné materiály použít?“

Během dvou společně strávených dnů se kněz s Franklinem spřátelili a jeden druhého si navzájem vážili. Franklina zaskočilo, že Therova společnost mu byla příjemná. Byl přesvědčen — a kdo by nebyl — , že dokáže lidi odhadnout, ale některé stránky osobnosti Mahanayake Thery byly nad jeho síly. Nijak mu to ale nevadilo. Instinktivně tušil, že se nachází ve společností síly a také — ačkoli šlo o otřepané a prázdné slovo, nedokázal se mu vyhnout — dobroty. Začínal uvažovat, s úctou, která mohla každou chvíli přerůst v jistotu, že člověk, jemuž teď dělá společnost, vejde do historie jako světec.

„Nemám co skrývat,“ odpověděl Thero vlídně. „Jak víte, klam a podvod je v rozporu s Buddhovým učením. Náš postoj je jednoduchý. Věříme, že každé stvoření má právo na život a z tohoto pohledu je vaše činnost špatností. Proto bychom ji rádi zarazili.“

Franklin takovou odpověď očekával, ale bylo to poprvé, kdy Thero jasně vyslovil, o co mu jde. Pocítil vlnu zklamání. Člověk tak inteligentní jako Thero si přece musí uvědomovat, že podobný krok lze těžko realizovat, protože svět by tak přišel o celou osminu produkce potravin. A proč se zaměřili právě na velryby? Co krávy, ovce, vepři — všechna zvířata, která člověk láskyplně chová, aby je nakonec odvezl na jatka a použil jejich maso ve svůj prospěch?

„Je mi jasné, na co myslíte,“ ozval se Thero, než Franklin stačil své námitky vyslovit. „Jsme si vědomi problémů, které by takový krok přinesl a je nám jasné, že to bude vyžadovat čas. Ale někde musíme začít a Úřad pro chov velryb nám poskytl pro náš problém tu nejlepší prezentaci.“

„Díky,“ zabručel Franklin. „Ale připadá vám to fér? To, co jste viděl, se odehrává na všech jatkách na této planetě. Nic na tom nemění ani skutečnost, že my se odlišujeme rozsahem prací.“

„Máte pravdu. Ale my jsme praktičtí lidé, žádní fanatici. Je nám jasné, že dřív, než omezíme produkci masa, budou muset být nalezeny nové zdroje potravy.“

Franklin nesouhlasně zavrtěl hlavou.

„Promiňte,“ namítl, „ale i kdyby se vám podařilo najít nové zdroje, nepodaří se vám změnit všechny obyvatele planety na vegetariány — i když podporujete přesídlování na Mars a Venuši. Při představě, že už nikdy nebudu jíst jehněčí kotletu nebo dobře upečený steak, bych se raději zastřelil. Vaše plány musí ztroskotat minimálně ve dvou bodech — na psychologii lidí a na faktech o produkci potravin.“

Maha Thero se zatvářil trochu zklamaně.

„Můj milý řediteli,“ promluvil, „snad si nemyslíte, že bychom něco tak jasného nevzali v úvahu? Dovolte mi ale nejdřív dokončit vysvětlení našeho pohledu na věc. Potom vám vyložím, jak chceme maso nahradit. Zajímá mě vaše reakce, protože představujete maximální míru — ehm — spotřebitelského odporu, s jakým se můžeme setkat.“

„Tak dobře,“ usmál se Franklin. „Uvidíme, jestli mě dokážete od mé práce odradit.“

„Od počátku dějin,“ pronesl Thero, „si člověk myslí, že veškerá zvířata existují jen kvůli jeho užitku. Vyhubil celé druhy jen proto, že mu ničily úrodu nebo že mu překážely v dalších činnostech. Nepopírám, že k tomu měl často důvod a že často jinou možnost neměl. Ale v průběhu věků si člověk díky zločinům vůči zvířatům zatemnil duši — některé z nejhorších se odehrály před šedesáti, sedmdesáti lety právě ve vaší profesi. Četl jsem o případech, kdy harpunované zvíře zahynulo po dlouhých hodinách nepředstavitelných útrap a z jejich masa pak nemohl být použit ani kousek — bylo otráveno látkami, vyprodukovanými tělem velryby ve smrtelné agonii.“

„To se stávalo jen velmi zřídka,“ přerušil ho Franklin. „A brzy jsme od toho ustoupili.“

„Ano, přesto to zůstává součástí dluhu, který musíme vyrovnat.“

„Svend Foyn by s vámi nesouhlasil. Když vynalezl v roce 1870 výbušnou harpunu, poznamenal si do diáře, že za všechnu práci děkuje Bohu.“

„Zajímavý názor,“ poznamenal Thero nevzrušeně. „Rád bych si s ním o tom promluvil. Víte, existuje jednoduchý test, kterým se lidstvo dělí na dvě části. Pokud člověk při chůzi zahlédne na ulici brouka právě v místě, kam směřuje jeho další krok, může stoupnout jinam, nebo může brouka rozšlápnout. Do které kategorie patříte vy, pane Frankline?“

„To záleží na tom, jestli je brouk jedovatý nebo roznáší nákazu, takového bych zašlápl. Jinak bych ho překročil. Tak by jednal každý rozumný člověk.“

„Potom nejsme rozumní. Jsme přesvědčeni, že zabíjení ospravedlňuje pouze záchrana života živočicha na vyšším vývojovém stupni. A je zajímavé, jak zřídka k podobným situacím dochází. Ale vraťme se k našemu problému.

Přibližně před sto lety napsal irský básník lord Dunsay hru s názvem K čemu je člověk. Zanedlouho ji uvidíte na jednom z našich televizních programů. Jednomu člověku se zdá, že je nějakým záhadným způsobem odvezen ze Sluneční soustavy a že je postaven před soud zvířat. Pokud nedokáže najít alespoň dva druhy, které budou ochotné mluvit v jeho prospěch, lidstvo zanikne. Jediný pes byl ochoten se za svého pána postavit. Všechna ostatní zvířata se pamatovala na své dávné zvyky a způsob života a byla by raději, kdyby se člověk neobjevil. Blíží se vyslovení rozsudku, ale v poslední chvíli se objeví ještě jeden zastánce lidí a lidstvo je zachráněno. Tím stvořením, kterému člověk přináší užitek, byl komár.

Můžete si myslet, že jde jen o zábavný příběh. Jsem si jistý, že stejný názor sdílel i Dunsay — který byl náhodou vášnivý lovec. Ale básníci občas vysloví skrytou pravdu, které si ani sami nejsou vědomi. Jsem přesvědčen, že tato téměř zapomenutá hra obsahuje velice důležité varování lidstvu.

Během staletí, Frankline, se skutečně dostaneme mimo Sluneční soustavu. Dřív nebo později se setkáme s jinými podobami inteligentního života na daleko vyšší úrovni, než jsme my. Až ta chvíle nastane, mohou se k nám nositelé vyšší formy života chovat tak, jak se my teď chováme k ostatním stvořením našeho světa.“

Ta slova zazněla tiše, ale s takovým přesvědčením, že se Franklinovi vplížil do duše chlad. Poprvé si připustil, že i na jiném názoru může něco být — něco, co je víc než pouhá lidskost. Může být ale lidskost pouhá? Konečná fáze jeho práce se mu nikdy nezamlouvala, protože měl už od začátku své obrovské svěřence rád, ale vždycky si byl vědom, že jinak to nejde.

„Uznávám, že máte dobře zformulované argumenty,“ připustil. „Ale ať se nám to líbí nebo ne, musíme se podřídit reálné situaci. Nevím, kdo pronesl slova: Přírodou hýbou zuby a drápy. Tak to prostě je. Kdyby si svět mohl vybrat mezi jídlem a etikou, je mi jasné, co by zvítězilo.“

Thero se mírně usmál, vědomě nebo mimoděk. Jeho výraz v tu chvíli připomínal pohled, s jakým umělci řady generací zobrazovali Buddhu.

„Ale právě o to jde, milý Frankline,“ namítl. „Už není potřeba se rozhodovat. Naše generace je v historii lidstva první, která může ten dávný kruh porušit a jíst co má ráda, aniž by při tom tekly potoky krve nevinných stvoření. Jsem vám velice vděčný, že jste mi umožnil pochopit jak.“

„Já!“ podivil se Franklin.

„Samozřejmě,“ potvrdil svá slova Thero, jehož úsměv připomínal díla buddhistických umělců. „A teď, pokud mě omluvíte, bych si rád zdříml.“