Hluboké pastviny

Druhá kapitola

Walter Franklin čekal teprve několik minut, ale už netrpělivě rázoval po přijímací hale. Zběžně si prohlédl na stěnách fotografie z mořských hlubin, na chvíli se posadil na okraj stolu a prolistoval hromádku časopisů, přehledů a zpráv, které se na takových místech obvykle nahromadí. Populární časopisy znal, protože posledních několik týdnů toho měl na práci jen velice málo, takže hodně četl. Ostatní mu nepřipadaly příliš zajímavé, ale někdo zřejmě musí tyhle marnotratně kvalitně tištěné zprávy o produkci potravin číst. Nechápal, jak někoho mohou nekonečné sloupce statistických údajů tak fascinovat. Neptun, časopis Ministerstva pro moře a oceány, vypadal trochu slibněji, ale jména lidí, o kterých se tam psalo, mu nic neříkala a za chvíli se začal nudit. I méně odborné články se ukázaly nad jeho možnosti, protože vycházely ze znalosti technických termínů, které jemu byly cizí.

Recepční na něj upírala pohled. Určitě si všimla jeho netrpělivosti a zřejmě hledala možné příčiny v nervozitě a nejistotě. Franklin vynaložil značné úsilí, aby se přinutil usednout a soustředit se na včerejší výtisk brisbaneského Couriera. Když se zahloubal do článku o tragickém stavu australského kriketu, založeném na výsledcích posledních testů, dívka, která hlídala ředitelovu kancelář, se na něj sladce usmála a pronesla: „Šel byste laskavě dovnitř, pane Frankline?“

Očekával, že bude s ředitelem hovořit o samotě, možná v přítomnosti jeho sekretářky. Ve druhém křesle ale seděl mladík, který v kanceláři působil nepatřičně a upíral na něj zvědavý pohled beze stopy náklonnosti. Franklin pochopil, že o něm hovořili. Ztuhl a okamžitě zaujal obranný postoj.

Ředitel Cary, který toho věděl o lidech skoro tolik jako o mořských savcích, ucítil napětí a snažil se je uvolnit.

„Á, tak tady jste, Frankline,“ začal s přehnanou srdečností. „Doufám, že se vám pobyt u nás líbil. Starali se o vás moji lidé dobře?“

Franklin se nemusel potýkat s odpovědí, protože ředitel hned pokračoval sám.

„Rád bych vám představil Dona Burleye. Je prvním důstojníkem na Rorqualu a patří k našim nejlepším lidem. Rozhodli jsme, že se o vás bude starat. Done, to je Walter Franklin.“

Muži si potřásli rukama a navzájem se hodnotili. Nakonec se na Donově tváři objevil váhavý úsměv. Byl to úsměv člověka pověřeného úkolem, o který nestál, ale rozhodl se, že se ho zhostí co nejlépe.

„Rád vás poznávám, Frankline,“ pronesl. „Vítejte u strážců mořských panen.“

Franklin se pokusil jeho vtipu usmát, ale výsledek působil nepřesvědčivě. Věděl, že by se měl chovat přátelsky, že ti lidé se mu ze všech sil snaží pomoct. Jenomže jeho chování řídil rozum, nevycházelo ze srdce. Nedokázal se uvolnit a vyjít jim vstříc. Strach, že ho budou litovat a podezření, že se o jeho problému přes všechny sliby za jeho zády bavili, mu znemožňovaly vstřícnost.

Don Burley nic z toho nepoznal. Vnímal to tak, že ředitelova kancelář není nejlepším místem k seznámení s novým kolegou a než si Franklin stačil uvědomit, co se děje, byl venku a Don ho vedl davem na George Street do malého baru naproti nové budově pošty.

Ruch města se sice ztišil, ale zabarvenými skleněnými stěnami Franklin viděl obrysy pohybujících se chodců. Po rozpálených ulicích tu bylo příjemně chladno. Místní politici se stále dohadovali, jestli má město Brisbane být vybaveno klimatizací a kdo by měl tak obrovskou zakázku dostat, zatímco lidé na ulicích se nadále každé léto topili v potu.

Don Burley počkal, až Franklin dopije první pivo a objednal další. Jeho nového žáka obestíralo nějaké tajemství a Don měl v úmyslu je co nejdřív odhalit. Tohle zorganizoval někdo hodně vysoce postavený — možná dokonce někdo ze sekretariátu Světové rady. První důstojník nebývá jen tak odvolán od svých povinností, aby se postaral o někoho, kdo je na první pohled příliš starý, aby prošel běžným výcvikem. Don odhadoval, že Franklinovi je dost přes třicet a ještě nikdy neslyšel o nikom, o koho by se tak starali.

Jedna věc byla jasná na první pohled a záhadu jen prohlubovala. Franklin byl astronaut. Bylo to na něm patrné na míle daleko. Mohlo by to být dobré východisko pro sblížení. Vzápětí se ale rozpomněl, jak ho ředitel varoval: „Nedávej Franklinovi moc otázek. Nevím, co v minulosti zažil, ale důrazně nás upozornili, abychom se na to nevyptávali.“

Možná provedl jako pilot něco neomluvitelného, pomyslel si Don. Třeba přistál na Venuši a přitom se měl dostat na Mars.

„Jste v Austrálii poprvé,“ zeptal se Don opatrně. Nebyl to šťastně zvolený začátek konverzace a zdálo se, že tím rozhovor i skončí, když Franklin odpověděl: „Narodil jsem se tu.“

Don nepatřil k lidem, které je snadné odradit. Zasmál se a napůl omluvně dodal: „Nepatřím k těm, kterým se ostatní svěřují a mluvení není moje nejsilnější stránka. Narodil jsem se na opačném konci světa — v Irsku. Co mě přidělili k Úřadu pro chov velryb, přijal jsem Austrálii za svůj druhý domov. Ale na břehu jsem moc času neprožil. Při týhle práci je člověk osmdesát procent času na moři. Spoustě lidí to nevyhovuje.“

„Mně se to hodí,“ prohodil Franklin a nechal svou poznámku viset ve vzduchu. Don začínal být podrážděný. Vyrazit z toho chlápka slovo bylo nad lidské síly. Představa, že s ním bude trávit několik následujících týdnů, nevypadala lákavě a Don uvažoval, co provedl, že si zasloužil takový osud. Nicméně se mužně pustil do dalšího boje.

„Inspektor říkal, že máte dobré vědecké základy a vyznáte se i v technice. Z toho usuzuju, že většinu věcí, které se naši lidé učí první rok výcviku, budete znát. Nahustili do vás i administrativní požadavky?“

„V hypnóze jsem se dozvěděl spoustu údajů a čísel, takže bych vás mohl několik hodin školit o Ministerstvu pro moře a oceány — o jeho historii, organizační struktuře, současných projektech i o Úřadu pro chov velryb. Jenomže nevím, jestli mi to k něčemu bude.“

Tak konečně jsme se pohnuli z místa, pomyslel si Don. Je jisté, že ten chlapík umí mluvit. Ještě pár piv a bude z něho člověk.

„To je potíž s učením v hypnóze,“ souhlasil Don. „Do člověka pumpujou informace, až mu lezou ven i ušima, ale nikdy nemá jistotu, co vlastně umí. Nedokážou vás naučit manuálním zručnostem, návykům nebo správným reakcím v případě ohrožení. Existuje jedinej způsob, jak to skutečně zvládnout — při práci.“

Na chvíli se odmlčel, protože ho upoutala zajímavá silueta na druhé straně skleněné stěny. Franklin si všiml, kterým směrem Don upírá pohled a lehce se usmál. Poprvé se napětí uvolnilo a Don začal doufat, že bude možné s tímto záhadným člověkem, za kterého ponese odpovědnost, navázat kontakt.

Namočil si ukazováček do piva a začal na plastikové desce stolu kreslit mapy.

„Tohle je rozmístění našich zařízení,“ začal. „Hlavní výcvikovou základnu pro operace v malých hloubkách máme asi šest set padesát kilometrů od Brisbane a sedmdesát kilometrů od pobřeží na ostrovech Capricorn. Začíná tam jedna z ohrad v jižním Pacifiku, která potom pokračuje na východ k Nové Kaledonii a na Fidži. Když velryby táhnou z polárních pastvin do tropických oblastí porodit mláďata, musí proplout otvory, které jsme jim v ohradách nechali. Nejdůležitější z nich je brána poblíž pobřeží Queenslandu při jižním vstupu k Velkému bariérovému útesu. Útesy vytvářejí asi osmdesát kilometrů široký přírodní kanál sahající téměř k rovníku. Jakmile se nám podaří dostat tam velryby, máme je plně pod kontrolou. Moc práce s nima není. Spousta z nich tamtudy putovala daleko dřív, než jsme se na scéně objevili my. Většina z nich je už tak navyklá, že kdybychom ohrady vypnuli, jejich tahy by to nijak neovlivnilo.“

„Mimochodem,“ přerušil ho Franklin. „Ohrady jsou elektrické?“

„Ne. Elektrické ohrady se osvědčily pro ryby, ale v případě obrovských savců, jako jsou velryby, s nimi moc dobré výsledky nejsou. Ohrady jsou ultrazvukové — clona zvuků z řetězu generátorů v hloubce osm set metrů pod hladinou. U vpustí můžeme vysílat i specifické příkazy. Celé stádo můžete vyslat určeným směrem, když pustíte nahrávku zvuku velryby v tísni. Ale takové drastické pomůcky používáme málokdy. Jak říkám, dneska už jsou velryby vycvičené.“

„To je obdivuhodné,“ podotkl Franklin. „Někde jsem zaslechl, že ohrady slouží především k tomu, aby udržely ostatní zvířata mimo pastviny.“

„Ano, částečně tomu tak skutečně je. Stále ale potřebujeme shromaždovat zvířata při sčítání a výběru na porážku. Ani tak není ohrada bezchybná. Jsou místa, kde se generátorová pole překrývají a občas musíme jednotlivé sekce vypnout, abychom umožnili migraci ryb. Potom se dovnitř může dostat velký žralok nebo zabijácká velryba a vypukne peklo. Zabijáci jsou naším nejvážnějším problémem. Napadají velryby na pastvinách na severu a někdy máme až desetiprocentní ztráty. Všichni touží zabijáky vyhubit, ale nikdo nezná úsporný způsob, jak toho dosáhnout. Nemůžeme hlídat celou zamrzlou oblast, ačkoli když jsem viděl, jak dokáže takový zabiják velrybu zřídit, byl bych rád, kdybychom to dokázali.“

Donův hlas prozrazoval skutečné zaujetí a Franklin k němu překvapeně vzhlédl. Velrybářům, jak si tyto muže pokřtila veřejnost v touze po skutečných hrdinech, nepříslušely myšlenky ani emoce. Ačkoli bylo Franklinovi jasné, že tvrdí prostomyslní chlapi procházející se stisknutými rty novodobými ságami o ponorkách mají k realitě daleko, nedokázal se zbavit vžitých představ. Don Burley sice neměl sevřené rty, ale zdálo se, že ostatním kritériím by vyhovoval.

Franklin uvažoval, jak bude se svým novým instruktorem vycházet a jak se vyrovná s novou prací. Stále necítil žádné zaujetí. Až čas ukáže, jestli se pro novou práci dokáže nadchnout. Bylo jasné, že poskytuje zajímavé, dokonce fascinují problémy a možnosti. Doufal, že ho zaujme a poskytne mu možnost uplatnit své schopnosti. Chuť k životu mu vzala noční můra, která ho pronásleduje už celý rok a připravila ho i o schopnost plně se soustředit na práci.

Zdálo se mu málo pravděpodobné, že by se mu vrátilo nadšení, jež ho kdysi přivedlo na cestu, kterou už se nikdy vydat nemůže. Pohlédl na Dona, který stále mluvil s přesvědčivostí člověka, jenž své práci rozumí a miluje ji. Franklina se zmocnil provinilý pocit. Je férové odvést Burleyho od jeho práce a přimět ho, ať už s jeho vědomím nebo bez něj, k roli ošetřovatelky a učitelky v mateřské škole? Kdyby Franklin tušil, že podobné myšlenky se honí hlavou i Barleymu, Don by si okamžitě získal jeho sympatie.

„Je čas vyrazit, abychom stihli autobus na letiště,“ oznámil Don a s pohledem upřeným na hodinky dopil pivo. „Ranní letadlo startuje za půl hodiny. Doufám, že vaše věci už poslali.“

„V hotelu mi řekli, že se o to postarají.“

„No, na letišti si to ověříme. Pojďme.“

O půl hodiny později si Franklin mohl znovu oddechnout. Brzy zjistil, že pro Burleye je typické si až do posledního okamžiku z věcí nic nedělat a potom propuknout v překotnou aktivitu. Právě takový výbuch činorodosti je dopravil z tichého baru do ještě klidnějšího letadla. Když si šli sednout, odehrál se incident, který Don nedokáže rozluštit ani v budoucích několika týdnech.

„Sedněte si k oknu,“ navrhl Franklinovi. „Já už tu letěl mockrát.“

Franklinovo odmítnutí pochopil jak projev zdvořilosti a trval na svém. Franklin jeho nabídku několikrát odmítl se stále větším důrazem a s narůstajícím rozhořčením. Burley si konečně uvědomil, že chování jeho společníka má ke zdvořilosti daleko. Připadalo mu to hrozné, ale přísahal by, že Franklin se bojí. Co je to za člověka, uvažoval, když má hrůzu sednout si v obyčejném letadle k okénku? Všechny chmurné představy o jeho novém úkolu, které při rozhovoru v baru trochu rozptýlil, se s novou naléhavostí vrátily.

Letadlo vzlétlo a město i sluncem zalité pobřeží zůstalo pod nimi. Franklin upíral soustředěný pohled do novin, ale Dona ani na chvíli neoklamal. Rozhodl se chvíli počkat a později během letu vyzkoušet několik testů.

Přelétli nad Skleníkovými horami — podivně tvarovanými tesáky tyčícími se z vyprahlé planiny. Potom se přiblížila pobřežní městečka, jejichž prostřednictvím se bohatství nedozírných pozemků ve vnitrozemí dostávalo do světa předtím, než se zemědělství přemístilo do moře. A potom — zdálo se, že od startu uběhlo jen pár minut — se už objevily první ostrovy Velkého bariérového útesu. Vypadaly jako stíny v modré mlze na obzoru.

Slunce mu svítilo přímo do očí, ale Don dokázal jednotlivé ostrovy popsat i s detaily skrytými pod hladinou. Viděl zelené ostrovy, obklopené úzkým kruhem písku a daleko širším lemem potopených korálů. Do každého z nich budou navěky narážet vlny Pacifiku, takže několik set kilometrů na sever se budou na hladině objevovat sněhově bílé srpky pěny.

Před stovkou let, možná i před padesáti lety, bylo ze stovek ostrovů obydlených sotva deset. Dnes, v době celosvětového leteckého spojení, laciné energie a rostlin obnovujících čistotu vody, se stát i jednotlivci vrhli na starobylou osamělost útesů. Několika šťastlivcům se za prostředky nejasného původu podařilo získat některé menší ostrovy do osobního vlastnictví. Výsadní postavení získala zařízení pro turisty, ale jejich pojetí zábavy a odpočinku nebylo vždy přírodě k užitku. Největším vlastníkem pozemků na bariéře byla ale Světová organizace pro výživu se svou složitou hierarchií oblastí pro rybolov, mořských farem a výzkumných stanic, jejichž rozlohu nedokázal obyčejný člověk obsáhnout.

„Za chvíli tam budeme,“ ozval se Burley. „Právě jsme minuli ostrov Lady Musgrave — jsou tu hlavní generátory západního konce ohrady. Pod námi je souostroví Capricorn — Masterhead, One Tree, North-West, Wilson — a Heron, to je ten uprostřed se spoustou budov. Ta vysoká věž je administrativní budova — vedle bazénu je velké akvárium. A podívejte, u dlouhého mola na okraji ostrova je vidět několik ponorek.“

Don mluvil a koutkem oka stále sledoval Franklina. Ten byl sice otočený k okénku a tvářil se, že jeho výklad sleduje, ale Don by odpřísáhl, že panorama ostrovů pod nimi nevnímá. Jeho tvář působila napjatě a v očích měl nepřítomný výraz, jako by se nutil nic nevidět.

Don se smíšenými pocity lítosti a uspokojení vnímal projevy kolegova strachu, ale příčinu neznal. Franklin má hrůzu z výšek. S takovou fobií by mohl být jen těžko astronautem. Ale čím tedy byl? Ať už dělal dřív cokoli, nezdálo se, že byl typem kolegy, s jakým by člověk toužil sdílet stísněné prostory dvoumístné výcvikové ponorky…

Letadlo měkce dosedlo na upravený obdélník korálového ostrova, což byla přistávací plocha ostrova Heron. Jakmile se ocitli venku, oslnilo je slunce a Franklin se jako zázrakem vzpamatoval. Don zažil mnoho lidí, kteří se s návratem na pevnou zem stejně rychle zbavili mořské nemoci. Jestli je na tom Franklin stejně ve vodě jako ve vzduchu, potrvá tohle bláznivé dobrodružství jen pár dnů a budu se moct vrátit ke své práci, pomyslel si Don. Ne že by Don nějak zvlášť s návratem spěchal, ostrov Heron byl příjemným místem, kde si člověk mohl užívat, pokud byl dostatečně schopný, aby dokázal obejít nařízení ředitelství.

Z letiště je i s jejich věcmi odvezl malý náklaďák. Vjeli do aleje, kde je před sluncem chránily husté větve stromů. Cesta byla dlouhá necelých čtyři sta metrů a spojovala přístavní hráz na západní straně s administrativními budovami na východní straně ostrova. Dvě části ostrova rozděloval úzký pruh džungle, pečlivě uchovávaný v původní podobě. Don si se sentimentem vzpomněl na spoustu opuštěných pěšinek a mýtinek, které skrývá.

Na vedení už pana Franklina očekávali a zařídili pro něj všechno potřebné. Ocitl se v privilegovaném postavení. Byl sice o stupínek níž než Don a jeho kolegové, ale o několik stupínků výš než ostatní muži ve výcviku s instruktorem. Překvapivě dostal samostatný pokoj — to bylo něco, v co nemohli doufat při návštěvě ostrova ani významní pracovníci Úřadu. Donovi se ulevilo, protože se obával, že bude s tím záhadným člověkem sdílet společné ubytování. To by navíc hrubě narušilo jeho romanticky laděné plány.

Doprovodil Franklina do jeho malého, ale pohodlného pokoje ve druhém patře výcvikového křídla. Výhled měl na kilometry korálů, táhnoucích se na východ až k obzoru. Dole na dvoře se skupina studentů bavila o přestávce s instruktorem, kterého Don znal z dřívějška, ale nevzpomínal si, jak se jmenuje. Je příjemné vrátit se do školy v době, kdy už člověk zná odpovědi na všechny otázky, pomyslel si.

„Vypadá to tu pohodlné,“ prohodil k Franklinovi, který si začal vybalovat své věci. „Nádherný výhled, co?“

Podobné poetické výlevy byly Donovi cizí, ale nedokázal odolat pokušení zjistit, jak se bude Franklin tvářit na korály posetý oceán před sebou. Zklamalo ho, že Franklin reagoval naprosto konvenčním způsobem. Desetimetrová výška mu hrůzu nenaháněla. Vyklonil se z okna a kochal se výhledem na modř a zeleň rozprostírající se všude, kam oko dohlédlo.

Dobře mi tak, řekl si Don v duchu — nemá smysl pokoušet osud. Ať trpí čímkoli, nebude zřejmě snadné s tím žít.

„Nechám vás, abyste měl čas se zabydlet,“ oznámil a couval ke dveřím. „Oběd se podává za půl hodiny v jídelně — to je ta budova, kterou jsme míjeli cestou sem. Setkáme se tam.“

Franklin přikývl a dál si rovnal věci na postel. Chtěl být sám, aby si mohl zvyknout na život, který se bez zvláštního nadšení rozhodl přijmout za svůj.

Asi deset minut po Burleyově odchodu se ozvalo zaklepání na dveře a ozvalo se: „Mohu dál?“

„Kdo je?“ zeptal se Franklin, sbíral zbytky svých věcí a pokoušel se pokoj uvést do přijatelného stavu.

„Doktor Myers.“

Jméno Franklinovi nic neříkalo, ale tváří se mu mihl pokřivený úsměv, když si uvědomil, jak příznačné je, že jeho prvním návštěvníkem bude lékař. Bylo mu jasné, jaká je jeho specializace.

Myers byl podsaditý muž lehce po čtyřicítce. Nebyl žádný krasavec, ale měl příjemný přímý pohled a přátelské způsoby.

„Promiňte, že se na vás vrhám hned jak jste přijel,“ omlouval se. „Nic jiného mi ale nezbývá, protože odlétám dnes odpoledne do Nové Kaledonie a vrátím se až za týden. Profesor Stevens mě požádal, abych vás vyhledal a vyřídil vám od něj pozdravy. Pokud byste něco potřeboval, zavolejte do mé ordinace a my se budeme snažit vám pomoct.“

Na Franklina zapůsobil věcný způsob, jakým se Myersovi podařilo předejít všem nepříjemnostem. Neřekl — ačkoli tomu tak nepochybně bylo — že diskutovali s profesorem Stevensem jeho případ. Nenabídl mu pomoc přímo. Snažil se dát najevo, že Franklin ji s největší pravděpodobností nebude potřebovat a dokáže se o sebe postarat sám.

„Děkuji a cením si toho,“ odpověděl Franklin. Doktor Myers se mu začínal líbit a rozhodl se, že jeho péči neodmítne. „Řekněte mi,“ pokračoval vzápětí, „co tu lidé o mně vědí?“

„Nic, jen to, že vám pomáháme získat co nejrychleji kvalifikaci strážce. Není to poprvé, co se něco podobného stalo, víte — rychlé přeškolení občas provádíme. Nicméně počítejte s tím, že vzbudíte zvědavost. To bude zřejmě váš největší problém.“

„Burley už zvědavostí umírá.“

„Vadilo by vám, kdybych vám poskytl jednu radu?“

„Samozřejmě že ne — jen do toho.“

„S Donem budete pracovat i po ukončení výcviku. Bylo by fér k němu i k vám, abyste mu ve chvíli, kdy to budete považovat za vhodné, všechno vysvětlil. Jsem si jistý, že u něj najdete pochopení. Nebo, pokud byste o to stál, s ním mohu promluvit sám.“

Franklin zavrtěl hlavou, ale raději mlčel. Bylo mu jasné, že Myersův návrh je rozumný. Dřív nebo později bude muset s pravdou ven a zbytečným odkládáním nevyhnutelného si nijak nepomůže. Necítil se ale ještě natolik vyrovnaný, aby se dokázal vypořádat s představou, že bude pracovat s člověkem, který bude jeho tajemství znát. I když je sympatický.

„Dobře. Záleží jen na vás a my vaše rozhodnutí budeme respektovat. Hodně štěstí — doufejme, že naše styky zůstanou výhradně společenské.“

Po Myersově odchodu seděl Franklin dlouho na okraji postele a zíral na moře, které se teď stane jeho domovem. Štěstí, které mu někteří přáli, bude určitě potřebovat, i když začínal znovu pociťovat zájem a chuť do života. Nešlo jen o to, že okolí se mu snažilo vyjít vstříc, pomoci si za poslední půlrok užil víc než dost. Konečně začínal mít pocit, že vidí způsob, jak si pomoci sám a najít nový smysl života.

Probral se z úvah a zadíval se na hodinky. Zjistil, že na oběd má už deset minut zpoždění. To není dobrý start do nového života. Představil si, jak na něj Don Burley netrpělivě čeká v jídelně a možná si dělá starosti, co se mu přihodilo.

„Už jdu, pane učiteli,“ zamumlal, oblékl si sako a vyrazil. Poprvé za dlouhou dobu si dokázal dělat legraci sám ze sebe.