Hluboké pastviny

Třetí kapitola

Když Franklin zahlédl Indru Langenburgovou poprvé, měla ruce až po lokty od krve. Vytahovala vnitřnosti z třímetrového žraloka, kterého právě kuchala. Velké zvíře leželo bílým břichem otočené ke slunci na písečné pláži, po které se Franklin vydal na ranní procházku. K háčku v jeho tlamě byl stále ještě připevněný silný řetěz. Zřejmě se chytil v noci a po opadnutí vody po odlivu zůstal ležet na suchu.

Franklin se zastavil a chvíli sledoval zvláštní spojení krásné dívky a mrtvého zvířete. Potom zamyšleně prohodil: „Víte, tohle je přesně to, na co se rád před snídaní podívám. Co to vlastně děláte?“

Dívka k němu zvedla opálenou oválnou tvář s vážnýma očima. Třiceticentimetrovým ostrým nožem, který způsobil tu spoušť kolem, dál pokračovala v práci a odborně se prořezávala chrupavkou a vnitřnostmi.

„Píšu studii,“ ozval se hlas stejně vážný jako oči. „Týká se obsahu vitamínů v žraločích játrech. To znamená ulovit spoustu žraloků. Tohle je tento týden můj třetí. Chtěl byste nějaké zuby? Mám jich spoustu. Jsou to hezké suvenýry.“

Přesunula se k hlavě a vsunula nůž mezi čelisti, zajištěné dřevěným špalíkem. Stačil jeden rychlý pohyb zápěstí a z žraločích úst se uvolnil náhrdelník nebezpečných trojúhelníků, připomínajících kostěnou pásovou pilu.

„Ne, díky,“ odmítl Franklin a doufal, že se dívky nedotkne. „Nenechte se mou přítomností rušit.“

Odhadoval, že je jí sotva dvacet. Nijak ho nepřekvapilo, že na tak malém ostrůvku potkává neznámou tvář, protože vědečtí pracovníci z výzkumné stanice se s úředníky a pracovníky výcvikového střediska vídali jen zřídka.

„Jste tady nový, že?“ prohodila bioložka a spokojeně hodila do kbelíku velký kus jater. „Na posledním večírku j sem vás neviděla.“

Franklina její vyzvídání pobavilo. Byl rád, že se setkal s někým, kdo ho nezná, nic o něm neví a jeho přítomnost tady v něm nevyvolává žádné spekulace. Poprvé od přistání na ostrově Heron měl pocit, že může hovořit volně a bez zábran.

„Ano — právě jsem zahájil zvláštní výcvikový kurs. Jak dlouho jste tady vy?“

Dal se s ní do řeči, protože mu v její společnosti bylo dobře. Ona to nepochybně věděla.

„Asi měsíc,“ odpověděla bezstarostně. Do kbelíku spadl s mlasknutím další kus jater. „Vyslala mě sem univerzita v Miami.“

„Takže jste Američanka?“ ujistil se.

„Ne,“ odpověděla dívka vážně. „Mí předkové pocházejí z Holandska, Barmy a ze Skotska. A aby to nebylo tak jednoduché, narodila jsem se v Japonsku.“

Franklin přemýšlel, jestli si z něj tropí žerty, ale z jejího výrazu usoudil, že to myslí vážně. Dívka byla hezká a příjemná, ale nemůže s ní trávit na pláži celý den. Do snídaně zbývalo čtyřicet minut a v devět hodin mu začíná dopolední výuka navigace v ponorce.

Na setkání brzy zapomněl, protože se setkával stále s novými tvářemi a okruh jeho známých se rozšiřoval. Intenzivní kurs mu neposkytoval moc času na společenský život a Franklin za to byl vděčný. Mysl měl plně zaměstnanou, ale snadnost, s jakou se učil, ho překvapila i uspokojovala. Ti, kdo ho sem poslali zřejmě moc dobře věděli, co dělají.

Mechanické znalosti — statistiky, nejrůznější fakta a údaje o vstupech a výstupech pro úřední zpracování — do něj nahustili v mírné hypnóze. Při pozdějších zkouškách, kdy se na magnetofonu zaznamenávaly správné odpovědi, se potvrdilo, že informace mu uvízly v mysli a nedošlo k tomu, co se občas přihodilo, kdy údaje prošly myslí, aniž by zanechaly trvalou stopu.

S touto součástí Franklinova výcviku neměl Don Burley nic společného, ale přestože jeho svěřenec byl v péči jiných kolegů, volno neměl. Vrchní instruktor využil možnost uchvátit Dona do svých spárů a s velkým taktem a neodolatelným šarmem mu nabídl, že když mu to jeho další povinnosti umožňují, jistě by rád učil ve třech právě probíhajících kurzech. Don neměl možnost odmítnout a jeho představa o příjemné dovolené se neodvratně rozplývala.

V jednom směru se ale jeho obavy nesplnily. Ukázalo se, že s Franklinem není tak obtížné vyjít, pokud se člověk vyvaruje všech osobních záležitostí. Byl velice inteligentní a jeho technické vzdělání v některých oblastech převyšovalo Donovo. Jen zřídkakdy bylo nutné mu něco vysvětlovat víc než jednou a dlouho před začátkem výcviku na trenažéru bylo Donovi jasné, že jeho žák má ty nejlepší předpoklady ponorku výborně ovládat. Měl šikovné ruce, rychle a přesně reagoval a vyzařoval z něj klid a jistota, kterými se odlišuje prvotřídní strážce od dobrého.

Don samozřejmě věděl, že jen znalosti a dovednosti nestačí. Zbývalo ještě něco a Don zatím nedokázal poznat, jestli to Franklin má. Teprve ve chvíli, kdy se ponoří do hloubky, bude možné podle Franklinových reakcí usoudit, jestli celý výcvik nebyl marný.

Franklin se toho musel naučit ještě tolik, že se zdálo nemožné, aby to jeden člověk dokázal všechno vstřebat během dvou měsíců, jak vyžadoval program. Don absolvoval obvyklý šestiměsíční výcvik a vnitřně se bránil přijmout skutečnost, že někdo dokáže totéž zvládnout za třetinu času, třeba i pod zvláštním vedením. Vždyť jen technická stránka věci — konstrukce a vybavení různých typů ponorek — zabrala i při využití nejlepších technických pomůcek minimálně dva měsíce. A Franklin musí za tu dobu zvládnout ještě principy lodní a podmořské navigace, základy oceánografie, signalizaci a komunikaci v ponorce, základy ichtyologie, psychologii a v neposlední řadě i cetologii, nauku o velrybách. Franklin zatím žádnou velrybu neviděl, živou ani mrtvou. Na jeho první setkání s obrovskými zvířaty se Don těšil; v takové chvíli se ukáže, jestli se člověk pro práci strážce hodí.

Po dvou týdnech společné tvrdé práce vzal Don Franklina poprvé pod vodu. Tou dobou se jejich vztah ustálil v rezervovaně přátelské poloze, přestali se oslovovat příjmeními, ale u oslovení Done a Walte důvěrnost končila. Burley o Franklinově minulosti stále nic nevěděl, i když o ní hodně uvažoval a vymyslel několik teorií. Nejvíc se mu zamlouval předpoklad, že jeho žák je talentovaný rehabilitovaný zločinec po dokončeném léčení. Lákala ho představa, že má co do činění s vrahem a napůl doufal, že by ta vzrušující představa mohla být skutečností.

Franklin od jejich prvního setkání žádné další zvláštnosti nedal najevo, ale nepochybně byl nervóznější a napjatější než bývá zvykem. Don si s tím ale starosti nedělal, protože s některými z nejlepších strážců to bylo při výcviku stejné. Don měl tolik práce, že se zmírnil i jeho zájem o Franklinovu minulost. Pokud nebyla jiná možnost, naučil se být trpělivý a nepochyboval, že dřív nebo později celá historie vyjde najevo. Několikrát měl pocit, jako by se mu Franklin chtěl svěřit, ale vzápětí se stáhl zpátky. Don se pokaždé tvářil, jako by se nic nestalo a zůstávali u svých starých neosobních vztahů.

Bylo jasné ráno a klidnou hladinu narušoval jen pomalý příboj. Kráčeli po úzkém molu, táhnoucím se od západního okraje ostrova k okraji bariéry. Byl sice příliv a korály se ukrývaly pod vodou, ale velká planina nebyla nikde víc než dva metry pod hladinou a křišťálově čistou vodou byl jasně vidět každý detail. Franklin ani Burley nevěnovali přírodnímu akváriu, nad kterým kráčeli, víc než jen zběžný pohled. Oba je už důvěrně znali a věděli, že skutečná krása útesů leží dál v moři, hluboko pod vodou.

Sedmdesát metrů od břehu ostrova se korály začaly strmě svažovat do hlubin, ale molo na vysokých kůlech pokračovalo dál a na jeho konci stálo několik přístřešků a kanceláří. Vedení Světové organizace pro výživu podniklo chrabrý a poměrně úspěšný pokus zabránit tomu, aby přístav ovládl jinde obvyklý nepořádek a špína. Dokonce i jeřáby byly navrženy tak, aby nerušily. Jedna z podmínek, pod kterou vláda Queenslandu zdráhavě souostroví Capricorn Světové organizaci pro výživu pronajala, bylo zachování přírodní krásy ostrovů. V tomto bodě byla smlouva plněna do puntíku.

„Objednal jsem v garážích dvě torpéda,“ oznámil Burley, když sešli po schodech z mola a dostali se ke dvojitým dveřím vyrovnávací komory. Franklin cítil cvaknutí, jak uši reagovaly na zvyšující se tlak. Předpokládal, že mohou být přibližně deset metrů pod hladinou. Ocitli se v jasně osvětlené hale plné nejrůznějších přístrojů pro práci pod vodou — od obyčejných dýchacích přístrojů až po různá zařízení s vlastním pohonem. Dvě torpéda, která Don požadoval, stála na podstavcích na šikmé rampě vedoucí ke klidné vodě na opačném konci haly. Byla natřená nažluto jako všechna ostatní zařízení, určená k výcviku. Don na ně pohlédl s nechutí.

„Je to už pár let, co jsem tyhle věci používal naposledy,“ poznamenal k Franklinovi. „Možná na nich budete lepší než já. Když už se mám namočit, ovládám svůj pohyb raděj sám.“

Oblékli si neoprén a připevnili si dýchací přístroje. Don zvedl jeden z malých, ale překvapivě těžkých plastových válců a podal ho Franklinovi.

„Tak tohle je jedna z těch vysokotlakých věcí, o kterých jsem vám vyprávěl,“ začal. „Jsou natlakované na tisíc atmosfér, takže vzduch v nich má větší hustotu než voda. Kvůli rovnováze musí být upevněné na obou stranách. Automatické vyrovnávání funguje celkem spolehlivě. Jak se vzduch spotřebovává, nádoby se plní vodou a udržují si stále stejnou váhu. Jinak byste vyletěl na hladinu jako korkový špunt, ať byste o to stál nebo ne.“

Don pohlédl na ukazatele tlaku na nádobách a spokojeně přikývl.

„Jsou naplněné přibližně zpoloviny. To nám bude bohatě stačit. Když je ta nádoba plná, vydržíte s ní dole celý den. My vyrážíme jen na hodinu.“

Nasadili si nové celoobličejové masky vybrané přesně na míru. Masky se stanou po dobu pobytu ve výcvikovém středisku jejich osobním vlastnictvím stejně potřebným jako třeba kartáček na zuby, protože dva lidé nemají identické obličeje a i nepatrná štěrbina by ohrožovala život.

Když zkontrolovali zásoby vzduchu a krátkovlnné podvodní vysílačky, položili se na vodu vedle štíhlých torpéd hlavou za průhledný štít, který je bude chránit před vodou proudící rychlostí až třicet uzlů. Franklin umístil chodidla do třmenů a ucítil pod nimi ovladače akcelerace a zpětného chodu. Přímo před sebou, uprostřed palubní desky, měl malou řídicí páku, kterou je možné torpédo ovládat jako letadlo. Palubní deska zahrnovala už jen několik vypínačů, kompas, tachometr, hloubkoměr a indikátor nabití baterií.

Don vydal poslední instrukce a ukončil je slovy: „Držte se asi sedm metru ode mě napravo, abych na vás stále viděl. Kdyby se něco přihodilo a musel byste torpédo nechat potopit, snažně vás prosím, nezapomeňte vypnout motor. Nerad bych, aby nám lítalo podél celé bariéry. Všechno jasný?“

„Ano — jsem připraven,“ odpověděl Franklin do malého mikrofonu.

„Dobře, jdeme na to.“

Torpéda lehce sklouzla z rampy a nad hlavami se jim zavřela voda. Pro Franklina to byla nová zkušenost. Jako většina ostatních lidí se občas potápěl, někdy i s dýchacím přístrojem. Když se motor rozběhl a stěny sálu se daly do pohybu, zmocnil se ho příjemný pocit očekávání.

Když vypluli do vody a minuli podstavce mola, voda se projasnila. Viditelnost nebyla příliš dobrá, nanejvýš a deset metrů, ale až se dostanou níž, bude to lepší. Don stočil svůj stroj kolmo k okraji útesu a rychlostí pět uzlů se vydal do moře.

„Největším nebezpečím těch hraček,“ ozval se z reproduktoru u Franklinova ucha Donův hlas, „je vyrazit moc rychle a do něčeho narazit. Odhadnout dobře vzdálenost pod vodou vyžaduje zkušenost. Podívejte.“

Před nimi se najednou tyčila masa korálů. Jestli to měl naplánované, pomyslel si Franklin, bezvadně mu to vyšlo. Když míjeli živoucí horu, nebyla dál než tři metry, zachytil pohledem spousty pestrobarevných ryb, které se na ně bez zájmu dívaly. Zřejmě jsou už na torpéda a ponorky zvyklé a pohled na ně je neděsí. Protože žijí v dobře chráněné oblasti, nemusí mít z lidí strach.

Za několik minut se dostali do průlivu mezi ostrovem a útesy. Tady už měli prostor na manévrování a Franklin následoval svého instruktora v nejrůznějších obratech a výkrutech a ostrých zatáčkách nahoru a dolů a jízda ho za chvíli zcela pohltila. Někdy se ponořili až ke dnu a vzápětí vylétli na hladinu jako létající ryby, aby zkontrolovali svou polohu. Celou dobu Don doprovázel jízdu komentářem prokládaným otázkami, aby zjistil, jak Franklin reaguje.

Pro Franklina byla jízda jednou z nejradostnějších zkušeností, jakou kdy prožil. Voda tu byla čistá a viditelnost byla kolem třiceti metrů. Jednou se dostali do hejna makrel, které se je rozhodly doprovázet, dokud Don nezvýšil rychlost a nenechali je za sebou. Cestou nezahlédli jediného žraloka. Franklin to sice očekával, ale zeptal se Dona, jestli je to typické.

„Na torpédu jich moc nezahlédnete,“ ozvala se odpověď. „Zvuk motorů jim nahání strach a vyplaší je. Pokud se chcete seznámit s místními žraloky, musel byste se potápět klasicky — nebo vypnout motor a počkat, až si vás připlavou prohlédnout.“

Pak se před nimi vztyčila ze dna tmavá masa korálů. Zvolnili a přiblížili se k přibližně deset metrů vysokému útesu.

„Tady bydlí jeden můj starý známý,“ ozval se Don. „Zajímalo by mě, jestli je doma. Naposledy jsem ho viděl snad před čtyřmi roky, ale pro něj to nic neznamená. Potlouká se tu už pár století.“

Pohybovali se při okraji velkého trsu korálů a Franklin nakukoval do stinných míst pod ním. Zahlédl několik balvanů a pár elegantních žraloků křídlatých, kteří se k němu natočili tak, že je téměř nerozeznal od okolí. Stále neviděl nic, co by potvrzovalo Burleyův zájem.

Zaskočilo ho, když se několik balvanů dalo do pohybu přímo k němu. Velkýma vypoulenýma očima na něj zírala největší ryba, jakou kdy viděl. Byla dlouhá jako torpédo, ale plochá. Nečekaně otevřela tlamu, jako by se jí chtělo zívat, a Franklin se najednou cítil jako Jonáš v nejdůležitějším okamžiku života. Před sebou měl masité rty, skrývající překvapivě drobné zoubky. Potom se obrovské čelisti zavřely a Franklin téměř cítil náraz vyplivnuté vody.

Zdálo se, že Dona to setkání potěšilo, zřejmě mu připomnělo dobu, kdy se tu sám učil.

„Moc rád starého Slintala zase vidím. Není nádherný? Může mít tak tři sta sedmdesát kilo. Poznali jsme ho na fotografiích, které tu pořídili před osmdesáti lety, a musím říct, že tenkrát nebyl o mnoho menší. Není divu, že unikl rybářům v době, kdy tahle oblast ještě nebyla chráněná.“

„Řekl bych,“ poznamenal Franklin, „že je div, že rybáři unikli před ním.“

„Ale ne, on není nebezpečný. Kanic musí potravu polykat vcelku — ty drobné zoubky se na kousání moc nehodí. A celý člověk by byl i na něj příliš. Na to bude potřebovat ještě tak sto let.“

Opustili obrovského kanice hlídkujícího u vchodu své jeskyně a pokračovali v plavbě po okraji útesu. Následujících deset minut nezahlédli nic zajímavého, snad jen velkého rejnoka ležícího na dně. Jakmile je zaregistroval, zamával křídly a vznesl se. Z dálky připomínal repliku letadla s křídly deltovitého tvaru, které přibližně před sedmdesáti lety ovládalo vzduch. Je zvláštní, pomyslel si Franklin, jak příroda předjala množství lidských objevů — například i tvar přístroje, na kterém se pohybuje a dokonce i princip jeho pohonu.

„Obeplujeme útes,“ ozval se Don. „Asi za čtyřicet minut budeme zpátky. Jste v pořádku?“

„Ano, je mi dobře.“

„Nemáte potíže s ušima?“

„Levé ucho mě chvíli zlobilo, ale teď už se to uklidnilo.“

„Dobře — tak jedem. Držte se za mnou, abych vás viděl ve zpětném zrcátku. Když jsem vás měl napravo, bál jsem se, abych do vás nenarazil.“

V nové formaci se svižnou rychlostí deseti uzlů vydali na východ a opisovali nepravidelný obrys útesu. Don byl s výletem spokojen. Franklin se očividně cítí pod vodou jako doma — i když skutečný stav věcí se projeví až v nějaké napjatější situaci. To bude součástí příští lekce. Franklin to ještě netuší, ale nepředvídaná událost je už připravena.