Planeta tří sluncí

8. ASTROGRAVIMETR ZAČÍNÁ MLUVIT

Svítá.

Letadla i lidé, pobíhající kolem nich, tonou ještě v nazelenalém šerosvitu, ale skalní stěna nad Prostřeným stolem je již osvětlena sluncem. Oranžová záře proměňuje spleť balvanů v zlatý vodopád…

Těžkými mlhami nad horizontem se prodírá další slunce. Obláčky dýmu nad sopkou světélkují jako ozářená fontána.

V záplavě světla probouzí se i stráň na protějším břehu. Co se s ní však přes noc stalo? Včera ještě svou žlutozelenou barvou nenápadně doplňovala ráz krajiny — a dnes hýří nejpestřejšími barvami, jako právě odložená malířova paleta.

„To by byl obraz!“ povzdychl si Cahén. „Škoda, že zrovna dnes tak pospícháme. Sebedokonalejší kamera nemůže zachytit krásu přírody tak živě a věrně, jak to dokáže ruka umělce. Nejsem sice žádný Cézane, ale s tímto motivem bych se s chutí sepral,“ usmál se.

„Není všem dnům konec. Ještě si tu na Kvartě uděláme tolik obrázků, až nás z nich bude hlava bolet,“ zasmál se Navrátil. „Nu, děti, program je bohatý a doba vážná. Do díla!“

„Šipka — start!“ zvolala Molodinová.

Trysky raketového letadla zahvízdaly. Nad rozjezdovou drahou se zvedly kotouče prachu. Za několik okamžiků se trup Šipky oslnivě zaleskl v záři slunce.

„Vlaštovka — start!“ ozval se opět zvučný hlas Molodinové, tentokráte již v řídící kabině letadla. Další letadlo se rozjelo po letišti.

Vysoko nad ním zakolébala Šipka křídly na pozdrav a zamířila vzhůru k nebesům. Navrátil si přisunul k ústům mikrofon: „Pozdravujte posádku na Paprsku — a brzy na shledanou!“

„A vám — mnoho zdaru v průzkumu,“ odpověděla Svozilová. Šipka zatím unikla z dohledu.

Čan-su přitiskl čelo k oknu a pozorně sledoval krajinu pod Vlaštovkou. Skalnaté strže a pralesy brzy ustoupily moři. Obě slunce kreslila na jeho hladině mihotavé pestré čáry, které neustále běžely s letadlem.

Brzy se na obzoru objevila další pevnina.

„Raketové letadlo rozhodně není nejvhodnější prostředek pro průzkum,“ přerušil mlčení akademik Navrátil. „Přiznám se, že si o krajině pod námi nemohu udělat o nic lepší představu, než z mapy, kterou udělali kolegové na Paprsku.“

„Pomaleji už letět nemohu, soudruhu Navrátile,“ omlouval se Fratev, který letadlo řídil. „Jak víte, Vlaštovka má příliš malou nosnou plochu, propadli bychom se jak přezrálá švestka.“

„Nic vám nevyčítám, příteli,“ smál se Navrátil. „Neradím vám také, abyste se snesl níž. Jediné, co teď můžete udělat, je — obloukem se vrátit zpět a přesně nalétnout na Naději. Pracují kamery bez poruch?“ obrátil se k Molodinové.

„Vše v pořádku. Mnoho nám však asi nepomohou. Podívejte se,“ ukázala k pevnině. „V nížinách se ještě válejí mlhy. Vezmu si na starost radiolokátor…“

„Nebojíte se, že nás Kvarťané sestřelí — v domnění, že jsme nepřátelské letadlo?“ zeptal se Čan-su, aniž odvrátil hlavu od okna.

Molodinová mávla rukou.

„To bych se musela jmenovat Gruber. Vůbec — ten Gruber se mně v poslední době nějak nelíbí…“

„A divíte se mu? Já mám pro strach uděláno — vždyť mne znáte — a přesto nevím, jak by mi bylo, kdybych se nečekaně uprostřed noci setkal s létajícím člověkem…“ namítal Fratev.

„Nemám na mysli zrovna tu jeho noční příhodu s vykloubenou nohou. Ale jeho poměr k neznámým obyvatelům Kvarty se mi zdá podivný. Nečekala jsem, že ještě dnes může mít někdo tak bojovné choutky…“

Fratev místo odpovědi stiskl pevně řídicí páku a stáhl ji k sobě. Letadlo začalo prudce stoupat.

Molodinová, Čan-su i Navrátil se podívali na pilota.

„Velehory za obydleným údolím jsou ještě daleko — a rozhodně nedosahují výšky našeho letu,“ divila se Molodinová.

„Tak se tedy podívejte přímo dolů. Ať jsem atom na rozbití, jestli to hejno dole, co se vynořilo z mlhy, není eskadra letadel nebo při nejmenším skupina zvědavých létajících Kvarťanů!“

Molodinová i Navrátil nasadili si rychle k očím dalekohledy a se zatajeným dechem pozorovali pohybující se tmavé body.

„Letadla to nejsou,“ řekla ulehčeně Molodinová.

„Kvarťané vyslali hlídku,“ hádal Navrátil. „Techniku zřejmě ovládají dokonale. Podívejte se, jak geniálně si vyřešili letoun pro jednu osobu. Příteli, zahněte vpravo a kružte nad údolím, ať si je můžeme lépe prohlédnout,“ požádal Frateva a znovu zaostřoval dalekohled.

Okřídlení tvorové ještě chvíli poletovali nad údolím — a pak, jako na povel, ponořili se všichni do mlhy…

„Sláva, Šipka se už blíží,“ volal radostně inženýr Baldík, nejmladší člen posádky obrovského meziplanetárního letadla. Těsně před odletem do vesmíru dostudoval architekturu a na výpravu se přihlásil jako pomocná síla v atomové elektrárně na Paprsku. Byl to málomluvný, skromný mladý muž, který obětavě pomáhal, kde se dalo. Za jiných okolností by jeho radostný výkřik překvapil — choval se vždy tiše a nenápadně — ale dnes se jeho nadšení nikdo nedivil. Vždyť všichni čtyři mužové na Paprsku stejně nedočkavě čekali na okamžik, až konečně po mnohaletém letu vstoupí na pevnou půdu a nadechnou se volného vzduchu. Jeden z nich — Severson — se na setkání s posádkou Šipky těšil dvojnásob…

Pomocné letadlo připlulo ke kolosu a přitisklo se k němu jako kuřátko ke kvočně. Vědci ve skafandrech přestoupili rychle do mateřského letadla a hlavní chodbou pospíchali do řídicí kabiny. V půli cesty se setkali se Seversonem, který jim vyšel vstříc.

„Už nám tu bez vás bylo smutno,“ řekl na uvítanou a všem potřásl rukou.

„Já vám tu asi příliš nechyběl,“ usmál se lišácky McHardy a mrknul na Svozilovou. „Divím se vám, příteli, že se nesnažíte být se svou dívkou stále pohromadě. Poradím vám — ožeňte se, vždyt se znáte hezkou řádku let. Navrátil ani Molodinová vám pak nezabrání, abyste pracovali a žili spolu, či snad ještě váháte a vyčkáváte, zda se vám víc nezalíbí nějaká hezká Kvarťanka? Hlídejte si ho líp, soudružko Svozilová…“

„Jste zlomyslný,“ začervenala se Alena a rozběhla se k hlavě kolosu.

Severson byl netaktní poznámkou McHardyho zmaten.

Madarász mu položil ruku na rameno.

„Nic si z toho nedělejte… A vám, soudruhu McHardy, se opravdu divím,“ podíval se na něho rozzlobeně. „Nezdá se vám, že nevhodně zasahujete do soukromých záležitostí?“

„Jste vy mi ale škarohlídové,“ urazil se McHardy. „Aby se člověk bál trošinku zažertovat…“

„Vy tomu říkáte,humor‘?“ zakroutil hlavou Madarász a aniž se ohlédl, pokračoval se Seversonem v cestě.

McHardy zůstal zaraženě stát. Chvějící se rukou uvolňoval pomalu zajišťující matice na skleněné kukle skafandru. Kraus, který dosud mlčky sledoval celý výjev, přistoupil k němu s ironickým úsměvem:

„Ty o sobě říkáš, že jsi diplomat?“ zašeptal. „Tvrdíš o sobě, že jsi rytíř… Podle tebe nejsou Němci gentlemani, ale taktu mám v sobě rozhodně víc než ty… Respektuji lásku mezi dvěma lidmi…“

„Láska!“ pohrdavě se zasmál McHardy. „Jak vidím, stáváš se sentimentálním. Co je to láska? Výmysl snílků, žádná láska neexistuje — tu si vymysleli slabí lidé. Znám jenom jeden druh lásky — a to je touha po moci. Všechno ostatní jsou jenom iluse, šidítka pro malé děti…“

„Nehádejme se, nemá to cenu. Ještě nás tu někdo uslyší. Pojďme raději do řídicí kabiny, ať tam na nás dlouho nečekají, — mohlo by jim to být podezřelé,“ snažil se Kraus ukončit rozhovor.

Akademik Watson předal hned řízení letadla Madarászovi a se zářícíma očima přistoupil k příchozím.

„Posaďte se u nás, přátelé — a vyprávějte! Co je na Kvartě nového? Jak se vám tam líbí? A Kvarťané — nevyvedli vám zase nějakou nezbedu?“

Kraus pokrčil rameny a zasmál se.

„Nevím, už jsem tam tři hodiny nebyl. Jak víte, zatím jsme si s Kvarťany ruku nepodali. Hrajeme si na svém písečku a děláme účet bez hostinského, jak by asi řekl Navrátil. Snad — říkám snad — nám nebudou nijak škodit…“

„A jak se daří Gruberovi? Už se vzpamatoval z úleku?“ zeptal se Scheiner, šedovlasý vědec nízké postavy, který se za letu staral o průzkumné přístroje.

„Wroclawski už z něho zase udělal chlapíka,“ odpověděl McHardy. „Noha je jakž takž v pořádku — a srdíčko se také uklidnilo —“ po očku se podíval na Svozilovou…

Madarász prohlédl všechny kontrolní obrazovky a pootočil se:

„Soudruzi, neprodlužujte si zbytečně vězení na Paprsku. Nikdo z nás vám Kvartu nemůže vylíčit tak živě, jak ji dole uvidíte na vlastní oči. Naložte raději potřebná zařízení a vydejte se na cestu…“

Kraus a McHardy neochotně převzali službu u přístrojů a nevraživými pohledy sledovali odcházející vědce…

Mapa krajiny kolem řeky Naděje, kterou vědci vypracovali podle leteckých snímků, měla ještě hodně bílých míst. Chyběly na ní především roviny a údolí. Dosti podrobně popisovala vyšší kopce a hory, které se zvedaly nad souvislé pásmo neprůhledné mlhy. Kuželovité tvary velehor prozrazovaly, že okolí podzemního obydlí je bohaté na sopky. Na štěstí byly většinou vyhaslé.

Po příchodu nových obyvatel planety z Paprsku rozdělili se vědci na tři pracovní skupiny a každá si zvolila svého vedoucího. Jedna si vzala na starost atomové reaktory a obydlí, druhá vědecký výzkum a třetí průzkum okolí, hlavně Údolí světel, jak mu teď říkali.

Skupina Molodinové se na výpravu ke Kvarťanům připravovala opravdu pečlivě. Vědci vypracovali podrobný seznam přístrojů, nářadí a zbraní, které s sebou vezmou na cestu. Nezapomněli ani na horolezeckou výzbroj a na stany, kdyby se museli někde utábořit. Když to všechno naskládali na hromadu, zhrozili se.

„Tohle by neunesli ani obři — a vozidlo žádné nemáme,“ lamentoval Fratev.

„Vozidlo by nám také nepomohlo,“ dodala Molodinová. „Kvarťané nám sotva postavili asfaltovou silnici až k východu z podzemí,“ zasmála se trpce.

„Ať jsem čtvrté slunce nad Kvartou, nemám-li teď geniální nápad,“ vykřikl po chvíli Fratev. Watson, který stál blízko něho, sebou trhl.

„Kdyby byl aspoň tak geniální, jak je hlasitý,“ ulevil si. „Copak musíte tak křičet?“

„Až vám to řeknu, budete křičet také — radostí. Posaďte se, přátelé, a přidržte se země — začínám. Tedy — zavazadla nám ponese balon naplněný heliem…

„Míníte záchranný balon z raketového letadla? To je skutečně dobrý nápad,“ živě souhlasil Watson. „Úplně jsem na něj zapomněl. To víte — na věci, které osm let nepotřebujeme, zapomínáme často…“

„Kolik záchranných balonů máme celkem uloženo na Šipce a na Vlaštovce?“ zeptala se v zamyšlení Molodinová.

Fratev v duchu počítal a ukazoval si na prstech. „Rovných deset. Doufám, že je Gruber udržoval v pořádku… Aha, už to mám — už vím, kam s tou otázkou míříte. Já jsem přece chytrá hlava. Myslela jste si právě, že můžeme použít více balonů a že nám mohou pomoci nejen jako nosiči, ale i jako letadla. Že mám pravdu? Že jsem správně pronikl do tajů vašich myšlenek?“

„Jste dokonalý jasnovidec,“ rozesmála se Molodinová. „Cestou se určitě setkáme s mnoha překážkami, jako jsou propasti a skalní stěny, které bychom bez balonů asi těžko překonávali — a zbytečně by nás připravovaly o drahocenný čas…“

„A ještě jednu výhodu budou mít naše balony: V případě, že na nás Kvarťané nečekaně zaútočí, pomohou nám k útěku do bezpečí,“ uvažoval Watson.

„To sotva,“ zatřásl hlavou Fratev. „Já Kvarťany viděl na vlastní oči, byť jenom na dálku. Nezapomínejte, že jsou to velmi mazaní tvorové a že jsou vyzbrojeni ještě dokonalejším létacím přístrojem, než jsou naše neohrabané balony. Dovedu si docela dobře představit, jak by to mohlo s námi dopadnout…“

„Nemalujte čerta na zeď — úplně nám postačí nástěnné malby našich nadějných výtvarníků,“ smála se Molodinová.

Do jeskyně, která byla upravena jako společenská místnost, vstoupil Cahén. Byl celý mokrý, jako by ho někdo právě vytáhl z vody.

„Od kdy se koupáte v šatech?“ zeptal se Watson s úsměvem.

„Aby to čerti sprali,“ rozhorloval se Cahén. „Takovou sprchu jsem v životě ještě nedostal. Tak se pěkně procházím po Prostřeném stole, když tu náhle se přihnal vichr — a s ním se převalila přes naši střechu těžká mračna. A než bys řekl švec, spustil se liják jak před potopou světa. Já to vždycky říkám — ta Proxima je tu patronem špatného počasí. Hned, jak jsem ji dopoledne uviděl nad obzorem, tušil jsem, že nám nepřinese nic dobrého.“

„Bouřky a deště tu na štěstí nemají dlouhého trvání. Kdy vyrazíme?“ obrátila se Molodinová k členům své skupiny.

„Odklad — zloděj času. Jsem pro to, abychom vyrazili již zítra ráno. Aspoň budeme mít jistotu,“ mínila Svozilová.

Déšť však nebyl tentokrát jenom přeháňkou. Celou noc lilo jak z konve a ráno rovněž. Obloha byla stále zatažena temnými mraky a celý kraj zešeřel. Výprava musela být odložena na příští den. A pak zase na příští…

Nastalo dlouhé období deštů…

Kraus se vřítil do observatoře Paprsku celý udýchaný. Zmateně mával ve vzduchu mokrou fotografií.

„Podívej se, co jsem objevil na druhém světadíle! Pozoroval jsem ho pečlivěji než dřív, protože náš světadíl je už přes měsíc zahalen mraky…“

McHardy se na něj chvíli díval zaraženě, jako by nepochopil smysl jeho slov. O fotografii nejevil valný zájem.

„Co tu stojíš jak solný sloup? Prober se. Víš ty vůbec, jaký význam pro nás má tato fotografie? Je to první hmatatelný důkaz, že Kvarťané jsou civilisovanými lidmi. Daleko přesvědčivější důkaz než světla v údolí! Podívej se: zde jsou nějaké stavby — a od nich se rozbíhají na tři strany rovné silnice. A zde — zde je dokonce letiště,“ ukázal třesoucí se rukou na obdélníkovou plošku na fotografii.

McHardy stále zarytě mlčel.

„Co je s tebou? Není ti snad dobře? Jsi bledý jak stěna…“ prohlížel si ho pozorně.

„Není mi dobře…“ vypravil ze sebe konečně McHardy a pohladil si krk. Popošel k televisnímu telefonu a přikryl ho archem papíru.

„Nerad bych, kdyby nás tu teď Madarász pozoroval, čert nikdy nespí…“

„Řekni mi konečně, co se ti stalo! Chováš se, jako bys pozbyl zdravý rozum,“ naléhal Kraus.

„Nepospíchej tak, opravdu není na co pospíchat, či snad se už nemůžeš dočkat, až ti nasadí oprátku na krk?“

„Oprátku na krk? Proč?“ zarazil se Kraus.

„Doktoru Zajacovi se podařilo využít gravitace pro zpravodajství…“

„To je sice krásné, ale co to má společného se šibenicí?“

„Tohle,“ vytáhl McHardy z kapsy papírový kotouč a kus pásky rozmotal Krausovi před očima.

„Kontrolní záznam z astrogravimetru… Jak jsi to rozluštil? Nerozumím jim ani za mák…“

„Tři vlnovky — čárka, dvě vlnovky — tečka. Jedna vlnovka — dělící znaménko mezi slovy a větami,“ řekl dutým hlasem McHardy a začal pískat:

—. /. —. /. —. /. — /. — /. — //. —. /. —. / — //. —. /. — /. —. /. —. /. /. /—. — //

„Zpráva pro Paprsek — už je mi to jasné. Ukaž,“ vytáhl McHardy mu kotouč z ruky a četl nahlas:

Krausovi při čtení selhával hlas.

V observatoři se rozhostilo strašidelné ticho.

„Strašné,“ zašeptal McHardy. „Zprávu jsem objevil před půl hodinou, když jsem kontroloval přístroje. Ještě štěstí, že jsem ji dostal do ruky já a ne někdo z nich…“

„Marně se utěšuješ. Akademie bude určitě zprávu dlouho opakovat — až na ni přijdou i ostatní. Co teď?“

„Potáhneš s námi dál, nebo nás zradíš jako krysa?“ zeptal se místo odpovědi McHardy — a hned dodal: „Tebe přece ve zprávě nejmenují… Ale upozorňuju tě, že ti to nic nepomůže. Postarám se už o to, abys s námi táhl až do konce…“

„O tom nepochybuji, ty gentlemane… Máš zbytečné obavy… Důležitější je teď rozhodnout, co uděláme. Nejlépe, myslím, bude, když zatím zprávu zatajíme a přiznáme se kajícně sami. Sebekriticky se budeme bít v prsa, prohlásíme, že jsme si uvědomili zločinnost našich plánů a že všechno odčiníme poctivou prací…“

„Blázne — myslíš, že ti na to někdo naletí? Vžij se jen na chvíli do jejich situace. Mazlil by ses se svým úhlavním nepřítelem? Pro jistotu bys mu raději zakroutil krkem, jak to také asi učiní nám, — o tom není pochyb…“

„Nevěřím tomu. Staneme se prostě zajatci, bojovníky, kteří složili zbraně do rukou vítězícího nepřítele…“

„Kreslíš si to příliš ideálně a naivně. Zničí nás, určitě nás zničí, jako bychom to udělali my, kdybychom zvítězili. Nezbývá nám jiná cesta, než uprchnout, uniknout z dosahu jejich spárů. Na Kvartě je dost místa pro skrýš…“

„A co si počneme sami tři na neznámé planetě, plné nebezpečí? S jedné strany nám bude hrozit smrt hladem, s druhé strany smrt rozdrcením nebo uškrcením — nezapomínej na dvanáctinohé ještěry a na Kvarťany — a navíc nebezpečí odhalení. Či myslíš, že nás nebudou kolegové pronásledovat?“

„Chceš si tedy raději sám nasadit oprátku na krk? Jedině útěk nám dává jakous takous naději na záchranu života. Nemusíme přece odejít s holýma rukama. Můžeme si s sebou vzít Šipku nebo Vlaštovku, zbraně a přístroje. A s Kvarťany se nakonec můžeme natolik spřátelit, že se stanou našimi spojenci. Pak si vyřídíme účty i s našimi kolegáčky. Možná dokonce, že toto řešení nám dopomůže rychleji dosáhnout cíle, pro který jsme sem letěli…“

„Nu dobrá — a jak se teď chceš dostat dolů? Tak brzy nás nevystřídají. Do té doby může Madarász zprávu objevit. Občas přece astrogravimetr prohlíží. A poškodit ho, to nám nic nepomůže. Nahradil by ho jiným…“

„Říkám to stále, že vy Němci nemáte dost důvtipu. Řešení je přece snadné: podáme zlepšovací návrh, aby byl Paprsek řízen s planety, to přece není žádný problém…

Madarász s návrhem McHardyho nesouhlasil.

„Automatická zařízení se mohou porouchat — a my pak budeme bez spojení se Zemí. To přece nemůžeme připustit. A potom — jak se dovíme, zda se Zajacovi podařilo rozluštit problém gravitačního pole?“

V McHardym to hrklo jak ve starých hodinách. Rychle převedl rozhovor na jiné pole.

Příští den Madarászovi oznámil, že pro prudké bolesti, hlavy nemůže vykonávat službu a že žádá o přeložení na planetu. Hned nato dostal Kraus žaludeční křeče.

Madarász byl z toho celý vystrašen.

„Asi jste se dole nakazili nějakým virem nebo mikrobem, který tam poletuje ve vzduchu. Svozilová zřejmě neměla pravdu, když tvrdila, že jsou našemu organismu neškodní. Okamžitě zařídím, aby pro vás přiletěli…“

Doba dešťů uvěznila vědce na dlouhou dobu v podzemním obydlí. Nikdo však nesložil ruce do klína. Navrátilova skupina pilně pracovala na plánech nové atomové elektrárny a ocelárny, Čan-suova skupina dokončovala plány obytné budovy a skupina Naděždy Molodinové budovala v podzemí moderní kuchyň. Byla to vlastně velká laboratoř, ve které se pomocí atomové energie přeměňovaly prvky — a z nich pak vědci vyráběli umělá jídla. Nebyly to snad nějaké pilulky, jak by se někdo podle názvu domníval, ale dokonalé pokrmy, které se chutí i úpravou plně vyrovnaly přirozené potravě. Bez takovéhoto opatření by se let do druhé sluneční soustavy vůbec nemohl uskutečnit, neboť zásoby potravin by zabraly většinu prostoru v obrovském mezihvězdném letadle.

Obytnou budovu, atomovou elektrárnu i ocelárnu chtěli vědci postavit na Prostřeném stole. Náhorní rovina byla totiž dobře kryta před větry skalní stěnou a rozkládala se tak vysoko nad řekou, že ani při velké povodni nebylo tu nebezpečí záplavy. Také geologický průzkum potvrdil správnost rozhodnutí. Pod poměrně slabou vrstvou zeminy byl pevný žulový základ, který je nejvhodnější půdou pro všechny větší stavby.

Architekt Baldík, který byl stejně tak umělcem jako vědcem, navrhl pro všechny stavby výzdobu, která — až na malé změny — byla celým kolektivem schválena. Byly to hlavně sochy, reliéfy a nástěnné malby, které se staly pro všechny krásnou příležitostí k vyzkoušení talentu. Ačkoliv podle hlavního plánu výstavby nového sídliště měla se tato výzdoba vytvořit až nakonec, mnozí se ve volný čas pustili do výtvarné práce hned. Severson se pokoušel o bustu Aleny, Madarász si načrtával vzory ornamentů a Cahén odvážně řešil velké figurální komposice.

Nezapomínalo se ani na ostatní druhy umění: na hudbu, na poesii a prózu. S,nemocným‘ McHardym a Krausem přivezl Fratev z Paprsku také klavír a další nástroje, které společně vytvářely slušný orchestr…

Wroclawski hned nemocné důkladně prohlédl v provisorní ordinaci, umístěné v jedné z jeskyní.

„Nic vážného,“ prohlásil konečně, když prozkoumal roentgenové snímky a dokončil virové zkoušky. „Trochu předrážděné nervy. Potřebujete nějaký čas klid a všechno bude zase v pořádku…