Planeta tří sluncí

5. PRVNÍ OBYDLÍ

Gruberovo zoufalé volání o pomoc rázem přetrhlo příjemné chvíle pohody Navrátilovy skupiny.

„Šipka váží několik desítek tun — to přece není žádná hračka,“ uvažoval nahlas Madarász, zatím co Cahén rychle naplňoval člun vzduchem.

„Takovou hračkou může pohnout jedině — obr,“ dodala sklesle Svozilová. „Zni to sice fantasticky, ale zřejmě je to skutečnost, s kterou se musíme smířit. Tak jsem se těšila na setkání s neznámými myslícími tvory — a teď abych se bála, že nás nečekaně zašlápnou …“

Navrátil chtěl Aleně dodat odvahy, ale sám byl překvapující zprávou tak sklíčen, že marně hledal uklidňující slova.

Cesta proti proudu řeky byla nyní značně namáhavější. Muži se u vesel často střídali. Svozilová se úzkostlivě rozhlížela na všechny strany.

„Neznám horšího pocitu, než nejistotu, vyplývající z neznalosti,“ přerušil trapné mlčení Cahén, který právě nabíral sil, aby za chvíli převzal vesla. „Jsme teď ve stejné situaci, jako lidé v pravěku, kteří ze strachu z nepoznaného si vymyslili různé duchy a nakonec náboženství. Dost možná, že i naši obři jsou výmyslem. Uvažujme střízlivě: Jestliže jsou Kvarťané obři, jak tedy mohli vniknout do našeho letadla a ukrást dva šálky?“

Cahénova slova zapůsobila jako uklidňující lék.

„Ani zvířena tomu nenasvědčuje,“ souhlasil s Cahénem Navrátil. „Ještě jsme tu nespatřili větší zvíře, než — “

Nedomluvil. Vesla zabrala naprázdno. Setrvačností se akademik zvrátil nazad a vypadl z člunu.

Cahén i Madarász, kteří se současně naklonili přes okraj, aby mu podali ruce, vykřikli hrůzou. Člun, nadzvednut neznámou silou, vznášel se již několik metrů nad hladinou řeky. Navrátil zamával ve vodě zoufale rukama, ukázal někam před sebe — a rychle, pokud mu síly stačily, plaval ke břehu. Vědci se podívali naznačeným směrem — a znova vykřikli. Teď teprve si uvědomili, v jakém nebezpečí se nalézají. Z vody se vysouval obrovský had — a člun i s posádkou seděl na jeho hlavě.

Obludě se nezvyklá čepice zřejmě nelíbila. Zakymácela se a jediným trhnutím setřásla se sebe nepříjemnou přítěž.

„Na břeh!“ zvolal Cahén, sotva se tři trosečníci vynořili opět na hladinu. Hnáni pudem sebezáchovy, za okamžik byli u Navrátila, který jim pomohl rychle vystoupit na pevnou půdu.

Na dlouhé uvažování nebylo kdy. V takovýchto chvílích je jediné řešení — útěk. Na štěstí břeh v těch místech byl holý, takže jim nic nepřekáželo v běhu.

„Počkejte, počkejte,“ vypravil ze sebe udýchaně Madarázs, který se ohlédl. „Tváří se zatím mírumilovně, měli bychom si ho trošičku prohlédnout.“

Netvor se zploštělou hlavou byl asi lidmi ve skafandrech stejně vyveden z míry, jako oni jím. Zvědavě natahoval krk a kulil narudlé oči, aby mohl lépe prozkoumat nezvyklou návštěvu. Za chvíli ztratil zájem o nehybně stojící vědce a zvědavě sklonil hlavu ke člunu. Otevřel vlnitě vykrojenou tlamu a pokoušel se uchopit ho do drobných zubů. Otvor byl však příliš úzký pro tak velké sousto. Člun poskočil a rozjel se po proudu. Netvora to na okamžik překvapilo. Zvedl hlavu opět do výše a po očku sledoval pohybující se předmět.

Konečně si dodal odvahy a pustil se za ním. Několikrát zavlnil silným krkem — a kořist se octla v novém zajetí.

„Pohybuje se nebezpečně rychle,“ poznamenal Navrátil, který se zatím vzpamatoval z úleku.

„Doufejme, že jenom ve vodě,“ zašeptala Svozilová.

„Neztrácejme náskok,“ varoval Madarász. „Jsme úplně bezbranní. Pistole i s ostatními zavazadly leží někde na dně řeky …“

Cahén se rozhlédl.

„Musíme se co nejrychleji dostat někam do bezpečí,“ řekl starostlivě. „Hle — ideální obranné posice,“ ukázal na stráň, kde leželo několik obrovských balvanů.

Jakmile obluda zahlédla utíkající vědce, opustila ihned člun a několika mrštnými pohyby připlula ke břehu.

„Had to není — podívejte se, má nohy!“ zvolal překvapeně Cahén.

Skutečně. Obluda stála již na čtyřech silných nohách v mokrém pobřežním štěrku a vší silou se snažila vytáhnout své těžké tělo z vody. K velkému údivu vědců, kteří pozorovali výjev úzkou škvírou mezi dvěma balvany, se objevil další pár nohou — a za okamžik opět další…

„Strašné! Má více noh, než my všichni dohromady,“ vydechla Alena Svozilová bezmocně. „A za námi holá stráň …“

Cahén beze slova uchopil velký kámen a vyskočil s ním na balvan. Jeho příkladu následovali hned také ostatní. Napjatě sledovali každý pohyb mnohonohého ještěra — a vyčkávali.

— Podle labutího krku by to mohl být plesiosaurus, ten se živil rybami — blesklo Madarászovi hlavou. — Nohy však má spíše jako naše stonožka… Celkově připomíná býložravého brontosaura…

Ještěr vytáhl celé dlouhé tělo na břeh. Jen konec šupinatého ocasu zůstal dosud ukrytý ve vodě.

„Nehýbejte se,“ zašeptal Navrátil. „Obluda pravděpodobně vnímá jenom věci, které se pohybují …“

Ještěr se chvíli pátravě rozhlížel, jako by hledal svoji oběť. Zdálo se, že akademikova domněnka je správná, neboť netvor po několika minutách roztáhl nohy a celou svou vahou si lehl na žluté břicho do písku. Klidně se vyhříval v záři dvou nedaleko sebe stojících sluncí — a jen občas zamával těžkým ocasem, až voda zastříkala. Hlavu měl však stále obrácenu ke skupině vědců, kteří nehnutě stáli na balvanech jako zkamenělí.

Míjely vteřiny — minuty…

Horkokrevný Cahén se přemáhal, aby nevybuchl.

„Tahle hra na číhanou mě rozčiluje,“ zasykl. „Nebudeme tu přece stát až do večera …“

„Jen klid a rozvahu! Ještě to není ani půl hodiny,“ uklidňoval ho Navrátil.

„Neztrácejme zbytečně čas, přátelé,“ zvedla se Molodinová z křesla. „Baldík a Severson se ujmou Paprsku a my ostatní se přestěhujeme na planetu. Naši jsou tam v nebezpečí. Největší obavy mám o skupinu akademika Navrátila, která zkoumá okolí řeky Naděje. Dvě hodiny už nedali o sobě vědět — a to je podezřelé. Znáte přesně místo, kde se nalézají?“ obrátila se k McHardymu.

Štíhlý vysoký muž mlčky vytáhl z kapsy mapu a rozložil ji na kulatém stole.

„Přibližně zde,“ ukázal na široký průliv mezi dvěma pevninami. „Mapa je dosud nepřesná, pozorování nám ztěžují mlhy a pásy mračen. Ale průliv najdeme snadno, rozděluje dva největší světadíly. Všeho všudy jsou na Kvartě pouze tři větší pevniny a dvě menší.

Světadíl, na kterém je teď naše výprava, jsme zatím nazvali Nová Evropa.“

„Výborně — a jak jsme daleko s přípravami?“

„Fratev před chvílí oznámil, že atomové reaktory jsou už ve Vlaštovce. Také neporušené zařízení atomové elektrárny. Zbývá ještě přestěhovat do letadla laboratoř, zásoby — a můžeme startovat.“

Osadníky Paprsku popohánělo neustálé Gruberovo volání o pomoc a záhadné mlčení Navrátilovy skupiny. Za necelou hodinu byla Vlaštovka připravena ke startu.

Na pokyn Molodinové zapnul Wroclawski motory. Letadlo zamířilo k planetě.

Obletěli neosvětlenou polokouli. Brzy se pod nimi objevil průplav.

„Hnedle je tu noc, musíme si pospíšit,“ upozorňoval Čan-su. Červená Proxima se nevyrovná ani svitu našeho měsíce…“

Kolem kulatých oken letadla se rozprskl vějíř vodního proudu. Za okamžik houpala se již Vlaštovka klidně na plovácích.

Oranžové slunce zapadalo právě za obzor. Také žluté slunce se už blížilo k západu.

„Máme štěstí,“ zvolal Fratev, který si právě prohlížel pobřeží dalekohledem. „Je to ústí řeky. Doufejme, že je to naše Naděje.“

Sotva se však letadlo přiblížilo ke břehu, Čan-su zavrtěl zklamaně hlavou:

„Jak vidíte, tato řeka teče do moře, není to Naděje. Ta přece naopak vytéká z moře…“

Wroclawski přišlápl nožní páku; letadlo přímo poskočilo. Řítilo se vpřed stále rychleji, až se sotva dotýkalo hladiny moře. Tvářnost pobřeží se měnila přímo před očima. Strmé skály, písčité pláně, náhorní roviny porostlé pralesy…

Slunce se schovalo za pevnou clonu mraků, které visely nízko nad horizontem. Krajina zešeřela — den uhasínal v duhové záři červánků…

Letadlo míjelo právě nevelkou zátoku.

„Zastavte! Tady je pravděpodobně pramen Naděje!“ zvolal McHardy a uchopil mikrofon. „Grubere, Krausi. Kotvíme právě u malé zátoky, z které vytéká řeka do vnitrozemí. Slyšíte nás?“

„Ano,“ ozvalo se v přijimači. „Po pravé ruce vidíte divoce zvlněné skály, mám pravdu?“

„Úplnou. A levý břeh se zvedá pozvolna. Je pokryt hustým křovím.“

„Správně. Asi osm set metrů vlevo najdete písčinu s pahýly stromů. A na té písčině — asi stopadesát metrů od moře — seděla naše Šipka. Tam snad naleznete stopy, které vás dovedou k nám.“

„U všech atomů — i těch vybuchlých, máme je,“ zasmál se Fratev.

Zbývajících osm set metrů urazila Vlaštovka v okamžiku. Marně však všichni napínali zrak — po písčině s pahýly ani stopy…

„Snad se Gruber zmýlil v dohadu, plujme ještě dál…“

Ráz břehu zůstával však stále stejný: úzký pruh naplaveného písku — a hned za ním hustá spleť podivných rostlin s velkými listy a šupinatými kmeny…

„Počkejte, nepospíchejte,“ zamával Fratev dalekohledem nad hlavou. „Na břehu se něco leskne.“

Wroclawski zamířil přímo k pevnině. Letadlo uvízlo plováky na mělčině.

„Ať se propadnu dvacet metrů pod zem, není-li to drobnohled!“ vykřikl Fratev. A již se řítil ke dveřím. Molodinová se marně snažila ho zadržet. Rovnýma nohama skočil přímo do vody. Zapotácel se — ale hned se dlouhými skoky rozběhl ke břehu.

„Ano, je to náš drobnohled,“ křičel radostí. Drahocenný přístroj byl zčásti zabořen do písku.

Šťastný objev vylákal z letadla i ostatní členy posádky. Jen Wroclawski ukázněně zůstal v řídicí kabině.

„Vždyť jsem to říkal — Gruberův odhad nějak pokulhává,“ zasmál se McHardy. „Tenhle úzký proužek písku podle něho má měřit sto padesát metrů…“

„Ať už je tomu jakkoliv, jsme na správné stopě,“ zaradovala se Molodinová. „Nyní rychle pilky, sekery a zbraně. Okolí musíme prohledat ještě za světla.“

Wroclawski rozdal výzbroj a sám se samopalem se postavil ke dveřím.

Odvážně vstoupili do houštin. Vpředu Fratev s Čan-suem, za nimi McHardy s Molodinovou. První dva odstraňovali z cesty překážky, další dva zajišťovali bezpečný postup. Větve i kmeny podivných keřů byly na štěstí tak měkké, že výprava poměrně rychle pronikala do vnitrozemí. Zůstávala za ní jen úzká pěšina, vyhlížející jako tunel. Z kmenů stékala růžová míza…

Fratevova strojní pilka zazvonila pojednou o něco kovového; do šera zasvítilo několik jisker. Fratev rychle přiskočil a rozhrnul velké listy.

„Ať jsem, nevím co… tady jsou,“ vykřikl, až všem zalehlo v uších.

Zbývalo již jen několik zkroucených větví a šupinatých kmenů — a vědci stáli u dveří Šipky. Rozevřely se rychlostí blesku. A než se statný Fratev nadál, držel Grubera v náručí. Vedle něho se objímal Kraus s Čan-suem.

„Kde to jsme? Kam nás ty příšery zanesly?“ zeptal se Gruber, sotva ho Fratev postavil na zem.

„Máte moc dobré oko pro vzdálenosti, vy hrdino,“ usmál se škodolibě McHardy. „Šipka je na stejném místě, kam ji v noci posadila bouře: nanejvýš sto padesát metrů od břehu…“

„To není možné. Jak jsme daleko od ústí Naděje?“

„Přesně tak, jak jste nám určil — něco mezi osmi až devíti sty metry.“

„Nedělejte si ze mě blázna,“ zlobil se Gruber… V těch místech je přece nejméně dvě stě metrů široký pás holé písčiny…“

Rozběhl se čerstvě proraženým průsekem, ale po několika metrech se náhle otočil. „Nehrozí tu žádné nebezpečí? Nesetkali jste se s nějakou obludou?“

„Jen směle vpřed,“ zasmála se Molodinová. „Nepotkali jsme ani živou duši. Pro jistotu půjdu s vámi.“

Na okraji pralesa se Gruber překvapeně zastavil. Několik kroků před ním dohasínaly v písku pravidelně běžící vlny klidného moře. Při pohledu na drobnohled se chytil za hlavu.

„Jak je to možné? Na tomto místě jsme opravdu vystoupili na břeh. Ale kde se vzaly ty houštiny? Ráno tu určitě nebyly.“

„Asi přes den narostly. Jak si to chcete jinak vysvětlit? Kdopak se vyzná ve zdejších poměrech. Rouška na listech silně připomíná naše hřiby — a o těch vám přece poví i malé dítě, že se z čista jasná objeví přes noc.“

Při pohledu na zapadající slunce se Molodinová zarazila.

„Ještě než se docela setmí, musíme najít Navrátila. Haló, nastupovat!“

Vlaštovka se rozjela po hladině moře…

Bojovníkům na balvanu se již únavou podlamovala kolena.

„Mám dojem, že ještěr usnul,“ zašeptala Svozilová.

„Také se mi zdá,“ souhlasil Madarász. „Do rána tu přece stát nebudeme. Musíme si najít místo pro nocleh. Bez člunu nemůžeme na zpáteční cestu ani pomyslit…“

Slezli opatrně s balvanů a rychlým krokem vystupovali vzhůru po stráni. Alena se ohlédla.

„Obluda leze za námi,“ vykřikla zděšeně a dala se do běhu.

Severson ji uchopil za ruku a běžel po jejím boku.

Navrátil se na okamžik zastavil. Ještěr se skutečně zvedl. Dlouhé tělo se zavlnilo. Několik neohrabaných kolébavých kroků — a již se plazil přímo k akademikovi.

„Má sice dvanáct nohou a pohybuje se i po souši — ale nás nedohoní,“ zvolal ulehčeně akademik a rozběhl se za svými přáteli. „Brzy se mu ztratíme z očí…“

Celá náhorní rovina byla porostlá jen jakousi trávou a drobnými rostlinami, ve kterých by se člověk neskryl. Záchranu slibovala jedině skalní stěna za nevelkým lesíkem.

Severson zabočil prudce vpravo a společně s Alenou vběhl do lesíka. Klopýtali přes liany a vráželi do kmenů a větví. Za okamžik utonuli v šeru houštin.

Madarász a Navrátil se pustili za nimi. U skalní stěny zůstali na chvíli bezradně stát.

Někde nedaleko se ozval praskot a hlomoz.

A tu se opět objevila Alena se Seversonem.

„Rychle — do jeskyně!“ vykřikl Severson a ukázal na velký otvor ve skalní stěně.

Vědci se vřítili do široké temné chodby. Alena rozžehla reflektor na skafandru.

„Tady zůstat nemůžeme, ještěr tu proleze…“

Podzemím se rozlehl hlomoz, několikanásobně zesílený ozvěnou.

Chodba se zatáčela hned doleva, hned doprava, ale nezužovala se. Naopak, místy se dokonce rozšiřovala v prostorné jeskyně, které tisíci plamínky odrážely záři reflektoru.

Vědci již úplně ztratili představu o tom, jak hluboko zabloudili do nitra skal. Hlomoz se stále přibližoval.

„Tudy!“ ukázal Madarász na dlouhou trhlinu ve skále a bez rozmyšlení do ní vklouzl. Ostatní vlezli za ním.

Byl už nejvyšší čas. Štvanci se přitiskli těsně k sobě a se zatajeným dechem očekávali příchod netvora. Zřejmě se pohyboval zcela bezpečně i ve tmě; hluk sílil každou vteřinu. Naráz však utichl.

A hned na to se ozvala ohlušivá rána. A další…

„Slyšíte to také?“ zeptala se nejistě Alena.

„Určitě to byly výstřely z pušky,“ potvrdil Navrátil.

„To jsou určitě naši,“ zajásal Madarász a rychle se prodíral zpět do chodby.

„Počkejte, opatrnosti nikdy nezbývá,“ varoval ho Navrátil, který ani v nejtěžší okamžik nezapomněl na přísloví. Nakazil tím celou výpravu. Všichni opět ztichli a s napětím sledovali, co se bude dít dál.

„Soudruzi, jste zdrávi?“ proniklo z dálky tlumené volání.

„Soudruzi, jste zdrávi?“ několikrát za sebou opakovala ozvěna.

„Jsou to naši!“

„Jak jste nás tu našli?“ divil se Severson.

„Jak? Taky se tomu divím,“ zasmála se Molodinová. „Klidně vás můžeme poslat na olympiádu.“

„Ať jsem král Kvarťanů, jestli byste si odtamtud neodnesli všechny zlaté medaile. To byl přece sprint,“ dodal s uznáním Fratev. „Málem jste nám utekli i s obludou…“

„Z té nás už hlava bolet nebude. — Tři rány jí úplně stačily,“ McHardy s rozkoší potěžkával pušku v pravé ruce.

„Tak už to chodívá na tom světě kulatém: když je nouze nejvyšší, pomoc boží nejbližší,“ vrátil se opět humor Navrátilovi. „Moje babička to také říkávala…“

Celá výprava se pomalu vracela zpět, aby si členové Navrátilovy skupiny mohli prohlédnout ještěra zblízka. V záři elektrických svítilen působil ještě strašlivějším dojmem než při prvním střetnutí…

„Blíží se bouře,“ ozval se hlas Wroclawského, který zůstal na stráži u vchodu do jeskyní. „Právě vyšlo nejmenší červené slunce — a to si zřejmě nepotrpí na pěkné počasí…“

Výprava se rozhodla, že přenocuje v podzemí.

„Budeme tu dobře chráněni před bouří i před dvanáctinohými krasavci,“ chválil rozhodnutí McHardy.