Planeta tří sluncí

12. NEBEZPEČNÝ SOUSED

Šipka dorazila k Paprsku.

Čan-su vyšel Fratevovi naproti. Byl nápadně pobledlý — tentam byl jeho obvyklý příjemný úsměv. Čelo mu rozrývaly tři svislé hluboké vrásky.

„Právě jsem chtěl zapnout vysílač — zachytil jsem ze Země závažnou zprávu — strašnou,“ řekl zdrceně, „Světová akademie věd nám ji posílá již několik týdnů — pomocí gravitačního pole. Přečtěte si ji.“ Podával Fratevovi arch papíru a chvějící se rukou si přejel po černých vlasech.

„Astrogravimetr pracuje? To je úžasné.“ Fratev vytrhl Čan-suovi papír. Konečně spojení se Zemí! Dychtivě se začetl, ale již po prvních slovech zbledl. Nemýlí se? Je to vůbec možné? Začal číst znovu.

„McHardy a Gruber jsou tedy zločinci. K čertu — uměli se přetvařovat… A kdo může být ten třetí?“ obrátil se k Čan-suovi.

„Jak to mohu vědět? Možná já,“ usmál se trpce.

„Tak jsem to nemyslel, příteli. Stejně tak dobře bych to mohl být já… Prokleté bratrstvo darebáků.“

Fratev se naklonil ke kulatému oknu a zahleděl se k obrovské kouli — ke Kvartě, která zdánlivě nehybně visela na koberci hvězd.

Čan-su si stoupl vedle něho a rozčileně bubnoval prsty na sklo.

„Tak mi napadá — McHardy tu měl službu přede mnou. Je docela možné, že zprávu Akademie zachytil a společně s dalšími dvěma „bratry“ včas uprchl — pod záminkou, že jde prozkoumat řeku Naději.“

„Máte pravdu — je to docela možné, ale já spíše myslím, že Vlaštovka utonula někde v bažinách pod vodopádem. Kdybyste viděl tu zákeřnou krajinu. Příroda je potrestala za nás… Ale — to přece znamená, že Kraus byl ten třetí! Vzpomínám si, že na průzkumnou výpravu po Naději se nejprve přihlásil McHardy — a hned po něm Kraus, který jako třetího navrhl Grubera.“

„V tom případě je moje domněnka správná — zločinci prchli a skrývají se někde na Kvartě. Místa je tam pro ně dost, vždyť jsme planetu ještě neprozkoumali… Počkejte okamžik — předám zprávu i naši domněnku Navrátilovi a Molodinové. Ať si dole rozhodnou sami. Prohlédněte zatím kontrolní záznam v astrogravimetru, ještě jsem ho celý neprozkoumal. Možná, že na pásu naleznete i jiné důležité zprávy.“ Čan-su si nasadil sluchátka a sklonil se k mikrofonu vysílače.

Fratev odešel do observatoře a pomalu převíjel kontrolní pás. Čárka — tečka — čárka, čárka — tečka — čárka…

„Pozor, pozor!“ opakovala se zpráva znovu.

Teprve po desátém opakování narazil na jinou zprávu:

„Čekáme od vás brzkou odpověď. Následuje návod, jak postavit vysílače, založené na principu využití gravitačního pole…“ Rychle vytáhl z kapsy blok a psal…

„Našel jsi něco?“ zeptal se McHardy Krause, který přirazil s gumovým člunem ke břehu.

„Široko daleko nic kloudného,“ řekl Kraus zklamaně. „Rovina — rovina — samá rovina. Asi se budeme muset vrátit do hor, jinak pořádný úkryt nenajdeme… A kde je Gruber — ještě se nevrátil?“

„Ještě ne, sám jsem už z toho netrpělivý. Říkal, že si jen prohlédne prales v nejbližším okolí… Doufám, že se mu cestou nic nepřihodilo. Ale střelbu jsem žádnou nezaslechl — a jak ho znám — pálil by jak vzteklý při prvním podezření.“

Vzápětí nato se Gruber vyřítil z houštiny. Oba muži se polekaně otočili.

„Je zle, je zle! V osadě neviditelných jsou ještěři — obrovští,“ vydechl, zavrávoral a klesl na písčinu. Vytřeštěné oči mu horečnatě plály.

McHardy se rozběhl k letadlu. Při pohledu na zajišťovací lana vykřikl:

„Nelelkujte tu a uvolněte Vlaštovku!“

V několika málo okamžicích seděli již všichni tři v kabině a letadlo se rozjelo po hladině.

„Drž se při levém břehu, aby nás z osady nespatřili,“ radil udýchaný McHardy Krausovi, který Vlaštovku řídil.

„Vzlétni raději do vzduchu — ještěři lezou za námi! A před námi jsou také!“ blábolil Gruber.

„Kde?“ trhl sebou Kraus. Polekaně se rozhlédl. Když nic podezřelého nespatřil, udiveně se podíval na Grubera. „Nemáš halucinace? Kde vidíš jaké ještěry? Ukaž mi! Podívej se, co má v torně,“ pokynul hlavou McHardymu a zmírnil rychlost. „Mám dojem, že se zase opil.“

McHardy se sklonil nad Grubera.

„Opil se,“ řekl vztekle, aniž na tornu sáhl. „Stačí si k němu přičichnout…“

„Převezmi řízení,“ požádal ho Kraus. Pomalu povstal z křesla a narovnal se. „Vyřídím si to s ním sám… Tak přítelíček nám tajně chodí na kořalkové banány…“ Prudce do Grubera strčil. „Kolik jsi jich snědl? Mluv, nebo si na mne budeš do smrti vzpomínat!“ zařval.

„Jenom dva — tři — to nic není… Věř mně, proboha, že tu jsou ještěři…“

Kraus zrudl a nohou srazil opilce k podlaze.

„Pít se nebude, rozumíte — aspoň zatím ne! To bychom brzy dobojovali. Nebo se snad chcete nechat klidně sežrat zvířetem nebo masožravou rostlinou? Ani hlt — rozuměli jsme si, není-li pravda?“

McHardy mlčky přikývl. Gruber se zmohl jen na slabé zachrčení.

Vlaštovka se přiblížila k horám. Nedaleko úzké soutěsky vtékal do řeky větší potok.

„Zdá se, že vytéká z hor,“ mínil McHardy. „Po něm se pohodlně dostaneme k dalším stěnám — a tam už něco najdeme.“

„Nejdříve musíme říčku prozkoumat na člunu,“ řekl rozhodně Kraus. „Možná, že není dost hluboká a Vlaštovka by nám mohla uvíznout na dně.“

Přirazili s letadlem ke břehu a přivázali je několika lany k mohutným kmenům pokroucených stromů.

Grubera svázali do kozelce, aby v opilství něco neprovedl. Když se přesvědčili, že je všechno zajištěno, letadlo pečlivě zamkli a vydali se na cestu.

McHardy vesloval a Kraus se samopalem v rukou pozorně sledoval okolí.

Místy zářily v temnotách pralesa svítící plody, o kterých podala zprávu výprava Molodinové z Údolí světel. Spleť lian a vichřicí povalené kmeny ztěžovaly cestu tak, že se uprchlíci museli často střídat u vesel.

„Člověk je někdy pořádný bloud,“ rozčiloval se zpocený Kraus. „Přenosný motor jsem zapomněl ve skladišti. Mohli jsme se tu teď projíždět jako páni, jen by voda za námi stříkala… Eh — nesmím na to ani pomyslet,“ bouchl pěstí do okraje gumového člunu.

Prales postupně řídl, až docela ustoupil nízkým křovinám. Koryto řeky se nečekaně rozšířilo. Uprchlíci vpluli do močálovité krajiny, připomínající permské močály. Rostliny zde měly docela jiný ráz, než v pralese. Převládaly dva druhy — vysoké štíhlé stromy s šupinatými kmeny a jazykovitými listy žlutozelené barvy — a husté keře se slabounkými kmeny a pravidelnými vějíři uzounkých válcovitých listů, jako u našich přesliček.

Velké žluté slunce nepříjemně pálilo. Oranžové slunce se již přibližovalo k obzoru — právě v místech, kam mířil člun s dvěma muži. Aby je pronikavá záře neoslňovala, Kraus si nasadil na nos velké zelené brýle a McHardy si clonil oči rukou. Pátravým zrakem zkoumali krajinu před sebou.

Pojednou se hladina nedaleko člunu podezřele zvlnila. McHardy rychlým trhnutím vesel člun zarazil a s napětím sledoval pohyby kalné vody.

„Krokodil!“ vykřikl Kraus, když se nad hladinu vynořila dlouhá tlama ještěra s plochou širokou hlavou.

Krytolebec podivných tvarů byl nečekaným setkáním stejně překvapen, jako muži v člunu. Prudce sebou škubl a zmizel v hlubinách močálu. Jen zčeřená hladina a občasné plesknutí plochého ocasu prozrazovaly dráhu jeho útěku. Prchal k povalenému šupinatému kmenu, na kterém se vyhříval další, nejméně dvoumetrový ještěr.

Močálem se rozlehla bubnová palba samopalu. Zasažený ještěr široce otevřel tlamu, vyzbrojenou drobnými zuby, a pomalu sjel s kmenu do vody. Na hladině se za okamžik objevilo jeho žluté břicho s fialovými skvrnami.

Nad spleti přesliček zakroužilo několik dlouhonohých ptáků se silnými zobáky. Zmateně zamávali křídly, skuhravě zakrákali a zmizeli z dohledu.

„Vesluj rychleji, ať už se z té prokleté džungle dostaneme,“ pobízel Kraus McHardyho. „V horách bude bezpečněji… Ukaž, jde ti to příliš pomalu, asi ti už neslouží srdce,“ vytrhl mu netrpělivě vesla z rukou.

Kulaté pravidelné vrcholky strmých velehor se již zvedaly nad levým břehem rozlehlé tůně.

Kraus opravdu napínal všechny své síly. Zanedlouho se zemdleně sklonil a zašeptal:

„Dál už nemohu, vesluj zase ty…“ Zavalitý McHardy se škodolibým úsměvem si přesedl k veslům.

Propluli několika zákruty, ale močál stále pokračoval. Zdálo se, že hory před uprchlíky ustupují do pozadí a uvolňují místo nekonečným bažinám.

Ani vítr zločincům nepřál. Poznenáhlu se otočil a prudce jim vál přímo do tváří.

Velké žluté slunce pohaslo a celou oblohu zastřel temný narudlý mrak.

McHardy upustil vesla a s výkřikem si přitlačil prsty na oči.

„Písek! Vichr přináší z hor písek! Rychle skafandry!“

„Máme málo kyslíku,“ namítal Kraus, jenž si oči chránil brýlemi. Ale i on si brzy začal protírat oči a sáhl po torně se skafandrem…

Konečně se před uštvanými uprchlíky objevilo ústí rokle. Její fantasticky zvlněné stěny působily v matném rudém osvětlení příšerně. Zločinci se nemohli zbavit dojmu, že vplouvají do rozbouřeného moře, které švihnutím kouzelného proutku rázem zkamenělo.

Vichr se v rokli poněkud uklidnil, ale tím více kvílel v děrách a záhybech lávovitých skal.

Čím více se blížili k horám, tím byla rokle divočejší. Tu a tam visely s převislých vrcholků skal široké kaskády utuhlé lávy, které vytvářely jakési obloukové mosty nad hladinou říčky.

Pod jednou z kaskád se člun zastavil.

„Zde je úplné bezvětří — a místa je tu dost i pro Vlaštovku,“ řekl udýchaný Kraus. „Tady ji nemůže poškodit ani nejprudší bouře. Na dnešní noc ji sem dopravím a zítra se uvidí…“

McHardy mlčky vytáhl z kapsy motouz s malým olověným závažím a spustil jej ke dnu.

„Hloubka přes tři metry — to by stačilo i pro Paprsek,“ řekl ulehčeně. „Musím však ještě změřit hloubku v močálech.“

„Změříme ji na zpáteční cestě — jen co se písečná bouře utiší.“

Prudký náraz o stěnu probral Grubera z mrákot. Chvíli zíral tupě před sebe.

Po novém nárazu se stažené údy přihlásily k životu.

Snad jsem si nezlámal ruce a nohy? — blesklo zajatci hlavou, když pocítil palčivou bolest v celém těle. Chtěl povstat, ale pokus skončil nezdarem. Bezmocně se převalil s boku na bok.

Teď teprve zpozoroval, že je spoután. Polekaně se rozhlédl. Kabina letadla tonula v narudlém šerosvitu.

„Krausi! McHardy!“ Výkřik mu však uvízl v hrdle.

„McHardy, Krausi!“ opakoval zoufale. Žádná odpověď. Jen dole pod letadlem pleskaly vlny s plováky a z dáli doléhalo skučení větru.

Spoutaný sebou vztekle zalomcoval a přitiskl ucho ke stěně.

„Prší,“ prolítlo mu zmateným mozkem, když zaslechl monotónní šustění.

Sklouzl pohledem na protější okno. Na skle nebylo jediné kapky. Jen krvavá obloha hrozivě nahlížela dovnitř…

„Krausi, McHardy, kde jste?“ vydralo se z Gruberova hrůzou ztaženého hrdla. „Proč jste utekli — Chcete, abych tu zahynul jako zvíře?“

Napjal všechny síly, aby pouta přetrhl.

Marně. Zařezala se mu hlouběji do bolavých svalů, ale nepovolila.

„Bídáci, lotři,“ zuřivě chrčel a v zoufalém vzteku se válel po podlaze.

Teprve když narazil hlavou na opěradlo sedadla, vzpamatoval se. Pomalu si uvědomoval, že zuřivostí nic nespraví…

Dlouho ležel nehnutě, aby nabral nových sil. Pak opatrně ohmatal provazy na kolenou. Nebyly tak utaženy, jak se z počátku zdálo. Opatrně je stáhl dolů…

Konečně se mu podařilo vyprostit i ruce.

S námahou se doplazil k sedadlu hlavního pilota.

„Vrahové…! Odnesli i řídicí páku, abych se nemohl hnout s místa,“ zasípal při pohledu na řízení letadla. „Udám je, udám. Všechno na ně řeknu, všechno!“

Třesoucí se rukou zapnul vysílač a naladil ho na kmitočet, který používali vědci k místním rozhovorům. Uchopil mikrofon a přepnul na příjem, aby se přesvědčil, zda je vyladěná vlna volná.

„Máte pravdu, soudruhu Navrátile,“ ozval se známý Fratevův baryton. „Celkem to není tak zlé. Fajfka sice dýmá pořádně, ale nebezpečí nám zatím nehrozí. Těžko odhadnout, zda vyhasíná, či odpočívá mezi erupcemi.

Před chvílí jsme šťastně přistáli nedaleko kráteru. Po žhavé lávě tu není ani stopy, jen plamenné jazyky olíznou občas chuchvalce dýmu. Půda pod námi je docela klidná — z výbuchu nemusíme mít zatím strach…“

„Pokuste se zjistit, jak dlouhá doba uplynula od posledního výbuchu,“ požádal Navrátil.

„Již jsem to zkoumal,“ odpověděl pohotově Fratev. „Lávový, proud je starší než vyhloubené údolí pod sopkou, protože visí ve svahu nad prohlubní jako píšťaly pořádných varhan.

Že k výbuchu došlo již hezky dávno, potvrzují i stopy erose[1] — na utuhlé lávě těsně pod kráterem…“

„Tím jste mne příliš nepotěšil, příteli. Jen si vzpomeňte na historii Vesuvu. Taky byl už považován za vyhaslý a přece — kolik katastrof způsobil. A čím delší byla doba jeho klidu, tím silnější byly pak výbuchy.“

„Nuže dobrá — řekněme, že naším sousedem je bratr záludného Vesuvu. Ale i tak můžeme být zatím klidní. Pokud vím, erupce Vesuvu ohlašuje svůj příchod zemětřesením a pohyby půdy. A jak jsem vám už oznámil, půda pod našima nohama se ani nezachvěje. Nemohu si pomoci, jsem přesvědčen, že naše Fajfka se jen trochu probrala ze spánku, aby si kapánek zabafala a nahnala nám pouze trošičku strachu…“

„Opatrnosti nikdy nezbývá,“ řekl vážně Navrátil. „Vulkány mívají své vrtochy a o překvapení není u nich nikdy nouze. Věřit se jim rozhodně nedá… Kterým směrem je kráter více otevřen? Obávám se totiž bahenních proudů, které tekou rychleji a napustoší daleko více než lávové proudy. Nerad bych, aby naši novou osadu na Prostřeném stole stihl stejný osud, jako Herculaneum pod Vesuvem…“

„Okamžik — podívám se — tohle jsem tak důkladně dosud neprozkoumal,“ odpověděl rychle Fratev a v přijímači zabzučely za okamžik motory helikoptéry.

„Právě se vznášíme přímo nad kráterem vulkánu. Můžeme ho docela dobře přehlédnout. Vítr totiž zahání dým stranou.

Prohlubeň kráteru má asi dvacet pět metrů v průměru…

Jícen sopouchu směřuje — pro pět ran do vran — přímo k našemu podzemnímu obydlí. V tu stranu je také kráter otevřen nejvíce…“

„Pěkné nadělení… Podívejte se ještě na opačnou stranu sopečného kužele, zda tam nejsou parasitické krátery…“

Přijímač se odmlčel.

Gruber se zlomyslně usmíval. Nebezpečí, které hrozilo vědcům, působilo na jeho rozháranou náladu jako balsám.

— Nejsem sám. I jim teče voda do bot, — utěšoval se. — Kdyby je všechny chtěl vzít čert. Mám-li zahynout já, ať zahynou také ostatní. Ať se třeba celá Kvarta i se Zemí a celým vesmírem rozpadne na atomy. — Po mně ať třeba přijde potopa…

Z myšlenek ho vyrušil Fratevův hlas.

„Na severozápadní straně sopečného kužele jsou dva vedlejší krátery,“ hlásil téměř po vojensku. „Zdá se však, že jsou ucpané, dým z nich nevychází…“

„Děkuji vám. To postačí. U hlavního kráteru umístěte seismograf s vysílačem a vraťte se domů. Je škoda každé ztracené hodiny. Práce nás tu čeká víc jak dost. S gravitačním vysílačem můžeme být do měsíce hotovi. Víte dobře, jak netrpělivě čekají na Zemi na naši odpověď. A také se stavbou nového obydlí se nedá déle otálet. Rozhodli jsme se, že ještě dnes začneme stavět…“

„Dovolte mi ještě jednu otázku, soudruhu Navrátile. Vynesl už náš soud rozsudek nad zločinci Bratrstva silné ruky?“

Gruber sebou polekaně škubl. Široce rozevřel zděšené oči a otřásl se hrůzou. Přijímač však neúprosně pokračoval v přenosu důležitého rozhovoru. Naprosto věrně reprodukoval klidný hlas akademika Navrátila:

„Jsme rozhodnuti skoncovat s nimi rázně a neúprosně. Počkáme ještě, až náš rozsudek potvrdí Světová akademie. Škodit nám teď stejně nemohou a na pátrání nemáme zatím čas.“

„Tedy — po mnoha letech opět trest smrti… Ale je to tak správné. Hada na prsou hřát nebudeme. Jak jinak trestat zradu na celém lidstvu…?

Když se tak dívám z dálky na našeho nevítaného dýmajícího souseda, napadá mi ještě jedna otázka; nejednali bychom moudřeji, kdybychom si pro budoucí obydlí vyhledali vhodnější místo, než jakým je Prostřený stůl? Sopka není zrovna nejlepší společník…“

„Také jsme o tom uvažovali, ale nakonec jsme dospěli k názoru, že lepší místo tu na Kvartě sotva nalezneme. Před hodinou nám totiž Svozilová oznámila, že na pobřeží sousedního světadílu se náhle otevřel dlouhý řetěz vulkánů. Sopky v několika hodinách vyrostly přímo z roviny do výše několika desítek metrů, Šipka tak tak vyvázla z pohromy. Kvarta prochází zřejmě údobím velkých geologických změn. Těžko bychom tu hledali místo věčného klidu. Ubytuj se třeba v rajské zahradě — a ráno se probudíš na vrcholku sopky,“ pokusil se akademik o vtip.

„Dnešní noc byla dosti velkým poučením — podzemní obydlí se nám může brzy sesypat na hlavu. Hledat místo pro nové sídlo nemá smyslu. Nastěhujeme se prostě na Prostřený stůl a paní sopku vyzveme na souboj… Promiňte, právě nás volá Svozilová. Ostatní si povíme, až doma. Vypínám…“

Přijímač zmlkl. Do tesklivého ticha skučela jen meluzína a na okna bubnoval písečný déšť. Letadlo se kymácelo jako lehká bárka v prudkém vlnobití.

Gruber si sáhl na hrdlo.

„Skoncujeme rázně — trest smrti,“ šeptal jako smyslů zbavený. S námahou se vyškrabal na sedadlo pilota a zalomcoval několika pákami.

Bezmocně klesl na opěradlo a zavřel oči.

„Banány!“ vzpomněl si náhle. Nedbaje trýznivé bolesti v zdřevěnělých nohou, dobelhal se k torně a chtivě z ní vylovil dva podlouhlé plody. Zakousl se do nich, aniž sloupl citrónově žlutou slupku. Z žaludku se mu do všech žil rozlévalo příjemné teplo.

Gruber vylovil další dva plody, chvatně je rozžvýkal a polkl. Podlaha se pod nim zakolébala a nepozorovaně se změnila v houpačku, která ho unášela sem tam v teplém jarním vánku. Při pátém plodu to již nebyla houpačka, ale pestře pomalovaný kolotoč, unášející svého svěřence do oblak. Připadal si jako mohutný obr, jenž musí při chůzi sklánět hlavu, aby nezavadil o hvězdy. Má takovou silu, že jediným stiskem palce rozmáčkne celou armádu najednou…

„Bídní červi… vy — vy — jste mne chtěli soudit?“ rozchechtal se příšerným smíchem šílence. „Rozpráším vás jak ubohé mravence…“

Povstal, aby uskutečnil svoji hrozbu, ale alkohol — pán rozhodl jinak. Po několika krocích se zubožený muž zhroutil jako podťatý. Rázem zapomněl na vyhrůžky. Rozpřáhl ruce a pustil se do zpěvu starého německého šlágru z dob nacismu:

„Unter der Laterne, bei dem grosser Thor…“ Ani nezpozoroval, že zámek u dveří několikrát cvakl a do kabiny vstoupil McHardy s Krausem.

„Špatně jsme ho svázali, zase se opil,“ odplivl si Kraus a odvrátil se od ležícího opilce…

Akademika Chotěnkova již od mládí trápil problém, který mnoho umělců a vědců připravil o spánek: Tajemství stradivárek.

Proč maji stradivárky tak jedinečný zvuk? Čím to je, že žádné jiné housle je dosud nepředčily? Tyto otázky nesmírně vzrušovaly mladičkého studenta techniky, často navštěvoval moskevskou konservatoř, kde se zaposlouchával do barevných tónů. Umiňoval si, že záhadu odhalí, kdyby měl bádání věnovat všechen svůj volný čas.

Sotva skončil studia na vysoké škole, pustil se do problému s veškerou vervou. Vyzbrojen nejpřesnějšími přístroji prozkoumal na sta houslí z nejrůznějších končin světa. Měřil, mikroskopoval, zapisoval a sestavoval složité tabulky.

Po prázdninách byl však akademií poslán jako inženýr-astronautik do budapešťského závodu Astronauta, kde se vyráběla meziplanetární letadla. Na stradivárky zbývalo stále méně času. Později, když byl zvolen akademikem, zapomněl na tajemné housle úplně.

Ne však navždycky. Když byl zvolen předsedou astronautické sekce Světové akademie a přebíral výzkumný ústav, jeho předchůdce se mezi řečí zmínil, že se vážně zabývá stradivárkami.

Spřátelili se. Chotěnkov si vypůjčil z musea drahocenný nástroj, ukrytý v černém pouzdře. Stávalo se mu však čím dál častěji, že si pečlivě připravil mikroskop a měřicí přístroje, ale nakonec se proměnil v hudebníka. Také v onen osudný předvečer velkých událostí stál u otevřeného okna prostorné pracovny a hrál. Tichou melodii Schubertovy Ukolébavky odnášel svěží větřík kolem mramorových soch nádherného paláce do širé roviny Hané, kde se v záři zapadajícího slunce oslnivě leskl odersko-dunajský průplav.

Den uhasínal slavnostně — v záplavě pestrých barev. Růžová protáhlá oblaka s hráškově zelenou obrubou stála nepohnutě nad obzorem. S kvetoucích sakur, které svítily uprostřed botanické zahrady pod palácem akademie, snesl se občas poprašek bělostných penízků…

Do sladkého snění zaznělo prudké zaklepání. Chotěnkov s nelibostí odložil housle a vyšel nečekanému návštěvníku vstříc. V otevřených dveřích se objevil nižší ramenatý muž tvrdých, jako z dubu vyřezaných rysů v širokém obličeji.

„Doktor Zajac!“ zvolal překvapeně akademik. „Co vás k nám přivádí?“

„Ozvali se. Žijí!“ vykřikl doktor Zajac.

„Kdo?“ nechápal Chotěnkov.

„Naši! Žijí na planetě Kvartě v souhvězdí Alfy Centauri A.“

Chotěnkov Zajace srdečně objal a pak mu stiskl ruku.

„Tak jste přece vyhrál. Gratuluji.“

„Dá-li se to tak říci, tedy vyhrál. Ale…“ Zajac se odmlčel a pak se trpce usmál — „…Paprsek je zatím vyřazen z provozu.“

„Co? Co to povídáte?“ zvolal zděšeně Chotěnkov. „Jak to? Co se s ním stalo?“

„Mezihvězdné letadlo poškodil meteor. Paprsek je teď umělým měsícem, pozorovatelnou a spojovací stanicí se Zemí. Zločinci před třemi měsíci prchli a dosud jsou nezvěstní, skrývají se někde na planetě Kvartě…“

„Navrátil tedy odpověděl pomocí gravitačního pole,“ přerušil ho akademik. Doktor Zajac mlčky přikývl a na stůl položil několik hustě popsaných archů:

„Zde je přesné znění první zprávy, kterou zachytil náš astrogravimetr na Petržalce…“

Akademik rychle přelétl očima po řádcích.

„Promiňte. Sedněte si, prosím,“ pokynul rukou, aniž pozvedl hlavu.

Zájac poděkoval, ale zůstal stát. Byl příliš rozrušen a v takových chvílích nevydržel sedět.

„Ztroskotali v neznámých končinách vesmíru, miliardy kilometrů od svých domovů,“ zašeptal Chotěnkov po delší odmlce. „A na dovršení neštěstí jim nebezpeční zločinci číhají s dýkou za zády. Je to strašné…“ Zabořil obličej do dlaní. Za okamžik však nečekaně vyskočil z křesla a beze slova vyběhl z místnosti. Zajac se chtěl pustit za ním, ale u dveří zůstal nerozhodně stát. Nervosně si přejížděl rukou po čele a po spáncích.

Pomalu se obrátil a těkavým zrakem přehlédl místnost. Na pracovním stole ležely stradivárky — a těsně vedle nich obrazovka televisního telefonu.

Přistoupil k aparátu a nejistou rukou vytáčel číslo.

„Počkejte ještě!“ zvolal udýchaný akademik ve dveřích. „Dříve, než předáme hlášení presidiu, prostudujeme další zprávy z Kvarty.“

Opatrně položil na stůl dlouhou kontrolní pásku z astrogravimetru, kterou ve spěchu nestačil smotat.

„Nemějte o nás obavy, jsme všichni zdrávi,“ četl doktor Zajac nahlas. „Pevně věříme, že se nám během několika málo let podaří postavit primitivní ocelárnu, ve které vyrobíme poškozené části Paprsku. Zatím jsme zahájili stavbu nového obydlí, protože jeskyně, ve kterých bydlíme nyní, hrozí sesutím. Celý dům postavíme ze dvou set cihel, čili z dvou set bloků, vyříznutých ze žuly, které je tu nadbytek. Bloky máme již připraveny. Včera jsme dokončili základy budovy. Dnes montujeme na staveništi jeřáby. Hrubou stavbu dokončíme během dvou měsíců. Doufáme, že do údobí dešťů (podle našich odhadů začne asi za půl roku a potrvá dva měsíce) dokončíme celou stavbu včetně vnitřního zařízení. Hned, jakmile nám opět vysvitnou slunce, pustíme se do stavby nové atomové elektrárny a ocelárny. Výkresy máme — až na několik detailů — hotovy.

Život na této planetě, jak jsme ho zatím poznali, popíšeme v podrobné zprávě, kterou vyšleme zítra. Dnes ještě bychom vám rádi sdělili, že soudružka Svozilová se soudruhem Seversonem při svých cestách po Kvartě umisťují na obou polokoulích automatické meteorologické stanice, takže máme stále lepší a lepší přehled o zdejším počasí, a můžeme dokonce i jakž takž předvídat povětrnostní změny.

Zatím všem blízkým i vzdáleným posíláme nejsrdečnější pozdravy a zítra (kdy podle našich odhadů bude pěkné počasí s všemi třemi slunci na jasné obloze) na slyšenou! Výzkumná stanice Kvarta.“

„Jsou to stateční lidé — opravdoví vědci,“ řekl ulehčeně Chotěnkov. „Nicméně mám o ně strach. Promiňte, teď už nesmíme ztrácet ani minutu…“

Rychle vytočil číslo.

Na obrazovce televisního telefonu vyvstala krásná tvář muže s vysokým čelem a dlouhým šedivým plnovousem.

„Promiňte, soudruhu presidente, že vás vyrušuji na zasloužené dovolené… Můžeme vás s doktorem Zajacem navštívit? Zachytili jsme důležitou zprávu z Paprsku.“

„Očekávám vás,“ odpověděl president akademie krátce. „Kdy přijedete?“

„Hned se vydáme na cestu…“

„Tedy za chvíli na shledanou.“

Chotěnkov kvapně vsunul přepis zprávy i pásku do aktovky a oba vědci vyjeli výtahem na střechu levého křídla paláce, kde čekalo několik vrtulníků. Nasedli do prvního v dlouhé řadě a za deset minut přistáli již u nevelké malebné vily, skryté v údolí nedaleko Velkých Pavlovic na moravském Slovácku.

Kol dokola tonuly stráně v záplavě růžových květů, které slibovaly bohatou úrodu meruněk. Zajacovi i Chotěnkovi se při pohledu na idylickou krásu slováckého jara sevřelo srdce v hrudi. Jak velký to byl kontrast s tím, co prožívali.

President světové akademie věd je již očekával u vchodu do zahrady. Srdečně se s nimi pozdravil a uvedl je do společenské místnosti, upravené jako selská jizba.

Zprávu z Kvarty vyslechl s napětím.

„Je třeba jednat rychle,“ řekl chvějícím se hlasem, když Chotěnkov dočetl poslední větu.

Přistoupil k pracovnímu stolu a prstem sklepl červenou páčku na široké rozvodní desce. Obrazovky, sestavené do několika řad, postupně ožívaly. Na starce upřely zrak mužové i ženy nejrůznější pleti a národnosti.

„Přátelé, ještě dnes v noci se musíme sejít v paláci akademie,“ řekl president pomalu. „Výprava do trojhvězdí Centaura ztroskotala na neznámé planetě…“

Několik minut po půlnoci, na mimořádném zasedání presidia Světové akademie věd se vědci jednomyslně usnesli, že okamžitě zorganisují záchrannou výpravu a současně požádali všechny národy světa o spolupráci na výstavbě dvou nových mezihvězdných letadel, podobných poškozenému Paprsku.

Zpráva o výpravě, zachycená Zajacovým astrogravimetrem, rozrušila v pravém slova smyslu celý svět.

V několika hodinách odpovědělo na výzvu Světové akademie věd statisíce pracovníků ze všech odvětví průmyslu. Gigantické závody všech světadílů se předstihovaly v nabídkách na vyrobení jednotlivých součástí meziplanetárních letadel…

Do vysoké haly, stojící na pokraji nedohledné roviny měsíčního kráteru Tycho, vřítil se muž ve skafandru. Rychle si odšrouboval skleněnou kuklu a zastavil prvního montéra, kterého potkal.

„Nevíte, prosím vás, kde se teď nalézá doktor Zajac? Nutně s ním musím mluvit.“

Montér ukázal do spleti konstrukcí, které svíraly rozestavěný kolos.

„Určitě ho najdete v hlavě letadla. Spolupracuje teď na montáži řídicí kabiny.“

Doktor Zajac uvítal příchozího s úsměvem a odložil hned svitek modráků, který právě svíral v ruce.

„Naši novopečení Kvarťané měli z naší zprávy radost, viďte?!“ Zasmál se šťastně. „Nesete mi jejich odpověď?“

„Ano, měli radost, že montáž obou letadel bude brzy dokončena… ale…“

„Ale?“ zeptal se polekaně Zajac. „Přihodilo se jim snad něco zlého?“

„Zatím ne, ale hrozí jim velké nebezpečí. Právě když nám odesílali zprávu, postihlo je zemětřesení, a brzy nato začala sopka za jejich obydlím vrhat těžké kameny. Láva vystoupila až po okraj kráteru a každou vteřinu se může vylít do údolí. Při větší erupci by zaplavila podzemní elektrárnu i právě dokončenou obytnou budovu na náhorní rovině…“