Planeta tří sluncí

9. ÚDOLÍ SVĚTEL

Teprve po dvou měsících začal déšť slábnout a mlžná mračna se protrhla. Na Prostřený stůl se opět usmála slunce — a hned všechna tři najednou, jako by chtěla vynahradit, co zameškala.

Naděje se za dobu dešťů proměnila ve veletok. Hladina kalné vody sahala až téměř k náhorní rovině.

„Byl už nejvyšší čas, že deště přestaly,“ řekla ulehčeně Molodinová při pohledu na valící se proud. „Ještě pár dní — a měli bychom tu Benátky.“

„Za takovou krásu pěkně děkuji,“ ulevil si Fratev. „Na gondole nejezdím rád… Podívejte se, soudružko, co vyvádí naše Naděje,“ ukázal na plovoucí kmeny stromů.

„Co je na tom zvláštního?“ divila se Molodinová. „Při každé záplavě… počkejte, máte pravdu,“ zvolala překvapeně. „Řeka změnila směr toku, teče teď k moři a ne opačně, jako dřív… Zvláštní…“

„Ať jsem král Kvarťanů, jestli jednou nepřijdeme na to, co má ta zdejší příroda za lubem,“ rozhorloval se Fratev. „Neměli bychom tu naši záhadnou sousedku prozkoumat ještě dřív, než se vydáme do Údolí světel na besedu s Kvarťany?“

„Těžko říci, co je teď pro nás důležitější,“ řekla pomalu Molodinová. „Řeka i záhadní obyvatelé Kvarty mohou stejně citelně zasáhnout do našeho života… Ostatně — je tu ještě jedno řešení: Prozkoumejme Naději i Údolí světel současně.“

„Zbytečně jsme si vás nezvolili do čela výpravy. To je přece nápad!“ zvolal Fratev. „Divím se, jak si dříve mohli lidé myslet, že žena se v rozhodnosti a moudrosti nevyrovná mužům…“

„Georgiji, Georgiji — zase přeháníte,“ smála se Molodinová. „Kdybych vás neznala, myslela bych si, že si mne dobíráte…“

Návrh Molodinové byl přijat jednomyslně.

„Hlásím se dobrovolně na průzkum Naděje,“ zvedl ruku McHardy. „Je mi už docela dobře — hlava mne už nebolí — a výlet neznámým krajem mně jenom prospěje,“ dodal rychle.

„Já jsem už také docela zdráv. Rád bych jel také,“ přihlásil se o slovo Kraus. „K průzkumu můžeme použít Vlaštovku. Na plovácích sedí docela bezpečně — a při nebezpečí se s ní rychle dostaneme do vzduchu. Pilotem bych mohl být já — McHardy může být druhým pilotem — a pozorovatelem — Gruber. Stejně se mu asi do Údolí světel příliš nechce. Docela mu, myslím, stačí první setkání s Kvarťanem…“

„Snad tím nechcete říci, Krausi, že jsem zbabělec? Kvarťanů se nebojím…“ zrudl Gruber. „Vždyť Naděje skrývá v sobě možná více záludnosti, než všichni Kvarťané dohromady. Jedině proto se hlásím také…“

„Čím to je, že zdejší rostliny tak rychle rostou?“ řekla zamyšleně Alena a utřela si zpocené čelo kapesníkem. „Myslím, že celé tajemství je ukryto ve zvláštním chlorofylu, který se nám zatím nepodařilo chemicky prozkoumat…“

„Zatrolený chlorofyl,“ rozčiloval se Fratev. „Aby ho čert spral. Jestli se ho nějak nezbavíme, zarosteme tu jednou jako v té pohádce o Šípkové Růžence. Copak je to rozumné — po každém dešti se vysekávat z pralesa? Podívejte se, jaké mám na dlaních puchýře…“

„Teď na rychlý růst nadáváme, ale kdo ví, zda nám tato podivuhodná vlastnost nepřinese později užitek?“ usmál se Navrátil. „Až je jednou převezeme na Zemi, mohou se stát základem nového druhu zemědělství.“

„Stačilo by rozluštit tajemství zdejšího chlorofylu,“ vrátila se Svozilová ke své poznámce.

Vědci, unaveni prosekáváním chodby v lesíku před vchodem do podzemí a odstraňováním nově vyrostlých rostlin na rozjezdové dráze, spali v noci tak tvrdě, že je stráž vzbudila v určenou hodinu jen s velkými obtížemi.

„Taky jste mě ještě nemuseli budit,“ bručel rozespalý Fratev. „Zdálo se mi právě, že jsem byl na Zemi a procházel se po ulicích Sofie…“

„Dovyprávíte nám to až po cestě,“ řekl s úsměvem Navrátil. „Máme co dělat, abychom za svítání vyrazili od horního východu z podzemí. Nebojíte se toho odvážného transportu přes kopec?“

„Já — a strach? Kdo si dovolí tyto dva pojmy sloučit v jeden, toho předem lituji,“ zasmál se Fratev. „Balon i rakety jsou v pořádku — co se mi tedy může stát? Jak je venku?“

„Zatím klid — bezvětří. Musíme si však pospíšit. Obávám se, že po svítání se zvedne vítr…“

Všichni vědci se shromáždili na rozjezdové ploše, kam vynesli všechna zavazadla. Posadili se do kruhu a Molodinová ještě jednou zopakovala plán obou výprav.

„Nezapomínejte na radiové spojení,“ obrátila se ke Krausovi. „I my podáme nejméně jednou za hodinu zprávu o průběhu cesty.“

„Spolehněte se na nás. V případě potřeby přispěcháme hned na pomoc. Šipka bude neustále připravena ke startu. Nuž, hodně zdaru — a mnoho srdečných pozdravů sousedům,“ povstal Navrátil a pevně stiskl Molodinové pravici. Pak se rozloučil i s ostatními členy obou průzkumných výprav.

Vlaštovka, která se v záři reflektorů klidně houpala na hladině řeky, oživla. Vyšlehly rudé plameny a letadlo se pohnulo. Za chvíli svítila již z hlubin temné noci jen ozářená skleněná kabina…

Také skupina Molodinové utonula ve tmě. Na letišti zůstal jenom Navrátil, Cahén, Scheiner a Fratev. Cahén otočil kohoutkem u velké bomby se stlačeným plynem.

Jemná látka, která jako pokrývka přikrývala složená zavazadla, začala se rychle zvedat a nadouvat. Za několik vteřin se proměnila v obrovskou kouli. Líně se zakolébala a pomalounku stoupala k obloze. Když se všechna lana napnula, koule se na okamžik zastavila.

Fratev si nasadil na hlavu kaučukovou helmu s dalekohledem, který byl upevněn na kloubových držácích tak, aby ho letec mohl jediným pohybem ruky nasadit před oči.

„Rád bych si noctovisor vyzkoušel. Zhasněte na chvíli světlo,“ požádal Navrátila.

„Správně — dvakrát měř, jednou řež,“ přikývl Navrátil a stiskl knoflík vypínače. Letiště ztemnělo. Jen na obloze blikotaly němé hvězdy. Navrátil bezděčně zvedl hlavu a zahleděl se k souhvězdí Andromedy. Když konečně nalezl malou hvězdičku — Slunce — zachvěl se a rychle sklopil oči…

„Vidím lépe než kočka nebo sova,“ pochvaloval si výhled Fratev. „Koukněte — tamhle vpravo je pahrbek — a leze po něm mravenec se zlomenou nohou. Vidím ho jako na dlani,“ žertoval. „Nu, co se dá dělat — přidejte plynu a jedeme…“ Vyskočil na balíky, navlékl si popruhy a zapnul zámek. Jednou rukou se přidržel nosných popruhů a druhou položil na přístroj upevněný na prsou.

Pomalu otočil jedním z knoflíků. Několik metrů nad jeho hlavou vyšlehl dlouhý tenounký plamenný jazyk a nočním tichem se rozlehla praskavá rána, znásobená ozvěnou. Balon sebou škubl na stranu. „Vše je tedy v pořádku. Buďte zdrávi!“ Lana se znovu napnula a balon vyplul k hvězdnému nebi.

Vědci na letišti mávali na rozloučenou tak dlouho, až se podivný transport ztratil za hřebenem skalní stěny.

Fratev střídavě sledoval výbuchy pohonných raket a zavazadla, zavěšená pod ním.

Romantickou krajinu viděl pod sebou jako na dlani. Ve vodním zrcadle skalního jezírka kmital se odraz hvězd. Nad ním se vypínala majestátně klidně pokuřující sopka. Občas vyšlehla z jejího kuželovitého kráteru rudá záře, jako by bylo třeba fajfku znova připálit…

Hustý prales, který se táhl od skalnaté stráně až do údolí, nejevil jediné známky života.

Za rozervaným vrcholkem hory se před Fratevovými zraky objevilo ozářené Údolí světel. Žlutá světýlka tvořila dlouhý klikatý pás, který se ztrácel za holými kopci. Údolím protékala říčka.

Na rovince mezi skalami se objevilo červené světlo. Opsalo malý kruh, zhaslo — a opět se rozsvítilo. Smluvené znamení…

Fratev radostně zamával na skupinu lidí, kteří byli již připraveni, aby pomohli při přistávání.

Shledání bylo tak radostné, že připomínalo spíše setkání po mnoho let rozloučených přátel, než lidí, kteří se viděli před necelou hodinou.

Sotva byl balon upevněn ke skalnímu útesu, nastal velký shon. Každý se chopil svého zavazadla a nejprve vybalil složený balon. Jeden po druhém se odlepovaly od země, až se nad hlavami poutníků vznášelo šest velkých kymácejících se koulí.

„Pokud to půjde, postupujme raději po zemi, bude to jistější,“ navrhovala Molodinová. „Obávám se, že po východu Proximy se zvedne vítr.“

„A také způsobíme v kvarťanském městě méně rozruchu,“ dodal Wroclawski.

Vědci s poletujícími balony nad hlavou se dali na pochod. Opatrně sestupovali po kamenité stráni k pralesu.

„Nedá se nic dělat, musíme do vzduchu,“ prohlásil Fratev, když se zastavili u houštin. Sotva to dořekl, ozvala se dutá rána. A hned další.

Fratev překvapením upustil lano, kterým přidržoval balon, a praštil sebou na zem. Po něm učinili totéž i ostatní.

„Brzy to začíná,“ zasykl Severson a palcem odjistil závěr automatické pušky.

Opět se rozhostilo mrtvolné ticho. Vědci leželi nepohnutě několik minut.

„Rány padly v pralese — půjdu se tam podívat,“ prohlásila rozhodně Molodinová. „Takhle bychom se daleko nedostali…“

„Půjdu s vámi,“ zašeptal Fratev a již se zvedal se země.

„Já také,“ ozvalo se hned několik hlasů najednou. Molodinová se tiše zasmála.

„Všichni najednou do pralesa nesmíme. Bylo by to příliš riskantní. Půjdu s Fratevem — ostatní zůstaňte v záloze. Přispěchejte, až uslyšíte naši střelbu…“

Opatrně vstoupili do houštin. Na chvíli se zastavili a naslouchali. Nic se nepohnulo. Připlížili se k silnému šupinatému kmenu rozložitého stromu a znovu naslouchali.

Prásk — ozvala se nová rána — přímo nad jejich hlavou. Hned nato nějaký předmět prudce dopadl do trávy nedaleko Molodinové.

Fratev namířil do koruny stromu.

„Nestřílejte,“ zasykla Molodinová. „Podívám se, čím Kvarťané střílejí…“ Aniž čekala na odpověď, odvážně popošla několik kroků a sklonila se. Za okamžik vytáhla z trávy podivný předmět, připomínající kokosový ořech. Jedna špička byla roztržena.

„Výbušnina by přece roztrhla granát celý,“ zašeptala, když se přiblížila k Fratevovi. Pozorně se zahleděla do spleti větví.

Najednou vyprskla smíchy.

„Ať jsem Stegosaurus, jestli jste se nezbláznila,“ rozčiloval se polekaný Fratev. „Chcete, aby vás zastřelili?“

„Kdo? Vždyť tu nikdo není,“ řekla Molodinová nahlas a odstoupila od kmenu. „Víte, kdo po nás střílí? Tenhle strom…“

„Tenhle strom?“ údivem otevřel Fratev ústa. „Vy jste se opravdu zbláznila, jak může…“ Nedomluvil. V koruně stromu se ozvala další rána.

Z Fratevovy pušky vyšlehl plamen. A hned nato se mu sesypal na hlavu déšt podivných melounů.

„Nebojte se — už jsme zde,“ zvolal udýchaný Severson, který se první vřítil do pralesa.

„Jen klid, nic se neděje. To jenom Fratev ztratil na okamžik hlavu v boji s tímto nepřítelem,“ vyzvedla Molodinová do výše oválný předmět. „Je to totiž plod tohoto stromu. Po dozrání se zřejmě proměňuje v jakousi primitivní raketu, aby se co nejdále dostal od mateřského stromu. Uvnitř se asi shromažďují plyny, které protrhnou nejslabší místo ve špičce vejcoidu…“

Všichni se ulehčeně zasmáli.

Nad jejich hlavami se znovu ozvaly rány.

„Vsázím se, že zvuk urychluje výbuchy těch melounů,“ zvolal Fratev a rychle odskočil od stromu. „Pojďme raději pryč — nerad bych byl terčem nejapných žertů tohohle bojovníka,“ ohlédl se nevraživě ke stromu a zamířil k okraji pralesa.

Obzor mezitím zrůžověl a nedaleko sopky nahlédlo do krajiny oranžové slunce. V jeho nezvyklém zlatém svitu vznesly se balony do výše. Zakolébaly se v mírném větříku a po několika výbuších raket zamířily k údolí.

Celý obzor kol dokola vroubily kuželovité vrcholky hor a hlubokými trhlinami rozryté skalní hřebeny. V údolí vznášel se nad houštinami lehký opar.

Za neširokým pásem pralesa objevila se opět holá stráň, rozvrásněná mnoha jizvami a hustě posetá balvany.

„Proxima už přichází,“ zvolal Fratev a ukázal na temná oblaka nad horizontem, ostře ozářená rudým světlem. „Tys nám tu, dívenko, chyběla! Jaké překvapení nám zase přinášíš?“

„Mračna se k nám podezřele rychle blíží. Prales máme na štěstí již za sebou — vraťme se raději rychle na zem,“ navrhla Molodinová a sáhla hned na knoflíky přístroje, kterými byl balon řízen.

„Podívejte se — tam — vpravo — pod tím skalním útesem —“ vykřikl Watson, sotva se postavil na nohy. „Jaké jsou to podivné stopy!“

Všichni spěchali k místu, které Watson ukázal.

„Počkejte, počkejte,“ zvolala Molodinová. „Nejprve musíme zajistit balony. Každým okamžikem se může přihnat vichr… Spoutejme je všechny k sobě a pevně zakotvěme v balvanech…“

„Uvažme je k těmto silným kmenům,“ mávl Wroclawski rukou směrem k pralesu.

Za několik okamžiků houpaly se balony kolem širokých listů mohutných stromů. Byl už opravdu nejvyšší čas. Prales nejprve zašuměl — a hned nato prudce zavál studený vítr. Hvízdal a skučel a vztekle třásl šupinatými větvemi stromů. Balony se zmítaly sem a tam, ale lana nepovolila.

Muži zůstali na stráži u zavazadel a Molodinová se Svozilovou si šly prohlédnout záhadné stopy.

„Kvarťané nosí podobnou obuv jako my,“ oznamovala za chvíli Alena. „Člověk by si dokonce klidně mohl myslet, že nám několik párů vzali…“

„Našla jsem kapesní nůž — úplně podobný našim,“ volala Molodinová.

„Ukažte,“ přiskočila k ní Alena. „Opravdu — to je úžasné!“

Molodinová se dívala na nůž zamyšleně.

„Nevím,“ řekla pomalu. „Je docela možné, že tento nůž byl opravdu vyroben na zeměkouli…“

Watson se na ni podíval překvapeně:

„A jak by se sem dostal? Vždyť — jak se říká — noha lidská sem ještě nikdy nevkročila…“

„Možná si ho Kvarťané vypůjčili při návštěvě v letadle — stejně jako ty šálky na kávu… Uvidíme. Rozhodně jsou Kvarťané kulturními tvory, to ukazuje i dobře promyšlený tvar jejich obuvi. Škoda, že jsou stopy poškozeny…“

Alena popošla několik kroků.

„Stopy vedou podél skalní stěny směrem k našemu sídlu…“

„To by potvrzovalo naši domněnku, že nás Kvarťané tajně navštěvují… Co si asi o nás myslí? Zřejmě nám nejsou nijak nebezpeční. Jsou asi stejně mírumilovní jako my,“ uvažovala Molodinová.

Vltr se opět pozvolna utišoval. Zabarvení krajiny se rychle měnilo. Kovový nádech skal ustupoval jasnému dennímu světlu, které vrhalo do kotliny vycházející žluté slunce.

Vědci se vydali na další pouť neznámými pustinami. Opatrně sestupovali po kamenité stráni, až se dostali k široké rokli. Na jejím dně omývala strmé skalní stěny klidně plynoucí říčka.

„Uznáte, že bez mé moudrosti bychom se přes tuto překážku nedostali,“ žertoval Fratev. „Ty balony si nemohu dost vynachválit…“

„Chválíte balony nebo svůj ideální nápad?“ smála se Alena.

„Balony mohou zůstat spojeny, aspoň se nám nikdo neztratí,“ navrhoval Severson. Všichni souhlasili, Obrovský hrozen se vznesl do výše.

Sotva se však octl několik metrů nad zemí, prudce se zatočil kolem osy. Několikrát sebou škubl a za stálého otáčení rychle stoupal.

„Vír!“ vykřikl Watson.

Vědcům se zatočila hlava. Krajina pod nimi se tak roztancovala, že brzy ztratili orientaci. Balíky pod jejich nohama narážely do sebe a nepříjemně chřestily.

První se vzpamatovala Molodinová. Křečovitě stiskla knoflík na přístroji a několikrát jím otočila. Pod hroznem balonů se ozval rachot, připomínající palbu z kulometu.

Šroubovitý pohyb se zmírnil.

„Letíme přímo k jícnu sopky!“ vykřikla zděšeně Alena.

„Uvolněte ventily!“ zvolala Molodinová. Nad hlavami vědců se ozval pisklavý sykot. Balony začaly prudce klesat. Pojednou se opět bláznivě roztočily. Wroclawski a Alena ztratili vědomí.

Severson zaúpěl a zavřel oči. Za okamžik ucítil prudkou ránu do zad. Nohy se mu zabořily do nějaké spleti lian. Podvědomě se přichytil předmětu, který ucítil pod rukou. Někdo ho uchopil za rameno.

„Alenko,“ zašeptal, když otevřel oči. Rozhlédl se. Těsně vedle něho ležela zabořená do spleti větví Alena — a o kousek dál Molodinová.

„Držte se pevně,“ volala. „Watson, Fratev i Wroclawski jsou v bezvědomí. Vítr nás může znovu vytrhnout…“

Když se vědci probrali z mrákot, Molodinová a Severson umdlévali již únavou.

„Nestalo se vám nic?“ těžce ze sebe vypravila Alena.

„Ještě nevím, je mi jako po výprasku,“ pokoušel se o vtip Fratev. „Čert aby to spral! Kde to vlastně jsme?“

„To teď není důležité. Zatím musíme vydržet — než balony splasknou,“ řekla zemdleně Molodinová.

Když balony konečně bezvládně klesly do houštin, vědci se rychle vymanili z popruhů. Fratev zacvičil pažemi i nohama a vzdychl si:

„Zlomenina sice žádná, ale otlučený jsem jak spadlé jablko.“

Vážně raněn na štěstí nebyl nikdo. Opatrně smotali balony a chopili se lan, aby na nich spustili dolů nejprve zavazadla. Fratev šplhal první.

„Mám pevnou půdu pod nohama,“ ozval se za chvíli jeho hlas z hlubin pralesa. Vědci se ještě jednou rozhlédli, aby aspoň přibližně určili, kde se nalézají. Nedaleko nich prales končil. A nad ním zvedal se k obloze rozvrásněný kužel kouřící sopky.

„Mnoho nám nechybělo,“ řekl pobledlý Wroclawski.

Frateva našli dole v pilné práci. Hbitě třídil zavazadla na menší části, aby je mohli vědci pohodlněji vynést z pralesa. Přesto to byla nadlidská dřina. Klopýtali přes zkroucené šlahouny a přes kameny, které zrádně číhaly ukryté v travnatém porostu.

Konečně se octli na okraji houštin.

„Prozkoumám okolí, počkejte tu na mne,“ řekla udýchaná Molodinová a rozběhla se dolů se stráně. Vědci si zatím sedli na balíky a odpočívali.

„Nezdá se vám, že půda pod námi se chvěje?“ zeptal se Wroclawski.

„Opravdu — sopka není tak klidná, jak se na první pohled zdá,“ přisvědčil za chvíli Severson.

„I já to už zpozoroval,“ vykřikl Fratev. „Ta fajfka nám tu ještě zatopí…“

Molodinová se vrátila s dobrými zprávami.

„Nedaleko od nás jsem objevila kaňon, přes který jsme se chtěli dostat. Po říčce na jeho dně můžeme bez velkých obtíží pokračovat v cestě.“

„Výborně, to je nápad!“ živě souhlasil Fratev. „Vsázím se o pečeného krocana, že se tak pohodlně dostaneme až do Údolí světel ke Kvarťanům. Všiml jsem si totiž — když jsem dopravoval zavazadla přes skály — že údolím protéká řeka. Buď je to tahle, nebo se do ní vlévá…“

U kaňonu se výprava zastavila. Molodinová s Alenou naplnily vzduchem gumové čluny a muži připravili zatím lana.

Spouštění po strmé skále si vyžádalo několik hodin.

Když se konečně vědci i zavazadla octli v člunech na hladině řeky, pokračovala výprava v trudné pouti.

Kaňon zatáčel hned doleva, hned doprava. Na jeho kolmých stěnách rostly podivné rumělkově červené rostliny, podobné našim lišejníkům. Místy skláněly se nad něj pokroucené kmeny mohutných stromů s velkými oválnými listy se žlutým podhoubím vespod.

Po několika kilometrech opatrné plavby spojoval se kaňon s dalším, z kterého se řítil do rokle hučící vodopád. Za ním pokračovala říčka nebezpečnými peřejemi.

„To nám ještě chybělo!“ rozčiloval se Fratev.

„Zatím to ještě jde — horší by byl vodopád,“ uklidňovala ho Molodinová. O kus dál se řeka opět uklidnila. Kaňon se začal rozšiřovat, až se proměnil v údolí s mírnými svahy po obou stranách.

„Údolí světel nemůže být již daleko,“ mínil Watson.

Břehy, porostlé houštinami, nejevily však nejmenší známky zásahu myslících tvorů…

Vědci propluli několika serpentinami, po kterých vplouvala říčka do temného pralesa. Bujně rostoucí stromy stále více nakláněly své koruny nad hladinu, až vytvořily souvislou klenbu, kterou jen tu a tam pronikaly do šera paprsky tří sluncí.

Světla!“ vykřikl najednou Fratev, který plul se svým člunem jako první. Vší silou začal pádlovat.

Světel stále přibývalo. Přirazil ke břehu a zachytil se liany.

Údivem málem vypadl z člunu. Nad jeho hlavou zářilo na sta lampionů.

„Proč Kvarťané osvětlují prales?“ divil se. „Podívám se na ta světla zblízka,“ prohlásil odhodlaně. Člun předal Molodinové a spletí lian rychle šplhal do spletité koruny ozářeného stromu.

„Nejsou to lampiony ani elektrické svítilny,“ ozval se jeho zklamaný hlas z šera pralesa. „Stali jsme se obětí omylu.“

„Co tam vidíte — mluvte rychleji — proč mlčíte?!“ naléhali vědci, kteří zatím dorazili také ke břehu.

„Dávejte pozor, jednu svítilnu vám spustím dolů,“ zvolal Fratev. Široké listy zašustily a před vědci se objevila zářící koule, zavěšená na tenké lianě. Když se přiblížila k člunům, Alena vykřikla:

„Úžasné! Vždyť to je svítící kokosový ořech!“

„Je docela studený,“ dodal Watson, který si na podivný plod opatrně sáhl. Přejel si palcem po prstech.

„Nepřilepil jste se tam někde,“ obrátil se k místu, kde byl Fratev.

„Tisíc komet a meteorů, opravdu to lepí jak mucholapka,“ rozčiloval se muž v koruně stromu. Alena se rozesmála.

„Skutečně je to mucholapka — jste dobrý botanik. Podívejte se jen pozorněji, kolik pitvorného hmyzu se nechalo zlákat světlem a uvázlo v pasti.“

„Podíváme se hlouběji do pralesa, nebo se vrátíme?“ zeptala se Molodinová.

„Vraťme se, Kvarťany tu stejně nenajdeme,“ navrhoval Watson.

„Tolik trmácení — pro svítící prales,“ rozhořčoval se Fratev. „A my mysleli, že zde nalezneme přepychové město. Ale pro návrat ještě nejsem. Když už jsme tu, podívejme se o kousek dál.“

Vědci se chvíli dohadovali, ale nakonec souhlasili s Fratevem.

Rozsvítili reflektory a pokračovali v plavbě na Fratevově člunu.

Pojednou jim něco zašumělo nad hlavami. Severson duchapřítomně otočil reflektor nahoru. Všem se zatajil dech. V jeho záři poletovali podivní tvorové. Jejich obličeje připomínaly šimpanze. Paže a ruce měli spojeny velkými blanitými křídly.

„Kvarťané…“ vydechla Alena a stiskla Seversonovi ruku.

„Huíí — huíí…“ rozlehlo se pralesem.

„Kííí — kííí…“ ozvalo se odněkud z dálky.

Okřídleni tvorové zakroužili ještě několikrát nad řekou a zmizeli v houštinách.

„Letí nad potokem, který se tu vlévá do řeky,“ hlásil Fratev, který plul opět první. „Pusťme se za nimi!“ Aniž čekal na odpověď, rychle pádloval k ústí potoka. Ostatní ho následovali.

Daleko se po potoku nedostali. Brzy narazili na vodopád, který jim znemožnil další postup po vodě.

„Prozkoumám okolí,“ přihlásil se opět ochotně Fratev. „Jsem přece zkušený horolezec.“ Vyzbrojil se lanem a cepínem a pomalu vystupoval po divoce členěné skalní stěně. Za chvíli se ztratil z dohledu.

Míjely minuty, uplynula hodina.

„Snad se mu nic nestalo…“ strachovala se Molodinová. „Seversone a Wroclawski, běžte se za ním podívat…“

Muži opatrně šplhali vzhůru. Asi po sto metrech výstupu objevili malou rovinku, která se táhla jako horský chodník podél skalní stěny.

Po několika krocích objevili ve skále otvory. Severson vytáhl z kapsy pistoli, rozsvítil elektrickou svítilnu a vstoupil dovnitř.

„Huííí —“ zapištělo něco vzduchem a kolem polekaného muže se kmitla okřídlená postava Kvarťana.

Sotva se Severson vzpamatoval, rozhlédl se po jeskyni. Uprostřed bylo vyhaslé ohniště a kolem něho se válely podivné lesklé předměty. Jeden z nich vzal do ruky. Byl to průhledný kámen, podobný jantaru.

V jednom ze zákoutí ležel podlouhlý předmět jasně žluté barvy. Když si Severson na něj posvítil, překvapením vykřikl.

„Wroclawski, Wroclawski — našel jsem jeden list z vrtule naší helikoptéry!“ Když Wroclawski nepřicházel, vyběhl z jeskyně. Ani venku nebyl. Utíkal podél stěny, až objevil vchod do další jeskyně. Uvnitř někdo hovořil. Rychle vběhl do chodby.

„To koukáte, co jsme tu našli!“ uvítal ho v jeskyni Fratev a radostně vyzvedl nad hlavu další list vrtule. „Ještě jeden — a helikoptéra opět poletí…“