Planeta tří sluncí

16. SBOHEM, KVARTO!

Další dlouhé údobí dešťů skončilo. Dobojován byl také boj s rychle rostoucí vegetací, která přes noc ovládla celý Prostřený stůl i s letištěm.

Severson seděl na lavičce v zahrádce před domem a zadumaně se díval na staveniště ocelárny. Vlhká půda voněla jako chléb, vytažený právě z pece. Z otevřeného okna přinášel sem větřík Smetanovu Vltavu, která po čtyřleté pouti nekonečným vesmírem dolétla na Kvartu.

Obě velká slunce stála těsně u sebe. Proxima se nízko nad obzorem koupala v růžovém mlžném oparu.

Seversona přepadl náhle stesk — stesk po domově. V úporném boji s neznámou přírodou, ve vyčerpávající společné práci vzpomínky na domov tolik nebolely jako teď, když je tu docela sám — na stráži.

Vstal, zavřel okno klubovny a zvolna kráčel k staveništi. Zastavil se u trubkové konstrukce, která nesla širokou střechu, upletenou z velkých listů kvarťanských stromů. Střecha chránila budovatele ocelárny před vytrvalými dešti — a nyní poskytuje příjemný chládek v žáru žhnoucích sluncí.

— Ocelárna, — usmál se Severson při pohledu na velký válec s polokoulí na vrcholu. — Člověk by si pod slovem ocelárna spíše představil složitý komplex budov, než tuto jednoduchou pec, která připomíná veliký hřib…

Vzpomínky letí opět na Zemi — hluboko do minulosti, do dob mládí. Lidstvo žilo tenkrát ještě ve strachu z války, neznalo tajemství nevyčerpatelné atomové energie. Výroba oceli a slitin kovů byla tenkrát velmi složitá a namáhavá. Železná ruda musela být dobře připravena a přetavena na surové železo ve vysoké peci. Teprve potom přišlo železo do ocelárny, kde bylo v pecích přetaveno na ocel. Z oceli pak byly odlity ingoty, které převzala válcovna. Ve válcovně se musely ingoty znovu rozžhavit v hlubinných pecích a ve válcovnách postupně rozválcovat na potřebný tvar…

Vědci dlouho přemýšleli, jak tuto zdlouhavou cestu zkrátit. Teprve atomová energie jim pomohla vyrábět ocel a další kovy přímo z rudy a hned odlévat do potřebných tvarů. Proto také celá ocelárna, kterou si vědci budovali na Prostřeném stole, sestávala pouze z jediné atomové pece a z plošiny pro odlévání do forem…

Seversona vytrhl ze vzpomínek šramot, ozývající se někde za atomovou pecí. Rychle odjistil samopal a opatrně se plížil k podezřelému místu. Když se přiblížil k bednám s přístroji, šramot náhle utichl. Muž se zastavil a napjatě naslouchal.

Po několika minutách se šramot ozval znovu. Na jedné z beden se nadzvedlo víko a hned zase přiklaplo. Severson vyčkával. Když se dlouho nic nepohnulo, pomalu víko odsunul. V otvoru se objevila ustrašená tvář mladého okřídleného Kvarťana. Vykulenýma dobráckýma očkama upřeně hleděl na Seversona. V levé ruce křečovitě svíral cívku s lesklým drátem a po celém těle se třásl strachy.

„Vida ho, zloděje, sám se lapil do pasti,“ rozesmál se Severson. „Co tu pohledáváte, příteli?“

Kvarťan vyrazil ze sebe bolestné huííí a přikrčil se ke stěně bedny. Pak natáhl ruku a cívku podal Seversonovi.

„No proto — a kde máš ty šálky, co jsi nám vzal z letadla? Nu — neboj se, máš volnost, můžeš se vrátit domů.“ Severson odstoupil od bedny, ale Kvarťan se ani nepohnul. Vyjevenýma očima neustále sledoval strážce ocelárny.

„Jak chceš, počkám, až se vzpamatuješ,“ usmál se shovívavě Severson. Popošel ještě několik kroků a sedl si. Po půl hodině se Kvarťan poněkud osmělil. Vyškrabal se z bedny a rovněž si sedl.

„Kššš — běž přece domů,“ vykřikl Severson, když se tvor stále nehýbal. Kvarťan sebou trhl, pozvedl paže s blanitými křídly, ale ihned je zase složil do klína.

— Bojí se mne, — pomyslil si Severson. Zvedl se a zamířil k obytné budově. Když se ohlédl, ustrnul údivem. Kvarťan se belhal za ním…

„Nějak se ti u nás zalíbilo. Nebo máš ještě něco za lubem?“

„Huííí — keiííí,“ odpověděl Kvarťan, jako by porozuměl. Přiblížil se až k Seversonovi a sedl si na bobek.

„Nemáš hlad?“ zeptal se ho muž dobromyslně. Vytáhl z kapsy sáček s bonbony a podal ho nezvyklému společníkovi. Kvarťan ochotně dárek přijal. Chvíli si ho pozorně prohlížel se všech stran. Po několika pokusech se mu podařilo sáček roztrhnout. Bonbony, které se vysypaly na zem, hbitě posbíral a nacpal si je do úst. Podle zářících oči a radostného hopsání se dalo soudit, že mu pozemská potrava zachutnala.

Večer, když se vědci vrátili z výpravy, Severson s Kvarťanem byli již nejlepšími kamarády.

„Dovolte, abych vám představil mého přítele Xaveria, požádal nás o asyl,“ smál se Severson, když spatřil užaslé obličeje vědců, kteří vystupovali z letadla. „Na krok se ode mne nehne, asi mu bylo v pralesích smutno.“

„Nebo mu obydlí i s jeho rodiči zničila sopka,“ mínila Alena Svozilová, která první projevila radost z nového společníka. „Je to šťastná náhoda. Lépe poznáme život Kvarťanů a možná ho také něčemu přiučíme. Obličej má docela inteligentní…“

„A jaký byl lov?“ obrátil se Severson k Navrátilovi.

„Nad očekávání skvělý. Kvartanie je dokonalá zásobárna rud všeho druhu. Získali jsme tak bohaté zásoby, že bychom mohli přestavět polovinu Paprsku.“

„Trošku přeháníte,“ smála se Molodinová. „Zřejmě jste se nakazil od Frateva.“

„Já že přeháním?“ zubil se Fratev. „Ať mi narostou křídla jako tuhle malému Xaveriovi, jestli jsem někdy slovem přehnal…“

Kvarťan těkal očima s vědce na vědce a ustrašeně se krčil při zemi…

V kabině Chotěnkova bliklo červené světlo. Na velké obrazovce televisního telefonu vyvstal obraz doktora Zajace:

„Nezlobte se, že vás vyrušuji — Foton i Elektron dosáhly již rychlosti tři sta tisíc kilometrů za vteřinu,“ hlásil radostně Zajac.

„Zastavte tedy raketový pohon. A co dělají volně plující atomy vodíku?“

„Není to tak zlé. Teplota zevního obalu stoupla pouze na devadesát stupňů. Počítali jsme s vyšší teplotou.“

„Výborně — třikrát výborně a tisíckrát hurá. Takovéto vítězství musíme ještě dnes náležitě oslavit. — Nechci se chlubit, ale i já jsem v posledních dnech dosáhl určitého úspěchu.“

Chotěnkov otevřel skřínku, vsunutou do stěny kabiny, a vyňal z ní pouzdro s houslemi. Za okamžik se housle rozezpívaly radostným pochodem.

„Mají nádherný zvuk — jako stradivárky,“ řekl uznale Zajac, když Chotěnkov dohrál. „Líbí se vám ten zvuk? Tedy — pokus se podařil…“

„Housle jste si vyrobil sám?“ zeptal se Zajac překvapeně. „Rozluštil jste snad tajemství stradivárek?“

„Zdá se, že ano. Po mnoha marných pokusech se mi konečně podařilo přesně určit chemické složení látky, kterou bylo dřevo stradivárek napuštěno. Představte si, jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistil, že tentýž roztok, ve kterém slavný houslař namáčel dřevo, máme v naši biochemické kuchyni. Bílkovinný roztok zpevňuje stěny buněk a činí je pružnějšími. Okamžik — někdo klepe. Dále…“

Do kabiny vstoupil syn doktora Zajace, Jurko.

„Tak vás tu máme oba,“ usmál se Chotěnkov. „Jednoho na televisní besedě a druhého osobně. Tváříte se nějak mrzutě, stalo se vám snad něco?“ pohlédl tázavě na mladého muže.

„Přečtěte si tuhle správu…“

Chotěnkov přijal arch papíru, napnutý na tvrdé podložce, a četl nahlas:

„Zde Kvarta, Osada dobyvatelů vesmíru, u gravitoru Madarász. Posíláme srdečné pozdravy lidstvu na Zemi i posádkám na Fotonu a Elektronu.

Dnes vám mohu s radostí oznámit, že jsme úspěšně dokončili první tavbu a odlili první desku zevního pláště. Její elektro-impulsní obrábění si vzali na starost soudruzi Watson, Cahén a Baldík.

Přenos elektřiny z Osady neviditelných funguje bezvadně…“

Chotěnkov přerušil čtení a tázavě se podíval na mladého Zajace:

„Tak radostné zprávy — a vy se mračíte…“

„Jen čtěte dál, prosím,“ vybízel Jurko.

„…Kraus, který — jak jsem vám již oznámil — byl nalezen u zálivu Spravedlnosti, skutečně se vracel k nám. Potvrdila to nejen jeho výpověď, ale i průzkum cesty, kterou k nám přicházel. Byla to opravdu jediná možná cesta, vedoucí do Osady budovatelů. Stín nedůvěry v jeho slova vrhá pouze skutečnost, že mrtvolu McHardyho jsme na popsaném místě nenašli. Pravděpodobně ho pohřbily bažiny, které v těch místech vroubí břeh Nové Volhy.

Kraus nám oznámil, že ne všichni členové zločinného Bratrstva silné ruky se skrývali na východním pobřeží Jižní Afriky, kde vybuchla atomová puma. Jeden z nich — Jones, který znemožnil akademiku Tarabkinovi oživení zmrzlého Neandertálce — žije v Tibetě. Další dva — Khaki a Randek — pracují pravděpodobně dosud ve městě Štěstí na území bývalé Sahary. Jones podle výpovědi Krausovy vystupuje nyní pod jménem doktor Lykurgos a je zaměstnán v nemocnici jako lékař.

Krause pozorně sledujeme, ale zdá se, že nám zatím není nebezpečný. Je velmi snaživý, pomáhá nám ze všech sil — a my mu v tom nebráníme. Po návratu domů ho předáme Světové akademii věd, aby rozhodla o jeho dalším osudu. Potvrdí-li se jeho tvrzení, že byl sveden a že žádné zločiny na svědomí nemá, navrhneme mu milost.

Mladý Kvarťan Xaverius si už na nás dokonale zvykl. S oblibou napodobuje naše pohyby a je velmi roztomilý, když na svých krátkých nohách vykhwsuc…“

Chotěnkov se zarazil.

„Tomu poslednímu slovu nerozumím. Nezmýlil jste se snad? Co to znamená — vykhwsuc?“

„Nevím, ale opsal jsem to slovo přesně z astrogravimetru. Všechna další jsou stejně nesrozumitelná, takže nemělo smysl je dále opisovat. Některé znaky se dokonce vůbec nedají rozluštit. Jsem z toho zmaten. Pravděpodobně mají na gravitoru poruchu.“

„Vysílají ještě?“

„Když jsem odcházel k vám, vysílali,“ přikývl Jurko. Chotěnkov beze slova vyrazil z kabiny. Mladý muž pospíchal za ním. „Oznamte ihned Kvartě, od kterého místa je jejich správa nesrozumitelná. Já zatím prohlédnu náš astrogravimetr. — Počkejte, zeptejte se také Světové akademie, zda její příjem má stejné poruchy jako náš.“

Akademik prohlédl rychle přístroj. Všechno bylo v naprostém pořádku. Vyňal kotouč s kontrolní páskou a pozorně ji prohlížel.

„Jak to vypadá?“ zeptal se doktor Zajac, sotva se objevil ve dveřích observatoře.

„Špatně. Od tohoto místa postrádá již vysílání jakýkoliv smysl,“ ukázal Chotěnkov na pásek. „Z těchto nemožně dlouhých čárek a rychle sa sebou jdoucích teček nesložíte ani písmeno…“

„Nedovedu to pochopit,“ kroutil hlavou doktor Zajac. „Gravitace nás přece dosud nezklamala. Jsou jenom dvě možnosti: buď se Madarászovi něco nemilého přihodilo právě při vysílání, nebo se něco děje s gravitačním polem mezi námi a Kvartou.“

O několik hodin později přišla se Země překvapující zpráva:

„Naše astrogravimetry zachytily celou zprávu bez poruch. Končí slovy:,Na brzkou shledanou se těší dobyvatelé vesmíru. Za dvacet osm hodin se opět ozveme. Madarász.‘“

„Nechápu — opravdu nechápu,“ řekl zdrceně doktor Zajac a zabořil hlavu do dlaní…

McHardy pocítil najednou prudkou bolest v prsou. S námahou otevřel oči — a vyjekl hrůzou. Nad jeho hlavou se sklánělo několik podivných tvorů s šimpanzími obličeji. Jeden z nich kladl mu právě na prsa trs trávy namočený v žlutém bahně.

Raněný muž ztratil vědomí.

Konečně se opět probral. Se strachem nadzvedl poněkud víčka.

Tvorové tu již nebyli. Ležel opuštěn v bujné trávě pod vysokým stromem.

— Kraus — kde je Kraus? — blesklo mu hlavou. Těžce se nadzvedl a rozhlédl se. Vůkol šuměl pustý divoký prales a po obloze klidně plula malebná oblaka s duhovými okraji. Kousek od jeho hlavy se kymácely ve větru větve nízkého keře, prohnuté pod tíží modrých bobulí. Doplazil se k nim a hltavě polkl několik plodů.

Teď teprve si uvědomil, proč leží v pralese opuštěn. Krause asi při přestřelce zastřelil… Nebo snad přece jen s člunem odejel?

McHardymu se zatočila hlava. Vědomí se teď často střídalo s bezvědomím. K prudkým bolestem v prsou se brzy připojila trýznivá žízeň. S vypětím posledních sil se vlekl houštinami k místu, kde zaslechl šplouchání vody.

Konečně se dostal na břeh. Po břiše sjel k vodě a dlouze se napil…

Po několika dnech se McHardy již natolik zotavil, že mohl chodit. I bolest v prsou pomalu utichala. Průstřel plic se neuvěřitelně rychle hojil.

— Pomohlo mi snad bahno, které mi Kvarťané kladli na prsa? A proč mne Kvarťané zanesli do pralesa? — To byly otázky, které McHardymu vířily hlavou.

— Vrátím se do hor, — rozhodl se konečně. — V Rajském údolí je dostatek sladkých plodů i chutného masa, budu tam chráněn před ještěry — a možná i Vlaštovka bude v úplném pořádku. V noci má člověk špatnou orientaci; je docela možné, že sopky vybuchly o kus dál…

Ale jak se tam dostanu? — uvědomil si najednou. Člun je pryč — a zbraně také… Stojím tu teď s holýma rukama, vystaven na pospas neznámé zákeřné přírodě…

Uplynul další rok, rok usilovné práce a bojů. Vědci se opět rozdělili na tři pracovní skupiny: skupina Molodinové vyráběla součásti pro opravu Paprsku, Navrátilova skupina měla na starosti opravu mezihvězdného letadla a skupina doktorky Svozilové zkoumala planetu Kvartu a shromažďovala vědecké materiály pro Světovou akademii věd.

Právě v okamžiku, kdy lidé na Zemi se zatajeným dechem sledovali první televisní reportáž ze života na Kvartě, z Paprsku — který stále ještě oblétával planetu — vyplula do meziplanetárního vzduchoprázdného prostoru skupina vědců, aby vmontovala poslední náhradní díl do poškozené venkovní stěny letadla. Hluboko pod nimi zdánlivě klidně stála obrovská zamlžená koule — a kol dokola bez jediného mžiknutí svítily miliony hvězd. Všechna tři slunce, ověnčená zelenavou zubatou koronou, ozařovala lesklé stěny Paprsku i šedivé skafandry vědců.

Práce šla rychle od ruky. Vědci pracovali mlčky, poněvadž postup montáže byl předem přesně dohodnut.

V malých přijímačkách v kuklách skafandrů se pojednou ozval signál Osady dobyvatelů vesmíru:

„Zde Molodinová. Díl číslo 634, tedy poslední náhradní díl hlavní konstrukce Paprsku, je právě dokončen. Za necelých deset minut startuje Šipka. Také výroba reaktorů je zajištěna. Inženýr Fratev nalezl v okolí Fajfky bohatá ložiska všech potřebných surovin. Sopka, které jsme tak často spílali, usnadnila nám nakonec těžký úkol. Bez její činnosti by suroviny zůstaly ukryty hluboko v nitru planety…“

„Hurááá,“ vykřikl Navrátil radostně. „Také my jsme právě dobojovali velké vítězství. Před několika minutami jsme vmontovali poslední desku. Oba pláště letadla jsou v pořádku. Vracíme se právě do řídicí kabiny. Přišly nějaké nové zprávy se Země nebo z Fotonu a Elektronu?“

„Zatím nevím, Madarász je ještě u vysílače. Vrátí se asi za hodinu. Hned vám podám zprávu. Těším se na shledanou.“

Vědci opustili vzduchoprázdný meziplanetární prostor, prošli hlavní spojovací chodbou a v řídicí kabině si sundali průhledné kukly skafandrů.

„Na zprávy se Země nemusíme čekat, vždyť máme svůj astrogravimetr. V tom shonu bych na to málem zapomněl,“ ťukl se Čan-su do hlavy. „Podíváme se, co má pro nás zajímavého.“

Čan-su vstoupil do observatoře a sklonil se nad přístroj.

Kontrolní pásek byl hustě popsán. Vědec ho přelétl očima a rychle se sklonil ještě víc, aby lépe viděl.

„Vždyť ty značky nemají žádný smysl,“ zvolal překvapeně, ačkoliv byl v observatoři sám. Rychle přemotával celý pásek, ale značky byly stále stejně nesrozumitelné.

„Jako na Fotonu a Elektronu — i náš astrogravimetr se zbláznil,“ mumlal přidušeně. Odklopil kryt a nahlédl do přístroje.

„Všechno v pořád — ha, už to mám,“ vykřikl vítězoslavně a hned přiskočil k služebnímu telefonu:

„Soudruhu Navrátile, pojďte se podívat do observatoře.“

Navrátil se přiřítil v několika minutách.

„Stalo se snad něco vážného?“ zeptal se udýchaně.

„Nelekejte se, není to tak strašné,“ uklidňoval ho Čan-su. „V gravimetru se nám porouchalo automatické směrování přijímací antény. Anténa je již delší dobu natočena právě opačným směrem. K našemu Slunci se otočila zády, — více se jí zalíbilo souhvězdí Hadonoše. A výsledek? Přečtěte si to sám…“

„Pět ran do vran,“ ulevil si Navrátil, když si pásek prohlédl. „Buď jsme zachytili nějaké vážné poruchy v gravitačním poli, nebo nějaké rychlé přesuny těles v sluneční soustavě Hadonoše, — nebo…“

„Jen se toho nebojte, také jsem na tuto možnost myslel. Docela dobře to může být normální vysílání neznámých lidi, kteří žijí v souhvězdí Hadonoše, či snad myslíte, že jenom my lidé jsme tak geniální, abychom mohli gravitačního pole využít pro sdělování?“

„To si určitě nemyslím,“ zasmál se Navrátil. „Rozhodně nám přibyl další problém k rozlousknutí.

Nepochybuji o tom, že tento oříšek bude pořádně tvrdý. Nikdo ostatně nemohl očekávat, že všechny záhady, s kterými se tu setkáme, rozluštíme hned při první výpravě k sousedním sluncím…“

Opět minul rok. Stateční dobyvatelé vesmíru dokončovali již opravu Paprsku a zároveň doplňovali zásoby pohonné hmoty na dlouhou zpáteční cestu. Všechny poškozené reaktory v atomové elektrárně mezihvězdného letadla byly již opraveny. Reaktory, zničené nárazem meteoru a katastrofou v podzemním obydlí, nahradili vědci novými reaktory, které vyrobili v provisorně vybudované dílně na Prostřeném stole.

„Dnes zahajujeme stavbu posledního reaktoru,“ radostně hlásil Madarász lidem na Zemi a posádkám na záchranných letadlech Elektron a Foton. „Nejpozději za dva měsíce bude náš Paprsek schopen vydat se na zpáteční cestu.“

„Rozhodně neopouštějte Kvartu dřív, než k vám dorazíme,“ zněla Chotěnkovova odpověď. „Setkáme se nejpozději za rok. Za tu dobu můžete dokonale prostudovat celou planetu. V dobách bojů o obnovení Paprsku nezbývalo vám na studium příliš mnoho času. V případě, že vám k dokončení oprav chybí nějaká důležitá součást, nelamte si s tím hlavu. Všechny náhradní díly i reservní reaktory vezeme s sebou…“

„Má to ještě smysl plahočit se tu s posledním reaktorem, když nám ho vezou na Elektronu?“ namítal Fratev, když si přečetl Chotěnkovovu zprávu. „Aby do toho hrom bacil — ještě jsem se po Kvartě ani pořádně nerozhlédl. Kdo ví, kdy se sem zase dostanu,“ usmál se lišácky.

„Kdybych se na vás teď nedívala, nevěřila bych ani, že to říkáte vy, nejobětavější pracovník,“ kroutila hlavou Molodinová. „Chcete snad, abychom teď — několik kroků před cílem — založili ruce v klín a pohodlně čekali, až nám pomohou z bryndy jiní? Když si můžeš pomoci sám, na pomoc nečekej.“ Chtěla ještě něco dodat, ale najednou se zarazila.

„Stalo se asi něco vážného, podívejte se,“ ukázala oknem na Cahéna, který pádil k obytné budově.

„Soudružko Molodinová, soudružko Molodinová, je zle,“ lapal Cahén po dechu. „Seismografy i naše automatické meteorologické stanice nám ze všech koutů Kvarty oznamují povážlivé změny na povrchu planety. Automat u Shakespearova zálivu hlásí teplotu sedmdesát stupňů Celsia. Verneovo jezero — šedesát tři stupně. Einsteinova země — sedmdesát tři stupně. Amundsenovy fjordy — padesát sedm stupňů…“

Molodinová sotva znatelně pobledla.

„Musíme urychlit přípravy k odjezdu,“ zašeptala a obrátila se k Aleně, která stála vedle Seversona. „Okamžitě nastartujte Šipku a leťte do Kvartanie doplnit zásobárny Paprsku pohonnými hmotami. Na zpáteční cestě z Paprsku obleťte celou planetu a dokončete sbírku rostlin a živočichů pro Akademii. Nezapomeňte na rychle rostoucí rostliny — možná, že nám na Zemi budou užitečné…

A my, přátelé, pusťme se hned do boje za včasné dokončení posledního reaktoru pro Paprsek…“

Nad řekou Nadějí válely se chuchvalce ranní mlhy…

Pracoviště na Prostřeném stole bylo noc co noc ozářeno několika silnými reflektory. Vědci pracovali až osmnáct hodin denně a spali jen několik hodin.

Po čtrnácti dnech seismografy i meteorologické automaty utichly.

„Sopečná činnost v Geosii i Nerudanii značně poklesla,“ hlásila Svozilová z cesty kolem planety.

Molodinová přerušila práci na stavbě reaktoru a nařídila, že si všichni vědci musí nyní důkladně odpočinout.

Zatím co Madarász připravoval večeři, posadili se ostatní znavení pracovníci do klubovny a se zájmem naslouchali veselému vyprávění Frateva.

„Jste vy ale nezmar,“ smála se Molodinová, když Fratev dokončil veselou historku z putování po Africe.

„To ještě nic není proti tomu, co jsem prožil na Sahaře,“ pokračoval Fratev ve vyprávění. „Montuji právě čerpadlo na západní hranici Egypta, když tu náhle se na mne vyřítí lev. Co myslíte, že jsem udělal? Vytáhl jsem z klopy jehlu a —“

Nedomluvil.

Světla v klubovně několikrát zablikala a náhle zhasla. Vědci utonuli ve tmě. Fratev skočil k oknu a jediným trhnutím odhrnul závěs. V mezeře mezi rychle letícími mraky objevila se na okamžik Proxima, orámovaná několika duhovými kruhy.

„Ocelárna je rovněž bez proudu,“ vykřikl Fratev zděšeně a otevřel okno. Ze tmy se vynořila dlouhá postava Cahéna.

„Soudružko Molodinová, soudružko Molodinová, je zle,“ volal zoufale. „Elektrárna v Osadě neviditelných nám přestala dodávat proud. Ocelárna i dílna jsou bez energie. Asi se s ní něco stalo nebo nám někdo přerušil přenos…“

Klubovnu prořízlo několik kuželů světla z kapesních atomových svítilen.

Molodinová zapnula vysílač a křečovitě sevřela mikrofon:

„Haló, haló — zde Osada dobyvatelů Vesmíru — Molodinová. Voláme soudružku Svozilovou — voláme soudružku Svozilovou — závažná zpráva…“

„Zde Svozilová, zde Svozilová — slyším!“

„Kde se teď nalézáte?“

„Rozhodli jsme se, že přenocujeme na jednom z korálových ostrovů v Moři života. Právě jsem vás chtěla volat. Co se stalo?“

„Okamžitě se leťte podívat do Osady neviditelných. Gravitační atomová elektrárna selhala. Bude-li v pořádku, na zpáteční cestě prohlédněte všechny přenosné mezistanice.“

„Rozuměla jsem. Startujeme…“

Klubovna oněměla napjatým tichem. Vědci nervósně přecházeli po místnosti. Kvarťanské mládě, které přišlo s Cahénem, choulilo se u stěny a třáslo se po celém těle. Občas vydalo ze sebe táhlý pisklavý zvuk, který končil v neslyšitelném ultrazvuku.

„Chvílemi se mi zdá, že se mi půda chvěje pod nohama,“ přerušil mlčení Cahén. „Nemáte tentýž pocit?“

„Nervy — rozrušené nervy… Je třeba zachovat rozvahu,“ řekl dutě Madarász. Postavil se k oknu a zhluboka vdechl chladný osvěžující vzduch.

„Proboha!“ vykřikl pojednou a chytil se za hlavu.

Všichni přiskočili k němu a vyhlédli z okna.

Hrůzou vytřeštili oči. Celý obzor vzplanul krvavou září, která rychle sílila. V několika místech vyšlehly plápolavé jazyky plamenů.

Za zády vědců se ozvalo praskání.

„Stěny pukají, rychle pryč,“ zoufale vykřikl Fratev. Uchopil Molodinovou za ruku a táhl ji ke dveřím. Z místnosti se však nedostali. Podlaha se křečovitě zachvěla a hned nato zbortila.

Vědci upadli na zem. Těsně před nimi se zřítil strop a za ohlušivého rachotu zavalil východ z klubovny.

„Oknem,“ zachroptěl Fratev, zvedl se, zaklopýtal a rovnýma nohama vyskočil ven. Cahén a Madarász ho následovali.

Molodinová zamířila k vysílači. Sevřela ho do náruče a potácela se rovněž k oknu.

„Rychleji — rychleji,“ vykřikl Fratev. Skočil zpět do klubovny, Molodinovou vyzvedl do výše a podal ji Cahénovi, který stál pod oknem.

„Zde Svozilová,“ rozhovořil se najednou vysílač úzkostlivým hlasem. „Celá západní Geosie se octla v jediném ohni. Osada neviditelných zmizela s povrchu Kvarty. Na jejím místě se zvedá obrovské pohoří.“

Molodinová uchopila mikrofon, ale hlas jí uvízl v hrdle. Na Prostřeném stole se objevila klikatá rudá čára. Z útrob země se vyvalil čpavý dusivý dým. V korytě řeky Naděje zasyčela pára.

„Po-moc, pomoc,“ dusila se Molodinová.

Zbídačelý a vyhladovělý dorazil konečně McHardy do hor, do Rajského údolí. Nebylo to už ono idylické údolí, které před časem opustil. Z bujné vegetace zbyly jenom ohořelé pahýly. V místech, kde bylo jezírko, zela hluboká propast, nad kterou se strašidelně vypínala dýmající sopka. Část údolí byla zavalena obrovskými chuchvalci utuhlé lávy.

McHardy dlouho zdrceně pohlížel na obraz zkázy.

„Proklatý život — nejlépe ho rázně ukončit,“ vydralo se mu z prsou.

Rozběhl se k propasti, ale na jejím okraji se v posledním okamžiku zastavil.

„Jsem bídák,“ zaštkal a klesl k zemi. „Žít nemohu — a k smrti nemám dost odvahy…“

Doplazil se až těsně k rokli a nesměle nahlédl do hlubin. Na temném dně se leskly nějaké předměty.

„Vlaštovka,“ vykřikl radostně a celým tělem mu projela horečnatá zimnice. Vyskočil a bezhlavě pádil pustým údolím dolů k divokému pralesu, který na úpatí hory unikl zkáze. Doběhl do houštin a jako šílený strhával se stromů dlouhé liany, porostlé plazivými parasity.

Ověšen lianami vrátil se k propasti. Usedl na její okraj a kvapně smotával dlouhé lano. Když se mu zdálo, že je již dosti dlouhé, připevnil je k skalnímu útesu a pomalu se spouštěl dolů.

Konečně se octl na dně. Několika skoky proběhl mezi balvany k lesknoucím se předmětům a zaraženě zůstal stát

Vlaštovka byla roztříštěna na mnoho kusů. Z reaktoru i raketového pohonu zbyly jen trosky. V zoufalství se vrhl k žalostným zbytkům letadla a jako rozumu zbavený přehazoval je a obracel na všechny strany.

Vtom padl jeho zrak do široké pukliny ve skalní stěně. Pevně svírala část trupu letadla, která byla podivnou náhodou uchráněna před ostrými skalními hroty. Pomocí lana vyšplhal nahoru — a zajásal. V pokroucené části kabiny objevil pravý poklad: rozbitou bednu s konservami, skafandr, několik knih, gumový člun — a vysílač. Hned ho zapnul, ale přístroj zarytě mlčel.

„Však já tě donutím hovořit,“ uvažoval nahlas. „Nejprve si vás všechny, přítelíčkové, odnesu do bezpečí, na pohodlnější místo.“

Vynášení cenných věcí z propasti mu zabralo celý den. K smrti unaven lehl si na gumový člun a rázem usnul.

V noci ho probudilo chladno. Rozespale se rozhlédl. Rázem se však vzpamatoval. Nad skalním hřbetem blikala rudá záře, vrhající příšerný svit na plující mračna.

Hnán strachem, rozžehl svítilnu a vyběhl na hřeben.

Nedohledná rovina před ním se svíjela v plamenech. Na obzoru, asi v těch místech, kde stála Osada neviditelných, počala se půda zvedat do výše. Uprostřed vypoukliny se protrhla a v místě výbuchu vyšlehl ohnivý sloup.

McHardyho pojala hrůza. Ztřeštěně hnal se zpět ke svým věcem.

„Zachrání mne — zachrání mne — nenechají mne tu zahynout,“ blábolil a třesoucíma se rukama uchopil vysílač. Rychle ho otevřel a nahlédl dovnitř.

„Je zničen,“ klesla mu hlava na prsa.

„A co příjem?“ vzpamatoval se za chvíli. Stiskl spínač a pomalu točil knoflíkem.

„…Haló, haló, změňte kurs,“ ozval se najednou Fratevův hlas. „Na Naději nemůžete přistát, její vřící voda uniká do širokých trhlin v zemi. Čekejte nás v průlivu, snad se dostaneme k helikoptéře — zatím není poškozena…“

McHardymu vyvstal na čele studený pot.

„Jsme zachráněni — nalézáme se na palubě helikoptéry. K vážnému zranění nedošlo… Voláme Paprsek. Zde Molodinová. Oznamte záchranné výpravě, že život na Kvartě se stává nemožným…“

„Zde Navrátil. Stateční soudruzi, čekáme vás na Paprsku! Je připraven k odletu. Chotěnkovovi jsme oznámili, že letadlo je i bez posledního reaktoru schopno delšího letu, Na štěstí jsme se včas zásobili pohonnou hmotou…

…Právě jsme zachytili zprávu z Elektronu, že se záchrannou výpravou se máme setkat v sluneční soustavě Proximy Centaura…“

Nad hlavou McHardyho se rozpoutala prudká bouře. Kulové blesky křižovaly oblohou, praskaly a vybuchovaly. Do ohlušivého rachotu se opět ozval hlas Molodinové. McHardy přitiskl ucho na přijímač.

„…Helikoptéru jsme šťastně naložili do Šipky. Startujeme. Sbohem, nešťastná Kvarto. Byla jsi nám dobrým hostitelem i tvrdým učitelem. Žij blaze a brzy se vzpamatuj z horké lázně. A vám, nešťastní okřídlení Kvarťané, přejeme mnoho štěstí do dalších dnů. Snad vás vaše křídla zachrání před katastrofou… Buďte zdrávi…“

McHardymu ztuhla krev v žilách. Křečovitě sevřel ruce a nehty vryl do oteklé tváře.

„Odlétají — navždy odlétají… Zůstanu tu sám — tak strašlivě sám uprostřed pekla, biliony kilometrů vzdálen od rodné Země a od lidí… Od šťastných lidí…“

Vyskočil a v zoufalství začal křičet:

„Lidé — bože — lidé — neopouštějte mne…“

Jeho hlas pohltila bouře…

KONEC ROMÁNU.