Planeta tří sluncí

15. POMOC NEVIDITELNÝCH

Velké žluté slunce zapadlo za holé vrcholky hor. Oblohu rozstříhla rudá vějířovitá záře.

Madarász nastartoval helikoptéru a vznesl se s ní do výše. Ještě jednou se ohlédl k budově, jejíž ozářená okna prozrazovala, že téměř všichni osadníci jsou doma. Hladina Naděje hrála si s kmitavou září, v malé zátočině kolébala se na plovácích stříbrná Šipka.

Madarász odvrátil zrak na druhou stranu. Zachvěl se. Údolím světel valil se hustý dým, srážený větrem k zemi. Nad ním zoufale třepetali blanitými křídly primitivní Kvarťané, kteří ve zmatku zapomněli na útěk.

Sopka Fajfka hrozivě šlehala plameny z obou kráterů. Láva, která ještě pomalu vytékala z bočního kráteru, na povrchu rychle tuhla a vytvářela krabatý provazový proud. V některých místech plyny a vodní páry protrhly utuhlý krunýř a vytvořily miniaturní kráter, z něhož se za praskotu rozstřikovala žhavá láva.

Helikoptéra zamířila přímo k severu — k rovníku. Madarász pospíchal, neboť se již rychle blížila vhodná doba pro vysílání gravitačním vysílačem. Polokoule Kvarty, na které vysílač stál, natáčela se totiž směrem k naší sluneční soustavě.

Stroj lehce dosedl na plošinu poblíž nevysoké konstrukce. Madarász vstoupil do menší kabiny a chvějící se rukou zapnul gravitor. Byl tak vzrušen, že celé pasáže vysílaného textu musel opakovat. Telegrafní klíč monotónně zpíval: „Dnes vám přináším ještě žalostnější zprávy než včera. Inženýr Fratev byl smrtelně zraněn. Má proraženu lebeční kost a část tváře spálenu. Společně s akademikem Navrátilem hrdinně nasadil život za nás za všechny. Doktorka Svozilová a doktor Wroclawski bojují o jeho život. Ztráta krve byla okamžitě nahrazena transfusí, nicméně je pacient stále v bezvědomí.

Jak k tomuto neštěstí došlo? Včera jsem vám oznámil, že sopka Fajfka právě v okamžiku, kdy jsem vám předával naše zkušenosti z letu mezihvězdným prostorem a z Kvarty, nečekaně vybuchla. Akademik Navrátil dokončil na štěstí atomovou nálož, kterou jsme chtěli uvolnit boční kráter sopky, aby lávové proudy nezničily naši osadu. Inženýr Fratev byl při průzkumném letu nad vulkánem zasažen polotuhou sopečnou pumou do čela. Považoval to za lehké zranění a — aniž co Navrátilovi řekl — letěl s ním nad vulkán ještě jednou. Navrátil jeho zranění zpozoroval teprve po výbuchu, který otevřel ucpaný boční kráter. Wroclawski podle rány na čele soudí, že úlomek kamene proletěl při výbuchu podivnou náhodou proraženým oknem a zasáhl na neštěstí Frateva na témže místě.

Nově dostavěnou budovu na Prostřeném stole jsme sice zachránili, ale podzemní obydlí se sesulo. Kromě inženýra Frateva se nikomu nic nestalo — všichni jsou zdrávi, ale podzemní atomová elektrárna je zničena. Zůstal nám jediný reaktor, který je zamontován v Šipce, a ten nám nedá tolik energie, abychom mohli postavit ocelárnu a vyrobit náhradní díly pro poškozený Paprsek. Jsme zoufalí.

Zbývá nám jediná naděje: požádat zdejší inteligentní obyvatele o pomoc. Podle důmyslných konstrukcí, které objevila Svozilová v záhadné osadě, soudíme, že dokonale ovládají techniku a mají také ocelárnu.

K dovršení neštěstí oživuje na mnoha místech planety silná sopečná činnost, která zvedá celá nová pohoří…

Doufáme, že inteligentní Kvarťané nás přijmou přátelsky a že v nás nebudou vidět okupanty planety. Problém ovšem bude, jak se s nimi domluvíme…

Pro dnešek končím — ohlásím se zítra…“

Madarász vypnul gravitor a vrátil se ke svým soudruhům.

Fratev ležel na operačním stole, obklopen vědci v bílých pláštích.

„Dnes v noci se všechno rozhodne,“ vysvětloval, šeptem Watson…

Úporný boj o Fratevův život trval až do rána.

Právě za svítání zachytil astrotelevisor odpověď se Země:

„Stateční dobyvatelé vesmíru, drazí přátelé! Celé lidstvo je v duchu s vámi. Vydržte!

Na nových meziplanetárních letadlech „Foton“ a „Elektron“ dokončujeme poslední práce.

Zítra v 5,30 středoevropského času startují. Čekejte nás za čtyři roky.“

Dojatý Madarász, který zprávu přijímal, nevěřil svým očím. Za čtyři roky? Nezmýlili se? Či snad se jim podařilo zvýšit rychlost letadel až na hranici světelné rychlosti? Rychle vyběhl na chodbu. Proti němu pospíchal Čan-su. Radostně zamával rukama a oči se mu ještě více rozzářily:

„První bitva je vyhrána, náš drahý Fratev bude zachráněn!“ zvolal nadšeně — a hlas mu selhal…

Jurko Zajac již není malý chlapec. Za tu dobu, co ho známe, vyrostl v statného jinocha. Po absolvování jedenáctiletky vstoupil na vysokou školu astronautickou, aby se jednou mohl stát pilotem meziplanetárního letadla. Jeho sen se splnil rychleji, než očekával…

Doktor Zajac přiběhl domů celý udýchán:

„Sláva, děti, poletíte se mnou — akademie to povolila,“ zvolal radostně hned ve dveřích. Dnes odpoledne odlétáme na Měsíc — a zítra brzy ráno Foton a Elektron startují.“

„Hurááá,“ ozvalo se současně z úst paní Zajacové i Jurky.

„Schválila akademie i tvůj návrh?“ zeptala se Zajacová, když se statečná rodina trošku uklidnila.

„Ano, schválila. Maminka bude zaměstnána v atomové elektrárně a Jurko se stane pomocníkem v řídicí kabině, aby se naučil zacházet s kontrolními přístroji. A já jsem byl jmenován velitelem Elektronu…“

Nové, ještě mohutnější hurá rozlehlo se celým bytem…

Když Jurko vstupoval se svým otcem do meziplanetárního letadla, dávno už ovládal theorii vesmírných letů. Dobře věděl, jakým způsobem pohání letadlo reaktivní síla, i to, že dlouhou dobu musí žít cestující bez jakékoliv tíže. Znal také podmínky života na Měsíci, jak z literatury, tak i z otcova vyprávění. Věděl na příklad, že velké rozdíly teplot na měsíčním povrchu překonává člověk jednak zvláštním zařízením skafandrů, které jsou automaticky vytápěny nebo chlazeny podle potřeby, jednak tím, že hlavní stanice a závody jsou budovány buď na pólech, kde se teplota poměrně nemění, nebo v podzemí.

A přece byl jeho první let meziplanetárním prostorem jediným nepřetržitým vzrušením. Ohromoval ho pohled na Zemi, která se stále vzdalovala, až se proměnila ve velký, mlhami obalený globus, volně plovoucí uprostřed hvězdné oblohy. Obdivoval se Slunci se zeleně zářící koronou, která zakrývala několik hvězdiček.

Nejhlubším dojmem však zapůsobila na něho měsíční krajina — a pak přes dva kilometry dlouhé kolosy, které se majestátně zvedaly nad letištěm v kráteru Tycho. Znal dopodrobna jejich vnitřní zařízení a funkci všech přístrojů a kabin. A přece — když se postavil tomuto dílu lidského ducha a práce tváří v tvář — údivem oněměl…

Ještě prohlídka letadla — a start…

Oba kolosy se zvedly současně. Měsíční krajina pod nimi se rychle rozrůstala do šíře, až se změnila v nedohlednou polokouli s drobounkými krátery.

Po několika hodinách letu se letadla přiblížila k sobě a spojila se teleskopickou chodbou, aby byl umožněn vzájemný osobní styk.

Země i s Měsícem se ztratily v hvězdné obloze.

Slunce se proměnilo v jasnou hvězdu…

„Říkal jsem ti to kolikrát a stále jsi tomu nechtěl věřit. Podívej se,“ ukázal McHardy k obloze, kde se vznášela helikoptéra. „Viděli nás tenkrát a jdou si teď pro nás. Zmizme raději hlouběji do pralesa…“

Kraus nemohl od helikoptéry odvrátit oči.

„Nesmysl, zde nás nenajdou a na útěk je stále času dost. Jsem zvědavý, co v osadě neviditelných pořídí. Možná to s nimi dopadne jako s Gruberem.“ Kraus sebou trhl.

„Vidíš to, ty zbabělče, říkal jsem ti, že tam Grubera nemáme nechávat. Ze samého strachu z neviditelných jsme ho ani nepochovali.“

„Ať si ho pochovají naši kolegáčkové, mě by tam už nikdo nedostal. Ostatně — určitě tam už neleží, neviditelní ho odstranili. Přece si ve svém obydlí nenechají ležet mrtvolu…“

Helikoptéra pomalounku klesala, až konečně přistála na okraji dláždění. Dveře kabiny zůstaly dlouho zavřené. Konečně se cestující osmělili a na nádvoří záhadné osady se objevili tři muži — Navrátil, Watson a Madarász. Severson zůstal zatím v letadle jako záloha pro všechny případy.

Opatrně se rozhlíželi na všechny strany. Když se nic nepohnulo, přiložili ruce k ústům a společně několikrát vykřikli: „Haló.“

„Asi se nás bojí, pozorují nás odněkud,“ mínil Navrátil.

„Živí se ovocem stejně jako my,“ sklonil se Watson k podlouhlému plodu a podal ho Navrátilovi.

Madarásze nejvíce zaujala budova s podivnými spirálovitými konstrukcemi.

„Než se někdo objeví, prohlédněme si ji z blízka,“ navrhl soudruhům. „Nemohu pochopit, jaký to má všechno smysl.“

Váhavě popošli k budově.

„Těm spirálám opravdu nerozumím,“ přikývl Watson, „ale tomuto velkému parabolickému zrcadlu bych asi brzy přišel na kloub. Vsázím se, že tímto přístrojem zachytávají Kvarťané sluneční energii.“

Teď teprve si Navrátil všiml, že vchod do velké polokoule je otevřen. Nahlédli do něho a znovu volali.

Když se dlouho nikdo neozýval, opatrně vlezli dovnitř.

„Kvarťané jsou asi menší postavy, přece by nelezli do svého domu po kolenou jako my,“ uvažoval nahlas Watson.

„Čerti znají, co je to za lidi,“ souhlasil šeptem Navrátil. „Všimli jste si, že ani jedna jejich budova nemá okna?“

Watson místo odpovědi vykřikl a ucouvl. Všichni strnuli na místě.

„Co je?“ zeptal se konečně Navrátil.

„Před námi leží nějaký člověk. Je asi mrtvý, cítíte ten sladký zápach?“

„Je to Gruber,“ zvolal Navrátil, když se k mrtvole přiblížili.

„Jak se sem dostal? Kdo ho zabil…? Na celém těle nemá jediné stopy po zranění,“ těžce vyrážel Watson, když si mrtvolu prohlédl.

„Byl zabit elektrickým proudem, podívejte se, jak je křečovitě zkroucený,“ zašeptal Madarász.

Všichni tři se polekaně rozhlédli po stěnách chodby.

„Dál ani krok bez přístrojů. A Grubera musíme pochovat,“ rozhodl Navrátil po krátké úvaze.

Mrtvolu vynesli na nádvoří, kde ji ještě jednou důkladně prohlédli.

Madarászova domněnka se potvrdila. Gruber byl zabit elektrickým proudem. Díky stejnoměrné a poměrně nízké teplotě vzduchu v chodbě proces rozkladu probíhal velmi pomalu.

Zločinci, kteří byli schováni na protějším břehu Nové Volhy v pralese, sledovali prostinký pohřeb s hrůzou v očích.

Vědci postáli chvíli mlčky nad hrobem zrádce lidstva, a pak se vrátili na nádvoří k helikoptéře.

„Nejlépe bude, když si osadu Kvarťanů prohlédneme ve skafandrech. Ochrání nás před nejrůznějšími druhy záření a také před smrtí elektrickým proudem. A zároveň můžeme být neustále v radiovém spojení. Budovu s konstrukcemi prozkoumám sám, abychom se nevydávali nebezpečí všichni. Vy se zatím rozhlédněte po osadě…“ Navrátilův návrh byl schválen.

Vědci se rozešli.

Severson se sluchátky na uších napjatě očekával první zprávy.

„Podařilo se nám vniknout do jednoho z jehlanů,“ ozval se konečně Madarászův hlas. „Budova není bez oken, jak jsme se původně domnívali. V několika místech propouští stěna všechny ultrafialové a infračervené paprsky. Z toho usuzujeme, že její obyvatelé tyto paprsky vidí pouhýma očima, že jejich zrakový orgán je docela jinak vyzbrojen než naše oko. Místnosti jsou bez nábytku a zdá se, že zde již dlouho nikdo nebydlel…“

„Zde Navrátil… Je to úžasné. Budova s konstrukcemi je vlastně velmi výkonná atomová elektrárna. Dosud se mi nepodařilo zjistit, na jakém principu pracuje. Pouze jsem zjistil, že pomocí sluneční energie je do budovy čerpána voda a rozkládána na vodík a kyslík. Oba plyny jsou vháněny do atomového kotle uprostřed kulovitého prostoru. Záhadou je, proč prostor kolem kotle postrádá zemskou gravitaci…

Teď jsem právě objevil vysokofrekvenční proudy, které vysílá kotel několika směry na zachycovače umístěné na stěnách. Jeden z těchto proudů určitě usmrtil Grubera, neboť v prostoru mezi kotlem a stěnou volně pluje jeho svítilna. Pravděpodobně do prostoru upadl. Jak se však dostal zpět do chodby, to nevím. Asi ho tam uložili Kvarťané. Poněvadž asi odcházeli právě na nějakou výpravu, nechali ho tam ležet.“

„Jak vysoký výkon má elektrárna?“ zeptal se Severson.

„O mnoho vyšší, než může změřit můj elektroměr — a ten, jak víte — změří maximálně 600.000 kilowatt. Vím, kam míříte a máte pravdu. Tato elektrárna může dát energii nejméně třem atomovým ocelárnám…“

„Zde Watson. Objevil jsem budovu s podivným zařízením. Není tu živého tvora, zato plno přehledných modelů zvířat a okřídlených primitivních Kvarťanů. Připadám si tu jako v museu. Uprostřed je velký plastický globus Kvarty. Je vypracován velmi pečlivě. Také tato osada je na něm vyznačena plasticky.

Zde — u Dantova moře — je nějaký pomníček v podobě lilie. V těch místech se asi nalézá další osada inteligentních Kvarťanů…“

K večeru se opět všichni sešli u helikoptéry. Konečný výsledek prohlídky byl jednoznačný: osada je v těchto dnech opuštěna. Kvarťané pobývají právě v druhé osadě u Dantova moře. Atomová elektrárna pracuje automaticky, přísun paliva se děje pomocí sluneční energie. Velké koule na jehlanech jsou vysílače energie…

„Tisíc planet kolem Síria a všechny obydlené, máme my to z pekla štěstí,“ to byla první Fratevova slova po úrazu, když se dověděl o objevení atomové elektrárny v záhadné osadě.

„Atomovou elektrárnu nemůžeme použít dřív, než si vyžádáme svolení od Kvarťanů,“ upozorňoval Navrátil. „Hned zítra se za nimi vypravíme k Dantovu moři…“

„Mám už toho prokletého života až po krk,“ řekl rozhořčeně Kraus, když helikoptéra s vědci opouštěla osadu. „Tam ti žijí jako lidé — a my… Nechci tu nakonec zahynout jako zvíře, — nechci, rozumíš? Vrátím se zpět, dobrovolně se přihlásím.“

„A oni tě dobrovolně odprásknou. Jsi přece členem Bratrstva silné ruky — a s těmi se mazlit nebudou.“

„Členem jsem, ale zločiny na svědomí nemám, jako ty,“ vykřikl Kraus. „Pouze jsem se nechal nachytat na vaše sliby. Teď už chápu, že postavit se proti celému lidstvu je nesmysl. Byl jsem šílenec. Ty si tu kraluj na Kvartě, — prosím — ale já se vrátím a raději přijmu tvrdý trest. Hlavu mi snad neutrhnou a i když, bude to aspoň rychle skončené. Chceš-li, pojď také…“

„Teď hned?“ zeptal se překvapeně McHardy, když Kraus vykročil ke břehu, kde byl v rákosí ukryt gumový člun.

Kraus neodpovídal. Ráznými pohyby vyprošťoval člun z houštin.

„Neblázni, šílíš?“ zařval McHardy a rozběhl se za ním.

Třeskla rána — a další.

Kraus se uchopil za rameno a zavrávoral. Hned se však vzchopil, vytrhl z kapsy pistoli a vypálil rovněž.

McHardy udělal ještě několik kroků a svalil se do bažiny za rákosím. Hlava mu klesla do řídkého žlutého bahna.

Kraus ho chvíli pozoroval, když se však McHardy stále nehýbal, naskočil do člunu a odrazil od břehu. Zatím co si ošetřoval ránu na rameně, nechal se volně unášet proudem…

Nad Dantovým mořem se válela oblaka páry a kouře. Pod strmými břehy syčela a rozstřikovala se vařící voda. Zdálo se, že celé mořské dno je pokryto sopečnými krátery. Nahoře na břehu byly chaoticky rozházeny velké balvany a celé masivy skal.

Všechno nasvědčovalo tomu, že tu před časem došlo k několika velkým sopečným výbuchům, jaké nemají na naší Zemi obdoby.

Helikoptéra bloudila nad rozervaným pobřežím a vědci marně hledali sebemenší stopu po civilisaci.

„Tam — tam,“ zvolal najednou Watson. Na obzoru spatřil siluetu lilie, kterou objevil na kvarťanském globu.

Helikoptéra se rychle přiblížila k nezvyklé stavbě.

Trčela opuštěná na skalním útesu a připomínala spíše pomník, než obytnou budovu. Vrtulník se zastavil ve vzduchu a Navrátil s Watsonem po teleskopickém žebříku sestoupili na útes.

Pod pomníkem leželo několik kovových pokroucených plátů, které nesly stopy výbuchu nebo prudkého nárazu.

„Jsou to nesporně zbytky nějakého letounu, který se roztříštil. Tohle je úlomek nosného křídla…“

„Máte pravdu, soudruhu Navrátile, zde je další důkaz,“ pokynul Watson hlavou. Na prostředním listu lilie byl na pomníku upevněn malý model letadla, které mělo nezvyklý hvězdicovitý tvar s kulovitým prostorem uprostřed. Pod letadlem byly plasticky naznačeny plameny.

Na druhé straně pomníku byl reliéf nějaké planety, podobné Saturnu s prstencem.

Navrátil si sedl na skálu a zamyšleně se zahleděl do pusté krajiny.

„Pomník mluví víc jak výmluvně,“ pronesl pomalu. „Na tomto místě ztroskotalo meziplanetární letadlo. Proto ty plameny a ta planeta. Zdá se mi, že inteligentní tvory hledáme marně. Docházím k přesvědčení, že na Kvartě nejsou…“

„Proč myslíte?“ zeptal se Watson překvapeně.

„Domnívám se, že stejně jako my navštívili tuto planetu lidé z jiné obydlené planety. Při havárii se jich několik zachránilo — anebo jejich letadlo nebylo zničeno úplně. Usídlili se u Nové Volhy, kde si časem postavili atomovou elektrárnu, aby si mohli letadlo obnovit nebo postavit nové. Nakonec se jim to podařilo a vrátili se do své vlasti. Elektrárnu tu zanechali pro případ, že se sem ještě jednou vrátí…“

„Je to docela pravděpodobné,“ souhlasil Watson. „Bylo by to nejlepší vysvětlení, proč je osada u Nové Volhy opuštěna a proč jsme se dosud se žádným myslícím tvorem nesetkali. Jedno mi však vrtá hlavou: nové letadlo nemohli postavit bez ocelárny nebo jiného podobného zařízení. A my přece v jejich osadě nic takového neobjevili…“

Navrátil se usmál. „Buď jsme osadu neprohlédli dost důkladně, nebo jsme podle jejich závodu na letadla chodili jako slepí.“

„Nebo si je odvezli s sebou,“ poznamenal Watson.

„Pochybuji — podle mé theorie se sem chtějí ještě jednou vrátit a ocelárna se jim může hodit. Ať už je tomu jakkoliv, můžeme jim z celého srdce poděkovat, že nám tu nechali fungující automatickou elektrárnu. Jsem pevně přesvědčen, že za pomoci neznámých lidí z neznámého světa opravíme Paprsek daleko dřív, než přijde pomoc se Země. A bude to nanejvýš nutné, sopečná činnost se stále rozrůstá — brzy by se nám mohla rozhořet půda pod nohama…“

Odněkud z dálky se ozvalo táhlé huííí a nad obzor se vzneslo hejno okřídlených Kvarťanů.

„Asi jsme je vyrušili z lovu,“ zasmál se Watson. „Možná si přišli pro další kořist. Vzpomínáte na čočku a střepiny, které jsme našli v jejich jeskyních?“

V prostorné klubovně mezihvězdného letadla Fotonu končí právě pravidelná vyučovací hodina pro mladé astronautiky. Akademik Chotěnkov, vrchní velitel záchranné výpravy, loučí se s pozornými posluchači:

„Doufám, že v posledních hodinách jsme otázky navigace v mezihvězdném prostoru probrali dostatečně důkladně, především zásluhou bohatých zkušeností hrdinné posádky Paprsku. Příštích několik hodin věnujeme otázkám mezihvězdné sdělovací techniky. Přednášet bude doktor Zajac, velký vědec a objevitel nového způsobu sdělování…“

Zraky několika posluchačů utkvěly na snědém obličeji mladého Zajace. Jurko stydlivě sklopil oči a začervenal se. Otcova sláva ho sice velmi těšila, ale nerad o ní hovořil, nerad o ní slyšel hovořit. Studoval snad nejpilněji ze všech, aby mohl jednou lidstvu prokázat, že i on, mladý Zajac, obohatí lidstvo o nové úspěchy vědy a techniky…

Rychle složil své učební pomůcky do aktovky a vyběhl z klubovny. Zastavil se teprve u velkého kulatého okna, které spojovalo uměle vytvořený letící svět s nekonečným vesmírem. Přitiskl čelo na chladné sklo a zahleděl se do hvězdné oblohy. Při pohledu na souhvězdí Andromedy se mu srdce sevřelo úzkostí. Ta malá hvězdička uprostřed — to je naše milé, zlaté Slunce…

Odvrátil se od okna a zamířil k otcově pracovně. Z prsou se mu vydrala smutná lidová píseň z Bílých Karpat:

„Ano, stahnem ťa za nohu — tak je to správné,“ uvítal Jurku doktor Zajac. „A nejen jedno slunce, ale hned tři, jak to už dokázali neznámí lidé na Kvartě.“ Sundal si s hlavy síťku a s rozkoší si oběma rukama pročísl rozevláté vlasy, které při nedostatku tíže nechtěly poslušně ležet v účesu.

Jurko byl otcovou nenadálou radostí překvapen. A ještě více jeho slovy. Nerozuměl mu ani za mák.

„Jak to, chceš snad všechna slunce přemístit?“ zeptal se nechápavě.

Doktor Zajac se srdečně rozesmál.

„Tak daleko ještě nejsme, abychom si se slunci hráli jako s tenisovými míčky. Ale můžeme si je ještě lépe osedlat, než dosud. Zatím jsme dokázali využít jedině obrovské atomové energie, kterou vysílá naše Slunce na Zemi. Jeho přitažlivost — gravitace — je pro nás zatím jenom poutem, které nás udržuje v patřičné vzdálenosti a navždy vězní v naší sluneční soustavě. To neznámí lidé na Kvartě jsou jiní pašáci. Přečti si pozorně tuhle zprávu,“ podal Jurkovi hustě popsaný blok.

Jurko rychle přelétal očima po řádcích. Když dočetl, zklamaně zvedl hlavu:

„Vždyť je to jenom podrobný popis atomové elektrárny, kterou naši vědci objevili na Kvartě…“

„Říkáš jenom?“ povytáhl doktor obočí. „Víš, co tato elektrárna znamená? Podle všech příznaků v této elektrárně stáhli neznámí lidé všechna tři slunce za nohu a donutili je rozbíjet atomy. O něco podobného se pokouším již několik let. Mám dojem, že Kvarťané mi ukázali cestu.“

Doktor Zajac vzal Jurku za ruku a dovedl ho ke kreslicímu stolu, na kterém byl připnut velký výkres s mnoha narychlo načrtnutými poznámkami. „Zjistili jsme, že tajemství gravitace je uloženo v atomu — v jeho vnitřním uspořádání a způsobu otáčení elektronů kolem jádra. Dokázali jsme zákony gravitace nejen poznat, ale částečně i ovládat. Výsledkem je využívání gravitačního pole pro mezihvězdné zpravodajství.

Nedokázali jsme však — zatím — vytvořit gravitaci uměle, jako vytváříme magnetismus pomocí elektromagnetů. Kdyby se nám to podařilo, nemuseli bychom se teď pohybovat po Elektronu pomocí držadel a elektromagnetické podlahy, která přidržuje naše kovové podrážky jako mouchu na stropě.

A ještě jednu věc jsme nedokázali: soustředit gravitaci do jednoho bodu, podobně jako soustředíme světlo pomocí čočky. A vidíš — tento problém neznámí lidé na Kvartě rozřešili. Ty záhadné spirály na elektrárně, které se stále obracejí k sluncím, to jsou čočky, pomocí kterých koncentrují gravitaci všech tří sluncí do středu atomového kotle a uvolňují tak z atomů nesmírnou energii. Celý tento důmyslný automat není žádným perpetuem mobilem, jak by se na první pohled zdálo. Pohání ho sluneční energie, která je pro noční dobu konservována v akumulátorech…“

Doktor Zajac se usmál a mávl rukou.

„Přednáším ti tu jako ve škole… Ale nezlob se — přemýšlím už o tomto problému opravdu dlouho, — a najednou nacházím jeho rozřešení… Ani nevíš, jak jsem byl tou zprávou ohromen…

Všechno, co ti teď povídám, jsou zatím jen domněnky. Potvrdí je teprve důkladné studium kvarťanské elektrárny. Možná výsledky mého bádání i mé domněnky pomohou našim statečným vědcům na Kvartě k lepšímu využití důmyslných staveb v osadě neznámých lidí…“

„Milion atomových pecí a jedna lepší než druhá — jak si to představujete?“ rozčiloval se Fratev, když se dověděl, že téměř celá vědecká výprava na Kvartě se chce na několik dnů odstěhovat do osady neviditelných, aby prozkoumala podmínky pro stavbu ocelárny. „Copak jsem malé děcko, abych tady musel zůstat jako v jeslích? Ujišťuji vás, že jsem už docela zdráv — jako rybička. Ať jen Svozilová a Wroclawski jedou s vámi, pojedu také…“

Molodinová beznadějně pokrčila rameny: „Co mám s vámi dělat? Chápu, že vás už to dlouhé stonání zlobí. A podle toho milionu atomových pecí soudím, že vás už skutečně nic nebolí… Můžeme ho tedy vzít s sebou?“ obrátila se k Aleně Svozilové.

„Jenom za jedné podmínky, že náš milý pacient zůstane ležet v Šipce a osadu si prohlédne pouze z okna,“ zatvářila se Alena přísně. „Opatrnosti nikdy nezbývá — a po Kvartě se ještě nachodíte, až vás to bude mrzet…“

Vědci pečlivě zajistili dům, aby ho za jejich nepřítomnosti nenavštívil nezvaný host a svinuli vedení, kterým přiváděli elektřinu z Šipky. Ještě naložili helikoptéru — a raketové letadlo se plnou rychlostí rozjelo po mírně zvlněné Naději. Zakroužilo nad Prostřeným stolem a zamířilo k východu.

Dva stíny, které hluboko pod letadlem běžely pestrou krajinou, brzy se s ním spojily na hladině Nové Volhy.

Wroclawski zůstal s Fratevem v letadle, ostatní si navlékli skafandry a vystoupili na břeh. Po krátké prohlídce záhadných staveb sezvala Molodinová vědce do stínu vysokého jehlanu k důležité poradě.

„Musíme se nyní rozhodnout, kde postavíme ocelárnu. Jak jste viděli, obydlí neznámých tvorů je pro nás, lidi, opravdu nepohodlné. Jestliže se rozhodneme, že ocelárnu postavíme zde, pak tu musíme postavit také nové obydlí. Jinak bychom se museli v práci střídat a každodenně se vracet domů na Prostřený stůl…“

„Jsou tu ještě další dvě možnosti,“ poznamenal Navrátil. „První je v tom, že prozkoumáme osadu, zda tu někde v podzemí není něco podobného naší ocelárně. A druhá možnost: ocelárnu postavíme na Prostřeném stole a zásobíme ji energií na dálku.“

„Ten váš poslední návrh se mi zdá nejlepší,“ souhlasil Čan-su. „I když tu objevíme dílny, ve kterých neznámí lidé obnovili své letadlo, ztratíme příliš mnoho času, než porozumíme jejich zařízení. Jak jsme již zjistili, velké koule na jehlanech jsou vysílače elektrické energie. Použijme jich tedy…“

„Naskýtá se ovšem otázka, do jak velké vzdálenosti vrhají energii,“ namítl Madarász. „Měli bychom to zjistit hned.“

Vědci souhlasili. Pomocí jeřábu vyložili helikoptéru z Šipky na břeh a Madarász ji okamžitě nastartoval. Zatřepetala vrtulemi a ztratila se za obzorem. Za necelé dvě hodiny se snesla na dláždění mezi budovami.

Madarász se tvářil mrzutě.

„Je to zlé. Maximální dosah vysílače je tři tisíce kilometrů. Prostřený stůl je nejméně o tisíc kilometrů dál…“

Krausovo putování za vědci do osady na Prostřeném stole bylo stále dramatičtější. Z počátku se mu cestovalo dobře. Proud Nové Volhy ho brzy zanesl do moře, do poměrně klidného zálivu. Držel se stále těsně při břehu, aby mohl včas uniknout před bouří. Spával v jeskyních nebo na vysokých stromech v husté spleti větví. Z obrovských listů si později vyrobil plachtu, kterou při příznivém větru poháněl gumový člun.

Neúprosně se však dostavil den, kdy dojedl poslední konservu. Pokud plul podél zalesněného pobřeží, bylo mu hej. Živil se plody, které již znal z horského údolí, nebo do sítí z lian lovil ptáky.

Čím dále však plul, tím bylo pobřeží pustější. Pralesy ustoupily hluboko do vnitrozemí a jejich místo zaujala nepřehledná písečná poušť, zakončená skalnatým břehem.

„Musím se dostat dál,“ řekl si v zoufalé odvaze. Člun vrchovatě naložil sladkými plody a měchy s pitnou vodou — a pustil se do nevlídných končin.

I tyto poslední zásoby však došly a pobřeží stále nedávalo naději na obživu. Vyhladovělý a k smrti vyčerpaný vytáhl člun na břeh a dlouze odpočíval. Horký vzduch se ani nezachvěl závanem větru. A na veslování nezbývalo už uprchlíkovi sil. Troška vody, která ještě zůstala ve měchu, byla čpavá a teplá. Několika kapkami sl svlažil vyschlá ústa a vlekl se dál. Klopýtal, padal a namáhavě se zvedal. Nakonec byl už tak malátný, že se dostával vpřed jedině po břiše. Člun už dávno zanechal někde vzadu.

Doplazil se až k úzkému zálivu, kde zůstal v bezvědomí.

Když se probudil, svítalo.

Od moře vál svěží vítr.

Kraus s námahou zvedl hlavu a tupě se zadíval před sebe.

Oteklé oči se mu pojednou rozšířily údivem. Má snad halucinace — nebo je to fata morgana? Na skalním útesu na protějším břehu zálivu svítí světlo.

Pokusil se o výkřik, ale hlas se mu zaškrtil ve vyschlém hrdle.

Oranžové slunce se vyhouplo nad moře a skalní útes zalilo zlatým svitem. Na útesu stála jehlanovitá konstrukce, na které pracovalo několik lidí.

„Navrátil, Cahén, Watson,“ šeptal Kraus a srdce se mu prudce rozbušilo. Pomalu zvedl ruku, ale místo zvolání opět bezmocně zasípal.

Čas pomalu plynul. Nad zálivem se objevila helikoptéra s podivným nákladem — s obrovskou lesklou koulí, zavěšenou pod trupem letadla. Zastavila se ve vzduchu a kouli opatrně uložila na vrcholek konstrukce. Cahén s Watsonem ji hned připevnili několika šrouby…

Kraus vypjal poslední síly a popolezl o několik centimetrů vpřed. Hlava mu těžce klesla do písku. Ztratil vědomí.

Když se probral, ležel v zadním sklopeném křesle helikoptéry. Cahén mu přiložil ke rtům sklenici se studeným čajem:

„Napijte se, to vás vzpamatuje… Akademik Navrátil vám připravuje další posilnění…“

Kraus chtivě vypil celý obsah sklenice. Do hluboce vpadlých oči mu vyhrkly slzy. Zaperlily se na lícních kostech a pomalu stékaly do rozcuchaného hustého vousu…

„Vracím — se k vám — zpět,“ vyrážel ze sebe namáhavě. „Nemohu žít bez lidí — suďte mne…“

Cahén mu položil ruku na čelo:

„Ležte klidně, ublížilo by vám to.“

Do ticha cvaknul spínač vysílače. Kraus sebou trhl.

„Zde Navrátil. Slyšíte mne, soudružko Molodinová? Třetí mezistanice je hotova. Zapněte proud.“

„Sláva, máme vyhráno,“ ozval se v reproduktoru hlas Seversona. „Na Prostřeném stole jsme naměřili 450.000 voltů. Mezistanice se dokonale osvědčily.“

„Máme vyhráno,“ usmál se šťastně Navrátil.

Helikoptéra se vznesla do výše. Na jejím trupu se roztančily reflexy tří sluncí…