Planeta tří sluncí

13. NEZNÁMÝM SVĚTEM

Podle pozemského kalendáře byl únor. Na Kvartě však dostupovalo léto vrcholu. Ohnivé slunce nemilosrdně bičovalo romantickou krajinu, a také oranžové slunce bylo nyní průbojnější a jasnější než v minulých měsících. Bez ochranných přileb by vědci tropickému žáru brzy podlehli.

Krvavá Proxima jako bohyně živlů den co den s rozkoší vybíjela atmosférickou elektřinu v rachotivých bouřích s bengálskými ohni.

Brzy se objevil další nepřítel: Celé ovzduší zaplnila nespočetná hejna velkého létajícího hmyzu. Chtě nechtě musejí se obyvatelé skalní osady vrátit do skafandrů.

Skupina Aleny Svozilové pustila se hned s havětí do boje. Sotva však polarisátory radioaktivního záření zničily jedno mračno, přiletělo další, ještě temnější.

„Určitě nám tento dárek posílají nedaleké močály,“ rozčiloval se Fratev. „Tam musíme napadnout nepřítele především. Divím se vám, Alenko, že máte ještě tolik božské trpělivosti a seřazujete ten neřád do sbírky. Já se asi z té jeho protivné muziky brzy zblázním. To je přespříliš i pro můj slabý hudební sluch…“

„Nevím, zda by nám tento radikální zásah pomohl,“ řekl zamyšleně Navrátil. „Při nejlepším můžeme asanovat jenom nejbližší močály. A ty vzdálenější nám zatím vychrlí další miliardy nezvaných hostů. Nakonec ani nevíme, z jaké dálky tento hmyz dolétá. Domnívám se, že by bylo účinnější, kdybychom kolem staveniště postavili neviditelný dům — totiž — radioaktivní clonu. Záře nemusí být příliš intensivní, aby zbytečně neničila vyšší tvory, kteří by chtěli náhodou proletět ochranným válcem.“

Ujednáno — uděláno. Druhého dne pracovali již vědci na Prostřeném stole bez nepříjemných společníků. Připomínaly je jen kmitavé stíny, které občas vrhla hejna poletující za neviditelnou stěnou.

Jeden nepřítel byl tedy poražen. Ale koncem února se přihlásil další, daleko nebezpečnější: tektonické poruchy.

Madarász, který stál jedné noci na stráži u vchodu do podzemí, ucítil pojednou pod nohama lehké chvění. Ještě než stačil stisknout tlačítko poplašné sirény, rozlehlo se chodbou pronikavé praskání a skřípění, připomínající tření plechu o sklo.

Do zesilujícího se lomozu zaskučela konečně siréna. Madarász se horem pádem rozběhl do skalního bludiště. Nedaleko hlavního skladiště se musel na okamžik zastavit. Stěna chodby praskla a před uříceným mužem se rozevřela úzká hluboká propast. Bez dlouhého rozmýšlení ji přeskočil a utíkal dál.

Hlavnímu skladišti zatím nehrozilo nebezpečí. Strop i stěny zůstaly neporušené — jen několik beden se sesypalo na dno jeskyně.

Madarász pozorně prohlížel každý kout. Vždyt v těchto místech byl uložen poklad nejcennější — všechny důležité přístroje, zařízení a součástky Paprsku, bez kterých by Robinsoni na Kvartě těžko vybudovali novou elektrárnu a ocelárnu…

Chvílemi se strážci zdálo, že do ohlušivého rachotu horského masivu mísí se výkřiky lidí.

Halucinace — podrážděné nervy — pomyslil si a kvapně pokračoval v prohlídce zajištovacích ocelových podpěr.

Teď však zaslechl svoje jméno. Docela jasně ho rozeznal od zvuků vycházejících z nitra skal.

— Soudruzi jsou ohroženi — blesklo mu hlavou — a již pádil zpět.

U trhliny ve skále zůstal zaraženě stát. Hlavní chodba byla před ním víc jak do poloviny zahrazena hladkou skalní stěnou, rozvrstvenou několika různobarevnými pásy. Ve zbývajícím otvoru nedaleko stropu, který se neúprosně uzavíral jako kleště, klečeli na kolenou Navrátil a Fratev a zoufale kmitali lanem, které se snažili hodit příteli rovnou pod nohy.

„Rychle, rychle! Chodba se za chvíli uzavře,“ volali jeden přes druhého. Madarász se chopil lana a několika hbitými pohyby vyšplhal nahoru.

Teď teprve si uvědomil, jakému nebezpečí unikl. S hrůzou pozoroval skalní stěnu před sebou. Pomalu klesala do hlubin. Chodba za puklinou zmizela v proláklině…

„Skladiště!“ vykřikl Masarász zděšeně a s napětím všech sil se opřel o rovnou skálu, která mu zvolna ujížděla pod rukama.

Navrátil ho uchopil pevně za ramena:

„Neblázněte — rychle pryč. Vrstvy se daly do pohybu. Všichni jsou již mimo nebezpečí…“

Madarász se vzpamatoval teprve na Prostřeném stole, kam ho vědci násilím vyvlekli.

„Proč jste tam vůbec lezl?“ zlobil se Fratev. „Jak chcete holýma rukama zastavit klesající horu? Ještě že mi napadlo, kde vás máme hledat. Moc nezbývalo a zůstal jste tam — a já s vámi. Tak tak, že mě soudruh Navrátil udržel…“

Praskání a skřípění sláblo, až nakonec zaniklo v nádherné hvězdné noci. Jen zvlněný skalní štít, skrývající katastrofu, podivně se šklebil v narudlém svitu Proximy.

Všem bylo úzko. Sesedli se do těsného kruhu na čerstvě vyříznuté žulové desky a mlčky upírali zrak ke vchodu do podzemí.

Mlčeli. Nikdo se dosud neodvážil k prohlídce podzemí. Ne snad ze strachu o život — celá cesta do vesmíru byla přece jediným bojem na život a na smrt — ale z obavy, že skutečnost bude pro výpravu na Kvartě příliš zdrcující. Dost možná, že skály pohřbily všechno — obydlí, skladiště, atomovou elektrárnu. V tom případě by vědci zůstali naprosto bezbranní — uprostřed neznámé přírody, plné překvapení a záludnosti — a navíc s třemi dobře vyzbrojenými zločinci v zádech…

A příroda, aby dotvrdila, že je opravdu nemilosrdná, připravila nové překvapení.

Tichou nocí se nečekaně rozlehla prudká rána, doprovázená suchým praskotem. Ozvěna ji několikrát výsměšně opakovala…

Ve vědcích by se krve nedořezal. Bortí se snad celá Kvarta v základech?

Další rána.

„Elektrická bouře,“ vydechl Scheiner ulehčeně, když nad obzorem zazářil fialový kulový blesk.

Hvězdnou oblohu pohltily prudce se ženoucí mraky. Současně s nimi přikvačil ledový vichr. Proudem vody zabubnoval do chvějící se krajiny.

Vědci vběhli do podzemí. Na kraji chodby váhavě stanuli.

„Atomová elektrárna je zničena,“ ukázala Molodinová na zářivky, slepě visící na stropě. „Podívejme se pravdě směle do očí, nejsme přece zbabělci,“ přerušil mlčení Fratev. „Ještě nebylo tak zle, aby nemohlo být hůře…“ Namířil svítilnu do temného nitra skal a rázně vykročil. Ostatní se k němu přidali. S tlukoucím srdcem vstupoval jeden po druhém do podzemní elektrárny…

„Sláva, běží,“ zajásal Fratev, sotva přistoupil k hlavní rozvodní desce. „Jen jeden reaktor je vyřazen z provozu — čtyřka…“

Vědcům zazářily oči. Navrátil něžně přejel rukou po hladké ploše s mnoha kontrolními obrazovkami:

„Pokud vládneme atomovou energií, nemusíme se ničeho bát. Vše, co jsme ztratili, vyrobíme si znovu. Nebude to sice za týden ani za měsíc — ale nač pospíchat — času máme přece dost,“ usmál se trpce.

Ještě více pozvedla vědcům náladu prohlídka obytné části. Jako zázrakem zůstaly ložnice, společenská místnost, pomocná skladiště i laboratoře nepoškozeny. Fratev nevycházel z nadšení.

„Spíše bych čekal, že se ryba utopí, než tohle,“ smál se šťastně.

Madarász, vždy vážný a málomluvný vědec, nervosně si několikrát přejel po zdrhovadlu kožené bundy:

„Na oslavy máme času dost,“ řekl podrážděně. „Nezapomínejme, že hlavní skladiště je pohřbeno. Mám teď službu, jdu se podívat, jak to s ním dopadlo…“

Molodinová Madarásze zadržela. „Sám tam nesmíte, jdu s vámi.“

„Já také,“ zvolali téměř současně všichni členové výpravy. Po krátké výměně názorů se dohodli, že zadní část podzemního bludiště prozkoumá Molodinová s Cahénem, Fratevem a Madarászem.

„Podle všeho se ponořila jenom zadní část podzemního bludiště,“ uvažoval cestou Cahén. „Chodba je celkem neporušena…“

„Dislokace nás sice rozkrojila jako dort, ale provedla to velmi šetrně,“ souhlasil Fratev.

U skalní stěny, která uzavírala chodbu, vědci na okamžik zmlkli a naslouchali. Do mrtvolného ticha šuměla jenom odněkud z hlubin tekoucí voda.

„Nejprve musíme zjistit, k jak velkému poklesu při přesmyku došlo,“ řekla Molodinová a ukázala na úzkou mezeru, která zůstala mezi oběma posunutými masivy.

Fratev posvítil do těsné hluboké propasti a povzbudivě pohodil hlavou: „Při trošce akrobacie se tou škvírou protáhnu.“

„Jsem slabší konstrukce, dokážu to i bez akrobacie,“ namítal Madarász. „Ostatně — mám dnes regulérní službu,“ dodal rozhodně a opásal se lanem. Za chvíli zmizel v temnotách.

„Deset metrů,“ hlásil Cahén, který zajišťoval lano těsně u propasti. Další dva červené proužky, označující na laně metry, ztratily se pod nohama vědců — a Madarász stále klesal…

„Stop,“ zazněl konečně z hlubin dutý hlas. Lano se několikrát zakymácelo. „Pozor — postavím se — již stojím v chodbě — uvolňuji lano. Jdu do skladiště…“

Vědci nakloněni nad puklinu s napětím očekávali Madarászův příchod. Do vzdáleného šumění mísil se jen nervosně trhaný dech…

„Nahoru,“ ozval se za chvíli tlumený hlas z propasti. Lano se opět napnulo.

„Podívejte se,“ řekl stroze Madarász, když se postavil vedle vědců. V záři reflektoru se zaleskl jeho promočený oblek.

„Do skladiště vnikla voda?“ Madarász přikývl.

„Je třeba jednat rychle, nebo přijdeme o všechny zásoby…“

Nastal shon. V několika minutách byl natažen kabel a soustředěný proud vysokofrekvenčních paprsků se zakousl do tvrdé skály. Rozrušené, v tříšť rozpadlé horniny s rachotem padaly do bezedné rokle…

Svislá šachta se rychle prohlubovala a rozšiřovala. Ještě tentýž den před půlnocí — za necelých čtyřiadvacet hodin — spojila obě části chodby. Nahoře stál již připraven jeřáb, proměněný ve výtah. Řízen zkušenou rukou Seversona dal se bez meškání do práce…

Když byla poslední bedna vytažena, Molodinová pozvala všechny vědce do společenské místnosti na důležitou poradu.

„Nezbývá nám, než bojovat na několika frontách najednou,“ ujala se slova bez dlouhých úvodů. „Těžko rozhodnout, který úkol máme řešit dříve — stavbu nového obydlí, nebo stavbu gravitačního vysílače; zda se máme pustit do boje s počasím nebo se zločinci. Na všech stranách číhá stejné nebezpečí. Podzemní obydlí nás tu může kdykoliv pohřbít — a venku nás zase může zničit neočekávaná bouře, nebo dobře ukrytí zločinci.

Navrhuji takováto opatření:

předně — na stavbě pracovat na směny dnem i nocí, abychom se mohli co nejrychleji přestěhovat,

za druhé — hned po východu slunce prozkoumat sousední sopku, která je beze sporu původcem tektonických poruch,

za třetí — bez odkladu zahájit na rovníku stavbu gravitačního vysílače — a již zítra vyhlédnout vhodné místo pro něj,

za čtvrté — rovněž tak bezohledně ustavit soud nad zločinci a na základě řádného rozsudku zahájit jejich likvidaci,

konečně za páté — co nejdříve umístit na obou polokoulích Kvarty automatické meteorologické stanice…“

Návrh Molodinové byl jednomyslně schválen. Vědci si hned rozdělili úkoly a vypracovali podrobný časový plán.

Po dvou hodinách neklidného spánku se podzemí proměnilo v rojící se úl. Šipka opustila letiště na Prostřeném stole a zamířila k rovníku. Hned za ní vzlétla do vzduchu helikoptéra, řízená Fratevem. A ještě před polednem zasedl ve společenské místnosti soud, který vynesl nad zločinci rozsudek, znějící jednoznačně: smrt zrádcům.

Svozilová oznámila z Šipky, že na pobřeží sousedního světadílu se otvírají nové sopky. Vhodné místo pro vysílač musí proto vyhledat ve vnitrozemí…

Fratevovo hlášení o činnosti sousední sopky známe — vyslechli jsme si je společně se zločincem Gruberem ve Vlaštovce.

„Objevil se před námi další naléhavý úkol,“ prohlásil Navrátil po Fratevově návratu. „Chtě nechtě musíme vyrobit atomovou pumu — a raději hned několik najednou…“

Minul březen, minul duben. Dva měsíce úmorné práce. Na štěstí počasí vědcům přálo. Občasné přeháňky byly spíše příjemným osvěžením, než nevítanou překážkou.

Pátého května se rozhovořil gravitační vysílač…

Dvanáctého května položila široká ramena jeřábů první žulové bloky do základů obytné budovy…

Čtrnáctého května však nastala nečekaná změna: přihnala se bouře s krupobitím a v noci napadl dokonce lehký poprašek sněhu — úkaz na Kvartě dosud nevídaný. Ráno přepadl staveniště na Prostřeném stole cyklon.

Meteorologická pozorovatelna na Paprsku dokonale selhala.

„Nedivte se — přístroje při vší dokonalosti mohou planetu sledovat pouze z velké dálky a jenom jednu polokouli najednou,“ povzdychla si Molodinová. „Potřebujeme sice každou pracovní sílu jako sůl, ale nedá se nic dělat, musíte vyrazit na cestu,“ obrátila se k Seversonovi.

„Plán cesty máme již připraven, můžeme vyrazit třeba hned,“ řekla pohotově Svozilová a odběhla. Za několik minut se udýchaná vrátila a na stůl rozložila velkou mapu obou polokoulí Kvarty.

„Tohle je návrh na dráhu letu,“ přejela prstem po červené čáře, která složitou křivkou protínala několik světadílů planety. „V nejkratším čase můžeme tak prohlédnout největší část Kvarty.“

„Dobře promyšleno,“ chválil plán Navrátil. „Ale nezapomínejte, že jsme mapu vyrobili na Paprsku — s velkým odstupem. Na mnohých místech je hodně nepřesná. Místa přistání, která jste si tak pečlivě vyznačili červenými puntíky, budete muset asi častěji změnit. To však jinak nejde, když se člověk pustí do neznámých krajů. Nemusím vám ani připomínat, že opatrnosti nikdy nezbývá…“

„A až budete dávat jména neznámým mořím, pohořím a ostrovům, nezapomeňte na mne,“ zasmál se Fratev. „Takhle ostrov v Stříbrném oceánu by se mi obzvláště líbil…“

„Já bych po vás pojmenovala spíše tenhle záliv uprostřed Nerudanie. Připomíná mi vaši věčně neklidnou povahu,“ žertovala Alena…

Ráno šestnáctého května vyrazil Severson doprovázený Alenou Svozilovou na cestu kolem neznámého světa. Šipka brzy opustila tok Naděje a zakroužila nad Průlivem setkání, na kterém vědci poprvé přistáli na Kvartě.

Obloha na severozápadní straně byla zatažena těžkými mraky. Líně se vlekly nad obzorem a v jejich temné hrudi občas zableskl rudý plamen sopečného výbuchu.

„Před dvěma měsíci se tu otevřely první jícny sopek — a dnes se nad pobřežím vypíná celé mohutné pohoří,“ odložila Alena na okamžik dalekohled a usmála se. „Mění-li se tak rychle celý povrch Kvarty, naši mapu můžeme uložit do musea.“

Letadlo opustilo průliv a octlo se nad velkým poloostrovem sousedního světadílu, který byl na mapě označen jako Geosie — na počest rodné Země. Pestré pobřežní pralesy brzy vystřídala poušť s bělostným pískem. S dvou stran ji svíraly pahorkatiny, které pozvolna přecházely v nedohlednou stepní rovinu.

„Smutná krajina — ještě štěstí, že ji za mne pozorují filmové kamery,“ řekla znaveně Alena a zahloubala se do mapy.

„Na obzoru se, tuším, objevily lesy,“ vyrušil Severson tichou společnici z myšlenek. Nasadila si k očím dalekohled a přikývla:

„Máš pravdu. Rovinou teče nějaká řeka a za ní začínají pralesy… Zahni víc vlevo — zahlédla jsem něco podezřelého,“ vykřikla překvapeně.

Šipka se sklonila k levému křídlu a zamířila k velkému ohbí řeky.

„To je úžasné — stavby — podívej se,“ podala rychle Seversonovi dalekohled.

„Mám přistát na řece?“ zeptal se muž, sotva zahlédl podivné stavby. „Víš, co to znamená? Objevili jsme civilisovaná obydlí skutečných Kvarťanů. Jednoho jsem dokonce zahlédl nedaleko podivných spirálovitých konstrukcí… Hurááá.“

Alena mu vytrhla dalekohled z ruky.

„Dva — vidím dva,“ křičela radostně. „Vznes se trošinku výš — bojí se nás, schovávají se do pyramid, nebo co to tam mají…“

„Mám tedy přistát na řece?“ opakoval Severson otázku, nespouštěje oči se záhadné osady. „Nebojíš se, že nás sestřelí jako nepřátelské letadlo?“

„Myslíš?“ podívala se na něho Alena polekaně. „Na to jsem dosud ani nepomyslela… Okamžik, poradím se s Navrátilem…“

Navrátil uvítal zprávu o neznámé osadě stejně radostným hurá, jako Severson. Ale pro přistání nebyl.

„Neznáte hloubku řeky ani Kvarťany. Sami se tam nepouštějte. Vypravíme se k nim po vašem návratu. Možná, že objevíte cestou i velká moderní města…“

Šipka se vznesla opět do výše a zamířila k jihu, k vysokému horstvu s oblými pravidelnými vrcholky. Alena chvějící se rukou pečlivě zanesla do mapy první civilisovanou osadu Kvarťanů. Pak vyndala z aparátu automaticky vyvolané snímky a zasněně si prohlížela nezvyklé stavby se spletitými konstrukcemi.

„Víš, z čeho mám největší radost?“ zeptala se po chvíli. „Že naši sousedé jsou velmi podobni nám, lidem. I pod lupou jsou sice na těchto snímcích příliš malincí, ale i tak se dá dobře rozpoznat, že mají hlavu, dvě nohy a dvě ruce jako my…“

Čtrnáct dní bydleli zločinci v letadle, zakotveném v rokli pod kaskádami utuhlé lávy. Vymýšleli si nejrůznější hry, aby zkrátili dlouhou chvíli, a bezstarostně otvírali konservu za konservou. Občas se vypravili do močálů, aby se pobavili střelbou do ještěrů a skuhrajících dlouhonohých ptáků. Kraus však brzy zpozoroval, že zásoby rychle mizí.

„Rozum do hrsti, mládenci, a pěkně hupky na pouť za místními zdroji potravin,“ řekl rozhodně. „Už jsme se nalenošili víc jak dost — zanedlouho bychom si hlady okusovali nehty. Nejprve prozkoumáme plody rostlin — podle banánů soudím, že určitě najdeme další jedlé druhy. Potom ochutnáme maso zdejších ptáků…“

„Fuj,“ skočil mu do řeči McHardy. „Takovou potvoru bych do úst nevzal…“

„…a zemřel raději hlady,“ ujal se slova opět Kraus. „Ještě budeš rád, když ti zůstane aspoň to.“ Chvíli se dohadovali, až se rozhodli, že se nejdříve podívají hlouběji do hor.

K velké radosti objevili pod úpatím první strmé velehory malé horské jezírko s bujnou květenou kol dokola. Na plochém skalním útesu nad vodou odpočívali bělokřídlí ptáci, připomínající naše plameňáky. Dva z nich ihned ulovili a vydali se na průzkum pralesa na břehu jezírka. Postupovali hlouběji a hlouběji, až se octli v širokém údolí, které se rozestupovalo do nedohledné roviny.

„Úplný ráj — nic lepšího jsme si ani nemohli přát,“ pochvaloval si krajinu Gruber. „Ani ještěři nás tu neotravují…

Cestou zpět nasbírali plné torny nejroztodivnějších plodů a nasypali je do gumového člunu, který vtáhli na okraj pralesa. McHardy hned podrobil plody první chemické zkoušce. Z celé hromady vybral asi pět, které se zdály bez závady. Obsahovaly podobné látky, jako jedlé plody na Zemi.

Dlouho nad nimi seděli v rozpacích. Žádnému se nechtělo začít s ochutnáváním.

„Ať to zkusí nejprve Kraus — má už zkušenosti s banány…“ navrhl škodolibě Gruber. Kraus si ho změřil přivřenýma očima:

„Já se snad opíjel? — Ale někdo to začít musí, jinak tu budeme sedět až do večera. Ať rozhodne los…“

Losovali, losovali — až se pohádali. Každý z tahajících tvrdil, že byl vylosován podvodně.

„Zbabělci,“ mávl Kraus opovržlivě rukou a opatrně se zakousl do švestkově modré bobule. „Je sladká — a docela příjemná,“ prohodil spokojeně a rychle polkl celý plod. McHardy a Gruber s napětím očekávali, co se bude dít…

Odvážná zkouška dopadla nad očekávání dobře. V poledne vraceli se zločinci s plnými žaludky výživné sladké dužiny… Ještě tentýž den přestěhovali Vlaštovku na jezírko. Upevnili ji lany ke kmenům mohutných stromů, které zároveň svými košatými korunami vytvářely ideální skrýš před zvědavými zraky nevítaných návštěvníků ze vzduchu.

Druhý den zjistili, že i maso bílých ptáků je jedlé. Nepříjemnou chuť napravil McHardy silným kořením — a k obědu předložil svým kamarádům vonící pečeni. Po mnoha letech se zakousli do přirozeného čerstvého masa…

„Máme z pekla štěstí,“ pochvaloval si Gruber. „Lepší místo bychom nenalezli ani na Zemi. Připadám si tu opravdu jako v ráji — pečení krocani nám tu málem létají do úst. A jak jsme tu krásně schováni! Se tří stran nás kryjí nedostupné hory a také údolí je dobře uzavřeno pralesem. Jsme tu pěkně v závětří — a ještěři ať si dělají co chtějí. Ba ani Kvarťanů a našich kolegáčků se bát nemusíme. Kdyby nám stokrát proletěli nad hlavou, neobjeví nás. Ať se tam jen lopotí se stavbou. Nám to nevadí — my teď máme dovolenou…“

Kraus netrpělivě mávl rukou, jako by zaháněl chmurné myšlenky.

„Nerad bych, aby ta naše dovolená trvala věčně. Životní podmínky jsou tu skvělé, to je pravda, ale jak to všechno nakonec skončí? Tam ti se nakonec dostanou domů. Buď se jim podaří opravit Paprsek nebo podat zprávu pomocí gravitace. Se Země jim pak určitě přijdou na pomoc — a my tu zůstaneme navždycky uvězněni.“

„A není lepší takovéto vězení — ve volné přírodě — než pohodlný pobyt na šibenici?“ zeptal se ironicky McHardy. „Jen si nepřipouštěj žádné starosti a buď rád, že jsi rád. Najednou je ti teskno po domově… Od kdy, prosím tě, jsi sentimentální? Hlavně, že se nám tu daří dobře — a na ostatním nezáleží…“

„Uvidíme, jak budeš zpívat za deset, za dvacet let. A co budeš dělat, až zestárneš? Já tu v žádném případě zůstat nemíním…“

„A co chceš dělat?“ zeptal se překvapeně Gruber.

„Buď se nějak propašuji do letadla, které poletí na Zemi, nebo se pokusím probít se zpět na Vlaštovce.“ McHardy zavrtěl hlavou.

„Nesmysl. S tou se nanejvýš dostaneš k několika sousedním planetám. Za pár let by se ti proměnila v letící rakev. Raději bychom to jednou měli zkusit s Kvarťany, jak to máme původně v plánu. Rozhodně jsme chytřejší než oni, i s těmi jejich nesmyslnými pokroucenými konstrukcemi. Za nějaký čas si z nich uděláme poslušné otroky, kteří nám postaví nádherné mezihvězdné letadlo. A pak se teprve vrátíme domů — jako páni. A navíc vezmeme s sebou armádu dobře vyzbrojených vojáků, které budeme z nové africké skrýše posílat na výboje po celé Zemi…“

„A co, když ti skuteční Kvarťané jsou opravdu neviditelní?“ namítal Gruber. „Možná ovládají už přírodní zákony natolik, že se úmyslně dělají neviditelnými…“

„Láry fáry. Napřed se tam podívejme a pak uvidíme. Nejprve by se tam mohl vypravit jen jeden z nás — na výzvědy. Ty jsi z nás nejodvážnější,“ obrátil se McHardy ke Krausovi.

„Proč zrovna já?“ zrudl Kraus ve tváři „Nejsi zrovna hloupý. Proč já mám za tebe tahat kaštany z ohně? Já vím — Američané už dávno měli sto chutí bojovat až do posledního Němce. Buď tam půjdeš ty, nebo půjdem na výzvědy všichni tři. Ostatně — kdo tu rozkazuje? Pořád ještě jsem tu vůdcem já. Vypravíme se tam společně, a hned zítra. A basta. Komu se můj rozkaz nelíbí, tak ať jen řekne…“

Hádka se protáhla až do večera. McHardy i Gruber navrhovali odklad, ale Kraus neustoupil.

„Vypravme se tam tedy na člunu a Vlaštovku nechme na jezeře. Bude to méně nápadné,“ řekl konečně McHardy, když viděl, že není jiného východiska. Kraus byl zatím pro něho větším nebezpečím než neznámí tvorové…

Po neklidné noci vyrazil člun na cestu. Uprchlíci propluli roklí a rozsáhlými močály a po proudu se brzy dostali k veletoku. Aby je nestihly valící se kalné vody, drželi se stále při břehu.

„Musíme si chvíli odpočinout, nemohu už dál,“ prohlásil před velkým zákrutem McHardy a upustil veslo. „Trošinku bychom se měli posilnit…“

„Já vím, ucítili jste vůni banánů,“ ušklíbl se Kraus. „Ale buďsi, pochutnejte si. Stejně bych vás jinak do osady nedostal. Takhle si aspoň dodáte trochu odvahy.“

Člun opět vyrazil vpřed. Za velkou zátočinou se na druhém břehu objevila osada neviditelných. Kraus přirazil ke břehu.

„Skryjeme se v pralese a počkáme do večera. Za tmy se snáze dostaneme do osady.“