Planeta tří sluncí

10. TŘI DUHY

Hladina Naděje o něco klesla, ale její proud se stále ještě valil směrem k moři. Navrátil, Cahén a Scheiner stáli na břehu a netrpělivě pohlíželi do míst, kde se řeka ztrácela za skalním útesem.

„Už jedou!“ zvolal radostně Scheiner a nasadil si k očím dalekohled.

V zákrutu se objevil gumový člun, řízený Fratevem — a hned za ním připluly další. Výprava se držela při břehu, protože čluny byly plně naloženy a uprostřed Naděje se hnal nebezpečný proud s hlubokými víry.

„První výpravu máme již doma. Jak jste přenocovali?“ uvítal Navrátil unavené vědce.

„A jaká byla plavba? Nevykoupali jste se?“ zeptal se nedočkavě Cahén.

„Co říkali Kvarťané, když jste se utábořili v jejich obydlí?“ smál se Scheiner.

Výprava zatím přistála a vědci vytáhli čluny na břeh.

Fratev roztáhl ruce, vypjal hrudník a protáhl se.

„Všude dobře, doma nejlíp,“ usmál se. „Do smíchu nám někdy nebylo, ale jak vy říkáte, soudruhu Navrátile — veselo musí být, i kdyby Turci stáli před branami města…“

„Všechno nám povyprávíte, — nejprve si však běžte odpočinout, připravili jsme vám skrovné občerstvení. To víte — jako naše Alenka vařit neumíme,“ omlouval se Navrátil. „Jen běžte, zavazadla odneseme sami, viďte, chlapci?“ obrátil se k Scheinerovi a Cahénovi.

„To zase ne,“ protestoval Fratev. „Soudružkám pomozte, ale já si svá zavazadla odnesu sám…“

„Nechte ho, chce vás překvapit,“ zašeptala Alena Navrátilovi a rozesmála se.

Ve společenském sále se členové výpravy zarazili — a hned nato se ozvalo radostné: Hurááá! Strážci domova totiž dokonale změnili vzhled celé jeskyně. Místo jednoduchých, narychlo vyrobených židlí rozestavili kolem nízkých stolků pohodlná křesla a na stěny pověsili několik skřínek.

„To je nádhera!“ radoval se Fratev. „Že nám to nenapadlo hned! Ale — tisíc kráterů — na co si sedneme, až poletíme s Šipkou na výlet?“

„Nu přece — na podlahu,“ žertoval Scheiner.

Po přestávce rozložila Molodinová na stole několik fotografií.

„Tak tohle jsou ti naši Kvarťané…“ řekla pomalu. „Vím, že se už nemůžete dočkat, až je poznáte…“

Fotografie kolovaly z ruky do ruky.

„Připomínají mi spíše naše opice než lidi,“ řekl Navrátil zadumaně.

„Jak vidím, jsou bosi,“ poznamenal Cahén. „Kde se tedy vzaly ty stopy pod skalním útesem, o kterých jste nám podali zprávu? Tvrdili jste přece, že svým tvarem připomínají stopy člověka v moderní obuvi…“

„Ano, zcela tak,“ přikývla Molodinová a z aktovky vytáhla další fotografii. „Zde jsou — posuďte sami. Ani nám to nešlo do hlavy. V jeskyních jsme se přece jasně přesvědčili, že létající Kvarťané jsou docela primitivní tvorové, asi na rozhraní našich lidoopů a opolidí. Používají sice již oheň, ale získávají jej pouze z hořících stromů, které zapálil blesk. Aspoň se tak domníváme, protože žádná křesadla ani nic podobného jsme v jeskyních nenašli. Jedinou věcí, kterou se Kvarťané odlišují od zvířat, jsou naprosto primitivní nástroje. Jsou to jen nepatrně opracované nerosty a části větví. Ostatně — přivezli jsme je s sebou, můžete si je prohlédnout. Jinak se Kvarťané zabývají hlavně vášnivým sběratelstvím. Zřejmě je láká všechno lesklé a nezvyklé, protože jejich obydlí jsou přeplněna kusy jantaru, křemene, zlata a pestrých úlomků čediče…“

„Po nějaké vyšší kultuře jste tedy nenašli ani stopy?“ zeptal se zklamaně Navrátil.

Molodinová chtěla již odpovědět, ale Fratev ji zadržel:

„Okamžik — slíbila jste mi, že překvapení číslo jedna oznámím já. Hned jsem zde…“ Odběhl — a za chvíli se vrátil s nějakým balíčkem pod paží. Položil jej na stůl a pomalu odmotával plátno, ve kterém byl zabalen.

„Nejcennější kusy z kvarťanské sbírky,“ prohlásil slavnostně, když se před překvapenými vědci objevily dva podivné předměty: jemně opracovaný kus průhledné hmoty a velká střepina, utržená z kovové desky.

Navrátil vzal do ruky nejprve průhledný předmět a pozorně ho prohlížel.

„Tohle přece nemohla vytvořit sama příroda,“ řekl po chvíli rozhodně. „Připomíná mi to naši čočku. Je vybroušena s naprostou přesností…“

„A je složena z více vrstev, podívejte se,“ ukázal Severson na místo, kde byla čočka poškozena nárazem.

„Není to součást našeho Paprsku?“ napadlo Scheinerovi. „Je docela možné, že meteor srazil čočku i střepinu na planetu…“

„Ne, to není možné,“ rozhodně odporoval Navrátil. „Tak nezvyklý tvar čočky jsme při stavbě Paprsku vůbec nepoužili…“ Pozorně si prohlédl kovovou střepinu a zavrtěl hlavou:

„Ani tato věc není z našeho letadla. Takovéto slitiny jsme určitě nepoužili. Alenko, prozkoumejte, prosím vás, střepinu chemicky…“

„Myslím, že je to zbytečné,“ namítal Watson. „Paprsek obíhá kolem Kvarty rychlostí osm kilometrů za vteřinu. Nejméně stejnou rychlostí letěl meteor. To znamená, že ani jediná součást letadla se nemohla dostat dolů neporušena. Prostě by shořela v atmosféře…“

„Skutečně, máte pravdu — neuvědomil jsem si to hned… V tom případě je však jasné, že oba předměty byly vyrobeny na Kvartě. Jak se to srovnává s primitivním životem létajících Kvarťanů?“

„Stopy pod skalním útesem i čočka a střepina nám dokazují, že kromě létajících Kvarťanů žijí tu někde ještě daleko vyspělejší tvorové, které jsme dosud neobjevili,“ uvažovala Molodinová.

Fratev obracel střepinu v ruce, přejel si rukou po černých kučeravých vlasech a poškrabal se na zátylku:

„Pro pět ran do vran, to je pěkné nadělení. To se zase máme na co těšit. Nejprve se ženeme za fatou morganou a místo světel velkoměsta najdeme svítící prales, pak zase pronásledujeme létající lidi a objevíme primitivního tvora na rozhraní mezi člověkem a opicí. A teď dokonce zjistíme, že někde za humny číhají na nás válkychtiví neznámí lidé se zatraceně vyspělou technikou…“

„Kdybych se na vás nedívala, myslela bych, že to mluví Gruber nebo Kraus,“ pohoršovala se Molodinová. „Proč myslíte, že jsou válkychtiví — jak vás to napadlo?“

„Docela prostě,“ usmál se Fratev. „Prohlédněte si tuhle střepinu důkladněji. Z čeho asi je? Z nějaké dětské hračky? Určitě ne! Ať mne cyklon smete s povrchu kvarťanského, jestli to není zbytek roztrhlého granátu!“

„Opravdu,“ souhlasil Severson. „Fratev má rozhodně pravdu. A co dělají naši cestovatelé po Naději? Objevili něco zajímavého?“

„Zatím ne mnoho.“ Navrátil se podíval na hodinky. „Tak jsme se rozpovídali, že jsem na ně málem zapomněl. Měli jsme je volat již před půl hodinou. Soudruhu Cahéne, buďte tak laskav.“

Cahén zapnul vysílač a několikrát opakoval výzvu.

„Vlaštovka se nehlásí,“ řekl zklamaně a předal sluchátka Navrátilovi. Ale ani ten neměl více štěstí.

„Něco není v pořádku — stále se nehlásí.“

Fratev rozrušeně povstal z křesla.

„Nač čekat, musíme jim jít na pomoc. Je docela možné, že je Kvarťané přepadli…“

V podzemním obydlí nastal shon.

„Připravte rychle Šipku ke startu,“ požádal Navrátil Frateva chvějícím se hlasem.

„Co s Šipkou — je příliš neohrabaná. Mám lepší nápad. To je totiž naše překvapení číslo dvě. Pojďte, prosím, se mnou — ukáži vám něco…“

Navrátil sledoval Frateva a nechápavě kroutil hlavou. Zastavili se v jeskyni, ve které byla uložena helikoptéra.

„Vy jste našli všechny listy vrtule?“ vykřikl Navrátil radostně a Frateva objal. „Rychle do toho, neztrácejme zbytečně ani minutu.“ Za okamžik měli oba muži v rukou nářadí a pustili se do práce…

„Jen aby se jim nic nestalo — snad to všechno dobře dopadne,“ šeptala pobledlá Alena, když se helikoptéra vznesla do výše. Severson ji pohladil ruku a stiskl.

„Neboj se, určitě se jim nic nestalo. Jsou to přece chlapíci jak duby, ti se jen tak nedají.“

„Mlhy se už zvedly a viditelnost je dobrá,“ pootočil se Fratev v křesle u řízení helikoptéry. „Také vítr se už utišil, poletí se nám docela dobře.“

Severson si nasadil k očím dalekohled a prohlížel si krajinu. Zrak mu zabloudil do Údolí světel, ke kouřící sopce — a pak ke skalám, kde před několika hodinami objevili jeskyně létajících tvorů.

„Nespatřil jsem dosud ani jediného Kvarťana,“ prohodil zadumaně.

„Asi ve dne spí,“ uvažovala Alena. „To jejich huíí, které pokračuje v neslyšitelném ultrazvuku, není asi jejich řeč, ale orientační prostředek ve tmě — podobně, jako u netopýra.“

„Podívejte se —“ trhl sebou Fratev a ukázal vpravo. „Buď mne klame zrak, nebo jsou to skutečně obrovské sfingy.“

Nad břehem řeky se zvedaly k obloze čtyři téměř pravidelné bloky skal. Horní část kolosů připomínala obličeje lidí. Helikoptéra zamířila přímo k nim. Čím více se blížila ke skalám, tím více se podoba lidí ztrácela. Těsně u hlavy jednoho z bloků se helikoptéra zastavila ve vzduchu.

Fratev se zasmál.

„Příroda si s námi trošku zahrála na slepou bábu — nic víc. Člověk si už myslel, že přiletěl do Egypta a zatím jsou to jen podivně zvětralé vrstvy hornin.“

„Někde nedaleko odtud je určitě písečná poušť. Skály jsou ošlehány větrnou korosí,“ řekla Alena.

Helikoptéra pokračovala v letu nad řekou. Ráz krajiny se postupně měnil. Strmé břehy ustoupily rovině, která končila až na obzoru pásmem hor. Prales na obou březích neustále houstl. Místy nakláněly se nad hladinu řeky větve mohutných stromů, trčící vysoko nad úroveň pralesa. S obou stran přibírala Naděje přítoky, které jí nakonec proměnily v širokou řeku.

„Leťte o něco níž,“ požádal Severson Frateva, když se helikoptéra blížila k velkému pravoúhlému ohbí řeky. „Zdá se mi, že jsme u cíle cesty.“

„Proč?“ divil se Fratev. Při pohledu dolů se však zarazil.

„Víry…“ vydechl zděšeně. „Domníváte se, že v nich naši chlapci zahynuli?“

Helikoptéra visela těsně nad řekou, která vřela jak roztopený kotel.

„Nevěřím, že slepě vpluli přímo do vírů,“ dodával si Fratev naděje. „Určitě je přeskočili. Pro Vlaštovku to přece není žádný problém. Ostatně, zeptejte se Navrátila, zda ve svých zprávách o vírech hovořili.“

Severson zapnul vysílač. Odpověď tu byla za okamžik — a zapůsobila jako balsám. Vlaštovka víry šťastně proplula a klidně pokračovala v plavbě po Naději. McHardy, Gruber a Kraus nocovali asi šedesát kilometrů dál od vírů v zátočině, kde zakotvili. Ráno se vydali na další pouť. Teprve po další hodině zmlkli. Znamená to tedy, že se dostali nejméně ještě o devadesát kilometrů dál do vnitrozemí. Proud Naděje se podle jejich zpráv v ohbí rozděluje: až po víry teče řeka k moři, od vírů odtéká do vnitrozemí…

Helikoptéra pokračovala v letu těsně nad hladinou. Po stu metrech se řeka opravdu uklidnila a líně se vlekla rovinou do neznámých dálek.

„Čím to, že obzor před námi je tak nezvykle blízko? Vždyť jsme v rovině,“ divil se Severson.

Fratev posunul výškovou páku a helikoptéra začala stoupat.

„Podíváme se na to shora,“ řekl na vysvětlenou.

Vědcům se objevil nezvyklý obraz: Celá rovina končila vysokým schodem, pod nímž pokračovala močálovitou krajinou. V dálce žlutavě svítily v záři tří sluncí písečné duny.

Mohutná řeka se s velkým rachotem řítila přes vysoký rozervaný schod do nedohledné propasti, kde vytvářela neklidné jezírko. Z jezírka pokračovala vějířem drobných toků, které se klikatými čarami rozbíhaly na všechny strany.

„Ať jsem papež, jestli jsme se opravdu neoctli v Egyptě! Vždyť jsem vám to říkal — podívejte se jen: tohle je přece dokonalá nilská delta…“

„Jen jedno jí chybí — moře,“ namítala Alena. „Pokud mohu dalekohledem dohlédnout, vidím jenom poušt…“

„…Jako v Egyptě,“ trval Fratev tvrdošíjně na svém. Pojednou se chytl za hlavu:

„My tu filosofujeme a dole se možná odehrává velká tragedie.“

Helikoptéra začala prudce klesat k vodopádu. Alena i Severson pochopili, co měl Fratev na mysli. Přitlačili čela na stěny průhledné kabiny a se zatajeným dechem sledovali rozpoutaný živel pod sebou. Mohutný proud vody padal nejprve klidně — a pak se začal tříštit o skály a jako rozvětvená fontána prorážel zpěněné jezírko.

Helikoptéra klesala podél lesknoucí se vodní stěny k malému ostrůvku, který odolával náporu řeky.

„Zde na chvíli přistaneme. Podejte mi, prosím, skafandr, podívám se do hlubin,“ požádal Fratev a sotva helikoptéra dosedla na ostrůvek, vypnul motor. „Snad je ještě nalezneme živé. Mají dosti velkou zásobu kyslíku…“

Alena zoufale zamávala rukama:

„Snad se tu nechcete spustit do vody!? Nevidíte ty obrovské víry!?“

„Nebojte se, připoutáte mne na lano. V případě nebezpečí vám dám znamení elektrickým zvonkem. Přece tam chlapce nenecháme…“

Zatím co si Fratev navlékal skafandr, Severson vystoupil z letadla, při pohledu na řítící se vodopád zatočila se mu hlava. Drobounké kapičky roztříštěné vody vytvářely parná oblaka.

Těsně nad vrcholkem vodopádu se klenula nádherná duha — a těsně vedle ní další. A ta držela pod paží opět další duhu, o mnoho slabší, než ta první. Seversonovi se sevřelo hrdlo úzkostí. Zdálo se mu, že příroda postavila na hrob tří vědců poslední slavobrány — slavobrány smrti. Když Fratev vstoupil ve skafandru na teleskopické schůdky, Severson mlčky ukázal na nádherný úkaz. Fratev však zůstal ztrnule stát a upřeně se díval před sebe.

Severson se ohlédl. Překvapením se mu podlomila kolena. Asi padesát metrů od ostrůvku trčela z vody hlava obrovského ještěra.

„Dvanáctinohý had!“ vykřikl Fratev a jediným skokem byl opět v letadle.

Ještěr se pohnul směrem k ostrůvku, ale za okamžik zůstal nerozhodně stát.

Severson se vzpamatoval z prvního úleku a rychle se otočil, aby se rovněž zachránil v helikoptéře. K jeho úžasu se již vznášela ve vzduchu. Zahlédl ještě, jak Alena skočila k Fratevovi a zápasila s ním o hlavní řídicí páku. Opuštěný muž klesl k zemi. Pomalu se ohlédl. Ještěr se stále ještě nehýbal. Trošinku jen zvedl hlavu a zašilhal po helikoptéře. Pak se náhle otočil a rychlými kmihy plul k nějakému trsu modrošedých chaluh, které se komíhaly ve zpěněné vodě. Otevřel širokou tlamu a celý trs zmizel v jícnu dlouhého krku. Helikoptéra ani Severson již ještěra nezajímali. Doplaval k mělčině a loudavými kroky lezl přes močál, porostlý rákosím a velkými přesličkami. Vyrušil tu několik ptáků s neúměrně velkým zobákem a blanitými křídly. Jako šipka se vrhli do vzduchu a zakroužili nad jeho hlavou. Nevšímal si jich. Kolébal se dál, k malé tůňce, ve které rostly tytéž modrošedé chaluhy.

„Podivné — mají tutéž barvu jako naše skafandry,“ blesklo Seversonovi hlavou. Byl tak zaujat ještěrem, že se přímo lekl, když nad ním zašustily vrtule helikoptéry. Zůstala stát ve vzduchu kousek nad ostrůvkem. Hned nato se otevřely dveře kabiny a objevil se v nich Fratev. Byl bledý jak stěna.

„Odpusťte, kamaráde, že jsem vás tak zrádně opustil. Já nešťastník vás málem nechal zabít,“ řekl zoufale. „Nevím, co se to se mnou stalo — najednou se mi vhrnula krev do hlavy, ztratil jsem rozvahu. Po všech těch vzrušujících událostech jsem přišel o nervy…

„Leife, pojď rychle nahoru!“ vykřikla Alena z řídicí kabiny. Sotva se Severson octl uvnitř, předala řízení Fratevovi a Seversona vroucně objala.

„Drahý — nezlob se na něho…“ zašeptala. Fratevovi naskočily na čele rudé žíly. Ruce na pákách se mu tak chvěly, že letadlo stoupalo trhavými pohyby. Severson se k němu sklonil a jemně mu položil ruce na ramena.

„To nic — to nic — to se může stát každému z nás,“ řekl tiše a pohybem hlavy naznačil, že by se rád ujal řízení…

Helikoptéra se dlouho vznášela nad jezírkem pod vodopádem. Ještěr se stále vzdaloval, až se ztratil z dohledu v houštinách podivných obrovských přesliček, které místy trčely přímo z vody.

„Rychle dolů — než se ještěr vrátí — ponořím se na dno jezírka,“ obrátil se Fratev k Seversonovi. Oči mu tak horečnatě plály, až se ho Alena lekla.

„Nedovolím,“ řekla rozhodně. „V hlubinách může číhat další ještěr, nebo ještě něco horšího.“

„Půjdu!“ zvolal Fratev umíněně. „Na mém životě nezáleží — jsem stejně darebák. A dole trpí tři poctiví lidé… Zahynou!“

Nastalo děsivé ticho. Jen vodopád hučel svou nekonečnou píseň…

„Já se potopím!“ řekl konečně Severson a lehce posadil letadlo na ostrůvek.

„A já s tebou! Chtěla jsem se právě přihlásit,“ uchopila ho Alena za ruku.

„Ne, ne — to nepřipustím!“ vykřikl Fratev a opřel se zády o dveře kabiny, aby nikdo nemohl vystoupit. „Musím odčinit svůj zločin.“

Severson se na něho chvíli bezradně díval. Pak pokrčil rameny.

„Nebudeme se hádat. Při sebepodezřelejším hnutí dejte znamení — vytáhneme vás…“

Fratev si přivázal k noze bedýnku s nářadím a bez dalšího rozmyslu skočil do vody. Lano, na kterém byl připoután, tak sebou trhlo, že málem strhlo Alenu i Seversona do hlubin.

„Zešílel,“ řekl dutým hlasem Severson a povzdychl si. „Zdá se mi, že má horečku. Všimla sis jeho očí?“

Alena mlčky přikývla a sklopila oči. Po tváři jí pomalu stékaly slzy.

„Jen aby se mu nic nestalo — neslyšel jsi zvonit?“ škubla s sebou polekaně.

„Ne — to se ti jenom zdálo — zachovej klid, proboha tě prosím,“ objal ji Severson kolem ramen.

Fratev se zatím dostal až téměř ke dnu. Vířící voda s ním házela s místa na místo, takže se nemohl zachytit útesů, které vystupovaly z kamenitého dna. Chvílemi se tak nebezpečně přiblížil ostrému skalnímu hrotu, že beznadějně zavřel oči a se zatajeným dechem očekával úder.

Konečně jím vír mrštil do trsu chaluh, kde se mohl zachytit. Sešplhal po nich ke dnu a nohama se pevně přidržel velkého balvanu. Rozhlédl se. Po letadle nebylo nikde ani stopy. Rozsvítil reflektor, umístěný na prsou a rychle se otáčel, aby tak dal trosečníkům znamení. Zastavil se a znovu prohlížel všechny kouty zelenavé hlubiny.

Když ještě několikrát bezvýsledně opakoval světelné signály, rozplakal se.

„Kdyby byli živí, odpověděli by mi. Letadlo se rozbilo o dno — všichni zahynuli…“

Jeho zaslzelý zrak padl na podivný předmět, který ležel několik kroků od něho. Sklonil reflektor — a ustrnul. Mezi balvany krčil se velký krab s dlouhýma zubatýma nohama a ošklivou hlavou. Fratevovi vystoupl na čele studený pot. Již chtěl stisknout tlačítko zvonku, když tu mu ujelo dno pod nohama. Než se vzpamatoval, byl již v náruči Seversona. Silnými pažemi ho zvedl do výše a rychle ho vsunul do otevřených dveří helikoptéry. Alena ho posadila do křesla — a již tu byl i Severson. Rázně za sebou přibouchl dveře a skočil k řídicím pákám. Za okamžik se letadlo vznášelo ve vzduchu.

Fratev brzy poznal příčinu spěchu. Hadí ještěr se totiž rychle vracel k vodopádu. Klopýtal přes povalené kmeny obrovských přesliček a chvílemi se ponořoval do hlubokých tůní.

Když se přiblížil k travnatému ostrůvku, bahnitá půda se pod jeho vahou rozevřela jako jícen sopky. Křečovitě sebou škubal a mlátil dlouhým ocasem kolem sebe, až bahno létalo na všechny strany, ale marně. Klesal do bahna stále hlouběji a hlouběji. Již trčela jenom obludná hlava s vytřeštěnýma očima, ale i ta nakonec zmizela v útrobách bezedné bažiny.

Fratev sledoval celý výjev netečně.

„V hlubinách pod vodopádem Vlaštovka není,“ řekl konečně zemdleně. „Skončila asi stejně tragicky, jako ještěr. Strašné…“ chytl se za hlavu.

„Prohlédněme bažiny — možná objevíme nějaké stopy,“ navrhl Severson.

Helikoptéra se snesla níž a zamířila k místům, kde se řeka proměňovala v mnoho drobných potůčků. Bujná vegetace hrdinně odolávala neúprosně postupující vodě. Zvuk letadla vyplašil z houštin podivné ptáky s velkou hlavou a drobná zvířata nejrůznějších velikostí a tvarů.

Asi po dvaceti kilometrech ustoupily bažiny obrovské nedohledné poušti. Potůčky se v sypkém písku měnily v praménky — až úplně zanikly. A s nimi zmizela v bezedné poušti i řeka Naděje.

„Je to marné — poušť ani bažiny nevydají nám už nikdy své tajemství,“ řekla dutě Alena. „Vraťme se.“

„Ne, ne, musíme je najít — nenecháme je přece zde — v neznámých končinách vesmíru,“ vykřikl zoufale Fratev a skočil k Seversonovi. Alena ho uchopila za ruce.

„Vy máte horečku!“ zhrozila se. Teď teprve se mu podívala pozorněji do obličeje. Oči měl oteklé a kalné a na čele se mu perlily kapky potu. Cukl sebou, aby si uvolnil ruce, ale ztratil rovnováhu a padl na podlahu kabiny, kde zůstal v bezvědomí. Alena mu rychle rozepnula blůzu i košili a pokoušela se přivést ho k vědomí umělým dýcháním. Marně.

„Srdce mu bije nepravidelně! Rychle domů!“ zvolala zoufale.

„Hledají nás — poslechni si,“ nabídl Gruber sluchátka McHardymu.

McHardy chvíli poslouchal a zasmál se:

„Jen ať si nás hledají, domnívají se, že jsme zahynuli v bažinách. Počkejte — teď jsem zaslechl něco zajímavého… Fratev těžce onemocněl. Alena to právě oznamuje Navrátilovi. Má vysokou horečku…“

Gruber viditelně pobledl.

„Tedy přece jsou zdejší viry a bakterie našemu zdraví nebezpečné?… Máme dost léčebných prostředků, Krausi?“

„Nejsem přece hlupák — se vším jsem počítal. Ovšem — elektronový mikroskop jsem do letadla přenést nemohl, to uznáš.“

Kraus si přejel rukou po čele a protřel si oči.

„Teď si vzpomínám; na sousedním světadíle jsem přece objevil kulturní stavby Kvarťanů, ty s těmi silnicemi…“ Sáhl do kapsy a vytáhl fotografii složenou v půli. McHardy se při pohledu na ni usmál.

„Úplně jsem na ni zapomněl. Nediv se, bylo to právě v době, kdy jsem objevil zprávy v gravimetru… Co chceš učinit? Navštívit Kvarťany?“

„Tak zhurta to nepůjde. Ale myslím si, že bychom měli při nejmenším přistát někde nedaleko, abychom je mohli pozorovat — eventuálně s nimi později navázat spojení na dálku…“

„Jak dopadla prohlídka?“ zeptala se nedočkavě Molodinová. Alena si nervosně pohrávala s knoflíkem na bílém plášti.

„Po virech jsme nenašli ani stopy. Zjistili jsme pouze prudký zápal mozkových blan. Horečky jsme už srazili — pacient je mimo nebezpečí…“

„Tedy — příčina nemoci nezjištěna,“ řekl pomalu Navrátil. Cahén se klepl do čela a vzrušeně vstal.

„Už to mám. Že jsme na to mohli zapomenout! Zápal mozkových blan je určitě způsoben zářením tří sluncí! Vzpomeňte si jen na Afriku — kolik Seveřanů tam onemocnělo stejnou nemocí… Ačkoliv tu nejsme přímo na rovníku, svit tří sluncí je nám nebezpečný i když jsou slunce schována za mraky. I v Africe musí Seveřané nosit ochranné helmy stále — za každého počasí.“

„Máte pravdu,“ souhlasil živě Navrátil. „Obávali jsme se virů — a zatím nás zákeřně napadly ultrafialové paprsky. Doufejme, že varovný Fratevův případ bude poslední. Okamžitě si musíme vyrobit takové helmy, aby nás bezpečně chránily…“