Planeta tří sluncí

2. V SLUNEČNÍ SOUSTAVĚ CENTAURA

V klubovní místnosti je ticho, ačkoliv tu sedí několik vědců. Před chvílí se hovořilo o životě na Zemi — a teď všichni vzpomínají na vlast a domov.

„Vidím, že vás povzbudí jedině poesie,“ usmál se Wroclawski a začal recitovat:

„Vy znáte Nerudu?“ divil se akademik Navrátil. „Znám — a dobře. Dokonce vím, že v jedné básni hovoří o cíli našeho letu. Poslechněte si:

„A my teď za Alfu můžeme odpovědět: Ano, dětiček-planet mám dost, celých osm!“ zasmál se Navrátil. „Neruda jistě netušil, že jeho verše z Písní kosmických budou recitovány právě v těch vesmírných dálkách, o kterých zpíval…“

„Pozor, pozor, důležitá zpráva pro všechny členy posádky! Právě jsme proťali dráhu planety Oktávy. To znamená, že vstupujeme do sluneční soustavy hvězdy Alfa Centaur A,“ hlásí slavnostně inženýr Fratev, který je nyní hlavním pozorovatelem Paprsku. Jeho hlas je přenášen do všech místnosti mezihvězdného letadla.

Jako zázrakem opouští všechny únava z několikadenní usilovné práce. Čím více se Paprsek blížil třem jasně zářícím hvězdám, tím bylo zapotřebí složitějšího a přesnějšího pozorování. Vědci trávili všechen čas v pozorovatelnách, u měřicích přístrojů a v observatoři. V poměrně krátké době museli přesně propočítat dráhy všech osmi planet, které během letu objevili u Centaura A. Jak nedocenitelným pomocníkem jim byl při této práci „mechanisovaný mozek“ českého vědce Svobody! V několika minutách dával propočty, které by jinak trvaly léta.

Ještě před příletem do sluneční soustavy bylo nutné planety zvážit, změřit, zjistit jejich teplotu a složení atmosféry.

Akademikové Navrátil a Čan-su se ujali dalšího důležitého úkolu. Pomocí radiolokátoru pronikají atmosféry planet a studují jejich povrch. Fratevovo hlášení je zastihlo u obrazovky astrotelevisoru. Pozorně si právě prohlížejí snímek planety Tercie, která dostala jméno — stejně jako ostatní planety této neznámé sluneční soustavy — podle pořadí vzdálenosti od slunce.

„Zdá se, že přirovnání Tercie k naší Zemi — která je rovněž třetí planetou od Slunce — nějak pokulhává,“ poškrabal se Čan-su na temeni hlavy. „Moře, moře — sem tam malý ostrůvek — a zase moře. Moc místa tam pro rostlinstvo a vyšší tvory nezbývá…“

„Ani mne to příliš nepřekvapuje,“ řekl tiše Navrátil, aniž odtrhl zrak od snímku planety. „Je sice pravda, že se Centaur A svou svítivosti, teplotou, vahou i velikostí velmi podobá našemu Slunci. Ale nesmíme zapomínat, že Centaur je trojhvězdí, zatím co naše Slunce je zcela osamoceno. To znamená, že na planety této sluneční soustavy působí ještě další dvě slunce, které jsou poměrně nedaleko. Z toho lze usuzovat, že nejlepší podmínky pro vyšší formy života by mohla mít planeta vzdálenější od Centaura A — buď Kvarta, nebo Kvinta.“

Akademik Čan-su místo odpovědi stiskl jednu z páček televisního telefonu:

„Soudruhu Cahéne, zaměřte, prosím, radarové impulsy na planetu Kvartu.“

Navrátil se otočil k oknu. Na jeho tvář dopadla záře vzdáleného slunce.

„Domnívám se, že je zbytečné, abychom čekali, až se nám impulsy vrátí,“ řekl zadumaně. „Prima, Sekunda ani Tercie nám mnoho naděje nedávají. Nebylo by lépe, kdybychom přímo zamířili ke Kvartě a prohlédli si ji na vlastní oči?“

„Také jsem na to myslel,“ usmál se Čan-su. „Stejně se už blíží okamžik, kdy přistát musíme tak jako tak. Molodinová si stále stěžuje, že je třeba doplnit zásobu pohonné hmoty a nečekat na poslední okamžik…“

„Nuže dobrá. Svoláme konferenci celé posádky.“ Navrátil se sklonil nad šikmou desku s několika řadami obrazovek a stiskl červený knoflík. Na matnicích se postupně objevily tváře všech dobyvatelů vesmíru…

Navrátilův návrh byl jednohlasně schválen.

Akademička Molodinová připojila další návrh, aby jedno z pomocných raketových letadel se odpojilo od Paprsku a letělo současně na průzkumnou cestu k planetě Kvintě. Tím budou zjištěny podmínky na obou planetách najednou.

I s tímto návrhem souhlasili všichni. Rychle byly rozděleny úkoly: skupina akademika Navrátila vypracuje přesný plán letu na Kvartu. Řízení Paprsku se ujme jako kapitán akademik Čan-su. Vědecký průzkum bude řídit profesor Madarázs. Vysílací stanici na Paprsku si vezme na starost McHardy. Otázkou nyní zůstává, kdo se ujme funkce kapitána na pomocném raketovém letadle Vlaštovka.

„Let ke Kvintě jsem navrhla já,“ podotkla Molodinová. „Doufám, že budete souhlasit i s tím, abych se ho sama zúčastnila. Vím, ze bude nebezpečnější, než pohodlná cesta v mohutném Paprsku. Tím spíše chci převzít všechnu odpovědnost…“

Konference skončila. Znova se rozezpívaly „mechanisované mozky“ důmyslných počítacích strojů. Za tři hodiny byli již vědci s přípravnými pracemi hotovi.

Z trupu pomocného letadla vyšlehly rudé plameny a Vlaštovka se jako kuře od kvočny odpojila od Paprsku. Chvíli letěla souběžně s ním. Pak změnila kurs a zamířila ke Kvintě. Také mateřské letadlo vybočilo ze své dráhy…

McHardym někdo nešetrně zatřásl. „Probuď se konečně, ospalče! Zaspíš soudný den!“

„To jsi ty, Grubere? Co — co se děje?“ zamumlal polekaný spáč.

„Úžasné věci! Prober se konečně a dávej pozor, co ti řeknu. Představ si, že planeta Kvarta má podobné podmínky k životu jako naše Země. Před chviličkou jsem se o tom na vlastní oči přesvědčil u astrotelevisoru. Na planetě jsou pevniny a moře — a snímek prozrazuje hory a rostlinstvo. Celá posádka jásá. Svozilová tvrdí, že na Kvartě určitě žijí i vyšší živočichové — a není vyloučeno, že se tam setkáme i s lidmi.“

McHardy vyskočil z postele.

„To by znamenalo — to by znamenalo — že jsme u cíle! Že se náš plán splní do posledního písmene!“ Gruber položil prst na ústa.

„Tiše, tiše, kamaráde! Stěny mají uši. Ještě není čas, abychom mohli vytáhnout všechny trumfy. Věc musí uzrát. Zatím žádné hlouposti. Dosud jsme se s lidmi na Kvartě ještě nesetkali — a konečně, ani potom nemůžeme se jen tak bez všeho zbavit dobrých služeb posádky. Ať nám jen napřed připraví na Kvartě půdu!“

McHardy se škodolibě zasmál.

„Úplně souhlasím! Je vidět, že jsi dobrý diplomat. Nač bychom se pouštěli do boje s planetou sami tři, když nám v tom může pomoci řada schopných lidí! Na účtování s nimi je přece času dost.“

„A představ si, co bychom si počali, kdyby život na Kvartě nebyl vůbec pohodlný. Sami tři bychom se zpět na Zemi nedostali…“

„Nemysli hned na to nejčernější,“ mávl rukou McHardy. „Raději bychom se měli poradit, jak si v budoucnu rozdělíme funkce. Myslím, že tobě — při tvé rozhodnosti — by nejlépe slušela úloha státního tajemníka. Prostě bys řídil vládu, kterou sestavíme — pochopitelně — i ze zástupců lidí na Kvartě.“

Gruber se zamračil.

„Už vidím, kam míříš. Mně nabízíš státního tajemníka — a sám se chceš stát presidentem, viď? To my známe! Tak chytrý jsem já také! A jakou funkci bys přiřkl Krausovi, ty diktátore?“

„Důležitou. Může se stát ministrem války. Víš přece, že chceme-li planetu ovládnout, nesmíme ji na dlouho nechat žít v klidu. Divide et impera — rozděl a panuj, znáš to, ne? A potom: chtě nechtě přijde jednou chvíle, kdy se na Zemi začnou o Paprsek obávat a vypraví se mu na pomoc. Tím získáme další schopné bojové letadlo. Když je pak obě patřičně zatížíme atomovými zbraněmi, které nám jistě ochotně obyvatelé Kvarty vyrobí podle našeho receptu, můžeme se klidně vrátit na Zemi a lehce získat znova moc. Však i tam jsou našinci.

Dovedeš si představit — vládnout potom lidstvu zde i tam na Zemi? Uznáváš, že ministr války bude tu mít skvělé možnosti?“

„Máš to dobře vypočítáno, příteli. My se budeme pachtit s bůhví jakými lidmi — a ty si pěkně budeš sedět v pozadí a jen shrabovat, co my získáme. To by dokázal každý! Ale já si to takhle nepředstavoval. Pro tohle jsem se netrmácel tolik let vesmírem!“ Gruber se rázně otočil, vyšel z místnosti a bouchl za sebou dveřmi.

Paprsek se přiblížil k neznámé planetě Kvartě již natolik, že hnědězelené pevniny a temně modrá moře byla viditelná pouhým okem. Místy je přikrývala pásma neprůhledných mračen.

Navrátil a Čan-su zkoumali neznámé krajiny silnými dalekohledy. Většinu pevné země pokrývaly zelené lesy. Pobřeží, pokud byla viditelná, zdála se pustá, bez jediné stopy lidské činnosti. Ani na pevnině se dosud neobjevil jediný světlý bod, který by připomínal naše města.

„Přistaneme tedy na moři?“ zeptal se Čan-su.

Navrátil si protřel oči unavené dlouhým pozorováním.

„Domnívám se, že bychom udělali líp, kdybychom nepřistáli vůbec,“ řekl rozvážně.

„Proč? To snad nemyslíte vážně?“ zvolal překvapeně Čan-su.

„Promiňte, nevyjádřil jsem se dost přesně,“ usmál se Navrátil. „Pochopitelně jsem pro přistání — ale ne s Paprskem. Bylo by to příliš riskantní. Letadlo by se mohlo poškodit — a těžko bychom se pak dostali zpět — domů. Nikdo se tu přece nechce stát Robinsonem.“

„Vy tedy navrhujete, abychom Kvartu navštívili pouze v pomocných letadlech a Paprsek proměnili v jakýsi umělý Měsíc?“

„Ano, přesně tak. Získáme tak bez další námahy pohodlnou přestupní stanici ve vzduchoprázdném prostoru, z které můžeme snadno odstartovat domů nebo na další pouť. Paprsek nám zároveň může sloužit jako dokonalá observatoř — i jako radiostanice, která bude bez rušivých vlivů atmosféry přenášet naše zprávy na Zemi.“

Čan-suovi se rozzářil obličej.

„S tak dokonalým návrhem musí ovšem souhlasit všichni. Mám tedy dát Krausovi pokyn, aby zahájil přípravy?“

„To závisí přece jedině na vás,“ usmál se Navrátil a položil příteli ruku na rameno. „Jste teď přece naším kapitánem, kterému plně důvěřujeme…“

Brzy nato se otevřel boční východ a z letadla vystoupili do vzduchoprázdného prostoru muži v kaučukových skafandrech. Plavnými pohyby přiblížili se pomocí dlouhých lan k zadní části kolosu, kde jsou upevněna ještě tři pomocná letadla.

A již se otevřel i hlavní otvor pro nákladní zboží. Objevili se v něm dva muži, kteří táhli za sebou velký kovový plovák. Pro nezasvěceného diváka by byl tento výjev jistě překvapením, neboť muži zacházeli s těžkým kusem kovu jako s hračkou. Přiložili jej k trupu pomocného letadla a několika hbitými pohyby utáhli velké šrouby. A hned se vrátili pro další, až všechna tři pomocná letadla — Šipka, Sokol a Racek — byla vyzbrojena vodními lyžemi.

Celý Paprsek ožil jako podrážděné mraveniště. V několika okamžicích se všichni vědci proměnili v nosiče. Velmi by se mýlil, kdo by se domníval, že je tato práce nějak unavila. V meziplanetárních prostorech jsou i nejtěžší náklady téměř bez váhy. Není tu zemské přitažlivosti…

„Hlásím, že všechny potřebné nástroje jsou uloženy v Šipce,“ ozval se konečně Krausův hlas v řídicí kabině.

„Nezapomněl jste na vrtulník?“

„Je na svém místě.“

„A čluny jsou překontrolovány?“

„Ano, vše v pořádku. Nezjistili jsme závady.“

„Připravte tedy Šipku ke startu.“

O složení posádky raketového letadla Šipky musel rozhodnout los. Nikdo se neosmělil, aby se sám přihlásil k letu, ale každý po tom toužil. Vždyť výprava Molodinové na Vlaštovce letí jen na průzkumný let, ale Šipka má po prvé přistát na neznámé planetě!

Los padl na akademika Navrátila, profesora Madarázse, Cahéna, Svozilovou, Grubera a Krause. Kapitánem Šipky byl zvolen Navrátil.

„Šťastnou cestu — a mnoho srdečných pozdravů Kvarťanům,“ loučil se s poutníky Čansu.

„Brzy na shledanou!“ zvolal Navrátil ještě ze dveří rakety.

Otvor se neprodyšně uzavřel. Několik mužů odpoutalo rychle Šipku od kolosu. Atomové reaktory čekaly jen na povel, aby uvolnily obrovskou energii pro reaktivní motory. „Vpřed!“ pokynul Navrátil.

Letadlo vyklouzlo z objetí Paprsku a zamířilo dolů — k velkému živému globu.

Po dvou hodinách se již vznášelo sto dvacet kilometrů nad povrchem planety.

Šipka změnila nyní směr a chvíli letěla rovnoběžně s hladinou moře.

„Prohlédneme si nejprve celou planetu, což?“ obrátil se Navrátil ke Krausovi. „Filmový pás nám hodně pomůže při vypracovávání map — a snáze také najdeme nejvhodnější místo k přistání.“

Hlavní pilot mlčky přikývl na souhlas.

Hluboko dole se rychle střídaly pevniny s temnou hladinou moře. Na obzoru se v rudě prozářené atmosféře objevilo největší ze sluncí — žlutý Centaur A. Za necelou hodinu na to vyplulo nad horizont další slunce Centaur B, o něco menší, zářící oranžovou září. Nejmenší z družné trojice — krvavě rudá Proxima — objevila se až při letu nad druhou polokoulí.

„Pochybuji, že by Kvarťané znali sáně a lyže,“ žertoval Kraus.

„Také si to myslím,“ souhlasil Madarázs. „Po Arktidě ani Antarktidě není na planetě stopy. Zdá se, že tu sněhu mnoho neužijeme. Nebo snad je právě na celé „zeměkouli“ žhavé léto? Hádej, když se v těch podivných třech sluncích dosud nevyznáš!“

„Podívejte,“ ukázal Kraus prstem dolů. „Vidíte ten široký průplav mezi dvěma pevninami? To by bylo ideální místo pro přistání! Co o tom soudíte, soudruhu Navrátile?“

„Mohlo by být,“ potřásl akademik hlavou. „Kdo nám však zaručí, že se právě v těchto místech nerozbijeme o dno? Rozhodně se na něj musíme podívat zblízka.“

„Sneseme se tedy níž?“ zeptal se Kraus.

„Ano, klesejte až do dvou tisíc metrů nad mořem…“

Paprsek se zatím ustálil na rychlosti 8 kilometrů za vteřinu. Právě takovou rychlost potřeboval k tomu, aby se mohl proměnit v umělou oběžnici kolem Kvarty.

Trysky na zádi letadla utichly.

U přístrojů zůstala jen nejnutnější obsluha. Ostatní si sedli k televisorům a s napětím sledovali vysílání ze Šipky.

„Vzduch obsahuje kromě dusíku ještě helium, ale je zcela dychatelný,“ hlásí Svozilová. „Tlak tisíc metrů nad zemí 0,8 atmosféry. To znamená, že se dole můžeme pohybovat volně, bez skafandrů…“

„Hurá!“ zvolali všichni u televisorů, jako by se předem smluvili.

Vtom se celé letadlo zatřáslo a kabinami se ozvala mohutná rána. Všichni vyletěli z křesel a prudce narazili na stěnu. Odstředivá síla za okamžik prozradila, že Paprsek se dostal do rotačního pohybu.

První se vzpamatoval Čan-su. S námahou se doplazil k telefonu a stiskl knoflík.

„Telefon je bez proudu!“ vykřikl. „Rychle do skafandrů, Paprsek je poškozen!“

Wroclawski si rychle natáhl kaučukový oblek a rozeběhl se hlavní šachtou k řídicí kabině.

Čan-su ho následoval. Uprostřed šachty se však obrátil a dal se opačným směrem. Musí se přesvědčit, co se stalo s elektrárnou. Bez proudu by bylo letadlo bezmocné…

Otevřel zajišťovací dveře před vstupem do atomové elektrárny a ztrnule zůstal stát. Obrovským zubatě protrženým otvorem dívala se na něho hvězdná obloha. Z celé elektrárny zůstaly jenom trosky.

Skladiště pohonné hmoty a potravin bylo zničeno.

Čan-su se vrátil do šachty a pečlivě za sebou zasunul obojí dveře, aby neunikal z letadla vzduch. Pak se rozběhl přímo do hlavní kabiny.

„Přístroje nefungují,“ uvítal ho zoufalý Wroclawski.

„Zapněte náhradní plynové rakety. Je třeba letadlo vyrovnat!“

„Sláva, akumulátory jsou v pořádku!“ zvolal Wroclawski a hned je zapojil k pomocnému vysílači.

Čan-su mu vzal mikrofon z rukou.

„Nezlobte se, ale nutně musím mluvit s Navrátilem… Haló, slyšíte mne? Zde Paprsek. Oznamuji vám smutnou zprávu. Letadlo je poškozeno. Nevíme ještě, co se stalo. Asi meteor… Atomová elektrárna je zničena, rovněž tak obě spodní skladiště…“

Právě, když Navrátil zaslechl zoufalé volání, plováky Šipky se dotkly hladiny moře. Průzkumné letadlo přistávalo…