Planeta tří sluncí

11. OSADA NEVIDITELNÝCH

Vlaštovka s třemi uprchlíky velkým obloukem obletěla pevninu, na které výprava přistála, přeletěla široký průliv a zamířila do nitra sousedního světadílu. McHardy seděl vedle hlavního pilota Krause, pozorně sledoval ubíhající romantickou krajinu a porovnával ji s mapou, kterou si pořídil ještě na Paprsku.

„Zahni vpravo a drž se při pobřeží,“ obrátil se ke Krausovi a ukázal na červený křížek na mapě. „Osada, kterou jsem objevil, je asi v těchto místech — nedaleko poloostrova v podobě koňské hlavy…“

„Žádné letadlo na obzoru,“ hlásil Gruber, který nervosním zrakem prohlížel vzdušný oceán kol dokola.

„Do smíchu mně zrovna není,“ povzdychl si. „Člověk teď opravdu neví, odkud na něho číhá větší nebezpečí — zda z podzemního obydlí u Naděje, nebo z Paprsku, nebo z tajemného sídla ještě tajemnějších Kvarťanů. Už abychom byli dole — ve vzduchu nás může někdo lehce spatřit — ti i oni…“

„Neznervosňuj nás ještě ty!“ utrhl se Kraus.

„Hoši, hoši, nač spory?“ snažil se oba muže uklidnit McHardy. „Podívejte se raději pořádně dolů. Jsme u cíle. Za tímhle zálivem je Koňská hlava — a asi sto kilometrů vlevo je osada Kvarťanů. Podíváme se na ni nejprve shora — nebo se k ní přiblížíme po zemi?“

„Shora? Ani nápad! Nač je dráždit?!“ rozčiloval se Gruber. „Možná, že mají protiletadlové dělostřelectvo…“

„K tobě půjdeme o radu! Vůdcem jsem tu zatím já — a na osadu se podíváme!“ řekl umíněně Kraus.

McHardy nervosně zacukal hlavou:

„Dobrá — ale leť, prosím tě, hodně vysoko. Bude to tak přece jen bezpečnější…“

Letadlo zakroužilo nad poloostrovem.

„Do zálivu ústí dvě velké řeky — to je dobré znamení!“ zvolal radostně Gruber. „Usnadní nám cestu do vnitrozemí.“

Kraus mlčky stáhl k sobě řídicí páku. Vlaštovka začala stoupat k bezoblačné nafialovělé obloze. Krajina dole se rychle proměňovala v pestrobarevnou mapu. Světlounce zelený pás vystřídal modrozelený, za ním se objevily strmé vysoké hory — a pod jejich úpatím se rozložila široká rovina, porostlá pralesy a stepními travinami. Jedna z řek se vinula nepravidelnou vlnovkou napříč rovinou.

„Tam — u řeky — na pokraji pralesa —“ zašeptal McHardy a ukázal dolů k velkému ohbí řeky, které vytvářelo jakýsi malý poloostrov. Uprostřed něho byl pravidelný, zlatě okrový obdélník, zakončený na jedné straně třemi silnicemi, které se rozbíhaly do stepi a tam se ztrácely v zeleni.

Gruber uchopil dalekohled a zamířil jej k záhadnému místu.

„Na obdélníku jsou zvláštní stavby,“ hlásil za okamžik. „Mají podobu ostroúhlého jehlanu. Na jejich vrcholcích je něco napíchnuto… Mám dojem, že jsem zahlédl také nějaké konstrukce… Škoda, že letíme tak rychle — prales mi zakrývá výhled…“

„To nám stačí,“ řekl klidně Kraus. „Teď máme aspoň jistotu, že tu někdo bydlí a že je civillsovaný. Až se na něho podíváme zblízka, pak uvidíme, co dělat dál.“

Letadlo se obloukem vrátilo k zálivu a přistálo na klidné hladině moře.

Doktor Zajac přišel domů neobvykle brzy — v devět hodin večer. Zabručel něco na pozdrav, sedl si k pracovnímu stolu a zabořil hlavu do dlaní.

Paní Zajacová k němu tiše přistoupila a pohladila ho po vlasech.

„Nevěš hlavu… Možná, že se jim ještě nepodařilo sestrojit vysílač…“

„Tomu uvěřím až naposledy — pro tak skvěle vybavené letadlo to není žádný problém… Určitě se jim něco stalo, jinak by už dávno odpověděli. Vždyť varovnou zprávu a návod na vysílač vysíláme už půl roku…“

Ve dveřích se objevil Jurko v pyžamu. Slámově žluté vlasy měl rozcuchány jako vrabčí hnízdo.

„Tatínku — postavte ještě jeden Paprsek a běžte je hledat…“

„O tom jsme už uvažovali,“ řekl zamyšleně Zajac. „Nejde to.“ A pod tíhou nesmírně obtížné situace se na syna utrhl. „A proč vlastně ještě nespíš? Už ať jsi v posteli…“ Chlapec za sebou rychle přivřel dveře.

„Jurko za to nemůže — proč na něho křičíš?“ zašeptala důrazně paní Zajacová. „A proč by to nešlo?“

„Představuješ si to všechno náramně jednoduše, Haničko. Jak chceš někoho najít v nekonečném vesmíru? Copak sluneční soustava je bratislavská Petržalka? A kdyby tam byla jenom jedna! Jsou tam hned tři pohromadě… To spíše najdeš jehlu v kupce sena… Ale což jestli se tam naše zprávy vůbec nedostaly? Naše výpočty mohly přece selhat, nejsme neomylní…“

„Tomu nevěřím!“ odporovala rozhodně paní Zajacová. „S observatořemi na Měsíci se pomocí gravitace domlouváte bez poruch — a také spojení s výpravou na Marsu se podařilo dokonale…“

„To je pravda, ale Mars a trojhvězdí Centaura — to je malý rozdíl,“ usmál se trpce. „K Centauru letí světlo přes čtyři roky — a na Mars dohodíš málem kamenem… Ostatně — když tak přemýšlím, snad bychom to přece jenom mohli zkusit se stavbou nové rakety. Půjdu na akademii, — promluvím o tom s Chotěnkovem…“

„Snad tam nejdeš hned?“ zeptala se Zajacová překvapeně, když zpozorovala, že si Zajac ukládá něco do aktovky.

„Ano, hned. Nedalo by mně to spát…“

Závěs u vchodu do jeskyně se rozlétl a dovnitř se vřítil Severson. „Ve skladišti se objevila nebezpečná puklina ve stěně. Okamžitě musíme zabezpečit strop…“

Když byla jeskyně zajištěna podpěrami a všichni vědci byli opět pohromadě, Molodinová prohlásila rozhodně:

„Průzkumné výpravy musíme zatím odložit. Všemi silami se musíme pustit do stavby obytného domu a nové atomové elektrárny. Tato událost ukázala, že naše obydlí je součástí vyhaslé sopky a že pod vlivem okolních vulkánů může tu dojít ještě k dalším geologickým přesunům. Nebylo by divu, kdyby nás tyto neklidné skály pohřbily za živa.“

Po chvilce mlčení se po přítomných rozhlédl Navrátil:

„To ovšem znamená, že naše plány musíme úplně přepracovat na základě nového průzkumu místních stavebních materiálů. Vyrábět stavební hmoty uměle v našich atomových laboratořích, to by bylo příliš zdlouhavé. Zbývá nám jediná možnost: použít zařízení, které jsme s sebou přivezli se Země — a materiály, které nám skýtá zdejší příroda. Záleží teď na našem důvtipu a znalostech, jak těchto prostředků nejvhodněji využijeme…“ Akademik Navrátil se odmlčel. V prostorné jeskyni zavládlo naprosté ticho. Světlo zářivek neúprosně dokreslovalo tvrdé rysy v zasmušilých obličejích vědců.

Molodinová se zvedla z křesla a popošla několik kroků.

„Pevně věřím, že v nejbližším okolí najdeme vápenec, vhodný k výrobě cementu. Tento úkol si vezme na starost naše skupina. Vaše skupina, soudruhu Navrátile, mohla by zatím prozkoumat zdejší vegetaci a zjistit, jak dalece je možno zdejšího dřeva použít pro bednění… O ocel do železobetonu nouzi mít nebudeme…“

Návrh Molodinové byl přijat jednomyslně. Její skupina vydala se hned s vrtulníkem na cestu. Také Navrátilova skupina vyrazila k nedalekému pralesu. Počasí jim přálo. Z jasné oblohy usmívala se všechna tři slunce — a prohřátý vzduch se ani nepohnul.

Těsně před západem největšího slunce se Navrátilova skupina vrátila. „Jak jste pochodili?“ zeptal se nedočkavě Watson. Navrátil sundal ochrannou přilbu a kapesníkem si pomalu utíral zpocené vlasy.

„Zatím špatně. Dřevo zdejších stromů je příliš měkké a mokré. Na slunci sice rychle schne, ale takhle.“ Vytáhl z brašny zkroucené prkýnko a položil je na stůl. „Podobně se chová dřevo všech ostatních stromů. Zdá se, že je to zde na Kvartě jakýmsi pravidlem. Pochybuji, že to jinde vypadá líp. Vždyť jsme prohlédli nejméně sto druhů rostlin…“

„Dřevařský průmysl tu nezaložíme — to je už jisté,“ řekl zamyšleně Fratev. „Ale mám nápad: Nějaké dřevo a umělé hmoty vezeme s sebou. Stačí, když si uděláme několik forem a vyrobíme v nich prefabrikáty — takovou velkou stavebnici, jako to děláme při stavbách u nás na Zemi…“

„Nápad je to sice dobrý — jako vždy — ale příliš nám asi nepomůže,“ ozval se u vchodu hlas Molodinové, která právě vstoupila do jeskyně. Všichni se na ni podívali zaraženě.

„Vápenec jste nenašli?“ zeptal se překvapeně Watson. „Jak je to možné? Ať už tu žijeme v jakémkoliv geologickém údobí, vápenec tu musí někde být. Na Zemi ho přece nalézáme i v nejstarších útvarech — v silurském, devonském, permském, jurském — a dokonce celá pohoří…“

„Vápenec jsme sice našli — na mnoha místech — a jsou ho opravdu hory, stejně jako na Zemi. Ale…“

„Ale?“

„Vápence a hlíny, které jsme prozkoumali, obsahují velké procento uhličitanu hořečnatého a naprosto nevhodný poměr kysličníků křemíku a vápníku. Jsou tak znečištěny cizími přimíšeninami, že by bylo rychlejší a jednodušší vyrábět cement uměle…“

„Nezbývá, než se vrátit k mému nápadu,“ ozval se opět Fratev. „Když naši stavebnici nemůžeme vyrobit z betonu, vyrobme ji tedy z kamene.“

„Také jsem o tom přemýšlel,“ obrátil se k němu Navrátil. „Čím však chcete kámen dobývat? U nás na Zemi máme na to zkonstruovány zvláštní stroje, které vyřezávají stavební bloky přímo ze skály — a hned v potřebných velikostech a tvarech…“

„U nás na Zemi!“ usmál se Fratev. „Tam bychom si asi hlavu nelámali. Materiál máme dávno prozkoumaný — na stavbu zmobilisujeme prostě buldozery, skrejpry, jeřáby, vykladače — a stavba roste přímo před očima… Ale když se trošku poohlédneme po Paprsku, určitě tam najdeme dost součástek, z kterých můžeme potřebný stroj sestavit.“

„To je sice krásné, ale tu hlavní součástku tam nemáme: kotouče okružní pily na kámen. Dostatečně tvrdého plechu máme dost, ale chybí nám obráběcí stroj… Počkejte — i ten by tu byl. Můžeme přece použít elektrojiskrového obrábění. Přístroj si sestrojíme lehce… Frateve — jste pašák!“

Molodinové zazářily oči.

„Na Paprsek se vypravíme hned. Škoda, že nám už zbylo jen jedno letadlo, Čan-sua vezměte zpět na Kvartu a zařiďte to tak, abychom mohli Paprsek řídit na dálku. Každé pracovní síly tu teď bude zapotřebí…“

Vlaštovka proplula kolem několika ostrůvků, zarostlých bujnou vegetací, a zamířila do spletité delty mohutné řeky.

„Ani stopy po nějaké civilisaci,“ divil se McHardy, když vpluli do vnitrozemí, „člověku se skoro nechce věřit, že sto kilometrů odtud bydlí rozumní lidé. Oba břehy jsou pusté, jako by zde dosud lidská noha nebyla.“

„Řeka asi Kvarťany nezajímá,“ uvažoval Kraus. „Maji křídla a nepotřebují tedy lodí.“

„Jak to víš, že mají křídla? Či myslíš, že v osadě, kterou jsme viděli, bydlejí ty neinteligentní opice? Pochybuji. Vsázím se, že obyvatelé osady jsou docela jiní tvorové — asi jako my…“

Kraus se škodolibě zasmál.

„Jsou-li inteligentní jako ty, Grubere, pěkně děkuji…“

Gruber chtěl již odpovědět, ale náhle se zarazil. Mlčky ukázal na pravý břeh a podal Krausovi dalekohled.

Krausovi se překvapením protáhlo čelo.

„Co se děje?“ zeptal se McHardy.

„Ani se neptej a raději šlápni na plyn. Nerad bych se s těmi obludami setkal na besedě…“

Vlaštovka poskočila po vodní hladině, až se voda rozstříkla na všechny strany. Obrovské ještěry, kteří se procházeli po břehu, to nijak nevyrušilo z klidu. Občas natáhli dlouhý krk a ukousli několik podlouhlých listů z vysokých baňatých stromů, připomínajících naše druhohorní cykasy. Polekal se jenom kulaťoučký nízký ještěr s několika špičatými rohy na pitvorné hlavě. Na silných sloních nohou se rozběhl přímo do houfu jakýchsi brontosaurů. Ti se však jeho bojovného vzezření nezalekli. Ustoupili mu sice s cesty, ale klidně se pásli dál.

„Nezdá se, že by nám byli nějak nebezpeční,“ řekl ulehčeně Kraus a dalekohled vrátil Gruberovi.

Řeka se začala rychle zužovat. S obou stran ji svíraly strmé břehy, nad nimiž čněly k nebi hory s kulatými vrcholky. Po hodině plavby se Vlaštovka octla v uzounkém průsmyku. Řeka tu vytvářela nebezpečné peřeje.

„Jsme asi ve vstupní bráně do říše skutečných Kvarťanů,“ hádal Kraus. „Rozsviť reflektory, abychom lépe viděli na cestu. Je docela možné, že na druhém konci průsmyku nás překvapí nějaká hlídka…“

McHardy opět zmírnil rychlost. Fantastické stíny, které reflektory kreslily na zvlněných skalních stěnách, zvyšovaly ještě nervositu uprchlíků.

„Trochu kořalky by neškodilo,“ povzdychl si McHardy. „Nervy mám na prasknutí.“ Kraus potěžkal samopal a několikrát cvakl pojistkou.

„Jen klid a rozvahu. Nikomu ještě nespadlo vítězství do klína. Dnes už to, hochu, bohužel nejde — poslat za sebe do ohně někoho jiného. Dnes všechno závisí jedině na nás…“

„Buď raději ticho a nežvaň pořád,“ utrhl se McHardy. „Připadáš mi jako člověk, který jde v noci po lese a mluví nahlas, aby si dodal odvahy…“

Kraus po něm šlehl očima, ale mlčel.

Konečně se hory rozestoupily a do průsmyku pronikla záře oranžového slunce. Hladina řeky zezlátla, jako by se řeka proměnila v proud tekutého zlata. Na úpatí hor se válel lehký opar, který zastíral výhled mlžnou clonou. Na březích se znovu objevily pralesy. Hemžily se nejrůznějšími zvířaty — a nad vrcholky stromů poletovali širokokřídlí obrovští ptáci.

„Zastav na okamžik, ať se můžeme pořádně rozhlédnout,“ řekl rozkazovačně Kraus.

McHardy vypnul motor a polekaně se otočil.

„Spatřil jsi něco podezřelého?“ zeptal se ustrašeně.

„Myslím, že tě pošlu zpátky k mamince. Vzpamatuj se, člověče!“ rozčilil se Kraus. „Jenom to své hrdinství nepřepínej, abys nepraskl,“ vložil se do rozhovoru Gruber. „Jsme tu příliš na ráně — než řekneš švec, můžeme dostat jednu zleva i zprava. S břehu nás mají dobře na mušce. Raději bych se viděl na pevné půdě…“

Kraus si chvíli měřil Grubera očima.

„Konečně — máš pravdu.“ Usmál se: „Jistota je jistota. Tak hloupý přece jenom nejsi… Nemám totiž rád zbabělost,“ řekl mírnějším hlasem na omluvu. „Zahni, prosím tě, k pravému břehu… Prohlédnu si ho sám,“ dodal, když letadlo připlulo k mělčině. „Buďte zatím ve střehu — vrátím se brzy.“ Skočil přímo na vlhkou písčinu a opatrně postupoval k houštinám.

Hned u prvního keře vyplašil nějakého ptáka, který protivně zahvízdal a zvedl se do výše. Na jeho varovný signál se všechna zvířata pralesa dala do pohybu. Větve s obrovskými listy se rozkymácely pod těly podivných plazů. Za okamžik všechno opět utichlo.

„Lidé tu asi nejsou,“ řekl si Kraus, když vstupoval do houštin. „Zvířata zřejmě měla dosud klid…“ Po několika krocích se nerozhodně zastavil. Opřel se zády o silný šupinatý kmen vysokého stromu, aby byl kryt zezadu, a pozorně si prohlížel keře před sebou i spleť větví nad hlavou.

Na jednom keři ho upoutaly zvláštní plody, navlas podobné trsům našich banánů. Jejich jasně žlutá barva se nápadně odrážela od zeleně listů. Pomalu přistoupil k trsu a jeden podlouhlý plod utrhl.

„Opravdu — je to banán,“ radoval se, když odlupoval žlutou slupku. „A jak je krásně měkký! Asi už dozrál…“ Již se chtěl do dužiny zakousnout, ale když už měl banán u rtů, zarazil se. Což jestli je jedovatý? Roste přece v docela jiném prostředí… Ukousl tedy maličký kousíček a opatrně jej převaloval na jazyku. Chuť i vůně připomínala skutečný banán.

Dále už o tom nepřemýšlel. Pustil se do jídla…

„Nějak je tam dlouho. Nestalo se mu něco?“ strachoval se Gruber, když uplynulo půl hodiny a Kraus se stále nevracel.

„Také se obávám,“ přisvědčil McHardy. „Běž se za ním podívat. Kdybys spatřil něco podezřelého, vystřel na poplach. Přijdu ti na pomoc.“

Sotva Gruber popošel několik kroků, zaslechl nějaký hlas, který přicházel z houštin. Napjal sluch, aby zvuky lépe rozeznal.

„Kraus! S kým tam mluví?“ Na pokraji pralesa se zastavil a znovu naslouchal. Teď již porozuměl jednotlivým slovům:

„Tak co, zlatouškové zlatohlaví, jak se vám líbím? Nu — jen se nestyďte, Kvarťánkové, vždyť já vám nic neudělám, nejsem tak zlý, jak si to o mně někdo myslí… Uvidíte, že budeme dobrými kamarády — samou láskou se brzy sníme. Ano — ano — vy budete pracovat á já vám budu radit. A těm dvěma, co civí ve Vlaštovce, těm moc nevěřte — jsou to gauneři.“

Gruberovi zdřevěněly nohy úžasem. Chytil se za hlavu a s vykulenýma očima pádil k letadlu.

„Kraus hovoří s Kvarťany!“ vykřikl na McHardyho a opřel se o trup Vlaštovky.

„S Kvarťany? Kde? Proč?“ vykoktal zmateně McHardy. Gruber mlčky ukázal k pralesu. Již se tam chtěli oba rozběhnout, když tu se Kraus objevil.

Šel těžce. Nejistou rukou se přidržoval větví a listů. V náruči svíral několik velkých trsů žlutých banánů.

„Haló kamarádi — ahoj! — “ zvolal chraptivým hlasem a zavrávoral.

McHardy s Gruberem přiběhli mu naproti a vzali ho pod paži.

„Ty ses ale zřídil… Kdes vzal kořalku?“ vyslýchal ho McHardy.

„A kdes vzal ty banány?“ divil se Gruber.

Kraus opsal rukou nepravidelnou křivku a kalnýma očima zamžoural na společníky:

„To všechno — Kvarťané — zlatí kluci — popili jsme, pojedli — vezměte si taky —“ strčil trsy banánů Gruberovi. „A — a — nechají vás pozdravovat…“

„Pozdravovat… a kde jsou?“ kroutil McHardy nedůvěřivě hlavou.

„Tam — pryč —“ mávl rukou Kraus a posadil se do písku, přes všechno úsilí mužů, kteří ho drželi. Za okamžik usnul.

Přenesli ho do letadla a položili na zem.

„Proveď mu zkoušku krve, zda se neotrávil,“ nařídil McHardy.

Výsledek zkoušky byl překvapující:

„Čtyři promile alkoholu. Jinak nic škodlivého…“

„To jsem blázen,“ škrabal se McHardy na zátylku. „Že by mu Kvarťané hned na první potkání dali kořalku, tomu nevěřím. Kde ji však vzal?“

„Proč bys tomu nevěřil? Je docela možné, že nás pozorují již delší dobu a že na něho čekali v pralese, aby ho opili…“

„Počkáme, až se probere — snad nám pak prozradí víc. Opilí mívají všelijaké vidiny a nápady. Potkal-li skutečně Kvarťany a jsou-li opravdu tak pohostinní, nemusíme se jich příliš obávat. Čím dřív se dostaneme k jejich osadě, tím líp…“

Vlaštovka se dala do pohybu. Řeka zatáčela hned doleva, hned doprava. Vysoké hory, kterými uprchlíci projeli, ztratily se v stříbřitých mlhách nad obzorem. Široko daleko rozprostírala se nedohledná rovina. Prales na pravém břehu řídl, až se nakonec proměnil v travnatou step s ojedinělými keři a balvany.

Gruber si oloupal jeden z banánů a již otvíral ústa, aby si ukousl, když tu ho McHardy zarazil:

„Nejez to, copak víš, zda to není na nás nalíčeno jako nástraha?“

„Láry — fáry! Kraus je jedl také. Podívej se — v tomhle trsu několik banánů chybí. A já nejedl čerstvé ovoce nejméně deset let. Závidíš-li mi, vezmi si také…“ Aniž čekal na odpověď, s chutí se zakousl do dužiny.

„Jak chceš,“ odsekl McHardy. „Kdo chce kam, pomozme mu tam. Ale až ti bude špatně, pak za mnou nechoď… A nezapomínej, že jsi ve Vlaštovce pozorovatelem!“

Gruber si rychle nasadil dalekohled k očím a plnými ústy zahuhňal:

„Banány jsou báječné — a chutnají jako kořalka. Mám dojem, že Kraus… ano — opil se z těchto banánů! A Kvarťany si prostě vymyslel! I mně to už leze do hlavy. — Vidím před sebou osadu Kvarťanů…“

„Vy jste se všichni zbláznili! Říkal jsem ti, abys ty banány nejedl. Dej to sem!“ vytrhl mu dalekohled z ruky a zamířil jím do zátoky, ke které se právě blížili. V zorném poli dalekohledu se skutečně objevily — stavby Kvarťanů.

McHardy jediným trhnutím pákou otočil Vlaštovku o devadesát stupňů a rychle zamířil k levému břehu. Řeka v těchto místech vytvářela dva zákruty v podobě písmene S. Uprchlíci spatřili záhadnou osadu právě v okamžiku, kdy vplouvali do zákmitu ve spodní části písmene. Osada byla rozložena uprostřed poloostrova, který vytvářela horní část S.

Levý břeh a celý dolní poloostrov byl pokryt pralesem, takže osada se uprchlíkům brzy ztratila s očí.

Vlaštovka uvízla v písku. Nad jejími křídly se rozkládaly široké koruny pokroucených stromů. Prales byl dosti prořídlý a zdálo se, že nese stopy zásahů člověka.

McHardy se dlouho rozhlížel na všechny strany. Když nespatřil nic podezřelého, otevřel dveře letadla a vystoupil na břeh.

„Polez také ven — a nech už těch banánů!“ vykřikl přidušeným hlasem, když zpozoroval, že Gruber pokračuje v jídle.

„No — no — no — opatrně — kolego! — “ bručel hrozivě Gruber. „Jím svou hubou a ne tvou!“

McHardy si bezradně sedl na větev, kterou srazil vítr k zemi. Naslouchal. Vtom Gruber začal hlasitě zpívat. McHardymu se nahrnula krev do hlavy. Ulomil z větve, na které seděl, silný suchý klacek a skočil do letadla. Rozmáchl se. Gruber se bezvládně skácel na podlahu a ani nehlesl.

McHardy odhodil klacek a zatřásl Krausem. Když se nehýbal, seběhl k řece a nabral do přilby vodu. Avšak ani studená sprcha nepomohla. Kraus ležel stale nehybně, stejně jako omráčený Gruber.

Oranžové slunce zatím zapadlo. Také velké žluté slunce se chýlilo k obsoru. Jen krvavá Proxima kralovala přímo nad hlavou.

Nad pustou stepí se objevily mraky. Nejprve několik bílých beránků, hned za nimi kupy — a jim v patách temné chuchvalce, hrozivě se převalující po obloze. Letadlem zakymácel prudký vítr. McHardy připoutal rychle Vlaštovku k několika kmenům, aby ji v bouři nestihl stejný osud, jako v první noci po přistání.

Prudké nárazy větru probudily nejprve Krause. Polekaně se rozhlédl po kabině a když spatřil Grubera, zalomcoval jím:

„Co se děje? Kde to jsme? Co se stalo?“

Žádná odpověď.

Rychle vstal a vyrazil z letadla. Na břehu ho McHardy uvítal jízlivým úsměvem:

„Pán se prospal? A co dělají Kvarťané? Nepozvali nás na večeři a na nocleh? Jak vidíš, blíží se bouře. Veselo nám tu nebude…“

„Jací Kvarťané? Co to povídáš?“

„Tvrdil jsi přece, žes mluvil s Kvarťany. Čím tě tak opili?“

„O ničem nevím,“ podíval se Kraus na McHardyho podezíravě.

„Co jsi nám provedl? Mluv! Proč je Gruber v bezvědomí?!“

„Opil se jako ty.“

„A z čeho?“

„Z banánů, které ti dali Kvarťané…“

„Mám dojem, že opilý jsi především ty… Počkej, už si vzpomínám — banány jsem skutečně jedl…“

„Teď není čas na dlouhé dohady — podívej se na oblohu. Musíme si tu někde najít bezpečný úkryt. A podíváme se taky na osadu. Je nedaleko odtud.“

„Osada Kvarťanů? A nebojíš se?“

„Nic jiného nám nezbývá. Ostatně — máme zbraně…“

„A oni mají holé ruce, vid?“ ušklíbl se Kraus. „Nu nic, líbí se mi, že tě zbabělost opustila. Pojďme…“

Vichr sílil. Lomcoval korunami stromů, hvízdal a skučel, až uprchlíkům běhal mráz po zádech. Občas se s velkým rachotem zřítila k zemi obrovská větev. Konečně se oba muži dostali k břehu řeky.

Se zatajeným dechem pohlíželi na vysoké jehlany, které se zvedaly nad protějším břehem. Velké koule, které byly upevněny na jejich vrcholu, jako zrcadlo odrážely rudé blesky, míhající se v oblacích. Ačkoliv se již zešeřilo, v osadě se neobjevilo jediné světlo. Jen jehlany bezoknými zdmi němě trčely do výšky.

Kraus si vylezl na strom, aby měl lepší rozhled, a dalekohledem pozorně si prohlížel podivné stavby. Nejvíce ho zaujaly vysoké ocelové konstrukce upevněné na velké lesklé polokouli. Byly to vlastně stožáry, kolem kterých se vinula široká kovová spirála, rozšiřující se směrem nahoru. Celkem byly čtyři. Jen jediná stála kolmo k zemi, ostatní byly nakloněny nejrůznějšími směry.

Právě v okamžiku, kdy oranžové slunce zapadlo za obzor, jedna z lesklých koulí zazářila zelenavým světlem.

„Viděl jsi?“ zeptal se dole McHardy.

„Ano, viděl, ale člověka jsem zatím nespatřil…“

„V takovém počasí se ani nedivím,“ překřikoval McHardy lomoz bouře. Spustil se prudký liják.

„Pospěšme si rychle zpět, navlečeme si skafandry. Takhle promokneme až na kůži,“ volal opět McHardy.

„Máš pravdu — a zároveň se podíváme, co dělá Gruber a Vlaštovka. Snad se jim dosud nic nestalo…“ Kraus slezl se stromu a vydali se na zpáteční cestu. Tentokrát ne přes prales, ale podél řeky.

Letadlo se zmítalo na rozbouřených vlnách a Gruber, který se zatím probral z mrákot, pobíhal ve skafandru po břehu a do ochraptění křičel. Když spatřil své kamarády, běžel jim vstříc.

„Proč jste mne opustili? Myslel jsem už, že tu zahynu…“

„Nebreč a buď rád, že jsme se nezřídili jako ty,“ uklidňoval ho McHardy. „Byli jsme se podívat na osadu…“

„No a?“

„Ráno se podíváme lépe. Teď si zatím zalezeme ve skafandrech někam mezi silné kmeny — a do rána to nějak protlučeme…“

K ránu se bouře utišila. Letadlo leželo v písku na břehu, přikryté listím a větvemi. Kraus rychle přezkoušel motory. Vše bylo v pořádku, Jen balanční křidélka byla trochu pošramocena.

„To je maličkost, za chvíli to bude opět v pořádku. Obával jsem se, že nám ta pořádná bouře zatopí víc,“ řekl ulehčeně Kraus a pomalu si stahoval skafandr.

Svítalo.

„Pospěšme si, ráno možná bude v osadě živěji. Konečně se nám snad podaří někoho spatřit,“ navrhoval Kraus. Ujednáno — uděláno. McHardy zůstal tentokrát na stráži u letadla a Kraus s Gruberem šli na výzvědy.

„Vyšplhej se také na strom, ať lépe uvidíš,“ vybízel kolegu Kraus. Na vrcholku se zaraženě díval k osadě.

„Zvláštní — dnes jsou spirálovité konstrukce skloněny docela jinak než byly včera. Dobře jsem si jejich sklon zapamatoval.“

„Po takové bouři se tomu divíš?“

„Bouře s tím nemá nic společného,“ odporoval Kraus. „Za bouře jsem přece na konstrukce koukal, ani se nepohnuly, ani v nejmenším. Asi je otočili Kvarťané… Nač je vlastně mají?“

„Čert ví — ani mne to nezajímá. Raději bych si prohlédl zdejší obyvatele, abych věděl, s kým mám tu čest…“

„Vstávají asi později. Počkáme…“

Čekali hodinu — dvě — tři, až se přiblížilo poledne.

„Ani myška se tam nepohnula,“ řekl nakvašeně Gruber. Kraus zatřásl hlavou.

„To se tedy hrozitánsky pleteš. Ani sis nevšiml, že se konstrukce opět otočily. Mám dojem, že jsou to jakési sběrače sluneční energie. Podívej se — ta první, co je k nám nejblíže, je směrována přesně na největší slunce — a ta druhá na oranžové…“

„Máš pravdu, ani bych si toho nevšiml — ano, je to tak, ta třetí míří přímo k obzoru, kde právě vychází červená Proxima,“ zvolal Gruber radostně. Kraus mu zacpal ústa dlaní.

„Pssst, tišeji, vždyť se tu můžeme lehce prozradit…“

„Komu?“ divil se Gruber. „Nikdo se přece dosud neukázal — všichni jsou zalezlí jako hraboši v doupatech.“

„To nemůžeš nikdy vědět. Možná, že právě v tomto okamžiku nás někdo sleduje — třeba dalekohledem…“

Gruber se zachvěl, ale při pohledu na záhadné stavby bez oken se hned vzpamatoval.

„To by Kvarťané museli mít roentgenové oči…“

„A co když mají? Jak to můžeme vědět? Ještě jsme je neviděli… Stejně tak dobře si nás mohou prohlížet z těch lesklých koulí. Anebo — nebo mohou být klidně neviditelní…“

„Neviditelní? —“ vyhrklo to z Grubera. „To nemyslíš vážně?“

„A proč ne? Život se může projevovat v nejrůznějších formách…“

Gruber se na něho podíval zpytavě.

„Poslouchej — nejedl jsi zase ty banány?“ zeptal se s úsměvem.

„Neboj se, jsem střízlivý jak rybička. A jak je to s Kvarťany, o tom rozhodne čas. Několik dnů budeme osadu pozorovat, a když nikoho za tu dobu neuvidíme, začnu věřit, že tu bydlí neviditelní lidé. Někdo přece ty konstrukce musí řídit — samy se nenaklánějí ke slunci jako slunečnice. A někdo také ty stavby musel postavit. Nevyrostly přece ze země jako pampeliška.“

„Možná, že je celá osada řízena na dálku…“

„Možná. Ostatně — přesvědčíme se o tom, až osadu navštívíme…“

„Počkej — ještě mi něco napadá: nejsou ti Kvarťané mikroskopicky maličtí?“

„Kolikrát ti mám opakovat, že filosofování tady nepomůže. Co nejrychleji se teď musíme vrátit k Vlaštovce. Za necelé půl hodiny zahájí naši kolegáčkové pravidelné vysílání pro lidi na Zemi. Zajímá mne, co je dnes v podzemním obydlí nového…“